Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.09.2018, sp. zn. 8 Tdo 1080/2018 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1080.2018.1

sp. zn. 8 Tdo 1080/2018-39 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněné O. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 50 To 151/2018, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 93/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné O. P. odmítá . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 6 T 93/2017, byla obviněná O. P. uznána vinnou v bodech 1) až 3) třemi přečiny pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, jichž se dopustila skutky popsanými tak, že ad 1) dne 6. 5. 2011 na nezjištěném místě v Ch. uzavřela prostřednictvím J. V., smlouvu č. 3814438227 o rizikovém životním pojištění s úrazovým připojištěním s pojistitelem Uniqa pojišťovna, a. s., přičemž při jejím uzavírání svým podpisem návrhu smlouvy stvrdila, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčela tedy, že na stejný pojistný zájem sjednala: - dne 19. 1. 2011 pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7004009151 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1421007569 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách by přitom pojistitel tuto smlouvu vůbec neuzavřel, následně uplatnila nároky na pojistné plnění za tyto pojistné události: ze dne 23. 8. 2012 – zranění své levé ruky, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 61 000 Kč a z titulu trvalých následků úrazu jí pojišťovna nic neuhradila, ze dne 8. 5. 2014 – úraz svého levého kolene, kdy pojišťovna jí z uplatněného nároku na denní odškodné nic nevyplatila z důvodu odhalení nesrovnalostí, při neodhalení nesrovnalostí by jí byla vyplacena částka 54 000 Kč, náhradu za trvalé následky neuplatnila, ze dne 25. 1. 2015 – úraz levého kolene jejího syna „AAAAA“ *), na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 6 000 Kč, tímto jednáním způsobila společnosti Uniqa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136, škodu ve výši 67 000 Kč, 2) dne 30. 5. 2011 na nezjištěném místě v Ch. uzavřela prostřednictvím J. V., smlouvu č. 041971543 o životním pojištění s úrazovým připojištěním s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., přičemž při jejím uzavírání svým podpisem návrhu smlouvy stvrdila, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčela tedy, že na stejný pojistný zájem sjednala: - dne 19. 1. 2011 pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7004009151 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1421007569 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o rizikovém životním pojištění č. 3814438227 s pojistitelem Uniqa pojišťovna, a. s., při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách by přitom pojistitel tuto smlouvu vůbec neuzavřel, následně uplatnila nároky na pojistné plnění za tyto pojistné události: ze dne 23. 8. 2012 – zranění své levé ruky, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 63 000 Kč a z titulu trvalých následků úrazu částka 80 000 Kč, ze dne 30. 12. 2012 – zranění svého palce pravé ruky, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 18 000 Kč, ze dne 8. 5. 2014 – úraz svého levého kolene, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 70 000 Kč a z titulu trvalých následků úrazu částka 130 000 Kč, tímto jednáním způsobila společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 361 000 Kč, 3) dne 12. 7. 2013 na nezjištěném místě v Ch. uzavřela prostřednictvím J. V., smlouvu č. 109930206 o životním pojištění s úrazovým připojištěním s pojistitelem Generali pojišťovna, a. s., přičemž při jejím uzavírání svým podpisem návrhu smlouvy stvrdila, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčela tedy, že na stejný pojistný zájem sjednala: - dne 19. 1. 2011 pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7004009151 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1421007569 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o rizikovém životním pojištění č. 3814438227 s pojistitelem Uniqa pojišťovna, a. s., - dne 30. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění Rytmus Risk č. 041971543 s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., dále zamlčela, že již dne 23. 8. 2012 utrpěla úraz levé ruky, který měl trvalé následky, a že dne 30. 12. 2012 utrpěla úraz palce pravé ruky, při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách a předchozích úrazech by pojistitel tuto smlouvu vůbec neuzavřel, následně uplatnila nároky na pojistné plnění za pojistnou událost ze dne 8. 5. 2014 - úraz svého levého kolene, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 84 000 Kč a z titulu trvalých následků úrazu částka 120 000 Kč, tímto jednáním způsobila společnosti Generali pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, škodu ve výši 204 000 Kč, 4) dne 19. 3. 2014 na nezjištěném místě v Ch. uzavřela prostřednictvím J. V., smlouvu č. 2000327829 o životním pojištění s úrazovým připojištěním s pojistitelem Wüstenrot životní pojišťovna, a. s., přičemž při jejím uzavírání svým podpisem návrhu smlouvy stvrdila, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčela tedy, že na stejný pojistný zájem sjednala: - dne 19. 1. 2011 pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7004009151 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1421007569 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o rizikovém životním pojištění č. 3814438227 s pojistitelem Uniqa pojišťovna, a. s., - dne 30. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění Rytmus Risk č. 041971543 s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., - dne 12. 7. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění Dolce Vita č. 9637073150 s pojistitelem Generali pojišťovna, a. s., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění ING Smart č. 84406134 s pojistitelem ING životní pojišťovna N.V., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění Active Life+ č. 1111707352 s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění finmax4life č. 3834655118 s pojistitelem Česká pojišťovna, a. s., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění Evoluce č. 7303386629 s pojistitelem Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., dále zamlčela, že již dne 23. 8. 2012 utrpěla úraz levé ruky, který měl trvalé následky, a že dne 30. 12. 2012 utrpěla úraz palce pravé ruky, při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách a předchozích úrazech by přitom pojistitel tuto smlouvu vůbec neuzavřel, následně uplatnila nároky na pojistné plnění za pojistnou událost ze dne 8. 5. 2014 - úraz svého levého kolene, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 28 000 Kč a z titulu trvalých následků úrazu jí nebyla vyplacena žádná částka, tímto jednáním způsobila společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 28 000 Kč, 5) dne 23. 4. 2014 na nezjištěném místě v Ch. uzavřela prostřednictvím J. V., smlouvu č. 1307016472 o životním pojištění s úrazovým připojištěním s pojistitelem ČSOB pojišťovna, a. s., přičemž při jejím uzavírání svým podpisem návrhu smlouvy stvrdila, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčela tedy, že na stejný pojistný zájem sjednala: - dne 19. 1. 2011 pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7004009151 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění PERSPEKTIVA č. 1421007569 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., - dne 6. 5. 2011 pojistnou smlouvu o rizikovém životním pojištění č. 3814438227 s pojistitelem Uniqa pojišťovna, a. s., - dne 30. 5. 2011 pojistnou smlouvu o životním pojištění Rytmus Risk č. 041971543 s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., - dne 12. 7. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění Dolce Vita č. 9637073150 s pojistitelem Generali pojišťovna, a. s., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění ING Smart č. 84406134 s pojistitelem ING životní pojišťovna N.V., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění Active Life+ č. 1111707352 s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění finmax4life č. 3834655118 s pojistitelem Česká pojišťovna, a. s., - dne 20. 11. 2013 pojistnou smlouvu o životním pojištění Evoluce č. 7303386629 s pojistitelem Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., - dne 19. 3. 2014 pojistnou smlouvu o životním pojištění Pro Sichr č. 2000327829 s pojistitelem Wüstenrot životní pojišťovna, a. s., dále zamlčela, že již dne 23. 8. 2012 utrpěla úraz levé ruky, který měl trvalé následky, a že dne 30. 12. 2012 utrpěla úraz palce pravé ruky, při uvedení pravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách a předchozích úrazech by přitom pojistitel tuto smlouvu vůbec neuzavřel, následně uplatnila nároky na pojistné plnění za pojistnou událost ze dne 8. 5. 2014 - úraz svého levého kolene, na základě čehož jí byla neoprávněně vyplacena z titulu denního odškodného částka 45 500 Kč a z titulu trvalých následků úrazu částka 100 000 Kč, tímto jednáním způsobila společnosti ČSOB pojišťovna, a. s., se sídlem Pardubice – Zelené Předměstí, Masarykovo nám. 1458, škodu ve výši 145 500 Kč. 2. Za tyto přečiny byla obviněná podle §210 odst. 4 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1. tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost uhradit podle svých sil poškozeným škody, které trestným činem způsobila. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 50 To 151/2018, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněné Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť použitá právní kvalifikace nebyla správná z hlediska subjektivní stránky a zásady ultima ratio , vůči níž vznesla výhrady ve vztahu ke skutkům, jak byly zjištěny. 5. Převážnou část námitek obviněná soustředila proti tomu, že důkazy v této věci nebyly hodnoceny podle §2 odst. 6 tr. ř., protože se soudy nevypořádaly s její obhajobou a vedle listinných důkazů braly do úvahy výpověď svědka J. S., z níž nekriticky vycházely, přestože tvrdil, že by kterýkoli podpis na kterékoli pojistné smlouvě byl jeho vlastnoručním podpisem. Listinné důkazy, které soudy považovaly za podstatné, samy o sobě nemohou být usvědčujícím důkazem bez návaznosti na řetězec jiných důkazů, obzvláště za situace, kdy svědek J. V. využil svého práva a ve věci nevypovídal. Byl proto podle obviněné namístě závěr, že po provedení všech dostupných důkazů přetrvávají pochybnosti o důležité skutkové otázce, a soud tak měl postupovat podle zásady in dubio pro reo v její prospěch. 6. Výhrady o svém zavinění opírala o tvrzení, že pojistné smlouvy neuzavírala s konkrétním záměrem bezdůvodného výnosu z pojištění. Ke konkrétnímu datu jednala o uzavření pojistné smlouvy se svým bratrem J. V. jako zprostředkovatelem a zástupcem společnosti Fincentrum, která byla smluvně vázána ke všem dotčeným pojišťovnám. Pokud sjednal s obviněnou návrhy smluv na stejný pojistný zájem, pak již prostřednictvím tohoto makléře měly všechny dotčené pojišťovny informaci, že má či sjednává s dalšími pojišťovnami více pojistných smluv na stejný pojistný zájem. Všechny pojišťovny byly vůči obviněné silnější obchodní stranou a jednaly prostřednictvím svého obchodního zástupce. Obchodní zástupce měl všem dotčeným pojišťovnám sdělit, že sám navrhl obviněné uzavření více pojistných smluv současně na stejný pojistný zájem a že jejich návrhy dovolatelka podepsala. V omyl nebyly uvedeny pojišťovny, ale naopak ona, která očekávala od makléře, že řádným způsobem v souladu s jejími pokyny bude vyplněn formulář návrhu každé jednotlivé pojistné smlouvy včetně uvedení uzavření více pojistných smluv na stejný pojistný zájem, a že zmocněný zástupce všech dotčených pojišťoven předá bezodkladně informaci těmto pojišťovnám, kterou ony mají za podstatnou pro rozhodnutí o akceptaci návrhu pojistné smlouvy. 7. Jestliže podrobně nezkoumala vyplněné návrhy na uzavření pojistných smluv, jednala nedbale a v režimu civilního práva protiprávně, stejně se však chovaly pojišťovny prostřednictvím jejich obchodního zástupce, což je subjekt, který má být odborně vybaven a v případě pochybností má pojistníka poučit. Nelze připustit, aby následky protiprávního jednání pojišťoven byly přeneseny na obviněnou jako pojistníka. Ze smluv o obchodním zastoupení vyplývá, že je to právě zprostředkovatel, kdo prostřednictvím svých zástupců v přímém jednání s pojištěncem má dotčeným pojišťovnám v rámci smluvního závazku garantovat, že následně předložený návrh na uzavření pojistné smlouvy bude vyplněn v souladu se skutečností, tedy že opomenutím zprostředkovatele se dotčeným pojišťovnám nepravdivé údaje nedostanou. 8. J. V. o všech uzavřených pojistných smlouvách věděl, výslovně jím na svůj dotaz byla ubezpečena, že může mít více pojistných smluv se slibem, že bude všechny jím zprostředkované smlouvy u všech pojišťoven registrovat, čemuž věřila. Chtěla být pojištěna, a sdělila finanční limit výše pojistného, který je schopna platit. Byla ubezpečena, že vše, co je při jednání o uzavření pojistné smlouvy sděleno makléři jako zástupci společnosti Fincentrum, je tak již sděleno každé jednotlivé dotčené pojišťovně. Pojištění rozložené do více uzavíraných smluv s více pojišťovnami v ní vyvolalo pochyby, J. V. ji však ujistil, že může mít uzavřeno více pojistných smluv s ujištěním, že tato informace se dostane ke všem pojišťovnám prostřednictvím společnosti Fincentrum při registraci všech jednotlivých smluv. 9. Obsah návrhů pojistných smluv obviněná následně detailně nekontrolovala, neboť měla důvodně za to, že návrh je vyplněn J. V. tak, jak se jí dotazoval k jednotlivým údajům a jak se před vyplněním domluvili. Vlastnoručně pak podepisovala každý návrh na uzavření pojistné smlouvy s tím, že již detailně nekontrolovala obsah smluvního návrhu na formuláři, neboť to vždy probíhalo tak, že se obviněná s J. V. domluvila na konkrétních podmínkách smlouvy, on odešel a za pár dnů přinesl vyplněný formulář návrhu na uzavření smlouvy. Nikdy je osobně nevyplňovala, a tedy nemohla vědět a nemohla být srozuměna s tím, že v návrhu je uveden jakýkoli nepravdivý údaj. 10. Se závěrem soudů, že není podstatné, kdo formuláře vyplňoval, se obviněná neztotožnila, neboť pokud nebylo provedeným dokazováním vyvráceno, že formuláře návrhů pojistných smluv nevyplňovala ona sama, pak nemohla být ani srozuměna, že v předmětném formuláři návrhu je k zaškrtnutí kolonka deklarující skutečnost, zda má či nemá současně uzavřeny jiné pojistné smlouvy pro totožný pojistný zájem u jiných pojišťoven. Protože její subjektivní vztah ke spáchanému činu nebyl objasněn, nebyla subjektivní stránka řádně zjištěna, nemohla být uznána vinnou za činy, které jí jsou kladeny za vinu, jenž jí je kladen za vinu. Soudy vycházely jen z obsahu její výpovědi, která je kromě listinných důkazů jediným důkazem, o nějž bylo možné vinu opřít. Poukázala na zásadu presumpce neviny, protože její obhajoba nebyla ostatními důkazy vyvrácena, důkazy netvoří celistvý řetězec logicky na sebe navazujících důkazů, a proto měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo , protože v důsledku absence svědectví J. V. a v procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. S. jde o stav důkazní nouze. 11. Soudy podle obviněné nevěnovaly dostatečnou pozornost ani §12 odst. 2 tr. zákoníku, a její věc nezkoumaly s ohledem na zásadu ultima ratio (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1748/2008). Pokud byly dotčené pojišťovny poškozeny porušením právní povinnosti osoby zúčastněné na procesu uzavírání pojistných smluv, pak to nebyla obviněná, kdo je porušil, ale makléř J. V., což vyplývá i z odůvodnění usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 4. 4. 2016, 9. 9. 2016 a 16. 10. 2017. Jestliže soudy dospěly k závěru, že když obviněná pojistné smlouvy podepsala, je za ně odpovědná i z hlediska trestněprávního, nerozlišovaly mezi odpovědností občanskoprávní a trestněprávní, které jsou založeny na odlišných principech. S ohledem na uvedené námitky obviněná nese odpovědnost ryze občanskoprávní, která má v režimu trestního práva důsledky toliko nedbalostní, což pro trestný čin pojistného podvodu nepostačuje. 12. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 50 To 151/2018, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. toto usnesení zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. 13. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který dovolání shledal nedůvodným, když z jeho podstatné části námitky neodpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve zbytku jde o výhrady, s nimiž se soudy řádně vypořádaly. Obviněná při sjednávání nových smluv uzavření předchozích popřela, ačkoliv následně uplatnila souběžně u více pojišťoven pojistné nároky, které byly uspokojovány. Soudy vycházely z listinných podkladů a zohlednily i výpověď svědka J. S., který v obecném smyslu popsal mechanismus pojistných podvodů realizovaných v daném místě mezi makléři, své závěry doplnily o ekonomickou situaci obviněné a iracionalitu sjednání více než deseti pojistných smluv o životním pojištění s úrazovým připojištěním s měsíčním plněním téměř 13.000 Kč. Obviněná cíleně zatajila existenci ostatních (předchozích) pojistných smluv, aby mohla uzavřít vždy smlouvu další, a tím maximalizovat plnění, které bylo užito na platbu pojistného a jejích běžných nákladů, jak vyplývá z účtu u mBank, ač, jak obviněná uvedla, si byla vědoma mnohosti obdobných smluv. Obhajobu, že nejednala úmyslně, považoval nestandardnost za řádně vyvrácenou. 14. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce výhradám proti použité právní kvalifikaci nepřisvědčil, neboť shledal, že zjištěný skutkový děj plnil všechny znaky skutkových podstat tří přečinů pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, jak dovodily soudy obou stupňů. Potvrdil, že obviněná jednala se zjevným podvodným úmyslem vztahujícím se nejméně na zatajení předchozích podobných dohod s cílem zajistit si na úkor pojišťoven finanční prostředky následně užité jednak na další hrazení pojistného, a i na další její potřeby. 15. Na posuzovaný případ nelze podle státního zástupce aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, jelikož obviněná v zásadě standardním způsobem naplnila všechny znaky skutkových podstat předmětných přečinů, přičemž nebylo možné dovodit nic, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že považoval námitky obviněné za zjevně neopodstatněné, navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. 16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel. III. Přípustnost a další podmínky dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu. 18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. 19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). 20. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. IV. K námitkám obviněné 21. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že se v zásadě jedná o opakování toho, co již obviněná požadovala na obou soudech nižších stupňů, které za účelem objasnění uplatněných námitek soustředily své dokazování a s námitkami obviněné se náležitě vypořádaly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Obviněná dovoláním brojila proti závěrům soudů o subjektivní stránce a dožadovala se beztrestnosti použitím zásady ultima ratio , což jsou výhrady dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tím vytýkala, že nenaplnila znaky tří přečinů pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. 22. Kromě toho však považovala provedené dokazování za nedostatečné pro závěr o své vině výtkami, že soudy výpověď svědka J. S. posuzovaly v její neprospěch a nevyužily řádně zásadu in dubio pro reo . Tyto námitky směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci a dovolání pro jejich nápravu obecně neslouží. Na jeho podkladě nelze posuzovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. I přes tuto zásadu Nejvyšší soud prověřil z hledisek dodržení pravidel spravedlivého procesu, zda soudy zjištěný skutkový stav věci vyplývá z procesu, který netrpí extrémními nedostatky (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V. K provedenému dokazování z hledisek spravedlivého procesu 23. Obviněná výhrady proti subjektivní stránce založila zásadně na tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, které pro závěr o její vině použily, neboť nebraly do úvahy zejména roli J. V. jako zprostředkovatele při uzavírání pojistných smluv, který byl aktérem veškeré jí za vinu kladené trestné činnosti, a nesprávně se opíraly o listinné důkazy a výpověď svědka J. S., kterou nehodnotily v souladu s pravidly §2 odst. 6 tr. ř. K těmto výhradám je třeba poznamenat, že rozsah provedeného dokazování a jeho úplnost soud prvního stupně zajistil. Velmi podrobně zkoumal a vysvětlil, o jaké důkazy se opíral a jaká zjištění z nich dovodil. Pro úplnost je možné odkázat na odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je patrno, jakým způsobem soudy na obdobné námitky obviněné reagovaly. Lze přisvědčit závěru soudů, že podstatným vypovídacím podkladem o vině obviněné byly zejména písemné doklady poškozených pojišťoven, z nichž vyplynuly okolnosti, za nichž byly smlouvy uzavírány, i podmínky, které bylo nutné splnit. Jestliže soud ve věci provedl též důkaz výpovědí svědka J. S., kterou obviněná považovala za jediný usvědčující důkaz, soud z něj usuzoval toliko na souhrn širších okolností, za nichž byly předmětné smlouvy uzavírány, a to se zřetelem na zjištění, která podle jiných trestních věcí s nyní projednávanou souvisejí, a jež v této věci vyplynula a korespondovala spolu. 24. K rozsahu provedeného dokazování je třeba připustit, že s ohledem na postoje obviněné a jejího bratra svědka J. V. se nepodařilo přímými důkazy subjektivní okolnosti prokázat, avšak i přesto soud vyvinul snahu, aby dostatečně objasnil činy obviněné zákonem předpokládaným způsobem, a proto vycházel z nepřímých důkazů [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1960, sp. zn. 7 Tz 120/59 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/1960)], které tvořily ucelený systém (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 2/2010)]. Ve věci byl dostatek nepřímých důkazů, které objasnily, za jakých osobních poměrů obviněná předmětné smlouvy uzavírala (srov. strany 5 až 15 rozsudku soud prvního stupně). Tyto nepřímé důkazy soud hodnotil a vysvětlil, které považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a vady v nich neshledal (viz strany 6 až 8 přezkoumávaného usnesení). 25. K uvedenému postupu soudů obou stupňů je třeba zmínit, že pokud jde o obsah listinných důkazů, obviněná vůči nim výhrady po obsahové stránce nevznesla, a námitka, že nejde o originály, je v daných souvislostech jen nepodstatným formalistickým tvrzením, které soudy vzaly do úvahy (zejména strana 6 rozsudku soudu prvního stupně). 26. Posoudí-li se z hlediska výhrad obviněné učiněná skutková zjištění, obsahují dostatek podstatných informací vztahujících se jak k objektivní tak i k subjektivní stránce přečinů, které jsou obviněné kladeny za vinu. Soudy provedený rozsah dokazování vady nevykazuje, a realizovaných procesních postupů soudů obou stupňů plyne, že svým povinnostem dostály. Na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily. Proto nebylo možné přisvědčit námitce obviněné o porušení zásady in dubio pro reo, kterou ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. 27. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Výhrady obviněné proti učiněným skutkovým zjištěním jsou nedůvodné a skutkové závěry dávají dostatečný podklad pro právní vymezení přečinů obviněné kladených za vinu. Nejvyšší soud proto s ohledem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, mohl zkoumat důvodnost právních výhrad, které obviněná v dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. učinila. 28. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že písařský nesoulad mezi tím, jak jsou skutky číslovány v popisu skutku a jak v právním vymezení, je jen formální nedůsledností soudů, která na věcnou správnost závěrů nemá žádný vliv. Nebylo proto nutné napravovat, že ve skutkové větě rozsudku soud prvního stupně označil jednání pod body 1) až 5), kdežto v právní kvalifikaci uvádí jen body 1) až 3). Z odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně (strany 13 až 15), tak usnesení odvolacího soudu (strany 3, 8), který uvedené pochybení zaznamenal a vypořádal se s ním, je zřejmé, že nalézací soud body 1) a 2) ze skutkové věty spojil do bodu 1), na bod 3) se vztahovala právní kvalifikace pod bodem 2) a body 4) a 5) byly podřazeny pod bod 3) výroku o právní kvalifikaci (potvrzují to též právní věty, jimiž soud vyjádřil zákonnou terminologii vždy s uvozením slůvka „tedy“). VI. K subjektivní stránce 29. Námitky obviněné směřující proti nesprávnosti závěru o naplnění znaků přečinů pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, se opírají o tvrzení, že nejednala úmyslně, protože všechny kroky významné pro uzavření pojišťovacích smluv činil její bratr J. V. jako makléř, a že to byl on, kdo zodpovídal za vše, co se ve smlouvách objevilo. 30. Soudy na uvedené námitky obviněné uplatňované již v průběhu předchozího trestního řízení reagovaly a vypořádaly se s nimi. Soud prvního stupně uvedl, že dotazy pojišťoven ve formulářích nesměřovaly pouze k již uzavřeným smlouvám, ale i k tomu, zda má obviněná zažádáno u některé další pojišťovny o stejný druh pojištění nebo zda jej hodlá sjednávat. Obviněná na tento dotaz u všech pojistitelů uvedla, že jiné pojištění nemá. Zatajila tak ostatní smlouvy, které v době sjednávání těchto smluv již měla uzavřené. Přitom o všech smlouvách podle soudu věděla, neboť je sama uzavírala, a věděla i o tom, že počet pojištění na stejný pojistný zájem stále roste až do počtu jedenácti takových smluv, jelikož předchozí smlouvy neukončovala. Soud přitom považoval za nesporné, že bylo její povinností uvést již sjednané a další právě sjednávané smlouvy do příslušných políček uzavíraných smluv, což neučinila (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně na skutečnosti vztahující se k subjektivní stránce též usuzoval z okolností, za nichž byly sjednávány smluvní podmínky zejména s ohledem na platební poměry, z nichž zdůraznil, že denní odškodné za všechny uzavřené smlouvy činilo ke dni 6. 5. 2011 4.500 Kč, ke dni 30. 5. 2011 5.500 Kč, ke dni 12. 7. 2013 6.500 Kč, ke dni 19. 3. 2014 9.600 Kč a ke dni 23. 4. 2014 10.100 Kč. Obviněná přitom byla v roce 2011 na rodičovské dovolené a jejím jediným oficiálním příjmem byla částka 7.600 Kč z rodičovského příspěvku zasílaná jí úřadem práce (č. l. 1024). Při uzavírání smlouvy v červenci 2013 byla zaměstnána u společnosti Tekaz, s. r. o., ale do práce nechodila a žádný příjem neměla (č. l. 821 a 830). V březnu a dubnu 2014 byla bez zaměstnání a bez oficiálních příjmů, do 9. 3. 2014 byla evidována jako uchazečka o zaměstnání u úřadu práce, ale byla sankčně vyřazena (č. l. 1125). V případě odškodnění úrazu obviněná dostávala částky, které řešily její finanční situaci a značně převyšovaly její oficiální příjmy. Z toho považoval soud za patrné, že pojistné smlouvy byly uzavřeny výhradně za účelem dosažení zisku od pojišťoven, (strana 9 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě těchto skutečností učinil závěr, jenž vyjádřil na straně 15 rozsudku, kde uzavřel, že šlo o „nestandardní množství uzavíraných smluv na týž pojistný zájem, výše plateb pojistného, které si obviněná nemohla dovolit ze svých příjmů platit, způsob placení pojistného přes speciální účet mBank, jehož příjmy tvořila pouze došlá pojistná plnění, zatajování souběžných pojištění i při uplatňování nároku na pojistná plnění, náhlé ukončení pojištění během krátké doby, jednoznačně svědčí o tom, že od počátku byla trestná činnost plánovaná a organizovaná …“. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že obviněná uvedené přečiny spáchala ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v přímém úmyslu (srov. strany 13 až 15 rozsudku). 31. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v bodě 27. přezkoumávaného usnesení rozvedl, z jakých důvodů je považuje za správné. Doplnil jeho argumentaci tím, že úmysl obviněné je možno vyvozovat i z jejího jednání po uzavření smluv, konkrétně z toho, jakým způsobem probíhalo uplatnění pojistných událostí, které soud dovozoval z obsahu kolonek na formuláři. Poukázal přitom i na širší souvislosti této trestné činnosti, která zapadala do kontextu a rámce organizované trestné činnosti popisované svědkem J. S., v návaznosti na zapojení MUDr. Daniela Hoška, jímž byl ošetřujícím lékařem obviněné. 32. Nejvyšší soud se s těmito argumenty soudů obou stupňů ztotožnil, neboť je považuje za logické vyústění všech zjištění, která z provedeného dokazování vyplynula, když oba soudy, zejména však soud prvního stupně podrobně rozvedly všechna rozhodná zjištění i to, jaké právní důsledky z nich vyplývají. Především je třeba zmínit, že soudy své úvahy o zavinění, vůči němuž dovolání především směřovalo, opíraly o skutková zjištění uvedená v popisu skutku, kde jsou uvedeny potřebné závěry o přístupu obviněné k uzavírání pojistných smluv. Jedná se o závěry, které jsou podloženy výsledky dokazování a logicky z nich vyplynuly [srov. například stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. S ohledem na shora uvedené zjištění lze též konstatovat, že soudy předem nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/1972-IV.)]. 33. Nejvyšší soud k těmto úvahám doplňuje, že přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy a způsobí-li tak větší škodu. Jde o úmyslný přečin, u něhož postačí i úmysl nepřímý. 34. Soudy nižších stupňů shledaly v přezkoumávaných přečinech úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s čímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Pro úplnost k jinak správným závěrům soudů obou stupňů jen v obecném smyslu připomíná, že soudy dostatečně posuzovaly z hlediska všech rozhodných skutečností, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 512/2018). 35. V přezkoumávané věci obviněná vnímala z hlediska intelektuální složky všechny rozhodné okolnosti, zejména to, že uzavírá velké množství pojistných smluv, aniž by v dalších tyto uvedla, ač o to byla žádána. Činila tak záměrně, tedy s vědomím toho, že činí v rozporu se stanovenými podmínkami. 36. Významnou okolností z hlediska subjektivní stránky byla v přezkoumávané věci povaha jednání obviněné, které je jí kladeno za vinu. Je třeba zdůraznit, že to nespočívá v tom, že si sjednala více pojištění na stejný pojistný zájem (taková samotná činnost by bez splnění dalších zjištěných rozhodných okolností trestná nebyla), ale rozhodné je, že pojišťovny uváděla v omyl tím, že ve formulářích řádně nevyplnila, že již jiné pojistné smlouvy má uzavřeny, případně, že již utrpěla zranění. Právě toto zamlčení, jak správně dovodily soudy, bylo vědomé a chtěné ve snaze získat na tytéž úrazy pojistná plnění, což opakovaně obviněná, jak rovněž z výsledků dokazování vyplynulo, dělala. Tím došlo k zamlčení podstatných údajů v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy ve smyslu §210 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zatajila, že má již sjednáno pojištění pro případ stejné pojistné události u jiné pojišťovny [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1/2008 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T-1074)]. Přitom toto zatajení uvedených důležitých skutečností mělo význam pro podmínky, za nichž budou nové pojistné smlouvy sjednány, protože tím, že neuvedla po pravdě, že již má jiné smlouvy uzavřeny, případně že již utrpěla úrazy, získala jinou bonitu pojistné smlouvy, a tedy vyšší plnění při odškodnění pojistné události. 37. Správnost závěru soudů o úmyslu obviněné nezpochybňuje její tvrzení o důvěře v rady svého bratra J. V., jehož aktivitou se snaží své trestní odpovědnosti vyhnout. Všechny zjištěné souvislosti, jak je soudy ve skutkových zjištěních popsaly, ale zejména rozvedly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, odůvodněně prokazují, že obviněná jednala sama za sebe jako navrhovatel pojistné smlouvy, jejíž podmínky měla k dispozici. Byla to ona osobně, kdo potvrdil pravdivost a úplnost všech údajů uvedených v návrhu svým podpisem, čímž vstoupila do závazkového vztahu s pojišťovnou jako pojistitelem, ze kterého všechna práva a povinnosti, a tedy i odpovědnost, plyne jí, jakožto pojistníku. Pokud se odvolávala na svého bratra jako makléře, nelze vyloučit ani jeho trestní odpovědnost, jestliže se na uvedeném činu obviněné podílel, avšak bez toho, aby tím zásadní a hlavní úloha obviněné zanikla. Z obecného hlediska byl bratr J. V. zprostředkovatelem uvedeného smluvního vztahu, nikoliv jednou z jejích stran, neboť do ní nikterak obligačně vstoupit nemohl. Jeho úloha spočívala v zajištění smluvního ujednání za pojišťovny, od nichž měl provize právě za zprostředkování pojistných smluv, a tedy i on mohl mít na jejich uzavření zájem. Za konečnou podobu pojistných smluv jsou však odpovědné vždy příslušné pojišťovny na jedné straně, a pojistník tj. obviněná na straně druhé, neboť podala návrhy. Jestliže v nich uvedla vědomě nepravdivé a neúplné údaje, je za to ona osobně odpovědná. 38. K přímému úmyslu, v němž obviněná jednala ve smyslu podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba též dodat, že nezamlčela jen to, že má již jiné smlouvy uzavřeny, ale i to, že jí již z některých bylo plněno, neboť pojišťovnám Generali, Wüstenrot životní pojišťovně a ČSOB pojišťovně mimo dříve uzavřených pojistných smluv zatajila též své předchozí úrazy, ačkoliv pojišťovny takové informace výslovně v návrzích na uzavření smlouvy požadovaly. Záměrně tak neuvedla, že již dne 23. 8. 2012 utrpěla úraz levé ruky, který měl trvalé následky, a že dne 30. 12. 2012 utrpěla úraz palce pravé ruky. Přičemž jí bylo známo, že právě tyto informace jsou rovněž určující pro podmínky, za nichž bude pojistný vztah sjednán. Jejich zamlčením si tak obviněná vyjednala podstatně výhodnější podmínky, na jejichž základě bylo posléze plněno. Rovněž tato část trestného jednání obviněné je pokryta jejím přímým úmyslem. Na přímý úmysl obviněné soudy proto zcela správně usuzovaly ze všech rozvedených skutečností, a lze shrnout, že šlo zejména o velké množství pojistných smluv i způsobu, jakým pojistné plnění platila, protože 12.924 Kč měsíčně zcela přesahovalo její finanční poměry (žádné legální příjmy kromě sociální podpory neměla). Nelze přehlédnout ani to, že některé smlouvy uzavírala v jednom dni, a to dne 6. 5. 2011 dvě smlouvy a dne 20. 11. 2013 čtyři pojistné smlouvy. Pojistné přitom hradila zpravidla poštovními poukázkami z částek, které od pojišťovny obdržela, a od 7. 10. 2014 využívala bankovní účet u mBank. V souladu s výsledky provedeného dokazování je závěr soudů, že od počátku zamýšlela si z výtěžků pojistných plnění vytvořit zdroj příjmů, pro jehož jednoduché spravování si založila bankovní účet, na němž se získaným pojistným plněním hospodařila, jakož i výše částek, které v souhrnu obdržela. 39. Na základě všech těchto okolností není pochyb o tom, že soudy dostály svým povinnostem a pečlivě se otázkami týkajícími se zavinění obviněné zabývaly a řádně je ve všech souvislostech ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vysvětlily a logicky své úvahy vyložily v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. 40. Nejvyšší soud na základě všech těchto úvah a závěrů shledal výhrady obviněné proti subjektivní stránce nedůvodné. VII. K subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio 41. Obviněná rovněž v dovolání namítala, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, protože se domáhala toho, že jde o případ, u něhož není na místě odpovědnost z hlediska trestněprávního, ale postačí odpovědnost občanskoprávní. 42. S tímto názorem obviněné se nelze ztotožnit, neboť je ze všech výše rozvedených skutečností patrné, že se jedná o čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jde o protiprávní čin, protože vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. S ohledem na povahu činu, o nějž se jedná, nelze dojít k závěru, že by šlo o případ spadající do kategorie méně závažných trestných činů. Požadavek obviněné na to, aby byl korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, v dané trestní věci není namístě. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 43. Nejvyšší soud námitky brojící aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku neshledal důvodnými, neboť soudy se otázkou subsidiarity trestní represe zabývaly a dospěly k názoru, že jednání obviněné je společensky škodlivé, a proto nepovažovaly za postačující občanskoprávní odpovědnost obviněné (srov. strana 15 rozsudku nalézacího soudu). 44. Je třeba zdůraznit, že čin, jak je obviněné kladen za vinu, je závažným deliktem. Vyšší škodlivost spáchaných tří přečinů je patrná nejenom z toho, že vědomě obviněná uváděla pojišťovny v omyl, což činila na mnoha pojišťovnách, kterým zamlčela okolnosti důležité pro jejich rozhodnutí o tom, zda s ní pojistnou smlouvu uzavřou a za jakých podmínek. Významné je i to, že se jednalo o kvalifikované trestné činy a každým z nich způsobila škodu překračující hranici větší škody (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku). Jeho vysokou škodlivost činí jak četnost, tak i záměr obviněné, jíž byl bezpracný zdroj příjmů, tedy vidina jednoduchého zisku, když právě tato okolnost je významná pro závěr, že jde o závažný kriminální čin, na nějž prostředky jiných právních odvětví nejsou dostačující. 45. Lze zdůraznit, že s ohledem na všechny okolnosti, za kterých k činu došlo, je zřejmé, že jednání obviněné zásadním způsobem vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů a současně naplnilo znaky tří úmyslných přečinů, je aplikace trestního práva namístě. K námitkám obviněné je též nutné zmínit, že ačkoliv projednávaná trestná činnost má svůj základ i v soukromoprávní rovině, nelze s ohledem na ostatní okolnosti případu popřít trestněprávní dopad jednání obviněné (pro úplnost srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06). VIII. Závěr 46. Nejvyšší soud poté, co z rozvedených důvodů shledal, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelkou vytýkanými vadami a mohl o dovolání rozhodnout na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisového materiálu, z nichž je jejich správnost patrná, jako zjevně neopodstatněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 26. 9. 2018 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.