ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3958.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3958/2023-1055
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. R. , zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 2 607 620,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 693/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 24 Co 83/2019-982, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem (který je již třetím rozsudkem, jenž tento soud v daném řízení vydal) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně jako soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, a to v části jeho výroku I o zamítnutí žaloby v rozsahu žalobcova požadavku na zaplacení částky 2 607 620,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 807 620,50 Kč od 27. 12. 1995 do zaplacení, a ve výroku II o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedená částka připadá na náhradu škody, jejíž vznik žalobce odvozuje od nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, kterého se dopustily v řízeních vedených u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 176/97 a u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 153/2000, v nichž žalobce vystupoval jako poškozený. Sestává přitom z částky 807 620,50 Kč s příslušenstvím (zahrnující náhradu za majetek v žalobcově výlučném vlastnictví, jenž mu byl odcizen dne 20. 12. 1995, ve výši 157 752,20 Kč, dále náhradu za další majetek v žalobcově výlučném vlastnictví, jenž mu byl odcizen dne 27. 12. 1995, ve výši 374 742 Kč, a náhradu za odcizený majetek, který měl žalobce v bezpodílovém spoluvlastnictví se svou bývalou manželkou, ve výši 275 126,30 Kč), a dále z částky 1 800 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil zisk, který mu ušel v letech 1996 až 2013 v důsledku nemožnosti svobodné volby zaměstnání (způsobené odcizením dokladů), svobody pohybu a výkonu práva podnikat s odcizeným majetkem.
Původně se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3 156 196 Kč s příslušenstvím, avšak ve vztahu k částce 548 575,50 Kč, ohledně níž byla žaloba výše zmíněným rozsudkem soudu prvního stupně rovněž zamítnuta, bylo žalobcovo dovolání směřující proti předchozímu (tj. v pořadí druhému) potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 24 Co 83/2019-795, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 483/2022-924, odmítnuto, zatímco ve vztahu k částce, o níž odvolací soud nyní rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (viz zejména poslední odstavec na str. 3 dovolání) napadl žalobce v jejich celém rozsahu včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, v níž dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl, a to zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
Vzhledem k tomu, že podle §241a odst. 5 o. s. ř. se k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, nepřihlíží, dovolací soud nevycházel z dovolání, které dne 10. 7. 2023 sepsal samotný žalobce, nýbrž vycházel z obsahu dovolání sepsaného dne 15. 8. 2023 žalobcovým právním zástupcem. V této souvislosti pak dovolací soud současně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II o nákladech řízení, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, který se týká nákladů odvolacího řízení, není tento mimořádný opravný prostředek objektivně přípustný, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Jak již odvolací soud uvedl ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 483/2022-924, obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). V daném případě však zpochybňované řešení uvedené otázky obsažené v podaném dovolání není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Podané dovolání je tak v dotčené části založeno výhradně na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu, čímž žalobce uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Odvolací soud se při řešení uvedené otázky nadto nemohl odchýlit ani od dovolatelem akcentovaného závazného právního názoru vysloveného v (prvním) kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1572/2009-329, jež bylo v tomto řízení vydáno, neboť právní závěry, které v něm byly vysloveny a jimiž byly soudy nižších stupňů vázány, se týkaly výhradně otázky existence nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoliv však otázky vztahu příčinné souvislosti mezi tímto postupem a tvrzenou škodou, kterou měly tyto soudy v dalším řízení teprve vyřešit. Totéž ostatně platí i o následném (druhém) kasačním rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 483/2022-924, které řešení uvedené otázky taktéž nepostihovalo, neboť přípustnost i důvodnost předchozího žalobcova dovolání spatřovalo pouze v řešení procesněprávní otázky týkající se přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž poukázalo též na procesní vadu vztahující se k postupu, jakým odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než jaké vyslovil soud prvního stupně, a k opomenutí žalobcových návrhů na připuštění rozšíření jeho žaloby.
Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda došlo k porušení povinnosti odvolacího soudu seznámit účastníky řízení s jeho právním názorem na věc, byl-li odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a umožnit jim se k tomuto jeho názoru vyjádřit, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06, tedy zda je rozhodnutí odvolacího soudu tzv. překvapivé. Odvolací soud se totiž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neodchýlil, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitek žalované, které byly uplatněny již v průběhu řízení vedeného před soudem prvního stupně a které vycházely právě i z poukazu na neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a tvrzenou škodou (viz např. podání žalované ze dne 10. 6. 2015 na č. l. 460 spisu nebo ze dne 7. 8. 2017 na č. l. 553 spisu) odůvodněným skutečnostmi, ze kterých napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází a o kterých se zmínil i Nejvyšší soud v prvním svém kasačním rozhodnutí jako o skutečnostech, jež je třeba při řešení předmětné otázky v dalším řízení zohlednit [viz tímto soudem naznačená otázka reálné možnosti zajištění nároku poškozeného na majetku obviněných ve smyslu §47 zákona č. 141/1961 Sb., o trestím řízení soudním (trestní řád), a otázka účelnosti případného postupu podle §78 nebo 79 trestního řádu]. Odvolací soud nadto v souladu s požadavkem plynoucím z druhého kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu následně k uvedené otázce též zopakoval dokazování. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, neboť z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Taková situace však v nyní řešeném případě nenastala, což už ostatně dovolací soud ve svém druhém kasačním rozhodnutí (v němž reagoval na stejnou odvolací námitku žalobce vycházející z obdobné procesní situace) jednou zkonstatoval (viz bod 36 odůvodnění rozsudku ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 483/2022-924).
Ani otázka, zda rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí co do v něm vyslovených skutkových a právních závěrů, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13, pokud se v něm podle žalobcova názoru nevypořádal s argumenty a důkazy, které žalobce k rozhodným skutečnostem v řízení označil, přičemž jeho závěry mají být současně v rozporu s výsledky dokazování vážícími se k osudu odcizených věcí, jež provedl soud prvního stupně, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém druhém kasačním rozhodnutí, které v této věci vydal, totiž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl zdroj svých skutkových zjištění (vycházejících ze skutečností, které vyplynuly z důkazů, jimiž zopakoval dokazování), čímž dosáhl toho, že napadený rozsudek již představuje způsobilý i logicky vyznívající pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci a na něj navazujícího právního posouzení věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nadto měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když toto rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, jak se stalo i v tomto případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Odvolací soud současně dostál i dalším požadavkům plynoucím z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
V částech, v nichž žalobce poukázal na údajná procesní pochybení soudů, přičemž uvedl, že v jejich důsledku mělo dojít (jak v tomto řízení, tak i v trestních řízeních, ze kterých zažalované nároky dovozuje) k porušení jeho ústavně zaručených práv (konkrétně práva vlastnit a pokojně užívat majetek, práva na náhradu škody způsobené státem, nebo práva na spravedlivý proces a zákonného soudce), tedy v částech, ve kterých se dovolatel zmínil o (ne)příslušnosti soudů, které v řízení rozhodovaly, dále o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo připuštěno rozšíření jeho žaloby, o vázanosti soudu zákonem a mezinárodní smlouvou, o údajném porušení vázanosti soudů nižších stupňů právním názorem vysloveným v rozhodnutích dovolacího soudu, která byla v této věci vydána, stran vymezení zjištěného nesprávného úředního postupu z pohledu aplikace §78 a §79 trestního řádu, jakož i o opomenutí některých důkazních návrhů, které žalobce v řízení vznesl, pak podané dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobce zde totiž buď vůbec nespecifikoval (způsobem upraveným v §241a odst. 3 o. s. ř.) konkrétní právní otázku, na jejímž chybném řešení by mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívat, nebo zde srozumitelně neuvedl, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud při řešení té které procesněprávní otázky dle jeho přesvědčení odchýlit. Namísto toho se v této části dovolání omezil jen na pouhou kritiku procesního postupu soudů, popř. zde bez bližšího vysvětlení jen citoval vybraná ustanovení právních předpisů. V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (v podrobnostech viz též body 31 a 32 předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 483/2022-924, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
K případným procesním vadám, na které žalobce v dovolání poukazuje (z nichž k některým se nadto již dovolací soud vyjádřil ve svém předchozím rozsudku ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 483/2022-924, což však žalobce nyní opomíjí), by za popsaného stavu tedy bylo možné přihlédnout pouze v intencích §242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti žalobcova dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu