ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1137.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1137/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 24/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 T 24/2017, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 T 24/2017, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí domluvě s odděleně stíhaným T. B. a již osvědčeným J. S. vylákali pojistné plnění tak, že obv. M. nabídl J. S. za částku 30 % z pojistného plnění vyřízení fiktivní pojistné události plynoucí z pojištění z pojistné smlouvy č. 216845090, kterou uzavřel J. S. se spol. Alllianz pojišťovna, a. s., dne 22. 12. 2009, přičemž J. S. nabídku akceptoval a obv. M. potřebné údaje ke smlouvě a k osobě J. S., jakožto pojištěného poskytl trestně stíhanému T. B., který jakožto likvidátor poškozené společnosti Allianz pojišťovny, a. s., pro potřeby likvidace v rozporu se skutečností vykázal nahlášení pojistné události internetem dne 26. 9. 2013, která měla spočívat ve vytopení bytové jednotky č. 12 na adrese T., P., k čemuž mělo dojít dne 21. 9. 2013, a ačkoliv se tak nestalo, k prokázání pojistné události dokladoval dokumentaci, která již byla v optickém archivu pojišťovny a byla dokladována u pojistných událostí č. 2012014016, č. 2013133950 a č. 2012012879, následně stanovil výši pojistného plnění na částku 120.149 Kč, o čemž obv. M. J. S. informoval s tím, že daná částka bude připsána na jeho účet, kdy dne 8. 10. 2013 byla uvedená částka připsána na účet, z níž sv. S. podle pokynů obv. M. téhož dne v hotovosti vybral částku 36.000 Kč, kterou následně osobně předal obv. M., čímž spol. Allianz pojišťovna, a. s., způsobili škodu ve výši 120.149 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 T 24/2017, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném dovolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 189–192), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný předně uvedl, že si je vědom, že Nejvyšší soud se zabývá otázkou správnosti právního posouzení zásadně na základě skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním. Slovíčko zásadně je však třeba vykládat v souladu s ústavně zaručenými právy obviněného, konkrétně právem na spravedlivý proces. Nejvyšší soud je tedy oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění v případě, že tato jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tedy zejména pokud skutková zjištění postrádají spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném logickém způsobu hodnocení, či jestliže jsou přesným opakem obsahu důkazu apod. Soudy obou stupňů pak podle obviněného rezignovaly na prokázání podílu jednotlivých osob na předmětném skutku, stejně jako na prokázání toho, zda mělo jednání stěžovatele jakoukoliv spojitost se zápisem likvidátora či se zakládáním fotografií do spisu pojišťovny. V této souvislosti pak odkazuje na právní názor Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, které usnesením ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 2 ZT 304/2017, ve skutkově totožné věci zastavilo trestní stíhání obviněných, jelikož se nepodařilo prokázat jejich podíl na stíhané činnosti. Takovýto postup považuje obviněný za správný a v souladu se zásadou in dubio pro reo , když v případě, kdy proti obviněnému svědčí pouze množství nepřímých důkazů, které nejsou schopny tuto osobu usvědčit, je třeba trestní stíhání zastavit. Obviněný připomíná, že proti němu existuje jediný přímý důkaz, kterým je výpověď spoluobžalovaného J. S., která však byla výrazným způsobem změněna, a to za situace, kdy obhájci bylo upřeno právo účasti na tomto úkonu z důvodu vyloučení k samostatnému projednávání. Za takto netransparentních okolností změnil J. S. diametrálně svoji výpověď, na základě čehož pak bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Výsledkem takového postupu je tedy extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním, neboť skutková zjištění jsou založena na jediném usvědčujícím důkazu (výslech J. S.), který však není pro shora naznačenou podstatnou vadu použitelný. Obviněný je přesvědčen, že provedené důkazy nemají žádnou výpovědní hodnotu, nikterak neprokazují jeho účast na trestné činnosti, a ani to, že by se měl dopustit jednání kladeného mu za vinu. Neměl k dispozici údaje k pojistné smlouvě pana S., když tento ji uzavíral se zástupcem společnosti MaFiPo, s. r. o., a sám u hlavního líčení uvedl, že „nikomu nedával osobní údaje“. Toto tedy vylučuje jeho vinu, což však soudy nevzaly v potaz, když toto odbyly odkazem na výpověď J. S. potvrzenou výpovědí Z. Š. Obviněný vylučuje svůj podíl na sjednávání pojistné smlouvy či hlášení pojistné události. Není ani zřejmé, jak mohl obviněný ovlivnit vyřízení pojistné události, přidělení konkrétnímu likvidátorovi apod., čímž je tedy vyloučena jakákoliv spojitost mezi obviněným a projednávanou trestnou činností. V daném případě se tedy jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, přičemž v této souvislosti odkazuje obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12. Obviněný má za to, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2042/08, a uzavírá, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn. Závěrem pak shrnuje, že nebylo jakkoliv prokázáno, že by se na trestné činnosti podílel, jak je mu kladeno za vinu, soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení projednávaného skutku. Obviněný připomíná zásadu volného hodnocení důkazů a opětovně proklamuje, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud není zásadně oprávněn zasahovat do skutkových zjištění, avšak má za to, že v tomto případě je zde dán extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, který tento zásah odůvodňuje.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018, v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 825/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že podle jeho názoru zde není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a připomíná, že v případě, kdy zde není takovýto rozpor dán nelze se pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jím provedeného dokazování. Připomíná, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a i v tomto případě je tak z těchto nutno vycházet. Nalézací soud svá skutková zjištění opřel o svědectví J. S., avšak nejednalo se o důkaz osamocený, ale podepřený dalšími důkazy svědeckými i listinnými. Byť svědek S. uváděl, že obviněnému žádné materiály ani údaje nedodával, je třeba poukázat na skutečnost, že před soudem vypověděl, že mu obviněný v minulosti „dělal“ pojistnou smlouvu na byt, tedy obviněný zjevně potřebnými údaji disponoval. K argumentaci obviněného příkladem jiné trestní věci pak státní zástupce odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého je projednávaný případ kvůli postoji J. S. odlišný. Současně připomíná, že není důležité, zda společnost FUSE, s. r. o., u níž byl obviněný zaměstnán, externě pro Allianz pojišťovnu, a. s., pracovala, ale důležité je, že se obviněný s T. B. znal a jedině za aktivní spolupráce těchto dvou mohlo k pojistnému podvodu dojít.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „ Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem “ (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „ Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další) “.
Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmeny a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž obviněný uvádí existenci důvodů podřaditelných pod písmena b) a g) tohoto ustanovení. Dovolací důvod podle písmena g) je pak popsán shora.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou uplatněné dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. naplněny, když skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud nevyplývají z provedeného dokazování, což nenapravil ani odvolací soud, když i přes tuto vadu předcházejícího řízení u soudu prvního stupně odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká nalézacímu soudu pochybení ve vztahu k objasnění jeho podílu a úlohy na trestné činnosti, je třeba přijmout jako opodstatněnou.
Obvodní soud pro Prahu 8 shledal obviněného M. M. vinným tím, že po předchozí domluvě s odděleně stíhaným T. B. a již osvědčeným J. S. vylákali pojistné plnění tak, že obv. M. nabídl J. S. za částku 30 % z pojistného plnění vyřízení fiktivní pojistné události plynoucí z pojištění z pojistné smlouvy č. 216845090, kterou uzavřel J. S. a spol. Allianz pojišťovna, a. s., dne 22. 12. 2009, přičemž J. S. nabídku akceptoval a obv. M. potřebné údaje ke smlouvě a k osobě J. S., jakožto pojištěného poskytl trestně stíhanému T. B. , který jakožto likvidátor poškozené společnosti Allianz pojišťovny, a. s., pro potřeby likvidace v rozporu se skutečností vykázal nahlášení pojistné události internetem dne 26. 9. 2013. … V odůvodnění rozsudku pak stručně shrnul jednotlivé důkazy a následně se omezil toliko na konstatování, že po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že obžalovaný M. svým jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku naplnil jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť společným jednáním se sv. J. S. v úmyslu opatřit sobě prospěch vyvolal/předstíral/vymyslel událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a způsobil takovým činem větší škodu. Soud má za to, že skutkový stav věci byl zjištěn bez jakýchkoliv důvodných pochybností, neboť objektivní i subjektivní stránka daného přečinu je prokazována kromě jiného zejména výpovědí sv. S., který obžalovaného ze spáchání předmětné trestné činnosti jednoznačně usvědčuje a o jejíž věrohodnosti nemá soud žádné pochybnosti, dále – nepřímo – výpovědí sv. Š., který velice podrobně sdělil soudu výsledky interního šetření v pojišťovně Allianz a popsal v obecné rovině obvyklý – správný – postup při vyřizován/likvidaci pojistné události a dále shora uvedenými listinnými důkazy, kdy za podstatné považuje soud např. výpisy z účtu sv. S., prověrku telefonních hovorů, vyjádření ohledně připojené fotodokumentace a potvrzení ze strany pojišťovny ohledně vracení pojistného plnění ze strany sv. S. Následně toliko ve fázi odůvodnění výroku o trestu soud uvádí, že obviněný rovněž celou věc po formální stránce – od nahlášení pojistné události po zaslání pojistného plnění – zajistil … .
Podle §125 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Rozhodnutí soudu prvního stupně však kvality požadované shora uvedeným zákonným ustanovením §125 tr. ř. nedosahuje, jak je koneckonců patrno i z citovaných pasáží. Soud prvního stupně neuvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o jaké důkazy je opřel, ale pouze povšechně shrnul, že má vinu obviněného za prokázanou a uvedl demonstrativní výčet důkazních prostředků, z nichž k tomuto závěru dospěl. Byť je toto pochybení čistě procesního charakteru a vztahuje se toliko k části odůvodnění rozsudku, nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve spojení s dalšími vadami procesu dokazování, jak budou uvedeny dále, je zde dán nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, který se promítl do shora uvedeného nedostatečného odůvodnění a který dosahuje takové intenzity, že zakládá porušení ústavně zaručených práv obviněného (srov. shora uvedená judikatura Ústavního soudu).
Soud prvního stupně uvedl, že na základě výpovědí sv. S., výpovědí sv. Š. a listinnými důkazy bylo prokázáno jednání popsané ve skutkové větě, zejména, že obv. M. potřebné údaje ke smlouvě a k osobě J. S., jakožto pojištěného poskytl trestně stíhanému T. B. Tomuto závěru však žádný ze shora uvedených, avšak ani z provedených důkazů, nesvědčí.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za podstatné připomenout, že zachovává plný respekt k pravomoci soudu prvního stupně hodnotit důkazy podle vlastního uvážení, jak jej zavazuje §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V této souvislosti pak považuje za nutné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajové, mající nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Avšak Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že v případě, kdy je zde dán logický rozpor mezi informací, kterou je objektivně možno z provedeného důkazu získat a skutkovým závěrem, svědčí toto o zjevném extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním soudu, které pak opravňuje, respektive povolává Nejvyšší soud k zásahu a nápravě (srov. se shora uvedenými postuláty vyplývající z judikatury Ústavního soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal řízení před soudem prvního stupně a zjistil, že svědek S. k předmětné události v rámci své výpovědi uvedl, že obviněnému M. M. nic nedodával – žádné materiály ani údaje, jelikož to vyplynulo tak, že obviněný je vše schopen zařídit sám. Obdobně koneckonců zhodnotil výpověď svědka J. S. i soud prvního stupně, jak vyplývá ze shrnutí obsahu důkazu uvedeného na druhé až třetí straně rozsudku. Svědek S. tedy neuvedl, že by mu bylo známo, že to byl obviněný, kdo disponoval potřebnými údaji a ty někomu předal, či snad dokonce sám předmětnou vymyšlenou pojistnou událost ohlásil pojišťovně. Stejně tak ani z výpovědi svědka Š. nelze k takovému závěru dospět, když tento objasnil způsob hlášení a vyřizování pojistných událostí a vyjádřil se obecně k tomu, co je mu známo o osobách obviněného M. a odděleně trestně stíhaného B. K samotnému skutku, respektive jeho průběhu a roli jednotlivých aktérů však nebyl schopen uvést ničeho. Konkrétní roli obviněného nelze pak už vůbec dovodit ani z listinných důkazů označených soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že z provedeného dokazování nelze dovodit závěr o jednání kladené obviněnému za vinu. Soud prvního stupně bude nucen ve vztahu k jednání přisuzovaném obviněnému, jak je pospáno ve skutkové větě rozsudku, doplnit dokazování vztahující se právě k jeho roli a činnosti v rámci posuzovaného trestněprávního jednání. Lze přisvědčit námitce obviněného, že soud prvního stupně rezignoval na prokázání podílu a úloh jednotlivých osob na předmětném skutku. Příkladmo lze uvést nedostatečné zjištění komunikace mezi svědkem S. a obviněným M., ačkoliv svědek S. vypověděl, že to byl právě obviněný M., kdo mu zaslal SMS s upozorněním na obdržení pojistného plnění, dále komunikace mezi obviněným a T. B., respektive jejich domluvy, nebylo ani prokázáno, zda skutečně v minulosti obviněný pro svědka S. jakékoliv pojistné smlouvy sjednával, případně jakými údaji disponoval, kdo pak konkrétně skutečně sjednával pojistnou smlouvu, na jejímž základě bylo pojistné plnění vylákáno, zda a v jakém rozsahu měl obviněný kdy přístup do interního systému pojišťovny Allianz či zda toto zajišťoval T. B., zda existuje mimo tvrzení svědka S. důkaz o tom, že obviněný skutečně obdržel jakousi provizi ve výši 36.000 Kč, apod. Stručně řečeno bude nutno prokázat, zda to byl obviněný, kdo předal T. B. údaje, na jejichž základě následně došlo k nahlášení fingované pojistné události, případně jiný podíl či roli obviněného na trestné činnosti. Toto zjištění je esenciální pro posouzení viny obviněného, ale také pro posouzení míry jeho účasti.
Námitka obviněného týkající se nepřípustnosti důkazu protokolem o výslechu svědka J. S. z přípravného řízení, jehož se nemohl obviněný ani prostřednictvím obhájce účastnit, je pak zcela zjevně neopodstatněnou, když z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že takovýto důkaz nebyl vůbec proveden a nebylo k němu tedy ani nikterak přihlíženo.
Lze taktéž přisvědčit obviněnému, že odvolací soud pochybil, když shora uvedené vady rozhodnutí soudu prvního stupně nereparoval, ale uvedl toliko, že to byl pouze obžalovaný M. M., kdo se znal s J. S. na straně jedné, u něhož mělo dojít k fiktivní pojistné události a zároveň znal samostatně trestně stíhaného T. B. … , přičemž toto je do značné míry spekulativní, když ve vtahu k tomuto zjištění nebylo ani směřováno dokazování. Stejně tak tvrzení, že výpověď svědka S. nestojí osamoceně, ale je podporována výpovědí svědka Š., jakož i písemnými důkazy, je poněkud nepochopitelné, když oba svědci se vyjadřují k rozdílným dílčím skutečnostem a obsahová spojitost jejich výpovědí je tedy minimální co do prokázání konkrétního podílu obviněného na trestné činnosti.
Je tedy nutno konstatovat, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soudu prvního stupně nebyla dostatečně splněna povinnost uložená §2 odst. 5 tr. ř. – zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, když došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními ohledně podílu obviněného na přisuzované trestní činnosti a jeho konkrétní roli. Toto pochybení následně nereparoval ani Městský soud v Praze jako soud odvolací. Tímto postupem tak došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, jak mu jej zaručuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud byl tak nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu vůči oběma těmto rozhodnutím.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy založeno na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které však nebylo reparováno ani v rámci odvolacího řízení, když došlo k zamítnutí opravného prostředku, a to přes existenci shora vytčených pochybení. Dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a l ) ve spojení s písm. g) tr. ř. namítané obviněným jsou tedy naplněny.
IV.
Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 To 101/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2017, sp. zn 4 T 24/2017, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc při dodržení ustanovení garantujících právo obviněného na spravedlivý proces v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu