Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.2010, sp. zn. 4 Tdo 933/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.933.2010.1

sp. zn. 4 Tdo 933/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2010 o dovolání obviněných: 1) V. G. , 2) J. O., 3) Z. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 3/2007, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 50 T 3/2007 byli ve skupinové věci spolu s dalšími dvěma obviněnými uznáni vinnými obvinění V. G., J. O. a Z. V. následujícími skutky: obviněný V. G. 1) a) dne 19. 1. 2006 kolem 14.50 hod. na parkovišti před budovou a. s. Český Telecom v Ú. n. L. za účelem další distribuce převzal od M. K. a D. K., kteří byli v samostatném řízení odsouzeni, igelitovou tašku s přesně nezjištěným množstvím metamfetaminu, přičemž věděl, že se o takovou látku jedná, a kterou na základě jeho předchozí objednávky vyrobili ve dnech 10. - 11. 1. a 17. - 19. 1. 2006 M. K. a D. K. v domě v obci Z., okres L., b) od přesně nezjištěné doby do 4. 5. 2006 přechovával v garáži na parcele ve Ž. u V. Ch. v Ú. n. L. 3 ks igelitových sáčků obsahující metamfetamin s celkovým obsahem 310 g účinné látky, který byl určen k dalšímu prodeji, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako psychotropní látka a je zařazen do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, 2) v době nejméně od konce ledna 2005 do 17. 5. 2005 od nezjištěné osoby obstaral a na různých místech v Ú. n. L. předal obviněnému L. M., větší množství metamfetaminu určené k další distribuci zajišťované prostřednictvím dalších osob obžalovaným L. M. a stalo se tak v těchto případech: a) koncem měsíce ledna 2005 obstaral a dne 30. 1. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl dne 31. 1. 2005 předán kurýry nezjištěným osobám v SRN, b) dne 7. 2. 2005 obstaral a dne 8. 2. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl dne 9. 2. 2005 předán kurýry nezjištěným osobám v SRN, c) na počátku měsíce března 2005 obstaral a dne 8. 3. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl následně předán nezjištěným osobám, d) na počátku měsíce března obstaral a dne 14. 3. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl dne 14. 3. 2005 předán kurýry nezjištěným osobám v SRN, e) na počátku měsíce dubna 2005 obstaral a dne 5. 4. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl dne 6. 4. 2005 předán kurýry nezjištěným osobám v SRN, f) v měsíci dubnu 2005 obstaral a dne 20. 4. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl dne 20. 4. 2005 předán kurýry nezjištěným osobám v SRN, g) na přelomu dubna a května 2005 obstaral a dne 2. 5. 2005 předal L. M. nejméně 500 g metamfetaminu, který byl dne 3. 5. 2005 předán kurýry nezjištěným osobám v SRN, h) v polovině května 2005 obstaral a dne 17. 5. 2005 předal L. M. metamfetamin, který měl být předán v SRN nezjištěným osobám, avšak dne 18. 5. 2005 byl metamfetamin v množství 687,4 g zajištěn policejními orgány Spolkové republiky Německo na hraničním přechodu C. ve vozidle Škoda Felicia a kurýři L. Ch. a J. K. byli tamní policií zadrženi, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb.o návykových látkách jako psychotropní látka a je zařazen do seznamu Úmluvy o psychotropních látkách, obvinění L. M., Z. V. a J. O. 3) v době nejméně od počátku ledna 2005 do 18. 5. 2005 v Ú. n. L., ale i jinde, na základě objednávky Z. V. o zajištění metamfetaminu a jeho převozu do ciziny, kde Z. V. zajistil kontaktní osobu, místo a čas předání drogy, obstaral L. M. metamfetamin a najal za finanční odměnu prostřednictvím J. O. k neoprávněnému převozu metamfetaminu z České republiky do Spolkové republiky Německo a v jednom případě z Rakouska do ČR, ačkoliv věděli, že se o takovou látku jedná, kurýry L. Ch. a J. .K., kteří: a) dne 27. 1. 2005 vyvezli blíže nezjištěným vozidlem podle pokynů L. M. a J. O. nejméně 500 g metamfetaminu a předali jej nezjištěným osobám v SRN, b) dne 31. 1. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Toyota Hiace, nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, c) dne 23. 2. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Škoda Felicia nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, d) dne 7. 3. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Škoda Felicia nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, e) dne 14. 3. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Opel Omega nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, f) dne 6. 4. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Škoda Felicia nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, g) dne 3. 5. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Škoda Felicia nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, h) dne 18. 5. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Škoda Felicia přes hraniční přechod C. z ČR do SRN 687,4 g metamfetaminu, který byl zajištěn a oba kurýři byli policejními orgány SRN zadrženi, i) dne 11. 3. 2005 převezli osobním vozidlem Škoda Felicia z Rakouska, z V., přes hraniční přechod H. do P. balíček s obsahem blíže nezjištěné omamné či psychotropní látky, který převzal L. Ch. od nezjištěné osoby ve V. na parkovišti před hotelem H. z vozidla VW Caravella modré barvy a následně jej společně s J. K. převezli do P. před hotel H., kde jej L. Ch. předal nezjištěné osobě ve vozidle VW Caravella modré barvy dne 11. 3. 2005 kolem 11.00 hod. obvinění L. M. a J. O. 4) v době nejméně od počátku ledna 2005 do dubna 2005 L. M. najal prostřednictvím J. O. za finanční odměnu k neoprávněnému převozu metamfetaminu z České republiky do Spolkové republiky Německo kurýry L. Ch. a J. K., kteří na základě pokynů L. M. a J. O. o kontaktní osobě, místu a času předání metamfetaminu podnikli tyto cesty: a) dne 12. 1. 2005 vyvezli motorovým vozidlem zn. Toyota Hiace přes hraniční přechod C. nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, b) dne 22. 1. 2005 vyvezli motorovým vozidlem zn. Toyota Hiace přes hraniční přechod B. D. nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, c) dne 9. 2. 2005 vyvezli motorovým vozidlem zn. Toyota Hiace nejméně 500 g metamfetaminu, který předali na dálnici u D. blíže nezjištěným osobám, d) dne 20. 4. 2005 vyvezli osobním vozidlem zn. Škoda Felicia přes hraniční přechod C. nejméně 500 g metamfetaminu, který předali blíže nezjištěným osobám v SRN, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách jako psychotropní látka a je zařazen do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, čímž spáchali obviněný V. G. ad) 1) - 2) dva trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ( č. 140/1961 Sb.), obviněný J. O. ad) 3) - 4) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. ( č. 140/1961 Sb.), obviněný Z. V. ad) 3) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.). Obviněný V. G. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest popadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 119 000,- Kč, 4 590,- euro a mobilního telefonu Sony Ericsson stříbrně šedé barvy. Obviněný J. O. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a sice mobilního telefonu Samsung stříbrné barvy. Obviněný Z. V.č byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti uvedenému rozsudku nalézacího soudu podali obvinění odvolání a odvolání podala v jejich neprospěch i státní zástupkyně. Ve věci následně rozhodoval Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009, kterým zrušil výrok o trestu odnětí svobody u obviněných J. O. a Z. V. Při nezměněném výroku o vině a trestu propadnutí věci byl obviněný J. O. nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Obviněný Z. V. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. byla ostatní odvolání uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze zamítnuta. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009 podali dovolání obvinění V. G., J. O. a Z. V. Obviněný V. G. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel brojí proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 119 000,- Kč a 4 590,- EUR a mobilního telefonu Sony Ericsson stříbrošedé barvy, protože pro takový výrok o trestu není zákonný podklad. Podle §55 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. lze uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Soud ale přitom nikde neuvedl, že by se měl obviněný uvedenou činností jakýmkoliv způsobem obohatit a nikde není ani učiněn jednoznačný spolehlivý závěr, že právě zmiňovaný mobilní telefon užil obviněný ke spáchání trestného činu. Navíc pojem „užil ke spáchání trestného činu“ je třeba podle dovolatele vykládat poněkud restriktivněji než tak, že si za pomoci telefonu obviněný sjednal schůzku s jinou osobou. Obviněný má zato, že uvedený trest by byl na místě, pokud by s jeho pomocí přímo páchal trestnou činnost, např. ve formě domlouvání pachatelů při loupeži. Nic takového však v uvedené věci v souvislosti s mobilním telefonem zjištěno nebylo, a proto obviněnému nemůže být uložen trest propadnutí věci, když mu mobilní telefon pro tyto účely nesloužil. Navíc konkrétní výrok trestu propadnutí věci není dostatečně určitý. Telefon zabavený při prohlídce měl bezpochyby nezaměnitelné identifikační znaky, zejména IMEI. Pokud výrok o trestu jmenovaného obviněného pouze stanoví, že státu propadá nějaký mobilní telefon určený pouze barvou a výrobcem, jde o výrok naprosto neurčitý. Jestliže by pak měl obviněný v držení jiný stříbrošedý mobilní telefon téže značky, vystavoval by se nebezpečí, že ve vztahu k takovému telefonu bude rozsudek vykonán. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný G. uvedl, že byla nesprávně právně posouzena otázka právní kvalifikace bodu 1 b) rozsudku, neboť i když byla nepochybně prokázána držba, nejsou prokázány další skutkové znaky. V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1167/2004, který hovoří o tom, že ke spáchání trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák. je třeba, aby obviněný s drženou věcí dále nakládal, např. ji prodal někomu jinému, nebo ji alespoň pro jiného držel. Ve stíhané věci byl u obviněného nalezen balíček. Obsah balíčku byl odborně zkoumán a tímto zkoumáním bylo zjištěno jeho množství a chemické složení. Obviněný se ve své výpovědi vyjádřil k původu balíčku i k důvodu jeho držení. Žádné jiné důkazy k tomuto skutku provedeny nebyly. Aby soud mohl dospět k závěru, že obviněný měl v úmyslu předat balíček další osobě, musel by k tomu mít nějaké důkazy, o které by tento závěr mohl opřít. Ale o žádný takový důkaz soud svůj závěr neopřel. Proto je podle obviněného závěr soudu prvního stupně nesprávný. Nalézací soud měl tudíž jednání obviněného G. kvalifikovat pouze podle ustanovení §187a odst. 1 tr. zák. Pouze v obecné rovině obviněný podotknul, že rozsudek a řízení mu předcházející trpí vadami, které nelze napadnout dovoláním, ale pouze ústavní stížností. Z důvodu procesní opatrnosti, aby nemohla být ústavní stížnost odmítnuta z důvodů nevyčerpání všech opravných prostředků, obviněný předmětné vady uvedl a pokusil se je podřadit pod dovolací důvody, které zákon připouští. V bodě 1a) rozsudku nalézacího soudu byl obviněný G. mimo jiné odsouzen za to, že měl za účelem další distribuce převzít od M. K. a D. K. igelitovou tašku s přesně nezjištěným množstvím metamfetaminu. Hmotně právní posouzení dané věci neodpovídá podle obviněného provedeným důkazům. Tato námitka podle obviněného spadá pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud měl podle obviněného provést v řízení ještě i ty důkazy, které obviněný navrhoval. Pokud soud má zato, že v tašce byla droga, aniž by existoval jakýkoliv důkaz, že tam droga byla, bylo třeba vést v tomto směru dokazování, a to trestním spisem, jenž obviněný v řízení uváděl a v němž vystupoval jako svědek. Stejně je třeba pak postupovat v situaci, kdy soud předpokládá, že SMS s textem: „mám pro Tebe čtyři palety“ má souvislost s distribucí drogy. Pokud jde o skutek obviněného G. uvedený pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, soud ignoroval návrhy na doplnění dokazování v situaci, kdy zejména selekce odposlechů vedla k tomu, čemu Ústavní soud říká „deformace důkazů“. Na základě takto deformovaných důkazů soudy dospěly k nesprávným hmotně právním závěrům. Odvolací soud se podle obviněného ohledně tohoto jeho skutku dopustil nesprávného hmotně právního posouzení, když konstatoval, že rozsudek nelze zrušit jen proto, že by případně sám na základě svého vlastního přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jinými reálně v úvahu přicházejícími závěry. Podle obviněného je třeba rozlišit rovinu tzv. volného hodnocení důkazů od zásady zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Pokud vrchní soud výslovně hovoří o jiných reálně v úvahu přicházejících závěrech, potom se tato procesní zásada odráží do hmotně právního posouzení, neboť přicházel-li v úvahu jiný skutkový závěr, nelze než konstatovat, že zjištěný skutkový stav nepostačuje k učinění těch hmotně právních závěrů, ke kterým dospěl soud prvního stupně. K hmotně právním závěrům může soud dospět pouze tehdy, je-li skutkový stav postaven na jisto. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného, a aby poté věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Obviněný J. O. , ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně pak uvedl, že skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na důkazy, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Má proto zato, že v jeho případě došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V řízení nebyl opatřen žádný důkaz, jenž by svědčil o tom, že by obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §187 tr. zák. Obviněný nemohl naplnit skutkovou podstatu citovaného trestného činu, když provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu vytýkáno. V odůvodnění rozsudku nejsou vůbec označeny důkazy, z nichž by bylo zřejmé, že obviněný měl povědomost o tom, že se podílí na přepravě omamných a psychotropních látek z ciziny do ČR a z ČR do ciziny. Není tedy v žádném případě postaveno najisto, že by obviněný naplnil znaky inkriminované skutkové podstaty trestného činu po stránce subjektivní, tak i objektivní. Pokud pak jde o důkazy získané sledováním a záznamem telekomunikačního provozu, nelze z nich podle obviněného vyvodit, že by obviněný O. zajišťoval M. a Ch. s K. jako kurýry pro přepravu OPL. Z provedených důkazů není ani zřejmé, že by měl obviněný povědomost o tom, že Ch. s K. distribuovali OPL. Důkazní návrhy obviněného učiněné v této souvislosti ale soud opakovaně odmítl. Ch. s K. využíval obviněný O. pouze k provádění prací na nemovitostech, či je posílal pracovat za M., ale nikdy se nezajímal o to, jaké práce Ch. s K. pro M. vykonávají. Ch. je jeho známý, jenž byl dlouhodobě nezaměstnaný a kterému obviněný finančně vypomáhal a sháněl mu práci, aby mu Ch. mohl vracet půjčené peníze. Protože měl Ch. rovněž problémy s alkoholem, obviněný ho telefonicky pravidelně kontroloval, zda nepije a pracuje. Na základě uvedeného je obviněný přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními učiněnými Krajským soudem v Ústí nad Labem a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Naprosto transparentním příkladem shora uvedeného je popis a výklad důkazní situace pod bodem 4a) rozsudku krajského soudu, u něhož je rozbor důkazní situace proveden na str. 41 a násl. citovaného rozsudku. V tomto bodě je obviněný O. usvědčován čtyřmi odposlechy z 11. a 12. ledna 2005, v nichž M. hovoří s K. a posléze Ch. Dále podle soudu obviněného O. usvědčuje výpověď svědka K. Podle obviněného však nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi tohoto svědka ze dne 7. 7. a 4. 9. 2006 podle §211 odst. 4 tr. ř. Podle uvedeného ustanovení trestního řádu protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle §100, je možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit. Uvedené podmínky ale podle dovolatele v řízení splněny nebyly. Svědek K. navíc ve své výpovědi ze dne 1. 11. 2006 výslovně popřel, že by někdy policii řekl, že se obviněný O. na cestách do Německa jakkoli podílel. Tento svědek rovněž popřel, že by je o plánovaných kurýrních cestách obviněný O. někdy vyrozumíval. Přesto soud hodnotil tuto výpověď jako výpověď obviněného O. usvědčující. Soud se při hodnocení jednání ze dne 12. 1. 2005 zabýval úvahami, že v označených hovorech není ani zmínky o přebírání firmy, bytů nebo zápisech do katastru. Tento závěr soudu je však snadno odstranitelný přehráním dalších zachycených konkrétně označených hovorů, jak obviněný O. v řízení navrhoval. Takový návrh obviněného však oba soudy zamítly. Dále soud zcela chybně hodnotil i další záznam telekomunikačního provozu, což vyplývá ze str. 54 prvoinstančního rozsudku. Podle soudu měl obviněný M. nabídnout obviněnému O. kontakt na G. s tím, že by pak „vymaloval“ sám. Jednalo se tak podle soudu o drogovou záležitost, při níž obviněný O. s M. konspirativně používali termín vymalovat. Soud naprosto nelogicky dovozuje, že obviněný O. měl jednat přímo s G. o dodávkách drog, ačkoli na jiných stránkách rozsudku soud konstatuje zcela jiné rozdělení úloh obviněných v rámci organizované skupiny při páchání trestné činnosti. Přitom tento soudem hodnocený hovor je reakcí na hovor O. ze dne 4. 2. 2005 ve 12. 21 hod., kdy zjišťoval, zda M. neví o nějakém pojišťovákovi. Tento hovor však jako důkaz proveden nebyl. Soud tak nejen zkrátil neprovedením důkazu právo obviněného na obhajobu, ale navíc z hodnoceného hovoru vyvodil skutková zjištění, která v žádném případě z provedeného důkazu nevyplývají. Došlo tak k deformaci důkazu. Srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/97. K deformaci důkazů pak v napadeném rozsudku došlo také u skutků pod bodem 2a) a 3b) napadeného rozsudku. Závěr soudu na straně 52 rozsudku ohledně dluhu 300 tis. Kč vyvolává značné pochybnosti a jednoznačně potvrzuje právě již zmíněnou deformaci důkazů. Soud tvrdí, že v žádném ze zachycených hovorů se o dluhu 300 000,- Kč mezi obviněným O. a M. nehovoří, ale přitom ze všech zachycených hovorů byl jako důkaz u soudu proveden pouze jejich nepatrný zlomek. Soud, aniž by důkazy přehráním všech zachycených hovorů mezi M. a obviněným O. provedl, již a priori konstatuje, že tyto neprovedené důkazy obsahují resp. neobsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení. Tímto postupem soud jednoznačně porušuje právo obviněného na spravedlivý proces. Soud přehlédl, že v označeném hovoru obviněný O. mluví s Ch. a nikoli M., proto odkaz na jakési předchozí hovory mezi O. a M. postrádá smysl. V uvedeném hovoru se Ch. táže obviněného O., zda poslal (snad M.) nějaké peníze, protože je potřebuje na oslavu narozenin matky. Obviněný O. odpověděl, že mu žádné peníze neposlal, že teď nemá a že mu dluží přes 300. Z tohoto hovoru nelze podle obviněného dospět k závěru, že obviněný O. má na mysli 300 euro. Obviněný tím totiž myslel dluh M. vůči své osobě z roku 2004 ve výši 300 000,- Kč. Tento dluh potvrzuje i další hovor, který soudem jako důkaz proveden nebyl. Jedná se o hovor mezi obviněným O. a M. ze dne 4. 2. 2005 v 10. 40 hod., kdy M. obviněnému oznamuje, že mu již peníze poslal na účet, což podle bankovního výpisu učinil. Pokud by se jednalo o odměnu za kurýrní cestu, jak uvádí soud, je podle obviněného jistě nepředstavitelné, že by účastníci drogové trestné činnosti prováděli platby bezhotovostně. Žádným z obstaraných a provedených důkazů nebyla v tomto trestním stíhání prokázána znalost resp. vědomost obviněného O. o tom, že by byl účasten distribuce metamfetaminu do SRN. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07, jenž hovoří o tom, že hodnocení důkazů ze strany soudů musí proběhnout s vyloučením libovůle. Prvoinstanční soud vyslovuje přesvědčení, že při páchání trestné činnosti používají pachatelé více telefonních přístrojů a karet s tím, že mění čísla. Obviněný O. však podle svého vyjádření používá číslo jediné a pouze výjimečně využije telefon své manželky, přičemž i ona má celá léta stejné číslo telefonu. Z uvedených důvodů nelze podle obviněného vytvořit zákonný a spolehlivý podklad pro odsuzující výrok soudu o jeho vině. V této souvislosti poukázal obviněný na zásadu in dubio pro reo. Obviněný nepodnikl vědomě nikdy nic, čím by měl napomáhat distribuci OPL, žádný důkaz jej neusvědčuje, a tudíž nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Navíc i svědek Z. u hlavního líčení potvrdil, že viděl Ch. pomáhat O. na jeho pozemku a viděl ho malovat ve dvou bytech v K. V. Tento svědek rovněž potvrdil, že Ch. s K. jezdili do SRN na tzv. hromádky a potom nabízeli k prodeji nářadí, které tam pořídili. Obviněný O. nechtěl mít s cestami Ch. a K. do SRN nic společného, protože měl pochybnosti o legálnosti způsobu nabývání nářadí, které Ch. a K. ze SRN dováželi. Proto taky obviněný O. do telefonu Ch. říkal, že se s ním o cestách do SRN nebude bavit, protože se nechce nechat zavřít. Navíc svědek Z. potvrdil aktivity obviněného, i pokud jde o jeho činnost při převodech bytů, jejich úpravách a rekonstrukcích. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud opakovaně zdůraznil konspiraci, kterou zvolili účastníci hovorů a zastírání významu slov. Podle soudu pak výraz „malování“ zastírá kurýrní cestu, přičemž „malíři“ jsou vlastně kurýři drog. Soud ale neprovedl důkaz záznamem telefonického hovoru mezi obviněným O. a jistým M., který nebyl členem trestně stíhané skupiny a rovněž výrazy o malování v hovoru s obviněným používal. O nevině obviněného O. pak svědčí rovněž okolnost, že po zadržení kurýrů Ch. a K. v SRN se v žádném z telefonických hovorů s M. nehovoří o tom, že by měl O. zajistit nějaké lidi k převozu zboží do SRN. Pokud by měl obviněný něco společného s drogami a zisk z obchodu s nimi, určitě by se snažil po zadržení shora uvedených kurýrů situaci řešit a cesty kurýrů, z nichž měl údajně zdroj příjmů, obnovit. Nic takového se však nestalo, žádné kurýry obviněný O. nesháněl, a přesto převoz drog do SRN pokračoval. Proto jsou závěry soudu vůči osobě obviněného O. ničím nepodložené spekulativní úvahy. V této souvislosti obviněný O. poukázal na nálezy Ústavního soudu týkající se souladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem sp. zn. III. ÚS 369/04, III. ÚS 398/97 a I. ÚS 910/07, v nichž Ústavní soud formuloval teorii o tzv. deformaci důkazů spočívající ve vyvozování takových skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Dále je v soudním rozhodování podle obviněného nutné respektovat nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, jenž se týká stupně jistoty potřebné proto, aby mohl být obviněný na základě provedených důkazů odsouzen. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se skutek stal, ani že by se ho dopustil obviněný O. Soud navíc nepřipuštěním navržených důkazů zkrátil právo dovolatele na obhajobu a na spravedlivý proces. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009 i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 50 T 3/2007 spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když tyto rozsudky posoudily nezávadné jednání obviněného jako naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně jeho osoby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 50 T 3/2007. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ji vrátil do přípravného řízení státnímu zástupci k došetření. Dovolání obviněného Z. V. se opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že je třeba poukázat na procesní pochybení v postupu soudů obou stupňů, neboť tato pochybení byla právě příčinou nesprávného právního posouzení skutku. Jedná se zejména o to, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání až dne 11. 9. 2006, tedy v době, kdy proti ostatním spoluobviněným probíhalo trestní stíhání již po dobu delší než jeden rok. Tato skutečnost měla vést soudy k opatrnosti při vyvozování konečných závěrů, které jsou více méně spekulací, k níž se nalézací soud uchýlil na stranách 47, 50 a 51 rozsudku. Odvolací soud pak uvedené pochybení nenapravil. Podle dovolatele nebylo jednoznačně bez důvodných pochybností prokázáno, že se jednání uvedené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku skutečně stalo a že obviněný je osobou, která se na něm podílela. Soudy především nedostály své povinnosti vyplývající ze zásad zákazu deformace důkazu a zákazu libovůle, jak byl definován v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 501/2004. Libovůle soudu se konkrétně projevila na straně 50 rozsudku nalézacího soudu, kde soud uvedl, že zásadní záležitosti mezi obviněným M. a V. byly řešeny mobilními telefony, jejichž čísla byla známá policejním orgánům. Oba obvinění si podle nalézacího soudu museli být vědomi možnosti odposlechu. Pochybnosti podle obviněného vystávají rovněž ohledně závěru soudu, že obvinění Ch. s K. měli používat vozidlo VW Caravelle modré barvy, když tito obvinění uvedené vozidlo ve skutečnosti nikdy nepoužili. Majitelem uvedeného vozidla je dovolatel. Soudy se nevypořádaly ohledně tohoto vozidla ani se skutečností, že v kritické době měl mít vozidlo zapůjčeno známý obviněného jménem L. k cestě do Maďarska a Srbska. Dále nebylo podle dovolatele prokázáno, že by určoval jakákoli místa a termíny, natož aby bylo prokázáno, že pervitin pocházel od něho. Podle bodu 2) rozsudku od konce ledna 2005 do 17. 5. 2005 měl L. M. podle instrukcí Z. V. předat kurýrům metamfetamin. U bodu 3) rozsudku je nutno srovnat skutky týkající se V. G. se skutky, z nichž je viněn obviněný V. G. měl předat M. nejméně 500 g metamfetaminu. Je otázkou, kde se tedy vzal metamfetamin vyvezený údajně kurýry dne 27. 1. 2005. Navíc nikdy nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že to byl právě Z. V., kdo objednal metamfetamin, ani že to byl on, kdo zajistil kontaktní osobu, místo a čas. To že obviněný V. obviněnému M. půjčoval peníze, o jejichž vrácení ho pak urgoval, není bezpečným a nezpochybnitelným důkazem toho, co o těchto stycích dovozují soudy obou stupňů. Není tudíž zřejmé, proč v bodě 2) L. M. potřeboval odvolatele, stejně jako v dalších bodech, když řada skutků předchází tomu, co je odvolateli kladeno za vinu. Složitá je rovněž důkazní situace u bodu 3i) rozsudku, jenž dovolatel popisuje. Participace dovolatele není na tomto skutku náležitě prokázána nehledě na to, že nikdy nebylo prokázáno, co předmětný balíček obsahoval. To vše v situaci, kdy metamfetamin je droga typicky produkovaná v České republice, takže je naprosto nelogické, aby byla převážena z V. do P., jak soudy uzavřely. K takovému závěru soudy dospěly na základě úvahy, že když kurýři převáželi dne 18. 5. 2005 tuto drogu, tak co pak jiného by asi vezli dne 11. 3. 2005. Navíc je divné, že nebylo sledováním osob a věcí zjištěno, kdo byla ta osoba, která balíček převzala a jenž odjela společně s dalším neustanoveným mužem vozidlem, jehož majitelem je dovolatel. Další neprokázanou spekulací soudu prvního stupně je podle dovolatele skutečnost, že objednatelem kurýrní cesty byl dovolatel Z. V. K tomuto závěru dospěl soud na základě národnosti tohoto obviněného po zjištění německé policie, že drogu předali kurýři S. V. P. a E. K., protože s nimi neměl obviněný V. žádnou jazykovou bariéru, kterou by bylo možné předpokládat u kohokoliv z dalších obviněných. Nalézací soud v této souvislosti zcela pominul, že se na č. l. 1820 spisu nachází žádost o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, v níž je vysloveno podezření, že to byla zcela jiná osoba, která dne 4. 1. 2005 vyslala prostřednictvím M. kurýra k bratrovi do SRN. Právě uvedená pochybení procesního charakteru našla svůj odraz v nesprávném hmotně právním posouzení jednání dovolatele, který byl soudy označen za organizátora předmětné trestné činnosti. Ustanovení o účastníku trestného činu je nepochybně hmotně právním ustanovením, jehož použití nebylo odůvodněno takovými důkazy, které by splňovaly požadavky řádného odůvodnění nepřipouštějícího jinou možnost výkladu. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný uvedl, že soud jej zařadil do mírnějšího tytu věznice, avšak nezvážil, že výměra trestu s ohledem na neprokázanou participaci dovolatele na předmětných skutcích a s ohledem na jeho těžký zdravotní stav, je výměrou nepřiměřenou poměrům pachatele. Na základě shora uvedených skutečností obviněný V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009 i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2008 sp. zn. 50 T 3/2007. Dále navrhl, aby byla věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k podaným dovoláním se písemně vyjádřil. Pokud jde o dovolání obviněného G. a jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je podle státního zástupce skutečností, že v tomto dílčím skutku čelil nalézací soud jisté důkazní nouzi. Na základě informací získaných v průběhu celého dokazování však nález více než 300 g metamfetaminu vysvětlil soud jediným logicky přijatelným způsobem, přičemž obhajoba obviněného, že metamfetamin sám vyrobil, (aniž by z jediného důkazu vyplynul poznatek, že by obviněný G. někdy pervitin vyráběl), a držel jej pro vlastní potřebu (tj. několik tisíc dávek, ačkoli, jak soud správně poznamenává, měl jako distributor možnost kdykoli získat jednotlivou dávku drogy, přičemž opět z žádného důkazu neplyne, že by drogy užíval), není akceptovatelná. Je tomu tak i proto, že obviněný působil jako překupník větších množství této drogy, jak je popsáno v bodě 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, přičemž nalezené množství drogy přibližně odpovídá velikosti dodávek, které předával obviněnému M., jenž je posléze prostřednictvím kurýrů redistribuoval do Německa. Z množství drogy je evidentní, že se nejednalo o zásobu individuálního narkomana, jímž obviněný G. ani není, nýbrž o dávku určenou k dalšímu rozprodání jednotlivým zájemcům. V tomto ohledu tedy dovolání obviněného podle státního zástupce přisvědčit nelze. Ani výhrady vztažené obviněným G. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není možno podle státního zástupce z převážné míry akceptovat. Je nepochybné, že obviněný páchal trestnou činnost ze zištných pohnutek a že si tímto ilegálním způsobem podstatně vylepšoval osobní příjmy. Pokud jde o zadržené finanční prostředky (119.000,- Kč a 4 590 €), soud rozborem struktury příjmů a výdajů obviněného i dalších rodinných příslušníků spolehlivě dovodil, že s přihlédnutím k investicím vloženým do stavby rodinného domu nemohl obviněný předmětné peněžní prostředky získat legálním způsobem a že jsou tedy jeho ziskem z trestné činnosti. Podmínky §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. jsou tudíž ve vztahu k oběma peněžním částkám splněny. Obecně to platí i o zajištěném mobilním telefonu obviněného ( viz §55 odst. 1 písm. a) tr. zák.), neboť obviněný prokazatelně mobilního telefonu při páchání trestné činnosti užíval a jiný přístroj u něho zajištěn nebyl. Lze přisvědčit námitce dovolatele v tom, že telefon není ve výroku dostatečně individualizován, zejména uvedením nezaměnitelného výrobního čísla (IMEI). To je ovšem vada, kterou lze napravit postupem podle §265l odst. 2 trestního řádu, aniž by bylo nutno napadené rozhodnutí odvolacího soudu rušit, přičemž tato jediná podložená výtka sama o sobě předmětný dovolací důvod nedokládá. Z uvedených důvodů se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z uplatněných či jiných důvodů dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud soudu prvního stupně přikázal, aby doplnil neúplný výrok o trestu propadnutí věci uvedením identifikačního znaku dotyčného telefonu. Ohledně dovolání obviněných O. a V. státní zástupce zdůraznil, že oba ve svých podáních v zásadě opakují argumentaci známou z dosavadního řízení v této trestní věci, jenž byla obsažena rovněž v jejich odvoláních. Uvedenými námitkami se v dostatečné míře zabýval soud druhého stupně a náležitě se s nimi vyrovnal. Pro dovolací řízení obecně platí, že pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo správně a v souladu s právem reagovalo na relevantní námitky uplatněné v odvolání, pak dovolací soud nemá důvod do napadeného rozhodnutí zasahovat, neboť řízení o dovolání nelze považovat za jakýsi třetí stupeň řízení před obecnými soudy či opakované odvolání. Dovolací soud není povinen opakovaně přezkoumávat již známé námitky obviněného, na něž bylo relevantně odpovězeno v rozhodnutí soudu druhého stupně, jež dovolatel znovu uplatňuje jenom proto, že není spokojen s výsledkem řízení před odvolacím soudem. Lze konstatovat, že z obsahu obou podaných dovolání nevyplývají žádné zásadně nové skutečnosti a výhrady, jimiž by se zatím nezabýval žádný ze soudů činných v této věci. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., oba dovolatelé jej dokládají tvrzením o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, přičemž soudům vytýkají vadné hodnocení důkazů, resp. neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Těmito námitkami se důkladně zabýval soud druhého stupně a neshledal je důvodnými. Námitky této povahy navíc dotyčnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jde o výhrady skutkové povahy, jež nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Výjimkou by mohlo být tvrzení obviněného O., že vady v důkazním řízení a údajnou rozpornost obsahu důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených lze klasifikovat jako extrémní nesoulad (rozpor), který, byl-li zjištěn, což je možno považovat za vadu naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vrchní soud však v rámci přezkumu prvostupňového rozhodnutí žádný takový extrémní nesoulad nezjistil a z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se nalézací soud takového pochybení dopustil. Ani jednomu z dovolatelů nelze tedy přisvědčit v tom, že by meritorní rozhodnutí v této věci trpělo vadou spočívající v nesprávné aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem. Námitka obviněného V., že byl nesprávně označen za organizátora trestné činnosti je nepodložená. Obviněný V. se podle pravomocného rozhodnutí dopustil trestné činnosti jako spolupachatel a nikoli jako účastník ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Soud pak pouze poukázal na jeho vedoucí roli v působení skupiny pachatelů, aniž by hovořil o organizátorství v pravém smyslu toho slova, přičemž ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. nemá vzhledem ke svému obsahu pro právní posouzení jeho trestné činnosti žádný reálný význam. Oba dovolatelé se rovněž podle státního zástupce ve svých mimořádných opravných prostředcích opírají o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ani jeden z nich však tento důvod úspěšně uplatnit nemůže, neboť jím může být napadáno pouze takové rozhodnutí, kterým byl odmítnut či zamítnut řádný opravný prostředek dovolatele. To se však u obviněného V. ani u obviněného O. nestalo, neboť z titulu jejich odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a rozhodnutí změněno v jejich prospěch. Podle procesních pravidel upravených trestním řádem tudíž nemohlo být jejich odvolání současně zamítnuto, protože o odvolání soud druhého stupně vždy rozhoduje en bloc , přičemž mu může částečně nebo úplně vyhovět anebo je v celém rozsahu zamítnout. Částečné zamítnutí odvolání trestní řád nepřipouští. Již zcela mimo tento ( a jakýkoli jiný ) dovolací důvod stojí námitka obviněného V., že mu byl uložen nepřiměřený trest. Podle státního zástupce lze tudíž uzavřít, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z uplatněných či jiných důvodů dovolání. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dovolání obviněného J. O. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo rovněž budováno na námitkách, které neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Státní zástupce též vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby navrhované popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání obviněných V. G., J. O. a Z. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009 sp. zn. 11 To 46/2009 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů. Všemi dovolateli byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ). Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009. Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Pokud jde o obviněného V. G., p odstata jeho dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že jednání obviněného popsané po bodem 1 b) rozsudku nalézacího soudu mělo být kvalifikováno podle ustanovení §187a odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., protože v řízení nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu předat uvedené látky, resp. drogy další osobě. Podle §187 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu. Podstata jednání obviněného popsaného v bodě 1b) rozsudku nalézacího soudu spočívala v zásadě v tom, že obviněný přechovával v garáži 3 sáčky metamfetaminu obsahující celkem 310 g účinné látky určené k dalšímu prodeji. Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k tomuto jednání obviněného se podává, že obviněný G. neoprávněně přechovával pro jiného psychotropní látku a uvedený čin spáchal ve větším rozsahu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud neuvěřil obhajobě obviněného spočívající v tom, že nalezené drogy chtěl použít výlučně pro vlastní potřebu, třebaže si byl vědom, že množství zajištěných drog je velké. Takové množství měl obviněný G. u sebe, protože mu muž, jenž mu prodal efedrin, nechtěl prodat menší množství. Soud v této souvislosti konstatoval, že drogy byly ukryty v plastové tašce vložené do plastového barelu ukrytého pod uhlím. Pokud by měl obviněný předmětné drogy pro sebe, asi by je takto důmyslně neukrýval a neměl u nich přibalenu kapesní váhu, kterou běžný konzument nepotřebuje. Pokud jde o množství drogy nalezené v garáži, je třeba si uvědomit, že 310 g účinné látky představuje velmi vysoký počet jednotlivých dávek, a to v řádech několika tisíců, který by vystačil jedné osobě na několik roků. Pokud chtěl obviněný vyzkoušet účinky drogy, jak tvrdí, mohl si podle soudu opatřit jednu dávku, zvláště když měl kontakty na drogové prostředí. Ani proto pak nemůže před soudem obstát tvrzení obviněného, že mu prodejce efedrinu nebyl ochoten prodat menší množství. Navíc obviněný nikdy nepotvrdil, že by drogy užíval a není to zřejmé ani ze zaznamenaného telekomunikačního provozu. Podle názoru nalézacího soudu pouze odhalení těchto drog zamezilo obviněnému v distribuci koncovým uživatelům. Odvolací soud pak s tímto závěrem nalézacího soudu souhlasil. Nejvyšší soud se ve výše uvedeném směru zcela ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a dovolací námitku obviněného shledal sice právně relevantní nicméně zcela zjevně neopodstatněnou. Pokud obviněný v dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1167/2004, není tato jeho argumentace případná. Uvedené rozhodnutí se totiž vztahovalo ke skutkově odlišné situaci, kdy obviněný X obdržel od spoluobviněného Y prekursor, a to 530 g efedrinu získaného dalším spoluobviněným Z. V tomto popisovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutečnost, že obviněný X obdržel prekursor, byť se tak stalo neoprávněně, sama o sobě není trestným činem ve smyslu ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., protože nenaplňuje žádnou z taxativně uvedených alternativ podle §187 odst. 1 tr. zák. Dále v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že ke spáchání trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák. by musel obviněný X se získaným prekursorem dále disponovat, např. ho použít k výrobě omamné či psychotropní látky, prodat nebo ho předat někomu jinému, anebo ho alespoň pro jiného držet. O takovou situaci jako u obviněného X se však v případě obviněného G. nejedná. V projednávaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný G. přechovával důmyslně ukrytý metamfetamin s 310 g účinné látky v garáži. Obviněný tedy držel uvedenou drogu v množství, které zjevně překračovalo potřebu jednoho člověka či několika málo osob, a lze tudíž i podle Nejvyššího soudu uzavřít, že takové množství drogy bylo určeno pro jiné ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 917/2009 ). V této souvislosti je vhodné uvést, že pro naplnění znaku „ pro jiného“ není podle rozhodovací praxe soudů podmínkou, aby pachatel zároveň prováděl činnost překupníka drog (srov. rozhodnutí č. 24/2000 – I. Sb. rozh. trest.). Proto se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku popsaného pod bodem 1b) rozsudku nalézacího soudu ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Nalézací soud v souladu se zákonem vyložil a řádně odůvodnil všechny rozhodné závěry z hlediska použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Pokud pak jde o další námitky podřazené obviněným G. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahující se k bodu 1 a) rozsudku nalézacího soudu, tyto námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, kdy obviněný uplatňoval svoji verzi průběhu skutkového děje, že nešlo o drogy, ale o oblečení. Pokud jde o skutek obviněného uvedený pod bodem 2) rozsudku, obviněný napadá obecné závěry učiněné na adresu nalézacího soudu soudem odvolacím, kdy ale podle názoru dovolatele zůstal odvolací soud nečinný, ačkoliv měl odstranit nejistotu ohledně jiného reálně v úvahu přicházejícího závěru. Obviněný ale ve skutečnosti v těchto dalších námitkách neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy těmito námitkami vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, není dán ohledně obviněného G. žádný rozpor. Soud prvního stupně své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, daných do vzájemných souvislostí. Ohledně obviněného G. vycházely soudy zejména z důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu a čtením protokolu o hlavním líčení a rozsudku z trestního spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 131/2007 vedeného v trestní věci sourozenců K. související s projednávanou trestnou činností obviněného G., když právě od sourozenců K. měl obviněný G. převzít drogy, jak je to popsáno v bodě 1a) rozsudku. Je tedy zřejmé, že v případě obviněného V. G. se nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů. Lze proto uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu byla určena mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Podle §27 tr. zák. č. 140/1961 Sb. za spáchané trestné činy může soud uložit pouze tyto tresty a) odnětí svobody, b) obecně prospěšné práce, c) ztrátu čestných titulů a vyznamenání, d) ztrátu vojenské hodnosti, e) zákaz činnosti, f) propadnutí majetku, g) peněžitý trest, h) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, ch) vyhoštění, i) zákaz pobytu. Podle §28 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. stanoví-li tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více jich vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v §27. Vyhoštění a zákaz pobytu lze uložit samostatně, i když tento zákon ve zvláštní části takový trest nestanoví. Podle odst. 2 téhož ustanovení nelze však uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku. Podle §55 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a) které bylo užito ke spáchání trestného činu, b) která byla ke spáchání trestného činu určena , c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná. Podle odst. 2 téhož ustanovení tr. zák. č. 140/1961 Sb. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli. Ustanovení §187 tr. zák. výslovně hovoří pouze o trestu odnětí svobody odstupňovaném do sazeb podle příslušného odstavce citovaného ustanovení. Na základě dikce ustanovení §27 tr. zák. č. 140/1961 Sb. lze vedle trestu, který stanoví tento zákon ve zvláštní části, uložit za trestný čin i jiné tresty uvedené v ustanovení §27 tr. zák. Proto lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že když soud uložil obviněnému trest propadnutí věci vedle trestu odnětí svobody, uložil mu trest, který zákon připouští. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že výměra trestu propadnutí věci je dána podmínkami uvedenými v ustanovení §55 odst. 1 písm. a) – d) tr. zák. Pokud soud v rámci svých skutkových zjištění dospěje k závěru, že věc splňuje podmínky uvedené ve shora citovaném ustanovení trestního zákona, může ohledně této věci vyslovit trest propadnutí věci. Trest propadnutí věci by pak byl vysloven mimo výměru, pokud by se vztahoval na věci, které by podle skutkových zjištění soudu nesplňovaly požadavky výše citovaného ustanovení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byly v projednávaném případě věci označené ve výroku o trestu propadnutí věci u obviněného zajištěny při domovní prohlídce. Zajištěná finanční hotovost podle skutkových zjištění nalézacího soudu pochází z vytýkané trestné činnosti a rovněž zajištěný mobilní telefon byl podle skutkových zjištění soudu užíván obviněným k jejímu páchání. (Srov. str. 132 – 133 rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o námitku obviněného v tom směru, že ohledně předmětného mobilního telefonu nemohl být vysloven trest propadnutí věci, protože soud neučinil jednoznačný závěr, že právě tento telefon obviněný používal při páchání trestné činnosti, jedná se zjevně o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu, jíž se nemůže Nejvyšší soud na základě dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabývat. Pokud pak jde o nedostatky výroku o trestu spočívající v nedostatečném označení mobilního telefonu, na něhož se má vztahovat trest propadnutí věci, tento nedostatek výroku o trestu je konvalidován v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že se uvedený trest propadnutí mobilního telefonu vztahuje na přístroj, jenž byl u obviněného G. zajištěn při domovní prohlídce. Proto nepovažoval Nejvyšší soud za nutné postupovat k návrhu státního zástupce podle ustanovení §265l odst. 2 tr. ř. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného J. O. a konstatoval, že podstata dovolacích námitek jmenovaného obviněného spočívá v zásadním zpochybnění zjištěného skutkového stavu s tím, že v jeho případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, což bylo zapříčiněno tím, že v procesu hodnocení důkazů došlo k deformaci důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Jak bylo konstatováno shora, Nejvyšší soud je oprávněn se na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývat skutkovými námitkami dovolatele pouze v případě, kdy shledá, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Ve zkratce se jedná o případy tzv. opomenutých důkazů, dále o případy tzv. nezákonných důkazů a v neposlední řadě o případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, pokud to obviněný výslovně namítá. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že postulátem zákazu deformace důkazu se v judikatuře Ústavního soudu rozumí zákaz vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Podstatou zákazu deformace důkazu je pak to, že informace obsažená v důkazu zůstane zachována v procesu jeho hodnocení bez jakékoliv deformace a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního zjištění skutkového stavu. Uvedený princip potom úzce souvisí se zákazem svévole neboli libovůle v rozhodování soudů. ( Srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07, III. ÚS 501/04, III. ÚS 398/97. ) Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vydaného v projednávané věci Nejvyšší soud zjistil, že obviněný O. vznesl v odvolání námitky identické s těmi, které uplatnil v dovolacím řízení. Odvolací soud v této souvislosti obecně konstatoval, že se ztotožňuje se závěry učiněnými nalézacím soudem, přičemž v předcházejícím řízení neshledal takové vady, které by mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění. Z rozsudku nalézacího soudu lze podle vrchního soudu zjistit, které skutečnosti vzal soud za prokázané a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, a to i v případě, když si vzájemně odporovaly. Podle odvolacího soudu pak převážná většina odvolacích námitek byla již uplatněna před soudem prvního stupně a ten se s touto obhajobou pečlivě vypořádal. Proto vrchní soud v plné míře odkazuje na argumentaci soudu nalézacího. (Srov. str. 37 rozsudku vrchního soudu). Podle odvolacího rozhodnutí nalézací soud ke skutkovým zjištěním nedospěl pouze na základě provedených odposlechů. Tento soud totiž podrobně u každého jednání popisuje, z jakých důkazů vyšel, konstatuje vyjádření obviněných a podrobně odůvodňuje, proč považuje námitky obviněných za vyvrácené. Konkrétně se pak vrchní soud vyjádřil u obviněného O. jenom k námitce týkající se dokazování čtenými svědeckými výpověďmi svědka K. učiněnými v přípravném řízení. K tomu odvolací soud podotknul, že nalézací soud vycházel ve vztahu k obviněnému O. až se svědecké výpovědi jmenovaného svědka učiněné dne 1. 11. 2006 po zahájení trestního stíhání tohoto obviněného. Nejvyšší soud se vzhledem k výše uvedenému zabýval otázkou, zda skutková zjištění učiněná v případě obviněného O., k nimž se vztahují dovolací námitky, odpovídají provedeným důkazům alespoň do té míry, že nejsou v extrémním nesouladu. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda důkaz, jehož nezákonnost obviněný namítl, je takovým nezákonným důkazem, jenž je pro skutkové zjištění ohledně příslušného jednání obviněného důkazem stěžejním do té míry, že bez něho by nebylo možno vůbec příslušné skutkové zjištění učinit. V konkrétní rovině obviněný O. namítl, že ačkoliv soud dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že obviněný dobře věděl, že jde o drogy, tak z žádného důkazu to nevyplynulo. Tento názor obviněného považuje Nejvyšší soud za zavádějící. Obviněný O. je soudem viněn z účasti na organizaci celkem 13 kurýrních cest učiněných v poměrně krátkém časovém období od 12. 1. do 18. 5. 2005, kdy byli kurýři zadrženi v Německu, přičemž u sebe měli metamfetamin. Je sice pravdou, že neexistuje přímý důkaz prokazující takovou vědomost obviněného, nicméně uvedená vědomost obviněného O. byla v řízení prokázána řetězcem nepřímých důkazů tvořících uzavřený kruh, jenž nalézací soud důkladně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Spojnici mezi jednotlivými články řetězu nepřímých důkazů vytváří zejména pravidelně opakovaná časová souslednost událostí, které vždy předcházely jednotlivým cestám kurýrů Ch. a K., jenž byly prokazatelně vykonány. Jedná se o důkazy získané odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Pravidelně byl před cestou zaznamenán kontakt kurýra Ch. s obviněným O., kterému časově předcházel kontakt obviněného O. s osobou zařazenou v organizované skupině o stupeň výše, a to s obviněným M., jenž O. sděloval potřebu vypravit kurýry. Následně byl často zaznamenán i přímý kontakt M. a kurýrů Ch. s K. v souvislosti s převzetím drogového kontrabandu. Pokud jde o obsah zaznamenané komunikace, odposlouchávaní zde otevřeně o drogách nemluví. V souvislosti s hodnocením zaznamenané komunikace jako důkazů ale soud prvního stupně vždy důkladně podrobně vysvětlil, co rozumí pod jednotlivými zástupnými pojmy užívanými obviněnými jako např. „výlet“, „malování, vymalováno, malířská štětka“, atd. Nejvyšší soud po přezkoumání rozsudků soudů obou stupňů ve vztahu k jednotlivým útokům obviněného dospěl k závěru, že hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem netrpí zjevnými nelogismy, ale naopak má podle Nejvyššího soudu naprosto racionální základ, když skutečný obsahový význam provedených důkazů posuzuje soud až na základě jejich hodnocení v celkovém souhrnu. Z tohoto celostního úhlu pohledu pak hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně obsahuje naprosto logické návaznosti, jenž ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec logicky provázaných usvědčujících důkazů. Extrémní nesoulad provedených důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal ani v konkrétně obviněným O. uvedeném případě jednání pod bodem 4a) rozsudku ( viz str. 41 – 43 rozsudku ). To proto, že obviněného O. usvědčuje soubor důkazů daných do vzájemných souvislostí. Jedná se o výpověď svědka P. M., o hovory, které M. vedl s kurýry K. a Ch., i o hovory, které obviněný O. vedl s M., kdy mu M. sdělil, že oni již dostali a že se pak u něj (myšleno u O.) zastaví. Dalším důkazem dokreslujícím celou mozaiku uvedené kurýrní cesty představovala výpověď svědka K. čtená u hlavního líčení učiněná v přípravném řízení dne 1. 11. 2006 po zahájení trestního stíhání obviněného O. usnesením ze dne 11. 9. 2006, jejíž procesní účinnost obviněný v dovolání zpochybnil. Tato výpověď svědka z přípravného řízení byla před soudem čtena, protože jmenovaný svědek v řízení před soudem odmítl vypovídat. V této výpovědi svědek K. popsal realitu cest do Německa a i to, že se několikrát z Německa stavili u O., což dokládá i hovor O. s M. ze dne 12. 1. 2005 v 16. 36 hod. Tato svědecká výpověď sice není ve věci stěžejním důkazem, nicméně pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že výpovědi svědka K. v přípravném řízení dne 1. 11. 2006 byl podle obsahu spisového materiálu přítomen i obhájce obviněného JUDr. L., přičemž před učiněním svědecké výpovědi byl jmenovaný svědek výslovně poučen ve smyslu ustanovení §100 tr. ř. Proto se podle Nejvyššího soudu nemůže jednat o procesně nepoužitelný důkaz, jak tvrdí obviněný. Obsah jednotlivých provedených důkazů, obsahové zhodnocení jejich souhrnu v porovnání s učiněnými skutkovými zjištěními nepostrádá logiku, a proto Nejvyšší soud neshledal, že by v tomto konkrétním případě týkajícím se obviněného O. došlo k extrémnímu rozporu provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění. Ani v dalším konkrétním případě jednání obviněného O. popsaného pod bodem 4c) rozsudku nalézacího soudu nedošlo k extrémnímu nesouladu provedených důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními. V uvedeném případě byly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnoceny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Ani v tomto případě nedošlo k deformaci důkazů, jak obviněný namítal, protože nalézací soud nejprve poukázal na obsah jednotlivých důkazů, zejména odposlechů s přesným uvedením textu zachycených hovorů, a teprve poté ve vzájemných souvislostech jednotlivých důkazů uvedl, proč na jejich základě dospěl k výsledně učiněným skutkovým zjištěním. U tohoto útoku obviněný O. konkrétně namítl, že soud deformoval důkaz, když vyložil hovor uskutečněný mezi M. a O. ohledně toho, že M. dá O. číslo na G. s tím, aby mu pak O. vymaloval sám, jako drogovou záležitost, protože takový závěr z provedeného důkazu podle obviněného není možno dovodit. Nejvyšší soud se s uvedeným názorem obviněného neztotožnil a poukázal na to, že výslovně se sice opravdu v uvedeném hovoru provedeném jako důkaz o drogách nehovoří, nicméně M. zde O. také sděluje, že jede od něho (myšleno zjevně od G.), ale že nevěděl, jaké množství má požadovat. Ohledně uvedené cesty Ch. s K. byla provedena celá řada dalších důkazů pořízených odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, z jejichž vzájemné časové a obsahové návaznosti již zcela zjevně a logicky vyplývá, že se nemohlo ve věci jednat o malování v pravém smyslu slova. U útoku pod bodem 3b) obviněný konkrétně namítá, že soud chybně vyložil údaj ohledně dluhu „300“, o němž podle obsahu rozsudku padla zmínka při hovoru Ch. s O., když Ch. chce po O. peníze, ale O. mu je odmítá dát, protože žádné peníze od „něj“ nedostal a dokonce mu on dluží 300. Pár hodin poté hovoří O. s M., jenž ho ujišťuje že je dostane. Nalézací soud se i v tomto případě velmi podrobně zabýval všemi k danému útoku provedenými důkazy, jenž posléze logicky hodnotil ve vzájemných souvislostech. Z popsaných důkazů k tomuto útoku na str. 48 – 50 rozsudku je pak naprosto zjevné, že důkaz hovorem, jehož chybné hodnocení obviněný namítá, nemá pro hodnocení úlohy dovolatele na této kurýrní cestě zásadní význam. Proto ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal, že by nalézací soud učinil ve věci z provedených důkazů taková skutková zjištění, mezi nimiž by byl extrémní nesoulad zakládající dovolací důvod ve smyslu judikatorního výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, jak to má na mysli ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud. Z obsahu dalších námitek uplatněných v dovolání obviněného O. podle Nejvyššího soudu vyplývá, že soudy především nesprávně zjistily skutkový stav, který pak nesprávně právně hodnotily. Z těchto dalších námitek obviněného je zřejmé, že obviněný O. brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy. Obviněný O. tak činil s odkazem na to, že měl zato, že Ch. s K. vozili se SRN kradenou elektroniku, že i po zadržení kurýrů Ch. a K. cesty s drogami pokračovaly, dále že obviněný a jeho manželka mají stále stejná telefonní čísla, i že svědek Z. potvrdil jeho aktivity ohledně bytů. Podle Nejvyššího soudu lze uzavřít, že se tyto výhrady soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný O. dopustil skutků, jimiž byl uznán vinným. Těmito námitkami obviněný O. tudíž prosazuje především vlastní verzi skutkového děje. Uvedenými námitkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť nespadají pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle shora uvedeného rozšiřujícího výkladu Ústavního soudu. Po přezkoumání obou rozsudků vydaných v projednávané věci ohledně obviněného O. Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětného rozsudku nalézacího soudu s návazností na rozsudek soudu odvolacího. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situace, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Rovněž se pak nejedná ani o případ, v němž by došlo k porušení postulátů spravedlivého procesu díky tzv. opomenutým důkazům, které by byly soudy bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuty, zcela opomenuty či nezohledněny, ať již pozitivně či negativně, při ustálení jejich skutkového závěru. Pokud pak jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný O. tento dovolací důvod uvedl pouze formálně bez formulace konkrétních námitek, a proto se jím Nejvyšší soud nezabýval. Pokud jde o dovolání obviněného Z. V. , jmenovaný obviněný výslovně uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. U uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadl postup soudů v tom, že své závěry o vině opřely o pouhé spekulace ( viz str. 47, 50, 51 rozsudku ), když se nevypořádaly se skutečností, že vozidlo dovolatele VW Caravelle měl mít v kritické době zapůjčeno známý obviněného L. k cestě do Srbska a kurýři ho nikdy nepoužili. Dále nebylo podle dovolatele jediným důkazem prokázáno, že by určoval místa a termíny předání drog a navíc nebyl náležitě objasněn útok pod bodem 3i) rozsudku nalézacího soudu. Tato pochybení procesního charakteru pak vedla k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jednání obviněného V. Dovolatel však výslovně extrémní nesoulad provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění nenamítl. Obviněný tedy ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutím fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu obecně irelevantní. Na základě obsahu spisu je však pro úplnost možné zdůraznit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, není dán žádný rozpor. Soud prvního stupně totiž své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů daných do vzájemných souvislostí. Ohledně obviněného Z. V. vycházely soudy zejména z důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, když před cestami kurýrů do SRN komunikoval obviněný V. zastřeným způsobem s obviněným L. M., který podle jejich domluvy následně koordinoval aktivity obviněného O. a kurýrů Ch. s K. Tyto hovory se v kritickém období pravidelně opakovaly vždy v návaznosti na cestu kurýrů do SRN, kteří byli dne 18. 5. 2005 při jedné z cest organizované dovolatelem zadrženi s drogou. V zaznamenaných hovorech se sice opravdu o drogách nehovoří, nicméně z obsahu hovorů a jejich časové návaznosti na dokumentované přejezdy kurýrů přes hranice, není možné mít zato, že by obviněný V. s M. komunikovali bez zjevné snahy zakrýt před nezúčastněnými osobami skutečný smysl jejich komunikace směřující k nelegálnímu obchodu s drogami. Je tedy zřejmé, že i v případě obviněného Z. V. se nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že se ani v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Obviněný Z. V. v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. má své místo pouze tehdy, pokud došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný Z. V. k tomuto dovolacímu důvodu obsahově namítl, že mu odvolací soud uložil trest nepřiměřeně přísný jeho poměrům. Tato námitka podle Nejvyššího soudu obsahově nespadá pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítanou vadu výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., druhý v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není tudíž možné napadat výrok o trestu výlučně na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů než vztahujícím se k druhu a výměře trestů, učinil by tak právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod. To nicméně neznamená, že výrok o trestu lze napadnout pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vedle toho může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá ze shora uvedeného, z jiných než výše uvedených důvodů nelze v dovolacím řízení výrok o trestu napadnout. Proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat uplatněnou námitkou obviněného V. brojící proti nepřiměřeně přísnému trestu, jelikož tato námitka obsahově nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod a ani pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h), popř. g) tr. ř., na základě kterých lze výrok o trestu jinak v dovolacím řízení účinně napadat. Na základě takto uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. G., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a dále odmítl dovolání obviněných J. O. a Z. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podaná z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ). V Brně dne 22. září 2010 Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c