ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1135.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1135/2018-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněné D. G. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 To 117/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 31 T 2/2017, byla obviněná D. G. uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že
nejpozději od počátku měsíce července roku 2015, kdy pociťovala první pohyby plodu a byla již několik měsíců bez menstruace, a uvědomovala si tak příznaky možného těhotenství, a zejména pak od 18. 9. 2015, kdy jí lékař v souvislosti s vyšetřením pro přetrvávající pocity nevolnosti na základě výsledků krevních testů potvrdil, že je gravidní, odmítla se ztotožnit s rolí matky, a ve snaze dokončit studium, neohrozit svůj vztah s přítelem L. Ž. a sociální komfort, kterého se jí dostávalo během soužití s ním a s jeho rodiči, jakož i ve snaze užívat si života bez závazků, své těhotenství a nastávající mateřství nijak neřešila, nezajímala se o možnosti porodu realizovaného v podmínkách zdravotnického zařízení se zachováním anonymity matky či o předání novorozeného dítěte po porodu do sítě babyboxů, těhotenství přede všemi tajila, vzrůstající tělesnou váhu a rostoucí bříško zdůvodňovala svými zdravotními problémy se štítnou žlázou, nevyhledala žádnou v těhotenství obvyklou lékařkou péči a na mateřství se ani jinak nepřipravovala, a když dne 11. 10. 2015 v místě svého tehdejšího bydliště v bytě rodiny Ž. v domě č. .. ulici J. ve F. n. O. od odpoledních hodin pociťovala neustále se stupňující bolesti v oblasti podbřišku, opět za každou cenu porod utajit, nikoho nepožádala o pomoc, a naopak nejméně od 18:00 hodin rezolutně odmítala opakované nabídky svého přítele a jeho matky na odvoz do nemocnice, kdy se bolesti snažila mírnit užitím tablety proti bolesti, požitím alkoholu a opakovanými teplými koupelemi ve vaně, přičemž kolem 23:00 hodin v koupelně ve vaně porodila donošené a životaschopné dítě ženského pohlaví o tělesné délce 48 cm a váze kolem 2000 g, o jehož zdravotní stav, již se zřejmým úmyslem své mateřství vyřešit usmrcením právě narozeného dítěte, se nijak nezajímala, ani elementárním způsobem jej neošetřila, spolu s placentou a nepodvázaným pupečníkem ho zabalila do ručníku, následně přenesla do pokoje, který užívala spolu s přítelem, jenž však byl v době samotného porodu mimo byt, kde dítě postupně vložila do tří tašek, které stáhla dvěma gumičkami do vlasů, následně jej vložila do cestovního kufru, který uzavřela zipem a uložila do šatní skříně, načež, aby zakryla stopy po proběhlém porodu, uklidila koupelnu, lehla si na postel v pokoji, svému příteli napsala textovou zprávu, že se již cítí lépe, a usnula, a prodělaný porod dále až do dne 20. 10. 2015, kdy byla zadržena Policií České republiky, tajila, a novorozenému dítěti tak přivodila smrt z vykrvácení při nepodvázání pupečníku nebo z podchlazení.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 To 117/2017, odvolání obviněné podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Proti označenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. protože soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo dospěly k závěru, že když neměla připravenou výbavičku ani jiné potřeby pro dítě, spáchala dokonaný zločin vraždy s rozmyslem podle §140 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Za nesprávné považovala, že soudy náležitě nezjišťovaly, jestli se dítě narodilo živé, což má zásadní význam pro posouzení, zda existoval způsobilý předmět útoku, tj. živá osoba, a proto její jednání mohlo být právně kvalifikováno nanejvýš jako pokus vraždy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 999/2013 a 3 Tdo 367/2012), což se mohlo odrazit ve výši trestu za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku.
5. V dovolání obviněná brojila proti použité právní kvalifikaci i proto, že soudy nedůvodně vyloučily posouzení jejího jednání jako vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku, a to pro nedostatek rozrušení a absenci přípravy obviněné na příchod dítěte, jakož i s ohledem na předchozí rozmysl obviněné dítě usmrtit. Obviněná s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že v době porodu věděla, že je těhotná, ale neznala jeho termín, neboť podle poslední menstruace jí do porodu, který měl být v říjnu 2015, zbývaly ještě minimálně tři měsíce, během kterých si mohla zajistit babybox, a zařídit další potřebné věci, obzvláště, když podle znalců jí je vlastní odsouvání řešení nelehkých situací.
6. S odkazem na vztah trestných činů podle §140 a §142 tr. zákoníku, u nichž obou je vyžadován úmysl, obviněná zdůraznila, že soudy nesprávně usuzovaly na absenci rozrušení vyvolaného porodem podle jejího údajně racionálního jednání, že dítě zabalila do tašek a ukryla v kufru ve skříni, přestože toto chování svědčí o opaku. Podle §142 tr. zákoníku mají vliv na psychický stav rodičky nejen okolnosti v bezprostřední době před porodem a po něm, ale i jiné zátěžové situace během těhotenství, vyhlídky do budoucna, apod., což soudy nerespektovaly, a proto jsou napadená rozhodnutí nepřesvědčivá.
7. S odkazem na zásah soudu do práva na spravedlivý proces výhrady obviněná soustředila též proti znaleckému posudku znalce MUDr. Alfréda Dörra, CSc., který se nepřípustně vyjadřoval k právním otázkám, hodnotil věrohodnost obviněné a dalších svědků a sám označil skutek za vraždu. Skutečnost, že u obviněné nenastal překotný porod ani porod jinak komplikovaný, jak znalec konstatoval, sama o sobě nevylučuje rozrušení vyvolané porodem, i když na ní nikdo jiný rozrušení nepozoroval. Znalec však nebral do úvahy, že u porodu nikdo nebyl, avšak vyjádřil, že toto rozrušení obvykle trvá u rodičky do prvního spánku po porodu, přičemž její druh ji viděl teprve poté, co se již vyspala (viz č. l. 170). Obviněná proto zdůraznila nesprávnost postupu soudů, jestliže k jejímu návrhu nezajistily vypracování revizního znaleckého posudku a tuto otázku vyhodnotily samy velmi restriktivně bez přihlédnutí k její osobnosti a psychickému stavu.
8. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že přestože v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl, že u ní došlo k zachování racionální kontroly nad učiněným jednáním, není zřejmé, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl, když měl k dispozici toliko odlišné závěry znalkyně PhDr. Heleny Khulové. Za rozporné obviněná považovala tvrzení o sklonu k nedostatečně efektivnímu jednání v náročnějších a nejednoznačných situacích, v nichž si neví rady (tj. i těhotenství), má nedostatek vnitřní disciplinovanosti a v zátěži volí únikové mechanismy, a závěr, že je schopna racionálního jednání s rozmyslem bez emocí a téměř chladně. Podle ní šlo o překvapivé závěry, a tudíž z uvedeného znaleckého posudku nebylo možné činit žádná zjištění směřující k subjektivní stránce zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Naopak ze všech znaleckých zjištění je zřejmé, že jednala v rozrušení po porodu, a tedy za podmínek §142 tr. zákoníku.
9. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 To 117/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému rozhodnutí. Současně požádala předsedu senátu soudu prvního stupně o postup podle §265h odst. 3 tr. ř. a přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který nyní vykonává.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na shodnost námitek uplatňovaných od počátku trestního řízení, jimiž se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly. K neopodstatněnosti pochybnosti o tom, že dítě žilo, zmínila závěr znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož bylo rozhodující, že se dítě narodilo živé, nalezení zbytků smolky (první stolice novorozence), které byly zajištěny na mnoha místech (zavařovací sklenicí, rubové straně zadního dílu krajkových šatů obviněné, na tubě tělové soli) koupelny, ve které došlo k porodu.
11. Státní zástupkyně se ztotožnila s použitou právní kvalifikací zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož znaky obviněná činem, jak byl zjištěn a popsán, naplnila. K rozmyslu coby kvalifikované formě úmyslu uvedla, že obviněná zvážila zásadní okolnosti svého činu, zvolila vhodné prostředky k jeho provedení i jeho důsledky. Došlo tedy k zachování určitého stupně racionální kontroly nad posuzovaným jednáním. Privilegovaná skutková podstata trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku byla vyloučena pro absenci znaku „rozrušení způsobeného porodem“ i pro celkový průběh těhotenství, na které se obviněná nepřipravovala, avšak činila kroky k usmrcení svého dítěte. Státní zástupkyně v meritorním rozhodnutí v této věci neshledala žádnou vadu, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Ačkoli vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněné k případné replice, tato svého oprávnění nevyužila.
III. Formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jí označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
IV. Obecně k dovolacím důvodům
14. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedla i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro jeho naplnění zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
16. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
17. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Lze pro úplnost zmínit, že Nejvyšší soud může zasáhnout na základě uvedených hledisek do skutkových zjištění jen při zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, atp.
V. K výhradám proti dokazování
19. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněná v převážné části brojila proti závěrům soudů nižších stupňů tím, že vytýkala jednak vadné dokazování a nedostatky skutkové povahy, jestliže zpochybňovala závěr o tom, že se dítě narodilo živé, a uplatňovala výhrady proti znaleckému posudku MUDr. Alfréda Dörra, CSc., i proti údajně odporujícím si závěrům znalkyně PhDr. Heleny Khulové, a ze svých tvrzení následně dovozovala porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Tyto výhrady s právním vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, protože tvrzení, které je v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jímž se obviněná snaží navodit dojem, že dítě v době činu nebylo živé, čímž uvádí jiné skutkové okolnosti a jiný nežli soudy nižších stupňů zjištěný a ve výroku o vině popsaný průběh skutkového děje, nemají právní, nýbrž skutkovou povahu (jsou jimi namítány procesní okolnosti vyplývající převážně z §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně z §125 či §134 tr. ř.). Proto s označeným dovolacím důvodem obecně nekorespondují výhrady proti nedostatkům ve skutkových zjištěních, jež nejsou způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Přesto však s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu vážící se k rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, dovolací soud posuzoval, zda v přezkoumávané věci nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu [viz zejména stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
20. K těmto skutkovým a procesním výhradám je zapotřebí předeslat, že oba soudy nižšího stupně na obdobné námitky obviněné již dostatečně reagovaly a vypořádaly se s nimi způsobem, který nevyvolává obviněnou zmiňované pochybnosti.
21. Vytýkala-li obviněná, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví MUDr. Alfréd Dörr, CSc. se vyjadřoval i k právním otázkám, a nikoli toliko k problematice odpovídající jeho odbornosti, jak bylo jeho povinností, a proto dospěl k nesprávným závěrům, je třeba zmínit, že soud prvního stupně tento znalecký posudek provedl jako listinný důkaz (č. l. 416-442 a 450-455) a současně znalce vyslechl v hlavním líčení (č. l. 719-739), při němž stvrdil své dosavadní závěry o tom, že se jednalo o porod donošeného živého dítěte ženského pohlaví. K době přežívání bez poskytnutí základního ošetření vysvětlil, že ta závisí na celkovém stavu novorozence, eliminace vykrvácení, průběhu porodu či délce hypotermie. V daném případě šlo o kombinaci nepříznivých vlivů podílejících se negativně na době jeho přežití po porodu. Jednalo se o vysoce rizikového hypotrofického novorozence, bez zabezpečení poporodní ztráty tělesné teploty, bez eliminace poporodního vykrvácení z nepodvázaného pupečníku, bez ošetření a bez přivolání pomoci, avšak znalec nebyl schopen v tomto případě ani přibližně určit délku života novorozence po jeho porodu. Ke zdravotnímu stavu obviněné souvisejícímu s prodělaným porodem uvedl, že každá žena je při porodu či krátce po něm v určitém změněném stavu a rozpoložení a její soudnost, rozvaha a vůle může být oslabena. Každá rodička je při porodu víceméně rozrušena. Toto rozrušení musí být způsobeno porodem a nesmí jít o jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Časově je vymezeno vlastním porodem a dobou hned po něm, zpravidla do usnutí rodičky, kdy dochází k celkovému utlumení funkce orgánů nervové soustavy. K zvláštnímu psychotickému stavu a zvláštnímu stupni rozrušení může dojít při nepostupujícím porodu, děložních tetaniích, hrozící ruptuře dělohy, nepravidelných polohách plodu, při značné vyčerpanosti rodičky a podobně. S ohledem na informace sdělené obviněnou, tj. mimo jiné uschování dítěte a úklid koupelny, a svědka L. Ž., nelze známky jejího rozrušení vypozorovat. Uzavřel, že z pozice jeho znalecké odbornosti se nejednalo o náhlé rozrušení rodičky porodním dějem.
22. Tyto znalecké závěry týkající se výlučně medicínských otázek z oblasti gynekologie a porodnictví spadají zcela do kompetence a odbornosti uvedeného znalce, což soud prvního stupně dostatečně zdůraznil a posudky hodnotil jak samostatně, tak s ohledem na další ve věci provedené důkazy, i obviněnou vytýkané nedostatky. Je možné konstatovat, že vady, které obviněná i v nyní podaném dovolání vytýkala, aniž by je blíže konkretizovala, neshledal. Správnost procesních postupů i skutkových závěrů soudu prvního stupně následně potvrdil také odvolací soud, který zamítl návrh obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, neboť znalecký posudek již vypracovaný nevykazuje žádné vady. Soud druhého stupně sice vyslovil, že MUDr. Alfréd Dörr, CSc., ve své výpovědi před soudem měl jisté tendence vyjadřovat se k právním otázkám (aniž blíže uvedl k jakým), avšak současně zdůraznil, že toto ojedinělé a nepodstatné vybočení ze standardního postupu se nijak nepromítlo do jeho odborných závěrů, když navíc nalézací soud provedl vlastní hodnocení a posouzení obsahu znaleckého posudku v návaznosti na další provedené důkazy [zejména znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie vypracované MUDr. Igorem Dvořáčkem, Ph.D., MUDr. Markem Dokoupilem a RNDr. Marií Staňkovou, Ph.D. (č. l. 291-311 a 319-324), znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví genetika (č. l. 463-465), z oboru kriminalistika, odvětví biologie (č. l. 499-501), z oboru kriminalistika, odvětví chemie (č. l. 486-489), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Heleny Khulové (č. l. 356-404, 710-718) a výpovědi jejich zpracovatelů učiněné v hlavním líčení (č. l. 719-739)] a informace z nich pramenící. Odvolací soud proto uzavřel, že obsahová i formální stránka obviněnou napadeného posudku žádné vady nevykazuje.
23. Požadavek obviněné na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví soudy měly na zřeteli, a posuzovaly ho s ohledem na výsledky dosud zajištěných důkazů, konfrontovaly jej s vhodností a možností jeho přínosu pro další případná zjištění, a závěry z těchto úvah plynoucí, v potřebné míře v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily. Z těchto důvodů se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, o nějž by šlo jen tehdy, kdyby o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, eventuálně v případě důkazů, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, čímž by založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)]. Nejvyšší soud jen pro úplnost k výhradám obviněné, které jsou v tomto směru v zásadě jen opakováním již dříve uplatněné obhajoby, uvádí, že soudy se s jejími námitkami zabývaly, umožnily jí, aby navrhovala důkazy, a na její návrhy adekvátně reagovaly. Jen pro úplnost lze zmínit, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)], čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť své skutkové závěry vystavěly na celé škále vzájemně se doplňujících důkazů [svědeckých výpovědí (L. Ž. z č. l. 179-187 a 696, M. Ž. z č. l. 193-200 a 691-696, I. Ž. z č. l. 202-206 a 687-691, L. B. na č. l. 217-222 a 697-699, D. P. na č. l. 208-215 a 699, Ž. K. z č. l. 224-230 a 707-709, M. K. na č. l. 699-700, aj.), listinných důkazů (protokol o ohledání místa činu se situačním náčrtkem a fotodokumentací z č. l. 2-43, protokol o zajištění biologického vzorku na č. l. 44, protokol a DVD-R s videozáznamem o rekonstrukci z č. l. 137-173, 177, list o prohlídce zemřelého na č. l. 327, zpráva Gynekologicko-porodní příjmové ambulance Nemocnice Frýdek-Místek z č. l. 507, zpráva MUDr. Jana Špičáka a lékařská zpráva na č. l. 510-511, 515-517, zpráva MUDr. Helal Al-Saheba z č. l. 519, aj.) a výše již uvedených znaleckých posudků]. Dokazování tedy bylo dostatečně obsáhlé, aby jím byl zajištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§5 odst. 2 tr. ř.).
24. K výhradám obviněné o tom, zda dítě žilo či nikoliv, je třeba poukázat na to, že soudy z takto správně a v souladu se zákonem provedených a vyhodnocených důkazů vycházely pro prokázání této skutkové okolnosti, která má podstatný význam pro závěry právní, a dostatečně se s nimi vypořádaly, když za účelem jejího objasnění vyšly jednak z okolností, které byly zjištěny na místě činu, a dále ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., MUDr. Marka Dokoupila a RNDr. Marie Staňkové, Ph.D., a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví MUDr. Alfréda Dörra, CSc., a na základě všech možných a dostupných poznatků vzaly za prokázané, že dítě se narodilo živé (v podrobnostech srov. strany 33 až 36 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 8 usnesení odvolacího soudu).
25. Uvedený závěr o životě novorozence vyplynul z okolností na místě činu, které byly podloženy znaleckými posudky, jež soudy neponechaly coby důkaz osamoceny, ale podpořily je řadou dalších důkazů, které pečlivě vyhodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a na jejich základě dospěly k závěru, že obviněná objektivně nejpozději od 18. 9. 2015 věděla, že je gravidní, neboť jí to osobně sdělil obvodní lékař a byla v tomto ohledu také náležitě poučena o dalších krocích, které by měla v této souvislosti učinit. Závěr znalců, že nic nesvědčí o úmrtí plodu před porodem či přímo při něm, byl podpořen dalšími důkazy, a to mimo jiné i výpovědí samotné obviněné (č. l. 81). Za velmi podstatné, a do jisté míry rozhodující, považoval soud znalecký závěr o vylučování mekonia (tzv. smolky), kteréžto závěry konfrontoval se závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie na základě stop nalezených a zajištěných v bytě, kde k porodu došlo, na věcech, které byly prokazatelně zajištěny na místě činu, přičemž provedenými důkazy bylo objasněno a potvrzeno, že k vylučování smolky dochází po porodu, avšak vždy za života dítěte; mrtvé dítě smolku nevylučuje. Tyto skutečnosti, bez ohledu na tvrzení obviněné, že dítě známky života nejevilo, ho vedly k závěru, že dítě se narodilo živé, protože u něj došlo k vyloučení smolky, kterou byly potřísněny minimálně tři na sobě nezávislé věci, zajištěné na místě činu, včetně šatů, které v té době nosila obviněná. Soud proto uzavřel, že s dítětem bylo ze strany obviněné (když jakýkoliv zásah další osoby byl vyloučen) manipulováno za jeho života. Tím byla vyvrácena jí prezentovaná obhajoba. Soud si byl rovněž vědom, že skutkový závěr, že dítě po porodu žilo, se sice vesměs opírá o nepřímé důkazy, avšak takové, které tvoří ucelený řetězec, vzájemně do sebe zapadají a vedou ke shodnému závěru. Jediným, kdo závěr o životě dítěte zpochybňuje, je pouze sama obviněná.
26. Za nejpravděpodobnější příčinu úmrtí soudy na základě znaleckých posudků považovaly, vzhledem k absenci zjevných úrazových změn i onemocnění přirozené povahy, včetně vrozených vývojových vad, vykrvácení z placentární jednotky při jejím neoddělení od plodu, popřípadě hypotermii plodu při jeho neošetření, případně kombinace obojího, eventuálně s ohledem na další pitevní nálezy udušení překrytím dýchacích otvorů či vodním sloupcem. Protože dítě nezemřelo v lůně matky a nezemřelo ani při samotném porodu, zároveň nemělo žádnou vrozenou vadu, která by bezprostředně po narození měla vést k jeho úmrtí, a taktéž nebylo vůči němu násilně jednáno, jedinými možnými příčinami jeho úmrtí mohlo být znalci konstatované vykrvácení nebo podchlazení, případně obojí. Soud proto učinil jediný možný a logický závěr, mající své zakotvení v obsahu provedených důkazů, že příčinou úmrtí novorozence bylo jednání obviněné, která svým činem, či přesněji zjevným a cíleným opomenutím, když právě narozenému dítěti nezajistila ani tu nejelementárnější péči, čímž mu přivodila uvedený následek, tedy jeho smrt.
27. Nebylo proto možné vyhovět námitce obviněné, že nebylo s určitostí objasněno, zda se dítě narodilo živé, neboť Nejvyšší soud podle výsledků provedeného dokazování a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, shledal, že je tato námitka v rozporu s výsledky provedených důkazů. O tom, že dítě po narození žilo, svědčí zejména nález smolky na místě činu, konkrétně na větším počtu věcí nacházejících se v koupelně, kde k činu došlo. Soudy však na tuto skutečnost neusuzovaly jednostranně, ale zkoumaly ji i z hlediska dalších souvislostí, které byly rovněž výsledky provedeného dokazování objasněny, například z výsledků pitvy novorozence. Neponechaly bez povšimnutí ani zmínku znalce MUDr. Alfréda Dörra, CSc., o tom, že smolka může být v určitých situacích vyloučena rovněž mrtvým plodem, avšak toliko v rámci hnilobného procesu, pak má však zelenou barvu. Při pitvě ovšem nebyly žádné známky v okolí řitního otvoru novorozence nalezeny, což rovněž soudy správně vyhodnotily jako důkaz svědčící pro závěr o tom, že se dítě narodilo živé a k vyloučení smolky došlo ještě za jeho života, hned po porodu, neboť nejčetnější byl nález smolky na předmětech v koupelně, kde k porodu došlo a kde se dítě nacházelo pouze v době bezprostředně po porodu; poté se již mrtvé tělo novorozence nalézalo v taškách v pokoji. O správnosti uvedeného závěru není pochyb, neboť byl přesvědčivě zjištěn, objasněn a soudy vyložen.
28. Poslední námitkou skutkové povahy, kterou obviněná zaměřila proti znaleckému posudku posudku PhDr. Heleny Khulové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, je tvrzení, že závěry vyslovené touto znalkyní si odporují. Podle obviněné je rozpor v tom, že znalkyně na jedné straně uvádí, že intelektová kapacita obviněné je v pásmu výrazného podprůměru, není schopna dostatečně adaptabilně reagovat na změny, přizpůsobovat se situaci a posuzovat efektivitu vlastního jednání, je u ní výrazná preference vyhýbavého stylu chování s volbou únikových mechanismů, s tendencí unikat před konflikty a ohrožujícími sociálními situacemi, se sklonem k nedostatečně efektivnímu jednání v náročnějších a nejednoznačných situacích, s nedostatkem vnitřní disciplinovanosti, v zátěži volící únikové mechanismy, a na druhé straně uzavřela, že obviněná v posuzované situaci jednala plánovitě, s chladnou logikou, racionálně a promyšleně.
29. Nejvyšší soud takto vznešenou výhradu považuje jen za účelovou snahu obviněné vyhnout se trestnímu stíhání, protože zmiňovaný nedostatek není rozporem ve zpracovaném znaleckém posudku, ale jen jednostranným vytržením některých pasáží z celého obsahu znaleckého posouzení duševního stavu obviněné. Naopak je třeba přisvědčit soudům, které k jeho hodnocení přistouply komplexně a komparativně hodnotily všechny rozhodné skutečnosti celý zpracovaný obsah, a je možné uzavřít, že správně jej jako důkaz vyhodnotily a posoudily. Je důvodný závěr, že osobnostní charakteristika obviněné podaná jmenovanou znalkyní nejen, že nijak nevylučuje následný závěr vážící se bezprostředně k posuzovanému trestnému činu, ale ani mu neodporuje. Posuzované trestné jednání obviněné je přímým důsledkem osobnostních a povahových rysů obviněné, neboť, jak soudy obou stupňů zcela správně shledaly, obviněná jako osoba s příznaky vyhýbavé poruchy osobnosti, schopná přiměřeně fungovat v předvídatelných a strukturovaných podmínkách a sklonem k nedostatečně efektivnímu jednání v náročnějších a nejednoznačných situacích byla k jednání vedena a motivována na základě své celkové nevyzrálosti, nerovností intelektu s oslabením exekutivních funkcí. Zdůraznily zejména tendenci odkládat a neřešit problémy při determinaci vnějšími faktory, za kterými se skrývá strach z role matky či neochota tuto roli přijmout, strach či nejistota z budoucnosti, přetrvávají tendence zříci se zodpovědnosti, a utíkat před neznámými situacemi spojenými se sociálním diskomfortem a potřebou intenzivnějšího řešení. Narození dítěte pro ni představovalo zcela neznámou situaci, před kterou chtěla uniknout a uchýlit se do bezpečí a jistoty známého prostředí a zaběhlých životních situací, což ji v konečném důsledku vedlo ke spáchání předmětného činu, který navíc nevyžadoval žádné sofistikované počínání, jak se snažila obviněná účelově navodit, nýbrž stačilo „pouhé“ neposkytnutí elementární pomoci a péče novorozenému dítěti zcela odkázanému na pomoc dospělých osob, což obviněná i při svém podprůměrném intelektu a psychických a mentálních i rozumových dispozicích věděla. Uvedený závěr této znalkyně přitom koresponduje rovněž se závěry dalších znaleckých posudků, konkrétně z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví MUDr. Alfréda Dörra, CSc., a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dany Skřontové. Jestliže není mezi těmito důkazními prostředky žádný zásadní rozpor, je tím spíše neopodstatněná výhrada obviněné vyvrácena.
30. Jen pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec uvedeného ke všem námitkám obviněné směřujícím proti znaleckým posudkům doplňuje, že soudy v posuzované věci zcela respektovaly, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972/I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněnou pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11 Tz 46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pečlivě hodnotily proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodnil své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce, a kriticky přitom hodnotily úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobil svému zkoumání. Tím zcela respektovaly, že ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce, což je z ústavněprávních hledisek neakceptovatelné. V posuzované věci nevyvstaly pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, které by orgán činný v trestním řízení byl povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), odstranit obstaráním dalších důkazů, či postupem podle pravidla in dubio pro reo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ke skutkovým námitkám obviněné shledal, že s ohledem na způsob, jakým se zejména soud prvního stupně vypořádal s objasněním všech pro právní závěry podstatných a rozhodných skutečností, nejsou důvodné, protože soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a svým procesním povinnostem dostály. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jíž se obviněná domáhala, neboť ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Je třeba zdůraznit, že verze průběhu činu, jíž obviněná preferovala (že se dítě narodilo mrtvé), byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vysvětlily.
32. Nejvyšší soud shrnuje, že principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, protože, jak již bylo zmíněno výše, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Postup soudů obou stupňů nevykazuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
33. Když žádné obviněnou vytýkané procesní vady Nejvyšší soud nezjistil, mohl na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění posuzovat správnost použité právní kvalifikace, proti níž obviněná rovněž v dovolání brojila.
VI. K námitce o vadné právní kvalifikaci
34. Právnímu posouzení činu jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku obviněná vytýkala, že soudy učinily nesprávný závěr, že znaky tohoto zločinu naplnila po všech stránkách, neboť nejednala s rozmyslem, ale že se v době činu nacházela ve stavu rozrušení vyvolaném porodem. Tím se domáhala posouzení svého jednání jako zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku.
35. Nejvyšší soud k této právní námitce obviněné nejprve připomíná, že se jí již soudy obou stupňů podrobně zabývaly. Lze proto poukázat na úvahy soudu prvního stupně, jenž vysvětlil důvody, pro které shledal naplněnými znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, jíž obviněnou uznal vinnou (srov. strany 35 až 43). Dostatečně se vypořádal se všemi znaky tohoto zločinu, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní a se zřetelem na ně posuzoval všechny rozhodné okolnosti, které z výsledků provedeného dokazování vyplynuly. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že obviněná zvážila všechny zásadní okolnosti svého předpokládaného jednání, zvolila vhodné prostředky k jeho provedení, včetně následného zahlazení stop, a zvážila také rozhodné důsledky svého činu, spáchala takový čin na osobě mladší než 15 let, a když mezi jejím jednáním a smrtí novorozeného dítěte je dán ničím nepřerušený, přímý příčinný vztah, dospěl soud k závěru, že po subjektivní i objektivní stránce obviněná naplnila skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Své právní závěry dostatečně vysvětlil, a to i se zřetelem na obhajobu obviněné, a vyložil z jakých důvodů v činu, jejž spáchala, nelze shledávat zločin podle §142 tr. zákoníku. Pro stručnost lze na jednotlivé pasáže jeho odůvodnění odkázat.
36. Odvolací soud se obdobné obhajobě obviněné rovněž v potřebné míře věnoval a ke správnosti právních závěrů soudu prvního stupně zdůraznil, že jeho úvahy mají podklad jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak i v právní teorii a judikatuře na danou problematiku zaměřené. Odvolací soud zdůraznil, že obviněná zvážila zásadní okolnosti svého jednání, zvolila vhodné prostředky k jeho provedení a rovněž důsledky svého činu. K formě zavinění uvedl, že s ohledem na obsah provedených důkazů spáchala zločin podle §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku v přímém úmyslu. Když odvolací soud neshledal v rozsudku soudu prvního stupně vady, které obviněná v odvolání uváděla, označil užitou právní kvalifikaci za správnou (srov. strany 8 a 9 přezkoumávaného usnesení).
37. Nejvyšší soud se s těmito právními závěry soudů ztotožnil, neboť jednání obviněné vykazuje všechny zákonné znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a takový čin spáchá na dítěti mladším patnácti let.
38. Pokud jde o jednotlivé znaky této skutkové podstaty, soudy se jimi zabývaly, zejména posuzovaly zavinění obviněné, na které usuzovaly z výsledků provedeného dokazování, když není možné jen ze skutečnosti, že skutek popřela, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972-IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Brojila-li obviněná proti této právní kvalifikaci, zejména s poukazem na naplnění znaku s rozmyslem, je třeba připomenout, že rozmysl je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu (na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v §140 odst. 2 tr. zákoníku), je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468). K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013 (uveřejněné pod č. 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
39. Nejvyšší soud k těmto teoretickým úvahám považuje s ohledem na okolnosti projednávané trestní věci uvést, že soudy shledaly u obviněné jak přímý úmysl, tzn., že chtěla své právě porozené dítě usmrtit, tak rozmysl, neboť zvážila zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolila vhodné prostředky k jeho provedení a zvážila i rozhodné důsledky svého činu. Na to soudy usuzovaly z toho, že obviněná od počátku své těhotenství tajila a nepodnikala žádné kroky, jimiž by se fakticky připravovala na narození dítěte a následnou péči o něj. Především však při samotném porodu, který započal v době, kdy byli rodiče jejího partnera i on doma, nikoho nepožádala o pomoc, opakovaně odmítla přivolání lékařské pomoci, přestože měla bolesti, které nemohla skrýt. Přesto tvrdila, že jde o jiné zdravotní problémy a rovněž po porodu, když již bylo narozené dítě uklizené, sdělila svému partnerovi, že jí bolesti již pominuly. V duchu svého záměru, dítě po porodu usmrtit, taktéž nečinila žádné kroky k zjištění, jak s narozeným nechtěným dítětem naložit. Lze tedy dovodit, že v posuzované věci usmrcení narozeného dítěte nebylo okamžitým nápadem obviněné, ale již dopředu s ním počítala, což mimo jiné plyne z toho, že se na porod nepřipravovala, naopak ho tajila, a své těhotenství sváděla na jiné zdravotní problémy. O jisté promyšlenosti svědčí i to, že ihned po porodu dítě zabalila do ručníku, vložila do několika tašek, které upevnila gumičkami na vlasy a vložila do skříně. Sama šla spát. Uvedené skutečnosti a zejména její jednání svědčí jednak o logickém, v čase a místě se orientujícím chování, které nijak nevybočovalo z činů podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
40. Uvedené právní závěry soudů obou stupňů korespondují s obecně teoretickými závěry, a to i přesto, že šlo o případ usmrcení dítěte bezprostředně po porodu jeho matkou. V té souvislosti se soudy podrobně zabývaly obhajobou obviněné, která se domáhala závěru, že jednala v rozrušení způsobeném porodem, a to s požadavkem na posouzení svého činu podle §142 tr. zákoníku. Je potřeba zdůraznit, že soudy na tuto skutečnost svou důkazní činnost zaměřily a především stav obviněné po porodu objasňovaly ze všech rozhodných hledisek, neboť nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Také pouhé zjištění, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení, bez pomoci lékaře, samo o sobě nevede nutně k závěru o naplnění tohoto znaku privilegované skutkové podstaty. Závěr o tom, že matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí vycházet z provedeného dokazování, a to především z posudku znalce – porodníka, čemuž soudy v této věci plně dostály a zodpovědně měly na paměti, že rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/5 (uveřejněné pod č. 16/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce - porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 Tzf 6/91 (uveřejněné pod č. 25/1992-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dále k zjišťování stavu „rozrušení způsobeného porodem“ srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73 (uveřejněné pod č. 38/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
41. Soudy svůj závěr o tom, že obviněná nebyla v době těsně po porodu v takovém rozrušení, které by bylo možné pod ustanovení §142 tr. zákoníku podřadit, opíraly o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a odvětví gynekologie a porodnictví a zabývaly se otázkou psychického stavu obviněné bezprostředně po porodu. Soudy zjistily, že její psychický stav jako rodičky byl také fyziologický (viz č. l. 416 až 442 a 450 až 455). Podle znalkyně MUDr. Dany Skřontové obviněná netrpěla a netrpí žádnou závažnou duševní poruchou chorobného rázu, netrpěla a netrpí žádnou z těžkých afektivních poruch ve smyslu deprese nebo mánie, je rovněž prosta známek psychotického onemocnění nebyly přítomny poruchy myšlení ani vnímání psychotické kvality, nejednala ani pod vlivem emoční poruchy, konečně byla vyloučena porucha vědomí při těžkém průběhu porodu. Její rozpoznávací schopnosti byly v době rozhodné zachovány, schopnosti ovládací pak s přihlédnutím k sociální situaci, intelektu a osobnosti byly sníženy nepodstatně, nejvýše do jedné třetiny pásma (viz č. l. 356 až 404). Soudy tak dospěly k závěru, že z psychiatrického hlediska nebyl zjištěn jakýkoliv negativní stav, který by byl způsoben bezprostředně porodem. Ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Heleny Khulové soud shledal, že po celou dobu těhotenství i po porodu obviněná jednala pasivně, avšak samotný porod se na jejím psychickém stavu v zásadě nijak neprojevil, nedošlo u ní prakticky k žádnému rozrušení, jednala zcela racionálně, s rozmyslem, bez emocí a téměř chladně, dominovalo velké ovládání (viz č. l. 710 až 718).
42. Znalec z oboru porodnictví MUDr. Alfréd Dörr, CSc., u obviněné nezjistil známky poporodní deprese či laktační psychózy, nejednalo se o náhlé rozrušení rodičky porodním dějem. Nebyl u ní zjištěn negativní stav, který by byl způsoben bezprostředně porodem, jenž proběhl fyziologicky, bez komplikací a spontánně, byl vyloučen protrahovaný či jinak komplikovaný porod. K zvláštnímu psychotickému stavu a zvláštnímu stupni rozrušení může dojít při nepostupujícím porodu, děložních tetaniích, hrozící ruptuře dělohy, nepravidelných polohách plodu, při značné vyčerpanosti rodičky a podobně. S ohledem na informace sdělené obviněnou, tj. mimo jiné uschování dítěte a úklid koupelny, a ujištění svědka L. Ž., který s ní hovořil pár hodin po porodu a neshledal na ní známky jakéhokoli rozrušení či nestandardního chování, nelze známky jejího rozrušení vypozorovat, a proto je správný závěr, že se nejednalo o náhlé rozrušení rodičky porodním dějem, když v posuzované věci nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že by se obviněná nacházela v takovém rozrušení způsobeném porodem, jak vyžaduje ustanovení §142 tr. zákoníku.
43. Na základě těchto zjištění bylo vyloučeno, aby čin obviněné mohl být posouzen jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku (srov. R 38/1976, R 16/1986, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 149/2012, či ze dne 25. 2 2003, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, aj.), neboť pro takový závěr nic z jednání obviněné ani jejího psychického stavu nesvědčilo, a bylo prokázáno, že porod proběhl rychle a bez komplikací, nebylo zjištěno nic, co by mohlo vyvolat větší míru rozrušení, než je běžné. Obviněná sice rodila poprvé, ale nejednalo se o komplikovaný déle trvající nebo zvlášť vysilující porod, nenastaly během něj takové situace, které by její rozpoznávací schopnost potlačily. Obviněná byla v průběhu porodu při vědomí, jednala uváženě a racionálně beze stop paniky nebo ztráty kontroly. Dítě po porodu bez jakéhokoli ošetření a zajištění pupečníku zabalila do ručníků, vložila do několika tašek a kufru a uložila do skříně, poté si šla lehnout, následně uváděla, že už je jí lépe. Soud proto plně s učiněnými zjištěními uzavřel, že nenastalo rozrušení způsobené porodem. Ani po prodělaném prvním spánku po porodu, který by podle znalců měl být klíčový pro odeznění případného poporodního rozrušení, situaci nijak neřešila, naopak nechala již mrtvé dítě ve skříni dalších devět dní, než byl čin odhalen policejním orgánem na základě informací od majitelky restaurace, u níž byla obviněná v inkriminované době na povinné praxi. Závěr o tom, že se o rozrušení porodem ve smyslu §142 tr. zákoníku nejednalo, je v souladu se všemi zjištěními (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 427/2017).
44. Ze všech takto rozvedených důvodů a okolností případu je nepochybné, že obviněná jednala nikoli ve stavu silného rozrušení způsobeného porodem ve smyslu §142 tr. zákoníku, nýbrž zcela plánovitě a promyšleně, tj. s rozmyslem, jak předpokládá zločin vraždy §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak soudy správně uzavřely.
VII. Závěr
45. Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak obviněná požadovala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu