ECLI:CZ:US:2006:4.US.442.05
sp. zn. IV. ÚS 442/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Františkem Rytinou, advokátem, AK Mostní 73, 280 02 Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 T 138/2003-222, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 7. 2004, č. j. 13 To 201/2004-256, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 228/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v řízeních, z nichž tato rozhodnutí vzešla, se dle jejího tvrzení nacházela v nerovném postavení; bylo jí tak odepřeno právo na spravedlivé řízení zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 11 (dále jen "Úmluva"), včetně protokolů č. 1, 4, 6, 7 a zejména 9 - právo na spravedlivé řízení ve smyslu článku 7 odst. 1, 2, 3 písm. d) (zřejmě míněn článek 6) a zákaz diskriminace dle článku 14. Dále měl být porušen článek 1, článek 3 odst. 1, článek 37 odst. 3, článek 39 a článek 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 138/2003, z něhož zjistil následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 T 138/2003-222, byla stěžovatelka shledána vinnou trestným činem zpronevěry ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona pro skutek, který spočíval v tom, že dne 16. 2. 2001 ve své advokátní kanceláři převzala jako advokátka jednatelů společnosti NPH Company, s.r.o., O. H. a O. P. finanční hotovost ve výši 500.000,- Kč s tím, že částka měla být uložena do trezoru a v dalších dnech za účasti obou jmenovaných předána J. M., avšak neučinila tak a částku použila pro svoji potřebu. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že není sporu o tom, že stěžovatelka převzala výše uvedenou částku, avšak nepřiklonil se k její verzi, dle které tento obnos představoval souhrnnou úhradu nákladů právních služeb za období od roku 1998 do roku 2001, která byla v roce 1998 ústně sjednána jako měsíční paušální částka ve výši 15.000,- Kč. Soud přisvědčil tvrzení jednatelů, že peníze byly složeny jako záloha na zaplacení nemovitosti, resp. práv ze směnek J. M.
Toto skutkové zjištění soud doplnil úvahami o značné neobvyklosti úhrady paušální odměny teprve po několika letech poskytování právních služeb v situaci, kdy stěžovatelka neměla peníze na koupi bytu. Soud dále poukázal na předložené pokladní doklady z roku 2000 prokazující úhrady jednotlivých úkonů právních služeb, jakož i na neuvedení účelu platby na příjmovém dokladu v případě částky 500.000,- Kč a jejího rozdílného zaúčtování v peněžním deníku. Velkou váhu přikládal i výpovědi JUDr. Ž., která byla přítomna následným jednáním, kdy jednatelé vymáhali předmětnou částku a stěžovatelka nenamítala, že tato představovala úhradu právních služeb. Ve svém odvolání stěžovatelka žádala doplnění dokazování o výslech bývalé zaměstnankyně NPH Company, s.r.o., J. Š., která byla přítomna jednání o poskytování právních služeb této firmě a o sjednání paušální odměny. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve veřejném zasedání, v němž rozhodoval o podaném odvolání, zamítl stěžovatelčin návrh na vyslechnutí J. Š. a stěžovatelčiny dcery D., která se měla účastnit předávání inkriminované částky, a usnesením ze dne 27. 7. 2004, č. j. 13 To 201/2004-256, stěžovatelčino odvolání zamítl, přičemž odkázal na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku. Odůvodnění rozhodnutí nevysvětluje, proč soud zamítl stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 228/2005, stěžovatelčino dovolání odmítl jako návrh podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
Dne 20. 7. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání (sepsané stěžovatelkou samotnou, nikoliv jejím právním zástupcem) doplňující ústavní stížnost o vylíčení skutečností, které nastaly po podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka rovněž přiložila kopii rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí představenstva České advokátní komory o vyškrtnutí stěžovatelky ze seznamu advokátů.
Stěžovatelka soudům vytýká, že nebyly provedeny důkazy, které měly prokázat pravdivost jejích tvrzení, ačkoli na jejich provedení trvala od počátku trestního stíhání, čímž byla také porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny. Stěžovatelce nebylo vyhověno ve věci návrhu na výslech tehdejší přítelkyně pana H. slečny Š. a dále ve věci návrhu na zjištění, jakým způsobem byla zaúčtována předmětná částka v účetnictví NPH Company, s.r.o., a také nebyla vyslechnuta její dcera D. K předloženým dokladům za právní služby společnosti NPH Company, s.r.o., stěžovatelka uvádí, že se ve skutečnosti jednalo o právní služby poskytované sestře pana H. v souvislosti s rozvodem, přičemž jmenovaný stěžovatelku požádal, aby doklady byly vystaveny této firmě, která úhradu služeb zahrne do svých nákladů. Úvahy soudu o tom, proč nežádala úhradu právních služeb již na konci roku 2000, kdy měla finanční potíže kvůli řešení otázky bydlení bývalého manžela, stěžovatelka odmítá s tím, že jakýkoli příjem advokátní kanceláře je nutno zdanit a odvést z něj příslušnou částku na sociální a zdravotní pojištění a teprve zbylá suma může být použita k soukromým účelům. Dále také vysvětluje, že firma NPH Company, s.r.o., neměla na konci roku 2000 peníze na úhradu právních služeb. Stěžovatelka skutkové závěry soudu zpochybňuje otázkou, proč jednatelé společnosti nepožadovali při složení částky smlouvu o advokátní úschově, nepřivezli doklad vystavený účetní jejich společnosti, či proč nežádali, aby na vystavený doklad uvedla, že se jedná o částku určenou pro pana M. Nedostatek logiky v úvaze soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že v den předcházející předání předmětné částky stěžovatelka s jednateli společnosti neúspěšně jednala o odkupu směnek od pana M., který v době jednání čekal na stěžovatelku v autě, a v důsledku toho poté před jeho zraky roztrhala připravený koncept smlouvy. V takovém případě je nelogické, že další den jednatelé společnosti složili částku u stěžovatelky, když o odkup směnek již neměli zájem. Stěžovatelka uzavírá, že nebylo jednoznačně prokázáno, k jakému účelu byla inkriminovaná částka použita, čímž není naplněn hlavní znak trestného činu zpronevěry.
Předseda senátu Okresního soudu v Pardubicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sděluje, že konečné senátní rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu a bylo rozhodnuto v souladu s běžnou právní teorií a praxí. Dle jeho názoru k porušení procesních nebo hmotných ústavních subjektivních práv stěžovatelky nedošlo. Okresní soud setrvává na svých skutkových a právních zjištěních a na závěrech vyjádřených v písemném vyhotovení rozsudku a nemá co nového dodat. Stěžovatelka pouze opětovně uvádí skutečnosti a výhrady, které již uplatňovala a o kterých bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto. Protože Ústavní soud v mnoha nálezech konstatoval, že pokud nezjistí porušení práva na spravedlivý proces, není oprávněn na základě interpretace obecného práva zrušit rozhodnutí soudů, které jsou povolány k autoritativnímu výkladu obecného práva, předseda senátu navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl; na osobní přítomnosti při případném ústním projednání předmětné věci netrvá.
Z obsahu tohoto vyjádření je patrno, že do věci nebyla jím vnesena žádná nová okolnosti mající vliv na rozhodnutí Ústavního soudu, pročež nebylo toto vyjádření zasláno stěžovatelce k případné replice.
Od ostatních účastníků a vedlejších účastníků nebyla vyjádření vyžadována, neboť rozhodnutí o opodstatněnosti ústavní stížnosti mohl Ústavní soud učinit již na základě obsahu vyžádaného spisu, jakož i ústavní stížnosti samotné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále vyložených.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V usnesení III. ÚS 359/05 (publikováno na www.usoud.cz), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedených základních východisek, je nutno dodat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04); tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát, nejde-li o případy hraniční či jednoznačně takové, v nichž by, s přihlédnutím k určitému důkazu (bez řádného odůvodnění neprovedenému nebo provedenému, leč v rámci myšlenkových konstrukcí upínajících se ke stabilizaci skutkového děje jakkoliv nezohledněnému), či při odhlédnutí od určitého důkazu (vykazujícího zásadní procesní vady) muselo dojít ze strany Ústavního soudu k již nepřípustnému "přehodnocení" celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého neprovedeného či provedeného důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, ve vztahu k vyvození (obecnými soudy) přijatého skutkového základu věci.
Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, jelikož odvolací soud zamítl stěžovatelčiny důkazní návrhy, aniž by tento krok následně odůvodnil ve svém rozhodnutí. Jedná se o klasický případ opomenutých důkazů vyčerpávajícím způsobem zpracovaný stabilní judikaturou Ústavního soudu; tento stav představuje nedodržení požadavků, které trestní řád klade na odůvodnění soudního rozhodnutí a tedy nezákonnost postupu soudu. Stejně tak, pokud jde o vytýkané nezjištění, jak byla částka 500.000,- Kč zanesena do účetnictví společnosti NPH Company; ze spisu vyplývá (č. l. 183 - 185), že soud se pokusil tento důkaz provést, ale zabránila mu v tom objektivní skutečnost - nemožnost likvidátora společnosti dohledat peněžní deník; to však soud nezbavuje povinnosti tuto skutečnost v odůvodnění svého rozsudku uvést. Avšak pokud Ústavní soud odhlédne od zmiňovaných pochybení a důkazní řízení hodnotí jako celek, dospívá k přesvědčení, že zbylé důkazy byly provedeny řádně a že úvahy nalézacího i odvolacího soudu vážící se k hodnocení provedených důkazů jsou rozumné a logicky do sebe zapadající, a to ať již jde o způsob zaúčtování inkriminované částky v peněžním deníku, výpověď JUDr. Ž., či nezvyklost úhrady poskytování právních služeb dodatečně za několik uplynulých let; proto je Ústavní soud přesvědčen, že, ač odvolací soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a své rozhodnutí v tomto směru neodůvodnil, nezákonnost procesního postupu ve stěžovatelčině případě nedosáhla takové míry, aby došlo k postupu protiústavnímu spočívajícímu v porušení práva na spravedlivý proces. Důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí soudu první a druhé instance proto založen není; Ústavní soud připomíná, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, neboť měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 51, s. 9).
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka v podané ústavní stížnosti žádnou argumentaci, proč považuje napadené rozhodnutí z hlediska ústavněprávního za vadné, nepředložila a ani Ústavní soud nezjistil nic, co by stran rozhodnutí dovolacího soudu jeho zásah opodstatňovalo. Proč bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, vyložil soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně, takže na jeho odůvodnění lze odkázat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost: Ivana Šmerdová