ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.223.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 223/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2013 o dovolání obviněného P. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 6 To 325/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 85/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 uznal obviněného P. R. rozsudkem ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. 2 T 85/2012 1) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a 2) přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad 1) dne 29. 3. 2012 v 16:30 hod. celkem čtyřikrát telefonoval do Základní školy „Š. h.“ v P., N. K., kterou navštěvuje syn jeho přítelkyně I. A. nezletilý, kde telefonicky hovořil s managerkou školy poškozenou Ing. D. K. a dožadoval se toho, aby jejich rodinnému příteli nebylo školou umožněno vyzvedávat nezletilého, i když dle písemného souhlasu matky nezletilého toto bylo možné, v rámci posledního telefonického hovoru pak poškozené výslovně řekl, že do školy přijde se zbraní a pokud zjistí, že dítě jeho přítelkyně vydali někomu jinému a není ve škole, tak že uvidí, přičemž toto jednání poškozenou značně vyděsilo a vyvolalo v ní obavu, neboť již v minulosti s obviněným měla několik incidentů, a byla si vědoma, že se jedná o agresivního člověka,
ad 2) dne 28. 4. 2012 v 19:15 hod. v P., ulici Z. H., před domem, kam byla přivolána hlídka PČR, MO Břevnov oznamovatelkou I. A., z důvodu, že obžalovaný rozbil výplň druhých vstupních dveří do domu, poté co jej příslušník policejní hlídky pprap. M. Ž., oblečený ve služebním stejnokroji příslušníka PČR, vyzval k prokázání totožnosti a k tomu, aby setrval na místě až do vyřešení celé věci, tuto výzvu nerespektoval, snažil se z místa odejít, když mu v tom poškozený pprap. M. Ž. chtěl zabránit, udeřil jej pěstí pravé ruky do oblasti hrudní kosti tak silně, až se poškozený zapotácel, přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2005, právní moc téhož dne, sp. zn.: 3 T 16/2005, byl kromě jiného odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009 a byl mu uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který vykonal dne 17. 5. 2007, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, právní moc téhož dne, sp. zn.: 3 T 58/2007 byl kromě jiného rovněž uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let, t.j. do 7. 10. 2012 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, právní moc téhož dne, sp. zn.: 3 T 440/2009 byl kromě jiného uznán vinným rovněž trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009 a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, t.j. do 30. 8. 2015.
Za to byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jež Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 6 To 325/2012 podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nejprve uvádí, že si je vědom, že v dovolacím řízení se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ani postupu soudu, jímž prováděl dokazování. Přesto s poukazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu tak činí (viz sp. zn. IV. ÚS 219/03, I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04). Prohlašuje, že v dané věci je právní posouzení přímo spjato se skutkovým zjištěním a (ne)prováděním navržených důkazů. Skutečný skutkový stav tak nemohl být správně právně posouzen, když dokazování bylo vedeno jednostranně a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (zejména čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
V části dovolání označené pod bodem III. se pak dovolatel vyjadřuje k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ale výhradně ze skutkových, případně důkazně hodnotících pozic. Konkrétně poukázal, že mezi zaměstnanci školy, popř. i některými rodiči dalších žáků a obviněným existovaly před předmětným incidentem situace, které mohly být zaměstnanci školy subjektivně vnímány jako konfliktní. Skutečností je, že obviněný společně s I. A. vychovává jejího syna. Vzniklé rozpory se vždy týkaly situací vztahujících se k nezl., který byl v jednom případě dokonce bit jedním ze spolužáků. Poškozená Ing. D. K. si nejspíše obecně plní své povinnosti vůči školákům, ale pravděpodobně zavírá oči před šikanou a dalšími nežádoucími jevy, s nimiž byli konfrontováni obviněný a nezl. Tuto skutečnost, tedy potažmo skutečnost, že napjaté vztahy mezi personálem školy a obviněným se vztahovaly výlučně či zásadně k těmto okolnostem, bylo možno prokázat výslechem nezl., který však soud prvního stupně, ani odvolací soud neprovedl.
Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný je usvědčován poškozenou Ing. D. K. a jeho výpověď považoval za nepravdivou, ačkoli tato výpověď byla potvrzena výpovědí svědkyně I. A. Její výpověď rovněž soud prvního stupně vyhodnotil jako nepřesvědčivou, motivovanou snahou obviněnému pomoci, ačkoli ze skutkových okolností dalšího jednání této svědkyně je zjevné, že již dříve vůči obviněnému postupovala způsobem, který o stranění jeho osobě nikterak nesvědčí (opakovaně na něj volala policii).
Soud prvního stupně se podrobněji nezabýval tím, z jakých konkrétně důvodů by poškozená Ing. K. měla případnou výhružku (kterou navíc odsouzený formuloval způsobem, který ohrožení násilím či zbraní nemohl vzbuzovat) vnímat jako důvodnou a proč by si měla vysvětlit obsah hovoru důvodnou obavou, že obviněný dorazí se zbraní, když neměla žádnou předchozí indicii, že by zbraň měl nebo si ji byl schopen opatřit, ani nikdy o žádných zbraních v předchozí komunikaci nehovořil, a to ani náznakem.
Taková obava tedy vyplývá pouze z její výpovědi a je buď subjektivním dojmem bez racionálních podkladů, nebo snahou poškozené Ing. K. vyřešit pro ni obtížné jednání s obviněným prostřednictvím policie bez ohledu na povahu jednání obviněného.
Pokud jde o přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně se taktéž zcela přiklonil k výpovědím strany poškozené, byť se jedná o osoby v sourozeneckém poměru a osoby, které se již v minulosti musely na místo opakovaně dostavit (dle jejich vlastního sdělení 5x či dokonce 7x), což jistě objektivně jejich vztah k obviněnému posunulo z pozice standardně profesně neutrální. O tom, stejně jako o případné věrohodnosti poškozených, by mohl svědčit i způsob zásahu proti obviněnému po údajném napadení z jeho strany, jehož byl svědkem nezl., ale jeho výslech soud prvního stupně, ani odvolací soud neprovedl. Zásah dotyčných policistů byl přinejmenším velice razantní (a to i v době po faktickém znehybnění obviněného) a po jejich zásahu byla na zemi kaluž krve, jak rovněž mohl dosvědčit nezletilý. Je přitom pouze spekulací odvolacího soudu, že nezletilý se mohl vyjádřit toliko k následnému zákroku policistů, který navíc nepřípustně presumuje skutečný obsah výpovědi nezletilého, když bez jeho výpovědi ve věci není možno učinit závěr, jakou část incidentu skutečně zaznamenal a nakolik může být tato část incidentu pro celou věc relevantní. Žádným ze soudů nebyla rovněž vyslechnuta hlídka policie přivolaná na místo zadržení obviněného.
Obviněný nikdy nepřipustil jakékoli úmyslné násilí z jeho strany. Napadení policisty, natož pak úmysl obviněného policistu napadnout, nebyly prokázány bez důvodných pochybností, jelikož jsou důkazně podpořeny pouze výpovědí poškozených, ačkoli napadený policista ani nevyhledal zdravotní pomoc, aby dokumentoval útok a případná zranění.
Obsahem trestního spisu jsou tak pouze důkazy, které nevylučují celou řadu variant skutkového děje, počínaje verzí podanou obviněným přes variantu, kdy se policistům jednání obviněného mohlo jevit (i s ohledem na předchozí výjezdy policistů na místo) jako útok, proti kterému zasáhli a teprve následně důvodnost tohoto zásahu podepřeli svými výpověďmi. Rozhodně však neposkytují dostatečný podklad pro konstatování viny obviněného.
Dovolatel pak pokládá za nesprávný i výrok o uloženém trestu. Má za to, že oba soudy nedostatečně posuzovaly spouštěcí mechanismy případně trestného jednání obviněného a související okolnosti tak, aby uložený trest, bude-li vina konstatována, blíže odpovídal účelu trestu. Ze všech okolností a výpovědí zainteresovaných osob vyplývá, že se obviněný (nejen skutků uvedených v napadeném rozhodnutí) dopustil pod nežádoucím vlivem alkoholu.
Znalecký posudek jednoznačně konstatoval, že obviněný není schopen krom chráněného prostředí bez léčby dlouhodobě přestat užívat alkohol, a proto je namístě uložení ochranného ambulantního léčení. I z trestní minulosti obviněného je zřejmé, že pakliže nebude donucen k léčbě (nikoli pouze nucené abstinenci ve výkonu trestu odnětí svobody) autoritativním výrokem státního orgánu, bude závažně ohrožen dalším užíváním alkoholu, a tedy dalším pácháním trestné činnosti.
Nadto je nutno konstatovat, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v této věci byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 49 T 16/2006 odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody, a to v trvání dvou let.
Z výše uvedených důvodů se dovolatel domnívá, že vydané rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje četné důkazní deficity, které způsobily, že o správnosti zjištění skutkového stavu vyvstávají důvodné pochybnosti. Tím, že odvolací soud rozhodl o vině a trestu obviněného na základě rozporného a neúplného dokazování, porušil princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny. Zároveň nesprávně právně posoudil míru zavinění obviněného.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 6 To 325/2012 za použití ustanovení §265k odst. 1 a ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil však souhlas, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 6 To 325/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při respektování výše konstatovaných hledisek Nejvyšší soud zjistil, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho celku však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, resp. neprovedly důkazy další a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým i právním závěrům.
K tomu je třeba ale uvést, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 3 – 5 podrobně odůvodnil proč a z jakých důkazů při stanovení skutkového stavu ohledně obou spáchaných skutků vycházel a na základě čeho pak dospěl k vyslovené právní kvalifikaci jednání obviněného. Pokud se obviněný domáhal výslechu nezletilého v řízení před soudem, je třeba prohlásit, že takovýto požadavek dal obhájce obviněného soudu prvního stupně v úvahu až v závěru hlavního líčení. Tento soud tomuto nepřímému návrhu ale nevyhověl. Je pravdou, že ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč se rozhodl postupovat tímto způsobem, ale tento nedostatek napravil ve svém rozhodnutí odvolací soud. Ten celkově reagoval na veškeré námitky obviněného uvedené v podaném odvolání včetně okolnosti, proč nebylo třeba k věci vyslýchat nezletilého (viz str. 3 odůvodnění rozhodnutí). Zde je třeba zdůraznit, že dovolatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu a před ním soudu prvního stupně fakticky namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. To lze vztáhnout i na jeho námitky stran nenaplnění subjektivní stránky trestných činů ohledně skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku. I zde dovolatel své výhrady formuluje výhradně z pozic nesouhlasu s vyhodnocením provedených důkazů, když zpochybňuje svědecké výpovědi zasahujících policistů a do popředí staví svoje vlastní tvrzení o průběhu celého incidentu. Z charakteru takových námitek je ale evidentní, že dovolatelem vytýkané vady mají výhradně povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a vzhledem k předchozímu postupu soudů nižších stupňů neakceptovatelné.
Nelze též souhlasit s výhradami obviněného ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces. Zde je třeba připomenout, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že k tzv. opomenutí důkazů ze strany soudů nižších stupňů nedošlo a mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán takový rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, s nimiž se posléze ztotožnil i soud odvolací. Obviněný pod argument této zvláštní vady rozhodnutí, jež by jinak mohla naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřazuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít jinak a to výrazně v jeho prospěch. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud pak již po několikáté konstatuje, že opakuje-li obviněný své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení, ač se jimi odvolací soud dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Obviněný dále pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v poslední části svého dovolání podřadil i námitku směřující do uloženého trestu a to ohledně nedostatečného zohlednění okolnosti, že se činů dopustil pod vlivem alkoholu. V této souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku o neschopnosti obviněného mimo chráněné prostředí bez léčby dlouhodobě přestat užívat alkohol, takže je na místě uložení ochranného ambulantního léčení.
K tomu nelze než uvést, že takovéto námitky výše citovaný dovolací důvod nenaplňují. Ve vztahu k výroku o trestu by tento dovolací důvod bylo možné uplatnit např. pokud by se dovolatel domáhal naplnění podmínek pro uložení souhrnného nebo společného trestu. To ale není případ obviněného. Teoreticky by pak dovolání mohlo být namířeno proti uloženému trestu s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je ale dán jen tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Tímto způsobem obviněný své dovolání nekoncipoval. Zároveň je třeba konstatovat, že k takovému pochybení ze strany soudů nedošlo.
Skutečnost, že obviněnému nebylo soudy uloženo ochranné protialkoholní léčení pak již vůbec nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze sice napadnout rozhodnutí, pokud obviněnému bylo uloženo ochranné opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, ale v tomto případě se obviněný domáhá rozhodnutí opačného. Tj., že mu soudy takové ochranné opatření uloženo nebylo, ač se tak mělo stát. To ale podle stávající právní úpravy možné není.
Na základě shora konstatovaného tak lze uzavřít, že obviněný se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c