ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.891.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 891/2023-7362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného Jiřího Čabanova , nar. 26. 6. 1977 v Českém Krumlově, trvale bytem Pištín č. p. 91, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 4 To 12/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 25/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Čabanova odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný Jiří Čabanov byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 16 T 25/2019, uznán vinným pod bodem I. 1) až 69) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě II. 70) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se zkráceně dopustil tím, že
ad I. jako statutární ředitel, jemuž příslušelo obchodní vedení společnosti
BRICK - STAV CZ, a. s., IČ: 26098377, se sídlem Vráto 101 (dále jako „společnost Brickstav“), v úmyslu obohatit tuto obchodní společnost osobně, telefonicky, písemně nebo prostřednictvím svých zaměstnanců a prokuristy Petra Mináře, objednával a následně odebíral v Českých Budějovicích a jinde nejméně v období od 1. 4. 2015 do 7. 4. 2016 zboží a služby, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl vědom špatné ekonomické situace společnosti, rozsahu celkových neuhrazených a splatných závazků z předchozího období a majetku společnosti, který nepostačoval k jejich úhradě, a věděl, že schopnost uhradit řádně a včas za odebrané zboží a služby je spekulativní a hypotetická a neumožňuje řádnou platbu přijatých závazků, přičemž s ohledem na trvající a prohlubující se stav platební neschopnosti a úpadku ve formě předlužení si musel být minimálně od druhé poloviny roku 2015 vědom, že společnosti neumožnuje finanční situace za odebrané zboží a služby poskytnout finanční protiplnění, a že jím vedená společnost nebude schopna ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům z důvodu nedostatku finančních prostředků, přičemž dodavatelům zboží a služeb a obchodním partnerům tuto skutečnost zatajil, a takto konkrétně poškozeným jednáním podrobně specifikovaným pod body I. 1) až 69) [viz strany 2 až 32 rozsudku] způsobil celkovou škodu minimálně ve výši 27.023.165 Kč,
ad. II.70) jako statutární orgán společnosti Brickstav si na svůj soukromý bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., nechal dne 18. 12. 2015 zaslat finanční prostředky od Společenství vlastníků bytových jednotek Lipenská č. p. 27, 29, 31, 33, IČ: 28159021, Lipenská 2229/31, České Budějovice, v hodnotě 1.000.000 Kč, a to na základě dohody o narovnání mezi společností Brickstav a Společenstvím vlastníků bytových jednotek Lipenská č. p. 27, 29, 31, 33, uzavřené téhož dne, přičemž část těchto finančních prostředků použil na úhradu stávajících závazků společnosti Brickstav, a část pro svou potřebu, byť šlo o finanční prostředky uvedené společnosti, a to dne 22. 12. 2015 zaslal na bankovní účet č. XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., IČ: 49240901, částku ve výši 5.000 Kč, kterou byla splacena kreditní karta obviněného, a dne 22. 12. 2015 zaslal na bankovní účet č. XY vedený u Československé obchodní banky, a. s., částku ve výši 8.553 Kč, která byla použita na úhradu pojištění domácnosti na adrese Pištín č. p. 91, tj. trvalého bydliště obviněného, čímž společnosti Brickstav způsobil škodu ve výši nejméně 13.553 Kč.
2. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu sedmi let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození vyjmenovaní na stranách 33 a 34 rozsudku soudu prvního stupně se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 4 To 12/2023, odvolání obviněného Jiřího Čabanova i státního zástupce podaná proti shora uvedenému rozsudku jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení podal obviněný Jiří Čabanov prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině z důvodu nesouhlasu se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, a proti výši uloženého trestu odnětí svobody pro jeho nepřiměřenost. Rovněž požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
5. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný považoval za naplněný tím, že skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům a jsou s nimi v rozporu. Připomněl, že obchodní činnosti společnosti Brickstav, která působila ve stavebnictví, kde často dochází k reklamacím, uplatnění smluvních pokut, soudním sporům a nezaplacení celých částek, vytvářejí objektivní problémy v podnikání, což jemu za vinu kladený skutek nereflektuje. Provedeným dokazováním nebylo objasněno, zda uplatněné pohledávky poškozených byly oprávněné, přičemž by mělo být preferováno insolvenční řízení. V tomto řízení však soud pouze vytvořil souhrn pohledávek poškozených bez jakéhokoli posouzení jejich oprávněnosti a jejich součet byl stanoven jako škoda, která byla pouze presumována. Soud se nezabýval stavem postupné reorganizace dluhů společnosti Brickstav pomocí insolvenčního řízení, což má zásadní dopady na posouzení subjektivní stránky, protože nebylo vyvráceno, že se obviněný mohl oprávněně domnívat, že celá situace bude vyřešena. Soudy podle obviněného nebraly do úvahy ani zásadu ultima ratio .
6. Ke znaleckému posudku vypracovanému znalcem Ing. Vladimírem Bečkou, jímž bylo objasněno, že společnost Brickstav se nacházela ke dni 31. 12. 2014 v úpadku a její činnost měla být ukončena podáním insolvenčního návrhu ke dni 31. 3. 2015, obviněný poukázal na výpověď znalce při hlavním líčení, kde vypověděl, že nezohledňoval budoucí možné příjmy společnosti, které by mohly její špatný ekonomický stav zvrátit a konstatoval, že otázkou budoucích možných výnosů je nutné zkoumat důvody pro stanovení úpadku a přihlédnout k nim. Proto měl být zpracován znalecký posudek z oboru oceňování podniku, což soudy neučinily, znalecký posudek Ing. Vladimíra Bečky hodnotily v neprospěch obviněného, aniž by potvrzoval závěr soudů, že se obviněný bez rozumného důvodu domníval, že dluhy společnosti bude schopen v budoucnu splatit. Podle účetního společnosti Brickstav byla situace zvládnutelná, čímž se obviněný řídil a rozhodl se činnost společnosti zachránit. Společnost měla nasmlouvané projekty, a veškeré zboží a služby byly použity výlučně ve prospěch této společnosti, a to právě k realizaci zmiňovaných projektů s cílem je dokončit a uhradit dluhy.
7. Nesprávnost obviněný spatřoval i ve způsobu určení výše škody, protože nebylo zohledněno, že dluhy společnosti významně splácel, a soudy vycházely z pohledávek, které byly v insolvenčním řízení popřeny. Odvolací soud pak nesprávně shledal, že z nich bylo možné vycházet, neboť byly prokázány výpověďmi poškozených a předloženými fakturami. Tyto úvahy podle obviněného nemohou obstát, protože nelze připustit, aby trestní soud považoval fakturu za dostatečný důkaz, přestože insolvenční soud pouhé předložení faktury chápe jako neunesení důkazního břemene z hlediska existence tvrzeného nároku, když výše způsobené škody nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Trestní soudy podle obviněného výši škody nemoderovaly s ohledem na to, že obviněný uhradil podstatnou část pohledávek společnosti TONSTAV – SERVICE, s. r. o., (dále jako „společnost Tonstav“) ve výši asi 10 milionu korun, a další pohledávky ve výši asi 1,8 milionu korun byly uhrazeny v insolvenčním řízení. Nepřihlížely ani k tomu, že ve výsledku byla uhrazena asi 1/3 škody, která byla v trestním řízení vyčíslena, a tuto skutečnost ve prospěch obviněného nezohlednily.
8. Soudy nižších stupňů taktéž neobjasnily, zda se na vzniku škody nepodíleli poškození tím, že navzdory obecně dostupným informacím o ekonomickém stavu společnosti i konkrétním znalostem o dosavadním fungování jejích obchodních vztahů uzavírali další smlouvy se společností Brickstav. Obviněný neakceptoval, že podle soudů pouhé spoluzavinění poškozených nevylučuje trestnost podvodného jednání, protože z hlediska závažnosti spáchaného činu bylo nutné spoluzavinění poškozených brát do úvahy, což soudy neučinily. Obviněný poukázal na absenci základního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl.
9. Podle obviněného pohledávky společnosti Brickstav z titulu smluvních pokut byly jen vykonstruovanými a nedůvodnými nároky sloužícími k tomu, aby tato společnost zlepšila svou ekonomickou situaci, protože z výslechu svědků vyplynulo, že smluvní pokuty se začaly vymáhat, protože na společnosti Brickstav začali odběratelé požadovat rovněž smluvní pokuty, přičemž se zjistilo, že za vady nebo nedodělky mohli subdodavatelé této společnosti. Takový stav poškození popírali, což je pochopitelný způsob jejich ochrany, a proto jsou nevěrohodní. Soudy měly brát v potaz možnou podjatost poškozených, kteří mohli mít zájem svědčit v jeho neprospěch. Obviněný však poškozeným nic nezamlčoval a neuváděl je v omyl, a s velkou částí z nich ani nejednal, protože tak činil prokurista Petr Minář, proti němuž se žádné trestní řízení nevede, neboť se orgány činné v trestním řízení spokojily pouze se stíháním obviněného, a jednání, které nebyl schopen ovlivnit, připsaly k jeho tíži, aniž by braly do úvahy faktické rozdělení úkolů ve společnosti Brickstav.
10. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že zcela rezignoval na přezkum rozsudku soudu prvního stupně a nedostál své přezkumné povinnosti, protože pouze nekriticky převzal skutkové závěry, čímž došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu a nerespektování principu presumpce neviny.
11. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný tvrdil, že byl odsouzen za to, že se snažil udržet ekonomickou situaci ve společnosti Brickstav, aniž by tato společnost musela vstoupit do insolvence, neboť to by ve výsledku vedlo k mnohem horšímu uspokojení jejích věřitelů. Spoléhal na stanoviska a doporučení svých odborných poradců, kteří mu sdělili, že podnikání lze zachránit a dluhy zaplatit ze zakázek, které měl nasmlouvané. Když se ocitl ve finanční krizi, začal činit kroky, aby zlepšil situaci tím, že snížil počet zaměstnanců, mzdy, a jiné náklady. Uvedenou snahu potvrdil i znalec Ing. Vladimír Bečka, stejně jako to, že obviněný na úhradu závazků společnosti použil vlastní majetek, což uznal i státní zástupce. Na jednání obviněného je tudíž nutné nazírat optikou znalostí tehdejších skutečností, které měl a mohl mít (srov. usneseni ́ Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1529/2019, vztahující ch se k požadavku péče řádného hospodáře statutárního orgánu akciové společnosti).
12. Obviněný tvrdil, že nebyl zjištěn jeho podvodný úmysl, který musí být dán v počátku trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyšši ́ho soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, a ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013), a proto je nutné jeho aktivity hodnotit ke dni, kdy k nim docházelo, nikoli zpětně, jak činily soudy (viz bod 179. rozsudku soudu prvního stupně), byť uznaly, že se snažil společnost zachránit, ale nesprávně tuto skutečnost posoudily, když nasmlouvané zakázky posuzovaly podle toho, že v době jejich sjednávání neměla společnost prostředky na jejich úhradu. Nebraly však do úvahy, že očekával možné zisky v budoucnu. Šlo tedy o podnikatelské riziko a snahu společnost udržet v chodu a v podnikání pokračovat a péči řádného hospodáře neporušit. Účetnictví nerozuměl, a proto si nechával radit od účetních a daňových poradců, kteří ho o stavu informovali, a pokud se ukázaly tyto rady jako nesprávné, nemůže být z toho vyvozována jeho trestní odpovědnost. Proto bylo v této věci na místě, aby se vše řešilo civilněprávní cestou v rámci zásady ultima ratio , případně posouzením jeho jednání jako trestného činu způsobení úpadku podle §224 tr. zákoníku (viz též úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodech 180. a 181. rozsudku).
13. Soudy nedostatečně posoudily, že všichni podvedení byli rovněž podnikatelé, nikoliv slabší smluvní strany, kteří si mohli v rámci zachování rozumné podnikatelské opatrnosti z veřejně dostupných registrů zjistit, jaká je solventnost jejich obchodního partnera. Pokud tak neučinili, je nutné jim připsat míru odpovědnosti, neboť si nepočínali s obvyklou mírou opatrnosti. Poškození přijímali objednávky od společnosti Brickstav i ve chvíli, kdy tato byla v prodlení se svými platbami, což jistě svědčí o jejich neopatrnosti. Tvrzení, že kdyby věděli, že společnost obviněného za odebrané plnění nezaplatí, nikdy by s ní obchodní vztah neuzavřeli, nemá oporu v jejich skutečném jednání. Ve sbírce listin společnosti byla zveřejněna účetní závěrka a nejpozději dne 17. 8. 2015 byl hospodářský stav společnosti znám úplně všem. S největším věřitelem společností Tonstav byly dluhy intenzivně řešeny a její zástupci věděli o ekonomickém stavu společnosti Brickstav, jak potvrdil i svědek M. T. Soudy proto nesprávně dovodily, že této společnosti obviněný zamlčel podstatné skutečnosti. Navíc byla vystavena směnka s osobním ručením na zajištění dluhu společnosti Brickstav, a to s úmyslem všemi možnými prostředky dluh uhradit, nikoli navodit zdání toho, že společnost je solventní, jak chybně dovozoval odvolací soud.
14. Vadným obviněný shledal též závěr o úmyslném zavinění, protože mohl jednat maximálně z nedbalosti. Pokud odebral zboži ́ ve stavu své předluženosti, neznamená to bez dalšího, že by jednal v podvodném úmyslu, aby způsobil na cizím majetku škodu. O trestném činu podvodu lze uvažovat jen, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit, nebo alespoň s vědomím, že jej nebude moci splnit, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke s ̌kodě na jeho majetku obohatil.
15. Nesprávné právní posouzení obviněný spatřoval i v tom, že mu byly za vinu kladeny skutky ve výroku I. pod body 12., 63., 65. a 67., kde jde o poškozené, s nimiž byly uzavřeny dlouhodobé smlouvy, na základě nichž nedocházelo k žádnému faktickému odběru zboží. Dovolatel s nimi nové smlouvy neuzavíral, ani je nijak neujišťoval o své schopnosti hradit závazky. Nelze tedy dovozovat, že by tyto poškozené uváděl v omyl, když poskytovali služby dál, aniž by smlouvy vypověděli.
16. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem o vině v bodě II. 70.), protože neměl v úmyslu finanční prostředky zpronevěřit či ze společnosti vyvézt, neboť šlo o krátkodobou zápůjčku, jíž chtěl obratem vrátit anebo započíst vzájemné pohledávky, když bylo prokázáno, že hradil ze svých osobních prostředků závazky společnosti, a tedy neměl úmysl trvale odejmout peněžní prostředky z majetku společnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009). Důvodně mohl předpokládat, že částku 13.533 Kč bude schopen obratem vyrovnat, aby nedošlo k újmě na majetku společnosti, protože šlo o zcela běžnou situaci a bylo prokázáno, že v minulosti všechny zápůjčky společnosti vrátil.
17. Výhrady obviněného směřovaly i proti nepřiměřenosti trestu odnětí svobody, protože neodpovídá principu proporcionality trestní represe a je zásahem do základních práv a svobod obviněného (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usneseni ́ Nejvy ššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30 . 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a další). Tvrdil, že trestní řízení trvalo 6 let, k čemuž soudy nepřihlédly a nehodnotily ani všechny okolnosti podle §39 a násl. tr. zákoníku, zejména snahu dovolatele uhradit vzniklou škodu nebo dopady uloženého trestu do života obviněného, protože nepodmíněný trest znamená konec jeho podnikatelské činnosti a zastavení jeho výdělečné činnosti, což vede i k nemožnosti hradit dluhy společnosti Brickstav. Nedůvodně soudy nepřistoupily k využití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž nesplnily povinnost řádně hodnotit všechna kritéria pro ukládání trestů, což je zásah do osobní svobody, který je nepředvídatelný a neproporcionální. Jde o trest, který je jen odplatou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a sp. zn. IV. ÚS 380/09).
18. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usneseni ́ Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 4 To 12/2023, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 16 T 25/2019, a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sa ́m rozhodl tak, že obvin ěného podle §226 pi ́sm. a) tr. ř. z prostí obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. některému z těchto soudů přika ́zal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ze stejn ých důvodů požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody s tím, že pečuje o dvě nezletilé děti a má i dvě zletilé děti, a pro rodinu výkon trestu odnětí svobody znamená zvlášť těžké následky. Doplnil, že byl potrestán exemplárně za nesprávné podnikatelské rozhodnutí, ačkoli jeho trestná činnost nijak nezasahovala stát a společenské hodnoty, nýbrž výlučně podnikání ve stavebnictví.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
19. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání zdůraznil, že skutečnost, že obviněný podnikal ve stavebnictví, neznamená, že by na jeho podnikatelské aktivity měl být kladen jiný důraz, než je tomu u ostatních oborů. Navíc tyto argumenty nelze přiřadit k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Povahu námitek odpovídající tomuto ustanovení nemá ani výhrada obviněného, že dokazování nepřineslo důkaz o oprávněnosti a výši uplatněných pohledávek poškozených, když tento názor obviněného nemá ani oporu ve skutečně provedeném dokazování. Nejde o konstatování zjevného rozporu, nýbrž o odlišné hodnocení ve věci provedených důkazů, protože obviněný nepřijímá důkazy, na jejichž podkladě soudy učinily své závěry.
20. Charakter odlišného hodnocení důkazů má i nespokojenost dovolatele s hodnocením znaleckého posudku z oboru ekonomie, znalce Ing. Vladimíra Bečky, a důvodná není ani obviněným namítaná podjatost poškozených. Podle státního zástupce soudy dostatečným způsobem objasnily i výši škody, když důvodně obviněnému připisovaly k tíži pohledávky, které byly v insolvenčním řízení popřeny, protože soud rozhodující v trestní věci ve svých úsudcích tímto procesním úkonem insolvenčního správce vázán není, s čímž byl obviněný také v odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu dostatečně obeznámen, stejně jako s důvody, které soud vedly k přiznání nároků dotčených poškozených nepřipuštěných do insolvenčního řízení (mj. z důvodu neiniciování incidenčních žalob poškozenými) a jejich zahrnutí do podvodného jednání obviněného. Situace, kdy poškození věřitelé v insolvenčním řízení z jakéhokoliv objektivního důvodu rezignují na další vymáhání svých existujících pohledávek, není praxe insolvenčních soudů ojedinělá, a rozhodně neznamená neexistenci pohledávek poškozených.
21. Za nedůvodné tvrzení považoval státní zástupce i to, že si poškozené podnikatelské subjekty škodu spoluzavinily a že znaly ekonomický stav společnosti Brickstav, protože pro tyto závěry není v provedeném dokazování podklad, a obviněný ani žádné důkazy nenabídl. Vložení účetní závěrky společnosti za období roku 2014 k 17. 8. 2015 do sbírky listin obchodního rejstříku, není podkladem pro to, aby obchodní partneři mohli zjišťovat skutečnosti vážící se k ekonomické situaci společnosti při sjednávání smluv, a ani zaevidování této listiny v obchodním rejstříku nedosvědčuje k závěru, že se s ní věřitelé společnosti Brickstav seznámili. Odpovědnost za od počátku podvodným úmyslem vedené jednání nelze proto přenést na poškozené. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen si zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací pachatelem. V počínání poškozených proto nelze spatřovat nedostatečnou opatrnost při uzavírání obchodních smluv.
22. Poukázal-li dovolatel na to, že v posuzované věci měl být zpracován znalecký posudek z oboru oceňování podniku, takový návrh obviněný v průběhu řízení neučinil, protože z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. a 11. 10. 2022, kde byla obhajoba dotazována na její návrhy na doplnění dokazování, ani z protokolu o veřejném zasedání o odvolání nevyplývá, že by obviněný v tomto smyslu doplnění dokazování požadoval.
23. Státní zástupce k obviněným uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro nedostatky v subjektivní stránce uvedl, že mu nelze přisvědčit, protože soudy se otázkou zavinění dostatečně zabývaly a přihlédly ke skutečnostem uplatňovaným i opětovně v nyní podaném dovolání, a obviněný u přijatých závazků (na nichž kooperoval svým aktivním příspěvkem prokurista Petr Minář, jehož trestněprávní odpovědnost nebyla předmětem tohoto trestního řízení) upozaďuje míru své odpovědnosti, přestože to byl on, kdo měl ve společnosti Brickstav jako jednatel fakticky hlavní slovo. Soudy proto nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že ke škodě velkého rozsahu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku postačovalo zjištění zavinění pouze z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Nedostatky neshledal ani u posouzení skutku pod bodem II. 70) jako přečinu zpronevěry, protože použitá právní kvalifikace podle §206 odst. 1 tr. zákoníku je správná, když učiněná skutková zjištění neodpovídají verzi obviněného o krátkodobé zápůjčce. Obviněný zjevně využil příležitosti a z peněžních prostředků společnosti Brickstav se rozhodl uhradit svoje osobní, s poškozenou společností nespojené náklady, protože jimi pokrýval zcela běžné a pravidelné (měsíční) životní potřeby.
24. Nedostatky podle státního zástupce nevykazuje ani výrok o trestu, jenž označil za nutný a přiměřený všem zjištěným skutečnostem, které nesvědčí o možnosti aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která dosud odmítala takový argument podřadit pod některý dovolací důvod s tím, že použití uvedeného moderačního ustanovení nepřichází do úvahy. Nepřiměřeně dlouhá doba trestního stíhání (od 7. 12. 2017) či doba, která uplynula od spáchání trestného činu (od dubna 2016), sice může být okolností, která by mohla odůvodněně vést k uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu, avšak v posuzované věci doba trestního stíhání trvající pět a půl roku, a doba od spáchání činu, nebyly při porovnání charakteru a rozsahu posuzované trestné činnosti natolik mimořádné, že by měly vést k uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu. Možnost obviněnému přiznat snahu nahradit škodu je pozitivním hlediskem, avšak nelze pominout, že se týká jen jednoho poškozeného, nikoliv již poškozených drobných živnostníků, které jeho čin zasáhl mnohem významněji, a jeho dopady mohly v jejich případě znamenat existenční ohrožení. Poukázal i na o delší dobu trvající trestné jednání, které nelze považovat za jediný exces v jeho životě.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
25. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu žádné připomínky nedoručil.
IV. Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
27. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených kritérií, zejména musí odpovídat důvodům uvedeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle kterých Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady dovolatelem označenému důvodu a jeho zákonnému vymezení odpovídají. Rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je vázán, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
28. Obviněný v dovolání označil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
29. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. U takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Byť na vymezení důvodů dovolání uvedené argumenty nedopadají, vymezené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. Důvodnost dovolání
a) k výroku o vině
30. Obviněný v souladu s dikcí důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazoval na nedostatky v dokazování a namítal vadné hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomie zpracovaného Ing. Vladimírem Bečkou, že nebyl zpracován znalecký posudek z oblasti oceňování podniků, a že nedošlo k posouzení jednotlivých pohledávek. Poukazoval na to, že velkou část smluv uzavíral jménem společnosti prokurista Petr Minář. Tyto námitky svědčí pro alternativu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týkají námitky směřující proti naplnění podvodného úmyslu či uvedení jiného v omyl s poukazem na možnost poškozených si jeho ekonomický stav ověřit. Vzhledem k tomu, že obviněný námitkami splnil formální podmínky jím označených dovolacích důvodů, Nejvyšší soud posuzoval, zda důvody naplnil i po materiální stránce. Měl však na paměti, že jde o opakování výhrad, na něž soudy nižších stupňů již reagovaly a v průběhu trestního řízení se s nimi vypořádaly [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].
31. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že argumenty soudů korespondují se spisovým materiálem a že soud prvního stupně věnoval obhajobě obviněného potřebnou pozornost. Závěry plynoucí z provedených důkazů soud prvního stupně popsal a vysvětlil v bodech 2. až 160. rozsudku, přičemž vysvětlil úvahy, jak provedené důkazy hodnotil (srov. body 161. až 217. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud k námitce obviněného, že soudy nezajistily vypracování znaleckého posudku z oboru oceňování podniků, který by na rozdíl od již zpracovaného posudku Ing. Vladimíra Bečky zkoumal možný vývoj společnosti do budoucna, uvádí, že lze souhlasit s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že tato námitka nebyla obviněným ani jeho obhájcem při hlavním líčení dne 10. 10. 2022 (č. l. 7163v a 7164), nebo v odvolacím řízení (č. l. 7267 spisu) uplatněna, a proto nemohlo dojít k opomenutí tohoto důkazu. O tzv. opomenuté důkazy nejde, protože za ně se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pokud obviněný takový důkaz v řízení před soudy nižších stupňů nenavrhl, nemůže jít o opomenutý důkaz. Nově učiněný požadavek nelze v dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a v průběhu jeho přezkoumávaní se důkazy zásadně neprovádějí, takové doplnění požadovat.
32. Nejvyšší soud k obsahu provedených důkazů a rozsahu dokazování nezjistil nedostatky, na které obviněný v dovolání poukazuje, protože se soudy, jak plyne z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí, zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, a to i rozsahem a obsahem podnikatelské činnosti obviněného. Objasňovaly jak příčiny zadlužení společnosti Brickstav, tak i výši jejích dluhů a další okolnosti, za kterých k posuzované trestné činnosti došlo. Nepominuly ani to, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. KSCB 41 INS 2685/2016-B-9, byl na majetek dlužníka (společnost Brickstav) prohlášen konkurs (srov. bod 223. rozsudku soudu prvního stupně), což již bylo jen důsledkem kritického stavu ekonomické situace společnosti, v níž se nacházela v době činu obviněného. Ve smyslu §244 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, je konkurs způsobem řešení úpadku, jenž spočívá v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, přičemž další ekonomická činnost dlužníka se nepodporuje ani nepředpokládá, neboť ji po zpeněžení jeho majetku nemá dlužník jak vykonávat. Soudy proto důvodně dospěly k závěru, že společnost Brickstav neměla žádnou ekonomicky významnou budoucnost, která by se dala označit za ekonomicky příznivou. Soud prvního stupně se zabýval situací této společnosti komplexně právě na základě znaleckého posudku z oboru ekonomie Ing. Vladimíra Bečky a dalších ve věci provedených důkazů, zejména pak výpovědí svědků, kteří popisovali obchodní spolupráci se společností Brickstav v předmětné době, a na základě nich učinil závěry o stavu této společnosti. Je možné jen připomenout, že soud shledal, že k datu 31. 12. 2014 byly rozborem dostupných podkladů doloženého účetnictví specifikovány nezaplacené a splatné závazky společnosti Brickstav ve výši 27.550.023,48 Kč, z toho závazky v prodlení po splatnosti více než 90 dnů vůči více věřitelům ve výši 8.260.146,51 Kč. Úpadek ve formě platební neschopnosti byl z údajů účetní závěrky prokázán k datu 31. 12. 2014, a jeho vznik se projevil již v druhé polovině roku 2014, a již po datu 31. 12. 2014 mělo být iniciováno insolvenční řízení. Ekonomika roku 2015 byla v úpadku s trvajícím a prohlubujícím se stavem platební neschopnosti ve formě předlužení a ke dni 31. 12. 2015 byly splatné závazky vůči dodavatelům v účetnictví vykázány ve výši 34.958.682 Kč, z toho závazky v prodlení po splatnosti více než 90 dnů byly ve výši 26.958.342 Kč (z toho závazky nad 360 dnů 26.609.323,53 Kč). Pokud soud o tato zjištění opřel své závěry o vině obviněného, nelze jeho postup označit za vadný, neboť vycházel z jemu dostupných důkazů a vypořádal se i se správností závěrů znaleckého posudku (srov. body 174. až 176. rozsudku soudu prvního stupně).
33. Na základě objasněné ekonomické situace společnosti Brickstav je důvodným i závěr soudů, že obviněný nemohl předpokládat, že jakékoli další projekty, které by jím vedená společnost uskutečnila, by vedly k odstranění dluhové pasti a k prosperitě společnosti Brickstav. Soud důvodně nepřisvědčil ani námitce obviněného, že společnost Brickstav měla nasmlouvané zakázky, které by jí generovaly poměrně vysoký zisk, protože tato obhajoba byla vzhledem ke zjištěním znalce zcela nereálná (srov. body 191. až 193. rozsudku). Obdobně nebylo možné přisvědčit ani tomu, že by insolvenční řízení vedlo k postupné reorganizaci společnosti a uhrazení dluhů, jelikož k zahájení insolvenčního řízení, resp. prohlášení konkursu na majetek společnosti Brickstav došlo až dne 21. 7. 2016, tedy tři měsíce po dokončení trestné činnosti, a to na návrh jednoho z věřitelů společnosti, nikoli obviněného. Soud prvního stupně (srov. bod 194. rozsudku) se zabýval faktickým stavem věci, který je zřejmý z výsledků insolvenčního řízení. Nejpodstatnějším se jeví zjištění, že do insolvenčního řízení přihlásilo své pohledávky 104 poškozených subjektů a hodnota pohledávek byla ve výši 55.723.443 Kč. Tyto byly v rámci částečného rozvrhu uspokojeny z části výtěžku zpeněžení majetkové podstaty společnosti Brickstav do výše 2,049 % (1.141.773,35 Kč), což vede k závěru, že majetek této společnosti rozhodně nepostačoval na plné splacení jejích dluhů.
34. Soud prvního stupně k výhradám obviněného vysvětlil rozdíly mezi insolvenčním a trestním řízením, poukázal i na postup týkající se předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. a shledal, že popření pohledávky insolvenčním správcem není rozhodnutím, jež by bylo pro trestní soud závazným, a tudíž existenci takové pohledávky trestní soud prokazuje na základě vlastního dokazování a hodnocení důkazů, což také učinil (srov. zejména body 189. a 190. rozsudku). Objasňována byla i výše způsobené škody. Soud prvního stupně v bodech 184. až 188. rozsudku vyjádřil úvahy směřující k závěru, že obchodní vztahy byly dostatečně podloženy fakturami i objemem zboží a stanovením ceny za ně, a tudíž mohl výši škody přesně určit. Soud vysvětil, proč neuznal hodnotu smluvních pokut a zdůraznil, že společnost Brickstav až do konce roku 2015 (listopad, prosinec) neavizovala porušení smluv ze strany subdodavatelů, díla nereklamovala, neodmítala zaslané fakturační doklady ani nevyměřovala žádné smluvní pokuty, avšak náhle (v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že její ekonomická situace je zcela neúnosná a měla být již delší dobu v insolvenčním řízení) během dvou měsíců vyúčtovala na smluvních pokutách částku převyšující 25.000.000 Kč (na účet výnosů), čímž se uměle zvýšil hospodářský výsledek právě o tuto částku. Společnost Brickstav nikdy žádné takové prostředky neobdržela. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že taková činnost byla pouhým umělým navyšováním hospodářského výsledku a snahou odradit věřitele od vymáhání svých pohledávek. Zjištěná výše škody z těchto důvodů nevykazuje obviněným namítané nedostatky.
35. Vady nelze shledat ani v závěru soudu, že obviněný byl osobu odpovědnou za vedení společnosti (srov. body 166. až 168. rozsudku soudu prvního stupně), protože vysvětlil, jaká byla role Petra Mináře ve společnosti Brickstav, jejímž statutárním ředitelem byl obviněný, jemuž příslušelo obchodní vedení společnosti i získávání zakázek. Účetní společnosti jako svědci uvedli, že obviněný jim předával materiály a komunikoval s nimi ve věcech obchodního vedení společnosti. Bylo rovněž zjištěno, že obviněný převáděl finanční prostředky na účty u sázkových kanceláří, a sám tvrdil, že takto získané prostředky společnosti vracel, přičemž vše bylo řádně smluvně zadokumentováno a zaneseno do účetnictví. Soud také zdůraznil, že obviněný je osobou s bohatými zkušenostmi v podnikání v oblasti stavebnictví, v němž se dlouhodobě pohyboval.
36. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám, že jednáním popsaným ve výroku I. 1) až I. 69), nedošlo ke spáchání zločinu podvodu, neboť bylo prokázáno, že obviněný uváděl své obchodní partnery v omyl, když jim zamlčoval podstatné skutečnosti. Nebylo prokázáno, že by tak z velké části činil pouze prokurista Petr Minář.
37. Tvrzení obviněného, že soudy měly klást důraz na stavebnictví jako specifický obor, nemá z hlediska povahy a rozsahu trestné činnosti obviněného žádné zásadní opodstatnění, a tato námitka je pro posouzení viny obviněného nevýznamná, protože uvedené tvrzení nepodložil zásadními argumenty, které by jakýmkoli způsobem zpochybňovaly skutkové či právní závěry soudů nižších stupňů, podle nichž se povaha oboru, v němž obviněný podnikal, na uvedeném podvodném jednání vůbec nespolupodílela. Bez ohledu na to, soud těžkosti ve stavebnictví, které mohly mít dopad na důvod předluženosti společnosti obviněného, bral v potaz (srov. např. body 181., 185., 191., 216. rozsudku soudu prvního stupně).
38. Vytýkal-li obviněný nedostatky v postupu odvolacího soudu, ani zde se není možné s dovoláním ztotožnit, protože odvolací soud se námitkám obviněného uvedeným v odvolání věnoval a věcně se s nimi vypořádal (srov. body 9. a násl usnesení odvolacího soudu). Jestliže v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněným vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017), čemuž odvolací soud dostál.
39. Po posouzení všech shora uvedených závěrů Nejvyšší soud neshledal žádný důvod ani zákonné oprávnění ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž ani možnost do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a další).
40. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, které směřovaly proti učiněným skutkovým zjištěním. Správnost právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že neuváděl poškozené úmyslně v omyl ani jim nezamlčoval podstatné skutečnosti, a proto činem v bodě I. nenaplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, posuzoval na jejich podkladě.
41. Nejvyšší soud, aniž by opakoval to, co již v odůvodnění správně rozvedly soudy obou stupňů (srov. body 204. až 212. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení odvolacího soudu), zdůrazňuje, že správně reagovaly na námitky obviněného proti nedostatečnému zhodnocení skutkových zjištění v závěru, že jednal podvodně, a své úvahy rozvedly zcela v souladu s pojmem „uvedení v omyl“ u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle tzv. právní věty soudy čin obviněného shledaly spáchaným v alternativě, že jiného uvedl v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti.
42. Obviněnému za vinu kladené jednání svědčí o tom, že poškozené dodavatele v rámci obchodních vztahů a posléze věřitele uvedl v omyl tím, že s nimi uzavíral smlouvy jak je v bodě I. popsáno, s příslibem, že jim je uhradí v době splatnosti, ač věděl, že pro velikou zadluženost společnost Brickstav, jak bylo výše vyloženo, nemůže takové závazky vůbec zaplatit, a v tomto stavu v době od 1. 4. 2015 do 7. 4. 2016 uzavřel s šedesáti devíti společnostmi množství kontraktů, na základě nichž společnost Brickstav odebrala zboží a služby. Zároveň předstíral, že je své smluvní povinnosti schopen dodržet, ač mu bylo jasné, že ekonomická situace jím vedené společnosti to vůbec neumožňuje.
43. Tím uvedl tyto společnosti v omyl, jímž je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (např. uvedením nepravdivých údajů o své identitě a o svých majetkových poměrech – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 475/2016). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Omyl se zpravidla týká určité služby, zboží či věci, kterou oklamaný očekává nebo má obdržet. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka (vydlužitele) či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky (nyní zápůjčky) o schopnosti dlužníka (vydlužitele) takovou půjčku (zápůjčku) splácet (srov. rozhodnutí č. 15/1969, 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení, popř. i více takových podváděných osob současně nebo postupně (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.) [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2653 až 2654]. Obviněný jednal plně v souladu s obvyklou praxí u podvodných jednání v rámci podnikatelské činnosti, kde dochází k vylákání zboží od různých výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení pachatelé odebrané zboží rozprodají (často za nižší cenu) a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku pachatelé neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky, či byli dokonce již zadluženi z předchozího obdobného jednání. Podobně je uvedením v omyl i jednání podnikatele, který sám v podvodném úmyslu zboží či služby nabízí, ale po vyžádání zálohy poptávané zboží nedodá (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2645 až 264).
44. Po porovnání těchto obecných zásad s tím, jak se obviněný posuzovaného zločinu dopustil, je zjevné, že tato kritéria naplnil a poškozené uváděl v omyl, nicméně s ohledem na to, že jim při uzavírání jednotlivých obchodních vztahů své faktické ekonomické poměry nesdělil, tedy jim tuto podstatnou skutečnost zamlčel. Při svém podvodném jednání neuvedl dodavatelům všechny skutečnosti, které byly rozhodné nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozených (popř. jiných podváděných osob). Za podstatné se považují ty skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. rozhodnutí č. 47/2002 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2652 až 2653).
45. K těmto pravidlům a rovněž i k námitkám obviněného, že si jeho solventnost měli poškození ověřit, je vhodné uvést, že požadavek opatrnosti je vždy nutné hodnotit v intencích konkrétní věci, což v posuzovaném případě znamená, že šlo o podnikatelský subjekt, který se stavěl do světla prosperující společnosti, ale nikoho neinformoval, že společnost Brickstav po datu 31. 12. 2014 měla ukončit své obchodní aktivity a nejpozději ke dni 31. 3. 2015 měl být podán ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na prohlášení insolvenčního řízení. Místo toho obviněný masivně v obchodních aktivitách pokračoval, a navíc zkresloval účetnictví pomocí neoprávněně uplatněných smluvních pokut. V daných souvislostech míra opatrnosti, kterou mohou poškození, byť se jedná o podnikatele, vyvinout, není bezbřehá, neboť ti nemohou počítat s každou okolností, která může u jejich obchodních partnerů vyvstat a už vůbec po nich nelze požadovat, aby předvídaly případné kroky, které tento subjekt učiní, aby zamaskoval svoji nesolventnost. Vedle požadavku opatrnosti tudíž lze připomenout i jiný princip obchodněprávních vztahů, a to „že nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání … nebo nabývat majetku vlastním zločinem“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/2009). Z těchto důvodů nelze odpovědnost za vzniklou škodu pachatelem trestného činu podvodu vylákanou z oběti přenášet na tuto oběť proto, že ze své iniciativy neprověřovala poměry pachatele, když nic z jí dostupných a známých skutečností nenasvědčovalo tomu, že pachatel není solventní, je zadlužen nebo z jiných důvodů nebude moci dostát svým závazkům. Je-li poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v nejobecnější rovině takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, že poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/2022).
46. Uvedené svědčí pro závěr, že obviněný nemůže přenášet vinu na poškozené, kteří se v daných obchodních vztazích začali zajímat o to, v jakém stavu se společnost Brickstav nachází až tehdy, když již byla v prodlení. Je nutné podotknout, že obviněný na jejich urgence nereagoval, často nekomunikoval. Mimo to lze zmínit tvrzení M. T. (společnost Tonstav), že kromě toho, že obviněný zajistil své dluhy u této společnosti blankosměnkou (ovšem reálně neproplatitelnou) avalovanou rodinnými příslušníky obviněného a Petra Mináře, tak riziko této společnosti nebylo možné hodnotit, protože do sbírky listin nebyly založeny účetní závěrky. Obviněný však až do doby, než bylo ze strany této společnosti podáno trestní oznámení, odmítal ze svého dluhu cokoliv uhradit (srov. body 193. až 206. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. usnesení odvolacího soudu). Z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškození měli povědomí o tom, že se společnost Brickstav zmítá v dluzích (podle svědků o žádných finančních problémech nevěděli). Pro zástupce poškozených společností bylo podstatné, že obviněný s nimi vstupoval do závazkových vztahů, při jejichž uzavírání neměli žádné podněty k tomu, aby museli být ostražití, naopak obviněný své vlastní podnikatelské riziko přenášel částečně na ně, neboť své neprosperující podnikání financoval z jejich zdrojů (zboží a služeb), za které nezaplatil. Tímto svým jednáním tudíž nevystavoval riziku pouze své vlastní podnikání, ale též ohrožoval své věřitele, kteří byli v dobré víře, že za jimi poskytnuté plnění dostanou zaplaceno, což se však nestalo.
47. Neobstojí ani námitky obviněného, že poškozeným nic nezamlčoval a neuváděl je v omyl, a že tak činil zejména prokurista Petr Minář, neboť to byl on sám, kdo byl odpovědný za předmětnou trestnou činnost, kterou vykonával jako statutární ředitel, jak rozvedly soudy, k čemuž Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný by za vzniklý následek odpovídal i tehdy, kdyby byl za obdobné jednání spolu s ním stíhán a souzen Petr Minář, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem by se nepřerušovala, jestliže by k jednání pachatele přistoupila i další skutečnost, jež by spolupůsobila ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, což však soudy v této trestní věci nezjistily (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 265 až 267).
48. Nejvyšší soud z podnětu námitek obviněného poukazuje i na to, že soudy nepochybily ani v závěru o zavinění obviněného, který založily na skutkových okolnostech, jež řádně objasnily. Na jejich podkladě lze na úmysl obviněného usuzovat (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Úvahy o subjektivní stránce, v níž se obviněný činu dopustil, dovozovaly soudy toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a činily je podle zásad logického myšlení, podle kterých usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k následku smrti poškozené (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
49. Není jakkoli zpochybněno, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, o nějž jde, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit jinému trestně relevantní následek a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto srozuměn (úmysl nepřímý). U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341]. V případě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku, pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem, a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/2014). Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší. Zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343).
50. K uvedeným teoretickým hlediskům je možné v této konkrétní věci zmínit, že uvedení poškozených v omyl a způsobení škody, resp. obohacení společnosti Brickstav, nebylo přímým cílem obviněného, protože takový následek výslovně způsobit nechtěl, k čemuž je možné vyjít z jeho obhajoby, že se snažil společnost zachránit, a proto činil podle něj tomu odpovídající kroky, např. si snížil mzdu nebo o řešení dluhů jednal s částí věřitelů. Lze usuzovat na to, že obohacení se na úkor poškozených nebylo jeho základním cílem, ale s ohledem na situaci, v níž se společnost Brickstav nacházela od druhé poloviny roku 2014, s níž byl obviněný obeznámen, byl srozuměn s tím, že uzavírání tak velkého množství smluv, je uváděním v omyl těchto subjektů, protože nebude moci závazky splnit, a že jim způsobí škodu a společnost se tak na jejich úkor obohatí. Ekonomická situace společnosti Brickstav se navíc postupně zhoršovala, což byl signál pro obviněného, který měl dlouholeté zkušenosti s podnikáním v oboru stavebnictví, že není ve schopnostech společnosti uhradit řádně a včas zboží v dohodnutém (fakturačním) termínu. Neobstojí ani argument o budoucích výnosech, které měly společnost Brickstav zachránit, protože to nebyly reálné a existující výnosy, ani ručení nebo finanční záruky. Obviněný s nimi fakticky počítat nemohl, a tudíž vědomě ignoroval rizika, která se ohledně ekonomického stavu společnosti vyskytovala a zároveň si musel být vědom toho, že ani výnosy z případně sjednaných zakázek ani restrukturalizační procesy probíhající ve společnosti již nemohou zvrátit kritický stav hospodaření společnosti, jejíž splatné závazky vůči dodavatelům ke dni 31. 12. 2015 byly v účetnictví vykázány ve výši 34.958.682 Kč, z toho závazky v prodlení po splatnosti více než 90 dnů byly ve výši 26.958.342 Kč (z toho závazky nad 360 dnů 26.609.323,53 Kč). V průběhu roku 2015 tudíž ekonomika společnosti Brickstav naprosto zkolabovala, resp. podnikatelský model, který obviněný a Petr Minář nastavili, nefungoval a společnost sama již nedokázala zabezpečit stavební a technologické procesy, nedisponovala personálními kapacitami a provozními prostředky ani stavebním materiálem. Díla tak nemohla být řádně zhotovena a předána koncový odběratelům, čímž společnost přišla o možnost financovat odebírané zboží a služby a řádně uhradit závazky ze smluv se svými dodavateli, o čemž obviněný věděl. Pokud si ekonomický stav řádně nezjišťoval, a přesto uzavíral další dodavatelské smlouvy, svědčí to pouze o jeho lhostejnosti ke vzniklému následku, neboť mu bylo zcela jedno, zda budou poškozeným jejich pohledávky uhrazeny anebo nikoli. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je tudíž zcela správný a podložený objektivními skutečnostmi plynoucími z výsledků provedeného dokazování (srov. také body 208., 209. rozsudku soudu prvního stupně a 13. usnesení odvolacího soudu).
51. Nejvyšší soud ze všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že námitky obviněného směřující proti skutku v bodě I. 1. až I. 69. jsou nedůvodné, protože soudy obou stupňů řádně všechny rozhodné skutečnosti objasnily a na podkladě správně zjištěného skutkového stavu učinily právní závěry, které svědčí o tom, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
52. Obviněným vytýkané nedostatky Nejvyšší soud nezjistil ani v závěrech vztahujících se k právnímu posouzení jako přečinu zpronevěry u činu v bodě II. 70.
53. Podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci, do držení nebo do dispozice, např. leasingovou smlouvou, příkazní smlouvou, smlouvou o zprostředkování, pracovní smlouvou, ale i jen faktickým předáním zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem (srov. rozhodnutí č. 52/1996 Sb. rozh. tr.). Za svěřenou cizí věc je nutno pokládat také její peněžní ekvivalent (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015), ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila (srov. rozhodnutí č. 67/1954 Sb. rozh. tr.), např. na základě smlouvy o obstarání prodeje věci pachatel věc (motorové vozidlo) prodal, ale smluvenou částku, za kterou věc prodal, objednavateli nevyplatil a peníze utratil (srov. rozhodnutí č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2589).
54. Obviněný vytýkal, že finanční prostředky převedené na jeho účet byly zápůjčkou, kterou hodlal vrátit, což je obhajoba, která byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena. Je však třeba zdůraznit, že takto formulovanou námitku obviněný uplatnil jedině a toliko v dovolacím řízení, neboť do té doby netvrdil, že by mělo jít ze strany společnosti Brickstav o zápůjčku. Pro takovou výhradu však v dovolacím řízení nejsou splněny zákonné podmínky dovolání (viz část V. shora). Naopak je nutné zmínit, že zneužití svěřených peněz obviněný připustil i ve své výpovědi (srov. bod 74. rozsudku), kde uváděl, že z finančních prostředků společnosti uhradil své vlastní závazky, což koresponduje se zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a rozvedenými v rozsudku a usnesení. Pro úplnost je vhodné zdůraznit, že obviněný jako statutární orgán společnosti Brickstav si na svůj soukromý bankovní účet nechal dne 18. 12. 2015 zaslat finanční prostředky od Společenství vlastníků bytových jednotek Lipenská v hodnotě 1.000.000 Kč, na základě dohody o narovnání mezi společností Brickstav a Společenstvím vlastníků bytových jednotek Lipenská. Část z nich použil na úhradu stávajících závazků společnosti Brickstav, a část pro svoji vlastní potřebu, byť se jednalo o finanční prostředky společnosti Brickstav, a to 5.000 Kč na úhradu své kreditní karty a 8.553 Kč na úhradu pojištění domácnosti na adrese Pištín 91, tj. trvalého bydliště obviněného. Tím společnosti Brickstav způsobil škodu ve výši nejméně 13.553 Kč, protože s finančními prostředky, které nebyly jeho vlastnictvím, ale patřily společnosti Brickstav, a tedy pro něj byly věcí cizí, naložil v rozporu s účelem, k němuž byly určeny.
55. Posoudí-li se povaha činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, není pochyb o tom, že znaky uvedeného přečinu naplnil po všech stránkách. S ohledem na shora uvedené dovolací soud v závěrech soudů (srov. body 213. až 217. rozsudku soudu prvního stupně a 14. usnesení odvolacího soudu) neshledal žádná pochybení, neboť důsledně posoudily všechny zjištěné skutečnosti a vyvodily z nich správné právní závěry. Obviněný se dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vědomě a chtěně použil finanční prostředky, o nichž věděl, že nejsou jeho, neboť byly určeny pro společnost Brickstav. Byly tudíž pro něj věcí cizí a byly mu svěřeny tím, že byly zaslány po předchozí dohodě na jeho soukromý bankovní účet, a bylo jeho povinností je předat na účet společnosti Brickstav, jíž patřily. To však obviněný neučinil a část z nich vyčlenil pro své potřeby. Uvedeným zaviněným jednáním způsobil společnosti Brickstav škodu ve výši 13.553 Kč, jež odpovídá škodě nikoli nepatrné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka obviněného proti těmto závěrům je z uvedených důvodů neopodstatněná.
b) k výroku o trestu
56. Obviněný v dovolání rovněž vytýkal vady při ukládání trestu, což jsou výhrady, týkají-li se druhu a výměry uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, jež lze v dovolání úspěšně uplatnit jen podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný uvedl důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k jeho výkladu srov. bod 30 shora tohoto usnesení s tím, že u námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, a rovněž i vady při použití nebo nepoužití §58 tr. zákoníku.
57. Obviněný soudům vytýkal, že mu uložily trest, který je v rozporu se zásadou proporcionality a je nepřiměřeným zásahem do jeho života a zejména se výrazně dotkne jeho rodiny. V té souvislosti poukazoval na nezákonné nevyužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jímž by se přílišná a nedůvodná tvrdost trestu odnětí svobody zmírnila, což jsou výhrady dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 (srov. bod 54. tohoto nálezu). V něm poukázal na dosavadní nesprávnou praxi Nejvyššího soudu, který podle své judikatury za naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považoval jen případy (fakticky v neprospěch obviněného), kdy bylo toto moderační ustanovení použito, avšak dovolání bylo podáno proti tomu v neprospěch obviněného, tzn. že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku postupovat nelze, zatímco situaci, kdy podle něj mírnější trest uložen nebyl, avšak obviněný se jej domáhal, tento důvod použít nemohl. Takový výklad nepovažoval Ústavní soud za ústavně konformní, neboť porušuje rovnost při použití dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) [nyní §265b odst. 1 písm. h) a i)] tr. ř., když §58 tr. zákoníku je hmotněprávním ustanovením, a nejvyššímu státnímu zástupci (příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce) a obviněnému musí být dána rovnost ohledně možnosti podat mimořádný opravný prostředek (dovolání), ať již při jeho nezákonné aplikaci (v neprospěch obviněného), kdy byl nedůvodně uložen trest pod dolní hranici trestní sazby odnětí svobody, tak tím spíše i v jeho prospěch, kdy přes splnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest v rámci stanovené trestní sazby trestním zákoníkem v jeho zvláštní části, ač měl být důvodně uložen pod dolní hranici trestní sazby (k rovnosti při využívání opravných prostředků v trestním řízení obviněným i státním zástupcem, kteří musí mít v tomto směru stejné podmínky, viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3218/22). Ústavní soud rovněž neakceptoval závěr, že zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to shledal-li by, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), a proto rigidní gramatický výklad §265b odst. 1 písm. h) [nyní §265b odst. 1 písm. i)] tr. ř. (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 3 Tdo 311/2012) překonal tímto ústavně teleologickým výkladem.
58. Na základě tohoto názoru Ústavního soudu lze dojít k závěru, že pokud obviněný podá dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tvrzením, že soudy přes splnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku uložily trest v rámci zákonem stanovené trestní sazby, ač měl být důvodně uložen pod dolní hranici trestní sazby, tak je možné v takovém případě připustit, že se obviněný uvedeného nedostatku může v dovolání domáhat, a tedy může dojít za splnění uvedených podmínek k posouzení důvodnosti nevyužití tohoto moderačního ustanovení.
59. Z těchto důvodů Nejvyšší soud posuzoval, zda byly ve věci obviněného Jiřího Čabanova závěry soudů o tom, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, učiněny správně.
60. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně (viz body 218. a 219.) plyne, že odvolací soud se k požadavku obviněného na uložení trestu za podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřil negativně, protože zákonem stanovená hlediska pro jeho použití neshledal (srov. bod 15. usnesení odvolacího soudu), soud prvního stupně se touto možností nezabýval.
61. Nejvyšší soud nejprve k námitce obviněného uvedené v dovolání připomíná, že soud prvního stupně obviněnému uložil trest v trvání na spodní hranici trestní sazby určené zákonem u §209 odst. 5 tr. zákoníku od pěti do deseti let. Závěr o této výměře trestu odnětí svobody založil na zjištění, že obviněnému svědčilo ve prospěch, že dosud nebyl soudně trestán, a že od spáchání trestné činnosti uplynula ke dni rozhodnutí doba téměř 8 let [srov. §41 písm. p) tr. zákoníku], a zohlednil i jeho současnou snahu o hrazení způsobené škody společnosti Tonstav. Protože přitěžující okolnosti soud neshledal, vyměřil mu trest odnětí svobody v nejnižší možné výměře podle základní trestní sazby. Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně uváženě hodnotil situaci obviněného i okolnosti činu ve smyslu §38 odst. 1 tr. zákoníku. Bral přitom do úvahy všechny rozhodné skutečnosti pro stanovení druhu a výměry trestu zejména ve prospěch obviněného (srov. podmínky u §39 tr. zákoníku).
62. Zásada proporcionality, jíž se obviněný v tomto případě domáhá, vyplývá z článku 5 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, a má zajistit, aby opatření přijímaná orgány Evropské unie (EU) byla v daných hranicích. Nesmí pro jednotlivce představovat nadměrnou zátěž ve vztahu k cíli, jehož má být dosaženo. Jde o přiměřenost v užším slova smyslu neboli spravedlivá únosnost, hledá relaci mezi účelem a prostředkem. Vztaženo k rovině základního práva to pak znamená, že oběť přinesená v podobě omezení (zásahu do) základního práva se nesmí dostat do nepoměru s užitkem, který byl tímto omezením dosažen ve prospěch veřejnosti. Zkoumané opatření obstálo kritériu proporcionality v užším slova smyslu tehdy, když nezatížilo nositele základního práva nadměrně, resp. zatížení není pro takovou osobu neúnosné (srov. WAGNEROVÁ. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 931).
63. Pro posouzení přiměřenosti trestu v posuzované věci po zvážení všech rozhodných skutečností, za kterých k činům došlo, jakož i délky řízení uplynulé od spáchání činu do konečného rozhodnutí soudu, lze dospět k závěru, že uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005. sp. zn. I. ÚS 554/2004), protože nelze v úvahách soudů shledat disproporce, které by svědčily o tom, že uložený trest je neadekvátním důsledkem posuzované trestné činnosti. Nebylo možné se ztotožnit s tím, že by došlo k porušení principu proporcionality nebo že šlo o případ, který se vymyká běžným zločinům podvodu.
64. Při závěru o přiměřenosti a důvodnosti trestu odnětí svobody ve výměře, jak byla obviněnému uložena, Nejvyšší soud v reakci na požadavek obviněného o aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku poukazuje na správnost úvahy odvolacího soudu, že na čin ani poměry obviněného nedopadají hlediska moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro jeho použití nebyly splněny zákonné podmínky. Podle tohoto ustanovení, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Posoudí-li se však všechny rozhodné skutečnosti v posuzované věci, je zjevné, že nic neodůvodňuje to, že by okolnosti případu nebo poměry obviněného svědčily o tom, že uložení trestu v trvání pěti let bylo nepřiměřeně přísné. Je totiž třeba zdůraznit, že soudy správně přihlížely k tomu, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopouštěl po dlouhou dobu a uvedl více jak 50 jiných podnikatelů do problematické situace, pokud jim odebrané zboží nezaplatil, což svědčí o jeho bezohlednosti k druhým ve snaze, avšak zcela marné, zachránit vlastní společnost. Rovněž je třeba uvažovat v dané souvislosti i o tom, že obviněný sice nyní splácí škodu svému největšímu věřiteli, avšak až poté, co jeho zástupce po marné snaze domoci se dobrovolného plnění ze strany společnosti Brickstav podal na obviněného trestní oznámení. Do té doby obviněný žádnou snahu po nápravě neprojevil. Nelze pominout ani snahu obviněného o marné získání zisku na pokutách dodavatelům, které činil v rozporu s účetnictvím, které navíc ani řádně nevedl (viz ve věci zpracovaný znalecký posudek). Tyto okolnosti rozhodně nesvědčí o tom, že by byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože soud toto ustanovení může využít pouze v případě existence mimořádných okolností, a tedy nejde o pravidelný postup soudu, na nějž by měl obviněný jakýkoli nárok. Nejvyšší soud po posouzení skutečností, které odvolací soud při ukládání trestu bral do úvahy, neshledal, že by došlo k porušení zásady přiměřenosti trestu podle §38 tr. zákoníku ani článku 8 odst. 2 Listiny, neboť odvolací soud ukládající uvedený trest zvažoval všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012).
65. Podle popsaných zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, a proto se uložený trest nejeví jako extrémně přísný, a nejde o trest exemplární ani nespravedlivý, neboť je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, včetně zařazení obviněného do příslušného typu věznice. Splňuje kritéria předvídatelnosti a je akceptovatelný podle zásad pro ukládání trestu. Takto uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.). Ani námitkami proti nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a z toho plynoucí nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody tudíž nebyl dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn.
VII. Závěr
66. Nejvyšší soud na podkladě výše popsaných závěrů shledal, že dovolání obviněného nebylo možné vyhovět, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že naplnil znaky trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, za jejichž spáchání mu byl uložen odpovídající a přiměřený trest. Tento závěr mohl dovolací soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčící o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
67. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu