ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.936.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 936/2020-2658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání obviněného K. H. , nar. XY, bytem XY a obviněného P. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění K. H. a P. T. (dále zpravidla jen „ obvinění “, popř. každý samostatně jako “obviněný”) byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 30 T 6/2017, uznáni (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinnými, a to obviněný K. H. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku (bod I) , byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 70 celých denních sazeb, výše denní sazby činí 200,- Kč, celkem tedy 14 000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí části majetku, a to: parcely č. XY, jejíž součástí je stavba rodinného domu na adrese XY čp. XY, parcely č. XY, to vše v obci XY, zapsáno na Listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2007, č. j. 1 T 28/2007-20, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Obviněný P. T. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku (II, III) , byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, výše denní sazby činí 5.000,- Kč, celkem tedy 500 000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce obchodního zástupce s předmětem činnosti nákup a prodej alkoholických nápojů na dobu sedmi let a zákaz činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu sedmi let.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění P. T., K. H., M. P. (ten dovolání nepodal) a státní zástupce [v případě P. T. a K. H. do výroku o uloženém trestu a v případě obviněného P. do výroku o vině a trestu] odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech uložených obviněným K. H. a P. T. a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. H. odsoudil za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2007, č. j. 1 T 28/2007-20, doručeným dne 26. 2. 2007, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2007, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 70 celých denních sazeb, výše denní sazby činí 200,- Kč, celkem tedy 14 000,- Kč. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí části majetku, a to: parcely č. XY, jejíž součástí je stavba rodinného domu na adrese XY čp. XY, parcely č. XY, to vše v obci XY, zapsáno na Listu vlastnictví 1053 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY. Dále obviněnému podle §73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2007, č. j. 1 T 28/2007-20, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Obviněný P. T. byl odsouzen za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, výše denní sazby činí 5.000,- Kč, celkem tedy 500 000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce obchodního zástupce s předmětem činnosti nákup a prodej alkoholických nápojů na dobu sedmi let a zákaz činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu sedmi let.
5. V ostatních výrocích zůstaly napadené rozsudky nezměněny. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce ohledně obviněného M. P. a odvolání obviněných K. H. a M. P. zamítnuta. [Týmž rozsudkem došlo k zamítnutí odvolání obviněného M. M., rovněž podle §256 tr. ř. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2019, č. j. 30 T 4/2019-57, když trestní věc tohoto obviněného byla podle §23 tr. ř. spojena ke společnému řízení s trestní věci obviněných].
I. Dovolání a vyjádření k němu
6. Obviněný K. H. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen považuje za nepřiměřeně přísný, jelikož soud prvního stupně sice uplatnil moderační ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, ale odvolací soud se s tímto postupem neztotožnil a zrušil takto mimořádně snížený trest odnětí svobody. Podle mínění obviněného tak odvolací soud pochybil, jelikož na rozdíl od soudu prvního stupně nezohlednil mimořádně dlouhou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a také to, že po celou dobu vedl řádný život. Dále soudům vytkl, že se nevypořádaly se všemi jeho argumenty a námitkami, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále namítl, že se odvolací soud vůbec nezabýval doplněním odůvodnění odvolání ze dne 20. 2. 2020, a pokud jde o návrh na doplnění dokazování výslechem nového svědka J. S., pak jej odvolací soud zcela pominul. Vzhledem k výše uvedenému tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám rozhodl ve věci rozsudkem, a to ve vztahu k výroku o trestu při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
7. Obviněný P. T. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou náležitého zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a učiněná skutková zjištění tak neumožňují učinit závěr, že obviněný spáchal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, a to ani ve formě spolupachatelství, ani ve prospěch organizované skupiny. Obviněný dále namítl, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou opřena pouze o jediný důkaz, a to o výpověď spolupracujícího obviněného T. B., jehož výpověď byla zcela účelová, aby dosáhl co nejnižšího trestu, a také nejistá, jelikož se vždy vyjadřoval podmiňovacím způsobem. Dále namítl, že soudy nedostatečně odůvodnily, na základě kterých skutečností dovodily spolupachatelství či organizovanou zločineckou skupinu. Soudu prvního stupně dále vytkl, že pokud měl trestnou činností získat velký majetkový prospěch, tak jeho majetkové poměry neumožňují a nikdy neumožňovaly, učinit závěr o tom, že by disponoval nějakým vyšším finančním obnosem nebo majetkem. Dále konstatoval, že žije řádným životem, řádně vychovává dvě nezletilé děti, jako jediný ze všech obviněných nikdy neprovozoval likérku, ani nebyl jejím majitelem, nikdy nepodnikal v oboru výroby a úpravy kvasného lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů, čímž se předmětná trestná činnost jeví u obviněného jako nereálná. Závěrem pak znovu zopakoval, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil, a vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, a pokud tak soudy neučinily, porušily tím základní právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že jejich argumentaci nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod, v této souvislosti poukázal na námitku obviněného H. k neuplatnění §58 tr. zákoníku s tím, že v řízení o dovolání se nelze na základě dovolacích důvodů domáhat uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Dále se nesouhlasně vyjádřil k námitce obviněného ohledně opomenutých důkazů, neboť vrchní soud podle jeho mínění navrhované důkazy neopomenul, ale konstatoval jejich nadbytečnost, což je uznávaný důvod pro zamítnutí důkazního návrhu. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám, které jsou společné pro oba obviněné a konstatoval, že soudy adekvátně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněných, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, a odůvodnění jejich jsou logická. Nelze se tak podle státního zástupce domáhat zásahu do skutkových zjištění, jelikož zde neexistuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
13. Obviněný H. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá především výrok o uloženém trestu odnětí svobody, přičemž jak z dovolání vyplývá, podstatou jedné z jeho dovolacích námitek je výtka, že odvolací soud neaplikoval možný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, který zvolil nalézací soud. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5 roků hodnotí dovolatel jako zjevně nepřiměřený, přičemž se domnívá, že jeho nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším. S poukazem na existenci polehčujících okolností, okolností daného případu a délky trvání trestního řízení má za to, že jsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a pokud tyto odvolací soud nevzal v úvahu, dopustil se nesprávného právního posouzení věci.
14. V souvislosti s výše uvedenou námitkou je nezbytné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
15. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
16. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného, ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu (viz shora bod 14. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., když o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Výhrady obviněného směřují pouze do výše (neboli přísnosti) uloženého trestu odnětí svobody. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení §58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
18. Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
19. V tomto kontextu je nutné zdůraznit také výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Více k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.
20. Rovněž lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „ pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.). “
21. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody soud druhého stupně nepochybil, jestliže u obviněného neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě uvedl, jakými úvahami se při ukládání trestu odnětí svobody řídil a ke kterým skutečnostem při jeho stanovení přihlédl. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „ sám soud I. stupně správně zmiňuje dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, na druhé straně i v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje absenci okolností polehčujících, naopak zdůrazňuje způsob provedení činu, výši způsobené škody i absenci kritického pohledu na spáchanou trestnou činnost. Za daného stavu věci se tak odvolací soud ztotožňuje s názorem státního zástupce v tom směru, že pouhá délka doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, není důvodem pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště za situace, kdy existuje řada okolností svědčících v neprospěch obžalovaného “. Pokud tedy obviněnému, který byl ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti roků, soud druhého stupně uložil nepodmíněný trest odnětí svobody na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby §240 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře pěti roků, lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.
22. K námitce obviněného H. k existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
23. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného H. ohledně neprovedení jím navrženého důkazu - výslechu nového svědka J. S. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
24. V dané trestní věci odvolací soud neprovedl výše uvedený obviněným navržený důkaz, ale z jeho rozhodnutí je však zjevné, že považoval dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, vedoucích ke zjištění skutkového stavu (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.), o jehož správnosti neměl rozhodující orgán (soud) důvodné pochybnosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněného za důkazně nadbytečné, přičemž jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci a učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Přestože odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí (str. 16 – bod 11) vyjmenovává jednotlivé důkazy, které považuje za nadbytečné a nezmiňuje mezi nimi svědeckou výpověď J. S., jak obviněný namítá, lze z jazykového výkladu souvětí, „ pokud obžalovaný H. navrhoval další dokazování, a to zejména…“ dospět k závěru, že si byl vědom existence návrhu obviněného na výslech svědka, ale do svého demonstrativního výčtu nadbytečných důkazů jej nezahrnul. Byť by bylo žádoucí, aby uvedený závěr vyjádřil explicitně, z materiálního hlediska zde nelze – za situace, kdy provedené dokazování je třeba považovat za úplné – shledat takovou vadu, v důsledku, které by dané řízení jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu, jak dovozuje obviněný.
25. Vedle shora uvedených námitek argumentoval obviněný i tím, že skutková zjištění nižších soudů nemají oporu v provedeném dokazování, kdy konkrétně poukázal na to, že trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spadala do počátků „nelegální činnosti dané skupiny s lihem“, a v té době byl líh dodáván nikoli v 1000 litrových nádobách, ale v 200 litrových barelech, a proto ani jemu za vinu kladené odebrané množství lihu nebylo v jeho případě objektivně zjištěno a v důsledku toho ani výše škody. Nejvyšší soud již na několika místech v tomto rozhodnutí upozornil na skutečnost, v čem ve své podstatě spočívá role dovolacího soudu a které námitky lze považovat za právně relevantní. V souvislosti s výše uvedenými výhradami musí konstatovat, že uvedené námitky nejenže nenaplňují dovolací důvod, ale obviněným jsou předkládány vytrženy z kontextu dalších důkazů, aby jimi obviněný vzbudil zdání hodnověrnosti své argumentace. Pouze ve stručnosti lze uvést, že o dodávkách lihu v 1000 litrových plastových kostkách obviněnému H. hovoří svědek H. (obviněný uváděl, že však šlo o jiné období), vedle usvědčující výpovědi T. B., kterou v tomto směru obviněný zpochybňuje a dokladů ve spise založených (např. body 76, 93 rozsudku nalézacího soudu) je nezbytné připomenout výpověď svědka L. K., který jednoznačně hovořil o tom, že v období od roku 2004 se dodával líh v přepravních kostkách o 1 000 litrech (tedy v období, ve kterém se podle skutkového zjištění obviněný trestné činnosti dopustil) . K zamyšlení nad věrohodností tvrzení obviněného stojí jeho konstatování, že „nikdy žádný líh nekupoval a taktéž nikdy žádné lihové výrobky nevyráběl“ , aby následně sám uváděl odběr lihu v jiném období a v jiných nádobách, tudíž v menším rozsahu, než zjistily soudy, když na druhou stranu se hájil tím, že s ním nikdy neobchodoval. Jestliže tedy nižší soudy vzaly za zjištěné množství odebraného lihu obviněným v celkovém množství 42 000 litrů, musí Nejvyšší soud uvést, že násobky hodnoty 42 000 x 26 500 (což byla částka za hektolitr lihu v letech 2004-2010) x 0,95 [lihovost mimobilančního lihu odebíraného obviněným činila 95,6% či 95% (soudy vycházely ze zásady in dubio pro reo – proto jen 95%)] dávají částku 10 573 500 Kč, což je obviněným H. zkrácená spotřební daň. Tudíž ani v tomto směru, ohledně výše obviněným způsobené škody neexistují pochybnosti. Námitka obviněného k uloženému trestu propadnutí části majetku je neurčitá a není povinností Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet směr jeho úvah při jejím vznesení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 a 11 Tdo 1159/2015). Vhodným je pouze připomenout, že obviněný byl odsouzen za zvlášť závažný zločin, jímž se snažil získat majetkový prospěch a pokud jde o zjištění vlastnictví k majetku, toto bylo zjištěno z výpisu z listu vlastnictví (viz č. l. 641).
26. S ohledem na charakter dalších námitek uplatněných v dovoláních [ve vztahu k oběma obviněným] , považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
27. V reakci na obviněným T. tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k porušení práva na spravedlivý proces [výslovně zmíněné např. porušení čl. 36 Listiny, (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo)] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatelů zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
29. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce extrémního nesouladu, právu na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obvinění zahrnuli do svého dovolání s argumentací, že se podílely na jejich nezákonném odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podaným dovoláním musí konstatovat, že odkazy na porušení těchto zásad trestního řízení jsou ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární námitky spočívají v tom, že se obvinění neztotožnili s hodnocením důkazů, které nad rámec dokazování soudem prvního stupně provedl odvolací soud.
30. V souvislosti s námitkou obviněného T., že soudy vycházely z jediného důkazu, a to svědecké výpovědi T. B. musí Nejvyšší soud konstatovat, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, kdy nejde v žádném případě hovořit o existenci jediného důkazu v podobě výpovědi zmíněného svědka. Dotčená výpověď totiž nestojí v rámci hodnocení důkazů samostatně, nýbrž je doplněna celou řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, údaji zajištěnými v deníku svědka K. a dalšími zjištěnými skutečnostmi týkající se jeho (myšleno obviněného) činnosti ve vztahu k obchodům s lihem společnosti MORÁVIA-CHEM a dalších důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možno vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého tvrzení a důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Přestože obviněný T., jak již bylo shora uvedeno mj. zpochybňuje otázku spolupachatelství s odsouzeným P. (viz již shora), a to v souvislosti, že mu nebylo toto spolupachatelství prokázáno, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že také spolupachatelství je třeba prokázat a jeho prokázání vychází nejen z doznání pachatelů, kdy vesměs tito takové zapojení budou popírat, ale také z celé řady dalších, byť např. nepřímých důkazů, které v rámci logického hodnocení ve svém komplexu toto spolupachatelství prokazují (tak tomu bylo i v předmětné trestní věci). Z výpovědi T. B. vyplynulo, že obviněný T. měl figurovat jako prostředník mezi R. B. a obviněným P. (již tato skutečnost prokazuje, že obviněný T. a odsouzený P. se z tohoto „tzv. podnikání“ znali). Dalším důkazem toto prokazujícím byly skladové karty. [Rovněž bylo zjištěno, že do objektu vjíždělo vozidlo, které bylo registrováno na matku obviněného T., později na společnost odsouzeného R. B. (od roku 2007), a tímto vozidlem byl dopravován líh (myšleno mimobilanční) mj. odsouzenému P. Soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku (např. bod 70) rozvedl, proč považoval výpověď matky obviněného T. za nevěrohodnou]. K otázce aplikace §129 tr. zákoníku, §107 tr. zákoníku se dostatečně vyjádřil soud prvního stupně (viz např. bod 118) a Nejvyšší soud nemá potřebu cokoli na závěrech zmíněného soudu měnit. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
31. Z výše uvedeného je zřejmé, že obvinění neuplatnili relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněných.
32. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí [ i přes skutečnost, že námitka obviněného, že nebylo použito ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyla způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod a ve vztahu k ní bylo by dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považoval Nejvyšší soud za vhodné odkázat nejen na teoretické předpoklady pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody, ale také na konkrétní skutečnosti zjištěné nižšími soudy v předmětné trestní věci ]. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) ptr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu