ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.916.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 916/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněného V. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 10 To 410/2014 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 198/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově uznal obviněného V. T. rozsudkem ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 4 T 198/2012 vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v průběhu období od prosince roku 2008 do února 2011 v obci V. postupně pod různými smyšlenými záminkami finančních půjček třetím osobám a zhodnocení zapůjčených finančních prostředků podvodně vylákal na J. P., finanční hotovost ve výši 2.140.065,60 Kč a pod záminkou zhodnocení finančních prostředků od Z. P., vylákal peníze v částce 400.000,- Kč, převzaté finanční prostředky použil pro vlastní potřebu a J. P. tak způsobil škodu ve výši 2.140.065,60 Kč a Z. P. škodu ve výši 400.000,- Kč, konkrétně v těchto případech:
· v prosinci 2008 v obci V. vylákal od Z. P. peníze v hotovosti ve výši 400.000,- Kč, kterou dostala od svého otce k doplacení hypotéky, s tím, že tyto peníze investuje do pojišťovny Ansico, předanou finanční hotovost však použil pro vlastní potřebu a peníze do dnešního dne nevrátil, čímž Z. P. způsobil škodu ve výši 400.000,- Kč,
· v lednu 2009 v obci M. B. převzal od J. P. peníze v hotovosti ve výši 500.000,- Kč na údajnou půjčku pro I. K., přičemž mu slíbil, že do tří let obdrží zpět finanční částku ve výši 950.000,- Kč, o této půjčce spolu sepsali smlouvu ze dne 14. 1. 2009 v kanceláři advokáta Mgr. Richarda Polmy v M. B., kde došlo též k předání finanční hotovosti ve výši 500.000,- Kč, finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu, do dnešního dne peníze nevrátil, čímž J. P. způsobil škodu ve výši 500.000,- Kč,
· v lednu 2009 v obci V. převzal od J. P. peníze v hotovosti ve výši 700.000,- Kč, kterou od něho vylákal jako údajnou půjčku pro podnikání pro M. C., která měla potřebovat částku 1.400.000,- Kč, s tím, že každý z nich dá polovinu a peníze jim budou vráceny do 4 měsíců včetně úroků v celkové částce 1.768.000,- Kč, finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu, do dnešního dne peníze nevrátil, čímž J. P. způsobil škodu ve výši 700.000,- Kč,
· v červnu 2009 v obci V. převzal od J. P. peníze v hotovosti ve výši 350.000,- Kč, kterou od něho vylákal jako údajnou půjčku pro velmi dobrého kamaráda P., který prodává čtyřkolky a potřebuje peníze na nákup čtyřkolek, že je to na krátkou dobu, že peníze určitě vrátí, finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu, do dnešního dne peníze nevrátil, čímž J. P. způsobil škodu ve výši 350.000,- Kč,
· v červnu 2009 v obci V. převzal od J. P. finanční hotovost ve výši 500.000,- Kč, kterou od něho vylákal jako údajnou půjčku pro svého známého, který chtěl kupovat vozidlo zn. BMW, kdy vozidlo mělo stát milión korun, a každý dají polovinu, mělo se jednat o krátkodobou půjčku, finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu, do dnešního dne peníze nevrátil, čímž J. P. způsobil škodu ve výši 500.000,- Kč,
· v roce 2010 v obci V. převzal od J. P. peníze v hotovosti ve výši 20.000,- Kč na uhrazení dluhu ve stavebninách ve V., tuto finanční částku přes příslib nevrátil, čímž J. P. způsobil škodu ve výši 20.000,- Kč,
· v prosinci 2010 v obci V. převzal od J. P. peníze v hotovosti ve výši 60.000,- Kč a 400 EUR (kurz ČNB 25,164 Kč), kterou od něho vylákal za účelem své cesty do N., kde si měl převzít provizi za prodej domů, když z této provize sliboval vrácení peněz, které si od něho vypůjčil, finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu, a do dnešního dne peníze nevrátil, čímž J. P. způsobil škodu ve výši 70.065,60 Kč,
celkem způsobil škodu ve výši 2.540.065,60 Kč.
Za to mu byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozenému J. P., ve výši 2.140.065 Kč a poškozené Z. P., ve výši 400.000 Kč.
Proti tomuto rozsudku se obviněný odvolal v celém rozsahu. Státní zástupce se odvolal v neprospěch obviněného co do výroku o trestu. Obě odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 10 To 410/2014 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti předmětnému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Námitky obviněného lze rozdělit do dvou okruhů. Zaprvé obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal, že soud druhého stupně provedl veřejné zasedání o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o jeho zamítnutí, aniž by byl obviněný tomuto veřejnému zasedání přítomen. O veřejném zasedání se sice obviněný včas dozvěděl, neboť ho odvolací soud včas předvolal a předvolání si obviněný převzal, nicméně zaslal odvolacímu soudu žádost o odročení a omluvu s tím, že chce být hlavnímu líčení ( sic , správně veřejnému zasedání) přítomen. Odvolací soud tak znemožnil obviněnému vysvětlit své důvody, proč považuje za nesprávné právní posouzení skutku soudem nalézacím, a porušil tím čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V druhém okruhu námitek obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové mělo být rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově, přestože v řízení, kterému předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítá, že skutek nevykazuje všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť neuvedl poškozené v omyl. Na základě toho obviněný navrhl jak před soudem prvního stupně, tak v podaném odvolání vyslechnout svědka JUDr. R. F., který by mohl potvrdit, že v jeho přítomnosti poškozený J. P. podepsal půjčku obviněnému na částku 3.000.000 Kč a originál této smlouvy mu předal, přičemž poškozený J. P. existenci takové smlouvy u soudu prvního stupně popřel. Obviněný rovněž dokládá pravdivost těchto tvrzení čestným prohlášením JUDr. R. F. ze dne 20. 3. 2015. Soudy obou stupňů tak podle obviněného nevyhověly návrhu obhajoby na výslech tohoto svědka, čímž porušily čl. 6 bod 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 10 To 410/2014 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc nově projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl k prvnímu okruhu námitek v obecné rovině, že k porušení přítomnosti obviněného u veřejného zasedání může dojít především porušením §263 odst. 4 tr. ř., když toto ustanovení je prakticky jediné, které vymezuje podmínky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621, je podle státního zástupce třeba umožnit účast obviněnému na veřejném zasedání i tehdy, pokud výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti a svou neúčast u již včas a řádně nařízeného veřejného zasedání omluví takovými důvody, které lze akceptovat a obviněnému objektivně brání v účasti na veřejném zasedání.
Konkrétní námitky obviněného k tomuto dovolacímu ale pokládá státní zástupce za neopodstatněné, neboť odvolací soud obviněného předvolal k veřejnému zasedání, když měl být obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice. Poté, co byla zásilka vrácena s tím, že obviněný byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, pak soud obviněného pouze vyrozuměl o konání veřejného zasedání, načež si tuto zásilku obviněný převzal. Pokud odvolací soud tedy obviněného toliko vyrozuměl, nikoli předvolal, dal tím najevo, že účast obviněného na veřejném zasedání není nutná. V následné žádosti o odročení veřejného zasedání obviněný neuvedl, že se v konkrétní den nemůže nařízeného veřejného zasedání zúčastnit, jen paušálně poukázal na dva lékařské zákroky, plánované v měsíci únoru, bez jakékoliv konkretizace povahy, závažnosti a časového určení, stejně jako se nevyjádřil, že nesouhlasí s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti. Rovněž ošetřující lékař MUDr. R. R., který byl odvolacím soudem kontaktován k vyjádření, sdělil, že obviněný není upoután na lůžko. Je nutno také přihlédnout ke skutečnosti, že ve veřejném zasedání nebyly prováděny důkazy.
K druhému okruhu námitek obviněného státní zástupce uvedl, že ačkoli obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, uplatněné námitky byly ve skutečnosti zaměřeny na provádění důkazů soudy obou stupňů, což neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního. Tyto námitky tak nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při posuzování oprávněnosti tohoto dovolacího důvodu je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, načež zásah do těchto skutkových zjištění je možný pouze ve výjimečných případech, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, dále byly-li užity nezákonné důkazy či existuje-li nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tyto výjimečné okolnosti však státní zástupce neshledal.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce sdělil, že obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu proto, že v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však s odkazem na předchozí argumentaci státního zástupce dán nebyl.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 10 To 410/2014, jinak řečeno napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Právo obviněného být přítomen hlavnímu líčení či veřejnému zasedání má ústavní rozměr, neboť je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Rovněž je implicitně zakotveno i v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Evropská úmluva“), jakož i čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal, že se o konání veřejného zasedání o jím podaném odvolání sice včas dozvěděl, neboť ho odvolací soud včas předvolal a předvolání si obviněný převzal, nicméně zaslal odvolacímu soudu žádost o odročení a omluvu s tím, že chce být veřejnému zasedání přítomen.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621). Požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení v řízení před soudem prvního stupně, kde probíhá těžiště dokazování, a u veřejného zasedání před soudem druhého stupně, který zpravidla toliko přezkoumává zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou z charakteru těchto jednání odlišné. V případech veřejného zasedání o odvolání osobní přítomnost obviněného nemá ten samý rozhodující význam jako v hlavním líčení před nalézacím soudem. Způsob aplikace článku 6 Evropské úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, na řízení před opravnými instancemi závisí na zvláštních okolnostech daného řízení, přičemž musí být přihlédnuto k řízení v jeho celku, jak je upraveno zákonem, a k roli odvolacího či dovolacího soudu v něm (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 645/08).
Hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), naproti tomu jedinými zákonnými limity pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného je situace, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v takovém případě lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Další podmínkou ke konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného je skutečnost, že byl řádně a včas předvolán či vyrozuměn podle §233 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a takový postup odvolacího soudu nebude v kolizi s právem na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 4 Tdo 141/2015). V nepřítomnosti obviněného však nebude možné konat veřejné zasedání odvolacího soudu i tehdy, jde-li o mladistvého, dále též tehdy, byl-li obviněný předvolán k veřejnému zasedání nebo sám výslovně projevil přání osobně se ho zúčastnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156/2009 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obecně platí, že podle §233 odst. 1 tr. ř. se obviněný předvolává k veřejnému zasedání o odvolání, pokud je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná. Tomu je tak v případech, když odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, popřípadě jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání. V ostatních případech (tedy kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná) se obviněný o tomto veřejném zasedání toliko vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002 sp. zn. 3 To 709/2001, uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že odvolací soud nejprve k veřejnému zasedání na základě pokynu předsedkyně senátu obviněného předvolal, neboť ten se v té době měl nacházet ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice (obsílka doručena dne 23. 12. 2014, č. l. 519), jinak řečeno odvolací soud předpokládal, že jeho účast na veřejném zasedání bude nutná, neboť, jak bylo výše zmíněno, účast obviněného vykonávajícího trest odnětí svobody je při veřejném zasedání o odvolání nutná. To dokládá i použitý vzor č. 8 (jak podotýká státní zástupce přesněji č. 8a) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 1. 2014, č. j. 1/2014-OD-ORG., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (dále také jen „Sdělení MS“). Tato obsílka byla soudu vrácena, neboť bylo zjištěno, že obviněný byl dne 16. 9. 2014 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, načež odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání na pokyn předsedkyně senátu toliko vyrozuměl s použitím vzoru 7a Sdělení MS (č. l. 521), a tím vyjádřil, že účast obviněného není na veřejném zasedání nutná. Tuto obsílku adresovanou do místa bydliště obviněného si jmenovaný podle doručenky dne 16. 1. 2015 převzal.
Dne 29. 1. 2015 byla odvolacímu soudu doručena žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nařízeného na 5. 2. 2015 minimálně o jeden měsíc, ve kterém obviněný tvrdí, že ho v únoru čekají dva lékařské zákroky na kardiovaskulárním oddělení nemocnice IKEM Praha a dokládá to kopií o pracovní neschopnosti. K tomu je třeba dodat, že odvolací soud požádal o vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. R. R., který v přípisu odpověděl, že obviněný není upoután na lůžko a je v ambulantní péči kardiologa, neurologa a endokrinologa (č. l. 534).
Obviněný se tedy v době konání veřejného zasedání (ani v době doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání) nenacházel ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn (obsílku převzal dne 16. 1. 2015, když veřejné zasedání mělo být dne 5. 2. 2015, pětidenní lhůta k přípravě podle §233 odst. 1 tr. ř. tak byla zachována). V žádosti o odročení veřejného zasedání obviněný toliko paušálně poukázal na dva blíže nespecifikované lékařské zákroky v měsíci únoru (pomineme-li že výslovně netrval na své přítomnosti u veřejného zasedání, toliko žádal o odročení). Rovněž z vyjádření ošetřujícího lékaře je zřejmé, že se obviněný nenacházel v takovém nepříznivém zdravotním stavu, aby nebyl schopen účastnit se veřejného zasedání. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení, přičemž není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u hlavního líčení, či veřejného zasedání zdravotní důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1308/2009). Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že celému veřejnému zasedání o odvolání byl přítomen obhájce obviněného (v souladu s §263 odst. 3 tr. ř.) a v rámci veřejného zasedání o odvolání neprobíhalo provádění důkazů, ke kterým by se mohl obviněný vyjadřovat (protokol o veřejném zasedání, č. l. 535-536).
Nejvyšší soud proto na základě všech výše uvedených poznatků dospěl k závěru, že ačkoliv námitky obviněného spadají pod uvedený dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud splnil všechny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání a vydání rozhodnutí o podaném odvolání v nepřítomnosti obviněného.
Další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
V rámci předmětného dovolacího důvodu obviněný namítal, že skutek, na základě kterého byl odsouzen, nevykazuje všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když schází uvedení poškozených v omyl. Obviněný dále tvrdil, že navrhl jak před soudem prvního stupně, tak v podaném odvolání, vyslechnout svědka JUDr. R. F., který by mohl potvrdit, že v jeho přítomnosti poškozený J. P. podepsal půjčku obviněnému na částku 3.000.000 Kč a originál této smlouvy mu předal, přičemž poškozený J. P. existenci takové smlouvy u soudu prvního stupně popřel. Obviněný rovněž dokládá pravdivost těchto tvrzení čestným prohlášením JUDr. R. F. ze dne 20. 3. 2015.
Přestože obviněný namítl absenci zákonného znaku skutkové postaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť podle svého tvrzení neuvedl poškozené v omyl, tento argument opírá toliko o požadavek na provedení důkazu výslechem svědka JUDr. R. F., který měl potvrdit pravost podpisu poškozeného J. P. na smlouvě o půjčce (jejíž pravost poškozený popírá) a rovněž měl potvrdit i samotnou platnost předmětné smlouvy o půjčce. Charakter této námitky je tak zaměřen na hypotetické změně skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů na základě neprovedeného důkazu výslechem svědka. Taková námitka tudíž nemůže spadat pod uplatněný dovolací důvod, neboť obviněný namítá porušení procesních ustanovení (zejm. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), nikoli vady při aplikaci hmotného práva.
Pro úplnost se ale Nejvyšší soud zabýval i samotným neprovedením navrhovaného důkazu výslechem svědka JUDr. R. F. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný (resp. jeho obhájce) v hlavním líčení konaném dne 21. 10. 2014 navrhl provedení tohoto důkazu (protokol o hlavním líčení ze dne 21. 10. 2014, č. l. 497-498). Ten byl nalézacím soudem před zahájením závěrečných řečí zamítnut (což je zjevné i ze zvukového záznamu z hlavního líčení). V písemném vyhotovení rozsudku však o zamítnutí tohoto návrhu není zmínka.
V rozporu s tvrzením obviněného v dovolání Nejvyšší soud zjistil, že v podaném písemném vyhotovení odvolání (č. l. 513), stejně jako v samotném veřejném zasedání o odvolání (protokol z veřejného zasedání ze dne 5. 2. 2015, č. l. 535-536, jakož i zvukový záznam z předmětného veřejného zasedání), obviněný ani jeho obhájce nenavrhli provedení žádných důkazů.
Přestože soud prvního stupně pochybil, když se v písemném vyhotovení rozsudku nevypořádal se zamítnutým důkazním návrhem, z protokolu o hlavním líčení i ze zvukového záznamu z hlavního líčení je patrno, že se daným návrhem zabýval. K tomu je nutno také přičíst skutečnost, že provedení předmětného návrhu nebylo předmětem odvolání, respektive že obhájce obviněného ve veřejném zasedání nenavrhl provedení žádných důkazů.
Svědek JUDr. R. F. měl podle obviněného potvrdit, že v jeho přítomnosti poškozený J. P. podepsal půjčku obviněnému na částku 3.000.000 Kč a originál této smlouvy mu předal, přičemž poškozený J. P. existenci takové smlouvy u soudu prvního stupně popřel. Nalézací soud se na str. 5 rozsudku zaobírá platností předmětné smlouvy o půjčce ze dne 24. 2. 2010, přičemž dochází k závěru, že – odhlédneme-li od skutečnosti, že poškozený J. P. uvedl, že takovou smlouvu neuzavřel a jeho podpis na ní je zfalšovaný – tato smlouva obviněného nijak nevyviňuje ze spáchané trestné činnosti, když z obsahu dokumentu vyplývá, že obviněný měl částku uhradit do 30. 6. 2010. Poškozený by navíc obviněnému nikdy neposkytl své úspory, aby je utratil pro vlastní potřebu a za věci, jež nakonec obviněný stejně prodal.
K tomu nalézací soud na str. 5 rozsudku též uvedl, že i kdyby předmětná smlouva byla pravá, obviněný ještě v roce 2010 vylákal od poškozeného další nemalou částku, kterou mu s ohledem na svou finanční situaci nebyl schopen vrátit a touto smlouvou se mohl snažit přesvědčit poškozeného, že jeho úmysly jsou poctivé. Je rovněž nutné přihlédnout ke skutečnosti, že předmětná smlouva o půjčce toliko „sumarizovala“ dosavadní jednotlivé půjčky poškozenému včetně příslušného zhodnocení. Jinak řečeno nalézací soud dostatečně prokázal subjektivní stránku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy obviněný pod falešnými záminkami postupně vylákával peníze od poškozených, načež je používal k úhradě vlastních potřeb, přičemž osoby, kterým měl obviněný peníze dále půjčovat jako investici, obviněného zpravidla neznaly (M. C.), popř. s ním žádnou smlouvu neuzavřely (I. K.) či se jednalo o osobu smyšlenou (M. K.), přičemž platnost uvedené smlouvy o půjčce nemohla mít na tyto skutečnosti vliv, když bylo prokázáno, že obviněný již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit a že tím uvádí poškozeného v omyl (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1977 sp. zn. 1 Tz 1/77, uveřejněný pod č. 57/1978 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že přestože nalézací soud zatížil řízení vadou, když v písemném vyhotovení rozsudku neuvedl zamítnutí navrhovaného důkazu s adekvátním věcným odůvodněním a postupoval tak v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., je však zcela zřejmé, že napravení této vady by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť nalézací soud se navrhovaným důkazem v hlavním líčení zabýval, přičemž rozhodl o jeho zamítnutí. Zároveň nové skutečnosti, které by provedením daného důkazu byly do případu vneseny, nemohly mít pro výsledný skutkový stav zásadní vliv, což je zřejmé i z výše uvedené argumentace.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal nutnost k přezkumu námitek uplatněných dovolatelem pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť výše rozebíraná vada nedosáhla vzhledem ke všem okolnostem případu takové intenzity, aby se dostala do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Ostatní námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný nespadají.
Poslední dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , rovněž uplatněný obviněným, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícímu odvolání byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g). Jak bylo ale Nejvyšším soudem shora uvedeno, dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl, proto nemůže být ze své podstaty naplněn ani dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ze všech výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu