Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2023, sp. zn. 4 Tdo 348/2023 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.348.2023.1

sp. zn. 4 Tdo 348/2023-1267 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného A. Č. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 76/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, byl obviněný A. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že: od 23. června 2016 se záměrem soustavně obtěžovat své sousedy poškozené A. V., narozenou XY a L. V., narozeného XY, žijící v domě ve XY, XY, opakovaně několikrát týdně někdy i opakovaně za den oběma poškozeným ze zahrady u svého bydliště nebo ze střešního okna svého bydliště, tedy domu patřícího jeho rodičům ve XY, XY slovně vyhrožoval, zejména tím způsobem, že uvidí, co bude, co s nimi udělá, že jim dá po tlamě a zlikviduje jim psa a oba poškozené také urážel různými neslušnými výrazy jako „kurvo, děvko, pičo, paroháči, blbče, ubožáku“, takto obžalovaný jednal obvykle v podnapilém stavu, oba poškozené, pokud se pohybovali na své zahradě, několikrát týdně sledoval ze střešního okna svého bydliště, případně je i fotografoval, došlo k tomu, že po obou poškozených plival, činil opakovaná telefonická či písemná oznámení na Městskou policii XY, případně i na Policii ČR, zejména v tom smyslu, že pes poškozených štěká nebo takto nepravdivě oznamoval, že pes poškozených, je volně na pohybu a ohrožuje své okolí, v důsledku čehož opakovaně v různou denní i noční dobu příslušníci Městské policie XY, případně Policie ČR se dostavili do obydlí poškozených situaci prošetřit, posléze spíše u poškozených telefonicky ověřovali, zda se jedná o pravdivé oznámení, opakovaně docházelo i k tomu, že obžalovaný se snažil poškozeným znepříjemnit život i tak, že žádal Městský úřad XY, odbor výstavby a životního prostředí o prošetření údajné přestavby domu obývaného poškozenými na penzion a také o prošetření toho, že poškození provádějí černou stavbu na jejich restauraci, zjišťoval si nejrůznější soukromé údaje poškozených a jejich syna, zejména co se týká jejich majetkových poměrů, zdravotního stavu a soukromých mezilidských vztahů v rodině, a dne 27. 8. 2016, kdy kolem 23.30 hod. v obci XY na ulici XY v silně podnapilém stavu postupně odpálil a vhodil na pozemek rodinného domu XY užívaného poškozenými a patřícího jejich synovi F. V., celkem 6 ks zábavní pyrotechniky přesně nezjištěného typu, kdy jedna z rachejtlí dopadla na střechu dřevěné kůlny opatřené asfaltovou krytinou, kde došlo k jejímu vyhoření, aniž by byla způsobena jakákoliv škoda, další rachejtle dopadla na lavici zahradního nábytku, která byla umístěna při hlavní zdi domu, přičemž došlo ke vznícení látkové matrace zahradního křesla a polštáře, kdy vznik požáru zaregistrovala poškozená A. V., která následně požár uhasila, zbývající pyrotechnika dopadla na travnatou část zahrady domu, tato nezpůsobila žádnou škodu, tímto jednáním byli poškození L. a A. V. vydáni nejméně v nebezpečí těžké újmy na zdraví v případě, že by požár včas nezaregistrovali a neuhasili, přičemž v případě pozdního zpozorování požáru, silnějšího proudění vzduchu a rozšíření požáru na dřevěnou lavici mohlo dojít k rozšíření požáru do obývacího pokoje rodinného domu obývaného poškozenými V. a v případě požáru dřevěné kůlny mohlo dojít k rozšíření požáru na střechu sousedního domu patřícího rodičům obžalovaného č. p. XY a hrozil tak vznik škody shořením obou domů v rozsahu nejméně 8.000.000 Kč; zahořením matrace, polštáře a zahradního nábytku vznikla škoda ve výši 1.784 Kč, v blíže neurčené době kolem 31. 8. 2016 obžalovaný vyhlédl ze střešního okna rodinného domu, kde bydlí, nejprve zapískal a na procházející poškozené manžele V. začal pokřikovat a vyhrožovat, " že jim ukáže, že uvidí, co bude, a že jim ten barák stejně zapálí a zlikviduje je", přičemž toto jednání obžalovaného v poškozených vzbuzovalo důvodnou obavu, že své výhružky může splnit, kdy v důsledku prožitých událostí byla poškozená A. V. nucena vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc a byla hospitalizována na Psychiatrickém oddělení FN XY v době od 1. 9. 2016 do 3. 9. 2016, ani poté však obžalovaný nepřestal se svým jednáním v tom rozsahu, jak je shora popsáno, (tzn. v době od 23. června 2016) a i nejméně do konce září 2017 se takovéhoto shora popsaného jednání dopouštěl, od čehož jej neodradilo ani to, že jeho dřívější závadové jednání proti poškozeným V. bylo řešeno přestupkovou komisí Města XY, obžalovaný nadále poškozeným shora popsaným způsobem vyhrožoval, nadával neslušnými výrazy, činil na ně různá oznámení a takto jednal až do konce září 2017, kdy poté se intenzita jednání obžalovaného zmírnila tak, že přibližně nejméně každý měsíc poškozené pozoroval ze střešního okna svého bydliště a vulgárně jim nadával, což trvalo až do počátku měsíce února 2018, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání v této věci, takovéto shora popsané jednání obžalovaného u obou poškozených, zejména u poškozené A. V., vyvolalo trvající pocity ztráty soukromí a bezpečí, aby poškození zabránili rozsahu shora popsaného jednání obžalovaného, tak jednali nejméně tak, že nejpozději v polovině září 2017 kolem svého domu instalovali bezpečnostní kamerový systém a přibližně na přelomu roku 2016 a 2017 přemístili rovněž místo vjezdu ke svému obydlí, aby tak co nejvíce zamezili obžalovanému v jejich sledování. 2. Za shora uvedené přečiny a za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odstavec 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, pravomocného téhož dne ve výroku o vině, sp. zn. 3 T 164/2018, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §353 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V. a L. V., nar. XY. 3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. V. a L. V., oba trvale bytem XY, XY, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. Odvolání podala rovněž státní zástupkyně v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §353 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku rovněž obviněnému uložil omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktování a vyhledávání poškozených A. V. a L. V. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dále odvolací soud uložil obviněnému peněžitý trest, a to dle §68 odst. 1 tr. zákoníku ve výši 100 (sto) celých denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 300 (tři sta) Kč. Celková výměra peněžitého trestu činila 30 000 (třicet tisíc) Kč. Podle §256 tr. ř. krajský soud odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině a trestu z důvodů uvedených podle §265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i), l), m) tr. ř. a rovněž z důvodu, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo na obhajobu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces podle §38 odst. 2 a podle čl. 40 odst. 3 Listiny. 6. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel namítá, že ve věci rozhodovali u odvolacího soudu vyloučení soudci - předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Markéta Jirsová a Mgr. Dan Krátký, kteří byli ve skutečnosti vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 To 249/2022, ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Uvádí, že již v odvolacím řízení namítal jejich podjatost, a to z důvodu existence důvodných pochybností, že pro poměr k projednávané věci a pro poměr k jeho osobě, v uvedeném trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Poukázal na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2899/19 ze dne 30. 9. 2019. Z důvodů uvedených v poukazovaném usnesení nenapadal pak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2022, č. j. 6 To 58/2022-1229, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 249/2022-1194, kterým bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o námitce jeho podjatosti tak, že senát Krajského soudu v Brně 8 To, ve složení předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Markéta Jirsová a Mgr. Dan Krátký, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 To 249/2022. 7. Dovolatel namítá, že od samotného počátku předmětného trestního řízení ve fázi před soudem poukazoval na okolnost, že pokud se jedná o trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu v podobě vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, která tehdy (ve znění účinném do 30. 9. 2020) činila 5 000 000 Kč. Přesto se soud spokojil při stanovení výše hrozící škody s odborným vyjádřením (viz č. l. 36), a to za situace, kdy ohledně výše hrozící škody na předmětných nemovitostech předložil dražební vyhlášku. Soud prvního stupně pak vycházel pouze z odborného vyjádření a z odhadované nepřesné ceny 4-5 milionu Kč, celkově tedy minimálně 8 milionu Kč, kdy toto odborné vyjádření považoval za správné a plně dostačující pro jeho uznání viny za obecné ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. Totožně postupoval i odvolací soud v rámci prvního odvolacího řízení (bod 20 usnesení odvolacího soudu). 8. Dovolatel odkazuje na novelu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. a změnu hranice škody velkého rozsahu na 10 000 000 Kč, přičemž vzhledem k této novele podle jeho názoru bylo na místě, aby ho soud druhého stupně zprostil obžaloby. Přesto odvolaci ́ senát ve složení předsedy senátu JUDr. Vlastimíra Čecha a soudců Mgr. Markéty Jirsové a Mgr. Dana Krátkého najednou zcela oto čil a změnil svůj dosavadni ́ postoj k dostatečnosti a správnosti odborného vyjádření na č. l. 36, a to proto, že v něm zjištěna ́ hodnota dotčených nemovitostí by již nepostačovala k jeho uznání vinným trestným činem obecného ohro žení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. Proto věc vrátil soudu prvního stupne ̌, když ani neuvedl z podnětu, ktere ́ osoby rozsudek ruší. To v še za situace, kdy si odvola ́ní podával pouze jen on a v jeho neprospěch uložil soudu prvního stupně, aby nechal nově vypracovat znalecky ́ posudek na hodnotu dotčených nemovitostí. D ovolateli tak není zřejmé, proč najednou bylo potřebné obstarat znalecký posudek, když předtím postačovalo odborné vyjádření. Akcentuje, že protože si odvolání podával toliko on, nebylo ani možné, aby odvolací soud zjevn ě rozhodl v jeho neprospěch v ro zporu se zákazem reformationis in peius . Dovozuje, že jediným cílem postupu odvolacího senátu byla snaha zjištění o vyšší hodnoty nemovitostí a naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §273 tr. zákoníku. Následně obviněný velmi podrobně rozvádí zásadu reformationis in peius, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 741/2013, ze dne 14.8.2013. Obvin ěný tak zastává názor, že odvolaci ́ senát byl motivován snahou o jeho odsouzení za každou cenu, tak že se pokoušel v rozporu se svým postavením v trestním řízení nahrazovat obžalobu, a dokonce vědomě postupovat v rozporu se zákazem reformationis in peius stanoveným v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., a tedy neza ́konně, přestože si musel být vědom nezákonnosti svého postupu, s ohledem na zásadu iura novit curia . Podle názoru obviněného tak rozhodoval zjevně zaujaty ́ a nepřátelský senát v ůči jeho osobě. Z naznačeného postupu odvolacího soudu dovozuje existenci důvodných pochybnosti o tom, že by u vedení členové senátu mohli v jeho v ěci rozhodovat nestranně. Dovolatel dále cituje na ́lez Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 525/15, ze dne 8. 11. 2016 ohledně odůvodnění změn. Odvolací senát tak rozhodoval v rozporu s judikatorními závěry a koncepcí dělby moci a dělby mocí zakotvené pro oblast trestního řízení a rozhodování o vině a trestu v čl. 80, 81 a 90 Ústavy (rovn ěž citace rozhodnuti ́ Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05). Poukazuje i na skute čnost, že dovolací soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, což dokresluje nikoliv nestranny ́ přístup odvolacího soudu k celé v ěci. Současně odkazuje na rozhodnuti ́ Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2759/16 ohledn ě vyloučení soudce pro vztah k dane ́ věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Uvádí, že za ́věr o vyloučení soudce smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. musi ́ být opřen o souhrn všech rozhodných podkladů, postojů a chování soudce, a nikoli jen o spekulace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR, s p. zn. 8 Tdo 1464/2012). 9. Obviněný dále poukazuje na závěry Krajského soudu v Brně o zami ́tnutí námitky podjatosti (nevyloučení členů senátu), co ž následně blíže rozvádí s odkazem na obsah tohoto rozhodnutí. Namítá, že usneseni ́ soudu prvního stupn ě je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost, kdy ž soud se nijak adekva ́tně nevypořádal s jeho jednotlivými argumenty, kdy ž pouze konstatoval, že se jedna ́ o jeho nepodloženou domněnku, ale už nijak dále smysluplně, logicky a racionálně, svůj postup neobhájil. Namítán ý postup odůvodnil jen jedinou větou pouze tak, že „šlo pouze o upřesnění skutkového stavu“. Podle obviněného však soud vůbec žádným způsobem nevysvětlil svůj myšlenkový postup a úvahy, které jej k této údajné potřebě „upřesnění skutkového stavu“ vedly. Takovým postupem pak nesplnil svou zákonnou povinnost náležitě své rozhodnutí odůvodnit, v důsledku čehož porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Následn ě znovu cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. U ́S 74/06, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 629/20, ze dne 4. 8. 2020. 10. Obviněný vyslovuje závěr, že veškere ́ tyto skutečnosti hodnoceny jak jednotlivě, ale zejména ve vzájemných souvislostech, jednoznačně hovoří o podjatosti shora uvedených soudců v dané věci, jak vůči jeho osob ě (zjevně nepřa ́telský vztah), tak i ve vztahu k věci samotné. Rozhodně tak nesouhlasí s argumentací Krajského soudu v Brně, že by se jednalo z jeho strany o ničím nepodloženou spekulaci v případě poukazovaného jednání senátu Krajského soudu v Brně. Toto je podloženo právě prokazatelným postupem senátu Krajského soudu v Brně a jeho vlastním odůvodněním svého postupu, z něhož lze objektivně vysledovat podjatost. Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/94). 11. Pokud jde o argumentaci Krajského soudu v Brně, kter ý se pokusil svůj postup obhájit s poukazem na údajnou okolnost, že nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně jen v jeho nepros pěch, když za ́roveň údajně také vyslyšel i jeho dal ší na ́mitky, kdy mu byla kladena za vinu dokonce i důvodná ochrana jeho práv v rámci řízení o odstranění stavby plotu synem poškozených v rozporu se stavebním povolením, pak se jedná o zjevně účelovou argumentaci, kterou naopak členové senátu 8 To o to více prokázali svou podjatost. Obvin ěný v tomto směru zdůrazňuje, že navzdory tvrzeni ́ odvolacího soudu o údajné nemyslitelnosti a absurditě kvalifikování takového jednání jako projevu nebezpečného pronásledování, tento soud přesto nevyhověl jeho odvolání a tato zamítl. Tak že fakticky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně včetně popisu skutku obsahujícího právě toto údajné nemyslitelné a absurdní jednání. Obvin ěný rovněž upozorňuje, že z napadene ́ho usnesení se nepodává, že by o námitce podjatosti členů senátu 8 To rozhodl senát, jak vyžaduje §31 odst. 1 tr. ř. 12. Dovolatel taktéž vznáší námitku, že Krajský soud v Brně nepostupoval správně, jestliže o námitce podjatosti nerozhodl ihned po zahájení veřejného zasedání, ale jednal ve věci samé bez toho, aniž by o námitce podjatosti rozhodl. Ze všech shora uvedených důvodů tak má za to, že usnesení Krajského soudu v Brně není správné a byly tudíž splněny zákonné podmínky pro jeho zrušení. Má za to, že Vrchni ́ soud v Olomouci, kter ý rozhodoval o jeho podané stížnosti, se nijak s jeho rozsa ́hlými námitkami nevypořádal. Proto si myslí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl naplněn. 13. Ohledně dovolaci ́ho důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a k dovolaci ́ho důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojeni ́ s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítá, že již soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže ho nezprostil obžaloby postupem podle §226 písm. a), případně písm. b), tr. ř. pro skutek uvedeny ́ v obžalobě, v němž bylo spatřováno naplnění zákonných znaků přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odstavec 1 tr. zákoníku. Konstatuje, že tak soud prvního stupně postupoval přesto, že v bodě 47 rozsudku konstatoval, že ho nebylo možno uznat vinny ́m pro tento trestný čin s ohledem na skutečnost, že nebyly naplněny zákonné znaky tohoto trestného činu vzhledem k novelizaci §138 tr. zákoníku. Obvin ěný zároveň poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 62/90 ze dne 11. 2. 1991, které řeší naznačenou problematiku. Zdůrazňuje, že zproštění podle §226 pi ́sm. a) či písm. b) tr. ř. ma ́ pro něj význam, a proto by mělo být vedeno dokazování v jím požadovaném rozsahu za tím účelem, aby bylo prokázáno, že se skutek ani nestal. Odůvodnění odvolacího soudu stran tohoto postupu považuje za nepřezkoumatelne ́ pro nesrozumitelnost, neboť jím nebylo nijak reagováno na jeho námitky, nebo ť tento soud pouze obecně bez jake ́hokoli vysvětlení svých úvah uvádí, že je postup soudu prvního stupn ě stupně spra ́vný. Takový postup nesplňuje zákonné náležitosti kladené na odůvodnění rozsudku dle §125 odst. 1 tr. ř. Jestliže soud prvního stupně shledal, že se nedopustil přečinu obecne ́ho ohrožení z nedbalosti podle §273 odstavec 1 tr. zákoníku, pak ze skutko vé věty odsuzujícího rozsudku měla být vypuštěna ta část jeho údajného jednání, v níž bylo původně spatřováno naplnění skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. Téhož pochybení se pak dopustil odvolací soud, jestliže na nesprávný postup soudu prvního stupně nereagoval a nevypustil ze skutkové věty jednání, v němž není možné spatřovat naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jestliže odvolací soud nijak nereagoval na uvedené námitky obvin ěne ́ho, nepostupoval správně. 14. Dále dovolatel namítá, že za situace, kdy odvolaci ́ soud ukládal tzv. souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, měl zároveň s ohledem na dikci §43 odst. 2 tr. zákoníku spolu s uložením souhrnného trestu, zrušit výrok o trestu uložen ý ti ́mto rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jestliže tak ve svém rozsudku odvolacího soud neučinil, pak je jeho výrok neúplný. 15. K dovolacím důvod ům podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložena trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, kdy totožného pochybení se dopustil i soud prvního stupně , přičemž obviněny ́ namítá porušení zásady zákazu reformationis in peius. 16. Předně poukazuje na usneseni ́ Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 759/2020, ze dne 7. 10. 2020, podle kterého je porušení zásady reformation in peius způsobilým dovolacím důvodem. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů postupoval y v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, jestliže ho uznali vinným i ze spáchání sbíhajících se přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst.1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, pravomocného téhož dne, sp. zn. 3 T 164/2018, a zejména mu pak uložily trest podle §353 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku – tedy podle nejpřísněji sankcionovaného trestného činu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Namítá, že odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. 8 To 301/2019, zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad, kdy ž zároveň podle §45 tr. zákoníku zrušil výrok o vině, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, a nově sa ́m za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho uznal vinným pouze přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, a uložil mu souhrnný trest právě a jenom pouze podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud ho pak tímto citovaným rozsudkem neuznal vinny ́m za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a výtržnictví podle §358 odstavec 1 tr. zákoníku, byť zrušil výrok o vině i o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, pravomocného téhož dne, sp. zn. 3 T 164/2018. Tedy do tohoto rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 8 To 301/2019-861, byla pojata jeho veškerá trest ná činnost. Okolnost, zda-li rozhodoval Krajský soud v Brně v tomto směru správně či nikoli není pro obvin ěne ́ho podstatná, neboť tento rozsudek nebyl napaden dovoláním nejvyššího státního zástupce. Následně byl tento rozsudek zrušen usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2021, č. j. 4 Tdo 1323/2020-906, a to toliko z podnětu jeho podaného dovolání, přičemž se tak s ohledem na §265s odst. 2 tr. ř. uplatni ́ postup, kdy , pokud bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch – zásada zákazu reformationis in peius. Následně byla z podnětu jeho odvolání věc odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupn ě k dalši ́mu projednání a rozhodnutí. Opět tak bylo nutno dodržet zásadu zákazu reformationis in peius. Jestliže ho přitom nyní soud prvního stupn ě uznal vinny ́m i pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 o dst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a dokonce navíc ukládal trest nikoli pouze podle trestní sazby dle §273 odst. 1 tr. zákoníku (trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti), který stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody od 0 až do 2 let (tak jak to učinil právě Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 28. 7. 2020, č. j. 8 To 301/2019-861), ale podle trestní sazby dle §353 odst. 2 tr. zákoníku která činí 0 až na 3 roky, pak zjevně došlo ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Soud prvního stupně tak postupoval v rozporu s §264 odst. 2 tr. ř. i §265s odst. 2 tr. ř. I pokud by se snad forma ́lně „obnovila“ platnost výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019 ve věci sp. zn. 3 T 164/2018, jak se pokouší zcela zavádějícně tvrdit soud prvního stupně, stalo by se tak z podnětu jeho opravného prostředku, pročež tak byl primárně soud prvního stupně povinen dodržet zásadu zákazu reformationis in peius, jinak by tato postrádala smysl. 17. Jestliže odvolací soud na tyto námitky nijak nereagoval a nevypořádal se s nimi, pak postupoval nesprávně a naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. h) a i) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojeni ́ s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., ale rovněž porušil jeho pra ́vo na spravedlivý proces a založil protiústavnost svého rozsudku. Soud má totiž povinnost vypořádat se s námitkami účastníka řízení (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 74/06, ze dne 3. 10. 2006). 18. Mimo to se obviněny ́ domnívá, že by již došlo k promlčení trestní odpovědnosti za trestné činy, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3T 164/2018, neboť zrušením tohoto rozsudku co do výroku o vině i o trestu a jeho neuznáním opětovně vinným pro uvedené trestné činy, opětovně pokračovala běžet původní promlčecí doba, pročež tak tímto obvin ěny ́ namítá promlčení své trestní odpovědnosti ve vztahu k trestným činům nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže odvolací soud nijak nereagoval na uplatněnou námitku promlčení trestní odpovědnosti, op ětovně postupoval v rozporu s vy ́še citovaným rozhodnutím Ústavního s oudu. 19. Dovolatel rovněž namítá v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že soud prvního stupně a stejně tak i odvolaci ́ soud postupoval nesprávně, jestliže ho uznal vinným trestným činem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pokud byl za tento již uznán vinným údajně sbíhajícím se přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku rozsudkem rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Důvod je ten, že by se jednalo toliko pouze o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, ne-li vysloveně trestný čin trvající, jestliže se měl údajně takto chovat vůči poškozeným soustavně a dlouhodobě a udržovat tak protiprávní stav. Odvolací soud op ětovně na tuto na ́mitku nijak nereagoval. Dále za to, že mu měl být ukládán společný trest, nikoli trest souhrnný, neboť dle jeho názoru, není věc vedená u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 pravomocně skončena, kdy rozsudek v uvedené věci byl zrušen. 20. K vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a dovolaci ́mu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojeni ́ s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně poukazuje na usneseni ́ Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, a něj navazující rozhodnutí dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 197/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017, podle nichž lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat i námitky procesního charakteru, přičemž některé dále uvedené námitky jsou tohoto charakteru. Namítá, že za zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně i odvolacího soudu považuje postup, kdy se domáhal provedení důkazu zdravotnickou dokumentací poškozené, z níž by bylo patrno, že v případě jejích údajných zdravotních komplikací tyto nebyly zapříčiněny jeho údajným jednáním. Pokud soud prvního stupn ě neprovedl tento důkaz i z toho důvodu, že poškozená neudělila souhlas s vyžádáním její zdravotní dokumentace, bylo možno si její zdravotní dokumentaci vyžádat podle §8 odst. 5 tr. ř. Odůvodnění nadbytečnosti provedeni ́ těchto důkazů tím, že byl odsouzen v jiné trestní věci, konkrétn ě ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 za trestnou činnost spa ́chanou vůči poškozeným, nemůže jakkoliv obstát, protože takov ým postupem mu bylo upřeno pra ́vo na obhajobu. Za absurdní pak rovněž považuje i vysvětlení soudu prvního stupně, kter ý poté, co v jednací síni vyšlo najevo, že poškození ́ fabulovali ohledně příčin rozvratu jejich manželství (svalovali vinu na dovolatele) a začali „žehlit“ celou záležitost, kdy ž připustili, že na sebe poda ́vali účelová trestní oznámení či účelová oznámení pro přestupky, považoval za dostatečně logické a smysluplné vysvětlení fabulací poškozených a za nedůvodn ý požadavek na provedení dalši ́ch důkazů k prokázání jejich nevěrohodnosti a schopnosti si účelově vymýšlet, přestože se tito ve skutečnosti přiznali, že mají sklony řešit spory s jinými osobami cestou podávání nepravdivých trestních oznámení a fabulováním. 21. V případě těchto důkazních návrhů obhajoby se tak jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy ž procesni ́m právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i (pokud jim nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1135/17, ze dne 1. 11. 2017). 22. Za další zásadní pochybení soudu prvního stupně považuje postup, kterým zamítl, aby jeho obhájce pokládal při hlavním líčení dne 19. 5. 2022 poškozeným otázky stran jednotlivých skutků popsaných v obžalobě, což mu znemožnilo vykonávat své ústavně zaručené právo na obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny (viz zvukov ý záznam). 23. Dovolatel rovněž namítá, že popis skutku ve skutkove ́ větě rozsudku soudu prvního stupn ě je zmatečny ́ a nedává smysl, neboť je vnitřně rozporný a popsaný skutkový děj popisuje jeho údajné jednání v tomtéž období zcela rozdílně. Navíc toto údajné jednání nemá podklad v provedeném dokazování a ani není objektivně možné, jestliže měl údajně i několikrát denně tam popsaným jednáním poškozené obtěžovat. Zd ůrazňuje, že byl po celou inkriminovanou dobu zaměstna ́n u S ., s místem výkonu práce XY a jezdil do zaměstnání a zpět vlakem. Podstatnou část dne tak trávil v zaměstnání a cestováním do zamě stnání a běžnými dalšími činnostmi. To platí ve vztahu ke skutku ze dne 31. 8. 2016, kdy byl celý den v práci a ani poškození se nenacházeli neustále v místě svého bydliště. Možnost osobní interakce mezi ním a po škozenými nebyla možna ́ v tak častém rozsahu, kdy ž zároveň akcentoval, že nekonzumuje alkohol. Toto tvrzeni ́ poškozených rovněž vyvrátili všichni svědci, kte ří nepotvrdili, že by jakkoli holdoval alkoholu, ani že by ho někdy viděli silně opile ́ho. Uvádí, že většin a tvrzeného trestněprávně kvalifikovatelného jednání byla prokazována toliko pouze výpověďmi samotných poškozených, p řičemž poškozeni ́ opakovaně před soudem neuváděli pravdu. 24. Zdůrazňuje, že z provedeny ́ch důkazů pak dokonce vyplynulo, že poškozená na poškozeného podala nepravdivé trestní oznámení, že jí přejel nohu vozidlem. Lze mít za to, že poškozeni ́ již v minulosti prokazatelně řešili mezilidské spory prostřednictvím podávání účelových nepravdivých trestních oznámení. Přestože ho poškození souhlasně stále obviňovali z rozvratu jejich manželství, v rozvodovém řízení poškozených o tomto nic nepadlo, a naopak poškození nevybíravě a nepravdivě obviňovali sebe navzájem. Sami poškození se o něm navíc vyjadřuji ́ velmi negativně, kdy je zřejmá značná antipatie vůči jeho osob ě. Věrohodnost poškozeny ́ch tak byla zásadním způsobem zpochybněna, což však soud prvního stupně pominul. Navíc žádný ze svědků nepotvrdil, že by se do pouštěl uvedeného jednání. Jestliže poškození tvrdí, že na ně křičel z okna s četnosti ́ několikrát týdně po dobu několika let, pak by si tohoto určitě ostatní sousedi museli někdy povšimnout. Hodnocení d ůkazů soudem prvního stupně je jednostranné, když důkazy svědčící v jeho prospěch soud pominul. Poukazuje i na to, že v ra ́mci odvolání namítal porušení zásady totožnosti skutku. Podle §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, ktery ́ je uveden v žalobním návrhu. Skutkovou větu odsuzujícího rozsudku pova žuje za zcela odlišnou od skutkove ́ věty podané obžaloby, přičemž se nejedná o pouhé upřesnění či doplněni ́ některých skutečností. Podle jeho názoru soud prvního stupně postupoval nesprávně, jestliže nevymezil jednotlivé skutky tím, že by je rozdělil do samostatných odstavců a přidělil jim jednotlivá čísla. Za takové situace pak není vůbec zřejmé, k jakému konkrétnímu skutku se váže ta která právní věta a tedy i ten který trestný čin. Podle dovolatele soud prvního stupně postupoval v rozporu s pokynem odvolacího soudu v bodě 14 usnesení č. j. 8 To 301/2019-942, když se ani nijak nezabýval potřebnou mírou společenské škodlivosti jeho údajného jednání, ani možností užití zásady subsidiarity trestní represe a pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů ( ultima ratio ). Bod 13 usnesení odvolacího soudu (sp. zn. 8 To 301/2019) pak dopadá na závadové jednání samotných poškozených, kteří soustavně postupují protiprávně, a i přes nařízení odstranění nepovolené stavby stále účelově (opakovně) proti jejímu odstranění brojí. Naopak se ukazuje, že on sa ́m postupoval po právu v souvislosti jím uplatňovanými zákonnými prostředky ochrany jeho vlastnických práv u správních orgánů. 25. Stran naplnění zákonného znaku v podobě „omezování v obvyklém způsobu života“ ve smyslu §354 tr. zákoníku není podle jeho p řesvědčení zřejmé, jakým jednáním k tomuto mělo docházet. Soudem prvního stupně zmiňované zásahy do soukromí poškozených jsou vlastní každému jednání podle §354 tr. zákoníku, aniž by nutně konkrétním způsobem zasahovaly do obvyklého způsobu života. Přemístění parkovacího místa nelze považovat za omezování v obvyklém způsobu života. Nelze bez dalšího z pohledu možné trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu podle §354 tr. zákoníku uzavřít, že každé nebezpečné pronásledování je samo o sobě způsobilé omezit jeho oběť v jejím obvyklém způsobu života, protože z gramatického výkladu vyplývá, že zákonný znak uvedený v odst. 1 písm. d) je jen jednou z možných eventualit jednání, kterými je možno naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. 26. Za omezování v obvyklém způsobu života však nelze považovat podle dovolatele uplatňování zákonných prostředků z jeho strany. Takto by se dostal do zcela absurdní pozice, kdy by si musel nechat líbit jakékoli protiprávní jednání ze strany poškozených pod pohrůžkou možnosti kvalifikace jeho jednání jako nebezpečného pronásledování. Zejména ve vztahu ke stavebnímu řízení, jehož byl dokonce ze zákona účastníkem, je zcela vyloučeno, aby jen díky svému postavení, co by účastníka řízení, daného mu zákonem, byla tato okolnost považována za důkaz nebezpečného pronásledování. Soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly důvodností či nedůvodností námitek, které uplatnil v tomto stavebním řízení. Navíc pouhá nedůvodnost námitek ještě ničeho nevypovídá o jeho úmyslu uplatňovat svá práva jako prostředek nebezpečného pronásledování. Popis těchto nevýznamných skutkových okolností, které nelze ani při rozšiřujícím výkladu podřadit pod žádnou z forem jednání v §354 odst. 1 písm. a) – e) tr. zákoníku, přitom tvoří podstatnou část skutkové věty, z čehož je zřejmé, že soud prvního stupně stejně tak jako soud odvolací považoval tato jednání jako skutkové okolnosti naplňující formy jednání podle §354 odst. 1 písm. a) –e) tr. zákoníku. Tímto postupem však soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces. 27. Dále obviněný s ohledem na opakovane ́ závěry Nejvyššího soudu v dané věci k charakteru trestného činu nebezpečného pronásledování jakožto trvajícího trestného činu namítá, že je nutno zastavit i tu část řízení, která se týká jeho jednání ode dne 22. 6. 2016 až do dne 26. 1. 2017, kdy bylo zahájeno přestupkové řízení u Komise k projednání přestupků města XY, sp. zn. MUBR-S 4976/2017 – KPP 17045. Nehledě na okolnost, kde došlo k tomuto jednání muselo se jednat zjevně o další totožný projev jednání, které by spadalo do stejné kategorie chování, za něž byl uznán vinným ze spáchání přestupku ve věci sp. zn. MUBR-S 142465/2016 – KPP 16083-4, 16128-9, 16238-9. Jednalo se totiž o zcela stejné projevy, stejný způsob spáchání, vůči stejné osobě, ba dokonce i o stejná slova. Dokonce i kvalifikace přestupku byla totožná. Způsob provedení (totožné nadávky), osoba poškozeného (L . V. ), místo provedení ( XY ), časové souvislosti (skutek byl spáchán v rozhodném období), záměr obvin ěne ́ho (sousedské vztahy) byly zcela totožné. Odmítá, že by důvodem jeho jednání bylo samo o sobě vedení přestupkového řízení. Závěr, že se jednalo o reakci na předešle ́ ústní jednání, je čistě spekulativní a není ničím podložen. 28. Pokud se jedná o období od konce září 2017 do 6. 2. 2018, pak jednání popsané ve skutkové větě, kdy měl toliko pouze jednou za měsíc poškozeným vulgárně nadávat, aniž by bylo uvedeno jakými výrazy, při jakých příležitostech, a v jakém rozsahu, a rovněž je toliko pouze jednou měsíčně pozorovat z okna, aniž by bylo uvedeno v jakém rozsahu a při jaké příležitosti, je jednáním zcela nekonkrétním , takže popis skutku neni ́ nezaměnitelný s jiným. Zejména se ov šem takove ́ jednání zcela míjí svou intenzitou se skutkovou podstatou trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, neboť nebezpečné pronásledování a zejména zákonný znak „jiného dlouhodobě pronásleduje“ spočívá v soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděném jednání vybočujícím z běžných norem chování, které může v některých případec h nebezpečně gradovat, je prováděno různými prostředky a spočívá v kombinaci jednotliv ých alternativ. Nada ́vka jednou za 30 dnů, či pouhé pozorování z okna jednou za celý měsíc, je zcela nahodilé a rozhodně nemůže naplňovat skutkovou podstatu předmětného trestného činu, kdy zejména chybí prvek soustavnosti a systematičnosti. Nad to rovněž chybí u takového jednání potřebná míra společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. 29. Podle názoru obviněného soud p rvního stupně učinil závěr o naplnění zákonných znaků přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst.1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku v podstatě výlučně na základě výpovědí samotných poškozených, které jsou ov šem, jak již namítal před soudy nižších stupňů, zcela nevěrohodne ́, vzájemně si odporují a prokazatelně jsou mnohdy v rozporu s výpověďmi ostatních svědků, p řičemž proto bylo namístě zpracovat obhajobou navrhovaný revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie na znalecký posudek znalce Mgr. Jiřího Březiny k posouzení věrohodnosti osob poškozených. 30. Dále namítá, že jeho údajné jednání ohledn ě zjišťování údajů o synovi poškozených nelze vůbec kvalifikovat jako trestny ́ čin nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, a to ani pokud by tak skutečně činil, neboť o tomto jednání sami poškození nijak nevěděli a toto ani nemohli nijak vnímat. Toto údajné zjišťování informací vyšlo najevo až v rámci předmětného trestního řízení. Přitom z podstaty věci se nelze dopustit trestného činu nebezpečného pronásledování jednáním, které poškozený ani nevnímá, a které tudíž ani není objektivně způsobilé v něm vzbudit jakoukoli obavu. Obhajoba tudíž navrhuje, aby byla tato část skutkové věty zcela vypuštěna. 31. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle §226 tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pro případ, že Nejvyšší soud neshledá splnění zákonných podmínek proto, aby ve věci rozhodl sám, eventuálně obviněný navrhuje, aby po zrušení napadeného usnesení soudu druhé stupně i rozsudku soudu prvního stupně, věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 32. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 1 NZO 197/2023, nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení před soudy nižších stupňů i před soudem dovolacím. Poté shrnul uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Ke každému uplatněnému dovolacímu důvodu současně předestřel obecná východiska jejich naplnění a následně se ke každému dovolacímu důvodu konkrétně vyjádřil. 33. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předestírá zejména znění §30 odst. 1 tr. ř., když akcentuje, že pro poměr k projednávané věci bude soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v případě, že se jeho samotného nebo osoby mu blízké projednávaná věc osobně dotýká, např. byl sám trestným činem poškozen. Dovolatel podle státního zástupce ovšem ani náznakem neuvádí okolnosti, které by svědčily o jakémkoliv konkrétním osobním vztahu některého ze soudců rozhodujících v senátě odvolacího soudu k projednávané věci. Ani poměr k obviněnému či jiným osobám uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř. dovolatel vlastně nenamítá. Fakticky důvody pro vyloučení soudců spatřuje pouze v tom, že kasačním rozhodnutím ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019, uložil odvolací soud zpracování znaleckého posudku k ocenění nemovitostí ohrožených jednáním obviněného původně kvalifikovaným podle §273 tr. zákoníku. Negativní osobní poměr soudce k obviněnému však podle státního zástupce v žádném případě nelze dovozovat z toho, jakým způsobem soudce vede řízení, jak hodnotí důkazy, jaký zaujímá právní názor, ani z toho, že nadřízený soud, následně zaujme právní názor odlišný. I kdyby snad odvolací soud do všech důsledků nedomyslel dopady zákazu reformationis in peius v případě přečinu podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, nelze z toho dovozovat, že by soudci odvolacího soudu měli k dovolateli silný nepřátelský vztah, který by vyvolával pochybnosti o jejich schopnosti ve věci nestranně rozhodovat. Státní zástupce tak uzavírá, že námitky týkající se procesního postupu odvolacího soudu při rozhodování o námitce podjatosti se již nacházejí mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 34. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný mimo jeho citaci v úvodní části dovolání na tento dovolací důvod v rámci své argumentace nikde neodkazuje. Má za to, že podle obsahu nicméně pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku ohledně přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým neměl být podle dovolatele uznán vinným, když byl odsouzen pro stejný trestný čin rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, neboť podle obviněného se jednalo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, popř. o trestný čin trvající. Dovolatel tak fakticky vytýká existenci důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce je ovšem přesvědčen, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku povahu trvajícího trestného činu nemá a každý útok tohoto trestného činu je dokonán pronesením výhrůžek. Zdůrazňuje, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 76/2018 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podle §353 tr. zákoníku spáchanými koncem srpna 2016. Ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 3 T 164/2018 byl uznán vinným skutkem spáchaným dne 28. 9. 2017. Podle státního zástupce ovšem v předmětné věci o pokračující trestný čin nešlo, když vzhledem k více než ročnímu časovému odstupu mezi těmito útoky nebyla splněna podmínka pokračování v trestném činu spočívající v blízké časové souvislosti mezi útoky. Jednání ze dne 28. 9. 2017 tak zakládá samostatný trestný čin podle §353 tr. zákoníku a odsouzení pro tento trestný čin nemělo žádný dopad na přípustnost trestního stíhání pro jednání spáchané koncem srpna 2016. Pod tento dovolací důvod dále podřazuje státní zástupce námitku ohledně překážky trestního stíhání rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků města XY ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. MUBR - S 4976/2017 - KPP 17045. V tomto směru se však ztotožňuje s názorem, který vyslovil Okresní soud v Břeclavi již ve svém prvním odsuzujícím rozsudku ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, když správně dovodil, že tento přestupek nebyl součástí jednání řešeného v trestním stíhání. Šlo o situačně podmíněnou reakcí obviněného na proběhlé ústní jednání v přestupkovém řízení, nikoli o součást jednání směřujícího k tomu, aby obviněný poškozeným „ztrpčoval život“ v místě jejich bydliště. Námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy z věcného hlediska nepovažuje za důvodné. 35. Dále se státní zástupce zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění, předkládáním vlastních skutkových tvrzení a vlastních důkazních hodnocení, odkazy na základní zásady trestního řízení apod. V tomto směru státní zástupce uvádí, že kvalitou skutkových zjištění se nad rámec tehdejšího zákonného vymezení dovolacích důvodů zabýval Nejvyšší soud již ve svém prvním kasačním rozhodnutím ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020. Skutkový základ soudních rozhodnutí v průběhu řízení následujícím po citovaném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu s výjimkou upřesnění hodnoty požárem ohrožených nemovitostí nedoznal žádných změn. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti již vyslovenému názoru Nejvyššího soudu a lze je bez dalšího považovat za bezpředmětné. Navíc se tyto námitky ani netýkají zjevného (dle dřívější judikaturou užívané terminologie extrémního) rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale dovolatel se domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Stran existence tzv. opomenutých důkazů považuje tyto námitky státní zástupce za bezpředmětné již z toho důvodu, že se netýkají skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zvolených trestných činů. Dovolatelem uváděné důkazy měly sloužit především ke zpochybnění věrohodnosti poškozených, popř. se měly týkat souvislosti zdravotních komplikací poškozené s jednáním obviněného. Poškození zdraví poškozeného však není zákonným znakem žádného z trestných činů, kterým byl obviněný uznán vinným. Procesní námitka ohledně zkrácení práv obhajoby při hlavním líčení dne 19. 5. 2022 se podle mínění státního zástupce nachází mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2020. 36. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nejprve předestírá údajné porušení zásady reformace in peius , což je ovšem námitka procesní, která deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Konstatuje, že námitky obviněného vycházejí z mylné premisy, že dovolatel byl napadenými soudními rozhodnutími uznán vinným ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými v dřívějších stadiích řízení vinným uznán nebyl, přičemž opravné prostředky byly podávány pouze ve prospěch obviněného. Jak již zmiňoval v souvislostí s reprodukcí námitek obviněného, je toto tvrzení poněkud zcestné, když rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, ani následujícím rozsudkem odvolacího soudu o vině uvedenými přečiny rozhodováno nebylo. Tyto přečiny byly zmíněny jako sbíhající se pouze ve výroku o uložení souhrnného trestu. Námitky dovolatele tedy bez dalšího považuje za bezpředmětné. Dodává, že o vině dovolatele za přečiny podle §353 odst. 1, 2 písm. c), §228 odst. 1 a §358 odst. 1 tr. zákoníku bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Pokud se týká poněkud specifické geneze tohoto rozhodnutí, odkazuje pro stručnost na to, co bude níže uvedeno v souvislosti s námitkami uplatněnými dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému považuje za bezpředmětné též námitky dovolatele týkající se promlčení trestnosti výše uvedených přečinů. 37. K námitce ohledně kvality popisu skutku ve výroku o vině, uvádí, že tuto by bylo možno v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit pouze v případě, že by zde absentovaly skutkové okolnosti odpovídající některému ze znaků zvolených trestných činů, kterými byl uznán vinným. Některé námitky jsou pak navíc opakováním námitek, na které již dříve reagoval dovolací soud, a proto státní zástupce nepovažuje za nutné se těmito námitkami opětovně zabývat. Připomíná, že Nejvyšší soud reagoval i na některé námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřaditelné (v bodě 94 a 95 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 9/2020). Pokud dovolatel obdobné námitky opakuje v dovolání, pak tyto námitky svým obsahem nepřípustně směřují proti závaznému právnímu názoru dovolacího soudu a ani těmito námitkami nepovažuje za nutné se podrobněji zabývat. Státní zástupce následně poukazuje na bod 94 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že za trestněprávně relevantní považoval Nejvyšší soud jednání obviněného až do února 2018, tj. i v dovolatelem zpochybňovaném období od konce září 2017 do 6. 2. 2018. Dodává, že relativně méně závažné jednání obviněného v tomto obdobím je nutno posuzovat nikoli izolovaně, ale v kontextu s dřívějším jednáním obviněného, kterým již vyvolal u poškozených pocity strachu a obav a omezil je v jejich obvyklém způsobu života. Pokud dovolatel celkem okrajově zmiňuje otázku společenské škodlivosti činu, pak má státní zástupce za to, že intenzita a dlouhodobost jednání obviněného neumožňují úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Samotná skutečnost, že obviněný ve svém jednání pokračoval bez ohledu na proti němu vedená přestupková řízení vylučují úvahy o tom, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). 38. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce uvádí, že o trestu v rámci jinak obsáhlého dovolání žádné konkrétní námitky dovolatel nevznáší a k tomuto dovolacímu důvodu tedy nelze v řízení o dovolání přihlížet. 39. Jako poslední rozebírá státní zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V rozsudku nalézacího soudu podle jeho názoru nechybí zprošťující výrok ohledně jednání, které bylo původně kvalifikováno jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného ze dne 27. 8. 2016 totiž podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 vykazovalo znaky trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Vhazování pyrotechniky na nemovitosti užívané poškozenými totiž lze považovat za určitou formu nonverbální pohrůžky založením požáru, kterou pak obviněný v době kolem 31. 8. 2016 zopakoval i ústně. Znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku přitom jednání obviněného vykazovalo i podle právní úpravy platné od 1. 10. 2020. Za této situace nalézací soud zcela správně právní kvalifikaci podle §273 odst. 1 tr. zákoníku pouze vypustil z výroku o vině, když zprošťujícím výrokem by založil překážku věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pro celý stíhaný skutek. Na druhé straně státní zástupce zastává názor, že nebylo důvodu, aby popis tohoto jednání byl vypuštěn z tzv. skutkové věty, když nadále šlo o jednání trestněprávně relevantní z hlediska §353 odst. 1 tr. zákoníku. Za bezpředmětnou považuje námitku dovolatele, podle které v rozsudku soudu odvolacího soudu chybí výrok o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Připouští, že pravidelnou součástí výroku o uložení souhrnného trestu sice je zrušení výroku o trestu z dřívějšího odsuzujícího rozsudku, ke kterému je ukládán souhrnný trest, v daném případě však byl výrok o upuštění o uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku z citovaného rozsudku zrušen již usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 4 Tdo 9/2020. V době rozhodování odvolacího soudu dne 13. 9. 2022 z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, právně existoval pouze ve výroku o vině. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. 8 To 301/2019, kterým bylo ve vztahu k tomuto rozsudku postupováno ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku, byl následně v celém rozsahu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, v důsledku čehož „obživl“ výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 3 T 164/2018. Nepřicházelo tedy v úvahu, aby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, bylo rozhodováno o zrušení již neexistujícího výroku o trestu, resp. výroku od upuštění o uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. 40. Státní zástupce tak má za to, že dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i), l) tr. ř, takže není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). 41. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného než-li výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. IV. Důvodnost dovolání 43. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 44. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 45. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i), l) a m) tr. ř. 46. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002). 47. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. 48. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud. 49. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 50. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 51. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. 52. Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný. 53. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod implicitně ve druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu. 54. Než se Nejvyšší soud začal věcně zabývat podaným dovoláním, je nutno předestřít, že ve věci se jedná již o třetí rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který poprvé o podaném odvolání rozhodoval usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, podal obviněný dovolání do výroku o vině, trestu i výroku o náhradě škody z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), e), g), h), k), l) tr. ř. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí usnesením ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, zrušil a vrátil jej k novému rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší soud zrušil i všechny další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, zejména výrok o upuštění od souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Krajský soud v Brně nově rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, rozhodl tak, že §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad a znovu za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Obviněný si poté podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, který podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně pak následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019, a vrátil mu věc k novému projednání. Poté již rozhodoval nalézací soud rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, a odvolací soud rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022), přičemž proti tomuto usnesení podal obviněný nyní projednávané dovolání. 55. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Navíc je třeba uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje rovněž námitky, které uplatnil v rámci předchozích dovolacích řízení a na které Nejvyšší soud již reagoval, když ohledně některých otázek již vyslovil závazný právní názor. Bez ohledu na tento závěr se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou uplatněné dovolací argumentace a její podřaditelnosti pod zvolené dovolací důvody v následujících částech tohoto rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 56. Dovolatel stran zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítá podjatost senátu odvolacího soudu, a to z důvodu jeho postupu, když tento soud soudu prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 to 301/2019, uložil vypracování znaleckého posudku ohledně cen nemovitostí, které byly ohroženy požárem v případě přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by vzal v úvahu zásadu reformationis in peius. Zdůrazňuje také, že v případě jeho předchozích odvolání odvolacímu soudu postačilo odborné vyjádření stran hodnoty předmětných nemovitostí . Akcentuje i skutečnost, že dovolací soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudu odvolacího, když navíc o jeho námitce podjatosti nebylo nerozhodnuto ihned po zahájení veřejného zasedání. Podle obviněného měl být tedy senát 8 To vyloučen z rozhodování v předmětné věci jednak pro zjevně nepřátelský poměr k jeho osobě, jednak pro poměr k věci samotné. Jak již bylo naznačeno, tato argumentace je částečně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. 57. Předně je třeba uvést, že v dané věci byla námitka podjatosti senátu 8 To odvolacího soudu uplatněná již v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolací soud o ní rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022 tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že senát 8 To není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci. Proti tomuto usnesení podal dovolatel stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, rozhodl, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. se stížnost obviněného zamítá. Není tedy pochyb o tom, že námitka podjatosti byla před rozhodnutím odvolacího soudu uplatněna a o této bylo rozhodnuto. Proto se Nejvyšší soud z pohledu předpokladů uvedených v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předmětnou námitkou věcně zabýval. 58. Obecně stran vyloučení uvedených soudců senátu 8 To je na místě předestřít, že podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se důvody vyloučení týkají, a o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Z dikce tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že o námitce podjatosti rozhoduje ten orgán, jehož se námitka týká. Jistou výjimku z tohoto pravidla přestavuje rozhodování o podjatosti soudce Nejvyššího soudu. Takto bylo v dané věci postupováno, když o námitce podjatosti rozhodoval senát 8 To odvolacího soudu, tedy senát, jehož podjatost byla obviněným namítána. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. 59. Platí, že pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá okolnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 375). Pokud jde o poměr soudce k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v tomto odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (blíže srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 377-378). Může se jednat také o situaci zřejmě nepřátelského či přátelského poměru k obviněnému či některé ze stran uvedené v §30 odst. 1 tr. ř. 60. Zároveň je třeba zdůraznit, že za poměr k projednávané věci či osobám nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní názor soudce ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§264 odst. 1, §265s odst. 1, §270 odst. 4, §314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13, č. T 339). Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z okolností vytržených z kontextu všech skutečností (tj. nejen týkajících se osoby pachatele a projednávaného činu, ale i všech dalších stojících i mimo rámec projednávané věci) majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudců vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, o podjatosti soudce či nikoli. Je proto vždy nutné vycházet z konkrétních okolností případu [k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hauschildt proti Dánsku, ze dne 24. 5. 1989, č. 10486/83, §49]. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestanný [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shalimov proti Ukrajině, rozsudek, ze dne 4. 3. 2010, č. 20808/02, §69]. 61. Předně je třeba konstatovat, že tvrzení obviněného, že senát 8 To odvolacího soudu byl vyloučen pro poměr k věci, je ryze spekulativní, když ani samotný dovolatel netvrdí, že by jednáním, které je mu kladeno za vinu vůči poškozeným A. a L. V. 62. Mohl být dotčen některý ze soudců rozhodující v senátě 8 To. Lze mít za to, že obviněný se domnívá, že senát odvolacího soudu je vyloučen pro svůj poměr k jeho osobě, když tento důvod dovozuje z postupu tohoto senátu ve vztahu k jeho zrušujícímu usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019 (pokyn odvolacího soudu stran nutnosti vypracování znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí, které byly ohroženy jeho jednáním ze dne 27. 8. 2016), když namítá, že předmětný pokyn odvolacího soudu směřoval k porušení zásady reformation in peius. 63. Jak již bylo naznačeno, obviněný tuto námitku uplatnil v rámci námitky podjatosti adresované vůči senátu 8 To. Senát odvolacího soudu na tuto námitku reagoval, byť skutečně lze připustit, že velmi stručně, když zdůraznil, že předmětným zrušujícím usnesením uložil nejen vypracovat znalecký posudek z oboru odhady nemovitosti, z důvodu novelizace ustanovení §138 tr. zákoníku upravující hranici škody velkého rozsahu jako znaku skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, ale i další pokyny stran doplnění dokazování v předmětné věci. 64. Jak již bylo naznačeno, že za poměr k projednávané věci či osobám nelze považovat bez dalšího odlišný právní názor soudů než má obviněný či jiná strana trestního řízení, a to ani za situace, pokud by se následně ukázalo, že pokyn tohoto soudu byl v rozporu s určitými zásadami trestního řízení (např. in dubio pro reo , zákaz reformation in peius ) či popř. nadbytečný z hlediska povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci (viz §2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru je totiž nezbytné akcentovat, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Jinými slovy vyjádřeno, důvodem vyslovení podjatosti soudce není ani jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný právní názor. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016). Nejvyšší soud nad rámec tohoto závěru musí připustit, že pokyn odvolacího soudu k vypracování znaleckého posudku, s ohledem na novelu trestního zákoníku, byl nepochybně nadbytečný, a to právě z pohledu zásady reformation in peius . Na rozdíl od obviněného má ovšem dovolací soud za to, že ze samotného tohoto pokynu nelze dovodit, že by důvodem tohoto pokynu odvolacího soudu byla dovolatelem tvrzená snaha „ odsoudit ho za každou cenu“. Z pohledu dalšího postupu soudů ve věci lze mít za to, že odvolací soud v době vydání tohoto pokynu nevzal v úvahu ,,že soud prvního stupně by nemohl změnit výši hrozící škody nad částku uvedenou v původním rozsudku, byť by nedošlo ke změně právní kvalifikace podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, neboť by se za situace, kdy si podal odvolání toliko obviněný, jednalo o porušení zásady reformation in peius, byť by skutečně hrozící škoda přesáhla částku 10 000 000 Kč. Zde je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně tento pokyn odvolacího soudu sice splnil, ovšem bez ohledu na skutečnost, že hrozící škoda nepochybně přesahovala částku 10 000 000 Kč, zcela správně a řádně odůvodnil, že s ohledem zásadu reformation in peius nelze uznat obviněného vinným z trestného činu obecné ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. 65. Námitky obviněného stran procesního postupu odvolacího soudu při vlastním rozhodování o uplatněné námitce podjatosti stojí zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr skutečně jen velmi stručně je možno uvést, že v dané věci bylo o námitce podjatosti rozhodnuto v rámci veřejného zasedání konaného o podaném odvolání, jak je patrno z protokolu o tomto veřejném zasedání, přičemž bylo rozhodnuto v rámci porady senátu o podaném odvolání, když usnesení podle §30 odst. 1 tr. ř. bylo vyhlášeno před rozhodnutím v meritu věci. Zde je třeba akcentovat, že trestní řád nestanoví, že by bylo nutno o námitce podjatosti rozhodnout v okamžiku zahájení veřejného zasedání, a dokonce ani před vlastním meritorním rozhodnutím (případná stížnost nemá odkladný účinek), byť je takový postup v praxi žádoucí. Proto v postupu senátu 8 To odvolacího soudu nelze spatřovat nějaké procesní pochybení. Stejně tak není pochyb o tom, že o námitce podjatosti rozhodoval senát – viz protokol o veřejném zasedání. 66. Na závěr Nejvyšší soud, přestože i tato námitka stojí mimo zvolený dovolací důvod, uvádí, že skutečnost, že Nejvyšší soud již dvakrát rozhodnutí soudu druhého stupně v dovolacím řízení zrušil, nemůže zakládat důvod pro vyloučení odvolacího soudu z rozhodování v dané věci. Tato skutečnost, byť nepochybně jistým způsobem nežádoucí, nemůže zakládat důvod podjatosti uvedeného senátu. O tomto by bylo možno uvažovat toliko v případě opakovaného ignorování závazného právního názoru dovolacího soudu, přičemž o takový případ se v dané věci nejedná. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že důvodem zrušení předchozích rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení byly jisté procesní záležitosti (vymezení skutku z pohledu přestupkového řízení a trestního řízení, posouzení trvajícího a pokračujícího trestného činu), přičemž také nelze pominout, že část námitek, které vedly k zrušení druhého rozhodnutí odvolacího soudu v rámci předchozího dovolacího řízení obviněný neuplatnil (dovolací soud je vázán uplatněnou dovolací argumentaci). 67. S ohledem na uvedené skutečnosti, tak Nejvyšší soud považuje námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 68. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je nezbytné uvést, že dovolatel žádnou právní argumentaci explicitně pod zvolený dovolací důvod nepodřazuje. Zde je vhodné připomenout, že není povinností Nejvyššího soudu si takovou argumentaci domýšlet nebo dotvářet. Jak již dovolací soud avizoval v bodě 44 tohoto usnesení, Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 69. Zde je zcela na místě rovněž odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013). 70. Bez ohledu na tento shora prezentovaný závěr lze jen s velkou dávkou tolerance toliko po obsahové stránce dovodit, že snad dovolatel pod tímto dovolacím důvodem uplatnil námitku stran nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. (na toto ustanovení ovšem v dovolání ani není neodkazováno), když dovolatel jen tvrdí, že přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným v dané věci, považuje za pokračování přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, popř. se jedná o trestný čin trvající. Pod tento dovolací důvod by bylo možno opětovně s velkou dávkou tolerance rovněž obsahově podřadit námitku ohledně přestupku, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků města XY ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S4976/2017-KPP17045, jako překážky trestního stíhání. 71. Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit a bylo již zahájeno, tak v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Nejvyšší soud musí předně uvést, že předpoklady nepřípustnosti trestního stíhání a porušení zásady ne bis in idem se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, ve kterém zaujal závazný právní názor stran toho, jak je nutno pohlížet na přestupková řízení, která byla proti obviněnému vedena v souvislosti s jednáním proti poškozeným V. z pohledu zásady ne bis in idem. Proto na toto rozhodnutí Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje (viz body 50-73 tohoto citovaného rozhodnutí). Zde je třeba zdůraznit, že proti předchozímu rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnov řízení opravný prostředek přípustný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004). 72. Nejvyšší soud nejprve považoval za vhodné zabývat se námitkou týkající se charakteru trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku chrání mezilidské soužití před závažnými výhrůžkami, jimiž pachatel nemíní působit na vůli poškozeného, ale případně pouze vyvolat strach, úzkost, nejistotu atd. Jde o tzv. verbální trestný čin, tedy takový, který lze spáchat i jen slovním či obdobným projevem. Postačí i jeden takový projev, tedy každý skutek tohoto trestného činu je dokonán pronesením vyhrůžek. Nejedná se tedy o trestný čin trvající, neboť tento trestný čin lze spáchat i jednorázově, tedy není vyžadována dlouhodobost a soustavnost, jako je tomu například právě u trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku. V konkrétním případě ovšem není vyloučeno, že pachatel v takové trestné činnosti pokračuje, takže se může jednat o trestný čin pokračující. V takovém případě každý (dílčí) útok přečinu nebezpečného vyhrožování je dokonán samotným vyslovením výhrůžek usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Lze tedy uzavřít, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku má charakter pokračujícího trestného činu. 73. Pokračující trestný čin vymezuje §116 tr. zákoníku, podle něhož se pokračováním v trestném činu rozumí „takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“ 74. Z pohledu shora uvedené definice pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku lze mít za to, že v dané věci se v případě skutku, kterým byl obviněný uznán vinným v nyní projednávané věci a skutku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018, nejednalo o pokračování, a to vzhledem k odstupu času mezi těmito skutky. V nyní projednávané věci se dovolatel přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dopustil koncem srpna 2016 , oproti tomu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 se přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil skutkem ze dne 28. 9. 2017. Je tedy nepochybné, že mezi oběma skutky je více jak roční časová prodleva. Proto se nemohlo jednat o pokračování v trestném činu, když nebyla splněna podmínka blízké časové souvislosti. Proto skutek ze dne 28. 9. 2017 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 tak zakládá samostatný trestný čin podle §353 tr. zákoníku a odsouzení pro tento trestný čin nemělo žádný význam ohledně přípustnosti trestního stíhání v nyní projednávané věci. Jinak řečeno, odsouzení v trestní věci Okresního soudu v Břeclavi ve věci pod sp. zn. 3 T 164/2018 nemohlo mít vliv na posouzení nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. 75. Ohledně námitky překážky trestního stíhání stran rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků města XY ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP17045, tak je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval již v rámci svého předchozího rozhodnutí (ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), když v této otázce zaujal závazný právní názor, na který pro stručnost odkazuje (viz bod 62 tohoto rozhodnutí). K tomu viz blíže bod 70 tohoto rozhodnutí, když pokud obviněný v rámci předchozího dovolacího řízení uplatnil tuto námitku a dovolací soud ji neshledal důvodnou, nemůže být tato předmětem dovolacího řízení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 76. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), ale i písm. h) tr. ř. (viz návětí k bodu 60 a násl. dovolání) uplatňuje v rozhodující míře stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, když tyto soudy na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel obsahově k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zejména námitku tzv. opomenutých důkazů, dále námitku zkrácení práva na obhajobu v hlavním líčení dne 19. 5. 2022 (obhájce nemohl pokládat poškozeným otázky) a dále rozporuje konkrétní skutková zjištění soudů nižších stupňů, včetně úrovně skutkové věty a totožnosti skutku. Dále namítá skutečnost, že soud jednotlivé skutky nevymezil odstavci a jednotlivými čísly, v důsledku čehož mu není zřejmá vázanost skutkové věty a právní věty. 77. Ohledně námitky týkající se neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně k problematice opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). 78. Nejvyšší soud především považuje za vhodné uvést, že k nutnosti doplnění dokazování a tudíž obecně k důkazním návrhům obhajoby se vyjádřil již částečně v předešlých svých rozhodnutí, když v rámci svých předchozích rozhodnutí dospěl k závěru, že skutkový stav byl soudy nižších stupňů zjištěn v souladu s požadavky na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozsahu nezbytném pro rozhodnutí tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř . [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 (body 76, 79, 80, 81), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 To 1323/2020 (bod 35)], když důvodem zrušení předchozích rozhodnutí soudu druhého stupně byly jisté procesní nedostatky v postupu soudů nižších stupňů, nikoliv rozsah dokazování. 79. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že soud prvního stupně se důkazními návrhy obhajoby na doplnění dokazování zabýval, kdy ovšem požadované důkazy zamítl (viz body 27–28, 40–41 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro přesvědčivost tohoto odůvodnění na tyto závěry zcela odkazuje. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s nalézacím soudem, že provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné, neboť v dané věci není skutečně pochyb o tom, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytné pro rozhodnutí ve věci. V tomto směru je také nutno akcentovat, že na námitky stran neprovedení všech požadovaných důkazů reagoval i soud druhého stupně (viz bod 7 rozsudku soudu druhého stupně), který rovněž dospěl k závěru, že provedení požadovaných důkazů jde nad rámec ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a je tedy nadbytečné. 80. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se v bodě 79 a násl. svého usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, zabýval důsledně kvalitou a dostatečností skutkových zjištění soudů nižších stupňů a je zcela bezpředmětné a nadbytečné, aby své závěry opakovaně opakoval. Proto na své úvahy v předchozím rozhodnutí odkazuje. Z celého postupu a uplatněných námitek dovolatele v průběhu celého řízení lze mít za to, že obviněný se pouze snaží, aby soudy hodnotily všechny důkazy pouze v jeho prospěch podle jeho vlastního přesvědčení a vlastního prosazování skutkového děje, když na rozdíl od soudu nižších stupňů provedené důkazy hodnotí izolovaně, nikoliv v jejich vzájemném kontextu, jak to činí soudy nižších stupňů. Lze tedy mít za to, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. 81. Nejvyšší soud, byť velmi stručně, přesto považuje za potřebné reagovat na některé námitky týkající se neprovedení některých důkazů, konkrétně zdravotní dokumentace poškozené a důkazů ohledně tvrzené nevěrohodnosti poškozených vzhledem k tomu, že tito na sebe měli podávat trestní oznámení. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že soud prvního stupně na tyto požadavky velmi podrobně reagoval (viz body 37, 40–41 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc je třeba uvést, že poškozená V. byla již v původním řízení znalecky zkoumána, přičemž závěry tohoto znaleckého posudku nemůže zpochybnit skutečnost, že vztahy mezi poškozenými navzájem byly v určitém období napjaté. Především toto poškození připouštějí, když je i určitým způsobem pochopitelné, že v době rozpadu manželství jsou vzájemné vztahy mezi manželi napjaté a tito na sobě určitým způsobem útočí, když mohou podávat na sebe i určitá oznámení. Pokud obviněný dovozuje nevěrohodnost poškozené z toho, že měla nepravdivě podat trestní oznámení na svého bývalého manžela (poškozeného V.), tak se z jeho strany jedná o jistou účelovou intepretaci dané skutečnosti. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že proti poškozenému V. bylo vedeno trestní stíhání u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 99/2022 pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči poškozené V., tedy jednalo se o nedbalostní trestný čin, přičemž o vině nebylo v dané věci vůbec rozhodnuto, když poškozená využila svého zákonného práva podle §163a tr. ř. a vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Z tohoto postupu nelze dovozovat, že by snad poškozená záměrně podala na poškozeného nepravdivé trestní oznámení, když, jak již bylo naznačeno, o vině nebylo soudem rozhodnuto. Navíc i sám poškozený připustil, že mohl na vzniku zranění poškozené mít určitý podíl, takže samotná toto skutečnost nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti poškozených. Navíc věrohodnost poškozených podporovaly i další důkazy (viz bod 80 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), když soudy se i vypořádaly s tvrzenou skutečností, ohledně nepožívání alkoholu obviněným (viz bod 81 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020). Současně je vhodné doplnit, že podávání trestních oznámení mezi poškozenými nemá pro posouzení viny obviněného zcela žádný vliv. Jak již bylo konstatováno, oba poškození připustili, že dané období pro ně jako manželé bylo vyhrocené, když následně jejich manželství skončilo rozvodem, přičemž zcela evidentně jednání obviněného mohlo a nepochybně mělo i mimo jiné vliv na jejich partnerské soužití, neboť neustále museli řešit jednání obviněného, které pro ně bylo nepochybně velmi obtěžující a stresující. Proto lze mít za to, že závěr soudu o nadbytečnosti těchto požadovaných důkazů je správný a že v dané věci se nejedná o případ nedůvodně neprovedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 82. Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněného, které podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a kterými zpochybňuje zjištěný skutkový stav za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou náležitého zjištění skutkového stavu řádně zabývaly, a to zejména soud prvního stupně a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé nadstandartní dokazování, když prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud prvního stupně věnoval i náležitou a dostatečnou pozornost hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, jakož i znaleckých posudků, listinných důkazů, včetně otázky rozsahu dokazování (viz body 8–41 rozsudku soudu prvního stupně, body 12–13, 19 rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně v rámci kontradiktorního řízení provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř., když důkazy zároveň hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemném souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejedná se tak ani o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kterou ani obviněný nenamítá. 83. Pokud obviněný dále namítá, že chodil do práce a že se tedy nemohl předmětného jednání dopouštět každodenně, tak se z jeho strany jedná o námitku do skutkových zjištění, která je ve své podstatě založena na jeho vlastní intepretaci provedených důkazů. Taková námitka nemůže obsahově naplňovat zvolený dovolací důvod. I když tato námitka stojí mimo zvolený dovolací důvod, lze jen skutečně velmi stručně uvést, že se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v žádném případě nepodává, že by snad takto jednal obviněný vůči poškozeným každodenně, nýbrž že se tak stávalo několikrát týdně, a pouze v některých dnech opakovaně, což je v souladu s výpovědí svědků, a nakonec i listinnými důkazy (viz hlášení na městskou policii apod.). 84. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 85. Stran námitky zkrácení práva obviněného na obhajobu v hlavním líčení dne 19. 5. 2022 je nutno konstatovat, že potenciální zkrácení práv obhajoby při hlavním líčení dne 19. 5. 2022 se nachází mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o procesní námitku. Nad rámec tohoto závěru je ovšem nutno konstatovat, že řada otázek se opakovala, popř. s projednávanou věci nesouvisela (např. zda se svědek V. cítil vinným za zranění své manželky – věc byla zastavena z důvodu zpětvzetím souhlasu s trestním stíháním), přičemž pokud soud nepřipustil tyto otázky ze strany obhajoby, tedy zamítl je pro nadbytečnost, tak svůj postup řádně zdůvodnil a jeho postup odpovídal §203 odst. 3 tr. ř. 86. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou totožnosti skutku. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je ovšem nutno zdůraznit, že tuto námitku dovolatel uplatnil již v předchozích dovolacích řízení a Nejvyšší soud se s touto námitkou bez ohledu na skutečnost, že nebyla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, zabýval a vyslovil závazný právní názor [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 (body 84–87), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020 (bod 36)]. 87. Zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod pak stojí námitka obviněného, že skutek měl být podřazen pod jednotlivé body skutkové věty, tj. že skutková věta měla být očíslována jednotlivými skutky. Takový postup soudu prvního soudu z pohledu Nejvyššího soudu by možná byl na místě, ovšem taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v písemném odůvodnění rozsudku rozvedl, jakého konkrétního trestného činu se obviněný dopustil, jakým konkrétním jednáním, takže úvahy soudu prvního stupně byly zcela seznatelné (viz body 44 a 45 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 88. Ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá, že měl být zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, a to podle §226 písm. a) či písm. b) tr. ř., když rovněž namítá, že ze skutkové věty měl být vypuštěn popis tohoto skutku. Současně tvrdí , že při uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku mělo dojít rovněž ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Tato uplatněná dovolací argumentace je pod zvolený dovolací důvod podřaditelná, ovšem nedůvodná, jak bude dále rozvedeno. 89. Z napadaných rozhodnutí je patrno, že soudy nižších stupňů jednání ze dne 27. 8. 2016 a dne 31. 8. 2016 právně posoudily jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Zde je třeba pro jistou stručnost odkázat na předchozí rozhodnutí Nejvyšší soud ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, ve kterém dospěl k závěru, že jednočinný souběh těchto trestných činů je možný (viz bod 92 tohoto citovaného rozhodnutí). Přečinu nebezpečného vyhrožování se obviněný dopustil jednáním dne 27. 8. 2016 a dne 31. 8. 2016. Za takové situace nebylo možno ze skutkových zjištění vyjmout jednání, které zároveň naplňovalo i znaky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by byl naplněn znak hrozící škody velkého rozsahu (tento sice primárně byl naplněn, ovšem vzhledem k zásadě reformation in peius již nebylo možno takto jednání kvalifikovat) a kterého by se obviněný dopustil v jednočinném souběhu s těmito přečiny. V dané věci není pochyb o tom, že vhazování pyrotechniky na nemovitost užívanou poškozenými lze považovat za formu nonverbální vyhrůžky ze strany obviněného založením požáru, kterou následně po tomto jednání obviněný dne 31. 8. 2016 vyslovil i ústně, když toto slovní prohlášení nepochybně navazovalo na jednání obviněného ze dne 27. 8. 2016 a posilovalo důvodnost obav poškozených. Za takové situace soud prvního stupně postupoval správně, jestliže toliko vypustil právní kvalifikaci jednání obviněného podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, neboť předmětné jednání obviněného bylo jediným skutkem de iure , takže ve vztahu k trestnému činu podle §273 odst. 1 tr. zákoníku nebylo možno rozhodnout zprošťujícím výrokem podle §226 tr. ř., protože jednání obviněného je posuzováno jako jeden skutek. V opačném případě by totiž zprošťujícím výrokem soud založil překážku věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pro celý stíhaný skutek. Současně nebylo potřebné, aby popis tohoto jednání byl vypuštěn ze skutkové věty, když i nadále jednání obviněného bylo trestněprávně relevantní pro spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. 90. Pokud obviněný v dané souvislosti ještě naznačuje, že zprošťující výrok a důvod zproštění je pro něho důležitý i z toho důvodu, aby bylo prokázáno, zda se skutek stal či nestal, tak toto námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud ovšem bez ohledu na tento závěr považuje za vhodné uvést, že stran toho, zda se obviněný dopustil jednání, ve kterém bylo původně před změnou hranice škody velkého rozsahu spatřováno spáchání i přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, již vyslovil závazný právní názor ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020 (viz body 96-108 tohoto citovaného rozhodnutí). Jinak vyjádřeno, v dané věci již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal závazný právní názor stran naplnění všech znaků přečinu podle §273 odst. 1 tr. zákoníku. 91. Jak již Nejvyšší soud naznačil, dovolatel uplatnil právně relevantně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. i námitku ohledně výroku o souhrnném trestu, konkrétně, že soudy pochybily, pokud nezrušily výrok o trestu z rozsudku, ke kterému byl ukládán souhrnný trest. Obecně platí, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku „uloží soud souhrnný trest podle zásad uvedených v odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.“ Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. V případě ukládání souhrnného trestu musí soud dřívější rozsudek zrušit v celém výroku o trestu, tj. zruší souhrn všech dílčích výroků týkajících se určitého trestu nebo více trestů uložených vedle sebe; v rámci postupu podle §43 odst. 2 tedy nelze zrušit jen některý z více druhů trestů uložených vedle sebe dřívějším rozsudkem (srov. R 31/1975 a R 15/1998 ). Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že výrokem o trestu se rozumí i výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 To 100/2005). 92. Z pohledu těchto shora naznačených závěrů je třeba akcentovat, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, ukládal obviněnému trest nejen za přečiny, kterými ho tento soud uznal vinným, nýbrž i za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Z tohoto rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně zároveň ovšem nezrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, ke kterému byl ukládán trest souhrnný. Soud druhého stupně, který zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, rovněž ukládal souhrnný trest, přičemž taktéž nezrušil výrok o trestu z rozsudku, ke kterému byl ukládán souhrnný trest. 93. Přestože by se navenek mohlo jevit, že tento postup soudů nižších stupňů je vadný, tak v daném případě tak tomu nebylo. Předně je třeba mít za to, že aby mohl být při ukládání souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z rozsudku, ke kterému je ukládán trest souhrnný, tak musí tento výrok existovat. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že před rozhodnutím soudu prvního stupně v nyní projednávané věci bylo o výrocích o trestu v trestní věci vedené u Okresního v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 rozhodováno hned několikrát různými soudy. Není pochyb o tom, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu k prvnímu pravomocnému odsuzujícímu rozsudku v dané věci (rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, s právní mocí dne 10. 9. 2019). Tento postup byl v době jeho rozhodování v souladu se zákonem, když první odsuzující rozsudek představoval právě rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, a v době rozhodování Okresního soudu v Břeclavi ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 164/2018, byl i pravomocný. Zde je vhodné pro jistou přesnost uvést, že byť skutečně tento soud měl rozhodovat o uložení souhrnného trestu, tak byl jeho výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku nesprávný, neboť je zásadně porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, pokud dojde k upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, ačkoliv později projednávaná trestná činnost se posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018). V tomto směru je třeba uvést, že nejpřísnější trestný čin představoval právě přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. K nápravě tohoto pochybení ovšem nedošlo, když předmětný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení. Následně byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, výslovně tento výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu zrušen, takže výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu přestal existovat (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018), když ovšem výrok o vině z rozsudku Okresního osudu v Břeclavi sp. nz. 3 T 164/2018 předmětným rozhodnutím zůstal nedotčen. Poté do tohoto rozhodnutí „zasáhl“ Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, zrušil podle §45 odst. 1 tr. zákoníku celý výrok o vině a trestu (ten ovšem v dané době již neexistoval) z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. I tento soud se dopustil kromě jiných pochybení (ty byly uplatněny v dovolání obviněného) určitého dalšího pochybení, které spočívalo v tom, že ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, že obviněný byl výrokem, který zrušil, uznán vinným přečinem podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nově uznal obviněného vinným jen toliko přečiny podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, §353 odst. 1 tr. zákoníku, §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Poté rozhodoval Okresní soud v Břeclavi ve věci pod sp. zn. 3 T 164/2018 rozsudkem dne 29. 7. 2020, kdy toliko podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu (s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019), ačkoliv v té době již výrok o vině v této věci neexistoval, neboť byl právě zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019. Následně pak ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 7 To 316/2020, podle §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 T 164/2018, čímž zrušil výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu. Poté v nyní projednávané věci rozhodoval opět Nejvyšší soud, tentokrát usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, kdy zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 301/2019, a všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, takže veškeré výroky, které soud druhého stupně zrušil, tak nabyla opět platnosti. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, tak „obživl“ pravomocný výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018. Tedy v tomto okamžiku se věc vrátila do stavu, který nastal v době usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, tedy zůstal v platnosti rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, ovšem pouze ve výroku o vině, neboť výrok o upuštění od souhrnného trestu byl zrušen právě usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020. 94. Lze tedy uzavřít, že v době rozhodování soudu prvního stupně, tj. dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, ke kterému byl ukládán podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest, existoval toliko pravomocný výrok o vině, když výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku v té době již neexistoval. Jedná se tak o poněkud neobvyklou situaci, kdy ve své podstatě soud prvního stupně v rozsudku ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 2 T 76/2018, a následně odvolací soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 249/2022, neměl podle věty druhé §43 odst. 2 tr. zákoníku co rušit ve vztahu k dřívějšímu trestu, neboť výrok o trestu „neexistoval“, resp. neexistoval výrok o upuštění od souhrnného trestu. Za takové naznačené situace nelze mít za to, že by v dané věci chyběl výrok o zrušení trestu z rozsudku, ke kterému byl ukládán trest souhrnný . V této části dovolání tedy dovolatel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil právně relevantně, ovšem nedůvodně. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 95. Obviněný dále formálně označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., když ovšem následně žádnou konkrétní argumentaci stran toho, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, či by mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v zákonně, za trestný čin, kterým byl uznán vinným, neuvádí. Protože dovolatel fakticky žádnou právní argumentaci neuvádí, tak k tomuto dovolacímu důvodu nemůže Nejvyšší soud v rámci dovolání přihlížet a blíže se jim zabývat. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud si nemůže právně fundovanou argumentaci domýšlet, neboť dovolání je mimořádný opravný prostředek, který má přesně stanovený katalog dovolacích důvodů, když právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 96. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba předně zdůraznit, že dovolatel tento dovolací důvod uplatňuje ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., takže jeho uplatnění je poněkud zmatečné. Proto považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně akcentovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzen skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod tedy slouží k nápravě právních vad v rozhodnutí ve věci samé. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že vzhledem k novelizaci trestního řádu, konkrétně dovolacích důvodu od 1. 1. 2021, je třeba mít za to, že skutkové námitky nelze již podřazovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť k přezkumu skutkových námitek za stanovených předpokladů slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 97. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, ale nejen k němu (viz jistá zmatečnost při rozlišování dovolacích důvodů) namítá jednak porušení zásady reformationis in peius [tuto namítá i v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], námitku promlčení trestní odpovědnosti za trestné činy, pro které byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, že mu měl být ukládán trest společný, nikoliv souhrnný, že nebyly provedeny všechny jím požadované důkazy, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování [nemohl poškozené obtěžovat každodenně, věrohodnost poškozených a upření práva na obhajobu (vypořádáno u dovolacího důvodu pod písm. g)], existenci tzv. opomenutých důkazů [rovněž vypořádáno u dovolacího důvodu pod písm. g)], rozporuplnost skutkové věty. 98. Současně tvrdí, že soud prvního stupně nerespektoval pokyn odvolacího soudu, aby se zabýval společenskou škodlivostí. Obviněný dále napadá naplnění znaku omezování v obvyklém způsobu života u trestného činu v §354 tr. zákoníku. Dovolatel dále požaduje zastavení řízení ode dne 22. 6. 2016 do 26. 1. 2017 zahájené u Komise k projednání přestupků města Břeclav sp. zn. MUBR-S 4976/2017-KPP 17045 [vypořádáno u dovolacího důvodu pod písm. e)]. Období září 2017 do 6. 2. 2018 považuje za nepřesné a zaměnitelné s jiným, když ani nadávka jednou za měsíc nelze považovat za prvek soustavnosti a systematičnosti. Rovněž navrhuje vypuštění části skutkové věty o pronásledování syna poškozených. 99. Pokud se týká námitky obviněného, že mu neměl být ukládán souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž trest společný podle §45 tr. zákoníku, tak je třeba uvést, že tuto lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný fakticky namítá nesprávné hmotněprávní posouzení ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 tr. zákoníku a fakticky i ustanovení §116 tr. zákoníku (pokračování v trestném činu). Jedná se tedy o námitku podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004). V tomto směru je ovšem pro stručnost možno odkázat na body 71–73 tohoto rozhodnutí, které se týkají toho, zda se v případě skutku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, jedná o pokračování v trestném činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv ve vztahu k nyní projednávané věci. Vzhledem k tomuto shora prezentovanému závěru nepřicházelo uložení společného trestu podle §45 tr. zákoníku v úvahu, neboť společný trest se ukládá za pokračující trestný čin, resp. za dílčí útok u pokračujícího trestného činu, za jehož ostatní útoky byl pachatel odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejedná. Proto lze tuto námitku považovat za neopodstatněnou. 100. Stran námitky promlčení trestní odpovědnosti za trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, je předně nutno zdůraznit, že tato námitka by měla být uplatněna výslovně pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr, musí Nejvyšší soud zdůraznit, že v dané věci není předmětem dovolacího řízení rozhodnutí o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, když proti tomuto rozhodnutí nebyl ze strany obviněného podán nejen řádný opravný prostředek, ale ani dovolání. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud zabývat správností a zákonností tohoto rozhodnutí. Nad rámec tohoto závěru je možno uvést, že napadeným rozhodnutím, proti kterému bylo podáno dovolání, nebylo a ani nemohlo být rozhodováno o vině ve věci vedené u Okresního osudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2019, pro soudy rozhodující v dané věci je tento výrok z hlediska viny závazný a dovolatel by mohl toliko namítat, že v dané věci byly splněny ve vztahu k tomuto citovanému rozsudku důvody pro uložení společného nebo souhrnného trestu, což nakonec i učinil. Bez ohledu na tento závěr je nutno skutečně jen velmi stručně uvést, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 164/2018 u skutku ze dne 28. 9. 2017 činila promlčecí doba podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku 5 let, když nejzávažnější trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným byl přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž promlčecí doba začala běžet ode dne 29. 9. 2017 a odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 17. 12. 2019, takže k promlčení trestní odpovědnosti by ani nemohlo dojít. Nelze také pominout ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy že vyhlášením odsuzujícího rozsudku začala běžet nová promlčecí doba (viz §34 odst. 5 tr. zákoníku). Pokud obviněný naznačuje, že rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, začala pokračovat promlčecí doba, tak toto pomíjí skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu byla vina jednak znovu vyslovena, a jednak od okamžiku vyhlášení rozsudku krajským soudem počala běžet nová promlčecí doba podle ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a §34 odst. 5 tr. zákoníku. 101. Dovolatel rovněž namítá naplnění znaku „ omezování v obvyklém způsobu života “ ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. I tato námitka je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde ovšem musí Nejvyšší soud zdůraznit, že se ve svých předchozích rozhodnutí naplněním tohoto znaku zabýval, konkrétně v bodě 94 usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020, přičemž v bodě 95 téhož rozhodnutí se zabýval námitkou stran uplatňování práv obviněného jako účastníka stavebního řízení, tedy k těmto otázkám zaujal závazný právní názor. Ze takové situace jsou tyto námitky obviněného nepřípustné (viz bod 70 tohoto rozhodnutí). 102. K námitce dovolatele ohledně kvality popisu skutku ve výroku o vině, musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tuto by bylo možno právně relevantně v rámci uvoleného dovolacího důvodu uplatnit pouze v případě, že by v popisu skutku absentovaly skutkové okolnosti odpovídající některému ze znaků trestného činu. O takový případ se v dané věci nejedná, když ve skutkové větě jsou vyjádřeny všechny okolnosti, které naplňují všechny znaky zvolených skutkových podstat. Přes tento závěr Nejvyšší soud připouští, že si lze představit skutkovou větu formulovanou precizněji a přehledněji, ovšem důležité a rozhodující je, že soud prvního stupně ve skutkové větě vyjádřil všechny okolnosti potřebné pro naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat. 103. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné, byť skutečně stručně, když obviněný toliko velmi stroze namítá neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k trestným činům, kterými byl uznán vinným, na tuto námitku reagovat. Předně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. 104. Nejprve je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Současně platí, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. 105. Zároveň je třeba ještě uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinak vyjádřeno, neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku, přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. 106. Současně je nutno zdůraznit, že subsidiaritu trestní represe nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. 107. Z pohledu těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolací argumentace, i přes její strohost . Především je nutné zdůraznit , že jednání obviněného, kterým spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžných případů posuzovaných a právně kvalifikovaných jako tyto uvedené trestné činy. Lze mít za to, že společenská škodlivost dosahovala intenzity obvyklé pro tento typ trestné činnost. Nelze totiž skutečně pominout, že obviněný poškozené šikanoval dlouhodobě a soustavně, přičemž jednání obviněného bylo natolik intenzivní, že poškozená musela vyhledat odbornou zdravotnickou pomoc. Celé jednání dovolatel zintenzivnil i tím, že poškozeným i opakovaně vyhrožoval ujmou na zdraví, ale i jinou těžkou újmou, když obavy poškozených nepochybně posílila skutečnost, že dovolatel způsobil požár dřevěné kůlny a zahradního nábytku poškozených. Toto jednání muselo být pro poškozené velmi stresující, neboť to posilovalo jejich obavy z toho, že své jednání obviněný skutečně uskuteční, a navíc vedlo k jisté ztrátě pocitu bezpečí v místě svého bydliště. Navíc skutečně nelze přehlédnout, že předmětného jednání se obviněný dopustil za situace, kdy proti obviněnému byla zahájena přestupková řízení právě pro jeho nevhodné chování vůči poškozeným a přes vědomí této skutečnosti obviněný svého protiprávního jednání nezanechal, nýbrž naopak toto začalo být intenzivnější. Lze tedy uzavřít, že jednání dovolatele odpovídá běžným případům obou přečinů, které ničím nevybočují z mezí jiných případů srovnatelných s projednávanou věcí. 108. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jestliže soud druhého stupně ve výroku o vině potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tak ani on nedospěl k závěru, že by snad subsidiarita trestní represe měla být soudem prvního stupně aplikována. 109. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkou stran porušení zásady reformationis in peius ze strany odvolacího soudu (§259 odst. 4 tr. ř.). Předně je třeba uvést, že předmětná námitka porušení zásady reformationis in peius je procesní povahy a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou věcně zabýval, neboť nerespektování zákazu reformationis in peius lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. 304/04, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Zde je třeba uvést, že námitku stran porušení práva na spravedlivý proces obviněný výslovně uplatnil v bodě IV dovolání. Nejvyšší soud má za to, že tato námitka měla být podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 391/2019). Navíc je třeba zdůraznit, že v minulosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením zákazu reformationis in peius by bylo možno považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [od 1. 1. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015)]. 110. Dovolatel fakticky dovozuje porušení zásady reformationis in peius z postupu odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, který ho uznal vinným i ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, a následně mu uložily souhrnný trest podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru obviněný poukazuje na skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, kdy tento soud rozhodoval toliko na podkladě jeho odvolání, a kterým byl zrušen celý výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, byl nově uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku (do výroku o vině byly zahrnuty i výroky z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019), a uložen úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku rámci trestní sazby stanovené §273 odst. 1 tr. zákoníku. Současně zdůrazňuje, že tento citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen toliko z jeho podaného dovolání. Má za to, že pokud mu byl nyní uložen trest podle §353 odst. 2 tr. zákoníku, byla porušena zásada reformationis in peius, neboť za tento trestný čin byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 0-3 roky, přičemž v případě trestní sazby podle §273 odst. 1 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 0–2 let. 111. Předně je třeba uvést, že zásadu zákazu reformationis in peius upravuje v případě odvolání ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud může v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Předmětné ustanovení vyjadřuje, jak již bylo naznačeno, zásadu reformationis in peius v rozhodnutí odvolacího soudu, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obžalovaného; přičemž tento zákaz platí, třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný, ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Tento zákaz platí pro odvolací soud za předpokladu, že došlo ke zrušení rozsudku jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Neuplatní se v případě, když byl rozsudek zrušen pouze nebo i v důsledku odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného, popřípadě jen ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též v případě odvolání podaného poškozeným. (Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 3078-3090). Tato zásada platí i v případě dovolacího řízení (viz §265s odst. 2 tr. ř.), ale i v případě, že věc je vrácena toliko na podkladě odvolání obviněného soudu prvního stupně, když v takovém případě je touto zásadou vázán i soud prvního stupně (viz §264 odst. 2 tr. ř). 112. V neprospěch obviněného je rozsudek změněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§246 odst. 1 písm. b)], a to v tom směru, že zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (R 22/1999 a PR 10/1998, s. 518). Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že ve smyslu zásad vyjádřených v §43 odst. 1 tr. zákoníku se ukládá pachateli, který spáchal dva nebo více trestných činů v rámci jednoho odsouzení, trest na trestný čin nejpřísněji trestný. Stejné zásady se uplatí ve vztahu k ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno dříve. 113. V projednávané věci není pochyb o tom, že nejpřísnější trestný čin představoval sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 0 do 3 let. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestní sazbou až 1 rok trestu odnětí svobody a v případě nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku rovněž stejným trestem. 114. Předně musí Nejvyšší soud opakovaně uvést, že v případě prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 2 T 76/2018, nebyl obviněnému ukládán souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, ani nemohl být uložen, neboť v době rozhodování soudu prvního stupně (7. 6. 2019), ještě rozsudek v trestní věci vedené o Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 164/2018 vyhlášen nebyl. O odvolání obviněného proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku v nyní projednávané věci rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, kterým odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Teprve poté byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, který měl ukládat trest souhrnný k tomuto citovanému rozsudku, když tento podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu. Protože ovšem následně bylo rozhodnuto o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 8 To 301/2019, Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 9/2020), včetně zrušení výroku o upuštění o uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019 (důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že byl zrušen výrok o trestu z rozhodnutí, ohledně kterého bylo rozhodnuto podle §44 tr. zákoníku), měl o uložení souhrnného trestu rozhodovat Krajský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 8 To 301/2019, kterému byla věc vrácena dovolacím soudem. Je tomu tak proto, že pokud byl dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele zrušen, soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatel, nemusí čekat, až bude dřívější řízení pravomocně skončeno, a uloží pachateli trest, přičemž o případném uložení souhrnného trestu rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen (srov. NS 1 Tzn 13/97, Rt 33/1998). Z pohledu dalšího postupu je důležité, že Krajský soud v Brně rozhodnutím dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 To 301/2019, zrušil podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, byť nesprávně, výrok o vině i trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2018, jakož i další výroky, které ve zrušené části měly svůj podklad. Následně Krajský soud citovaným rozsudkem uznal obviněného vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku. V tomto případně tak soud druhého stupně rozhodoval nesprávně, když ukládal trest za pokračující trestný čin, navíc zcela pominul, že rozsudkem, který byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoník, čemuž nedal význam v novém výroku o vině, přičemž pokud by takto postupoval, musel by trest být ukládán i v tomto případě v trestní sazbě podle §353 odst. 2 tr. zákoníku. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 301/2019, bylo na základě dovolání obviněného rovněž zrušeno Nejvyšším soudem, a to usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, čímž obživl rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, právě ve výroku o vině. 115. Lze mít za to, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, správně ukládaly trest souhrnný k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 3 T 164/2019, přičemž samotný tento postup by neznamenal porušení zásady reformation in peius. Při respektování ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku měl být souhrnný trest ukládán podle §353 odst. 2 tr. zákoníku, tedy za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze 17. 12.2019, sp. zn. 3 T 164/2018 (zásada reformation in peius by se uplatnila toliko ve vztahu k uloženému trestu). Soudy nižších stupňů ovšem zcela pominuly, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 8 To 301/2019, bez ohledu na další vady (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020), nesprávně neuložil trest podle §353 odst. 2 tr. zákoníku, ale ani tímto trestným činem neuznal obviněného vinným. Za naznačené situace měl tedy soud prvního stupně ukládat trest podle §353 odst. 1 tr. zákoníku právě s odkazem na nutnost respektování zásady reformation in peius. 116. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze považovat námitku obviněného stran porušení zásady reformation in peius co se týče uložení trestu podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za důvodnou. Při zvažování dalšího postupu ovšem vzal Nejvyšší soud v úvahu, že obviněnému byl soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců a peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč. Stejný trest byl obviněnému uložen i v případě prvního rozhodnutí ve věci dne 7. 6. 2019 sp. zn. 2 T 76/2018, jen tehdy podle §273 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku jako nejpřísněji trestaného trestného činu . Lze tedy mít za to, že k faktickému zhoršení postavení obviněného z pohledu uloženého trestu nedošlo. Navíc uložení souhrnného trestu je považováno vždy pro obviněného za příznivější. 117. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, přes jisté pochybení v postupu soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud neshledal důvody pro zrušení jejich rozhodnutí a vrácení věci soudu druhého stupně k nápravě. Jak již bylo naznačeno, takovýto postup by totiž jen stěží mohl ovlivnit postavení obviněného. Jelikož je zřejmé, že nové projednání věci před soudem druhého stupně by nemělo vliv na druh a výši uloženého trestu, navíc ani otázka, která by byla předmětem dalšího řešení, není po právní stránce zásadního významu. Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud ke zrušení dřívějších rozhodnutí neuchýlil. 118. S poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. 5. 2023 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu