ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.832.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 832/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání podaném obviněným J. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 9 To 13/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 39/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 14 T 39/2005, byl obviněný J. A. uznán vinným, že
„v době následující po 5. 6. 2001, kdy byl členskou schůzí Mysliveckého sdružení S., honitba D. – Š., odvolán z funkce předsedy sdružení, toto nerespektoval a nadále navenek v D., v působnosti Okresního soudu Praha-západ, a jinde vystupoval jako statutární orgán, a to zejména tím, že si ponechal dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu sdružení, dále pak vystupoval jako předseda a při uzavření nájemní smlouvy na honitbu s Lesy České republiky podával návrhy, např. dne 11. 2. 2004 na jmenování mysliveckého hospodáře Mysliveckého sdružení, a vyvíjel po celou dobu i další četné aktivity, kterým Myslivecké sdružení S., honitba D. – Š., muselo čelit nápravnými opatřeními, a to i prostřednictvím právního zastoupení“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od jeho potrestání, neboť měl za to, že obviněný spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost a vzhledem k povaze spáchaného činu a k jeho dosavadnímu životu lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě. V dalším bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 9 To 13/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovoláním. Učinil tak z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Po zevrubné rekapitulaci celého dosavadního trestního řízení a konstatování závěrů soudů obou stupňů (včetně závěrů Ústavního soudu a soudů civilních, jež v této věci rovněž rozhodovaly) uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí obviněný namítl nesprávné zjištění všech skutkových okolností posuzovaného případu. Setrval na svém tvrzení, že ze své funkce předsedy Mysliveckého sdružení S. nebyl nikdy odvolán, a proto i v následující době (ale pouze do doby rozhodnutí Ústavního soudu) toliko řádně plnil své povinnosti, které mu z této funkce vyplývaly. Za nesprávné pokládal, že soudy zcela pominuly to, že o průběhu příslušné členské schůze existovaly dva zápisy. Podle jeho názoru se soudy dále nezaobíraly důkazní hodnotou výpovědi svědka JUDr. F. K., který měl potvrdit, že k jeho odvolání z funkce předsedy uvedeného sdružení nedošlo, a nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily (údajně zcela lživou) výpověď svědka Ing. V. S. Zásadní výhrady vznesl proti rozsahu a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, která prý nevyhovují požadavkům uvedeným v ustanovení §125 tr. ř. a jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahují konkrétní úvahy týkající se hodnocení provedených důkazů. Namítl nedostatečné objasnění subjektivní stránky jeho jednání s tím, že nebyl prokázán žádný jeho motiv pro poškozování uvedeného sdružení, jež sám zakládal a jehož byl dlouholetým předsedou. Názor soudů prvního a druhého stupně, že jednal na základě určitého osobního trucu, obviněný považoval za zcela nepodloženou spekulaci. Měl za to, že právní závěr soudů je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když soud provedl rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav byl konstruován v rozporu s provedenými důkazy. Tím podle dovolatele došlo k porušení trestněprávních norem, základních práv uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále převážně jen „Listiny“) a zásad presumpce neviny a „in dubio pro reo“. Dále tvrdil, že nedošlo k naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení vážné újmy na právech jiného, neboť uvedenému sdružení nezpůsobil žádné provozní a právní komplikace, jak soud prvního stupně nesprávně dovodil. Domníval se, že jeho jednání není trestným činem, a domáhal se zproštění obžaloby.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby v celém rozsahu zprostí.
Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. předloženo k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 28. 6. 2006 zaujal názor, že převážná část dovolacích námitek obviněného byla uplatněna v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahově jej nenaplňují. Protože je z rozhodnutí soudů obou stupňů zcela evidentní, jakými úvahami se oba soudy řídily při hodnocení jednotlivých důkazů, a jejich odůvodnění korespondují s požadavky uvedenými v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., státní zástupce neshledal případným ani argument obviněného týkající se údajného extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními úvahami soudů obou stupňů. Navrhl proto, aby Nejvyšší postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, což právě obviněný v převážné části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatel uplatnil především výhrady, v rámci nichž sám hodnotil provedené důkazy a úměrně tomu činil vlastní skutkové závěry. Tak tomu bylo především v té části jeho dovolací argumentace, pokud trval na tom, že hlasováním na členské schůzi dne 5. 6. 2001 nedošlo k jeho odvolání z funkce předsedy Mysliveckého sdružení S. a že byly pořízeny dva rozdílné zápisy z této členské schůze, nebo pokud namítl, že soud nepostupoval důsledně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a zatímco přecenil důkazní hodnotu (zcela lživé) výpovědi svědka Ing. V. S., nepřihlédl k výpovědi svědka JUDr. F. K. Takové námitky nelze rozhodně označit za námitky právní, resp. námitky, jež by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obdobně nebylo lze přihlížet k té části dovolacích výhrad obviněného, zpochybnil-li naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a znak způsobení vážné újmy na právech jiného. Také tyto námitky, byť mají zdánlivě právní charakter, obviněný totiž založil na tvrzení, že nebyl prokázán jeho motiv, pro který měl uvedené sdružení poškodit (přičemž související úvahy soudů obou stupňů jsou pouhou spekulací), a že závěr soudů obou stupňů o tom, že označenému sdružení způsobil provozní a právní komplikace, je zcela nepodložený konkrétními důkazy. Protože i tyto námitky jsou primárně skutkové povahy, na obviněným uplatněný důvod dovolání nedopadají.
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ta tvrzení obviněného, že soud nerespektoval zásady „in dubio pro reo“ a presumpce neviny. Nejvyšší soud konstatoval, že ani v tomto případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má totiž vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
S ohledem na jejich zcela procesní charakter nelze pod zvolený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů obsažených v ustanovení §265b tr. ř.) podřadit ani ta tvrzení obviněného, jimiž postupu soudů obou stupňů vytkl porušení práva na spravedlivý proces uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již ve svém vyjádření výstižně poznamenal státní zástupce, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Lze tak shrnout, že ačkoliv obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak k němu přistoupily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; namítané nedostatky dovoláním napadeného usnesením tak podmiňoval prezentací vlastních skutkových závěrů, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení provedených důkazů.
S odkazem na zákonnou citaci ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nejsou z hlediska dovolání přípustné ty argumenty obviněného, jimiž brojil proti přesvědčivosti a důkazní podloženosti úvah soudů obou stupňů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí, jež označil za odporující požadavkům uvedeným v §125 tr. ř. a nepřezkoumatelná.
Za této situace proto Nejvyšší soud dovodil, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních, a že dovolatel v tomto rozsahu neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Ačkoliv dovolatel uvedenou soudní praxi nikterak nezpochybnil, výslovně ve svém podání poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn také tehdy, pokud je jeho prostřednictvím namítána existence tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním hodnocením na straně druhé. Na podporu této své námitky konstatoval, že soud provedl rozporné a neúplné hodnocení důkazů a že zjištěný skutkový stav byl konstruován v rozporu s provedenými důkazy.
V této souvislosti je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že výše zdůrazňovaná zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí platit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Jinak řečeno, dovolací soud se může zabývat hodnocením důkazů soudem pouze tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 200/05). Přitom současně platí, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Ústavní soud v řadě svých nálezů či rozhodnutí vymezil zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod (ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu). Do jedné skupiny lze zařadit případy tzv. opomenutých důkazů (může jít buď o důkazy vůbec neprovedené, ať už záměrně nebo opomenutím, anebo o důkazy sice řádně provedené, ale nehodnocené při ustálení skutkového stavu věci – srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), do druhé skupiny případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy (takové důkazy musí být soudem vyloučeny – srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, II. ÚS 291/2000, III. ÚS 190/01 a další) a do třetí skupiny případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Současně však Ústavní soud zdůraznil, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud takto formulované postuláty ve svých rozhodnutích respektuje a v žádném případě je nezpochybňuje. Přesto musí akcentovat, že rovina přezkumu vymezená úpravou dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků a rovina ústavněprávní nejsou a nemohou být již ze samotné podstaty věci rovinami zcela shodnými. Tím spíš musí platit i pro dovolací soud shora zmíněná premisa o možnosti korigovat jen ty nejextrémnější excesy; jinak by se dovolací soud ocitl mimo zákonem mu vymezené pravomoci.
Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud žádná pochybení ve vztahu k namítanému tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud prvního stupně (jež v plném rozsahu respektoval také soud odvolací) učinil, a právním závěrem tohoto soudu neshledal. Nemůže být sporu o tom, že ze shora uvedených tří skupin případů by na danou věc mohla dopadat až skupina třetí (svévolné hodnocení důkazů provedené bez akceptovatelného racionálního logického základu). Dovolací soud však nedospěl k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí svědčilo o možné libovůli v rozhodování soudu druhého stupně.
Soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (hodnotily je podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) a učinily skutkové závěry, které lze akceptovat. Svůj závěr o vině obviněného ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily.
Nad rámec výše řečeného Nejvyšší soud poznamenává, že i když obviněný vyslovil s hodnocením důkazů soudy obou stupňů nesouhlas, nelze připustit, aby jím tvrzený tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně na straně jedné a jejich navazujícími právními závěry na straně druhé byl založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Vždyť i podle výkladu Ústavního soudu by muselo jít o případ svévolného hodnocení provedených důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a