ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.951.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 951/2023-1335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného L. Ž. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 7 To 133/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 109/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný L. Ž. byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 6 T 109/2022, jímž byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 2 T 181/2021, který nabyl právní moci dne 10. 12. 2021, výrok o vině, výrok o trestu a výrok o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad (viz bod I.);
podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 3 T 121/2021, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 9 To 102/2022, zrušen výrok o vině, výrok o trestu a výrok o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad (viz bod II.);
podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 21 T 78/2022, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2023 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, sp. zn. 44 To 377/2022, zrušen výrok o vině, výrok o trestu a výrok o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí, která mají ve výroku o vině svůj podklad (viz bod III.),
soud poté znovu uznal obviněného L. Ž. vinným a odsoudil jej v bodech I., II., a III. následovně:
v bodech I. 1. a I. 2. pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2. byl převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 2 T 181/2021), za který jej soud odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, který byl převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 2 T 181/2021,
v bodech II. 1. až II. 7. pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodech 1. až 2., 4. až 7.), podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 3.) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (v bodě 3., 4., 7.) [bod 1. byl převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 3 T 121/2021], za což jej soud odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci ve výroku o trestu blíže konkretizované,
v bodě III. 1. až III. 9. pro přečin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku [bod 8. byl převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 21 T 78/2022], za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věcí ve výroku o trestu popsaných.
U každého ze skutků soud rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 7 To 133/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil jen proti některým v dovolání konkrétně uvedeným dílčím útokům.
4. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatečné objasnění dílčích útoků v bodech III. 2., 3., 5., 6., 7. a 9., u nichž brojil proti tomu, že se soudy opíraly pouze o provedené kamerové záznamy, a přestože jsou jediným důkazem, jenž ho usvědčuje, dílčí útoky jimi dostatečně objasněny nebyly, protože soudy nesprávně vyhodnotily jejich obsah. Není zřejmé, podle čeho konkrétně mohl soud prvního stupně dospět k závěru o jeho vině, neboť kamerové záznamy ve většině případů žádné trestněprávní jednání nezachycují, nebo z jejich obsahu není možná jeho identifikace jako pachatele.
5. K dílčímu útoku pod bodem III. 2. rozsudku soudu prvního stupně namítal, že z kamerových záznamů nelze dovodit, jaké zboží mělo být z prodejny odcizeno, a nebylo možné ani identifikovat osobu pachatele nebo určit výši způsobené škody krádeží způsobenou. Počet kusů kradeného zboží byl určen podle výpovědi svědkyně L. CH. a byl zjištěn z výsledků inventury, která se však provádí jednou týdně a v jejím rámci se pouze porovná aktuální stav zboží a počet produktů, které se měly v daném regálu nacházet. Z kamerových záznamů však nelze ani odhadem určit, jaké produkty měly být odcizeny a jaká byla jejich hodnota, a proto kamerový záznam není možné považovat za dostatečný usvědčující důkaz. Soud přitom nebral do úvahy obhajobu obviněného, že se tohoto dílčího útoku nedopustil.
6. Obviněný nesouhlasil ani se skutkovými závěry u bodu III. 3., jenž podle něj nebyl objasněn, a pokud byl uznán vinným podle kamerových záznamů, ty nekorespondují s dalšími provedenými důkazy. Poukázal na výpověď svědka A. Z., jenž pachatele popsal jako osobu bílé pleti, vysokou 180 cm, což neodpovídá tomu, jak obviněný vypadá, neboť měří 160 cm a je tmavé pleti. Uvedený popis je natolik odlišný, že nemůže jít o nepozornost či nevybavení si přesných skutečností. Obviněný nepřipustil ani vysvětlení soudu v bodě 140. tím, že popis pachatele nepovažuje za relevantní, když nebral do úvahy, že se tím vyvrací možnost určení obviněného jako pachatele. Kamerové záznamy jsou zcela neprůkazné, protože pachateli není vidět do obličeje a jeho viditelné tetování neodpovídá tomu, jaké má obviněný. Přestože policejní orgán při ohledání místa činu zajistil černý kufr, jenž na místě činu zanechal pachatel, nebylo zajištěno sejmutí otisků prstů, které by pomohlo k jeho identifikaci, která je založena na pouhých domněnkách bez toho, aby soud vzal v potaz tvrzení obviněného. Odvolací soud se k námitkám obviněného v napadeném usnesení nevyjádřil.
7. Pokud byl obviněný uznán vinným v bodě III. 5., ani v tomto případě nebylo dostatečně zjištěno, že byl pachatelem, protože soud prvního stupně pouze odkázal na kamerový záznam, aniž by identifikace obviněného jako pachatele byla objektivně zjištěna. Závěr o tom, že pachatel měl tenisky s červeným pruhem, které byly shodné s těmi, které měl obviněný, nevychází z toho, že jde o zcela běžný typ této obuvi.
8. Výhrady vůči bodu III. 6. obviněný zaměřil též proti tomu, že nedošlo k jeho zjištění, když soud vycházel i zde jen z charakteru obuvi pachatele, ačkoliv obviněný tvrdil, že takovou obuv nemá a vytýkal, že z kamerových záznamů ani z výpovědi svědkyně B. Č. nelze dovodit, jakým způsobem ke krádeži došlo a kdo a kdy ji měl způsobit, neboť kamerový záznam nezachycuje žádné trestněprávní jednání. Zaměstnanci prodejny až s časovým odstupem zjistili „chybějící místo“ v regálu, z čehož teprve dovodili, že došlo k odcizení zboží. Vinu obviněného soud v bodě 146. pouze odhadoval a závěr o jeho vině založil jen na jeho možné přítomnosti v prodejně s tím, že odchod podezřelé osoby z prodejny proběhl bez aktivování alarmu na odcizené věci. Z těchto důvodů nebyla vyvrácena možnost, že krádež mohl spáchat někdo jiný, a proto měl soud rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo .
9. Jednání pachatele po bodem III. 7. podle obviněného, který jeho spáchání popírá, není rovněž dostatečně vyhodnoceno, protože záznam kamer, které zachycují pouze přítomnost osoby odpovídající popisu obviněného na prodejně, nepostačuje pro závěr, že jde o obviněného. Svědkyně I. K. uvedla, že s mobilním telefonem, který měl být odcizen, nikdo nemanipuloval, avšak současně je z této výpovědi zřejmé, že nebyla přítomna u telefonu po celou dobu od jeho vyskladnění až do zjištění ztráty. Lze se proto domnívat, že si kdokoliv jiný po odchodu podezřelého z prodejny mohl povšimnout absence zabezpečovacích prvků a mobilní telefon odcizit.
10. Obviněný popíral i účast na činu v bodě III. 9. s tím, že jeho identifikace byla provedena pouze na základě ničím necharakteristického oblečení. Ze svědecké výpovědi K. B. při hlavním líčení vyplynulo, že ke zjištění odcizení reproduktoru mělo dojít až následující pracovní den a že v lednu 2022 došlo v prodejně k několika krádežím. Podle obviněného nelze jednoznačně stanovit, kdo předmětný reproduktor odcizil, když opět nebyl aktivován alarm či jiné upozornění na to, že je zboží odcizováno.
11. Ke všem dílčím útokům, vůči nimž obviněný uvedeným způsobem své námitky uplatnil, zdůraznil, že se u něho nikdy nenašly předměty, které měly být těmito činy odcizeny, ani se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prokázat, že uvedené předměty měl v držení. Závěry o jeho vině nebylo možné učinit toliko na základě dokazování, které nebylo dostatečné pro stanovení výše způsobené škody, která vedla k nesprávné právní kvalifikaci a nepřiměřenému trestu.
12. Námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný směřoval pouze proti dílčímu útoku v bodě II. 3., u něhož tvrdil, že nebyl správně posouzen, neboť soudy řádně nezvážily, zda byla splněna hlediska pro závěr o pokusu, protože není zřejmé, že bezprostředně toto jednání směrovalo k dokonání trestného činu. Zejména odvolací soud v napadeném usnesení nevzal vůbec v úvahu skutečnost, že v rámci tohoto dílčího útoku zcela absentovala vůle obviněného k tomu, aby jakýkoliv další krok vedoucí ke krádeži učinil. Jeho jednání totiž bylo ukončeno již ve zkušební kabince, kde mělo dojít k odstranění zabezpečovacích kódů ze zboží, které do kabinky bylo přineseno, a tudíž se nedostalo do fáze pokusu trestného činu krádeže (viz rozhodnutí č. 23/1991-II. Sb. rozh. tr., též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 296). Protože příprava u zjištěné právní kvalifikace trestná není, jednání obviněného nemohlo založit jeho trestněprávní odpovědnost.
13. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně konstatovalo, že argumentace obviněného je založena na tvrzené důkazní nedostatečnosti, a tím i nepřezkoumatelnosti závěrů soudů týkajících se dílčích útoků u bodů III. 2., 3., 5., 6., 7. a 9., jimiž byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně uznáván vinným, protože neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Jedině při existenci extrémního nesouladu by mohly být vytknuté vady spojovány s porušením práva na spravedlivý proces. Odvolací soud v posuzované věci odkázal na výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je patrné, z jakých důkazů pro své závěry i u obviněným vytýkaných dílčích útoků v bodě III. vycházel (srov. body 8. až 9. odvolacího soudu). Státní zástupkyně rovněž zmínila, že dovolatel staví své námitky takřka výlučně na vlastním způsobu vyhodnocení jednotlivých důkazů (převážně dílčích kamerových záznamů z toho kterého místa činu) založeném na zpochybnění jejich vypovídací hodnoty a vytrženém z jejího celkového kontextu, což však nesvědčí o vadě tkvící v extrémním ani zjevném rozporu s provedenými důkazy, aby bylo možné dovozovat porušení pravidel spravedlivého procesu.
15. Z výsledků provedeného dokazování nic nenasvědčuje přesvědčení dovolatele, že dílčí útoky pod body III. 2., 3., 5., 6., 7. a 9. výroku o vině jsou výsledkem důkazně nepodložených úsudků vztahujících se ke ztotožnění jeho osoby jako pachatele. V té souvislosti odkázala na dokazování provedené soudem prvního stupně i přezkumná zjištění odvolacího soudu, kterými se mohl přiklonit k hodnotícímu postupu soudu nalézacího tak, jak se ve vztahu k označeným bodům výroku o vině podává v odůvodnění jeho rozsudku (srov. body 137. až 149. a další odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K bodu III. zmínila dostatečné důkazy dosvědčující identifikaci obviněného podle pořízených kamerových záznamů o typických vzhledových znacích dovolatele (se zřetelným zachycením jeho podoby včetně výrazného tetování na levé paži a rovněž osobní znalostí příslušného policejního orgánu i nashromážděným spisovým materiálem v kombinaci s jeho oblečením a zejména nestandardním zdobením jím používaného obutí, případně zavazadel (viz body III. 2. a III. 9.). Pořízené kamerové záznamy také dostatečně vypovídají o tom, jakým způsobem se dovolatel předmětných krádeží dopouštěl, a to i přesto, že v bodech III. 6. a 7. není z kamerového záznamu zachycen moment uschování odebraného zboží s tím, že soud prvního stupně zajištěné a provedené důkazy dostatečně obezřetně posoudil. Ani přezkum odvolacího soudu nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky (viz bod 8. usnesení), neboť soud prvního stupně bezpečně vyjádřil, které důkazy obviněného usvědčují a svědčí i o odpovídající finanční hodnotě odcizených věcí (srov. bod 9. odůvodnění usnesení soudu odvolacího).
16. U výhrad vztahujících se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně k bodu II. 3. poukázala na základě dosaženého stadia trestného činu na nutnost vycházet z charakteristických znaků pokusu (§21 odst. 1 tr. zákoníku), jenž spočívá v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k jeho dokonání nedojde. Jestliže obviněný po opuštění zkušební kabiny v ní zanechal dva kusy oblečení s odstraněnými ochrannými prvky, k jejich odcizení nedošlo z důvodu včasného zásahu ostrahy prodejny (viz bod 125. odůvodnění rozsudku). K dokonání trestného činu krádeže proto nedošlo jen pro takovou překážku, která dovolateli objektivně zabránila v tom, aby věci z kabiny odnesl. Zmínila, že na posuzovaný případ nedopadají rozhodnutí č. 23/1991-II. Sb. rozh. tr., kde šlo o jinou situaci než v projednávané věci.
17. Protože státní zástupkyně výhrady obviněného nepovažovala za důvodné, neboť soudy se věci v potřebné míře věnovaly, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
18. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo zasláno obhájkyni obviněného, avšak Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání případnou reakci na ně neobdržel.
IV. K formálním náležitostem dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
20. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat jen podle důvodů zákonem vymezených v §265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř. Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
22. S odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné napadat rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
23. Kromě uvedeného je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. Nejvyšší soud podané dovolání posuzoval pouze v tom rozsahu, jak jej vymezil obviněný (viz §265f odst. 1 tr. ř.; též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, aj.) a důvodnost vytýkaných vad zkoumal podle obsahu napadených rozhodnutí a se zřetelem na spisový materiál, z něhož shledal následující skutečnosti.
V. K důvodnosti dovolání
25. Obviněný dovolání zaměřil pouze proti jednání kladenému mu za vinu pod body III. 2., 3., 5., 6., 7. a 9. a s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že se jich nedopustil a že soudy jeho vinu dostatečně neobjasnily, protože kamerové záznamy, o něž se zejména opíraly, nemají potřebnou vypovídací hodnotu, jelikož z nich nelze spolehlivě určit podobu pachatele ani takové chování osoby na ní zachycené, z něhož by bylo možné dovodit, že jde o jeho trestné jednání. Tyto výhrady korespondují s formálním vymezením označeného důvodu dovolání v alternativě procesní vady spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou uvedené výtky důvodné.
26. Podle přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném a objektivně možném pro řádné objasnění věci (srov. body 11. až 107. odůvodnění jeho rozsudku), zvažoval skutečnosti plynoucí z každého provedeného důkazu a podrobně se zabýval hodnocením zajištěných a provedených důkazů (viz body 138. až 140., 144. až 150. rozsudku).
27. Ke konkrétním vytýkaným nedostatkům je vhodné uvést skutečnosti, které obhajobu obviněného vyvracejí.
28. Bodu III. 2., vůči němuž obviněný brojil, se dopustil zásadně tím, že dne 16. 1. 2022 v době od 10:53 hod. do 10:55 hod. v Praze XY, XY, v prodejně XY, odebral celkem 10 toaletních vod různých značek, které odebral z regálu a uschoval je postupně do své velké bílé tašky s nápisem SCAN quilt, následně s takto ukrytým božím prošel přes pokladny bez jeho uhrazení a opustil prodejnu, a způsobil škodu poškozené společnosti R. ve výši 13.720 Kč.
29. Se zřetelem na námitky obviněného je vhodné poukázat zejména na body 68. a 138., v nichž soud prvního stupně podrobně poukázal na to, o jaké důkazy své závěry opřel, a vysvětlil, z čeho dovodil, že muž, který je zachycen na kamerových záznamech, je obviněný. Námitky obviněného, že to nebyl on, byly vyvráceny důkazy zajištěnými na č. l. 448 až 459 spisu, kde je v rámci ustanovení osoby neznámého pachatele policejním orgánem uvedena policejní fotografie obviněného, která je porovnána, co do vizáže a jeho tělesných parametrů, s fotografiemi pořízenými z kamerových záznamů z prodejny XY. Tímto postupem byla využita vyšetřovací komparativní metoda, která zkoumá a pojmenovává jevy a věci v jejich souvislostech a vztazích , na jejím základě byl v pachateli vyhodnocen a poznán obviněný.
30. Činu pod bodem III. 3., se obviněný dopustil zkráceně tím, že dne 17. 1. 2022 v době od 19:00 hod. do 19:30 hod. v Praze XY, XY, v obchodním centru XY, v prodejně XY, nejprve oslovil obsluhu prodejny s tím, že má zájem o zakoupení černého mobilního telefonu zn. Samsung Z Fold v hodnotě 46.990 Kč, přičemž obsluha poté, co na jeho žádost mobilní telefon uložila do dárkové krabičky, se od mobilního telefonu vzdálila, čehož obviněný využil a mobilní telefon z krabičky vyňal a uschoval do pravé kapsy kalhot a následně, když se prodavač vrátil, pod záminkou, že si musí dojít pro finanční hotovost za manželkou, z prodejny s takto ukrytým zbožím odešel bez jeho uhrazení, čímž způsobil škodu ve výši 46.990 Kč.
31. Námitky obviněného, že nebyla jeho osoba ztotožněna svědkem A. Z., jenž jeho popis podal odlišně od jeho skutečné podoby, nebránila soudu v závěru o tom, že pachatel zachycený na kamerových záznamech, je obviněný. Soud vysvětlil, podle jakých dalších skutečností nebylo třeba se o tuto výpověď svědka, který si obviněného již s odstupem času zřejmě nepamatoval, opírat, což rozvedl v bodě 140. Lze jen zmínit, že soud poukázal na tetování obviněného, které bylo porovnáno se záznamy na policejních podkladech (č. l. 508 až 515 spisu), na jejichž základě byla podoba i identita obviněného řádně objasněna, i když na kamerových záznamech jeho vizáž není zachycena, protože osoba na nich má modrou kšiltovku zakrývající celý obličej (viz č. l. 504). Rozhodný je detail tetování, který je u obviněného v policejních podkladech k jeho osobě dostatečně znázorněn a je shodný s tetováním na levé horní paži pachatele. Uvedená zjištění soud řádně zhodnotil a posoudil, a proto obviněnému není možné přisvědčit, že nebylo objasněno, kdo je pachatelem (srov. též body 11., 68., 71. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
32. Námitky směřující proti bodu III. 5. se týkají jednání spočívajícího v tom, že obviněný dne 18. 1. 2022 v době kolem 14:13 hod. v Praze XY, XY, v obchodním centru XY, v prodejně XY, odcizil šedý mobilní telefon zn. REDMI NOTE 9, když využil nepřítomnosti personálu a ze stolku obsluhy odebral zde vystavený mobilní telefon a odešel z prodejny bez jeho zaplacení, čímž způsobil škodu ve výši 5.989 Kč.
33. Obviněný vytýkal, že jeho vina nebyla prokázána a jediným podkladem je kamerový záznam, z něhož to, že je pachatelem, nevyplývá, což jsou výhrady, kterými se soudy rovněž dostatečně zabývaly. Soud prvního stupně shrnul závěry plynoucí z výsledků provedeného dokazování v bodě 143., když v bodech 84. a 86. poukázal na vyhodnocení kamerového záznamu, který je zachycen na č. l. 585 až 591, včetně policejních fotografií obviněného a srovnávacího materiálu, z nichž bylo metodou policejní komparace (viz č. l. 590) zjištěno, že osobou na pořízených kamerových záznamech je obviněný. Jeho výhrady tedy rovněž nemají opodstatnění.
34. K bodu III. 6. obviněný rovněž namítal, že se jej nedopustil. Došlo k němu tak, že dne 18. 1. 2022 v době od 19:50 hod. do 19:52 hod. v Praze XY, XY, v obchodním centru XY, v prodejně XY, z volného prodeje odcizil popsanou elektroniku, kterou nejprve sundal postupně z držáku, popošel s ní a mimo záběr kamerového systému cestou k východu ji u sebe uschoval, a s takto ukrytým zbožím opustil prodejnu bez jeho zaplacení, tak způsobil škodu ve výši 5.797 Kč.
35. Vytýkal-li obviněný, že nelze z výpovědi svědkyně B. Č. určit, jak ke krádeži mělo dojít, že bylo odcizené zboží jen odhadnuto, nebo že nebylo zboží rozpoznáno při odnášení v zabezpečovacím systému, jde o námitky, s nimiž se již soudy vypořádaly a reagovaly na ně. Zejména soud prvního stupně shrnul veškeré poznatky v bodě 146. odůvodnění rozsudku, kde vyložil podstatné skutečnosti, na jejichž základě své závěry učinil, a doložil je informacemi z prodejny a výpovědí jmenované svědkyně, která svá zjištění o vyprázdněném regálu popsala. Pokud jde o identitu pachatele, byla rovněž, a to mimo jiné i pro shodnou obuv (tenisky s pruhem), určena jako patřící obviněnému na základě shromážděných poznatků, podkladů a fotografií, na nichž je obviněný s uvedenou obuví zachycen (srov. komparativní policejní materiál na č. l. 611 až 648 spisu).
36. Obviněný dílčí útok v bodě III. 7. spáchal tím, že dne 20. 1. 2022 v době od 16:35 hod. do 16:59 hod. v Praze XY, XY, v obchodním centru XY, v prodejně XY, odcizil 1 mobilní telefon zn. Apple iPhone 12 128 GB White v hodnotě 19.990 Kč tím, že předstíral nákup kávovaru a dalšího zboží, a při markování u pokladny chtěl ještě ukázat výše uvedený mobilní telefon, využil nepozornosti prodavačky a tento telefon u sebe uschoval a odešel, a způsobil škodu ve výši 19.990 Kč. V dovolání vůči němu vytýkal, že z kamerových záznamů neplyne, že by se jej dopustil, protože neznamenávají žádnou činnost, za kterou by měly být osoby na nich zachycené trestněprávně odpovědné.
37. K uvedeným námitkám je třeba uvést, že kamerové záznamy nejsou jedinými důkazy, které k tomuto dílčímu útoku byly provedeny, protože podle bodů 17., 94. a 148. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i č. l. 642 až 648 spisu, je zřejmé, že soudy na základě podkladů shromážděných již v přípravném řízení a provedených při hlavním líčení zajistily dostatečný podklad pro závěr, jaké zboží bylo odcizeno, jakým způsobem a jakou mělo hodnotu, i to, kdo je pachatelem. Zajištěné důkazy, na nichž soudy své závěry učinily, jsou dostatečné pro závěr, že uvedené činnosti se dopustil obviněný, jehož totožnost byla srovnávací metodou, tak jako v předchozích případech, jasně zjištěna a určena.
38. Pod bodem III. 9. obviněný dne 27. 1. 2022 v době od 19:15 hod. do 19:30 hod. v Praze XY, XY, v obchodním centru XY, v prodejně XY, odcizil 1 reproduktor zn. HARMAN KARDON Onyx v hodnotě 7.490 Kč tak, že v prodejně odebral z volného prodeje z regálu krabici, v níž byl uložen, kterou překryl v pravé ruce velkou taškou, s ním do prodejny přišel, a ihned s takto ukrytým zbožím opustil prodejnu. Jestliže tvrdil, že jeho identifikace jako pachatele nemohla být určena podle charakteristického oblečení, a vyjadřoval pochybnost o tom, kdy ke krádeži skutečně došlo, i s těmito námitkami se soudy v rámci prováděného dokazování dostatečně vypořádaly a okolnosti rozhodné pro závěry o jeho vině v potřebné míře a nutném rozsahu řádně objasnily způsobem v rozhodnutí rozvedeným (srov. body 18., 100 až 103. a 150. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 658 až 664 spisu).
39. Na základě uvedeného ke skutkovým námitkám, které nejsou důvodné, lze shrnout, že soud prvního stupně konkrétními důkazy doložil, z jakých důvodů považoval výpovědi obviněného popírající trestnou činnost za nevěrohodné. Pro spolehlivou identifikaci obviněného coby pachatele soud vycházel z komparativní policejní metody, jíž bylo již v přípravném řízení objasněno a doloženo, že osobou na kamerových záznamech je pro jeho charakteristické znaky oblečení i pro osobu obviněný (styl oblékání, typicky zdobená obuv). Usvědčujícím důkazem jsou i nástroje posléze u něj nalezené, které byly k páchání trestné činnosti užity. Pokud obviněný zpochybňoval a označil za nemožné, aby prodejny se zbožím opustil bez toho, že by se rozezněl alarm za pokladnami, je namístě zmínit, že šlo zásadně o prodejny s pultovým prodejem bez bezpečnostního rámu, případně obviněný volil zboží, které nebylo opatřeno bezpečnostními prvky, nebo se vybavil speciálně upravenou taškou, jejíž vnitřní část byla vyložena alobalem, jehož prostřednictvím lze bezpečnostní rám oklamat.
40. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud obviněným vytýkané vady nezjistil, neboť provedené dokazování svědčí o objektivním a nestranném objasňování všech rozhodných skutečností. Soud provedl existující a dostupné důkazy a měl na zřeteli, že bylo nutné vycházet především z nepřímých důkazů, jimiž jsou takové důkazy, které nepotvrzují nebo nevyvracejí přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňují tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
41. Ke způsobu hodnocení záznamů z kamer nainstalovaných na jednotlivých prodejnách, proti němuž výhrady obviněného směřovaly, je třeba zmínit, že je soud dostatečně přesvědčivě hodnotil a věnoval jim potřebnou pozornost (srov. body 70.,71., 74., 75., 85., 86., 90., 91., 94., 95., 102., 103. rozsudku), neboť jednak popsal, co na kamerovém záznamu pozoroval (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20), a poté na základě tohoto svého zhlédnutí uvedené poznatky také rozvedl ve vztahu k dalším důkazům. Své úvahy a závěry rozvedl a vyhodnotil v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. Tento procesní postup soudu prvního stupně není zatížen nedostatky, které by svědčily o jejich jednostranném hodnocení nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Naopak je třeba dojít k závěru, že soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soud prvního stupně své závěry učinil v souladu s výsledky provedeného dokazování u posuzovaných dílčích útoků, zabýval se i argumenty obhajoby v návaznosti na obsah provedených důkazů, které hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Jeho závěr, že verze prezentovaná obviněným není věrohodná, odpovídá objektivnímu zhodnocení všech provedených důkazů.
42. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tvrzení o porušení principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo , jež obviněný vázal opět toliko na svoji vlastní obhajobu, která nemá oporu v provedených důkazech a soudy učiněných skutkových zjištěních. Uvedený nedostatek obviněný vztahoval k prokázání výše způsobené škody, u níž zpochybňoval skutkový základ z hlediska své obhajoby, že se útoků nedopustil, případně, že škodu nebylo možné zjistit, a nebylo vyloučeno, aby věci odcizil někdo jiný. Zmíněné výhrady nejsou podporovány důkazy ve věci provedenými, jak je shora rozvedeno. Lze jen pro úplnost dodat, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plynoucí pravidlo in dubio pro reo , vychází z toho, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Uvedenou zásadu však nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
43. Jestliže obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že se v odvolání nezabýval všemi jeho námitkami a v zásadě v podrobnostech toliko přisvědčil úvahám soudu prvního stupně, lze mu dát za pravdu v tom, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu je relativně stručné a že každou z námitek samostatně podrobně neposuzoval. To však samo o sobě nesvědčí o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí ani o jeho nesprávnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17, či rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59, 60). Ve stručnosti je možné zmínit, že odvolací soud i přes stručnost svého rozhodnutí proces dokazování provedeného soudem prvního stupně posuzoval a zhodnotil postup soudu prvního stupně jako správný a nevzbuzující žádné pochybnosti (viz body 7. až 9. napadeného usnesení). Poukázal i na to, že soud prvního stupně věnoval námitkám obviněného náležitou pozornost a vypořádal se s nimi (viz bod 9. téhož usnesení). Nejvyšší soud se proto neztotožnil s výhradami obviněného, že by odvolací soud nesplnil své povinnosti a podané odvolání řádně nepřezkoumal, případně na jeho námitky nereagoval.
44. Po posouzení rozvedených podstatných skutečností Nejvyšší soud shledal, že pravidla spravedlivého procesu v přezkoumávané věci porušena nebyla. Lze jen připomenout, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v této trestní věci dostály.
45. Z těchto důvodů skutková zjištění obsažená u dílčích útoků v bodě III. 2., 3., 5., 6., 7., 9. jsou podložena výsledky provedeného dokazování, na jeho podkladě byla vina obviněného dostatečně a bez pochybností prokázána, a tedy výhrady proti této část dovolání nemají žádné opodstatnění.
46. Obviněný v dovolání označil i důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím brojil proti právní kvalifikaci u skutku pod bodem II. 3., k němuž se doznal, avšak s tím, že jeho jednání dospělo toliko do stadia přípravy, a tudíž nejde o trestnou činnost, neboť příprava ke krádeži, o kterou v posuzované věci šlo, resp. mělo jít, není trestná. Z povahy těchto výhrad je zjevné, že obviněný uvedenou námitkou vytýkal vadné právní posouzení, což koresponduje s vymezením důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že posuzovaný dílčí útok spočíval v tom, že obviněný po předchozí dohodě s neztotožněnou ženou dne 13. 12. 2021 v době od 15:50 hod. do 16:10 hod. v Praze XY, XY, v prodejně XY, se pokusil odcizit oblečení v celkové hodnotě 3.415 Kč, tím, že do převlékací kabiny nanosili větší množství oblečení, z něhož odstranil ochranné čipy u 1 mikiny zn. Nike v hodnotě 1.866 Kč a u tepláků zn. Adidas v hodnotě 1.549 Kč, a to v úmyslu toto zboží odcizit, ač byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 2 T 111/2019, pro přečin krádeže již pravomocně odsouzen. K dokonání činu však nedošlo, protože v důsledku ostražitosti prodavače, kterému se jednání uvedených osob zdálo podezřelé, a proto věc nahlásil ostraze, byli v dalším jednání vyrušeni obsluhou a prodejnu poté bez zboží, které zanechali v kabince, opustili. Soud prvního stupně rozvedl, že k dokonání činu nedošlo v důsledku obezřetnosti, všímavosti a včasnému zásahu ostrahy prodejny, která si povšimla, že obviněný a nezjištěná spolupachatelka nosí do zkušební kabiny větší množství zboží, ačkoli do kabinky bylo možné donést k vyzkoušení maximálně tři kusy oblečení. Po upozornění na tento fakt obviněný i s neztotožněnou ženou prodejnu opustil, na místě však zanechal své věci a vedle debetní karty Equa bank na jméno L. Ž. i kovové nůžky a kleště na nehty, tedy nástroje, které mohly být použity k odstraňování ochranných kódů z oblečení. V kabince zůstalo také zboží s odstraněnými bezpečnostními prvky, jejichž účelem je zabránit odcizení produktů. Zboží, ze kterého byly ochranné kódy odstraněny i zboží, v jehož kapse byly ochranné kódy nalezeny, měl obviněný u sebe ve zkušební kabince (viz bod 125. rozsudku).
48. K uvedeným zjištěním a závěrům soudů, které v popsaném jednání správně a důvodně shledaly pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud doplňuje, že o pokus trestného činu jde tehdy, když j ednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Týká se všech trestných činů (n a rozdíl od přípravy, která je omezena jen na zvlášť závažné zločiny). Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu (na rozdíl od přípravy, která je vzdálenějším stadiem trestného činu), ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pachatel musí svým jednáním směřovat k individuálně určenému trestnému činu , blíží se velmi dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než příprava. Jako pokus lze posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (srov. rozhodnutí č. 53/1976-I. Sb. rozh. tr.). Objektivní škodlivost (nebezpečnost) je u pokusu považována za důvod a míru trestnosti pokusu, přičemž jím je takové jednání, které je podle obecného úsudku způsobilé vyvolat poruchu, event. nebezpečí poruchy, přičemž u pokusu je jím takové jednání, které „bezprostředně předchází počátku provedení trestné činnosti“. Podmínkou trestnosti je zde tedy „počátek provádění trestné činnosti“ tak, jak předpokládá skutková podstata daného trestného činu (např. při vraždě začal pachatel svou oběť usmrcovat). Rozhodující z těchto hledisek bude rovněž úmysl pachatele, který může v tomto směru zahrnovat i různé alternativy, např. může při útoku na zdraví člověka v přímém úmyslu pachatel zamýšlet přinejmenším způsobení těžké újmy na zdraví, ale být srozuměn i s následkem smrti. Proto je třeba se zaměřit na pečlivé objasnění subjektivní stránky daného trestného činu, která je jedním ze znaků, protože pachatel musí jednat v úmyslu trestný čin spáchat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 479). Vedle úmyslu trestný čin spáchat a nedostatku dokonání je to jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ( ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu), které je základním kritériem pro odlišení pokusu od přípravy (srov. rozhodnutí č. 43/1958 Sb. rozh. tr.).
49. U přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, jíž se obviněný zcela nepřijatelně domáhal u přečinu podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je rozhodné, že jde o jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákoník u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Podstatné tedy je, že je trestná pouze u zvlášť závažných zločinů a takové jednání ještě nedospělo ani do stádia pokusu. Může to však být i jakékoli jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, jako např. odstranění překážek bránících jeho spáchání, obhlídka budoucího místa spáchání zvlášť závažného zločinu, zjišťování možností pohybu na takovém místě a popř. i jeho nácvik, např. je-li místo běžně dostupné, pozorování takového místa za účelem zjištění co nejsnadnějšího přístupu na něj a rovněž odchodu z něho (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023 , s. 449). Nevyžaduje se přitom detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým, např. co do předmětu útoku, místa spáchání, času, způsobu jednání, užitých prostředků apod. (srov. SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Základy trestní odpovědnosti: podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Orac, 2003, s. 326 až 327).
50. Lze jen pro úplnost k námitce obviněného uvést, že pokud by jemu za vinu kladené jednání splňovalo podmínky přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (ač mu není kladen za vinu zvlášť závažný zločin ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku), tedy že by šlo o přípravu, avšak tato by nesměřovala ke zvlášť závažnému zločinu ani by nešlo o samostatný trestný čin, mohla by být postižena jako přestupek podle příslušného ustanovení zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. O takovou situaci však v této věci nejde.
51. Námitka obviněného, že se u něj o pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku nejednalo, nemůže obstát, jelikož jeho jednání směřovalo k dokonání trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. Důvodem, proč nemůže jít o přípravu, ale o pokus, je zejména povaha trestného jednání, jak bylo zjištěno a popsáno u dílčího činu v bodě II. 3. Z něho je zřejmé, že obviněný měl v úmyslu spáchat trestný čin krádeže, protože se chtěl zmocnit oděvů, které v prodejně nanosil do zkušební kabinky. K tomu, aby oděvy mohl z prodejny bez zaplacení odnést, bylo třeba z nich odstranit bezpečnostní prvky, jimiž byly opatřeny, neboť mu bylo známo, že tyto připevněné na oděvech při odchodu z prodejny bez zaplacení, a tedy bez jejich deaktivace, spustí alarm, neboť při průchodu systémy elektronického sledování zboží je zachytí, a tím případného pachatele odhalí. Proto ze dvou popsaných oděvů v kabince tyto etikety (kódy) odstranil. K tomu, aby tak mohl postupovat, měl s sebou v kabince mezi svými věcmi i uvedené pomůcky (kleštičky, nůžky). Je tedy zřejmé, že jeho jednání dosáhlo již fáze pokusu, protože k dokonání jím zamýšleného jednání (odnětí po odstranění ochranných etikety či plastových visaček zboží z prodejny bez jeho zaplacení) nedošlo jen díky všímavosti obslužného personálu, který pachatele jednak upozornil, že vnášejí do kabinky více kusů zboží, než je povoleno, a jednak když jim část zboží byla předána, v kapse jednoho kusu oděvu našli z jiného zboží odstraněné etikety. Poté, co byli obvinění takto upozorněni, další své činnosti zanechali a prodejnu urychleně (nevzali si ani své věci) opustili.
52. Popsané jednání je pokusem trestného činu, protože byly naplněny všechny jeho znaky podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný učinil již vše potřebné k tomu, aby se zboží zmocnil, neboť již odstraňoval překážky v závěrečném stadiu trestné činnosti, použil prostředky k uskutečnění svého záměru (nanošení zboží určeného jím k odcizení do kabinky a odstranění bezpečnostních prvků ze zboží), a tím započal již působit na hmotný předmět útoku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 484). Pouze shodou okolností zcela nezávislých na jeho vůli k realizaci tohoto záměru nedošlo.
53. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že soudy v bodě II. 3. zcela správně [dílčí útok, jenž je součástí pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku) v bodě II. 1. až 7.] shledaly naplnění všech znaků pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 2 tr. zákoníku, protože tvrzení obviněného, že šlo o přípravu, nemá oporu ve skutkových zjištěních ani ve vymezení tohoto stadia trestné činnosti.
VI. Závěr
54. Dovolání ze všech výše uvedených důvodů nebylo možné vyhovět, protože soudy činy kladené obviněnému za vinu, proti nimž výslovně brojil, dostatečně objasnily i správně právně posoudily. S obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002), a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu