ECLI:CZ:US:2006:4.US.468.05
sp. zn. IV. ÚS 468/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. H., právně zastoupen JUDr. Marií Bednářovou, MBA, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Kroftova 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 1466/2004, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2004, sp. zn. 3 To 33/2004, a Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání stěžovatele splňující formální náležitosti ústavní stížnost, směřující proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zmírněn trest odnětí svobody, ke kterému byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stěžovatel odvodil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který vydal v ústavní stížnosti nenapadené usnesení dne 4. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 1466/2004, jímž bylo dovolání odmítnuto.
Stěžovatel uvedl, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zakotvené rovněž v ustanovení §2 odst. 2 a 5 trestního řádu.
Stěžovatel dále popsal skutkové okolnosti svého případu a uvedl, že podle jeho názoru nebyly důkazy, navržené obhájcem, provedeny v rozsahu, který očekával. Dále popsal rodinné zázemí a namítl, že soudy nezohlednily postavení jeho otce - bývalého honorárního konzula ČSSR v Kuvajtu a Jordánsku.
Ústavnímu soudu byl rovněž doručen přípis J. H., manželky stěžovatele, která zopakovala popis okolností, které měly svědčit v neprospěch jejího manžela a rovněž poukázala na rodinné zázemí stěžovatele, který by neriskoval dobré jméno své rodiny.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Předseda senátu 56 T Městského soudu v Praze plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, předseda senátu 3 To Vrchního soudu v Praze s ústavní stížností neztotožnil a namítl, že stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně a přijatým i soudem odvolacím. Vyjádření účastníků tedy nepřinesly nové skutečnosti či novou argumentaci.
Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 56 T 9/2003.
Ústavnímu soudu bylo následně doručeno podání, kterým stěžovatel rozšířil odůvodnění ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm uvedl, že podle jeho názoru řízení před obecnými soudy bylo v rozporu s jeho právem na rovnost před zákonem, ve smyslu čl. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Doplnění odůvodnění ústavní stížnosti z podstatné části obsahovalo polemiku s jednotlivými závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 215/99; sp. zn. III. ÚS 84/94; sp. zn. I. ÚS 401/98; sp. zn. IV. ÚS 565/1999; sp. zn. II. ÚS 178/2000 a sp. zn. III. ÚS 94/97.
V řízení před obecnými soudy shledal extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených, přičemž nesprávná aplikace ustanovení §140 odst. 2 tak vedla k prolomení zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege. Přístupem Nejvyššího soudu ČR pak došlo i k porušení zásady in dubio pro reo, když vycházel z nepřímých důkazů, které neutvořily uzavřený celek.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu soudu prvého stupně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Stěžovatel má za to, že v jeho trestní věci byl "špatně" zjištěn skutkový stav. Domnívá se, že některé navržené důkazy nebyly v rozporu s principem rovnosti provedeny, důkazy provedené byly nesprávně hodnoceny a některé trpěly vadami, přičemž v konečném důsledku nebyla dle jeho názoru respektována zásada in dubio pro reo.
Ústavní soud opětovně konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu funkce dalšího odvolací orgánu. Nezasahuje proto, bez dalšího, do rozhodování obecných soudů, vyjma případů, kde by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Z tohoto hlediska Ústavní soud posuzoval i projednávanou věc. Přihlédl přitom i k usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, publikovaném na www.judikatura.cz. Z něj pak vyplývá následné:
"Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedených základních východisek, je nutno dodat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04); tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát, nejde-li o případy hraniční či jednoznačně takové, v nichž by, s přihlédnutím k určitému důkazu (bez řádného odůvodnění neprovedenému nebo provedenému, leč v rámci myšlenkových konstrukcí upínajících se ke stabilizaci skutkového děje jakkoliv nezohledněnému) či při odhlédnutí od určitého důkazu (vykazujícího zásadní procesní vady) muselo dojít ze strany Ústavního soudu k již nepřípustnému "přehodnocení" celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého neprovedeného či provedeného důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, ve vztahu k vyvození (obecnými soudy) přijatého skutkového základu věci."
Při posuzování projednávané věci z uvedených hledisek Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy, jak stěžovatel namítal ve svém podání. Obecné soudy se vypořádaly s argumentací předložených námitek dostatečným způsobem. Přitom faktické námitky uvedené v ústavní stížnosti, se shodovaly s námitkami již dříve užitými, a to i přesto, že se s nimi soudy vyrovnaly v napadených rozhodnutích. Jak je patrné z rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, stěžovatel se domáhal zrušení napadených rozhodnutí, případně rozhodnutí, jímž by byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, a tento svůj požadavek opíral o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Z tohoto pohledu považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že právo na spravedlivý proces, zaručené jak v čl. 6 Úmluvy, tak i v čl. 36 a násl. Listiny, zaručuje každému projednání jeho věci zákonem stanoveným postupem, a nikoliv právo na úspěch v řízení. Taková práva nejsou a ani nemohou být zaručena žádným právním předpisem.
Ústavní soud rovněž odkazuje na obdobné závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 324/05, které se týkalo ústavní stížnosti M. V., spoluobžalovaného stěžovatele ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2003.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová