ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.113.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 113/2019-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: K. A.-T. , narozený XY, bytem XY, zastoupen Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Komenského náměstí 56/10, proti žalované: M. L. , narozena XY, bytem XY, zastoupena Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 287/19, o zaplacení částky 304.810 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 75/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 17 Co 108/2018-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny Řehořové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 287/19.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 10. 2017, č. j. 18 C 75/2015-176), jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 304 810 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o promlčení žalobou uplatněného práva pro uplynutí zákonem stanovené (dvouleté) subjektivní promlčení doby (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jenž je – i co do určení počátku této promlčecí doby – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002; rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010; rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).
Zpochybňuje-li pak žalobce úsudek odvolacího soudu o naplnění dané skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, potažmo určení doby jeho vzniku, opírá svou argumentaci o jiný skutkový stav, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (nejde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zatímco odvolací soud uzavírá, že ke vzniku bezdůvodného obohacení by tak došlo již poskytnutím jednotlivých plnění, resp. odčerpáním prostředků žalovanou na plnění jejího dluhu, o čemž měl žalobce dostatek informací (a v tomto směru není podstatné, je-li na plnění nahlíženo jako na plnění bez právního důvodu dle §451 odst. 2 obč. zák. či jako na plnění za jiného; §454 obč. zák.), dovolatel spatřuje důvod plnění v dohodě účastníků, jejíž uzavření však ani odvolací soud (jenž v tomto směru jako správná aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně) nemá za prokázané a nelze tak přisvědčit ani té argumentaci dovolatele, že v posuzované věci jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, jenž odpadl (jež míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky a kdy se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením až okamžikem odpadnutí právního důvodu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007).
Ve skutkových poměrech projednávané věci tak není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž se citují zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, a ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, a v nichž Nejvyšší soud aproboval závěr, že o plnění z právního důvodu, jenž odpadl, může jít i v případě investic ochuzené osoby do nemovitosti ve vlastnictví jiného (obohaceného) na základě dohody těchto účastníků s vidinou časově neomezeného společného soužití, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací soud neposoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Předně, není nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, poř. č. 152, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1070/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2350/2013, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 334/2015). Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje pak Nejvyšší soud i na závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
V řízení u soudů nižších stupňů nebylo zjištěno, že by žalobci ve včasném uplatnění práva (tj. před uplynutím promlčecí doby, když s uplatněním práva u soudu otálel po dobu delší dvou let) bránily vážné důvody, resp. že by k marnému uplynutí promlčecí doby snad přispěla jakýmkoliv způsobem žalovaná, jež v řízení později uplatněnou námitkou primárně sleduje obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobce, poukazujíc i na (soudy zjištěné) dramatické okolnosti provázející ukončení soužití účastníků (vykázání žalobce ze společné domácnosti). Ve skutkových poměrech projednávané věci tak není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s žalobcem v dané souvislosti znovu odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, jímž dovolací soud reagoval na situaci, kdy se odvolací soud nezabýval možným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy v případě, kdy tomu odpovídající skutečnosti vyšly v řízení najevo, ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž byla obecně konstatována aplikovatelnost korektivu dobrých mravů právě i na námitku promlčení.
Nerelevantní je pak i argumentace dovolatele zněním nové právní úpravy, ustanovením §646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož dojde ke stavění běhu promlčecí doby i ve vztazích mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, jimiž mohou být právě nesezdaní partneři. Nepřipouštěl-li totiž předchozí občanský zákoník, jehož normy jsou pro posouzení projednávané věci rozhodné (s čímž ostatně vyjadřuje souhlas i dovolatel), stavení promlčecí doby mezi osobami žijícími v družském poměru, nelze jeho normy vykládat extenzivněji s poukazem na pozdější, nicméně pro posuzovaný vztah neaplikovatelnou právní úpravu. Žalobcem naznačované (analogické) použití shora zmíněného ustanovení §646 o. z. by pak znamenalo nepřípustnou retroaktivitu pozdější právní úpravy na právní vztahy, jež jejím regulím nepodléhají (k tomu srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1290/2018, odkazující v otázce zpětné působnosti právní normy i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, či jeho usnesení ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017).
K vadám řízení, žalobcem v dovolání současně namítaným, bylo by lze přihlédnout toliko tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení (nejde-li o spornou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) přípustnost dovolání nemohou založit (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Nadto sluší se uvést, že namítanými vadami odvolací řízení ani netrpí. Jestliže odvolací soud jako správná aproboval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (otázkou promlčení se zabýval v rovině právního posouzení věci), nelze mu opodstatněně vytýkat, že nezopakoval dosud provedené důkazy (srov. §213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Odvolací řízení rovněž není stiženo ani vadou spočívající v absenci poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., jež neukládá soudu informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, ale pouze o takovém, jenž vyžaduje doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze strany účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1325/2011, obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2908/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013); taková situace však v posuzované věci nenastala (přijetí závěru o promlčení uplatněného práva dodatečné požadavky na vylíčení relevantních skutkových okolností účastníky ve výše nastíněném smyslu nevyvolalo a ani žalobce ostatně nikterak nenaznačuje, jak by jeho skutková tvrzení měla být v důsledku změny právního názoru doplněna).
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze kvalifikovat ani jako „překvapivé rozhodnutí“. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Z obsahu spisu se přitom podává, že jak námitku promlčení tak i proti ní uplatněnou argumentaci žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy účastníci uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně.
I z takto naposled uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jímž podané dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované (jež se prostřednictvím své zástupkyně, advokátky, k dovolání vyjádřila) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna advokáty ve výši 9.540 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 4, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.066,40 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Se zřetelem k tomu, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu