ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.487.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 487/2023-2189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2023 o dovolání obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 176/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 97/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 1 T 97/2021, byl obviněný R. M. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinném od 1. 10. 2020), jehož se dopustil skutkem spočívajícím ve stručnosti v tom, že
v letech 2016 a 2017 při výkonu funkce vedoucího provozu výroby a prodeje bazénů
u zaměstnavatele P. K., a. s., (dále „poškozená společnost“) s kompetencí spočívající v získávání a příjmu zakázek, vypracování nabídek na bazény, jejich příslušenství a jiné výrobky, projednání cenové nabídky se zákazníkem, uzavření cenové kalkulace, vypracování podkladů pro fakturaci hotových výrobků, ukončení zakázek včetně realizace obchodně-dodavatelských transakcí, zajištění fakturace, dodacích listů, předání výrobku, kupní smlouvy jménem poškozeného na jeho účet a při plném využití zásob a materiálu poškozené společnosti,
celkem ve 14 případech podrobně popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku pod body 1. až 14. převážně poté, co vypracoval pro zákazníky sídlící v Rakousku objednávku s cenovou nabídkou na dodání bazénu s příslušenstvím a vystavil jim jménem poškozené společnosti fakturu na zálohu v určité částce, tuto zálohu si nechal zaslat na svůj soukromý bankovní účet IBAN: XY, u VÚB, a. s., Bratislava s tvrzením, že jde o bankovní účet dodavatele, v každém z těchto případů zálohu obdržel, a následně si ji ponechal, protože poškozené společnosti předložil a do její evidence založil podklady, které pozměnil tak, že v nich nepravdivě deklaroval, že bazén byl zhotoven za poníženou cenu, a takto upravená byla na správné bankovní spojení dodavatele (poškozené) č. účtu XY zákazníkem uhrazena, podle nově vystavené rovněž upravené faktury, bankovním převodem z účtu zákazníka na účet poškozené společnosti. Zálohu, kterou obdržel na svůj soukromý bankovní účet podle původní smlouvy, obviněný poškozené nevyúčtoval a ponechal si ji pro vlastní potřebu. Ve třech případech (4., 7., 9.) obviněný nevyžádal zálohy, ale zákazníkovi vystavil objednávku i fakturu na částku, kterou zákazník po zhotovení bazénu uhradil v takto stanovené částce, avšak tuto částku obviněný poškozené společnosti nevyfakturoval ani neuhradil, ale podklady pozměnil tak, že tuto konkrétní částku ponížil (v bodě 4. o 700 EUR, v bodě 7. o 400 EUR a v bodě 9. o částku 2000 EUR). Tímto způsobem ve všech 14 dílčích útocích obviněný poškozené společnosti neuhradil 27.800 EUR (743.539,50 Kč podle kurzovního lístku ČNB platného k datu jednotlivých útoků), kterou si ponechal pro sebe.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 176/2022, dovolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním a vytýkal nesprávné právního posouzení skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto, že poškozená podala civilní žalobu. Tato okolnost podle obviněného svědčí o tom, že jde o spor vyplývající z pracovněprávních vztahů mezi poškozenou společností jako zaměstnavatelem coby žalobkyní a obviněným jako jejím zaměstnancem v postavení žalovaného, který je řešen Okresním soudem v Piešťanoch pod sp. zn. 18 Cpr/6/2020 (viz č. l. 2044 trestního spisu), v němž poškozená není schopna identifikovat škodu ani ušlý zisk, resp. stanovit, jaká škoda nebo ušlý zisk jí vlastně měla tvrzeným jednáním dovolatele vzniknout. Uvedený pracovněprávní spor běží paralelně vedle tohoto probíhajícího trestního řízení, které bylo zahájeno jen pro neúspěch poškozené v občanskoprávním řízení, což svědčí o porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Nedostatky obviněný spatřoval i v tom, že orgány činné v trestním řízení dosud neobjasnily, v čem má údajná škoda, resp. údajný ušlý zisk na straně poškozené spočívat. Škoda je jedním z pojmových znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry, avšak v této věci nenastala, neboť bylo prokázáno, že poškozená vždy prodala zákazníkovi zboží za přesně takovou cenu, jakou si vždy sama určila, a také vždy za zboží prokazatelně dostala částku, kterou žádala podle svých interních mechanismů a instrukcí. Obviněný od poškozené společnosti obdržel tabulku cenotvorby, ze které vyplývalo, jaká jsou její očekávání při prodeji jednotlivých služeb zákazníkům, což nezpochybnili ani u hlavního líčení slyšení zaměstnanci poškozené. Uvedenou úvahu potvrzuje i to, že poškozená společnost nikdy nevymáhala ani nepožadovala sebemenší částku od zákazníků nad rámec toho, co jí zaplatili.
6. Obviněný tvrdil, že po celou dobu jeho působení u poškozené společnosti tato vůči němu nevznesla sebemenší výtku, protože se nestalo, že by požadovanou sumu za nabízené služby nedostala, navíc její zástupci opakovaně potvrdili, že od zákazníků obdržela kupní cenu, kterou žádala a očekávala. Dovolatel vždy jednal v souladu s interními tabulkami poškozené společnosti, které uváděly, jakou cenu za své zboží a služby poškozená žádá a očekává. V takovém případě jí ale nevznikla a ani nemohla vzniknout sebemenší škoda. Uvedené je prokazováno i výslechy svědků, ze kterých plyne, že zaplacená kupní cena nebyla poškozenou nikdy nijak zpochybňována.
7. Závěr soudů, že byl obviněný povinen maximalizovat zisk poškozené společnosti, označil za nesprávný, protože jeho povinností bylo pouze respektovat tabulku cenotvorby a zajistit kupní cenu ve výši, kterou poškozená požadovala. Takto vždy postupoval s tím, že maximalizací zisku může být zatížen toliko statutární orgán, nikoli zaměstnanec, který má v rámci svých pracovněprávních povinností dodržovat zaměstnavatelem určená pravidla cenotvorby, včetně zaměstnavatelem nastaveného rozsahu jejich změn. Z uvedeného je patrno, že škoda (resp. ušlý zisk) nejenže nikomu nevznikla, ale ani neměla komu vzniknout, když ani není zřejmé, co je v této věci škodou. Z uvedených důvodů nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry, protože není zřejmé, komu údajně zpronevěřené finanční prostředky náležely, co je škodou a komu vznikla.
8. Podle obviněného jeho vina nebyla prokázána, protože je vyvrácena i skutečnostmi vyplývajícími z trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 111/2022 proti jeho bratru M. M., který se v hlavním líčení dne 10. 11. 2022 v citované trestní věci k jisté míře protiprávního jednání doznal. Jeho jednání mělo spočívat v tom, že zákazníkům poškozené nabízel na jejich žádost služby a zboží, jež poškozená svým zákazníkům nenabízela. Tuto skutečnost relevantně nevyvrátily ani u stejného hlavního líčení slyšení svědci z řad současných zaměstnanců poškozené. Pokud by tedy dovolatel nabízel zákazníkům služby a zboží, které poškozená svým zákazníkům nedodávala, závěr o naplnění skutkové podstaty zpronevěry by nemohl obstát vůbec, protože poškozené by nevznikla (a ani vzniknout nemohla) žádná škoda ani ušlý zisk.
9. Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 176/2022, a podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolatele sám zprostil obžaloby nebo podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
10. K dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval správnost provedeného dokazování s tím, že v něm neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Upozornil, že obviněný obdobné námitky uplatňoval již v odvolacím řízení, jimiž se Krajský soud v Brně podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč se s nimi neztotožnil.
11. K požadavku obviněného na použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce vyložil, že citované ustanovení u obviněného nebylo na místě aplikovat, neboť byl uznán vinným kvalifikovanou formu přečinu zpronevěry, což samo o sobě zvyšuje škodlivost a typovou závažnost jeho jednání, při němž došlo ke způsobení škody, která násobně překročila hranici značné škody (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Uvedené odůvodňuje závěr o nutnosti uplatnění trestní odpovědnosti obviněného včetně trestněprávních důsledků s ní spojených (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011) s tím, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy bez možnosti aplikace trestně právních institutů (viz blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, 7 Tdo 132/2018 a 3 Tdo 269/2021 či nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).
12. Výhradám o nezpůsobení škody státní zástupce nepřisvědčil, protože klienti zaplatili částku dílem ve prospěch poškozené společnosti a dílem ve prospěch obviněného, který byl jejím zaměstnancem, přičemž stržené finanční prostředky určené poškozené společnosti, jež si ponechal, jí nevyúčtoval (tzv. je „odklonil“). Tento svůj neoprávněný prospěch zastíral tím, že do firemní evidence zakládal pozměněné smluvní podklady ponížené právě o částky, které mu byly ve většině případů ze strany klientů na základě jeho iniciativy poukázány podle jeho požadavku na jeho vlastní soukromý bankovní účet (či předána v hotovosti), ač předstíral, že jde o úče „dodavatele“. Škodou je proto rozdíl mezi souhrnnou částkou zaplacenou jednotlivými zákazníky a tou, kterou poškozená společnost obdržela.
13. Podle státního zástupce bylo důležité, že obviněný při páchání trestné činnosti nebyl řadovým zaměstnancem poškozené společnosti, neboť od 1. 11. 2015 zastával funkci vedoucího provozu výroby a prodeje bazénů s tomu odpovídající pracovní náplní, podle které mu nikdy nebylo svěřeno oprávnění přijímat zálohy od zákazníků na svůj soukromý účet, bezhotovostní platby měly být realizovány převodem na účet poškozené společnosti, v případě platby v hotovosti měl být vystaven příjmový doklad a peníze měl obviněný odevzdat na pokladně. Pokud obviněný takto nepostupoval, popsanými dílčími útoky si jako zástupce poškozené přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, neboť s finanční zálohou jednotlivých zákazníků naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Tohoto jednání se navíc dopustil v příkrém rozporu s §301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zaměstnanec povinen mimo jiné řádně hospodařit s prostředky jemu svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Tímto jednáním se v pozici zaměstnance poškozené nesnažil maximalizovat její zisk, neboť cíleně a neoprávněně nakládal s částí finančních prostředků, které mu byly svěřeny za účelem dodávky žádaného zboží.
14. K požadavku obviněného, aby bylo přihlíženo k souběžně vedenému civilnímu nebo trestnímu řízení jeho bratra, na které obviněný odkazoval, se státní zástupce nevyjadřoval, neboť nedisponoval příslušným spisovým materiálem. Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
15. Obviněný prostřednictvím obhájce na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval písemným podáním, v němž konstatování státního zástupce označil za nepřiléhavé a setrval na svých výhradách uplatněných v dovolání i návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
18. Obviněný R. M. dovolání podal podle důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
20. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
21. Posoudí-li se obsah podaného dovolání podle uvedených podmínek, je zjevné, že obviněný dostál zejména dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože, byť jen formálně poukázal na vadná skutková zjištění, konkrétní vady podřaditelné pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekonkretizoval. Obviněnému však nelze přisvědčit v tom, že by dokazování vykazovalo naznačené nedostatky, které ničím neupřesnil a neuvedl, v čem by měly z hledisek stanovených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívat, a jednak ani s ohledem na provedené dokazování se v řízení neobjevuje nic, co by mohlo svědčit o extrémním rozporu či nedostatku mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto lze jen obecně zmínit, že soudy učiněná skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, v jehož rámci soud prováděl potřebné důkazy a reagoval i na obhajobu obviněného, jíž se v potřebné míře věnoval. Pro skutkové závěry vyšel zejména ze svědeckých výpovědí zákazníků i zaměstnanců poškozené společnosti, především J. L., M. J. a jimi předložených písemných dokladů. Dokazoval okolnosti plynoucí z dalších listinných důkazů, zejména ze smluv sjednaných obviněným se zákazníky o zhotovení a dodání bazénů, dodacích listů a dalších podkladů ke zhotovení bazénů, faktur předložených poškozené společnosti i těch, kterými účtoval zakázky zákazníkům, případně z fotodokumentace. Je třeba zmínit, že soud pečlivě ke každému z dílčích útoků uvedených v bodech 1. až 14. prováděl dokazování, které je rozvedeno v bodech 1. až 38. rozsudku. K dispozici měl jak podkladový materiál, který zákazníci obdrželi od obviněného, tak i ten, který předložila poškozená společnost. Měl tudíž dostatek informací a podkladů pro to, aby je mohl porovnat, mimo jiné i co do výše ceny, za kterou byly produkty zákazníkům dodány, a částku, jíž obviněný poškozené společnosti vyúčtoval (viz body 39. až 41. rozsudku). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil v posuzované věci deformaci důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), protože důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Soudy přistoupily i na důkazní návrhy obviněného a k vyvrácení jeho tvrzení provedly i důkaz obsahem spisů Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 1 T 111/2022 a sp. zn. 6 C 14/2018 (viz body 37., 38. rozsudku okresního soudu a bod 9. usnesení odvolacího soudu). Nelze přehlédnout, že soud odvolací provedl doplnění dokazování v souladu s požadavky obhajoby, a tedy nedošlo k žádnému zkrácení procesních práv obviněného ve smyslu jeho práva na obhajobu a spravedlivé soudní řízení. Nejvyšší soud podle těchto poznatků shledal, že pravidla spravedlivého procesu porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování. Lze jen dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.
22. Soudy zjistily, že obviněný popsanými 14 dílčími útoky si neoprávněně ponechal pro vlastní potřebu část finančních prostředků svěřených mu jako zaměstnanci v pozici vedoucího provozu výroby a prodeje bazénů u poškozené společnosti, jehož pracovní náplní bylo po uzavření podmínek zakázek na základě uzavřených kupních smluv přebírání plateb za výstavbu bazénu. Obviněný však celé klienty vyplacené částky nevyúčtoval ani nepředal či nepřevedl na její bankovní účet, ale zčásti si je poté, co pozměnil smluvní dokumentaci a veškeré podklady, ponechal pro sebe a poškozené společnosti předal jen část uhrazené ceny. Tím se na úkor poškozené neoprávněně obohatil, neboť si přisvojil cizí věc (peníze), která mu byla z titulu jeho pracovní pozice poškozenou svěřena, a tak poškozené společnosti způsobil větší škodu ve výši celkem 27.800 EUR, v přepočtu podle tehdy aktuálního a platného měnového kurzu 743.539,50 Kč.
23. Se zřetelem na mechanismus, jímž obviněný zkrátil utržené částky, a tedy způsobil škodu, není možné akceptovat jeho tvrzení, že jeho obohacení v uvedené výši bylo legální, protože měl možnost zákazníkům poskytovat navíc i služby, které poškozená společnost nenabízela. Jednak obviněný nikdy nevystupoval v uvedených obchodně-dodavatelských vztazích sám za sebe, ale veškeré jeho činění se odvíjelo od jeho pracovních povinností v rámci pracovního poměru u poškozené společnosti. Jednak pro takovou nadstandardní službu v obsahu spisu nic nesvědčí, protože není obsahem smluv (žádné z jejich verzí), ani nebyla potvrzena svědeckými výpověďmi jednotlivých klientů. Obsah spisu a učiněná zjištění nesvědčí ani o tom, že k poskytnuté slevě byl poškozenou oprávněn, neboť v posuzované věci zákazníci tuto „slevu“, jak ji obviněný označoval, uhradili, a to v rámci jím původně stanovené celkové ceny. „Zálohu“ mu uhradili na jeho účet, nikoli ovšem na účet poškozené. Tato obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním vyvrácena a nemá oporu v žádných zjištěných skutečnostech.
24. Vzhledem k výsledkům provedeného dokazování, které nevykazuje žádné vady, lze uvést, že bylo objasněno, jaké bylo postavení obviněného v poškozené společnosti, jaké úkoly mu byly svěřeny a jak měl ve vztahu k zajišťování obchodních služeb poskytovaných poškozenou společností postupovat, včetně toho, jaké povinnosti měl při stanovení ceny produktů a jejího odvádění poškozené společnosti. Rovněž bylo řádně zjištěno, jakými postupy na sebe na úkor poškozené společnosti převáděl část ceny, jak ji vyúčtovával a za jakých okolností si část z této ceny ponechal pro sebe, čímž se obohacoval. Lze tedy uvést, že učiněná skutková zjištění jsou dostatečná pro právní závěry, vůči nimž zejména směřovaly výhrady obviněného.
25. Výhrady v dovolání namítané obviněný zaměřil i proti právnímu posouzení věci, protože tvrdil, že poškozené nezpůsobil škodu a že jeho čin není natolik společensky škodlivý s ohledem na vedené civilní řízení, aby z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku šlo o trestný čin. Protože tyto námitky s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. korespondují, Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou důvodné.
26. Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinném od 1. 10. 2020) rozumí částka dosahující částky nejméně 100.000 Kč.
27. Základní skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech.
28. V oblasti pracovněprávních vztahů, o něž se v této trestní věci jedná, není předpokladem trestní odpovědnosti za zpronevěru podle §206 tr. zákoníku existence dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování uzavřené podle §252 zákoníku práce, ale jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí svěřené věci a vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 134/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 8 pod č. T 224). Trestného činu zpronevěry se tak může dopustit zaměstnanec pošty ve vztahu k penězům, které má doručit příjemci, bez ohledu na to, zda vystavil podateli příslušnou stvrzenku a zda peníze byly zapsány v dokladech pošty (srov. rozhodnutí č. 29/1969 Sb. rozh. tr.).
29. Jestliže obviněný v dovolání naplnění znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku zpochybňoval zejména proto, že nedošlo ke vzniku škody, protože nebylo objasněno, v čem tato škoda spočívala, protože nebyl zjištěn ani ušlý zisk poškozené společnosti, když ta vždy za své zboží dostala zaplaceno to, co podle interních předpisů sama žádala, a nikdy od zákazníků žádnou další platbu nepožadovala, nelze se s obviněným ztotožnit. Nutné je zmínit, že poškozená společnost vycházela z předložených obviněným zmanipulovaných podkladů, které jí předkládal jako pravé, neboť je obviněný, díky své praxi u této společnosti a její důvěře v jeho poctivost, dokázal upravit tak, aby v nich uváděné skutečnosti odpovídaly podmínkám pro provedené výstavby bazénů společností stanovených. Rovněž je vhodné zdůraznit, že finanční prostředky byly obviněnému poškozenou společností svěřeny na základě pracovní smlouvy a pracovní náplně, v níž měl vymezené kompetence k získávání a příjmu zakázek, vypracování nabídek na bazény, jejich příslušenství a jiné výrobky, projednání cenové nabídky se zákazníkem, uzavření cenové kalkulace, vypracování podkladů pro fakturaci hotových výrobků, ukončení zakázek včetně realizace obchodně-dodavatelských transakcí, zajištění fakturace, dodacích listů, předání výrobku. Tvorba ceny tedy do určité míry závisela na konkrétních požadavcích klienta a na posouzení obviněného. Zajišťoval totiž veškeré obchodní kroky od kontaktu se zákazníkem přes zjištění požadavků, možnosti jejich realizace ze strany poškozené společnosti, případně i osobní jednání se zákazníkem, až po přípravu smlouvy, která jím sice byla předkládána k podpisu statutárnímu zástupci společnosti, avšak byl to obviněný, kdo měl k dispozici základní cenový deník a cenu určoval podle konkrétních podmínek u každého klienta individuálně. Byl oprávněn jako vedoucí provozu stanovit i výši zálohy. Podstatné je, že cenu takto jím sjednanou měl zákazník uhradit pouze poškozené společnosti a obviněný byl povinen podle daných postupů tuto celou předat stanoveným způsobem poškozené společnosti (srov. pracovní smlouva na č. l. 63, pracovní náplň na č. l. 64, 65, výpovědi svědků J. L., M. J., body 28. až 36. rozsudku soudu prvního stupně).
30. Vhodné je připomenout, že svěřenou věcí v pracovněprávních vztazích, v nichž je zaměstnanci svěřeno provedení zakázky včetně stanovení smluvní ceny za její zhotovení, je celá částka (není-li konkrétními smluvními podmínkami stanoveno jinak), jíž zákazník jako cenu za tuto zakázku uhradí. Pokud zaměstnanec část z této uhrazené ceny zákazníkem zaměstnavateli jako dodavateli zakázky nepředá a naloží s ní jiným způsobem (např. si ji nechá zaslat na svůj účet a nevydá ji zaměstnavateli), způsobí mu tím škodu ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku.
31. V posuzované trestní věci tím, že obviněný určoval cenu za dodané zboží a služby, stanovil je za dodavatele, tj. poškozenou společnost, jíž patřila celá částka, kterou zákazník za provedení díla zaplatil. Proto finanční prostředky, které měla obdržet ve výši, v jaké je od zákazníků získal, byly obviněnému svěřeny a tyto (v nezkrácené výši) měl také poškozené společnosti předat. Pokud tak neučinil a část z nich si ponechal pro sebe, jednal v rozporu s účelem svěření a v tomto rozsahu poškozené společnosti způsobil škodu.
32. Způsob, jakým obviněný utržené finanční prostředky od zákazníků krátil, je podrobně popsán v dílčích útocích pod body 1. až 14. rozsudku soudu prvního stupně. Zásadně tak činil buď tím, že si nechával z jím původně stanovené kupní ceny část proplatit na svůj účet, když tuto část ceny určil jako zálohu a nechal ji zákazníkem uhradit na svůj vlastní účet (ten však pro zákazníka označil jako účet dodavatele), do účetnictví poškozené společnosti tuto zálohu neúčtoval, ale ponechal si ji pro vlastní potřebu. Při druhém způsobu vystavil objednávku a uzavřel smlouvu na dodání produktu za cenu, kterou zákazník uhradil přímo na účet obviněného. Obviněný však ani tyto podklady nezaložil do účetnictví poškozené společnosti, ale pozměnil je tak, že výši ceny i uhrazenou částku ponížil o určitou část, kterou si ponechal pro sebe a poškozené společnosti uhradil zbylou částku, na níž zněly i jím pozměněné účetní doklady. Je tedy zřejmé, že v obou případech zastřel toto své nezákonné obohacení a způsobenou škodu vystavením dvojí dokumentace, jedné pro klienty a druhé pro poškozenou, čímž předstíral, že sjednaná cena zakázky je ta, kterou poškozené společnosti předal, ač byla nižší než ta, jíž skutečně zákazníci za dodaný produkt uhradili.
33. Podle těchto závěrů Nejvyšší soud shledal, že se není možné ztotožnit s námitkou obviněného, že by nebylo prokázáno, zda škoda vznikla a v jaké výši. Naopak obviněný tím, že finanční prostředky uvedené v dílčích útocích pod body 1. až 14. získával popsanými machinacemi v účetních podkladech, si ponechal pro sebe cizí věc, protože šlo o finanční prostředky, které mu byly svěřeny k tomu, aby je předal poškozené společnosti. Za škodu a její výši soudy správně považovaly rozdíl mezi částkou, kterou zaplatili jednotliví zákazníci, a tou, jíž obviněný zadal k zaúčtování do účetnictví poškozené společnosti. Tato výše škody je uvedena u každého z dílčích útoků v bodě 1. až 14. a její souhrnná výše činí v přepočtu na českou měnu 743.539,50 Kč. Jde o škodu přesahující hranici 100.000 Kč, a tedy škodu větší ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
34. Nepodloženými jsou z uvedených důvodů i výhrady obviněného směřující proti výši způsobené škody. Soudy této skutečnosti věnovaly potřebnou pozornost, vysvětlily, z jakých důvodů vyšly z podkladů pro vyčíslení, které dodala poškozená a jednotliví klienti poškozené, přičemž vyložily i způsob, jakým ji vyčíslily v tuzemské národní měně, když původní fakturace a platby se odvíjely v měně EUR. Uvedené vyčíslení je třeba posuzovat a hodnotit ve spojitosti se zajištěnými listinnými důkazy, které v této vzájemné souvislosti dávají potřebný podklad pro posouzení správnosti zjištěné škody (srov. body 43. a 44. rozsudku soudu prvního stupně, body 11., 12. přezkoumávaného usnesení).
35. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené závěry shledal, že obviněný po formální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože tato nevykazuje nedostatky ani ohledně zavinění obviněného, jemuž se soudy rovněž věnovaly. Soudy zdůvodnily, že obviněný si popsaným způsobem počínal zcela záměrně tak, aby si z částek vyplacených zákazníky část ponechal pro sebe, a pro tento účel vymyslel postup, který realizoval za využití znalosti chodu účetnictví poškozené společnosti, čímž chtěl poškozené způsobit škodu. Jednal tedy úmyslně ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak vyjádřil soud prvního stupně v bodě 44. svého rozsudku. Čin spáchal s vědomím a znalostí všech rozhodných skutečností ke škodě poškozené s cílem vlastního obohacení (srov. například rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
36. Na závěrech, že obviněný naplnil po formální stránce znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nemůže nic změnit ani souběžně probíhající trestní řízení proti jeho bratrovi obviněného vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. sp. zn. 1 T 111/2022. Jde o trestní věc jiného pachatele, kde je prováděno samostatné dokazování a podle jeho výsledků nelze činit jakékoli závěry v této trestní věci. Lze jen uvést, že předmět jednání obviněného je poněkud odlišný (to byl ostatně i důvod, proč odvolací soud v nyní posuzované věci návrh na doplnění dokazování výslechem bratra obviněného, případně dalších svědků, pro nadbytečnost zamítl; viz bod 9. napadeného usnesení).
37. Obviněný proti závěru o spáchání přečinu zpronevěry brojil i s odkazem na údajnou malou škodlivost jemu za vinu kladeného jednání ve smyslu zásad stanovených v §12 odst. 2 tr. zákoníku tvrzením, že trestní odpovědnost je nadbytečná, když se poškozená společnost náhrady domáhá prostřednictvím civilního řízení.
38. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s touto námitkou obviněného. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (§13 odst. 1 tr. zákoníku), je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ ultima ratio “ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z principu subsidiarity trestní represe, jenž je doplněn principem ultima ratio , vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup se spatřuje v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, a to na základě odpovědnosti vyvozované z porušení jejich právních norem (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní odpovědnosti). Proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih, a tím i trestní zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016).
39. V posuzované věci se soudy již dříve obviněným obdobně vznesenou námitkou zabývaly (srov. bod 12. usnesení odvolacího soudu) a důvodně jí nepřisvědčily, neboť opodstatněně shledaly, že šlo o závažnou a společensky škodlivou trestnou činnost, u níž nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že její škodlivost klesla až pod hranici běžně se vyskytujících obdobných trestných jednání.
40. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že i když u přečinu zpronevěry jde o určitý „soukromoprávní základ“ ve formě svěření cizí věci jakožto soukromoprávního jednání poškozeného, bez dalšího nelze dovozovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tu není možné chápat tak, že trestní odpovědnost není dána, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní (dokonce se ani takové paralelní uplatňování jiného druhu právní odpovědnosti poškozeným nevyžaduje). Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem . To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2017 Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 1148/09).
41. Rovněž Nejvyšší soud doplňuje, že při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu.
42. Pokud je možné za určitých výjimečných okolností zvažovat, že lze zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat i v případech kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.), může tomu být jen zcela mimořádně, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
43. Soudy nižších stupňů v projednávaném případě dostatečně pečlivě uvážily povahu trestného jednání obviněného, který spoléhal na důvěřivost svého zaměstnavatele, jenž mu svěřil kompetence, na jejichž základě mohl utvářet ceny a volně v daném rámci se zákazníky jednat. Obviněný toho však zneužil ve svůj prospěch a důmyslně a podle jednal tak, aby ceny pokrátil a převedl jejich část na svůj účet. Vzhledem k těmto okolnostem, četnosti dílčích skutků i celkové výši způsobené škody v částce přesahující 743.000 Kč, která se již blíží hranici škody značné (1.000.000 Kč), se o beztrestnost obviněného ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nemůže jednat.
44. Tvrzení, že jde o pracovněprávní vztah, z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné. V posuzované věci má sice jednání obviněného soukromoprávní základ, avšak obviněný právě tohoto soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu zneužil ke svému obohacení, a rovněž poškozené způsobil větší škodu odpovídající zpronevěřeným finančním prostředkům. Šlo proto již o kriminální čin s nutností odpovídajícího trestního postihu a uplatnění trestněprávní represe, jež nemohla být odvrácena ani tím, že poškozená podala civilněprávní žalobu u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 14/2018, o náhradu škody, neboť tato žaloba sloužila pouze jako prostředek, jak se domoci náhrady škody poté, co byl již trestný čin obviněného dokonán a obviněný škodu dobrovolně neuhradil. Šlo tedy pouze o možnost obviněného, a to navíc nedobrovolnou, jak po dokonání činu a způsobení škody odstranit škodlivý následek. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
45. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání soudům vytýkal. Skutkové i právní závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
VI. Závěr
46. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu