ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.853.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 853/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 4 To 201/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 173/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 3 T 173/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době od druhé poloviny října 2015 do srpna 2016, na různých místech v B., okres T., zejména v hernách, sídlišti a u vlakového nádraží, prodával či dával pervitin níže uvedeným osobám,
1) v době od jarních měsíců 2016 do srpna 2016 nejméně ve 20 případech poskytl pervitin D. B., přičemž z toho asi v 18 případech mu pervitin prodal, a to v množství vždy 0,2 g pervitinu za částku 200,- Kč, ve zbývajících případech mu pervitin dal v množství vždy 0,1 g,
2) v době od června 2016 do poloviny srpna 2016 nejméně v 15 případech poskytl pervitin R. K., přičemž z toho nejméně v 5 případech mu prodal pervitin vždy o hmotnosti 0,1 g za částku 100,- Kč a nejméně v 10 případech v bytě obývaném R. K. v B., mu pervitin dal v množství vždy 0,05 g,
3) v době od října 2015 do 21. 7. 2016, vždy po předchozí telefonické domluvě, nejméně ve 240 případech prodal pervitin K. M., a to v různém množství, 6 krát týdně mu prodával pervitin o hmotnosti 0,1 g za částku 100,- Kč, 4 krát za měsíc pervitin o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč a jednou za 3 měsíce 1 g pervitinu za částku 1.000,- Kč,
přičemž droga známá jako pervitin obsahuje metamfetamin (1-fenyl-methylaminopropan), který je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, a obžalovaný neměl žádné zákonné oprávnění k nakládání s touto látkou.
2. Za toto jednání byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu digitální váhy stříbrné barvy.
3. Rozsudek okresního soudu napadl obviněný odvoláním, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím ustanovené obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně hmotněprávně posoudil již samotnou otázku toho, zda u něho byly v době spáchání skutků, které jsou mu kladeny za vinu, plně zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti či nikoli. Tato otázka je přitom dle tvrzení dovolatele zcela zásadní z hlediska posouzení samotné trestní odpovědnosti jeho osoby. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně dle obviněného vyplynulo, že po dobu posledních dvaceti let je pravidelným uživatelem drog, konkrétně pervitinu, který v době svého pobytu na svobodě užíval třikrát denně nitrožilně, a to vždy v dávce o množství 0,15 až 0,2 g. Dlouhodobé užívání drog se přitom dle tvrzení obviněného muselo nepochybně projevit i na jeho psychickém stavu, jakož i na jeho ovládacích a rozpoznávacích schopnostech. Z tohoto důvodu bylo obhajobou již v řízení před soudem prvního stupně navrhováno vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy však soud prvního stupně tento důkazní návrh jako nadbytečný zamítl s tím, že obviněný jakožto dlouhodobý konzument drog musí být dobře obeznámen s účinky drogy na svoji osobu, jakož i s odkazem na trestní minulost obviněného, který trestnou činnost páchá již od útlého mládí. Odvolací soud se s následně vznesenou námitkou neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním obviněného v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal tak, že se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně s tím, že při uvážení výpovědi obviněného, formulace jeho výpovědi, při způsobu jeho vyjadřování, a rovněž z jeho vystupování jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, je zcela zřejmé, že není důvodu k pochybnostem o jeho duševním zdraví v době spáchání trestné činnosti a není osobou, která by tak musela být podrobena znaleckému zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle tvrzení obviněného se tímto přístupem soudy prvního i druhého stupně de facto samy zhostily funkce znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a samy hodnotily duševní stav obviněného, ač tato otázka není otázkou právní, nýbrž otázkou odbornou, kterou není soudce schopen odborně hodnotit. Vedle samotné otázky příčetnosti obviněného v době spáchání skutků, které jsou mu kladeny za vinu, je třeba se podle tvrzení dovolatele zabývat rovněž otázkou samotné viny obviněného, neboť rozhodnutí soudu o vině je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a to zejména ve vztahu k počtu dílčích útoků, které jsou obviněnému kladeny za vinu, byť se jedná o skutečnost významnou z hlediska úvah soudu o druhu a výši ukládaného trestu. Obviněný v této souvislosti rozebral obsah své výpovědi v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí svědků K. M., D. B. a R. K., na jejichž vzájemné rozpory ve vztahu k délce časového úseku a množství poskytované drogy ve svém dovolání poukazuje. Za této situace má obviněný zejména výpověď svědka M. za nepravdivou a nevěrohodnou, pročež na podporu svého tvrzení již v rámci řízení před odvolacím soudem navrhl doplnění dokazování výslechem matky svědka M., kdy však odvolací soud tento návrh jako nadbytečný zamítl. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného sdělil, že s přihlédnutím k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu.
7. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
10. K námitce neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním obviněného Nejvyšší soud předně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Přitom v tomto kontextu vymezil tři skupiny případů, kdy se „jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
11. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006.
13. V této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
14. Z výše citovaného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žádná z námitek obviněného M. K. deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, byť dovolatel napadá právní posouzení skutku, resp. hmotně právní posouzení otázky jeho příčetnosti v době žalovaného skutku s ohledem na neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním jeho duševního stavu ve smyslu prvního okruhu výše rozvedených případů nesprávné realizace důkazního řízení, tedy to, že v dané věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy.
15. Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť v daném případě se ve vztahu ke znaleckému zkoumání duševního stavu obviněného nejedná o důkaz opomenutý. Obviněný sám již v řízení před soudem prvního stupně prostřednictvím své obhájkyně navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to za účelem zjištění stavu jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností v době činu v návaznosti na dlouhodobé zneužívání psychotropních látek jeho osobou (hlavní líčení konané dne 19. 12. 2016). O tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl tak, že jej jako nadbytečný podle §216 odst. 1 tr. řádu zamítl, načež toto své rozhodnutí jak v rámci hlavního líčení (konaného dne 19. 1. 2017), tak v rámci písemného vyhotovení rozsudku vyhlášeného dne 26. 1. 2017 řádně odůvodnil (viz strana 6 odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně přitom logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval předmětný návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku k osobě obviněného za nadbytečný, tzn. že obhajobou vznesený návrh učinil předmětem svých úvah. S námitkou neprovedení znaleckého zkoumání rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného s přihlédnutím k jeho dlouhodobé konzumaci pervitinu, již obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, se následně řádným způsobem vypořádal i soud druhého stupně, jak je patrné z odůvodnění jeho usnesení ze dne 7. 6. 2017 (strana 4), jímž odvolání obviněného zamítl. Soudy obou stupňů přitom konstatovaly, že v dané trestní věci nebyla zjištěna jediná skutečnost, jediná indicie, která by nasvědčovala tomu, že by v době páchání trestné činnosti byl duševní stav obviněného takový, že by v jeho důsledku nebyl schopen rozpoznat závažnost svého jednání, tedy závažnost distribuce pervitinu dalším osobám, nebo by nebyl schopen své jednání ovládnout, případně by některá z těchto schopností u něho byla omezena. S ohledem na charakter obviněným páchané trestné činnosti, jakož i způsob jeho výpovědi, konkrétně způsob jeho vyjadřování a vystupování před soudem prvního i druhého stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nejsou dány žádné důvody k pochybnostem o duševním zdraví obviněného v době spáchání trestné činnosti a tedy ani ke znaleckému zkoumání jeho duševního stavu, byť se jedná o osobu dlouhodobě zneužívající psychotropní látky.
16. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v daném případě nejedná o důkaz v podobě znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného opomenutý, nýbrž o důkaz, jenž byl již v rámci nalézacího řízení navržen obhajobou obviněného, načež se důvodností a potřebností jeho provedení za účelem náležitého objasnění skutkového stavu řádně zabýval soud prvního stupně, který jej shledal nadbytečným a jako takový jej podle §216 odst. 1 tr. řádu zamítl, přičemž toto své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Následně se námitkou neprovedení tohoto důkazu řádně zabýval rovněž odvolací soud, jenž v postupu soudu prvního stupně v tomto ohledu neshledal žádného pochybení. Rovněž odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami obviněného (včetně neprovedení znaleckého zkoumání jeho duševního stavu v době žalovaného jednání), které v souladu s výsledky provedeného dokazování srozumitelně a přesvědčivě vyvrátil, a toto své stanovisko též náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Za této situace tak nelze souhlasit s námitkou dovolatele stran podstatné vady spočívající v opomenutí důkazu v podobě znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného a z toho plynoucí neúplnosti provedeného dokazování. Respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného M. K. z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
17. Rovněž ve vztahu k dovolatelem tvrzenému extrémnímu rozporu rozhodnutí obou nižších soudů s provedeným dokazováním, a to zejména ve vztahu k počtu dílčích útoků, které jsou obviněnému kladeny za vinu, a z toho plynoucímu druhu a výši ukládaného trestu, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků K. M., D. B. a R. K., důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se oba nižší soudy přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily tvrzením obviněného. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
18. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami v podstatě jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. V rámci podaného dovolání přitom nevznesl žádnou relevantní námitku, již by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonné důvody dovolání.
19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík