ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1629.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1629/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání, které v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 106/2004 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Y. A. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 9 To 98/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 3 T 106/2004, byl obviněný Y. A. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, že dne 17. 6. 2004 kolem 20.00 hod. v P., před průchodem k restauraci společně s dalšími třemi neztotožněnými osobami obstoupil poškozeného O. D., V. F. a M. I. s tím, aby tito jim odevzdali 10 % z finanční částky, kterou mají u sebe, a pokud by jim tyto peníze nepředali, takže je pořežou, přičemž poškozený O. D. vydal bankovku v hodnotě 2.000,-Kč, kterou od něj převzal obviněný a předal další osobě, čímž měl spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený O.D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že výpovědi všech tří svědků - poškozených bylo možno po zahájení trestního stíhání opakovat, což však učiněno nebylo, v důsledku čehož nebylo umožněno obviněnému ani jeho obhájci, aby se takového úkonu mohli účastnit a klást svědkům otázky. Uvedl, že se snažil svědky k hlavnímu líčení předvolat, což se ale nepodařilo. Protože podle něj nebyly opatřeny jiné důkazy, na jejichž podkladě by bylo možné vyslovit přesvědčivý závěr o vině obviněného, byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvoláním podaným v neprospěch obviněného. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 9 To 98/2005, bylo podle §256 tr. ř. odvolání zamítnuto.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, jestliže protokoly o výslechu svědků a rekognici V. F., M. I. a O. D. z přípravného řízení nebylo možné v řízení jako důkazy použít, třebaže k takovému závěru shledal důvody odlišné od těch, jež učinil soud prvního stupně. I odvolací soud vyslovil důvodné pochybnosti, zda tyto úkony byly provedeny v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména §2 odst. 5 tohoto zákona. Poukázal na to, že až na malé výjimky je obsah protokolů u všech tří svědků doslovně shodný, a to i v částech obsahujících detailní popis obviněného a dalších neztotožněných osob, a vyvozoval, že úkony neodpovídají ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., §101 a násl. tr. ř. a též §158a tr. ř., v důsledku čehož nemohly být protokoly o výpovědích těchto svědků čteny v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Pochybnosti podle odvolacího soudu vyvolává i skutečnost, že k tlumočení byl přibrán tlumočník pro jazyk anglický, ačkoliv svědci pocházejí ze zemí bývalého Sovětského svazu a v seznamu tlumočníků jsou zapsáni tlumočníci jazyků států, jejichž jsou příslušníky. Stejně tak nebylo možné podle něj pominout, že Policie ČR nezjistila před provedením výslechu bližší údaje o svědcích, o tom, kde bydlí či se zdržují, protokoly neobsahují ani čísla dokladů jejich totožnosti, takže nelze prověřit provedení jejich identifikace, a přítomnost těchto svědků v hlavním líčení zajistit nedokázala. Dodal, že soud prvního stupně tak objektivně též učinit nemohl, a nemohl proto ani odstranit vady přípravného řízení. Soud prvního stupně podle něj za situace procesně nepoužitelných důkazů a při absenci jiných důkazů nepochybil, jestliže obviněného obžaloby zprostil.
Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítla, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka předeslala, že je jí znám převažující výklad důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků tohoto nesprávného procesního postupu při shromažďování a hodnocení důkazů na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci. Připomněla, že takový restriktivní výklad byl Ústavním soudem opakovaně kritizován a s odkazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu shrnula, že do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze začlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, přičemž potřeba korigovat tato pochybení je vázána pouze na nejextrémnější excesy.
O takový extrémní exces se podle dovolatelky jedná v posuzované věci, pokud se zprošťující rozhodnutí soudů obou stupňů opírá o závěr, že soud neměl a nemá možnost vyslechnout poškozené cizí státní příslušníky, neboť státní zástupce nedoložil v podané obžalobě k osobám poškozených potřebný počet identifikačních údajů, v důsledku čehož je nemohl soud sám předvolat a na předvolání soudu, zasílaná prostřednictvím policejního orgánu, se svědci k hlavnímu líčení nedostavili. Postup soudů obou stupňů nejvyšší státní zástupkyně označila za procesně pochybný. Upozornila, že policejní komisař npor. Bc. D. K., slyšen jako svědek v hlavním líčení, vysvětlil soudu prvního stupně, proč nejsou bližší údaje ke svědkům uvedeny v trestním spise a nabídl soudu zprostředkování předvolání s tím, že to musí být policejnímu orgánu zasláno v dostatečném předstihu, řádově měsíc až měsíc a půl. Vytkla, že soud prvního stupně namísto toho, aby po předběžném projednání obžaloby postupoval podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a vrátil věc státnímu zástupci k došetření, postupoval mimo stanovená procesní pravidla, když procesně bezvadným způsobem nezjišťoval místa pobytu poškozených a řádně je sám nebo prostřednictvím držitele poštovní licence nepředvolával, a aniž by akceptoval toliko subsidiární povahu takového postupu, ihned „využil nabídky policejního orgánu“ a pokusil se doručit poškozeným předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím policejního orgánu (žádost o doručení doručil policejnímu orgánu necelých čtrnáct dnů před termínem konání hlavního líčení); když se poškození k hlavnímu líčení nedostavili, rozhodl podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění viny obviněného žalovaným skutkem. Odvolací soud postup soudu prvního stupně akceptoval a odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl, ač podle ní měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit státnímu zástupci k došetření.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 9 To 98/2005, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 3 T 106/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupkyně uplatnila námitky, které směřovaly výlučně proti zákonnosti dokazování a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. V podstatě vytkla, že soud prvního stupně namísto toho, aby např. po předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření, postupoval mimo stanovená procesní pravidla, jestliže v rámci nařízeného a realizovaného hlavního líčení sám procesně bezvadným způsobem nezjišťoval místo pobytu poškozených osob, ohledně nichž státní zástupce v obžalobě nedoložil potřebné identifikační údaje, a řádně je sám nebo prostřednictvím držitele poštovní licence nepředvolával, ale pokusil se doručit předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím policejního orgánu, a když se poškození nedostavili, obviněného zprostil obžaloby. Pochybení odvolacího soudu pak podle ní spočívalo v tom, že procesní postup a závěry soudu prvního stupně akceptoval.
Se zřetelem na povahu dovolatelkou vytýkaných vad je evidentní, že jí vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). To ostatně dovolatelka ani nezpochybňovala; uvedla však, že dovolací důvod je uplatněn relevantně i tehdy, pokud je v jeho rámci tvrzena existence extrémního excesu v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu.
V ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu, jak připomíná dovolatelka, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče polemiky dovolatelky s procesním postupem, vztahujícím se k předvolání svědků (poškozených), a jemu odpovídajícími závěry soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud nezjistil.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení zevrubně poukázal na všechny zásadní vady, jimiž trpěly protokoly o výslechu svědka a rekognici dle fotoalba svědků V. F. (č. l. 33-37), M. I. (č. l. 39-43) i O. D. (č. l. 45-49). Výstižně zaznamenal vedle obsahové shody podstatných částí protokolu, jež ve svých důsledcích opodstatněně vzbuzuje pochybnosti o autentičnosti protokolace výpovědi svědků, též okolnost, že svědci byli identifikováni toliko datem narození, státem, kde se narodili (viz též č. l. 108), a v případě svědků V. F. a O. D. číslem cestovního pasu.
Z obsahu protokolů všech těchto svědků je zjevné, že neobsahují právě ty údaje, které jsou nutné k zjištění nebo ověření jejich totožnosti [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Svědek Bc. D. K., vyšetřovatel, v hlavním líčení uvedl, že policejní orgány mají kontakt na svědky M. I. a O. D., z bezpečnostních důvodů však tyto kontakty nebyly uváděny do spisu, a že policejní orgán je schopen zajistit doručení předvolání svědkům prostřednictvím zastupitelského úřadu (č. l. 92).
Relevantní je, že se nejednalo o svědky, ve vztahu k nimž by přicházelo v úvahu učinit opatření k utajení jejich totožnosti (§55 odst. 2 tr. ř.), a proto neobsahují-li protokoly o jejich výpovědi tyto údaje, jde o nepřípustné omezení práva obhajoby a významný zásah do zásad zajišťujících spravedlivý proces, principů kontradiktornost procesu i porušení rovnosti účastníků. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obviněnému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Utajení totožnosti svědka omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti (srov. sp. zn. Pl. ÚS 4/94, IV. ÚS 37/01, III. ÚS 501/04 aj.). Omezit právo obviněného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Slovy zákona, zjištěné okolnosti musí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Ze spisového materiálu však není patrné, že v případě svědků byly takové okolnosti zjištěny či zjišťovány, vysvětlení svědka Bc. D. K. za přesvědčivé vysvětlení považovat rozhodně nelze a orgány činné v přípravném řízení ani neučinily formální opatření odpovídající podmínkám ustanovení §55 odst. 2 tr. ř.
Protože stejné závěry jako v případě utajených svědků nutno vztáhnout i na svědky, jejichž identifikace je nedostatečná do té míry, že znemožňuje či dokonce vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a jeho věrohodnosti, odvolací soud nepochybil, pokud označil takto opatřené důkazy z přípravného řízení za důkazy, které nelze v hlavním líčení jako důkaz použít. Tento závěr ostatně dovoláním nejvyšší státní zástupkyně ani zpochybněn nebyl.
Dovolatelka vytkla, že soud prvního stupně místo toho, aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., postupoval mimo stanovená procesní pravidla, protože v rámci nařízeného hlavního líčení sám procesně bezvadným způsobem nezjišťoval místo pobytu poškozených a řádně je sám či prostřednictvím držitele poštovní licence nepředvolával, ale využil toliko subsidiární možnosti doručit poškozeným předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím policejního orgánu, a když se nedostavili, zprostil obviněného obžaloby. Odvolací soud podle ní pochybil, jestliže sám nevrátil věc státnímu zástupci k došetření a odvolání státního zástupce zamítl.
Nejvyšší státní zástupkyně tak reagovala na situaci, že soud prvního stupně možnosti nabízené svědkem Bc. D. K. využil a jeho prostřednictvím doručoval svědkům předvolání k hlavnímu líčení na den 14. 12. 2004 (policejnímu orgánu doručeno dne 20. 11. 2004). Ze zprávy Policie ČR, Obvodního ředitelství P., Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 12. 2004 (č. l. 108) se podává, že tohoto dne bylo hovořeno s K. Ch., vedoucím bezpečnosti V. USA v P., který uvedl, že všichni zmínění poškození byli o termínu hlavního líčení (stanoveného na 14. 12. 2004) vyrozuměni, ale nedostaví se, protože se nepodařilo zajistit finanční prostředky na cestu do ČR.
K námitkám dovolatelky je třeba připustit, že soud prvního stupně po zjištění, že přípravné řízení vykazuje závažné procesní vady, které nelze napravit v řízení před soudem, měl důvod pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Nevyužil-li však této možnosti a hlavní líčení nařídil a též konal, pak již věc státnímu zástupci k došetření vrátit nemohl, poněvadž podmínky §221 odst. 1 tr. ř. splněny nebyly. Tak lze postupovat totiž jen tehdy, jestliže výsledky hlavního líčení ukazují na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření; k žádné podstatné změně okolností případu v hlavním líčení však nedošlo. Proto soud prvního stupně sám činil objektivně možné kroky k zajištění přítomnosti svědků v hlavním líčení a tím k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení.
Stěží mohl svědky řádně předvolat způsobem, který pokládá za správný dovolatelka, když místa jejich bydliště orgány činné v trestním řízení, a to ani dodatečně, z důvodů, jež by bylo možné akceptovat, neoznačily. Nelze mu proto vytýkat, že volil i subsidiární způsob pro doručení předvolání svědků k hlavnímu líčení prostřednictvím policejního orgánu (§183 odst. 1, §62 odst. 1 tr. ř.). Že jde o případ stanovený zvláštními předpisy uvedený v §62 odst. 1 věta druhá tr. ř., jak dovolatelka uvádí, nebylo možné objektivně zjistit.
Nepodařilo-li se účast předvolávaných osob zajistit, nebylo to proto, že by soud nevyvinul potřebné úsilí k zajištění jejich přítomnosti, nebo že by žádost o doručení předvolání nepředložil policejnímu orgánu včas (jak též naznačuje dovolatelka); stalo se tak výlučně proto, že orgány činné v přípravném řízení nepředložily soudu potřebné údaje, aniž by pro takový postup měly zákonné důvody. V daných souvislostech netřeba připomínat, že státní zástupce byl přítomen hlavnímu líčení i veřejnému zasedání o odvolání, nikdy konkrétní návrh na doplnění dokazování v potřebném směru neuplatnil, relevantní informaci či důkaz neopatřil, ač mu ustanovení §180 odst. 2 tr. ř. ukládá, aby v řízení před soudem vystupoval tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby a za tímto účelem opatřuje i z vlastní iniciativy další důkazy, které nebyly dosud opatřeny nebo provedeny. To koresponduje zásadě, že je to státní zástupce, kdo je povinen dokazovat vinu obviněného a musí nést důsledky toho, že se splnění této povinnosti nezhostí odpovědně, zvláště pak v situaci, že soud nemá objektivně možnost dostát své povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Závěr o nutnosti obviněného zprostit obžaloby [nejméně z důvodu §226 písm. c) tr. ř.], který odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyvodil, nelze než akceptovat.
Dovoláním tvrzený extrémní exces v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu Nejvyšší soud v postupu a závěrech soudů obou stupňů neshledal.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková