ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3819.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3819/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň: a) Průmyslové areály s.r.o., IČ: 27110796, se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, zastoupený JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, b) XAVEROV trade, a.s., IČ: 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, a c) ARMABETON, a.s., v likvidaci, IČ: 00014818, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1565/30, zastoupený JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, za účasti 1) Ing. J. D., P., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, a 2) H. P., Č. K., zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 323/2007, o dovolání účastnice ad 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015, č. j. 24 Co 109/2014-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud odmítl odvolání obchodní společnosti TOLKEN BUSINESS, s.r.o. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně zčásti změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2014, č. j. 60 C 323/2007-271, že se určuje, že účastník ad 1) v rozsahu ideálních 5/48 a účastnice ad 2) v rozsahu ideálních 36/48 nejsou spoluvlastníky pozemků parcelních čísel 4036/104, 4036/105 a 4036/73 v katastrálním území H. P., a prohlašuje, že se v uvedeném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 10. 2007, č. j. PÚ 742/91/9, jinak rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o věci samé, jíž byla žaloba ve vztahu k pozemkům parcelních čísel 4036/18 a 4036/106 v katastrálním území H. P. zamítnuta, potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); žádnému z účastníků přitom nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice ad 2) dovolání směřující vůči rozsudečným výrokům II. a III. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla. Nevymezila přitom žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od konkrétní judikatury dovolacího soudu, ani neoznámila, jaká takováto pro rozhodnutí o věci podstatná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako dovolací důvod ohlásila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže tvrdíc, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně, že jím řešená otázka, na níž napadené rozhodnutí záviselo, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, konkrétním způsobem žádnou takovouto otázku procesního nebo hmotného práva dovolacímu soudu k řešení nepředložila (z dovolání se nepodává, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva /právní otázku/ základající přípustnost dovolání má dovolatelka na mysli) ani nekonkretizovala, od které "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" se odvolací soud měl odchýlit a v důsledku jakého svého (judikatuře odporujícího) právního posouzení věci.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelkou zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že se zřetelem ke skutkovým okolnostem případu (pozemek parc. č. 4036/105 je zastavěn vysokotlakou regulační plynovou stanicí, pozemek parc. č. 4036/104 uvedenou stavbu bezprostředně obklopuje a je na něm umístěn přívodný vysokotlaký plynovod DN 150 a výstupní středotlaký plynovod, přičemž dotčené pozemky jsou ohrazeny drátěným plotem, a pozemek parc. č. 4036/73 tvoří přístupovou cestu k výše označeným pozemkům) brání vydání spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. 4036/105, 4036/104 a 4036/73 v katastrálním území H. P. překážka jejich zastavěnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ostatně odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu.
Judikatura uvedených soudních instancí totiž dovodila, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk pak představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) pak může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět nejen stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, nýbrž též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií. V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se přitom Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že uvedená kritéria nemusí být naplněna kumulativně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na případ pozemků tvořících se stavbami ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14). Je přitom třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v určitém areálu nebrání nebo podstatně neomezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky nevylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012). Nelze přitom pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) , z níž v posuzovaném případě vycházel nejen odvolací soud, ale ke které se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
Nad rámec výše uvedeného sluší se připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva, zůstává restituční nárok oprávněné osoby zachován a tato má právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě). Dojde-li naopak k vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků, oprávněná osoba nebude moci své vlastnické právo plně realizovat, což povede v řadě případů jen k dalším sporům mezi restituentem a vlastníkem na pozemku umístěných staveb, stran poskytování náhrady za omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Námitka dovolatelky, že žalobkyně nejsou vlastníky stavby zbudované na nárokovaných pozemcích (dle závěrů soudu prvního stupně převzatých i soudem odvolacím je vlastníkem dotčené stavby Pražská plynárenská Distribuce, a.s. – neobstojí proto ani výtka dovolatelky, že se soudy nižšího stupně otázkou vlastnictví této stavby nezabývaly), přitom sama o sobě rovněž nemění ničeho na důvodech, pro něž zastavěný pozemek nelze podle zákona o půdě vydat (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), zvláště slouží-li uvedené zařízení zásobování průmyslového areálu vlastněného žalobkyní a). Tvrzení dovolatelky, že pozemek mohl být zastavěn až po účinnosti zákona o půdě, pak odporuje skutkovým závěrům soudů nižšího stupně, jež vzaly za prokázané, že stavba byla kolaudována v roce 1985. Vytýká-li pak dovolatelka vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu či jeho nepředvídatelnosti, dlužno dodat, že tím neuplatňuje ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., když jeho obsah dovolatelce ani nijak nebránil ve formulaci dovolacích důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V situaci, kdy odvolací soud rozhodoval na podkladě skutkových závěrů soudu prvního stupně a jim korespondujících důkazů provedených v souladu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř. v odvolacím řízení, pak toliko ze změny právního posouzení soudem prvního stupně jinak dostatečně a úplně zjištěného skutkového stavu věci nelze vyvozovat nepředvídatelnost či překvapivost měnícího rozsudku odvolacího soudu, když za překvapivé (nepředvídatelné) lze v daných souvislostech považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
Napadá-li konečně dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém výroku III., neuplatňuje ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, ani účastníku ad 1), jenž se k dovolání stručně vyjádřil, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobkyň a) a c), vznikly-li jim podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž se bez bližší argumentace toliko ztotožnily se závěry odvolacího soudu, odkázaly na svá předcházející písemná podání a navrhly, aby bylo dovolání zamítnuto, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu