ECLI:CZ:US:2008:4.US.2967.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2967/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Mutinou, advokátem, Advokátní kancelář ve Frýdku - Místku, Pionýrů 2069, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.8.2007 č.j. 5 To 372/2007-336 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 11. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 3. 2007 č. j. 1 T 101/2006-301 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 trestního zákona; za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 let. Jako podmínka pro osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení mu bylo uloženo uhradit škodu poškozeným, kterou jim trestným činem způsobil. Napadeným usnesením krajského soudu byla odvolání stěžovatele a okresního státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta.
Podrobněji obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v odvolání navrhl doplnění dokazování řadou důkazních návrhů. Domáhal se toho, aby dokazování bylo doplněno výslechem celkem pěti dosud neslyšených svědků a uvedl, co by měl jejich výslech prokazovat. Dále navrhoval, aby došlo k doslechnutí šesti dalších, již slyšených svědků, a namítl, že soud nepřípustně srovnával jejich výpovědi před soudem s tím, co svědci uvedli v přípravném řízení, ačkoliv tam vypovídali jen formou vysvětlení dle §158 odst. 5 trestního řádu. Požadoval, aby dokazování bylo doplněno vyjádřením správce daně, případně znaleckým posudkem, jenž by stanovil výši škody. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy I. ÚS 74/06, IV. ÚS 802/02) se domníval, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nelze najít jedinou zmínku o tom, jak se soud s navrženými důkazy vypořádal a proč je neprovedl, ačkoliv měly podpořit obhajobu stěžovatele.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 101/2006 a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně nutno uvést, že stěžovatel - vycházeje z petitu ústavní stížnosti - navrhoval zrušení celého rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání okresního státního zástupce podané ve stěžovatelův neprospěch. Jakkoliv je, zejména s přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti, zřejmé, že ohledně řečeného jde spíše o formulační a omluvitelný omyl, uzavřel Ústavní soud, že v této části stížnostního žádání je podaný návrh očividně (zjevně) neopodstatněný, neboť výrok zamítající v neprospěch stěžovatele podané odvolání z povahy věci není způsobilý zasáhnout jakékoliv stěžovatelovo právo.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, rozsahem dokazování a následným právním posouzením věci obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, že by garantoval úspěch v řízení.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (jak bylo shrnutě judikováno např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, http://nalus.usoud.cz, z něhož bude dále hojně citováno).
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20.11.1989, www.echr.coe.int) stejně jako Ústavní soud (např. II. ÚS 271/97, Sb. n. u., sv. č. 11, str. 199) zastávají stanovisko, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
V projednávané věci obecné soudy dostatečně srozumitelným způsobem zhodnotily, v čem spatřují hodnověrnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, a Ústavní soud v jejich rozhodování neshledal vykročení z ústavně konformního rámce. Extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry Ústavní soud též neshledal.
Za pochybení okresního soudu lze ovšem považovat, že se s důkazními návrhy stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Krajský soud se sice s právními názory okresního soudu ztotožnil a skutkový stav považoval za dostatečný pro rozhodnutí, ale ani on v odůvodnění naříkaného rozhodnutí explicitně nevysvětlil, proč důkazní návrhy stěžovatele neprovedl. V tomto směru lze hodnotit odůvodnění rozhodnutí soudů jako nedostatečné; nevyložením důvodů, pro něž soud druhé instance navrhované důkazy neprovedl, nadto odvolací soud promeškal příležitost napravit svým rozhodnutím stejné pochybení soudu nalézacího.
Avšak Ústavní soud má za to, že každé řízení je nutno pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení, popřípadě nedostatek zcela bezchybného odůvodnění naříkaného rozhodnutí vést k jeho kasaci, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04); třeba je zvažovat i to, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory dílčím pochybením obstát, neboť není úkolem Ústavního soudu, aby perfekcionisticky "předělával" napadená rozhodnutí obecných soudů. V projednávaném případu tak Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že bylo provedeno rozsáhlé dokazování, proces byl kontradiktorní, i když s určitými vadami, které však neshledal natolik závažnými, aby ospravedlnily kasaci napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s argumentem stěžovatele, že soud nepřípustně porovnával svědecká podání vysvětlení v přípravném řízení s výpověďmi před soudem, neboť nic takového ze spisu nevyplývá.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu