ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.569.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 569/2019-10041
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2019 o dovoláních obviněných J. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a J. V. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 21/2018-9580, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 16/2015, takto:
I. Z podnětu dovolání obv. J. P. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §261 tr. řádu také ohledně spoluobviněného J. V. zrušuje v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 21/2018-9580.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. V. odmítá .
III. Podle §265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu se obviněný J. P. bere do vazby .
IV. Podle §265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu se obviněný J. V. bere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvinění J. P. a J. V. (spolu s dalšími spoluobviněnými) byli rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 12. 2017, č. j. 69 T 16/2015-9049, uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se měli dopustit tím, že:
v době nejméně od počátku roku 2011 až do svého zadržení dne 1. 12. 2014 spolupracovali při opatřování laboratorních potřeb, chemikálií a léků s obsahem pseudoefedrinu nutných k výrobě hydrochloridu metamfetaminu známého pod obchodním označením pervitin, které získali jednak v prodejně společnosti V. v XY a jednak v prodejně B. ve XY, okres Uherské Hradiště, dále při samotné nelegální výrobě pervitinu, k níž docházelo opakovaně modifikovanou Nagaiho metodou tzv. českou cestou, zpočátku v rodinném domě v XY a následně v XY v objektu č. p. XY, obojí okres Uherské Hradiště, jakož i při distribuci pervitinu zákazníkům v XY, XY a XY a v blízkém okolí těchto měst, jakož i v Praze. Takto se každý z obžalovaných podílel svým dílem na výrobě a distribuci nejméně 1282 g pervitinu, přičemž při domovní prohlídce v XY bylo zajištěno dalších 403,3 g hydrochloridu pseudoefedrinu a 95,4 g metamfetaminu base. Nad rámec této činnosti se další z obžalovaných podíleli na pěstování a sklizni rostliny rodu Cannabis a na sušení jejích toxikomansky využitelných částí, k čemuž docházelo v rodinném domě v obci XY č. p. XY, okres XY, a čímž vyprodukovali nejméně 100,33 g delta-9-tetrahydrokanabinolu (THC). Takto získanou drogu známou jako marihuana jednak použili pro svoji potřebu a jednak ji v menší míře dodali také zájemcům na Uherskohradišťsku a v Praze.
Jednotliví obžalovaní se pak podíleli na trestné činnosti následujícím způsobem:
J. P.
po celé výše uvedené období financoval a organizoval činnost všech spoluobžalovaných tím způsobem, že za účelem nelegální výroby pervitinu zajišťoval nákup chemikálií, laboratorního skla i dalších předmětů nutných k jeho výrobě, jakož i léků především Nurofen, Modafen a Claritine Active jako zdrojů prekurzoru pseudoefedrinu, které získával jednak v lékárnách na Uherskohradišťsku, jednak v Polsku ve měste Klodzko, odkud byly dováženy za účasti P. B., M. Š. a R. V., které k této činnosti sjednal a kterým uděloval pokyny k realizaci dovozu, k němuž použili mj. motorová vozidla továrních značek Audi A3 Sportback, RZ XY, registrované na R. G. a Renault Megane, RZ XY, registrované na N. Ch. Za využití tohoto materiálu pak v místech výše uvedených společně s M. Z. po celé uvedené období a později ve druhé polovině roku 2014 také s R. V. vyráběli pervitin, přičemž se oba spoluobžalovaní řídili jeho pokyny, pokud se jedná např. o termíny či objem výroby, o jejímž průběhu ho, pokud se této neúčastnil, také pravidelně informovali. Vyrobený pervitin pak J. P. z menší části částečně používal pro svou potřebu a z větší části vyrobený pervitin buďto sám prodával koncovým uživatelům nebo jej za tímto účelem poskytoval dalším spoluobžalovaným, a to J. V. v množství přibližně 1 000 g, M. Š. pro J. V. za účelem prodeje v Praze 30 g pervitinu, P. B. 5 g pervitinu, T. V. přibližně 300 g pervitinu a R. S. 100 g pervitinu. Za účelem rozvozu pervitinu na smluvená místa pak používal mj. i shora uvedené motorové vozidlo Audi A3 Sportback. Dále J. P. v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres Uherské Hradiště, za účasti T. V. pěstoval rostliny rodu Cannabis za účelem jejich dalšího zpracování na marihuanu, kdy se sám osobně na sklizni konopí spolupodílel společně s M. Z., T. V. a M. Š.; takto získal sušenou rostlinou hmotu obsahující výše uvedené množství THC, přičemž sušenou používal dílem pro svoji potřebu, dílem ji prodával J. P. sám a dílem ji prodávali spoluobžalovaní zájemcům na území Zlínského kraje a Hlavního města Prahy.
J. V.
od počátku roku 2013 do svého zadržení dne 1. 12. 2014, nejprve zprostředkovával J. P. zájemce o koupi pervitinu a následně jej dle pokynů J. P. na území Zlínského kraje, zejména pak v XY a okolí, také sám prodával, v čemž pokračoval ve druhé polovině roku 2014 také v Praze, přičemž se jednalo o pervitin, který mu za tímto účelem J. P. svěřoval a tomu také následně odváděl předem dohodnutou část peněz za takto prodaný pervitin. Celkem takto od spoluobžalovaného za účelem prodeje převzal přibližně 1 000 g pervitinu. V Praze dále také dle pokynů J. P. v období, kdy zde pobýval, distribuoval marihuanu vypěstovanou J. P. ve XY.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně odsoudil obviněného J. P. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněného J. V. pak soud prvního stupně za daný trestný čin odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud prvního stupně, vedle uvedeného trestu, podle §70 odst. 1, popřípadě také podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložil obviněným tresty propadnutí věcí, které ve výrokové části svého rozsudku podrobně specifikoval.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. P. a J. V. odvolání, a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, na jejichž podkladu Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 21/2018-9580, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému J. P. za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále odvolací soud obviněnému J. V. za tentýž trestný čin, ohledně něhož zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích pak napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstal nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. P. a J. V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný J. P. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje předně v tom, že odvolací soud se v odvolacím řízení dopustil několika závažných pochybení, zejména hodnotil důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem a v konečném důsledku tak porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dále na úvod zdůrazňuje, že své dovolací námitky směřuje toliko proti právní kvalifikaci shora popsaného skutku jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, když ke spáchání téhož zločinu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se doznal.
6. Co se týče právní kvalifikace jednání obviněného podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (znak „spáchání takového činu ve velkém rozsahu“), namítá, že skutečnost, že u něj při domovní prohlídce bylo nalezeno 403,3 g hydrochloridu pseudoefedrinu, by neměla užitou právní kvalifikaci ovlivnit, když se rozhodl s výrobou pervitinu skončit ihned po svém kolapsu, který bezprostředně předcházel jeho zadržení a vzetí do vazby, což se prý podává jak z jeho výpovědi, tak i ze znaleckého posudku. Dle obviněného si dále „[o]dvolací soud (…) provedl nějaké svoje výpočty a dospěl k tomu, že se (…) podílel na výrobě 1 435 g pervitinu, ale přitom ve výrokové části ponechal původní výši.“ Z uvedených skutečností přitom obviněný dovozuje, že právní kvalifikace užitá soudy nižších stupňů je nesprávná. Co se týče rozsahu trestné činnosti, namítá obviněný dále, že mu je kladeno za vinu vypěstování konopí s obsahem 100,33 g delta-9-tetrahydrokanabiolu, což však neodůvodňuje použití stávající právní kvalifikace podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když takové množství neodpovídá znaku velkého rozsahu ve smyslu závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.
7. Obviněný dále brojí proti závěru soudů nižších stupňů o naplnění dalšího znaku odůvodňujícího použití vyšší trestní sazby, totiž „spáchání činu s úmyslem získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ [§283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku]. Je totiž přesvědčen, že ve výrokové části ani jednoho z napadených rozsudků není stanoveno, kolik tento prospěch činil, nýbrž soudy nižších stupňů toliko vyšly z toho, že cena za 1 g pervitinu činí 1 000 Kč. Tyto úvahy však obviněný považuje za nesprávné, neboť prý bylo prokázáno, že si pervitin z velké části vyráběl pro sebe. Další dovolací námitky pak obviněný směřuje proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, především proti závěru, že počátek jeho trestné činnosti se datuje na začátek roku 2011, neboť v této době obviněný vykonával trest odnětí svobody. Z toho se pak dle obviněného podává, že spolupracující obviněný V., který prodával pervitin dalším osobám, nemohl tento odebírat od obviněného, nýbrž od jiných výrobců; stejně tomu bylo i v případě obviněného V. Obviněný tedy namítá, že s výrobou pervitinu začal až na přelomu let 2012 a 2013, přičemž toto jeho tvrzení nebylo v řízení před soudy nijak vyvráceno. Stejně tak obviněný nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, ohledně množství pervitinu, které měl jednotlivým spoluobviněným a svědkům předat, a to především co se výpovědi obviněného V. týče. Obviněný V. měl prý učinit v trestním řízení celkem čtyři výpovědi, přičemž třetí výpověď, v níž uvedl, že od obviněného koupil pervitin za 1 000 000 Kč, označil v hlavním líčení sám V. za výmysl, uvedený s úmyslem dostat se co nejrychleji z vazby. V tomto směru obviněný vyjadřuje politování nad tím, že tomuto rozporu ve výpovědích obviněného V. nevěnoval soud prvního stupně žádnou pozornost a ani nevysvětlil, proč byla jako důkaz proti němu užita právě ta výpověď, kde obviněný V. hovořil o nákupu pervitinu za 1 000 000 Kč, což odpovídá 1 000 g pervitinu. Tím, že se soudy nižších stupňů těmito rozpory nezabývaly, vytvořily „překážku opomenutých důkazů“, kterážto dle obviněného naplňuje jím uplatněný dovolací důvod. Shodné pochybení pak v podstatě obviněný shledává i stran hodnocení výpovědí spolupracujícího obviněného V., jenž měl být údajně propuštěn z vazby výměnou za jeho výpověď, kdy navíc tohoto někteří svědci označili za lháře, a dvě třetiny odběratelů pervitinu popřely, že by jej odebíraly právě od něj. Další výpověď, jejíž obsah obviněný zpochybňuje, je výpověď svědka K., který měl údajně od obviněného V. pořídit pervitin za 500 000 Kč, nicméně nebylo prokázáno, že by právě tento pervitin vyrobil obviněný, když navíc sám obviněný V. připustil, že měl i jiné zdroje pervitinu. Obviněný nadto vyjadřuje podiv nad tím, že soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi drogově závislého svědka, který navíc pracoval jako skladník a jen stěží by za rok dokázal utratit za pervitin 500 000 Kč.
8. Obviněný dále namítá, že není zřejmé – pokud by počátek jeho trestné činnosti spadal do roku 2011 – odkud pořizoval další náležitosti nutné k výrobě pervitinu (k dovozu léků potřebných k výrobě pervitinu prý mělo docházet až v roce 2014) a zda chemikálie nebyly nakupovány jinou osobou, popř. zda tyto nebyly upotřebeny jinak, např. toluen při zpracování dřeva. Zde měla dle obviněného nastoupit zásada in dubio pro reo , což se však nestalo. V neposlední řadě obviněný vyslovuje dílčí pochybnosti stran zajištěného konopí. Soudy nižších stupňů se dle obviněného měly zabývat tím, zda toto nebylo „sklizeno průtrží mračen“, popř. kdo je sklízel. K samotné právní kvalifikaci pak obviněný poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016, přičemž má za to, že se tyto uplatní i v poměrech jeho trestní věci. Zcela na závěr pak obviněný uvádí, že bez důvodných pochybností nebyla zjištěna čistota a složení vyrobeného pervitinu. Z těchto důvodů má proto obviněný za to, že Nejvyšší soud by měl podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušit rozsudek odvolacího soudu, jakož i obsahově navazující rozsudek soudu prvního stupně, a uložit tomuto soudu, aby věc znovu projednal. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil obviněný souhlas.
9. Obviněný J. V. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný spatřuje v tom, že z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu se nemohl plnohodnotně zúčastnit hlavních líčení konaných před soudem prvního stupně. Obviněný proto navrhoval, aby soud prvního stupně vyloučil jeho věc k samostatnému projednání a rozhodnutí, čemuž však nebylo vyhověno. Obviněný dále uvádí, že v dané době měl předepsané silné dávky několika léků, které ovlivňovaly jeho psychiku, paměť, vnímání a soustředění, a proto nebyl schopen se plnohodnotně podílet na řízení, přičemž si nevybavuje, že by podepsal nějaký souhlas s konáním hlavních líčení v jeho nepřítomnosti. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho naplnění obviněný spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily skutkový stav dané věci, na jehož základu pak učinily nesprávný závěr o právní kvalifikaci skutku, čímž zároveň dle obviněného porušily zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege . V tomto duchu obviněný uvádí, že se sice „doznal k tomu, že prodal určité množství pervitinu třetím osobám, což potvrdily i tyto osoby, uživatelé pervitinu. Rozhodně se ale nejednalo, a nikdy to není ani doloženo, o velký rozsah této trestné činnosti.“ Na podporu svých tvrzení obviněný poukazuje na závěry Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., z nichž se podává, že velký rozsah ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, by představovalo až množství přesahující 1 500 g pervitinu, přičemž množství distribuované obviněným dle rozsudku soudu prvního stupně činilo maximálně 1 000 g, a nemůže tedy jít o velký rozsah ve smyslu shora označeného ustanovení. V neposlední řadě obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že při ukládání trestu řádně nezhodnotily jeho zdravotní stav, pročež uložený trest shledává nepřiměřeně přísným. S ohledem na výše uvedené obviněný tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovoláním obou obviněných vyjádřil podáním ze dne 6. 2. 2019, č. j. 1 NZO 1275/2018-19. K dovolání obviněného J. P. předně uvádí, že se neztotožňuje s tvrzením, že obviněný svým jednáním popsaným shora ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil kvalifikovaný znak „velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž obviněný neoprávněně nakládal nejméně s 1 435 g pervitinu, které předal dalším členům organizované skupiny, přičemž při domovní prohlídce v Nedakonicích bylo zajištěno navíc 95,4 g metamfetaminu (báze) a 403,37 g hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož by při obvyklé výtěžnosti cca 80 % bylo možné vyrobit cca 253 g metamfetaminu. Judikatorně stanovenou hranici velkého rozsahu tedy dle státního zástupce obviněný svým jednáním překonal velmi výrazně, k čemuž navíc přistupuje zjištěná produkce další drogy, což podle státního zástupce dokresluje celkový záběr zjištěné trestné činnosti obviněného. Pokud jde o onu další drogu – konopí – pak státní zástupce připomíná, že sama produkce konopí nemusela naplňovat kvalifikační znak „velkém rozsahu“, když z judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 268/2017) naopak plyne, že při posouzení celkového rozsahu trestné činnosti je nutné zohledňovat množství všech zakázaných látek, s nimiž pachatel nedovoleně nakládal. Související námitku obviněného proto označil za právně nevýznamnou.
11. Pokud jde o další námitku obviněného, totiž že svým jednáním nenaplnil znak „spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že tato je dílem podepřena skutkovou argumentací obviněného, že „velkou část“ pervitinu vyráběl pro svou potřebu, což však bylo provedeným dokazováním vyvráceno. S obviněným se však státní zástupce ztotožňuje v tom směru, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není uvedený znak výslovně vyjádřen, když bližší údaj o tom, jaký objem finančních prostředků obvinění ve svém souhrnu zamýšleli získat, v popisu skutku schází (byť skutková zjištění k tomuto právnímu posouzení soud prvního stupně zjevně učinil). I přes tuto vadu, jež naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, má však státní zástupce za to, že v dané trestní věci není ke kasaci napadených rozhodnutí dán důvod. Jednak je tomu podle něj proto, že obžalobou byl obviněnému kladen za vinu úmysl dosáhnout ještě vyššího prospěchu a obviněný tak tímto směrem mohl zaměřit svoji obhajobu, dále proto, že tento závěr je z věcného hlediska zcela správný a důkazně podložený, jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uvedená nesprávnou v popisu skutku proto nijak nemůže ovlivnit právní postavení obviněného, když navíc o naplnění další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku není pochyb. Důsledkem kasace napadených rozhodnutí by tak – při respektu k zásadě zákazu reformationis in peius – bylo pouhé formální doplnění skutkové věty o tato skutková zjištění obsažená již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (k tomu státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, uveřejněné pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr., ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 860/2007, ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 183/2010, a ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 556/2011).
12. Jde-li o námitku obviněného, že soudy měly věnovat větší pozornost tomu, zda rostliny konopí mohla „sklidit“ průtrž mračen, nepovažuje státní zástupce tuto za zcela vážně míněnou a odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016, neshledává, s ohledem na odlišné skutkové okolnosti projednávané věci, jako opodstatněný. Zbývající námitky obviněným podřazované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak státní zástupce označuje za vlastní hodnocení provedených důkazů, a tedy nevykračující z rámce čisté polemiky se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (k tomu státní zástupce poukazuje na závěry usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). V neposlední řadě státní zástupce doplňuje, že soudy obou stupňů postupovaly v intencích §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. řádu, kdy v dané trestní věci neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
13. Co se týče dovolání obviněného J. V., uvádí státní zástupce, že obviněný dovozuje nenaplnění znaku „spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu“ [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] pouze na základě zcela izolovaného posouzení dílčí části svého jednání, přičemž přehlíží, že toto bylo složkou řetězce širší činnosti organizované skupiny, která se daného trestného činu zcela zjevně dopouštěla ve velkém rozsahu. Obviněný přitom o celkovém záběru činnosti této skupiny měl evidentně povědomí, vzhledem k čemuž lze dovodit jeho zavinění ve vztahu k uvedenému kvalifikovanému znaku skutkové podstaty daného trestného činu (k tomu státní zástupce poukazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). Pokud dále obviněný namítal, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, jde podle státního zástupce o zcela nekonkrétní, a nadto skutkovou, námitku, která neodpovídá shora označenému dovolacímu důvodu. Co se týče námitek obviněného podřazovaných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, má státní zástupce za to, že z těchto nelze nijak dovodit, že by bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, když tento sám ani nenamítá, že by hlavnímu líčení nebyl přítomen. Daná námitka proto podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvod obsahově vůbec neodpovídá. Konečně namítal-li obviněný údajnou nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, není možné tuto podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, případně ani pod v úvahu přicházející dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
14. Závěrem státní zástupce uzavírá, že v případě dovolání obviněného J. P. je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. v neveřejném zasedání [s poukazem na §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu] podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl. Stran dovolání obviněného J. V. státní zástupce konstatuje, že je v rozsahu, v němž odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu zjevně neopodstatněné, pročež navrhuje, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
16. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Obviněný J. P. v rámci svého dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný J. V. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. řádu.
18. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu předpokládá porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Nejedná se však o jakoukoliv nepřítomnost, ale pouze o absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení bez osobní účasti obviněného (viz ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu).
19. Oproti tomu dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
20. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, resp. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
21. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněnými uplatněné dovolací námitky dílem odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Jako důvodnou však shledal toliko námitku obviněného J. P. stran absence vyjádření znaku „spáchání činu s úmyslem získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, již lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zbývající dovolací námitky obou obviněných naopak neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž v tomto směru Nejvyšší soud neshledal ani porušení ústavně zaručeného základního práva obviněných na spravedlivý proces.
23. Obviněný J. P. v rámci svého mimořádného opravného prostředku odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, a předně tvrdí, že jeho jednání nenaplňuje znak velkého rozsahu uvedený v §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
24. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve velkém rozsahu.
25. K tomuto Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že k problematice posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §283 tr. zákoníku a příslušných rozsahů v něm vymezených, existuje ustálená a respektovaná judikatura (srov. např. její shrnutí v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 858/2018).
26. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud stanoviskem trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující množství větší než malé u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za množství větší než malé současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.
27. K výkladu příslušných rozsahů (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je pak třeba připomenout závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., z něhož se podává, že určitý rozsah nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr., či ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, uveřejněného pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvalifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah. Z citované judikatury však jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení příslušného rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit (typicky proto, že tato již byla spotřebována jejími konzumenty), přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu [viz shora „(…) množství sice neodpovídalo celému desetinásobku (…), ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.“ ], lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).
28. Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i podle shora označeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 g drogy pervitinu, která musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky metamfetaminu či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu, a znak „velký rozsah“ je tak dán hranicí 1500 g drogy pervitinu při obsahu alespoň 500 g účinné látky metamfetaminu či 600 g účinné látky v případě soli hydrochloridu metamfetaminu.
29. V duchu závěrů shora rozvedených tedy Nejvyšší soud, vycházeje přitom z jednotlivých námitek obviněného, včetně námitky spočívající v údajném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, přezkoumal napadené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, a kvalifikační znak „velkého rozsahu“ byl v projednávané věci naplněn.
30. Ze skutkové věty soudu prvního stupně se předně podává, že obviněný se (spolu s dalšími spoluobviněnými) nejméně od počátku roku 2011 až do jeho zadržení dne 1. 12. 2014 jednak podílel na výrobě a distribuci nejméně 1 282 g pervitinu, přičemž při domovní prohlídce v XY bylo zajištěno dalších 403,3 g hydrochloridu pseudoefedrinu a 95,4 g metamfetaminu (báze), a dále na pěstování a sklizni rostliny rodu Canabis a na následném sušení jejích toxikomansky využitelných částí, čímž spolu s dalšími spoluobviněnými vyprodukoval nejméně 100,33 g delta-9-tetrahydrokanabinolu. Distribuce pervitinu přitom probíhala směrem k jednotlivým zákazníkům jednak v XY, dále ve XY a XY, jakož i v blízkém okolí těchto měst a v neposlední řadě i v Praze.
31. Z hlediska posouzení, zda obviněný svým jednáním naplnil kvalifikační znak velkého rozsahu, je tedy podstatné, že obviněný se podílel na výrobě nejméně 1 282 g pervitinu, přičemž při domovní prohlídce v XY bylo zajištěno dalších 120,88 g substance (pervitinu), obsahující 92,98 g metamfetaminu ve formě volné báze [v tomto směru lze soudu prvního stupně vytknout, že ve skutkové větě uvádí toliko údaj o množství metamfetaminu ve formě volné báze, nikoliv i o celkovém množství zajištěné látky, v níž bylo uvedené množství zjištěno na základě znaleckého zkoumání] a dále 2,43 g metamfetaminu ve formě volné báze, který byl zjištěn ve zde zajištěných kapalných vzorcích. Při posuzování naplnění použitého kvalifikačního znaku tedy soud prvního stupně měl vycházet v první řadě z množství nejméně 1 402,88 g pervitinu. Uvedené množství přitom samo o sobě nenaplňuje judikatorně zakotvenou hranici velkého rozsahu, již podle závěrů citovaného stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu odpovídá 1 500 g pervitinu, resp. 500 g metamfetaminu ve formě volné báze. Nicméně jak Nejvyšší soud připomenul výše, při stanovení určitého rozsahu trestné činnosti nelze vycházet toliko z množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti. Podmínkou pro takový postup však je, že pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému násobku požadovaného množství (zde tisícinásobek množství většího než malého), ale již se mu dostatečně přiblížilo. Tak v konkrétní trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 13. září 2018, sp. zn. 11 Tdo 858/2018, označil za ono hraniční, tj. dostatečně se přibližující, množství 443 g metamfetaminu ve formě volné báze, a to v případě, kdy posuzoval naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu (tj. 500 g metamfetaminu ve formě volné báze), tedy množství odpovídající přibližně 9/10 množství korespondujícího judikatorně stanovené hranici velkého rozsahu. Jestliže tedy v projednávané věci soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že obviněný neoprávněně nakládal nejméně s 1 282 g pervitinu a celkem 95,4 g metamfetaminu ve formě volné báze (což odpovídá přinejmenším množství 1 402,88 g pervitinu, tedy množství korespondujícímu více než 9/10 množství, které odpovídá judikatorně stanovené hranici značnému rozsahu), je Nejvyšší soud toho názoru, že uvedené množství se – při srovnání s hodnotami, jež označil jako dostatečně se přibližující ve shora označeném usnesení – dostatečně přibližuje judikatorně stanovené hranici velkého rozsahu.
32. Pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na skutečnost, že ze skutkové věty soudu prvního stupně se nadto podávají dva různé závěry o množství pervitinu, na jehož výrobě a distribuci se obviněný podílel. Prvním je závěr shora prezentovaný. Nicméně z další části skutkové věty (popisující jakým způsobem konkrétně obviněný participoval na dané trestné činnosti), se podává závěr o množství 1 435 g pervitinu, který obviněný poskytl dalším spoluobviněným, resp. dnes již spoluodsouzeným, konkrétně J. V. přibližně 1 000 g, M. Š. 30 g, P. B. 5 g, T. V. přibližně 300 g a R. S. 100 g pervitinu. Na tento rozpor přitom poukazoval samotný obviněný, a pozornost mu věnoval i odvolací soud, který se otázkou množství podrobně zabýval na stranách 14 a 15 odůvodnění svého rozsudku (dlužno dodat, že právě k této hodnotě se při právní kvalifikaci přiklonil jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací). Těmto rozporům ve skutkové větě přitom bude třeba se v dalším řízení vystříhat, jakkoliv je za dostatečné pro posouzení užité právní kvalifikace třeba označit i nižší z uvedených množství, tj. 1 282 g pervitinu spolu s 95,4 g metamfetaminu ve formě volné báze.
33. Protože množství pervitinu, na jehož výrobě se obviněný podílel, Nejvyšší soud shledal jako dostatečně se přibližující hranici velkého rozsahu, přistoupil k posouzení již zmíněných vedlejších (terciálních) kritérií. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se tak předně podává – a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud věnovaly těmto kritériím v rámci odůvodnění napadených rozsudků patřičnou pozornost – že obviněný se podílel na výrobě pervitinu po dobu téměř čtyř let (z hlediska námitky dovolatele proti stanovení počátku jeho trestné činnosti lze poukázat na bod 15. rozsudku odvolacího soudu, kde se s touto označený soud přesvědčivě vypořádal) a lze tedy hovořit o dlouhodobé trestné činnosti. Dalším, neméně významným skutkovým zjištěním, které se podává ze skutkové věty, je, že vyrobený pervitin byl distribuován do několika měst, resp. na území hned tří krajů (Zlínského, Jihomoravského a na území hlavního města Prahy), a okruh konečných odběratelů (uživatelů pervitinu) činil až 40 osob, k čemuž lze poukázat na body 20. a 21. rozsudku odvolacího soudu, jakož i na obsah jednotlivých svědeckých výpovědí na s. 53 až 71 rozsudku soudu prvního stupně. Významným poznatkem z hlediska posouzení kvalifikačního znaku velkého rozsahu je rovněž skutečnost, podávající se též ze skutkové věty, že obviněný se podílel nejen na výrobě pervitinu, ale i marihuany, přičemž při domovní prohlídce ve XY bylo zajištěno konopí obsahující 100,33 g účinné látky delta-9tetrahydrokanabinolu (ve skutečnosti bylo množství této látky ještě vyšší, jak se podává ze strany 78 rozsudku soudu prvního stupně). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že při domovní prohlídce v XY bylo zajištěno 403,3 g hydrochloridu pseudoefedrinu, což je látka představující prekursor pro výrobu metamfetaminu, kdy dle závěrů znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha, obor kriminalistika, odvětví kriminální chemie a fyzikální chemie, představovala tato látka velmi kvalitní izolant s obsahem 317,45 g pseudoefedrinu ve formě volné báze (koncentrace 78,7 %). Vzhledem k těmto jednotlivým terciárním kritériím (dlouhodobé páchání trestné činnosti, okruh odběratelů, skutečnost, že obviněný neoprávněně nakládal s více omamnými a psychotropními látkami, jakož i to, že při domovní prohlídce bylo zajištěno významné množství látky sloužící k další výrobě pervitinu) má Nejvyšší soud za to, že kvalifikační znak velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl v tomto případě naplněn.
34. Co se týče námitek obviněného stran extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jednotlivými skutkovými závěry soudů nižších stupňů, dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházejících k závěru, že ani tato námitka obviněného není důvodná.
35. Tvrdí-li obviněný, že odvolací soud provedl „nějaké svoje výpočty a dospěl k tomu, že se (…) podílel na výrobě 1 435 g pervitinu, ale přitom ve výrokové části ponechal původní výši.“ , je předně třeba říci, že uvedený závěr odvolacího soudu, který se v odůvodnění svého rozsudku skutečně kloní k závěru o tom, že obviněný vyrobil (spolu s dalšími) a následně poskytl shora uvedeným spoluobviněným pervitin v celkovém množství 1 435 g koresponduje – jak již Nejvyšší soud uvedl výše – s obsahem výpovědí jednotlivých spoluobviněných (srov. zvláště body 19 a 20. rozsudku odvolacího soudu stran výpovědi obviněného J. V.). Tyto výpovědi přitom soud prvního stupně i soud odvolací hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), přičemž své hodnotící úvahy promítly podle §125 odst. 1 tr. řádu i do odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se tedy neztotožňuje s danou námitkou obviněného, že odvolací soud měl „provádět nějaké své výpočty“, když předně množství vyrobeného a distribuovaného pervitinu stanovil na základě výpovědí jednotlivých spoluobviněných soud prvního stupně a k naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu postačovalo již množství pervitinu a metamfetaminu ve formě volné báze (ve spojení s dalšími shora blíže uvedenými okolnostmi) uvedené v návětí skutkové věty. Pouze pro upřesnění pak Nejvyšší soud dodává, že výroková část rozsudku odvolacího soudu neobsahovala žádnou skutkovou větu, když odvolací soud toliko zrušil výrok ohledně trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu týkající se obviněného a obviněného J. V. a nově o tomto rozhodl, přičemž dále konstatoval, že v ostatních výrocích (tj. i ve výroku o vině) zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
36. K další námitce obviněného, spočívající v tom, že množství vypěstovaného, sklizeného a následně sušeného konopí neodůvodňovalo právní kvalifikaci podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť neodpovídá užitému kvalifikačnímu znaku velkého rozsahu, Nejvyšší soud poukazuje na závěry svého usnesení ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 11 Tdo 268/2017 (na které poukázal v tomto směru i státní zástupce). Z něj se podává, že při posuzování naplnění kvalifikačních znaků množství většího než malého, značného či velkého rozsahu, je třeba posuzovat množství všech látek, s nimiž pachatel nedovoleně nakládal, a to ve vzájemné souvislosti. Jinými slovy obviněný se mýlí, pokud tvrdí, že množství vypěstovaného konopí, resp. v něm obsažené účinné látky, neodůvodňovalo užitou právní kvalifikaci, když naopak tato skutečnost ( de facto rozšíření drogového portfolia) představovala jedno z podpůrných kritérií pro stanovení celkového rozsahu jeho trestné činnosti. Obviněnému ostatně soudy nižších stupňů kladly za vinu spáchání jediného trestného činu, nikoliv dvou, jak by se z takového jeho tvrzení mohlo podávat.
37. Na tomto základu tedy Nejvyšší soud neměl žádné pochybnosti o tom, že obviněný svým jednáním (společně s dalšími spoluobviněnými) naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a tedy i kvalifikační znak „ spáchání takového činu ve velkém rozsahu“ . Jinými slovy s námitkami obviněného, jinak spadajícími pod jím deklarovaný dovolací důvod, podle nichž k naplnění označeného kvalifikačního znaku nedošlo, se Nejvyšší soud neztotožnil a dovolání v tomto směru neshledal důvodným.
38. Další dovolací námitky obviněného představují především nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, přičemž obviněný brojí obzvláště proti závěru o stanovení počátku jeho trestné činnosti, dále hodnocení výpovědi spoluobviněného J. V., spolupracujícího obviněného T. V. a svědka O. K. Nejvyšší soud v tomto směru toliko připomíná, že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu, a do jejich závěrů může zasáhnout zcela výjimečně, v případě kdy se takové hodnocení, resp. skutkové závěry z něj vyplývající, ocitají v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takový případ však v této věci nejde.
39. Jde-li totiž o stanovení počátku trestné činnosti obviněného, lze v tomto směru plně poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 15.), který se této otázce podrobně věnoval, když počátek trestné činnosti obviněného situoval na základě výpovědi svědka M. H. (s. 51 a s. 84 rozsudku soudu prvního stupně) již do roku 2010 a na základě spoluobviněného R. S. pak do roku 2011 (s. 37 a 38 rozsudku soudu prvního stupně; je třeba říci, že uvedený spoluobviněný – na rozdíl od svědka M. H. – postupně údaj o počátcích odběru pervitinu od obviněného opakovaně měnil). Skutečnost, že obviněnému byl dne 17. května 2011 přeměněn trest obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody, z něhož byl následně propuštěn dne 29. září 2011, tedy na těchto skutkových závěrech ničeho nemění, a nelze je označit za jakkoliv excesivní.
40. Stran hodnocení výpovědí spoluobviněného J. V., spolupracujícího obviněného T. V. a svědka O. K. považuje Nejvyšší soud za adekvátní poukázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (s. 86 a násl.) a především pak na hodnotící úvahu soudu odvolacího (body 20. až 22. jeho rozsudku), v níž tento poukázal na skutečnost, že tvrzení spoluobviněného J. V. o množství prodaného pervitinu (1 000 g) nevychází toliko z jeho třetí výpovědi, ale rovněž koresponduje i se skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (srov. zvláště s. 81 – odposlechy pod označením P. a P. z nichž je zřejmé, že údaje uváděné J. V. se týkají pouze participace na trestné činnosti obviněného a dalších spoluobviněných). Co se týče výpovědi spolupracujícího obviněného T. V.a (výpověď na s. 39 až 42 rozsudku soudu prvního stupně), je třeba říci, že jeho výpovědi jsou velmi podrobné, když obsahují údaje o počtu osob a přibližném množství pervitinu, který od obviněného (a nikoliv také od jiných osob, jak obviněný tvrdí) za účelem jeho distribuce obdržel a těmto osobám následně předal, přičemž údaje jím uváděné plně odpovídají závěru o množství pervitinu (300 g), který od obviněného obdržel. Konečně jde-li o svědka O. K. (výpověď na s. 55 a 56 rozsudku soudu prvního stupně), je třeba říci, že ve skutkové větě se tvrzení tohoto svědka o množství jím odebraného pervitinu (který měl „snad“ pocházet od obviněného) od spoluobviněného J. V., nikde neobjevuje.
41. Namítal-li dále obviněný ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí spoluobviněného J. V., že soudy nižších stupňů svým hodnocením vytvořily překážku opomenutých důkazů , považuje Nejvyšší soud za adekvátní poukázat na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, která se této problematice podrobně věnuje, přičemž obviněným popisovanou situaci nelze podřadit pod některý z případů, na něž tato doktrína dopadá (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02). Zpochybňuje-li totiž obviněný způsob, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s obsahem jednotlivých výpovědí spoluobviněného J. V., směřuje tímto k hodnocení důkazů, potažmo k námitce extrémního nesouladu , v jejímž světle již dovolací soud hodnocení výpovědí tohoto spoluobviněného soudy nižších stupňů přezkoumal.
42. Jako důvodnou naopak Nejvyšší soud shledal námitku obviněného, podřaditelnou rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle které tzv. skutková věta obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje nezbytné vyjádření znaku „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“, resp. zde zcela absentuje bližší konkretizace toho, jak velký prospěch chtěl obviněný pro sebe nebo jiného daným trestným činem získat [§283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku].
43. Stran této námitky se Nejvyšší soud neztotožňuje s úvahou státního zástupce, že ačkoliv je tato důvodná, nevytváří nezbytný prostor pro kasaci napadených rozsudků soudů nižších stupňů [a to s poukazem na §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu]. Jak je totiž zjevné, soud prvního stupně uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku, přičemž ze skutkové věty rozsudku téhož soudu se podává toliko naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
44. Z ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu se přitom podává, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
45. Otázkou absence vyjádření určitého znaku skutkové podstaty trestného činu ve skutkové větě rozsudku se v tomto směru zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení dne 18. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, uveřejněném pod č. 38/2006-I. Sb. rozh. tr., v němž uvedl, že jestliže ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1 a §249 odst. 1 tr. zákona, jsou uvedeny skutečnosti vztahující se pouze k zákonným znakům dokonaného trestného činu poškozování cizí věci, aniž jsou popsány okolnosti činu obviněného vyjadřující jeho záměr zmocnit se cizí věci za účelem jejího dočasného užívání, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i tehdy, jestliže všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku.
46. Ačkoliv se v citovaném usnesení Nejvyšší soud zabýval situací, kdy skutková věta postrádala znaky skutkové podstaty jednoho ze dvou sbíhajících se trestných činů, má Nejvyšší soud za to, že stěžejní závěry, které formuloval v uvedeném usnesení, lze aplikovat i na nyní projednávanou trestní věc. To znamená, že jestliže výrok rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje nezbytné vyjádření znaku „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jde o závažnou vadu rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, již lze současně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když – jednoduše řečeno – právní věta nekoresponduje větě skutkové, jelikož obsahuje i shora označenou okolnost způsobující použití vyšší trestní sazby (znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu), která se však ze skutkové věty obsažené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nepodává. Skutečnost, že uvedený znak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se jím, stejně jako odvolací soud, podrobně zabýval, není v tomto směru dostačující.
47. Co se týče zbývajících námitek, tyto obviněný zakládá na porušení zásady in dubio pro reo , což je pravidlo mající svůj původ v ústavně zakotvené zásadě presumpce neviny (srov. článek 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu). K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že dané pravidlo se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
48. Ony skutkové pochybnosti pak obviněný spatřuje jednak ve vztahu k otázce, odkud pořizoval další náležitosti nezbytné k výrobě pervitinu, když k dovozu léků z Polska docházelo až v roce 2014, dále vyslovuje pochybnost o tom, zda chemikálie zakoupené na jeho jméno nenakupovala třetí osoba a zda např. toluen nebyl užit k jinému účelu a zpochybňuje i samotné složení vyráběného pervitinu. V neposlední řadě obviněný zpochybňuje závěr o způsobu sklizně konopí v obci XY.
49. Nejvyšší soud předesílá, že prvá z obviněným zpochybňovaných otázek nemá, z hlediska právní kvalifikace jeho jednání, žádný význam, neboť není rozhodné, z jakých zdrojů obviněný (popřípadě další spoluobvinění) opatřoval léky nezbytné pro výrobu pervitinu. Pouze pro ilustraci je však třeba doplnit, že sám obviněný v přípravném řízení uvedl, že tyto nakupoval v lékárnách na Uherskohradišťsku (konkrétně lék Nurofen) [srov. s. 18 a 87 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. Obdobně úvaha obviněného o tom, zda chemikálie zakoupené na jeho jméno nepořizovala třetí osoby a zda toluen nebyl užit i k jinému účelu, nemá z hlediska právní kvalifikace žádný význam. Je však třeba dodat, že dle svědecké výpovědi svědka H. (s. 51 rozsudku soudu prvního stupně) od něj toluen odebíral obviněný a skutečnost, zda toluen obviněný užíval i k jinému účelu není pro závěr o množství vyrobeného pervitinu, jenž má svůj podklad v jiných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jakkoliv relevantní. Pokud jde o otázku kvality pervitinu, jehož výroba je obviněnému kladena za vinu, je třeba v tomto směru poukázat na závěry znaleckého dokazování týkající se pervitinu zajištěného při domovní prohlídce v XY, u něhož byl zjištěn podíl metamfetaminu ve formě volné báze ve výši 76 až 78 %, jež může ilustrovat kvalitu vyrobeného pervitinu, byť poznatky stran zkonzumované látky samozřejmě nejsou k dispozici. V tomto směru lze poukázat na bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který poukázal na skutečnost, že nikdo ze svědků – uživatelů – neměl vůči kvalitě dané drogy žádné výhrady a lze tedy uzavřít, že tato byla přinejmenším průměrná.
50. Tvrdí-li obviněný, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, zda konopí nebylo „sklizeno“ průtrží mračen, ztotožňuje se Nejvyšší soud se závěrem státního zástupce, že tato námitka zjevně není myšlena zcela vážně, když při domovní prohlídce ve XY bylo zajištěno téměř 800 gramů toxikomansky využitelné sušené rostlinné hmoty a dále „hromada“ zelených rostlin konopí, která po vysušení představovala 23,9 kg toxikomansky využitelných částí rostlin (je pouze překvapivé, proč se tyto skutkové závěr neobjevují ve skutkové větě soudu prvního stupně, a to včetně množství zjištěné účinné látky, která násobně převyšovala množství ve skutkové větě uváděné). V tomto směru tedy není zjevné, jaké skutkové pochybnosti by zde měly panovat, když z výpovědí spoluobviněných M. Š., T. V. a M. Z. se shodně podává, že tito všichni se podíleli na sklizni konopí, a to společně s obviněným. Stran právního hodnocení tohoto dílčího jednání pak dovolací soud zcela odkazuje na své předchozí závěry stran posouzení naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu učiněné výše. Konečně poukazoval-li obviněný na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016, je třeba říci, že uvedené rozhodnutí je v poměrech projednávané věci (s ohledem na zcela odlišný skutkový stav) zjevně nepřiléhavé.
51. Obviněný J. V. uplatnil v prvé řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje (stručně řečeno) v tom, že se z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu nemohl plnohodnotně zúčastnit hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně, pročež navrhl, aby jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání, čemuž však soud prvního stupně nevyhověl. Dále naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že z důvodu medikace nebyl s to plnohodnotně se podílet na řízení, přičemž si nevybavuje, že by podepsal nějaký souhlas s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti.
52. Stran těchto námitek obviněného Nejvyšší soud předně uvádí, že z nich není na prvý pohled patrné, že by se v dané trestní věci konalo hlavní líčení, jehož se obviněný v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu neúčastnil, čímž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu. Jinými slovy Nejvyšší soud má pochybnosti o tom, zda lze vůbec obviněným uplatněné námitky spadají pod jím uplatněný dovolací důvod. I přesto se však k těmto námitkám alespoň stručně vyjadřuje.
53. Na úvod považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v §202 tr. řádu. Podle §202 odst. 2 tr. řádu platí, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1). S účinností od 1. 5. 2017 pak dále platí, že na uvedené skutečnosti a na jiné následky nedostavení (§66 a §90 tr. řádu) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn. Z ustanovení §202 odst. 4 tr. řádu se dále podává, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. řádu) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Konečně podle §202 odst. 5 věty první tr. řádu platí, že ustanovení první věty odstavce 4 se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
54. Z obsahu spisového materiálu přitom Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně již při hlavním líčení, které se v dané trestní věci konalo dne 15. 3. 2016, na základě zprávy o zdravotním stavu obviněného vyhlásil usnesení (č. l. 8333 a 8375), jímž podle §23 odst. 1 tr. řádu trestní věc obviněného vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (právě z důvodu tehdejší hospitalizace obviněného). Následně, poté, co byl obviněný propuštěn z nemocnice, rozhodl soud prvního stupně o spojení vyloučené trestní věci obviněného s trestní věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 6 T 16/2016, přičemž dne 24. 5. 2016 (při pokračování v odročeném hlavním líčení) byla znovu trestní věc obviněného usnesením soudu prvního stupně vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí (č. l. 8450). Usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 69 T 7/2016-42, pak soud prvního stupně znovu rozhodl o spojení samostatně vedené trestní věci obviněného s původní věcí (č. l. 8488), přičemž dne 25. 7. 2016 soud prvního stupně obdržel zprávu od praktického lékaře obviněného, z níž se podávalo, že tento je již schopen zúčastnit se soudního jednání (č. l. 8510); obdobně vyznívá přípis téhož lékaře na č. l. 8526. Ze zbývající části spisového materiálu se pak nepodává, že by obviněný dále žádal o vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí (právě naopak). Na základě těchto zjištění proto Nejvyšší soud uzavírá, že daná námitka obviněného je zcela lichá.
55. Co se týče účasti obviněného v hlavním líčení, považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na závěry znaleckého posudku (č. l. 8598) vypracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví interna, doc. MUDr. Petrem Svobodou, CSc., jenž byl jako znalec přibrán za účelem vyhodnocení zdravotního stavu obviněného V. z hlediska jeho schopnosti se plnohodnotně zúčastni hlavního líčení. Z označeného znaleckého posudku se pak podává, že obviněný byl v dané době z interního hlediska schopen plnohodnotné účasti i u vícedenního hlavního líčení. Uvedený závěr soudního znalce přitom obviněný nijak nezpochybňuje. Dne 27. 2. 2017 se pak obviněný účastnil hlavního líčení, na jehož konci výslovně uvedl: „Žádám a souhlasím s tím, aby hlavní líčení dále pokračovalo v mé nepřítomnosti.“ (č. l. 8668 verte). Následující pokračování v odročeném hlavním líčení (28. 2. 2017 a 4. 10. 2017) pak proběhla – s souladu s žádostí obviněného – bez jeho přítomnosti, přičemž v obou případech soud prvního stupně vždy vyhlásil usnesení, že podle §202 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu bude jednáno v nepřítomnosti obviněného. Konečně hlavní líčení, které se konalo dne 14. 11. 2017 a 1. 12. 2017, proběhlo již opět za účasti obviněného, kdy k jeho způsobilosti zúčastnit se hlavního líčení se opětovně vyjadřoval za tímto účelem přibraný soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a návykové nemoci (znalecký posudek na č. l. 8952 a n.), který uvedl, že obviněný je (mimo jiné) v plném rozsahu a bez omezení schopen adekvátní účasti u soudního jednání. Pokud snad měl svojí námitkou obviněný na mysli, že byl po dobu hlavního líčení z důvodu svého zdravotního stavu „duchem nepřítomný“, lze v tomto směru odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1192/2003, z něhož se podává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu dopadá toliko na případy fyzické nepřítomnosti obviněného.
56. Na tomto základu tedy Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení před soudem prvního stupně byla dodržena ustanovení o přítomnosti obviněného J. V. v hlavním líčení, když toto se konalo buďto za jeho přítomnosti, anebo poté, co udělil svůj souhlas ve smyslu §202 odst. 5 tr. řádu. Výhradám, které v tomto směru obviněný snášel, proto Nejvyšší soud nepřitakal; nadto ze znaleckého zkoumání provedeného v dané trestní věci vyplynulo, že obviněný byl bez obtíží schopen účastnit se hlavního líčení. Danou námitku tedy Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodnou.
57. Obviněný J. V. dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož prostřednictvím brojí proti právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Nad rámec shora uvedeného, stran obdobné námitky obviněného J. P., považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že obviněnému byl zřejmý rozsah páchání trestné činnosti danou organizovanou skupinou (srov. v tomto směru výpověď obviněného na s. 43 rozsudku soudu prvního stupně, ze které vyplývá, že se znal s řadou dalších spoluobviněných a s těmito spolupracoval, jakož i přepis odposlechu provedeného pod názvem akce P. na s. 81, kde obviněný hovoří o objemu vydělaných finančních prostředků a klientele obviněného J. P. a v neposlední řadě odůvodnění právní kvalifikace soudem prvního stupně na s. 95 jeho rozsudku). V tomto směru je třeba připomenout, že obvinění v rámci organizované skupiny působili jako spolupachatelé, a proto je ve vztahu k následku jejich trestné činnosti (kvalifikační znak velkého rozsahu) třeba aplikovat obecné zásady o spolupachatelství vyjádřené v §23 tr. zákoníku, tedy že každý ze spolupachatelů za trestný čin odpovídá, jako by jej spáchal sám (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). Jinými slovy námitka obviněného, že tomuto byla kladena za vinu „pouze“ distribuce přibližně 1 000 g pervitinu, není důvodná, když mu naopak byla kladena za vinu úmyslná participace na shora popsané trestné činnosti.
58. V tomto směru tedy lze uzavřít, že obviněný sice zpochybnil hmotněprávní posouzení svého jednání, a jeho námitku tak lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně s ohledem na shora uvedené argumenty Nejvyšší soud neshledal tuto námitku obviněného J. V. jako důvodnou.
59. Konečně co se týče poslední námitky obviněného týkající se výše uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, popřípadě zhodnocení jeho zdravotního stavu při jeho ukládání, je třeba říci, že takto uplatněná námitka nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
60. K nápravě případných vad výroku o uloženém trestu totiž slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž platí, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Z uvedeného se tedy podává, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Zcela na závěr pak Nejvyšší soud poukazuje na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu stran podřaditelnosti námitek proti výroku o uloženém trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne body 49 a násl.], přičemž má za to, že o žádný ze zde naznačených důvodů, pro které by se mohl přezkumem výroku o uloženém trestu zabývat, v projednávané trestní věci nejde.
61. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek obviněného J. P. byl podán důvodně, neboť soud prvního stupně nesprávně hmotněprávně posoudil shora vymezený skutek. Dospěl totiž k závěru, že obvinění svým jednáním naplnili rovněž znak „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv skutkové okolnosti na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že označený kvalifikační znak byl v projednávané věci naplněn, se z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nepodávají. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
62. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. řádu dovolání obviněného J. P. důvodným a přistoupil ke kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu, musel se dále zabývat i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného J. V., jehož dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle §265k odst. 2 věty třetí tr. řádu platí, že při rozhodování o dovolání se použije přiměřeně ustanovení §261 tr. řádu. Z uvedeného ustanovení se pak podává, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis ) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
63. Protože obvinění J. P. i J. V. byli oba uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, je zřejmé, že závěr Nejvyššího soudu stran absence kvalifikačního znaku „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se týká (mimo jiné) i obviněného J. V.. Za této situace proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto spoluobviněnému byla splněna podmínka pro užití ustanovení §265k odst. 2 věty třetí tr. řádu ve spojení s ustanovením §261 větou první tr. řádu, jelikož mu prospívá stejný důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného J. P..
64. Protože Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. P. bylo podáno důvodně, a protože důvod, pro který jej shledal důvodným, prospívá i obviněnému J. V., zrušil ohledně těchto obviněných podle §265k odst. 1, 2 ve spojení s §261 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 21/2018-9580, v plném rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného J. V. pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
65. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se daná trestní věci vrací k dalšímu řízení, bude, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc obviněných J. P. a J. V. znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu stran důvodnosti dovolací námitky obviněného J. P. ohledně absence vyjádření zákonného znaku „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud si je přitom vědom, že stejnou vadou trpí rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu ke spoluobviněným M. Z. a P. V. Tito obvinění však proti rozsudku soudu prvního stupně nepodali odvolání, a z tohoto důvodu ani neměli možnost podat dovolání, pročež v jejich případě přichází aplikace zásady beneficium cohaesionis pouze v rámci odvolacího řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009). Odvolací soud proto neopomene vzít v potaz rovněž skutečnost, že uvedený kvalifikační znak se nedotýká toliko spoluobviněných J. P. a J. V., ale rovněž spoluobviněných M. Z. a P. V. V neposlední řadě je třeba dodat, že kasací rozsudku odvolacího soudu se v rámci odvolacího řízení otevírá prostor pro úpravu nesrovnalostí ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně stran určení konkrétního množství pervitinu, na jehož výrobě a distribuci se spoluobvinění podíleli. Nejvyšší soud toliko připomíná, že ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen výhradně z podnětu dovolání podaného ve prospěch obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. řádu).
66. S ohledem na §265l odst. 4 tr. řádu (na obviněných se vykonává trest odnětí svobody uložený jim shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, který byl zrušen v rámci dovolacího řízení) bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněných J. P. a J. V., když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad.
67. Obviněný J. P. v rámci výslechu dne 28. 8. 2019 ke svým osobním poměrům uvedl, že své rodinné vazby považuje za silné, každý měsíc má návštěvy ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž při poslední návštěvě za ním byla i jeho dcera. Dále obviněný uvedl, že má dobré vztahy s matkou, dcerou, sestrou a neteří. Pokud jde o zajištění bydlení na svobodě, obviněný sdělil, že by bydlel na adrese svého trvalého pobytu, tj. v XY č. p. XY. Co se týče možnosti zaměstnání na svobodě, uvedl, že to by měl zajištěné u matky, která je podnikatelka, a které by pomáhal s výrobou a výstavami panenek. K dotazu člena senátu pak obviněný uvedl, že je proti němu vedeno další trestní stíhání, a to pro trestný čin znásilnění, přičemž mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a dne 4. 9. 2019 má proběhnout jeho výslech. K podání obžaloby v dané trestní věci dosud dle obviněného nedošlo. K dalšímu dotazu člena senátu pak obviněný doplnil, že byl dříve pravomocně odsouzen v jiné trestní věci, neboť dobrovolně nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem vrchního soudu, který aktuálně vykonává. Na to obviněný k dotazu státního zástupce dodal, že k výkonu uloženého trestu odnětí svobody nastoupil dva měsíce po nařízení jeho výkonu, kdy se mezitím zdržoval v XY a poté ve XY.
68. Obviněný J. V. v rámci výslechu dne 28. 8. 2019 ke svým osobním poměrům uvedl, že má dobré rodinné vztahy, rodina jej „stále drží“ a navštěvuje jej ve výkonu trestu odnětí svobody. Co se týče možnosti zajištění bydlení na svobodě, sdělil obviněný, že by mohl bydlet u své matky, u které bydlel i po svém propuštění z vazby, popřípadě u svého bratra či tety. Ohledně možnosti zaměstnání na svobodě obviněný uvedl, že před nastoupením výkonu trestu odnětí svobody nepracoval, přičemž po jeho propuštění z vazby mu rodina vypomáhala se vším; možnost zaměstnání prý obviněný má, nemusel by být odkázán na matku. K dotazu člena senátu obviněný doplnil, že by mohl pracovat např. jako řidič, kdy taková práce by s ohledem na jeho zdravotní stav nepředstavovala problém. K dotazu státního zástupce obviněný dále uvedl, že výkon trestu odnětí svobody nastoupil dobrovolně.
69. Nejvyšší soud shledal, že u obou obviněných jsou dány skutečnosti, které odůvodňují jejich vzetí do vazby, a to z důvodu předpokládaného §67 písm. a) tr. řádu. Podle §67 písm. a) tr. řádu přitom platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
70. Obvinění J. P. a J. V. byli oba, byť v důsledku nynějšího kasačního zásahu Nejvyššího soudu dosud nepravomocně, odsouzeni k výrazným nepodmíněným trestům odnětí svobody. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva se ve vztahu k takovým situacím podává, že „(…) zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (‚zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání‘), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).
71. Existující nepravomocné odsouzení obviněných soudem prvního stupně [v posuzované věci byl obviněnému J. P., byť nepravomocně, rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 12. 2017, č. j. 69 T 16/2015-9049, uložen trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, obviněnému J. V. pak týmž rozsudkem trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let], představuje při plném respektování principu presumpce neviny velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
72. Dle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu, u nepravomocného odsouzení nastupuje takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě. V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, dále ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1217/16). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), či sedmi let (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
73. Shora nastíněné obecné principy pak dopadají i na nyní projednávanou trestní věc obviněných. Důvodnost obavy, že obvinění uprchnou, či že se budou skrývat, je dána nejen nepravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin (resp. zvlášť závažný zločin), za nějž lze podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody až na dvanáct let, ale je umocněna i dalšími skutečnostmi. V případě obou obviněných je to povaha a rozsah trestné činnosti, pro kterou jsou stíháni, dále tím, že této se dopouštěli v rámci organizované skupiny a ve velkém rozsahu. V případě obviněného J. P. je pak navíc třeba zohlednit jednak skutečnost, že financoval a organizoval činnost všech ostatních spoluobviněných, jakož i to, že dle jeho vlastního tvrzení uvedeného v rámci videokonference k výkonu trestu odnětí svobody dobrovolně nenastoupil, za což byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 1 T 94/2019, uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
74. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ze shora uvedených zjištění vyplývá důvodná obava, že v současném stadiu trestního řízení v případě propuštění obviněných z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu budou tito mařit trestní řízení tím, že uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli. V takovém případě by se obvinění stali pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelnými, v důsledku čehož by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo podstatně ztížen.
75. Pro účely rozhodování o vazbě naopak nelze přikládat zásadní význam tvrzením obviněného J. P. a obviněného J. V. o jejich funkčním rodinném zázemí či možnostech zaměstnání, neboť se nejedná o natolik podstatné skutečnosti, které by byly způsobilé významně oslabit obavu z útěku nebo skrývání se před hrozícím vysokým trestem nebo trestním stíháním. K tomu je třeba doplnit, že dne 22. 8. 2019 Nejvyšší soud obdržel přípis paní M. Ch. – matky obviněného J. P., označený jako „záruka za obviněného“. V něm tato (mimo jiné) uvedla, že je připravena poskytnout mu bydlení a zaměstnání, dále že její zdravotní stav je čím dál horší, práci již nezvládá a pomoc syna, kterou jí tento vždy poskytoval, jí více než chybí. Nejvyšší soud se s ohledem na označení přípisu M. Ch. zabýval otázkou, zda jej lze posoudit jako nabídku převzetí záruky za další chování obviněného důvěryhodnou osobou ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dospěl však k závěru, že tento formálně, avšak ani obsahově, nesplňuje náležitosti záruky ve smyslu uvedeného ustanovení, přičemž nelze přehlédnout ani skutečnost, že zdravotní stav matky obviněného (tak jak jej tato sama popisuje) zjevně vylučuje naplnění účelu institutu záruky, jako jednoho z opatření nahrazujícího vazbu.
76. Jelikož tedy jsou dány konkrétní skutečnosti, které naplňují zákonné důvody pro vzetí obviněného J. P. a obviněného J. V. do vazby podle §67 písm. a) tr. řádu, rozhodl Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. řádu, že se uvedení obvinění berou z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu do vazby.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
77. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, č. j. 6 To 21/2018-9580,
vykazuje ohledně obviněného J. P. takové vady, pro které musel z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přistoupit k jeho zrušení podle §265k odst. 1 tr. řádu, jakož i ke zrušení dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to podle §265k odst. 2 tr. řádu. Protože podle §265k odst. 2 tr. řádu ve spojení s §261 tr. řádu důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného J. P., prospívá také obviněnému J. V. [jehož dovolání jinak Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], rozhodl ve vztahu k tomuto obviněnému tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Vzhledem k tomu, že na obou obviněných se v současné době vykonávají tresty odnětí svobody, uložené jim shora označeným, a tedy zrušeným, rozsudkem, rozhodl současně Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. řádu tak, že oba obvinění se berou do vazby podle §67 písm. a) tr. řádu. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu tak učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
| Poučení:
| Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
|
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
soudce