ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.196.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 196/2023-891
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY (sídlo úřadu), nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 6 To 77/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 18 T 3/2021, byl obviněný M. K. uznán vinným v části III. v bodě 1) přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, v bodech 2) až 5) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, v bodech 2), 3) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Odsouzen byl za uvedené přečiny podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech obviněných M. K. (část I.) a K. Ch. (část II.) a o náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně ‒ pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 6 To 77/2022, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože je přesvědčen, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, byly extrémně vadně hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, a to ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 5). U tohoto dílčího útoku vinu neprohlásil, a to na rozdíl od útoků v bodech 1) až 4), ohledně kterých soud přijal podle §206c odst. 6 tr. ř. jím učiněné prohlášení viny.
6. K jednání popsanému pod bodem 5) obviněný poukázal na to, že po celou dobu trestního řízení popírá, že by se účastnil krádeže v baru XY, jak uváděl i v odvolání, které však odvolací soud řádně nepřezkoumal, a aniž by respektoval zásadu in dubio pro reo, potvrdil správnost postupů soudu prvního stupně, přičemž nezkoumal důvodnost namítaných nedostatků. Soudy učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů na rozdíl od jeho obhajoby, která je podpořena svědeckými výpověďmi a jinými důkazy, kdežto výpověď spoluobviněného M. K., jíž soud uvěřil, je s nimi v rozporu.
7. Obviněný poukázal na nedostatky při hodnocení výpovědi spoluobviněného M. K., která je jediným usvědčujícím důkazem proti němu, přestože stojí s jeho výpovědí proti sobě jako „tvrzení proti tvrzení“, s čímž se soud řádně nevypořádal. Okresní soud sice konstatoval, že „výpověď M. K. nebyla zcela konzistentní“, přesto z ní vyvodil závěr o vině, i když spoluobviněný M. K. opakovaně lživě vypovídal a v minulosti byl odsouzen pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Kromě těchto výhrad obviněný brojil i proti hodnocení výpovědí dalších svědků, jež se podle něho rovněž rozcházely a přesvědčivě nepotvrdily tvrzení obviněného M. K., a i odvolací soud je označil za rozporuplné, přičemž však z toho nevyvodil patřičné důsledky a závěry. Soudy obhajobu obviněného na základě svědeckých výpovědí spolehlivě nevyvrátily, o čemž svědčí i část svědectví D. H., které soud prvního stupně na jedné straně hodnotí jako „hrubý odhad…nelze mít iluze, že byla po celou dobu zcela střízlivá… a vypovídala s více než ročním odstupem…“, na druhou stranu však část její výpovědi ohledně pohybu skupiny při procházce bere za zcela nezpochybnitelnou přesto, že se neshoduje s žádnou další výpovědí. Obdobně nedůsledně soud hodnotil i výpověď svědka V. V., z níž si vybral pouze určité části, kterými odůvodnil odsuzující rozsudek, aniž vysvětlil, proč nepřijal části výpovědi potvrzující obhajobu obviněného, anebo nepřijal některé pasáže z dalších svědeckých výpovědí pro dlouhý časový odstup od posuzované trestné činnosti, kdežto jiné podané ve stejném období považoval za zcela pravdivé a věrohodné.
8. Soudům obviněný vytkl, že nesprávně spojují do jednoho časového momentu okamžik, kdy při procházce měly být vytrženy dveře do klubu XY, s okamžikem, kdy tam mělo dojít ke krádeži, přestože obviněný M. K. uváděl, že při procházce došlo pouze k vytržení vstupních dveří do klubu XY, v tento okamžik nikdo dovnitř nevstoupil. Až později večer obviněný M. K. údajně s dovolatelem se vrátil a dopustil se krádeže. Bylo proto nadbytečné se zabývat tím, jak probíhala procházka účastníků. Soud prvního stupně bez potřebné argumentace dovodil přítomnost dovolatele při této krádeži. I kdyby byl přítomen u vytržení dveří do klubu XY, při němž ke krádeži nedošlo, neznamená to, že se na místo později vrátil, aby se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, protože taková skutečnost z ničeho neplyne. Stejný závěr o tom, že při procházce ke krádeži nedošlo, neboť na toto nebyl dostatečný časový prostor, vyplynul i z výpovědi svědkyně D. H. Přestože svědkyně D. H., svědek V. V. ani svědek P. Ž. neměli v podstatě ke skutku samotnému a tomu, kdo jej spáchal, co uvést, jejich výpovědi na mnoha místech potvrzují některé detaily popsané dovolatelem, např. že se musí odstěhovat a že si musí někde u své kamarádky vyzvednout nějaké věci.
9. Kamerové záznamy z herny XY podle obviněného nesvědčí o skutečnostech, o něž soudy svá skutková zjištění opírají, protože z nich vyplývá pouze to, že on i M. K. se tam v průběhu večera nacházeli, nikoliv však společně a po celou dobu. Obviněný, podle jeho zachycení na kamerových záznamech, sice donesl dovnitř batoh a košík s nějakými předměty, který položil na bar, avšak věci v něm uložené nejsou vůbec pro jejich zakrytí vidět, ani na něm není logo, podle něhož by se určilo, že jde o věci z baru XY. Ze svědecké výpovědi P. Ž. vyplývá, že tento košík patřil obviněnému M. K., stejně tak i batoh, jak tvrdil i dovolatel. Batoh měl na záznamech u sebe obviněný M. K., vkládal do něj předmět, který si vytáhl z pod oblečení (odcizený tablet), a dále se k batohu choval jako k vlastnímu. Skutečnost, že černý batoh patřil M. K., potvrdil i P. Ž. Dovolatel podle záznamů shledával potvrzenou svou verzi o svém stěhování, a to s odkazem na červenočernou sportovní tašku přinesenou P. Ž., s níž pak obviněný z herny odešel. Podle záznamu obviněný M. K. manipuluje s tabletem odcizeným v baru XY, kdežto dovolatel na záznamech s žádnými věcmi pocházejícími z trestné činnosti nenakládal, ani věci odcizené z baru XY nebyly u něj nikdy nalezeny. I kdyby košík či jeho obsah pocházely z baru XY, kamerové záznamy neprokazují, že byl obviněný přítomen při krádeži v tomto baru. Odkázal na svou obhajobu, že mu košík před hernou XY dal obviněný M. K.. proto, aby jej vzal dovnitř, což nebylo žádnými důkazy vyvráceno, naopak svědek P. Ž. vypověděl, že mu obviněný M. K. nabízel nějaké věci a alkohol ke koupi.
10. Účast dovolatele při krádeži v baru XY nelze dovozovat ani ze stop tam zajištěných, protože podle odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, na vzorcích tam odebraných nebyla nalezena DNA obviněného ani jeho otisky prstů a sejmuté otisky se neshodují s otisky žádného ze spoluobviněných. Ze všech uvedených důvodů soudům obou stupňů vytkl, že se nepodařilo prokázat, že se uvedené krádeže dopustil, rezignovaly na zásadu presumpce neviny, řádně nevysvětlily, jak se vypořádaly s argumenty obhajoby a proč neuvěřily skutkové verzi obviněného, když jediným důkazem, který ukazuje na jeho vinu, je výpověď spoluobviněného M. K., jenž je však osobou značně nevěrohodnou, drogově závislou, v minulosti se dopustil křivé výpovědi, nadále se sám dopouštěl trestné činnosti i v průběhu tohoto trestního řízení a v rámci svého postavení v trestním řízení nemá jako obviněný povinnost vypovídat pravdu. Uvedené vadné provedení a hodnocení důkazů se následně odrazilo i v nesprávné právní kvalifikaci.
11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 6 To 77/2022, zrušil, jakož aby zrušil i vadné řízení mu předcházející a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působící státního zástupkyně konstatovalo, že se v něm promítá obhajoba obviněného, na níž oba soudy již reagovaly, o extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování v této věci nejde, neboť námitky obviněného jsou jen polemikou s názorem soudů na hodnocení jednotlivých důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, že z dílčího útoku pod bodem 5) je obviněný usvědčován zejména výpovědí spoluobviněného M. K. a kamerovými záznamy z herny XY, z nichž vyplynulo, že vstupoval do baru s košem pocházejícím z myčky z baru XY a batohem na zádech, což považovala za dostatečné pro závěr o jeho vině. Skutková zjištění soudy učiněná na základě výsledků provedeného dokazování jsou dostačující i pro právní závěry, v nichž rovněž neshledala žádné nedostatky. Když nezjistila vadu, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, tohoto oprávnění nebylo do neveřejného zasedání využito.
IV. K formálním náležitostem dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v §265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§265f odst. 1 tr. ř.), neboť není povolán k revizi přezkoumávaných rozhodnutí z vlastní iniciativy.
16. Obviněný tyto podmínky splnil, protože dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jimiž brojil toliko proti výroku o vině pod bodem 5) v části III., která se ho týkala. Argumenty, jimiž vytýkal nedostatky v přezkoumávaných rozhodnutích, uplatnil souhrnně k oběma těmto důvodům.
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. S odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné napadat rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
19. Kromě uvedeného je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K výhradám obviněného
20. Obviněný, jak již bylo výše poukázáno, dovolání zaměřil výhradně proti dílčímu útoku pod bodem III. 5) [ohledně zbývající části týkající se bodů III. 1) až 4) před soudem prvního stupně ve smyslu §206c 1 tr. ř. prohlásil vinu a toto prohlášení soud podle §206c odst. 4 tr. ř. přijal].
21. Útoku pod bodem III. 5) se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tak, že v XY dne 13. 3. 2020 v době od 00:00 hodin do 08:00 hodin společně s obviněným M. K., nar. XY, na ulici XY, vnikli do klubu XY tak, že za použití síly vytlačili vstupní prosklené dveře do prostoru hudebního klubu, který prohledali, a následně z prostoru baru odcizili stolní počítač zn. Dell, tablet zn. Lenovo TB-8504X, přepadový kolík a koš z myčky nádobí zn. Redfox a nejméně 3 plné lahve alkoholu (1 ks Captain Morgan 340 Kč, 1 ks rum Republica 540 Kč, 1 ks Beefeeter růžový 600 Kč), čímž způsobili poškozené společnosti C. A., IČ XY, škodu 4.930 Kč, přestože obviněný byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 18 T 50/2018, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 6 To 99/2018, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 1 T 199/2018, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně‒pobočky ve Zlíně ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 6 To 389/2019, mu byl za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku k prvnímu rozsudku za sbíhající se přečiny krádeže uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmdesáti osmi měsíců.
22. Podle obsahu dovolání obviněný výhrady zaměřil především proti takto učiněným skutkovým zjištěním, když brojil proti vadně provedenému dokazování s tvrzením, že soudy řádně neobjasnily, že se uvedené krádeže dopustil. Vytýkal konkrétní skutečnosti plynoucí z výpovědí svědků i spoluobviněného M. K., jehož věrohodnost zpochybňoval, a namítal, že soudy vadně vyhodnotily kamerové záznamy. Namísto toho preferoval vlastní verzi, že pokud vnesl do herny soudem označované věci, činil tak pouze na žádost spoluobviněného, jenž mu je předal před hernou. Považoval za vadné závěry u „tvrzení proti tvrzení“, selektivní způsob hodnocení důkazů, nedodržení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, což jsou námitky korespondující s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dotýkají se i pravidla, že Nejvyšší soud je povinen posoudit, jestliže to obviněný namítne, zda byla dodržena pravidla spravedlivého procesu (ve smyslu článku 6 Úmluvy a článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný, ač jej výslovně označil, nenaplnil, protože k němu žádnou námitku o nesprávné právní kvalifikaci neuplatnil, když se opíral výlučně o nedostatky ve skutkových zjištěních a postupech soudů, na jejichž základě k nim dospěly.
23. Nejvyšší soud mohl podané dovolání přezkoumat pouze v tom rozsahu, jak jej vymezil obviněný (viz §265f odst. 1 tr. ř.; též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, aj.). Důvodnost vytýkaných vad posuzoval podle obsahu napadených rozhodnutí se zřetelem na spisový materiál, z něhož zjistil, že jak orgány přípravného řízení, tak i soud zajistily a provedly důkazy, které za dané situace byly k dispozici. Nutné je podotknout, že nedostatek provedených důkazů obviněný v dovolání nenamítal, a ani nevznášel návrhy v průběhu trestního řízení, kromě požadavku na zpracování znaleckého posudku na duševní stav spoluobviněného M. K.
24. Podle přezkoumávaných rozhodnutí se soud prvního stupně věnoval výhradám obviněného proti výpovědi spoluobviněného M. K. a za tím účelem provedl řadu důkazů, jejichž obsahy rozvedl v bodech 8. až 22. rozsudku, a s poukazem na ně srovnával verzi předkládanou dovolatelem i tímto spoluobviněným. Skutečnost, že soud zvažoval pečlivě skutečnosti plynoucí z každé z nich, plyne z toho, že svůj úsudek, že každý z pachatelů uváděl okolnosti tak, aby vyzněly v jeho prospěch, založil na posouzení jimi uváděných skutečností s ohledem na výsledky celého souhrnu důkazů (zejména výpovědí svědků D. H., P. Ž a V. V. či kamerových záznamů). Nelze přehlédnout, že i hodnocením těchto důkazních prostředků se zabýval (viz bod 25., strany 14 až 16 rozsudku). Zejména vycházel z toho, že obviněný M. K. nepopřel svou účast na krádeži v baru XY společně s dovolatelem a setrval na tomto tvrzení po celou dobu trestního řízení, nepřisvědčil však tomu, že by před barem jen hlídal, protože současně připustil, vevnitř byl jen na chvilku, aby M. K. pomohl lahve s alkoholem do tašek skládat, anebo když tvrdil, že se s M. K. po opuštění klubu XY už nesetkal, neboť z kamerových záznamů vyplynul opak. Současně zdůraznil, že ani přes dřívější odsouzení spoluobviněného M. K. pro křivou výpověď nelze a priori přistupovat ke každé jeho výpovědi jako ke lživé. I když v této výpovědi shledal nesrovnalosti, nepovažoval ji jako celek za nevěrohodnou, a to z důvodů, které vysvětlil.
25. Obdobně postupoval při hodnocení výpovědi obviněného, jíž srovnával se skutečnostmi, které vyplynuly z výpovědi spoluobviněného i kamerových záznamů, případně dalších svědků. Své úvahy vysvětlil a rozvedl. Konkrétními důkazy doložil, že nevěrohodnost výpovědi obviněného dále podtrhuje i rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka P. Ž., jenž nepotvrdil, že si od něj půjčoval tašku na stěhování svých věcí od milenky, naopak uvedl, že mu pouze vrátil tašku, ve které mu předtím obviněný přinesl své staré oblečení.
26. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud obviněným vytýkané vady nezjistil, neboť vše, co se ve věci podává, svědčí o tom, že soud postupoval vůči obviněnému nestranně, protože nic v jeho postupu nenaznačuje, že by předjímal výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby a postojů obviněného. Okruh důkazů, jejichž prostřednictvím dokazoval posuzovaný čin, nevyplýval z poukazu na předchozí trestnou činnost obviněného. Pokud jeho trestní minulost, stejně jako i obviněného M. K., zmínil, činil tak plně v nezbytném kontextu, který nepředstavuje zaujatost vůči osobě obviněného.
27. Nejvyšší soud v posuzované věci připomíná, že soud provedl důkazy, které se nabízely k provedení a které bylo možné provést. Bral zřetel na to, že spáchání činu v bodě 5) obviněný popíral a jediným přímým zpochybňovaným důkazem byla výpověď spoluobviněného, proto bylo nutné, aby soud závěr o vině opíral o nepřímé důkazy, což na něj klade obzvláště náročný úkol, protože nepřímým důkazem je takový důkaz, který nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah. Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
28. Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelova obhajoba je vystavěna na zpochybňování izolovaných aspektů plynoucích z jednotlivých důkazů, resp. vypovědí např. D. H., V. V., případně i spoluobviněného M. K., a to i přesto, že se soud vypořádal se stěžejními skutkovými okolnostmi plynoucími z kamerových záznamů, podle nichž do baru vchází dovolatel sám obtěžkán batohem na zádech a s košíkem v rukou, ač obviněný M. K. do baru vchází chvíli po něm s prázdnýma rukama. Jeho verze neobstojí ani, pokud poukazuje na to, že i M. K. vyndává některé věci z batohu, což koresponduje s jeho výpovědí, že byl spolupachatelem krádeže. V rozporu s jeho verzí je však jeho chování k těmto věcem. Opomíjí pak to, že v návaznosti na kamerové záznamy jeho tvrzení o odnášení oblečení v tašce, kterou mu měl předat P. Ž., rovněž neobstojí.
29. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně v rámci hodnocení zajištěných důkazů, nelze v něm spatřit takové nedostatky, které by svědčily o jejich jednostranném hodnocení nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Naopak je třeba dojít k závěru, že soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
30. Jestliže obviněný v dovolání naznačoval, že v posuzované věci by mohlo jít o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, a proto se soudy měly přiklonit na jeho stranu, Nejvyšší soud k tomu podotýká, že ve smyslu zásad pro objektivní hodnocení dvou odlišně vypovídajících skupin výpovědí, je soud i v takovém případě vázán zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a je povinen vyvodit závěry o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016). Stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení a soud po vyhodnocení každé ze skupiny takových důkazů při splnění všech pravidel stanovených pro hodnocení důkazů dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nelze v takovém postupu spatřovat vady řízení. Je však nutné, aby soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
31. Uvedené zásady soudy v posuzované věci respektovaly, protože, jak již bylo výše rozvedeno, právě hodnocením dvou protichůdných výpovědí obviněného a spoluobviněného M. K. se v uvedených souvislostech zabývaly (srov. zejména bod 7., 8., 25. rozsudku).
32. Neobstojí ani výhrada obviněného, že soud řádně nevyhodnotil kamerové záznamy, protože i těm věnoval pozornost (srov. body 15., 25. rozsudku), neboť jednak popsal, co na kamerovém záznamu pozoroval (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20), a poté na základě tohoto svého zhlédnutí uvedené poznatky také rozvedl ve vztahu k dalším důkazům. Své úvahy a závěry rozvedl a vyhodnotil v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. V uvedených postupech soudu prvního stupně Nejvyšší soud neshledal obviněným vytýkané nedostatky a dospěl k závěru, že soud prvního stupně v bodech 7. až 20. své závěry učinil v souladu s výsledky provedeného dokazování u posuzovaného dílčího útoku (viz bod 25. téhož rozsudku), zabýval se i argumenty obhajoby v návaznosti na svědecké výpovědi, které hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a se zřetelem na provázanost jednotlivých osob přítomných inkriminovaného dne v blízkosti místa činu či v herně XY. Jeho závěr, že verze prezentovaná obviněným není věrohodná, odpovídá objektivnímu zhodnocení, přičemž uvedený závěr není zpochybněn ani tím, že v objektu, kde se krádež uskutečnila, nebyly nalezeny žádné stopy DNA ani daktyloskopické stopy žádného z pachatelů. Neexistence těchto stop totiž nebrání závěru, že se pachatelé v objektu nacházeli, neboť pro krátkost setrvání v něm nevzbuzuje pochybnosti, že biologické stopy po jejich přítomnosti nebyly nalezeny.
33. V daných souvislostech nebylo možné obviněnému přisvědčit ani v tvrzení o porušení principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně plyne, že uvedenou zásadu měl na paměti a podle pravidla in dubio pro reo postupoval, když z věcí, které byly v hudebním klubu odcizeny či zničeny, k tíži obviněných vzal jen ty, o nichž podle výsledků provedeného dokazování nevznikají pochybnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plynoucí pravidlo in dubio pro reo , vychází z toho, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Uvedenou zásadu však nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
34. Jestliže obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že se v odvolání nezabýval všemi jeho námitkami a toliko přisvědčil úvahám soudu prvního stupně, lze mu dát za pravdu v tom, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu je stručné a že každou z námitek samostatně podrobně neposuzoval. To však samo o sobě nesvědčí o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí ani o jeho nesprávnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17, či rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59, 60). Ve stručnosti je možné zmínit, že odvolací soud v bodě 7. přezkoumávaného usnesení proces dokazování provedeného soudem prvního stupně posuzoval (přestože neopakoval, ke kterým konkrétním námitkám, na něž však poukázal v bodě 3., takové závěry činil) a zhodnotil postup soudu prvního stupně jako správný a nevzbuzující žádné pochybnosti s tím, že považoval za nadbytečné znovu opakovat logické a přesvědčivé zdůvodnění učiněné soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil. Poukázal i na to, že soud prvního stupně věnoval námitkám obviněného náležitou pozornost a vypořádal se s nimi v bodě 25. odůvodnění rozsudku. V bodě 8. napadeného usnesení dále krátce vysvětlil, že neměl důvod zasáhnout do hodnocení soudu prvního stupně, protože nezjistil nelogičnosti ani nesoulad mezi obsahem hodnocených důkazů a skutkovými závěry. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s výhradami obviněného, že by odvolací soud nesplnil své povinnosti a podané odvolání řádně nepřezkoumal, případně na jeho námitky nereagoval.
35. Pravidla spravedlivého procesu v přezkoumávané věci porušena nebyla. Lze poznamenat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v této trestní věci dostály.
36. Z těchto důvodů skutková zjištění obsažená u dílčího útoku v bodě III. 5) jsou podložena výsledky provedeného dokazování a soudy opodstatněně na jejich základě dovodily, že společně s dílčími útoky pod body III. 1) až 4) byly naplněny znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil ve spolupachatelství (§23 tr. ř.) s obviněným M. K.
VI. Závěr
37. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy čin v bodě III. 5) dostatečně objasnily i správně právně posoudily. S obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002), a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu