ECLI:CZ:US:2022:2.US.3386.21.1
sp. zn. II. ÚS 3386/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem Na Žertvách 2230/42, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 2. 2021, č. j. 8 T 101/2019-666, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 To 84/2021-692, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 Tdo 900/2021-724, za účasti Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a domáhá se na Ústavním soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru porušují jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny a dále čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem uznal okresní soud stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který mu uložil dle §147 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy ve výši 15 000 Kč, a současně dle §68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Okresní soud rovněž odkázal poškozenou s jejím nárokem dle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se v dané věci již o druhý odsuzující rozsudek, neboť ten původní, kterým okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za něž mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce 24 měsíců, krajský soud zrušil k odvolání stěžovatele.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel jako mistr výroby dne 11. 7. 2018 zadal poškozené pracovní činnost spočívající v údržbě řezacího boxu WJ 11-BO, a poté, co poškozená pracovala bez jeho vědomí v kabině tohoto stroje, se dostatečně nepřesvědčil, že se v kabině stroje nikdo nenachází, a aktivoval otočný stůl řezacího boxu, aby jej uvedl do pracovní polohy, čímž došlo k zachycení poškozené, načež stěžovatel stroj ihned zastavil, avšak poškozená utrpěla lehké zranění spočívající v krevních podlitinách a oděrkách na levé horní končetině a k malé podlitině na levém koleni, jakož i těžkou újmu spočívající ve vzniku posttraumatické stresové poruchy, v jejímž důsledku jí byla vystavena dočasná pracovní neschopnost od 11. 7. 2018 do 23. 7. 2018 s následnou hospitalizací v psychiatrické léčebně do 12. 10. 2018 a od 12. 10. 2018 absolvovala psychiatrické ambulantní léčení v trvání delším než 6 měsíců (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce podali proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, která krajský soud svým napadeným usnesením zamítl dle §256 trestního řádu, ztotožniv se se skutkovými závěry i právním hodnocením okresního soudu. Stěžovatel napadl toto usnesení krajského soudu dovoláním, jež svým napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po předestření splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti a obšírné rekapitulaci skutkových zjištění soudů a svých procesních stanovisek k nim v průběhu trestního řízení předkládá argumentaci ve prospěch zrušení napadených rozhodnutí. Těmto vytýká: 1) nesprávné vyhodnocení věrohodnosti poškozené; 2) nesprávné provedení důkazů; 3) nezohlednění principu omezené důvěry; 4) neprokázání subjektivní stránky ve vztahu k následku. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím:
6. Ad 1) stěžovatel předkládá své výhrady vůči závěru obecných soudů o věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi. Dovolávaje se judikatury Ústavního soudu k důkazním situacím jediného usvědčujícího důkazu a tzv. "slova proti slovu" stěžovatel opakuje své stanovisko ze závěrečné řeči, v níž vyslovil proti věrohodnosti poškozené zásadní námitky, zejména že je hmotně zaangažována na výsledku řízení, neboť kdyby se prokázalo, že v kabině předmětného řezacího stroje v rozporu se svými povinnostmi odpočívala či dokonce spala, aniž k tomu byla oprávněna, o čemž je stěžovatel přesvědčen, byl by tím snížen její nárok na odškodnění pracovního úrazu, že její výpověď byla nelogická vzhledem k tomu, že uvedla, že pracovala cca hodinu, ale že tak činila v časovém rozmezí 10:30 až 13:55, že po pěti letech nevěděla, že kabiny robotů mají dveře, že zatajila, že se již dříve léčila na psychiatrii, že znalecký posudek ji označil za osobu emočně nevyváženou, se sníženou frustrační tolerancí, že se před úrazem rozešla s partnerkou a těžce to nesla a že prodělala psychiatrické léčení, které mohlo mít vliv na přesnost jejích vzpomínek. Okresní soud dle stěžovatelova názoru přes tyto námitky hodnotil výpověď poškozené automaticky jako věrohodnou a nijak to nevysvětlil. Rovněž byl zamítnut návrh obhajoby na znalecký posudek, který by prokázal, že tvrzení poškozené, že v kabině předmětného řezacího stroje je otvor na odsávání vody, ač tam takový otvor není, což by rovněž prokázalo nepravdu tvrzení poškozené.
7. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se dopustil porušení nějaké povinnosti. Obecné soudy jeho vinu založily na závěru, že se dostatečně nepřesvědčil, jestli se v předmětné kabině někdo nenachází. Stěžovatel se před manipulací se strojem podíval průzorem do kabiny, v níž nikoho neviděl, což potvrdil i vyšetřovací pokus, stroj byl v klidovém režimu, tedy s ním nikdo minimálně půl hodiny nepracoval, poškozená měla práci na stroji ukončit v 11:30 a zbývalo jí jen pět minut do konce směny. Tuto aktivitu stěžovatel považuje za dostatečné přesvědčení se a obecným soudům vytýká, že nevysvětlily, proč ji shledaly nedostatečnou. Jde o aktivitu zcela standardní před uvedením stroje do základní polohy, přičemž návod na obsluhu stroje nestanoví povinnost při návratu stroje do základní polohy po čištění prohlédnout kabinu.
8. Za cca dvacet let nedošlo při tomto postupu mistra k žádnému pracovnímu úrazu, nicméně po tuto dobu se také nestalo, že by se psychicky labilní osoba schovala do kabiny při zavřených dveřích a v tichosti zde vyčkávala konce směny. Odkaz Nejvyššího soudu na §249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), není dle stěžovatele případný, neboť řeší výlučně vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, přičemž stěžovateli je kladeno za vinu, že jako zaměstnanec měl způsobit pracovní úraz jinému zaměstnanci.
9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na recentní nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1711/20 ze dne 21. 12. 2020, řešící princip tzv. omezené důvěry v dopravě, který byl již dříve i obecnými soudy v oblasti dopravy uplatňován. Stěžovatel se již v řízení před obecnými soudy dovolával aplikace tohoto principu i na jeho věc, neboť má za to, že na ni plně dopadá, neboť i v pracovněprávních vztazích musí mít jeden zaměstnanec možnost spoléhat na to, že se jiný zaměstnanec nedopustí extrémního vybočení z očekávaného a pracovněprávními předpisy vyžadovaného chování. Krajský soud na tento stěžovatelův argument nijak nereagoval, Nejvyšší soud jej dle stěžovatele zavrhl s nepřesvědčivým odůvodněním, že tento princip se uplatňuje pouze v dopravě a vzhledem k tomu, že pracovněprávní předpisy vyžadují od zaměstnavatele a zaměstnance jinou míru požadavků nutných na zachování potřebné míry opatrnosti.
10. V nynější věci však dle stěžovatele šlo o vztah dvou zaměstnanců, navíc není dobrý důvod nepřipustit, aby se princip omezené důvěry uplatnil kromě dopravy i na pracovní úrazy v továrně vybavené roboty při práci s roboty, což je nový a doposud nedostatečně prozkoumaný obor. Tento provoz je přitom podle stěžovatele možná ještě nebezpečnější než provoz na pozemní komunikaci. K tomu ještě stěžovatel připojuje úvahu, že obecné soudy iracionálně čištění předmětných robotů považují za nebezpečnější činnost než jejich provoz, v čemž spatřuje analogii s tvrzením, že čištění motorového vozidla je nebezpečnější činnost než jeho řízení, a tak by i držitel řidičského oprávnění měl pro ni být zvlášť proškolen.
11. Ad 4) stěžovatel namítá, že nebyla prokázána jeho subjektivní stránka ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené. Při prvním odvolání dal krajský soud stěžovateli za pravdu a uložil okresnímu soudu, aby se touto otázkou podrobně zabýval. Bohužel napodruhé již akceptoval rozsudek okresního soudu, přičemž se dopustil logické chyby, když uvedl, že stěžovatel předmětný stroj znal, a tak věděl, že jeho uvedením do provozu by mohlo dojít k těžkému zranění, nacházela-li by se v něm osoba, a že musel být srozuměn s tím, že takové osobě by mohla vzniknout i psychická újma. Logická chyba je dle stěžovatele v tom, že soud předpokládá, že stěžovatel stroj zná, ale neřeší, že soud sám jej nezná.
12. Neexistuje také žádný důkaz, že by stěžovatel měl povědomost o tom, že by psychická zátěž a předchozí psychiatrické léčení poškozené mohlo u ní vést k rozvoji těžké újmy na zdraví, ani pro to, že u normálního "nezatíženého" člověka nacházejícího se v kabině by při manipulaci po čištění stroje došlo k rozvoji psychické újmy bez ohledu na abnormalitu poškozené. Obecné soudy rovněž nerozlišují mezi uvedením stroje do provozu a vrácením rampy do základní polohy po čištění. Stěžovatel odkazuje rovněž na judikaturu obecných soudů dovozující, že spočívá-li těžká újma na zdraví v rozvoji duševní poruchy, je třeba prokázat, že pachatelova nedbalost zahrnovala i tuto skutečnost. V jeho případě to však prokázáno nebylo.
13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž vyjádřil svou obavu, že by poškozená na něm mohla uplatňovat soukromoprávní nárok, ačkoliv byla plně za pracovní úraz odškodněna zaměstnavatelem. Zdrojem obav stěžovatele je rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1029/2021-359 ze dne 26. 10. 2021, který v době podání ústavní stížnosti stěžovatele ještě neměl Ústavní soud možnost přezkoumat.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
15. Námitky 1) a 2) směřují především proti způsobu, jakým obecné soudy provedly dokazování a k jakým skutkovým závěrům na jeho základě dospěly. Ústavní soud setrvale ve své rozhodovací praxi zastává názor, že tyto procesy jsou v zásadě mimo meze jeho přezkumné pravomoci v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v trestním řízení, neboť toto je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů.
16. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
17. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
18. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
19. Žádnou z těchto vad však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů nespatřuje. K zakročení proti skutkovým závěrům obecných soudů tak není oprávněn, naopak z nich musí vycházet, i kdyby si dokázal představit i jiný způsob hodnocení důkazů. Obecné soudy v prvé řadě zdůvodnily, proč uvěřily poškozené, a hodnocením její výpovědi se zabývaly úměrně její důležitosti, přičemž v žádném případě výsledek tohoto hodnocení neodpovídá stěžovatelově tvrzení, že jí obecné soudy uvěřily "automaticky".
20. Okresní soud po zrušení prvého odsuzujícího rozsudku poškozenou znovu vyslechl a dospěl k závěru, že poškozená se nenacházela v kabině předmětného stroje na stěžovatelův příkaz, že byla s údržbou stroje seznámena a neuvěřil jí, že nevěděla, že tento typ stroje je opatřen dveřmi, jimiž lze do jeho kabiny vstoupit (srov. bod 14. napadeného rozsudku okresního soudu). Tyto skutečnosti zjevně nasvědčují obhajobě, což odpovídá faktu, že okresní soud se nedopustil jednostranného hodnocení ve stěžovatelův neprospěch a že hodnotil její výpověď objektivně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Že z té části výpovědi poškozené, které okresní soud uvěřil, a z dalších zjištěných skutečností dovodil závěry stěžovatelem považované za nepříznivé, je naplněním této zásady, nikoliv jejím porušením.
21. Obecné soudy se rovněž vypořádaly přesvědčivým způsobem i se stěžovatelem proponovaným tvrzením, že poškozená se v kabině předmětného stroje protiprávně skrývala před pracovními povinnostmi. Vyšly z toho, že pro takovou okolnost nesvědčí žádný konkrétní důkaz, že časová linka událostí, jíž stěžovatel považoval za nelogickou, byla objasněna tím, že poškozená vykonávala úklid vody v okolí stroje opakovaně, neboť voda odněkud stále vytékala, přičemž sám stěžovatel jí opětovně dle vlastního tvrzení zadal úkol vodu uklidit, protože stále nebyl hotový, přičemž přítomnost vody byla prokázána i při vyšetřovacím pokusu, jímž bylo mimo jiné zjištěno i to, že poškozená nemohla v kabině ležet či sedět, protože by se nacházela ve vodě (srov. bod 14. napadeného rozsudku na s. 7nn a bod 14. napadeného usnesení krajského soudu).
22. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti nijak argumentačně nevypořádal ani s tímto odůvodněním a ani nereagoval na explicitní závěr okresního soudu, že ve stěžovatelových tvrzeních je rozpor, uvádí-li sám, že úklid zadaný cca v 11:45 nemohl trvat tak dlouho, aby jej ještě v cca 13:55 poškozená neměla hotový, ale současně i že za hodinu od jeho zadání cca ve 12:45 jí tento úkol zadával znovu, protože pořád nebyl hotový. Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvodu se tímto stěžovatelovým tvrzením dále zabývat.
23. Dále se patří upozornit, že právní názory Ústavního soudu v situacích jediného usvědčujícího důkazu včetně procesní situace tzv. "slova proti slovu", na něž stěžovatel odkazuje ve svůj prospěch, na jeho případ vůbec nedopadají. Proti stěžovateli nestál jediný usvědčující důkaz, a dokonce ani výpovědi poškozené obecné soudy nepřikládaly nikterak zásadní význam. Stěžovatel se sám k předmětnému skutku doznal a již při svém výslechu v hlavním líčení vyjádřil nad svým činem lítost, a toliko vyjádřil své přesvědčení, že za předmětný úraz si poškozená nejméně z 50 % mohla sama (viz bod 2. napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatel tak sám vinu na své straně připustil a jeho vlastní výpověď byla dalším přímým usvědčujícím důkazem.
24. Ostatně skutkový stav v podstatě ani nebyl sporný, stěžovatel pouze prosazoval skutkový závěr, který obecné soudy nepřevzaly, že poškozená se v kabině předmětného stroje nacházela bezdůvodně a dlouhodobě, protože se zde ukrývala a možná i spala. Stěžovatel však zjevně přeceňuje význam této skutečnosti, která prokázána nebyla, neboť okresní soud plně v popisu skutku (oproti původnímu a následně krajským soudem zrušenému odsuzujícímu rozsudku) promítl skutečnost, že stěžovatel o přítomnosti poškozené v kabině nevěděl a že jí neukládal žádný pokyn, aby se do kabiny předmětného stroje vrátila.
25. Stejně tak okresní soud tento svůj závěr promítl do své právní kvalifikace, kdy oproti původnímu odsuzujícímu rozsudku kvalifikoval předmětný skutek jen jako základní skutkovou podstatu dle §147 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli i kvalifikovanou skutkovou podstatu dle §147 odst. 2 trestního zákoníku spočívající v porušení důležité povinnosti vyplývající z pachatelova zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Dle obecných soudů spočívalo stěžovatelovo pochybení především v tom, že ačkoliv nevěděl, kde se nachází poškozená, přesto, že věděl, že naposledy jí uložil úklid předmětného stroje, u nějž však zjevně nebyla, začal se strojem manipulovat, aniž se bezpečně přesvědčil, že v jeho kabině nikdo není (srov. např. bod 43. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
26. Pro tento závěr obecných soudů je tak vcelku podružné, jak dlouho se poškozená v kabině předmětného stroje nacházela či co dělala uvnitř, a stěžovatelova úporná snaha přesvědčit soudy, že tam protiprávně odpočívala, by ani v případě úspěchu nemohla mít za následek stěžovatelovu beztrestnost, ale toliko konstatování porušení povinnosti na straně poškozené. To by však v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nemohlo vést k vyloučení závěru o trestní odpovědnosti stěžovatele, ale toliko právě k upuštění od kvalifikace předmětného skutku i podle §147 odst. 2 trestního zákoníku (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publ. jako Rt 32/2016 SbSRS).
27. Nelze tedy uzavřít, že by hodnocení pravdivosti výpovědi poškozené a věrohodnosti její osoby z ústavněprávního hlediska nevěnovaly obecné soudy potřebnou pozornost. Jejich závěry se rovněž nachází zcela uvnitř mezí zásady volného hodnocení důkazů a jsou řádně a srozumitelně odůvodněny. Tato výpověď přitom nehrála z hlediska finálních skutkových závěrů obecných soudů rozhodující význam, neboť se v podstatných okolnostech nijak nerozcházela s výpovědí stěžovatele ani s jinými důkazy, a okolnost, v níž mezi ní a mezi stěžovatelovým názorem na skutkový stav panoval rozpor, nebyla způsobilá na závěru o stěžovatelově vině ničeho změnit. Tato část stěžovatelovy argumentace tak zjevně postrádá ústavněprávní argumentaci.
28. Stejný závěr učinil Ústavní soud i ohledně stěžovatelovy námitky, že obecné soudy provedly nesprávně hodnocení důkazů, pokud dospěly k názoru, že nedodržel potřebnou míru opatrnosti. Stěžovatel ani tak nerozporuje výsledek procesu dokazování, jako spíše právní hodnocení učiněných skutkových zjištění. Nebylo totiž sporné, že poškozená se v době předmětného skutku nacházela v kabině předmětného stroje, že ji stěžovatel nijak specificky nepoučil a že ji neznal, neboť k němu byla jen dočasně přidělena, že se tak dělo bez vědomí stěžovatele ani že stěžovatel před uvedením stroje do základní polohy zkontroloval kabinu pouze pohledem skrz průzor, ale že dveře neotevíral, že běžný postup byl takový, že nacházel-li se někdo v kabině, měly dveře zůstat otevřené, že neměl povědomost o tom, kde se v době předmětného skutku poškozená nachází, že s poškozenou běžně nepracoval, že tato měla ve 14:00 u něj s prací skončit, jakož i že výsledky její práce nezkontroloval.
29. Pokud na základě těchto skutkových zjištění, z nichž část vyznívá ve stěžovatelův prospěch, obecné soudy dovodily, že stěžovatel zanedbal potřebnou míru opatrnosti, nepřesvědčil-li se, zda se poškozená nenachází v prostoru stroje, ať už z jakýchkoliv důvodů (viz bod 14. na s. 8 napadeného rozsudku, bod 15. napadeného usnesení krajského soudu a bod 43. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), neshledává na tom Ústavní soud nic protiústavního a tento závěr se nachází v mezích, v nichž obecným soudů náleží intepretace předpisů podústavního práva (viz dále).
30. Namítá-li pak stěžovatel, že odkaz Nejvyššího soudu na prevenční povinnost dle §249 odst. 1 zákoníku práce je nesprávný, protože řeší výhradně vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, čímž usiluje o vyloučení jeho účinků ve vztahu jednoho zaměstnance vůči druhému, pak tento jím nabízený výklad je nelogický a proti jazykovému vyjádření i účelu uvedeného ustanovení. Jeho připuštěním by se z jeho dosahu totiž zcela vymykala škoda či nemajetková újma, která vznikne porušením prevenční povinnosti jednoho zaměstnance jinému zaměstnanci, a to přesto, že poškozenému zaměstnanci by tím vzniklo právo náhrady vůči zaměstnavateli.
31. I ve stěžovatelově logice, tedy že §249 odst. 1 zákoníku práce zavazuje zaměstnance toliko ve vztahu k zaměstnavateli (aniž by byl Ústavní soud povolán k posouzení, zda tento výklad je správný, či nikoliv), by tak porušení tohoto ustanovení zavazovalo zaměstnance k dodržování prevenční povinnosti i ve vztahu k možným pracovním úrazům jiných zaměstnanců, neboť i těmi vzniká škoda samotnému zaměstnavateli tím, že je povinen škodu či nemajetkovou újmu poškozenému zaměstnanci nahradit. Ostatně jako obiter dictum lze podotknout, že obecné soudy mohly odkázat i na §106 odst. 4 věta první zákoníku práce, která explicitně každému zaměstnanci ukládá povinnost dbát podle svých možností mimo jiné i o bezpečnost a zdraví jakýchkoliv fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání.
32. Rozhodující však je, že pro trestní odpovědnost za nedbalostně způsobenou újmu na zdraví není rozhodující právní úprava prevenčních povinností podle jiných právních předpisů sama o sobě, ale pouze do té míry, do níž se kryje s požadavky tzv. náležité opatrnosti jakožto kritériem posouzení, zda je určité jednání pachatele kryto nedbalostí, či nikoliv. Požadavky náležité opatrnosti totiž nemusí být stanoveny vždy výslovně textem právního předpisu, technické normy atd., ale nejsou-li tyto pro konkrétní situaci k dispozici, řídí se konkrétními okolnostmi a situací [srov. např. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k §16. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 6.; či ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 238.]. Obecné soudy přitom řádně zdůvodnily, proč měly za to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem dané situace pod požadavek náležité opatrnosti spadalo přesvědčení se, kde se nachází poškozená, resp. zda se někdo nenachází v kabině předmětného stroje otevřením dveří. Ústavní soud proto této námitce stěžovatele nemůže dát za pravdu ani v tomto ohledu.
33. Konečně ani dílčí námitka, že si obecné soudy ke stěžovatelově návrhu nevyžádaly znalecký posudek z oboru strojírenství, nesvědčí o žádném možném porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Okresní soud řádně odůvodnil, že tento znalecký posudek by byl nadbytečný, neboť jím měly být prokázány toliko skutečnosti podporující závěr, že se stěžovatel nedopustil porušení důležité povinnosti a že poškozená se nacházela v kabině o své vlastní vůli bez vědomí stěžovatele (srov. bod 13. napadeného rozsudku okresního soudu). Jelikož okresní soud dospěl v těchto otázkách bezpečně na podkladě dalších důkazů k závěrům svědčícím ve prospěch stěžovatele, zamítnutím tohoto důkazního návrhu nemohlo dojít k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod.
34. Namítá-li pak stěžovatel, že tímto znaleckým posudkem mělo být rovněž zjištěno, zda se v kabině nalézá odpadní roura, je zřejmé, že jde o detail, který nemohl ve věci být rozhodný, neboť voda se v kabině předmětného stroje dle skutkových zjištění obecných soudů založených mimo jiné i na vyšetřovacím pokusu (a stěžovatelem v ústavní stížnosti nijak nezpochybněných) nacházela, a tedy i kdyby se poškozená nevyjadřovala terminologicky zcela precizně, s čím přesně v kabině manipulovala, jí udávaný motiv, proč do kabiny předmětného stroje vstoupila (tj. aby vyřešila problém s neustálým odtékáním vody do okolí), tím nemohl být jakkoliv zpochybněn.
35. K námitce 3) Ústavní soud konstatuje, že je založena na zcela odlišných skutkových zjištěních, než na jakých obecné soudy vystavěly své skutkové závěry. Ty tak učinily, jak uvedeno výše, ústavně konformním způsobem, takže Ústavní soud není oprávněn jejich skutkové závěry přezkoumávat. Nebylo prokázáno, že by se poškozená ukrývala v kabině předmětného stroje za účelem odpočinku či vyhýbání se pracovním povinnostem a nic jiného stěžovatel neoznačil jako její extrémní vybočení z pracovněprávních povinností. Naopak obecné soudy vzaly za prokázané, že poškozená nebyla specificky instruována, že při pohybu v kabině předmětného stroje má vždy nechávat otevřené dveře. Již jen z toho důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné se uplatnitelností principu omezené důvěry v dopravě zabývat, protože i kdyby hypoteticky dal stěžovateli za pravdu, v jeho případě by vůbec uplatnění principu omezené důvěry vzhledem ke skutkovým okolnostem do úvahy nepřipadalo.
36. Ostatně v tomto ohledu je stěžovatelova argumentace stižena inherentní vnitřní kontradikcí, neboť stěžovatel na jedné straně odkazuje na to, že provoz továrny využívající roboty je možná nebezpečnější činností než provoz na pozemní komunikaci, na straně druhé však toho, že za dvacet let své praxe v této továrně nikdy k žádné nebezpečné situaci v souvislosti s čištěním předmětných robotů nedošlo a že toto čištění není nebezpečnější než provoz předmětných robotů. Stěžovatel se tak současně domáhá uznání zvláštní nebezpečnosti činnosti, v souvislosti s níž došlo k předmětnému pracovnímu úrazu, a současně uznání, že šlo o činnost zcela běžnou a bezpečnou.
37. Buď jak buď, stěžovatelův argument nadto na jeho situaci nijak nedopadá. Skutečnost, že předmětný stroj je robotizovaný, nehrála totiž v předmětném skutku žádnou roli. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by k pracovnímu úrazu došlo jakýmkoliv přičiněním robotických procesů či dokonce umělé inteligence daného stroje, naopak jeho stanovisko je založeno na tom, že uvedení předmětného robota do základní polohy po jeho čištění je zcela mechanický ordinérní proces a jeho čištění že je připodobnitelné k mytí osobního automobilu.
38. Námitka 4) se týká toliko aplikace podústavního práva. I v této oblasti Ústavní soud konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
39. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
40. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
41. Žádnou z těchto vad však právní závěr o stěžovatelově nedbalosti nevědomé o následku na zdraví poškozené v podobě psychické újmy a rozvoji posttraumatické stresové poruchy netrpí. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že i existence zavinění ve vztahu k tomuto následku musí být prokázána. Obecné soudy se touto otázkou však zabývaly a dospěly ke kladnému výsledku, který i řádně odůvodnily. Věnovaly jí tedy náležitou péči, o čemž svědčí i skutečnost, že mimo jiné kvůli ní krajský soud zrušil původní odsuzující rozsudek okresního soudu a uložil mu pokyn se specificky touto otázkou pečlivě zabývat. Ten tak učinil a Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění jeho rozhodnutí ve spojení s odůvodněním ostatních napadených rozhodnutí dostálo všem ústavněprávním požadavkům.
42. Stěžovatel svůj nesouhlas s dovozením jeho nedbalosti nevědomé ve vztahu k psychické újmě poškozené obecnými soudy zakládá v podstatě na tom, že stěžovatelka měla psychické problémy již předtím a že aktuálně před předmětným skutkem prožívala období silných emocionálních otřesů po rozpadu partnerského vztahu v důsledku nevěry, jíž se na ní druhá osoba dopustila, což stěžovatel nemohl vědět. Ve stěžovatelově náhledu tak již tato skutečnost sama vylučuje zavinění na jeho straně. Stěžovatel přitom ani nezpochybňuje, že mezi jeho jednáním a následkem na straně poškozené existuje vztah příčinné souvislosti, vyslovuje se pouze proti dovození zavinění ve formě nedbalosti nevědomé.
43. Tato stěžovatelova námitka tak spočívá v otázce, jakého okruhu možných následků si musí být pachatel v konkrétní situaci vědom pro případ nedodržení požadavků náležité míry opatrnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů v této otázce vychází z ustálené rozhodovací praxe i doktrinálního názoru, že pro závěr o nedbalostním zavinění ohledně následku, který je v příčinné souvislosti s jednáním pachatele, je třeba, aby si pachatel měl a mohl alespoň představit, že takto se může kauzální vztah rozvinout (srov. např. SOLNAŘ, V.; FENYK, J.; CÍSAŘOVÁ, D. Systém českého trestního práva. II. díl. Praha: Novatrix, 2009, s. 215); přičemž takto si může a musí zpravidla pachatel představit i těžší následky méně časté či netypické, nejde-li o následky zcela nahodilé či náhodné [srov. např. ŠČERBA a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021. K §15. Citováno dle: www.beck-online.cz (online), bod 15. a judikatura tam uvedená]. Připouští se tak např. že pachatel si může a musí umět představit, že srazí-li jako automobilista náhodně staršího chodce, může se následek zhoršit a zkomplikovat právě kvůli věku poškozeného, jehož přesný zdravotní stav pachatel konkrétně znát nemusí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 166).
44. Závěr obecných soudů, že stěžovatel měl a mohl předvídat, že bude-li v kabině předmětného stroje v době, kdy jej začne uvádět do základní polohy, nějaká osoba, může u ní šok z této zkušenosti vyvolat psychickou poruchu, je tak v plném souladu s těmito východisky. Obecné soudy vyšly při hodnocení subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu k následku na zdraví poškozené z toho, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že příčinou rozvoje posttraumatické stresové poruchy byl především traumatizující zážitek s předmětným strojem, neboť poškozená byla v uzavřené kabině stroje, která se začala hýbat, ona nemohla ven a obávala se, že by se mohly spustit řezací trysky, které by ji mohly ohrozit na životě (srov. bod 14. na s. 9 napadeného rozsudku), přičemž stěžovatel věděl, jak stroj funguje, a tedy musel si umět představit, že spuštění stroje je nebezpečné a mohlo by osobu nacházející se uvnitř ohrozit na životě a že by takové osobě mohla vzniknout i psychická újma (srov. bod 16. napadeného usnesení krajského soudu a bod 45. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
45. Ústavní soud neshledává na tomto odůvodnění nic, co by závěr o naplnění subjektivní stránky stěžovatele ve vztahu k následku činu stavělo mimo rámec ústavní konformity. Ústavní soud považuje za zcela legitimní úvahy, že osoba, která se nachází v uzavřeném prostoru, o němž ví, že se v něm nachází řezací trysky, které by v případě svého zapnutí mohly mít značně devastační efekt na její tělo, se musí cítit ohrožena na životě (byť jen subjektivně), když se znenadání tento uzavřený prostor začne z jí neznámých příčin hýbat; že ohrožení na životě je vysoce traumatizující prožitek, který může vést i k rozvoji duševní poruchy; jakož i že stěžovatel jako osoba obeznámená, jak sám ve své ústavní stížnosti uvádí, s provozem v dané továrně po dobu 20 let, si musel být všech těchto skutečností vědom.
46. Ostatně i když obecné soudy zjistily, že na průběhu psychických komplikací u poškozené se podílely i jiné stresory, existence jiných psychických problémů u třetí osoby, které až v součinnosti s traumatickým prožitkem vyvolaným stěžovatelem mohou vést k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, se nijak neliší od shora popsané situace ublížení na zdraví starší osobě, u které je následek vzhledem k věku těžším, než by byl u osoby mladšího věku. Možnost existence dalších stresorů či jiných forem psychické zátěže u byť cizí, neznámé osoby, tedy něčím zcela nahodilým či náhodným a možnost si ji představit nevyžadovala na straně stěžovatele žádnou zvláštní vědomost či způsobilost. Z ústavněprávního hlediska tak dovození nedbalosti nevědomé ohledně těžké újmy na zdraví poškozené nepředstavuje žádnou vadu, která by Ústavní soud opravňovala zakročit proti způsobu, jakým obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo.
47. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelova výtka, že obecné soudy nerozlišují mezi spuštěním stroje (ve smyslu zapnutí řezacích trysek) a jeho pouhým uvedením do základní polohy. V nynější věci nebylo pochyb o tom, že k zapnutí řezacích trysek nedošlo a že stěžovatel si pohotově uvědomil, že ve stroji se nachází poškozená a proces uvádění stroje do základní polohy přerušil, nicméně to není nijak způsobilé narušit závěr, že subjektivně poškozená, která v dané chvíli nevěděla, co se děje, měla obavu z toho, že ke spuštění trysek dojde a že stěžovatel si takovou okolnost musel umět představit. Obdobně by nemohl obstát závěr o absenci nedbalostního zavinění ve vztahu k rozvoji posttraumatické stresové poruchy např. u poškozeného trestným činem loupeže jen proto, že pachatel, který vůči němu užil pohrůžku bezprostředního násilí, nikdy neměl v úmyslu ji také realizovat, protože to poškozený nemohl vědět.
48. Konečně ke stěžovatelově znepokojení ohledně možného uplatnění soukromoprávní odpovědnosti poškozenou vůči němu Ústavní soud podotýká, že tato námitka je čistě hypotetického rázu. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by se tak již stalo, a tedy jakékoliv zabývání se touto námitkou by bylo předčasné a v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Není totiž jisté ani to, zda k naplnění stěžovatelových obav dojde, a pro eventuální případ, že se tak stane (což však Ústavní soud nijak nepředjímá), jak se s touto jeho námitkou vypořádají k tomu povolané orgány veřejné moci v příslušných právních řízeních a s jakým výsledkem.
49. Jako obiter dictum lze poukázat rovněž na to, že právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu, na němž stěžovatel zakládá své obavy, situaci (spolu)odpovědnosti zaměstnance neřeší kategoricky, naopak předpokládá zvažování celé řady podstatných okolností. Obsahuje rovněž pasáž: "Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci §2914 věty první občanského zákoníku vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil." Z této pasáže rozhodně neplyne, že by obavy stěžovatele byly oprávněné.
V. Závěr
50. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu