ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.644.2007.2
8 Tdo 644/2007 - I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 7 To 4/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 2/2006 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 7 To 4/2007, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 18 T 2/2006, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 18 T 2/2006, byl obviněný J. K. uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §222 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. K. odvoláním, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 7 To 4/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. K. byl uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že z důvodů vzájemných neshod, nejspíše majetkových sporů, v úmyslu nechat zbít svého bratra M. K., vyhledal dvě osoby u. n., z nichž byl ustanoven V. S., když totožnost další osoby se zjistit nepodařilo, a bezprostředně po telefonických hádkách, k nimž došlo dne 30. 8. 2005 ve večerních hodinách, kdy věděl, že bratr M. se zdržuje ve společnosti P. D. v obci S., okr. P., v pohostinském zařízení a požívají alkoholické nápoje, přivezl uvedené dvě osoby služebním vozidlem Nissan Vanette Cargo, bílé barvy, z okolí obce K., okr. P., do obce S., zde vyčkal, až jeho bratr M. s P. D. opustí restaurační zařízení, a poté pomalou jízdou projel okolo nich, následně vozidlo zaparkoval v obci S. na rohu náměstí, přičemž V. S. spolu s další nezjištěnou osobou kolem 0.48 hodin dne 31. 8. 2005 před domem, kde byl předpoklad, že se bude M. K. pohybovat, zaútočili opakovanými údery baseballovou pálkou na M. K. a P. D., kteří v době napadení seděli v osobním vozidle Škoda 105, přičemž v důsledku útoku M. K. utrpěl příčnou tržně - zhmožděnou ránu v krajině temenní vzadu, rozlámání klenby a spodiny lební a zhmoždění mozku, zranění, jemuž při převozu do nemocnice podlehl, P. D. pak utrpěl zhmoždění levého zápěstí a oděrku na zevní straně levého kolena s dobou léčení kolem dvou týdnů, oba útočníci z místa činu utekli zpět k vozidlu Nissan Vanette Cargo nedaleko zaparkovaného a do tohoto vozidla oba nastoupili a z obce S. odjeli směrem na obec K.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiné nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že soudy opřely výrok o vině o důkazy získané nezákonným způsobem, neprovedly některé důkazy navrhované obviněným, výrazným způsobem vybočily ze zásady volného hodnocení důkazů a nesprávně právně posoudily jeho jednání jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. V řízení byl podle něho použit důkaz - výpis údajů o uskutečněných telekomunikačních provozech z mobilního telefonu a na mobilní telefon P. H., který neodpovídá ústavně konformnímu výkladu ustanovení §88a tr. ř. S podrobnými odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 a I. ÚS 191/05 vyvozoval, že jestliže se údaje o uskutečněném telefonním hovoru vztahují k oběma účastníkům hovoru, nemůže stačit souhlas jen jednoho z účastníků hovoru. Souhlas jen jednoho by mohl postačovat jedině tehdy, pokud by tím byla sledována ochrana základních práv účastníka hovoru udělujícího souhlas; o to ale v posuzované věci nešlo. Pokud tedy udělení souhlasu jen jedním účastníkem není ospravedlněno ochranou práva účastníka udělujícího souhlas, lze údaje o telefonních hovorech získat pouze na základě příkazu předsedy senátu nebo soudce, který však učiněn nebyl. Vyvozoval, že výpis hovorů obviněného s P. H. na telefonním čísle P. H. byl získán v rozporu s trestním řádem, je nezákonný a absolutně neúčinným důkazem. Použitím zmíněného důkazu došlo podle dovolatele nejen k porušení článku 13 Listiny základních práv a svobod, ale i k porušení práva na spravedlivý proces.
V souladu s dosavadní obhajobou obviněný zpochybnil svědectví P. D., který podle jeho názoru nemohl přečíst na vzdálenost 80 m nápisy na vozidle, a tak je identifikovat. Odmítl argumentaci odvolacího soudu o výskytu jeho dodávky v obci S. s tím, že nebylo nade vší pochybnost vyloučeno, aby se podobná dodávka v danou dobu v S. vyskytovala. Setrval na své obhajobě, že z místa odjel cca dvě hodiny před spácháním útoku na poškozené. Poznamenal, že zmíněné výpisy hovorů by tak mohly být jediným významnějším důkazem, z nichž by bylo možné dovodit, že to byl právě obviněný, kdo svědkem P. D. viděnou dodávku řídil. Odvolací soud tak výrazným způsobem vybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. Vytkl rovněž, že pokud se soudy ani nepokusily o výslech svědka V. S., porušily základní zásadu trestního řízení vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř., neboť neprovedly důkaz, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Svědek by se mohl vyjádřit ke všem zásadním skutečnostem týkajícím se skutku; zda jej někdo instruoval, případně kdo a jak, kdo řídil dodávku, zda tak činil právě obviněný. Jeho výpověď mohla být důležitá nejen pro posouzení otázky právní kvalifikace skutku, ale i pro posouzení toho, zda se tohoto jednání dopustil právě obviněný.
Dovolatel dále zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., poněvadž s ohledem na zjištěné skutečnosti nelze podle něj dovodit zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví. Upozornil, že nebylo prokázáno, jak útočníky instruoval, a odkázal na závěry znaleckého posudku, podle nichž útok baseballovou pálkou silou střední intenzity nemusí vést ke způsobení těžké újmy na zdraví. Závěr o zavinění nemůže podle dovolatele obstát zejména za situace, kdy odvolací soud jednak nemá za prokázané, jak byli útočníci obviněným instruováni, a jestliže připustil, že u pachatele útočícího na zemřelého M. K. mohlo jít o exces. Zjištěný skutkový stav nelze kvalifikovat jako organizátorství trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. (správně pouze §222 odst. 1 tr. zák.), mohl být kvalifikován maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že velká část námitek směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní, a deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. To platí podle něj o námitkách, týkajících se procesní nepoužitelnosti výpisů údajů o uskutečněných telekomunikačních provozech, neprovedení výslechu svědka S. a pohybu obviněného, resp. jím řízeného vozidla na místě činu. Přes uvedené stran námitek týkajících se nepoužitelnosti výpisů telekomunikačních provozů označil argumentaci dovolatele za absurdní, neboť jím prezentovaným výkladem by se ustanovení §88a odst. 2 tr. ř. stalo v praxi nepoužitelným. V nerealizovaném výslechu svědka V. S. nespatřoval opomenutý důkaz, neboť odvolací soud dostatečně vyložil, proč nepovažoval výslech za nutný, a připomenul, že s ohledem na nález daktyloskopickým stop ve vozidle by ani nebylo možné vyslýchat V. S. v procesním postavení svědka. Soudy podle jeho názoru nikterak nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ani v závěrech o pohybu vozidla užívaného obviněným na místě činu. Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, kterými dovolatel brojil proti právnímu posouzení skutku podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. z důvodů absence jeho úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví. Tyto námitky ale neshledal důvodnými, neboť nebezpečný charakter baseballové pálky musel být obviněnému zřejmý, jak v odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl odvolací soud. Připomněl, že vznik těžké újmy není naprosto nutným a nevyhnutelným následkem útoku vedeného takovou zbraní, avšak jde o následek častý a pravidelný. Zosnoval-li obviněný útok dvou dospělých mužů ozbrojených baseballovými pálkami proti poškozenému, pak nutně musel být nejméně srozuměn s tím, že hlavní pachatelé způsobí poškozenému tělesné poškození mající charakter těžké újmy na zdraví. Upozornil, že možnost excesu ze strany hlavních pachatelů soud fakticky připustil nikoli ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, ale ve vztahu k usmrcení poškozeného. Dodal, že vědomost obviněného o použití baseballových pálek hlavními pachateli není výslovně vyjádřena v tzv. skutkové větě; je ovšem uvedena v rámci rozvedení skutkových okolností v odůvodnění rozhodnutí soudů a ze samotného charakteru, resp. rozměrů těchto předmětů vyplývá, že není dost dobře možné, aby obviněný nepozoroval, že hlavní pachatelé mají tyto předměty u sebe. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel uplatnil též námitky, které směřovaly proti zákonnosti a úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Takovou povahu mají jeho výhrady vůči posuzování zákonnosti výpisu údajů o uskutečněných telekomunikačních provozech z mobilního telefonu a na mobilní telefon P. H., z nichž měly vyplynout i údaje o telefonických spojeních s obviněným v době spáchání trestného činu, a vůči zamítnutí jeho návrhu na provedení výslechu V. S., státního občana U., který měl být jedním ze dvou pachatelů trestného činu organizovaného obviněným. Do stejné kategorie námitek nutno zařadit i výhrady vůči způsobu hodnocení důkazů, především svědka P. D., jehož důsledkem byl závěr soudu o pohybu dodávky užívané obviněným a tedy přítomnosti obviněného v blízkosti místa spáchání trestného činu v době jeho spáchání.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že takto jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. To ostatně dovolatel ani nezpochybňoval; uvedl však, že vytýkané procesní vady jsou natolik závažné, že v jejich důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyvozoval, že jde právě o takovou situaci, kdy je dovolací soud nemůže ignorovat.
Dovolateli lze přisvědčit, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Jinak řečeno, podle Ústavního soudu lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit. Je však na místě připomenout, že upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci. Výhrady obviněného vůči důkaznímu řízení v podstatě postihují všechny tří kategorie relevantních vad, zvláště však důkazů získaných nezákonným způsobem (výpis údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu z mobilního telefonu a na mobilní telefon P. H.) a důkazů opomenutých (výslech svědka V. S.).
Obviněný obsáhle namítal, že soudy obou stupňů nezákonně opřely svá skutková zjištění rovněž o výpisy údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu z mobilního telefonu a na mobilní telefon P. H., z nichž vyplynuly i údaje o telefonických spojeních s obviněným v době spáchání činu. Uvedl, že tento výpis byl pořízen na základě souhlasu P. H., avšak on jako druhý účastník hovoru souhlas k získání údajů, které se ho týkají, nedal, v důsledku čehož je nutné takový výpis považovat za důkaz získaný nezákonným způsobem a tedy absolutně neúčinný. V této souvislosti argumentoval tím, že právo na ochranu tajemství přepravovaných zpráv podávaných telefonem zakotvené v čl. 13 Listiny základních práv a svobod přísluší oběma účastníkům hovoru, tj. volajícímu i volanému, a ve smyslu této zásady nutno vykládat i ustanovení §88a tr. ř., především jeho odstavec druhý. Jestliže se údaje o uskutečněném telefonním hovoru vztahují k oběma účastníkům hovoru, nemůže podle něj stačit souhlas jen jednoho z nich; ten by postačoval jedině tehdy, pokud by tím byla sledována ochrana základních práv účastníka hovoru udělujícího souhlas, které by bylo nutno dát přednost před ústavně zaručeným právem druhého účastníka hovoru na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem. Pokud není tato podmínka splněna, nemohou být údaje o telefonních hovorech získány podle §88a odst. 2 tr. ř. pouze se souhlasem tohoto jednoho účastníka, ale je možné je získat pouze za podmínek uvedených v §88a odst. 1 tr. ř.
Námitka této povahy byla přednesena před soudem prvního stupně, ten se jí ale v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval a výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu použil jako důkaz. Obviněný ji opakoval i v odvolání; odvolací soud výhrady obviněného vůči zákonnosti výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu z mobilního telefonu a na mobilní telefon P. H. odmítl. Neshledal je případnými a argumentoval, že každý účastník, s nímž bylo navázáno spojení, by tak musel dávat svůj souhlas, resp. soud by musel vydávat příkaz na každý takový kontakt, ač by k takovému postupu neexistoval žádný zákonný důvod, neboť pak by příkladmo musely být poskytovány údaje o naprosto nezájmových osobách, a ve svém důsledku by práva takových osob (a dalších osob, s nimiž by tyto osoby komunikovaly) byla hrubě pošlapána (strana 7 napadeného rozsudku).
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odvolací soud zčásti přisvědčil výhradám obviněného vůči zákonnosti důkazu - výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu na jím užívaný mobilní telefon zaměstnavatele. Správně a výstižně uvedl, že takový důkaz byl opatřen nezákonným způsobem, poněvadž souhlas k poskytnutí údajů nedal obviněný coby jeho uživatel, ale M. Š., jednatel jeho zaměstnavatele obchodní společnosti V., s. r. o.
Podle §88a odst. 1 tr. ř. je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Podle odst. 2 §88a tr. ř. příkazu podle odstavce 1 není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat.
Netřeba připomínat, že toto ustanovení bylo do trestního řádu zařazeno novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. jako reakce na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000, IV. ÚS 536/2000, IV. ÚS 78/2001, které mimo jiné konstatovaly, že soukromí každého člověka je ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) hodno ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu.
Námitky obviněného jsou soustředěny k aplikaci ustanovení §88a odst. 2 tr. ř., jež upravuje případ, kdy k poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat. Obviněný vyvozoval, že výpisu či zprávy o uskutečněném telekomunikačním provozu lze užít jen za předpokladu souhlasu obou účastníků takového provozu, tj. volaného i volajícího, neboť jim oběma přísluší právo na ochranu zakotvené v čl. 13 Listiny.
Podle čl. 13 Listiny nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
Ústavní pořádek připouští průlom ochrany poskytované citovaným článkem Listiny a Ústavní soud sám zdůrazňuje, že se tak děje pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (viz nález sp. zn. II. ÚS 502/2000). V jiných souvislostech Ústavní soud zevrubněji rozvedl, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv (nález I. ÚS 191/05).
Ve světle těchto principů se skutečně oba účastníci telekomunikačního provozu mohou dovolávat ochrany poskytované čl. 13 Listiny. Jde pak o to, zda v případě obviněného neexistuje důvod, který by zásah do práva zakotveného v čl. 13 Listiny umožnil. Ústavní soud definoval dvě kategorie takových důvodů: za prvé ochrana demokratické společnosti a za druhé ústavně zaručená základní práva a svobody jiných. V zájmu ochrany demokratické společnosti nepochybně je i její ochrana před trestnými činy a nezbytnost, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Právě sledování tohoto zájmu ospravedlňuje v kolizi s právem garantovaným v čl. 13 Listiny omezení zde zakotveného práva. Jinými slovy, zájmu na objasnění a zjištění trestného činu obviněného může být dána přednost před zárukami poskytovanými čl. 13 Listiny. Stejně tak lze před těmito zárukami upřednostnit ochranu základních práv a svobod uživatele telekomunikačního zařízení udělujícího souhlas, typicky např. v situacích, pokud by základní práva a svobody takového uživatele mohly být porušeny či ohroženy trestnou činností, jak ostatně jako jedinou možnost absence souhlasu druhého uživatele připouští i obviněný.
Dovolací soud je přesvědčen, že takový výklad je možno vztáhnout k oběma alternativám uvedeným v ustanovení §88a tr. ř., tedy jak k příkazu předsedy senátu či soudce předpokládanému v odst. 1, tak souhlasu uživatele telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat, podle odst. 2. Není jasné, z jakých důvodů obviněný favorizuje pro případ svého nesouhlasu příkaz předsedy senátu či soudce. Není pochyb o tom, že souhlasu alespoň jednoho z uživatelů telekomunikačního provozu je třeba dát přednost před zásahem státní moci. Výklad, že musí dát souhlas každý z uživatelů, by aplikaci §88a odst. 2 tr. ř. velmi ztížil, ba až znemožnil. Současně ovšem nutno dodat, že jak příkaz předsedy senátu či soudce, tak přiměřeně souhlas uživatele musí vyhovovat požadavkům kladeným na možnost kontroly proporcionality takových zásahů. Obsah příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu vyplývá ze znění §88a odst. 1 tr. ř. a ač zákon nestanoví podmínky souhlasu uživatele, není od věci požadovat, aby v něm bylo specifikováno telekomunikační zařízení, období, za jaké mají být předmětné údaje sděleny, a též aby z něj bylo patrno, že souhlas je dán pro určité trestní stíhání.
V konkrétním případě šlo o to, že P. H., udělila dne 5. 10. 2005 souhlas ke zjištění všech aktivních a pasivních hovorů, odeslaných a přijatých SMS za období od 11.00 hodin do 18.00 hodin dne 31. srpna 2005 na telefonní stanici, kterou užívala (č. l. 311). Z takto formulovaného souhlasu není vůbec patrné, v jaké trestní věci se tak mělo stát, v jí podepsaném podání není ani zmínka o osobě obviněného a jejím vztahu k němu. Navíc nelze nepoznamenat, že souhlas byl dán k době od 10.00 hodin do 18.00 hodin dne 31. 8. 2005 a v těchto souvislostech není jasné, jak mohl napomoci k objasnění skutečností důležitých pro trestní stíhání.
Se zřetelem k těmto nedostatkům souhlasu uživatelky P. H. a k pochybnostem o naplnění základního smyslu tohoto úkonu, který ve svých důsledcích nemohl přispět k objasnění trestného činu, neměl soud výpis telekomunikačního provozu jmenované uživatelky jako důkaz použít, neboť stěží mohl obstát ve střetu zájmů mezi zárukami garantovanými čl. 13 Listiny na straně jedné a zájmem na ochraně demokratické společnosti představovaným požadavkem zjištění a potrestání trestných činů na straně druhé.
Především však nutno zdůraznit, že k prověření obhajoby obviněného byl tento důkaz zcela nevýznamný; obviněný nebyl uživatelem telekomunikačního zařízení, s nímž tato uživatelka přicházela v rozhodné době do kontaktu, a byly-li by splněny předpoklady pro jeho použití, souhlasu obviněného by nebylo třeba za žádných okolností. Provedením tohoto důkazu k porušení soukromí obviněného ve smyslu čl. 13 Úmluvy rozhodně nedošlo a ani dojít nemohlo. Nutno doplnit, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by souhlas k poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu dala i P. H., tehdy družka a nyní manželka obviněného, a že by byl opatřen výpis telekomunikačního provozu z jí užívaného mobilního telefonu.
Pokud obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že se v kritické době pohyboval v obci S. ve služebním vozidle značky Nissan Vanette Cargo bílé barvy, zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka P. D. a poukazuje na nemožnost užít výpis hovorů na telefonní číslo P. H., nelze mu přisvědčit. Soud prvního stupně věnoval objasnění této okolnosti náležitou pozornost a zevrubně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl k tomuto zjištění doveden. Závěr soudů se neopírá jen o výpověď svědka P. D., ale podporují jej též výpovědi svědků P. K. a P. K. a nepřímo i K. B. či M. N., kteří potvrdili, že dne 30. 8. a 31. 8. 2005 vozidlo užíval a řídil právě obviněný. Vady a s tím spojená nemožnost užít výpis hovorů na telefonní číslo P. H. však správnost tohoto zjištění nemohla nikterak ovlivnit, poněvadž výpis žádný relevantní poznatek ve smyslu ztotožnění osoby řidiče dodávky viděné svědkem P. D. neobsahoval a s ohledem na vymezení časového intervalu, jehož se měl týkat, ani obsahovat nemohl.
Obviněný polemizoval s postupem soudů obou stupňů, nevyhověly-li jeho návrhu na výslech svědka V. S. Poukazoval na to, že závěr o jeho vině a o tom, že to byl právě on, kdo řídil dodávku, kterou viděl svědek P. D., neprokazují žádné přímé důkazy a neprokazují ho podle jeho názoru ani provedené důkazy nepřímé. Má-li být usvědčován nepřímými důkazy, nabývá výpověď V. S. jako údajného pachatele útoku na poškozeného zásadního významu, poněvadž svědek by se mohl vyjádřit ke všem zásadním otázkám; zda jej někdo instruoval a případně jak, kdo řídil dodávku. Třebaže nelze vyloučit, že svědek nebude vypovídat, považoval jeho výslech za nezbytný k prokázání své viny, k prokázání úmyslného zavinění k těžké újmě na zdraví způsobené M. K. Námitka obviněného je opodstatněná.
Ohledně opomenutých důkazů lze připomenout, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [čl. 6 odst. 1, event. odst. 3 písm. d)], nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána obviněnému možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu nejen o takových návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. neopřel o ně svá skutková zjištění.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.). Z nich mimo jiné vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, proč v hlavním líčení jako nadbytečný zamítl návrh obviněného na výslech svědka V. S. (viz č. l. 736), ale podle jeho názoru nejde o důkaz opomenutý, poněvadž tento procesní postup v hlavním líčení zdůvodnil. Sám pak nezpochybnil, že tento svědek, který se v České republice již nezdržuje, by se mohl vyjádřit ke všem zásadním skutečnostem týkajícím se posouzení viny obviněného, mimo jiné i k tomu, zda ze strany pachatelů nešlo o jednání vybočující z jeho instrukcí, a za nejméně předčasný a nepodložený shledal postup vedoucí k vyhoštění svědka s tvrzením, že mu trestná činnost nebyla prokázána. Na druhé straně ovšem upozornil, že uskutečnění výslechu tohoto svědka se jeví jako značně nejisté, vedlo by k podstatnému prodloužení řízení a jako svědek by mohl též výpověď odmítnout, a navíc v daném kontextu dodal, že jeho výpověď by se mohla nést toliko v neprospěch obviněného. Uzavřel, že výslech jmenovaného svědka by sice byl potřebný, ale jeho provedení značně nejisté a v daném stadiu řízení, při odvolání obviněného, se dostává „na okraj zájmu“ a s ohledem na změnu právního posouzení skutku „v podstatě jakákoliv jeho důvodnost odpadá“ (strany 7 až 9 rozsudku).
Závěry odvolacího soudu nelze bezvýhradně akceptovat. Nelze přehlédnout, že V. S. je důvodně pokládán za jednoho z hlavních pachatelů útoku na poškozeného M. K. a v tomto smyslu by se mohl vyjádřit ke všem zásadním otázkám, významným pro závěr o vině obviněného, jak tento opodstatněně připomíná. Stěžejní otázka, tj. otázka dohody a případných instrukcí mezi obviněným a přímými pachateli, bez pochybností objasněna nebyla a nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na jím použitou právní kvalifikaci se požadavek výslechu svědka dostává na okraj zájmu, poněvadž by mohla vyznít toliko v jeho neprospěch. Obviněný přiléhavě uvedl, že závěr o úmyslném zavinění k těžké újmě na zdraví způsobené poškozenému M. K. nemohl být bez provedení výslechu jmenovaného svědka bez jakýchkoliv pochybností učiněn s argumentem, že jde o právní posouzení pro něj nejpříznivější. Okolnosti, k nimž by se svědek mohl vyjádřit, mají nepochybně relevantní souvislost s předmětem řízení a žádný jiný důkaz k objasnění okolností, k nimž by se mohl vyjádřit právě on, dosud proveden nebyl. Třebaže nelze vyloučit, že svědek využije svého práva odepřít výpověď, nelze jeho výslech a priori odmítnout, poněvadž potencionálně je jeho výpověď způsobilá potvrdit, popř. vyvrátit, okolnosti kladené obviněnému za vinu a je významná i z hlediska přesvědčivosti a správnosti právních závěrů. Z toho plyne, že soudy ve skutečnosti neměly žádný přijatelný argument pro zamítnutí tohoto důkazního návrhu a pochybily, pokud svědka V. S., jehož osobní údaje včetně místa bydliště jsou uvedeny ve spise (č. l. 593) nenechaly cestou dožádání vyslechnout orgány U., poněvadž mu bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dva roky, tj. do 17. 9. 2007. Bude proto na soudu prvního stupně, aby tento nedostatek odstranil; na překážku tomuto postupu nemůže být ani nejistota o tom, zda svědek bude skutečně vypovídat, že to ovlivní délku trestního řízení a už vůbec nelze předjímat obsah výpovědi svědka a její možné dopady na výsledek trestního stíhání ve smyslu její nerelevantnosti (jak to naznačoval odvolací soud na straně 8 rozsudku).
Výtku obviněného stran neprovedení důkazního prostředku v podobě výslechu svědka V. S. nelze ignorovat ani se zřetelem ke změně právního posouzení skutku před odvolacím soudem. Není pochyb o tom, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že pro absenci úmyslného zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví mohl být kvalifikován jako účastenství na trestném činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Jak správně připomněl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, trestněprávně postižitelné organizátorství je v našem trestním zákoně vybudován na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě organizátora) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestné jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje organizátorství, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním organizátora a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil. Účastenství ve formě organizátorství je z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu. Úmysl organizátora směřuje k tomu, aby spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil; úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti naplňující tyto znaky, tedy zejména i skutečnosti tvořící skutkovou podstatu organizovaného trestného činu. Pokud by ze strany hlavního pachatele došlo k excesu a pachatel spáchal závažnější trestný čin, než k jakému organizátorství směřovalo, odpovědnost organizátora zůstává nezměněna, bude odpovědný za čin, který organizoval, nikoliv za čin, který spáchal pachatel (právě o takovém excesu ve vztahu k event. organizátorství trestného činu vraždy hovoří v odůvodnění rozsudku odvolací soud – viz strana 9).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Proti tomu trestného činu ublížení na zdraví podle podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví. Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nebo o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví, druhým těžká újma na zdraví) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti).
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - spatřoval v popsaném skutku obviněného organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Odmítl názor obviněného, že by se mohlo jednat jen o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. s odůvodněním, že obviněný poslal na svého bratra, o němž věděl, že je pod vlivem alkoholu, dva fyzicky nepochybně dobře disponované muže, oba s baseballovými pálkami. Připomněl, že je již obecně známé, že právě ty jsou považovány za velice nebezpečnou zbraň, kterou lze i zabít. Napaden byl zejména právě bratr obviněného, svědek P. D. utrpěl jen bezvýznamná zranění, což svědčí o tom, že útočníci diferencovali a v popředí jejich zájmu byl právě bratr obviněného. Obviněný musel být podle jeho názoru minimálně srozuměn s tím, že poškozenému M. K. bude masivnějším, hrubším útokem provedeným baseballovými pálkami způsobena těžká újma na zdraví. Přisvědčil ale odvolání obviněného v tom směru, že nelze bezpečně konstatovat jeho zavinění, byť nedbalostní, ve vztahu ke smrtelnému následku, který nastal. Vzhledem k absenci potřebných důkazů, vědomosti o obsahu instrukcí, které obviněný přímým pachatelům napadení dal, nevyvodil jeho odpovědnost za smrt poškozeného (strany 8, 10 rozsudku). Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že použití této právní kvalifikace vedlo odvolací soud k přesvědčení, že výslech svědka V. S. se dostal na okraj zájmu.
Závěry odvolacího soudu týkající se právního posouzení skutku obviněného však nejsou zcela přesvědčivé.
Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný popřel iniciování dohody o spáchání činu v úmyslu způsobit poškozenému M. K. těžkou újmu na zdraví, resp. vůbec jakékoli ublížení na zdraví. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo. Na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity a způsobu provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo apod.
Popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině odvolacího soudu, obsahově totožný s popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně, je co do konkretizace údajů významných pro posouzení zavinění obviněného ve vztahu k následku spočívajícímu v těžké újmě na zdraví nepostačující. Podává se z něj, že obviněný se činu dopustil „v úmyslu nechat zbít svého bratra M. K.“, přičemž takový úmysl se může vztahovat jak k následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví, tak i ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
Přeceňovat nelze v daných souvislostech ani pohnutku činu. Je sice pravdou, že vztahy mezi bratry nebyly ideální, byly mezi nimi jisté neshody, ty ale nepřesáhly rámec běžných konfliktů mezi rodinnými příslušníky; majetkové spory, které by mohly být důvodem závažného útoku vůči poškozenému, objektivně zjištěny nebyly a v tomto smyslu je skutkové zjištění výroku o vině zavádějící a nemělo zde být obsaženo (není totiž o nic významnější, než údajné neshody týkající se např. bývalé družky obviněného). Z toho plyne, že soudy dosud přesvědčivě neobjasnily pohnutku, jež by opodstatňovala závěr, že čin obviněného byl veden úmyslem způsobit poškozenému právě těžkou újmu na zdraví. Zásadním zjištěním, na němž odvolací soud postavil svůj závěr o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., byl způsob vedení útoku a použitá zbraň - baseballové pálky. Je pravdou, že oba útočníci jimi na místě činu útok proti osobám i automobilu poškozeného M. K. vedli, že útok vůči tělu poškozeného M. K. byl daleko intenzivnější než útok vůči poškozenému P. D., ale to samo o sobě ještě neznamená, že se tak stalo na základě instrukcí obviněného, s jeho vědomím a souhlasem. Dovolací soud ani v nejmenším nezpochybňuje povahu baseballových pálek jako zbraní nebezpečných a obecné povědomí o této skutečnosti. Na druhé straně ale nebylo prokázáno, zda součástí dohody mezi obviněným a přímými pachateli bylo i užití zbraně a soudy přesvědčivě nevysvětlily ani nejméně srozumění obviněného s tím, že útok jimi bude veden. Ve všech těchto souvislostech se zjevuje potřebnost výslechu svědka V. S. nejen k obsahu dohody mezi obviněným a přímými pachateli útoku, ale i k samotnému způsobu provedení útoku. Bez bližšího objasnění a vysvětlení právě těchto otázek nelze jednoznačně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jedinou a současně nejpříznivější v úvahu přicházející možností právního posouzení skutku obviněného je organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.; tvrzení obviněného, že skutek by měl být posouzen jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se bez odstranění výše uvedených pochybností jako značně demagogické, které je třeba odmítnout, nejeví.
Protože napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková