ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.161.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 161/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání obviněného M. Z. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 2 To 57/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 14/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 34 T 14/2011, byl obviněný M. Z. H. uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §175 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. K.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně s obžalovaným R. K. a další dosud neustanovenou osobou dne 9. 3. 2011 kolem 11,15 hodin, pod nepravdivou záminkou vylákali z bydliště v H. B., S. …, poškozeného J. F., kterému předstírali zájem o provedení truhlářských prací, poté ho vozidlem Toyota Landcruiser, do kterého poškozený nastoupil, odvezli k objektu bývalého mlýna číslo popisné … v obci B., okres P.-s., kde po něm ve vozidle nejprve požadovali, aby jim řekl, kde je obytný karavan, který se dříve v objektu nacházel, přičemž ho upozornili na přítomnost bojového psa uvnitř vozidla, načež poškozený zjistil, že nemůže otevřít dveře a z vozidla vystoupit, následně před ním manipulovali elektrickým paralyzérem, z vozidla ho vytáhli a do poškozeného ležícího na zemi všichni tři pachatelé silou velké intenzity kopali a rukama ho bili do hlavy a hrudníku, poté poškozeného odtáhli do budovy číslo popisné …, kde ho do půli těla vysvlékli a vyzuli mu boty, nezjištěný pachatel místnost opustil a oba obžalovaní pokračovali v násilí vůči poškozenému, konkrétně ho obžalovaný R. K. silou velké intenzity bil boxerskými rukavicemi do hlavy, hrudníku a břicha a obžalovaný M. Z. H. bil plastovou trubkou o průměru 2,1 cm délky 96,4 cm do obličeje a do hrudníku, přičemž oba obžalovaní po poškozeném neustále požadovali, aby řekl, kde je obytný karavan, a s fyzickým útokem skončili teprve poté, co jim poškozený sdělil, že ví o místě, kde by karavan mohl být, což si vymyslel z obavy o svůj život, poté poškozenému donesli vodu a nechali ho umýt a obléknout, jeli s ním na jím určené místo, a když karavan nenašli, odvezli jej zpět do H. B. k jeho bydlišti; v důsledku jejich jednání utrpěl J. F. zranění spočívající ve zlomení dolní čelisti za úhlem vpravo s posunem kostních úlomků, traumatický defekt zubů v horní čelisti, zlomení zevní strany levé očnice, zlomení nosních kůstek, zlomení 8. žebra vlevo a dvojnásobné zlomení 9. žebra vlevo s průnikem vzduchu do pohrudniční dutiny a následným ochabnutím plíce, a dále četné krevní výrony a oděrky na obličeji, hrudníku a končetinách a tržnou ránu na horním rtu; a zranění si vyžádalo hospitalizaci poškozeného od 14. 3. 2011 do 19. 3. 2011 ve Fakultní nemocnici v Plzni, kde se podrobil operačnímu zákroku, při němž mu byla provedena hrudní drenáž, a zlomení dolní čelisti si vyžádalo léčení na Stomatologické klinice v Plzni a nasazení mezičelistní fixace od 9. 3. 2011 do 27. 4. 2011, a poškozený byl po tuto dobu pro spojení horní a dolní čelisti pomocí kovového materiálu omezen v obvyklém způsobu života vyjma bolesti zejména tím, že nemohl otvírat ústa, kousat potravu, dobře mluvit, provádět ústní hygienu a byl nucen přijímat pouze tekutou nebo polotekutou stravu.
Citované rozhodnutí napadli obviněný M. Z. H., spoluobviněný R. K. i státní zástupce odvoláním, přičemž státní zástupce podal odvolání v neprospěch obou obviněných. Tato odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. října 2013, sp. zn. 2 To 57/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. Z. H. dovolání, v němž uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) a písm. l) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že veřejné zasedání o odvolání se konalo bez jeho přítomnosti, přestože požádal o odročení z důvodů svého nutného pobytu na území Jordánska pro uznání jeho sňatku s občankou této země. Současně sdělil adresu svého trvalého bydliště a zaslal místopřísežné prohlášení, čímž projevil zájem veřejného zasedání se účastnit a ve věci vypovídat. Odvolací soud tak neměl proti němu vést řízení jako proti uprchlému, neboť k tomu nebyly dány zákonné podmínky podle §302 tr. ř. V této souvislosti připomněl, že není českým občanem a neměl zde ani trvalý pobyt. Obviněný dále poukazuje na to, že v průběhu řízení došlo k procesnímu pochybení při tzv. ohledání vnitřního prostoru nemovitosti, neboť bylo porušeno ustanovení §83a odst. 3 tr. ř., jelikož v daném případě neexistoval soudní příkaz a uživatel dotčených prostor nebo pozemku rozhodně písemně nepotvrdil, že s prohlídkou souhlasí, přičemž toto prohlášení nelze nahradit jeho jiným projevem vůle, např. ústním souhlasem či asistencí majitele nemovitosti u prováděné prohlídky. Přitom ani není zřejmé, zda byla splněna podmínka předchozího výslechu podle §84 tr. ř. Na závěr dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného, neboť poškozený byl opakovaně projednáván pro přestupek, vyšetřován Policií ČR pro spáchání trestných činů, přičemž o osobě poškozeného se již obdobně vyjádřil ve své výpovědi svědek K. F. Navíc i soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, zejména ve vztahu k rekognici třetího pachatele. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by uvedl další postup ve věci.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám ohledně nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání o odvolání uvedl, že řízení proti uprchlému nijak nelimituje fakt, že obviněný ohlásí svou údajnou adresu, pokud je takové místo prakticky nedosažitelné a leží mimo reálný dosah českých orgánů činných v trestním řízení. Zdůrazňuje také, že záminku uzavření sňatku a nutnost pobytu v Jordánsku po dále neupřesněnou dobu, obviněný nijak nepodložil, načež měl možnost se k veřejnému zasedání dostavit. Dále připomněl procesní možnost ve smyslu §306a odst. 2 tr. ř., která obviněnému umožňuje na jeho návrh veřejné zasedání o odvolání opakovat. K námitkám ohledně nezákonnosti důkazů opatřených při tzv. ohledání vnitřních prostor nemovitosti státní zástupce připouští absenci zákonného zmocnění v podobě soudního příkazu, popř. písemného souhlasu majitelky objektu, nicméně takové pochybení je víceméně formální povahy, jež vlastní podstatu úkonu nezpochybňuje. K věrohodnosti výpovědi poškozeného státní zástupce uvádí, že námitky obviněného nespadají pod žádný dovolací důvod, neboť jde o argument dotýkající se procesu dokazování. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který obsahuje jeden z aspektů práva na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný spatřuje existenci daného dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud konal veřejné zasedání formou řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ačkoliv podal prostřednictvím svého obhájce žádost o jeho odročení z důvodu své nepřítomnosti, neboť se měl nacházet v Jordánsku za účelem uznání sňatku s občankou tohoto státu.
Podle §302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Toto ustanovení lze rozdělit podle povahy věci na dvě části. Zaprvé, vyhýbáním trestnímu řízení v cizině se rozumí, pokud pachatel opustil území republiky, či pokud se úmyslně zdržuje v cizině. K tomu je zapotřebí, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání (tedy aby pobyt v cizině byl v příčinné souvislosti s trestním řízením). Státní příslušnost pachatele je v tomto směru irelevantní. Zadruhé, za skrývání je nutné považovat takové maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel na území republiky skrývá a brání tak svému dopadení a zajištění. Způsob podobného počínání je v zásadě srovnatelný s důvody tzv. útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003).
Má-li soud za to, že jsou splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., je po podání obžaloby povinen na návrh státního zástupce nebo i bez návrhu rozhodnout v dané věci usnesením dle §305 tr. ř. Jelikož se jedná o závažný zásah do jedné ze složek práva obviněného na obhajobu, je nutné, aby soud, který usnesením podle §305 tr. ř. rozhoduje o konání řízení proti uprchlému, vyvinul důslednou aktivitu k dohledání obviněného. Podle §304 tr. ř. pak musí mít obviněný v tomto řízení vždy obhájce, který má stejná práva jako obviněný. Podle §306 tr. ř. se všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko obhájci. Důležité také je, že pokud pominou důvody pro konání takového řízení, pokračuje se podle §306a odst. 1 tr. ř. v trestním řízení podle obecných ustanovení, což soud zkoumá z úřední povinnosti v každém stádiu trestního řízení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou nebo se mu přehrají obrazové a zvukové záznamy pořízené o úkonech provedených prostřednictvím videokonferenčního zařízení a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil. Podle druhého odstavce věty první tohoto ustanovení pokud skončilo řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, soud na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu.
Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Plzni po vyhlášení rozsudku dne 20. 11. 2012, se jej snažil obviněnému doručit do vlastních rukou, přičemž tak bezúspěšně učinil nejprve na adresy v ČR, a to na adresu uvedenou obviněným jako adresu doručovací, jakož i na další adresu, na které obviněný pobýval. Po opakovaných neúspěšných pokusech o doručení opisu rozsudku soud vyžádal od Policie ČR zjištění místa pobytu, přičemž z přípisu ze dne 19. 2. 2013 (č. l. 535, 537 spisu) zjistil, že místo pobytu obviněného na území ČR není známé, a že obviněný nikdy neměl na území ČR povolen žádný druh pobytu. Na základě této skutečnosti soud doručoval opis rozsudku na obviněným uvedenou adresu trvalého pobytu ve Velké Británii, na které rovněž nedošlo k převzetí zásilky (č. l. 539 p.v.). Na výzvu soudu tehdejší obhájkyně obviněného soudu přípisem ze dne 24. 5. 2013 (č. l. 542) sdělila, že se jí s klientem nepodařilo spojit, přičemž následně přípisem ze dne 21. 6. 2013 (č. l. 560) oznámila, že obviněnému vypověděla plnou moc z důvodu jeho naprosté nekontaktnosti. S ohledem na všechny tyto události vydal předseda senátu dne 25. 6. 2013 příkaz k zatčení obviněného a dne 26. 6. 2013 evropský zatýkací rozkaz. Následně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 7. 2013 rozhodl podle §305 tr. ř. o konání řízení proti uprchlému a ustanovil obviněnému obhájce. Dne 15. 8. 2013 nařídil Vrchní soud v Praze veřejné zasedání o odvoláních na 3. 10. 2013. Dne 27. 9. 2013 zaslala ustanovená obhájkyně obviněného JUDr. Miloslava Wipplingerová soudu přípis (č. l. 600), že ji kontaktoval přítel obviněného a předal jí jeho prohlášení. Dále uvedla, že obviněný uzavřel sňatek s občankou Jordánska a v současné době se zdržuje na území tohoto státu, kde musí být do konce května 2014 za účelem uznání sňatku, přičemž obviněný se chce účastnit veřejného zasedání u odvolacího soudu, a proto žádá, aby bylo rozhodování o odvolání odročeno na dobu po 1. 6. 2014. V samotném prohlášení datovaném ke dni 16. 9. 2013 (č. l. 601-2) obviněný uvedl, že trvale žije na adrese …, O. R., C. …, Velká Británie, nebude se moci zúčastnit soudního jednání dne 3. 10. 2013, protože v této době bude s manželkou v Jordánsku nebo v Pákistánu, a to až do května 2014. Teprve po 1. 6. 2014 bude schopen se účastnit veřejného zasedání.
Pokud tedy obviněný v prohlášení, jež bylo doručeno vrchnímu soudu prostřednictvím jeho obhájkyně několik dní před konáním veřejného zasedání, uvedl, že v době jednání soudu se bude vyskytovat někde v Jordánsku nebo v Pákistánu, nelze toto ani zdaleka považovat za dostatečnou informaci o jeho přesném pobytu, resp. o adrese, na které může být soudem kontaktován. Uvedení adresy trvalého bydliště ve Velké Británii odlišné od adresy trvalého bydliště, kterou uvedl na počátku trestního řízení, je irelevantní, neboť dovolatel sám uvedl, že se nachází někde v Jordánsku či v Pákistánu, a proto by bylo zcela zbytečné jakékoliv obesílání na tuto adresu. Tvrzení, že obviněný uzavřel sňatek s občankou Jordánska a z důvodu uznání sňatku se musí zdržovat na území Jordánska až do konce května 2014, které navíc nebylo ničím podloženo, nikterak nevyplývá z jeho prohlášení, nýbrž toto uvádí přímo jeho obhájkyně v přípise, který byl zaslán soudu spolu s prohlášením, a nyní v dovolání. V deklarovaném prohlášení obviněný pouze výslovně uvedl, že se nebude moci účastnit soudního jednání dne 3. 10. 2013, protože v této době bude s manželkou v Jordánsku a Pákistánu, a to až do května 2014. Již tady lze zpozorovat určité disproporce, když na jednu stranu se má zdržovat údajně z důvodu uznání sňatku v Jordánsku, a přitom na druhou stranu sám v prohlášení uvádí, že se bude zdržovat jak v Jordánsku, tak v Pákistánu. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že pokud by zájem obviněného o účast na veřejném zasedání byl skutečný, nic mu nebránilo v krátkodobé cestě do České republiky a k účasti na něm. Obviněný nedoložil přesnou adresu, na které by byl dosažitelný a neumožnil soudu, aby jej kontaktoval. Pouhé uvedení státu, natož dvou států, není absolutně dostačující pro závěr, že soudu byl znám pobyt obviněného v zahraničí, na kterém by mohl být vypátrán a dostižen. Proto je zřejmé, že dovolatel se tímto způsobem vyhýbá trestnímu stíhání, neboť se zdržuje na neznámém místě, a pouhou žádostí o odročení veřejného zasedání bez uvedení skutečné adresy jeho pobytu, se snaží jen o prodlevy v trestním řízení. Přitom ze samotného prohlášení obviněného vyplývá, že věděl o konání veřejného zasedání a měl tedy minimálně téměř tři týdny na to, aby se dostavil k soudnímu jednání. Vrchní soud v Praze tak nepochybil, pokud nadále shledal existenci důvodů pro pokračování v řízení proti uprchlému, které na základě výše uvedených skutečností byly nepochybně dány, přičemž samotné veřejné zasedání konal v souladu s procesními podmínkami stanovenými trestním řádem.
Lze sice přisvědčit obviněnému, že není zcela přiléhavá argumentace odvolacího soudu, že je mimo dosah evropských orgánů realizujících evropský zatýkací rozkaz, byť se tato výhrada vztahuje výlučně na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které nelze dovoláním napadat. Ustanovení §302 tr. ř. skutečně blíže nerozlišuje pojem cizina, a proto nelze vázat důvodnost konání řízení proti uprchlému pouze na pobyt obviněného mimo Evropu. Skutečnost, že se obviněný nachází v cizině, sama o sobě nepostačuje k vyvození závěru, že se stíhaná osoba vyhýbá trestnímu řízení, neboť je třeba, aby k tomu přistoupila další konkrétní okolnost, která opravňuje závěr, že se nachází v cizině v úmyslu se trestnímu řízení vyhnout. Obviněný sice vyvinul určitou procesní aktivitu směrem k odvolacímu soudu, nicméně tato aktivita se zdá býti účelovou, neboť o termínu veřejného zasedání o odvolání věděl s velkou časovou rezervou a měl k dispozici zákonnou lhůtu k přípravě na veřejné zasedání o odvolání. Nejvyšší soud navíc nemůže než přisvědčit odvolacímu soudu, jakož i státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný měl objektivní i subjektivní možnost se na veřejné zasedání o odvolání konané v Praze dostavit. Motivaci obviněného vyhnout se trestnímu řízení pobytem v cizině dokládá i skutečnost, v jakém stádiu trestního řízení se do ciziny odebral, tedy že byl v době svého odcestování z území republiky odsouzen, byť nepravomocně, za zvlášť závažný zločin k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Ačkoliv vrchní soud nezvolil v této části adekvátní argumenty, nic to nemění na skutečnosti, že zákonné podmínky pro pokračování v řízení proti obviněnému jako proti uprchlému, jak již bylo podrobně výše rozebráno, byly naplněny i pro konání veřejného zasedání o odvolání. Dovolací námitky obviněného byly proto hodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
Nadto Nejvyšší soud připomíná, že obviněný, proti kterému bylo konáno řízení jako proti uprchlému, má možnost ve smyslu §306a odst. 2 tr. ř. žádat o nové projednání věci za osobní účasti, jak také uvedl ve vyjádření státní zástupce.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatňuje právě takové námitky, které se dle výše uvedených kritérií vymykají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, nýbrž výlučně použitelnost důkazů a jejich hodnocení soudy nižších stupňů, když soudům vytýká, že vycházely z důkazů, které byly pořízeny v rozporu se zákonem a následně provádí vlastní hodnocení zejména výpovědi poškozeného rozborem její věrohodnosti. Tyto námitky však pro svojí skutkovou povahu nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když je nelze podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, že v ústavněprávní rovině se výše popsané závěry k hodnocení skutkových námitek v dovolacím řízení nemusí uplatnit bezvýhradně. Je tomu tak v případech zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 a jiné; dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první okruh případů jde o tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jednak jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí okruh vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ovšem Ústavní soud v těchto souvislostech vždy zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán v řízení o ústavní stížnosti korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Zde je nutno ovšem připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek v širším rozsahu ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
V rámci přezkumu možného extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními se Nejvyšší soud bude níže zabývat námitkou obviněného, že soudy se dopustily procesního pochybení, když provedly procesně nepoužitelný důkaz ohledání vnitřního prostou nemovitosti (objekt č. p. … v obci B., v němž mělo dojít k inkriminovanému skutku), který byl pořízen v rozporu s ustanovením §83a odst. 3 tr. ř. týkajícím se prohlídky jiných prostor, neboť nebyl k této prohlídce opatřen soudní příkaz ani písemné prohlášení o souhlasu majitele prohledávané nemovitosti.
Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Podle druhého odstavce, z důvodů uvedených v odstavci 1 lze vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné.
Podrobnosti ohledně příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků upravuje §83a tr. ř. Stručně řečeno z něj vyplývá, že takovou prohlídku může nařídit toliko předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Bez takového příkazu může policejní orgán provést takovou prohlídku, jen jestliže vydání příkazu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Policejní orgán je však povinen si bezodkladně dodatečně vyžádat souhlas orgánu oprávněného k vydání příkazu. V přípravném řízení tak činí prostřednictvím státního zástupce. Pokud oprávněný orgán souhlas dodatečně neudělí, nelze výsledek prohlídky použít v dalším řízení jako důkaz. Alternativou soudního příkazu je písemné prohlášení uživatele dotčených prostor nebo pozemků, že s prohlídkou souhlasí, a toto prohlášení musí oprávněný uživatel předat policejnímu orgánu. O tomto úkonu však musí policejní orgán bezodkladně vyrozumět předsedu senátu oprávněného k vydání příkazu a v přípravném řízení státního zástupce.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že dne 14. 3. 2011 bylo provedeno ohledání místa činu ve vnitřních prostorách bývalého mlýna č. p. .... Nalézacím soudem bylo konstatováno, že takové prostory spadají pod pojem tzv. jiných prostor a pozemků, přičemž bylo zjištěno, že jejich majitelkou je svědkyně K. K. (str. 10 a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ve spisu však chybí zákonné zmocnění k tomuto procesnímu úkonu v podobě soudního příkazu, dodatečného souhlasu orgánu oprávněného k vydání příkazu, nebo písemného souhlasu uživatele jiných prostor a pozemků (v tomto případě K. K.) předpokládané §83a tr. ř. Pokud prvoinstanční soud k předmětnému úkonu argumentoval, že ohledání vnitřního prostoru nemovitosti bylo provedeno se souhlasem a za asistence majitelky nemovitosti, která zjevně k provedení úkonu dala souhlas a vpustila policisty do objektu, nelze se s touto úvahou soudu ztotožnit. Především je nutno uvést, že ani ze samotného protokolu o ohledání místa činu (č. l. 277 spisu) není z ničeho zřejmá jakákoliv účast majitelky na tomto úkonu, neboť o ní v protokolu není žádná zmínka, a to ani ve výčtu přítomných osob. Přitom nelze považovat za postačující pro zákonnost daného úkonu pouhý předpoklad konkludentního souhlasu majitele nemovitosti, který navíc není nijak zřejmý z protokolu o ohledání, jelikož ustanovení §83a tr. ř. explicitně vyžaduje, aby se jednalo o písemné prohlášení uživatele nemovitosti. Závěr soudu, že se nejedná o domovní prohlídku, nýbrž o prohlídku jiných prostor, sice je správný, avšak toto neznamená, že prohlídku jiných prostor lze uskutečnit, neboli shledat zákonnou, za jakýchkoliv podmínek. Proto jsou dle Nejvyššího soudu důkazy zjištěné tímto ohledáním, jakož i samotné ohledání místa činu, stižené tzv. absolutní neúčinností, neboť byly získány v důsledku neodstranitelné procesní vady, načež měly být vyloučeny z procesu hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu. Jelikož soud přihlížel k nezákonným způsobem opatřenému důkaznímu prostředku, dopustil se tímto postupem podstatného procesního pochybení.
Přesto je nutné dále zkoumat, zda má vyloučení tohoto důkazního prostředku zásadní význam na skutková zjištění soudů nižších stupňů, zejména zda nebylo zasaženo do zásady in dubio pro reo ve spojení se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jinak řečeno, zda v daném případě zbývající důkazy byly postačující k tomu, aby na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Předně je vhodné zdůraznit, že nalézací soud zjišťoval skutkový stav věci poměrně podrobně a vyhodnocení důkazů přesvědčivě popsal. Věrohodnost klíčové výpovědi poškozeného J. F. nalézací soud spatřoval nejprve v charakteru zranění, které si poškozený nemohl způsobit sám, a který odpovídal tomu, jak útok popsal v hlavním líčení, dále z důvodu konzistentnosti výpovědi poškozeného, načež nesrovnalosti stran rekognice nalézací soud odůvodnil tím, že osoba obviněného je dosti originální a nesnadno zaměnitelná a s osobou spoluobviněného R. K. se dříve viděl a hovořil s ním (str. 12-13 odůvodnění rozsudku). Dále nalézací soud v souvislosti s místem činu uvedl, že je vyloučeno, aby poškozený objekt omylem zaměnil s jiným, neboť byl již dříve v tomto objektu zadržen policií za protiprávní jednání (str. 13 odůvodnění rozsudku). Existují však další důkazy svědčící pro pravdivost výpovědi poškozeného (rekognice, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, výpověď znalce z oboru zdravotnictví, výpověď svědka K. S.). Neméně důležitým důkazem podporujícím výpověď poškozeného je vyhodnocení údajů o telekomunikačním provozu, z nichž byla zjištěna správnost tvrzení poškozeného o jeho pohybu, a to ve společnosti obviněných. S přihlédnutím k tomu, že důkazy svědčící o opaku (např. svědecká výpověď K. F., údajné alibi spoluobviněného) nalézací soud náležitě zhodnotil a odůvodnil, přičemž dospěl k závěru o jejich zjevné rozpornosti s ostatními důkazy, čímž splnil požadavky kladené §2 odst. 6 tr. ř., Nejvyšší soud shrnuje, že i s absencí výše zmíněných absolutně neúčinných důkazů je skutkový stav zjištěn bez důvodné pochybnosti. Klíčový přímý důkaz – výpověď poškozeného – byl totiž pečlivě vyhodnocen a doplněn dalšími důkazy, byť nepřímými, svědčícími o pravdivosti této výpovědi. Dokazování, které bylo provedeno podle zákona, tak postačuje ke skutkovým zjištěním soudů, jimž odpovídá použitá právní kvalifikace. Fakt, že se soudy opřely o nezákonným způsobem opatřený důkazní prostředek, za těchto okolností nezaložil extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, když ostatní důkazy byly postačující pro učiněné skutkové závěry svědčící o vině obviněného pro stíhaný skutek. Jako celek lze proto posuzovaný proces shledat za spravedlivý, neboť deklarované pochybení nevyvolává extrémní rozpor ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu.
K námitkám o věrohodnosti osoby poškozeného Nejvyšší soud uvádí, že se nalézací soud s tímto problémem ze všech stran vypořádal (např. na str. 13 rozsudku) a odvolací soud takové hodnocení přezkoumal (str. 2 usnesení).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho prvé alternativě spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa poté spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Přestože obviněný blíže neupřesňuje, co pod tímto dovolacím důvodem shledává, v návaznosti na jeho předchozí námitky lze shledat, že tento důvod uplatňuje v jeho druhé alternativě, přičemž pouze v této alternativě bylo možné v dané věci tento dovolací důvod uplatnit. Jelikož Nejvyšší soud shora shledal, že dovolání bylo zjevně neopodstatněné, resp. že námitky nespadají pod uplatněné dovolací důvody, musí stejný závěr vyslovit i v rámci tohoto dovolacího důvodu, neboť ten je ve své druhé alternativě bytostně spojen s důvody dovolání uvedenými §265a odst. 2 písm. a) až k) tr. ř.. Jelikož nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů uvedenými v písmenech a) až k), s ohledem na akcesorický vztah tohoto dovolacího důvodu k dovolacím důvodům uvedeným v písmenech a) až k), není dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. Z. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík