ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2247.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2247/2019-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově , se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, identifikační číslo osoby: 00408344, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) obci Sloupno , se sídlem ve Sloupně 47, identifikační číslo osoby: 00653411, zastoupené Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupně 13, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 479/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2019, č. j. 19 Co 142/2016-486, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 C 479/2013-350, zamítl žalobu na určení, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastníkem pozemku parc. č. st. 1/1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – dům č. p. 1 (objekt zámku Sloupno), pozemku parc. č. 21, ostatní plocha – jiná plocha, a pozemku parc. č. 23, ostatní plocha – jiná plocha, všech zapsaných pro obec a katastrální území Sloupno na listu vlastnictví č. 10001 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové - dále „majetek“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované 1) k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 28.798,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o tom, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 19 Co 142/2016-486, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobci uložil povinnost nahradit žalované 1) k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení a dovolacího řízení ve výši 30.570,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jehož majetek přešel do vlastnictví státu na základě právní skutečnosti popsané v ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Naplnění těchto zákonných předpokladů zakládá jeho věcnou aktivní legitimaci k podání žaloby na určení vlastnického práva státu [žalované 2)] ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., pokud majetek přešel z vlastnictví státu na jinou osobu [žalovanou 1)] na základě smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce ze dne 1. 11. 1996, což odporovalo ustanovení §3 odst. 1, věta druhá, zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“). S ohledem na předestřené skutečnosti by se jevilo nezbytným žalobě vyhovět, neboť se dotčený převod uskutečnil v rozporu se zákonem petrifikovanou blokací historického majetku církví. Provedenými důkazy bylo nicméně postaveno najisto, že žalovaná 1) byla v dobré víře stran řádnosti nabytí majetku, neboť její orgány vynaložily veškerou opatrnost, již po nich za daných okolností bylo spravedlivé požadovat (i kdyby prověřily nabývací titul státu, zjistily by, že se Česká republika stala vlastníkem na základě zákona č. 142/1947 Sb. vydaného ještě před 25. 2. 1948 coby hranicí rozhodného období). Žalobce nadto oprávněnost držby žalované 1) nikterak nezpochybňoval, ba byl prostřednictvím svých členů nápomocen radou při obnově některých stavebních prvků zámku Sloupno. Soudy obou stupňů proto uzavřely, že žalovaná 1) vlastnické právo k majetku vydržela ve smyslu ustanovení §134 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Soud prvního stupně proto žalobu na určení vlastnického práva žalované 2) zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (ve věci v pořadí druhým rozsudkem) potvrdil.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 5041/2017-431 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), byl zrušen (v pořadí první) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2016, č. j. 19 Co 142/2016-384. Dovolací soud poté, co připomněl judikatorní závěry týkající se významu dobré víry nabyvatele církevního majetku, jež sama o sobě nemůže prolomit účinky blokačních ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“) a §3 odst. 1, věta druhá, zákona č. 92/1991 Sb., se neztotožnil – s odkazem na závěry ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, s nimiž shledal rozsudek odvolacího soudu v rozporu – se závěrem odvolacího soudu o způsobu hodnocení dobré víry žalované 1) zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že na posouzení dobré víry žalované 1) jako veřejnoprávní korporace nelze uplatnit vyšší požadavky na její právní vědomí než na ostatní subjekty držby. Dovolací soud uzavřel, že „dosud nebyl učiněn přesvědčivý úsudek o absenci dobré víry na straně žalované 1) v době převodu předmětných pozemků“, což jej vedlo (po zrušení rozsudku odvolacího soudu) k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobce, jenž ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. „) vymezuje přípustnost dovolání odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015) v otázce dobré víry žalované 1) založené na „omluvitelném“ skutkovém omylu vyvolaném orgány státu, jež ji ujišťovaly o tom, že na majetek se církevní restituce nevztahuje. Dovozuje, že porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991, stejně jako ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., má vždy za následek neplatnost právního úkonu, přičemž pro opačný závěr musí svědčit okolnosti vskutku mimořádné povahy. Má za to, že dovolací soud ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí jednoznačně nevyjádřil, který z účastníků řízení má nárok na ochranu svoji dobré víry v neomylnost státu, pokud na ni stojí jeho právo na získání vlastnického práva k majetku. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval závazný právní názor dovolacího soudu a uznal dobrou víru žalované 1) ve vztahu k omluvitelnému omylu, jenž byl založen na ubezpečení ze strany orgánů státní moci. Uvádí, že odvolací soud interpretoval závazný právní názor dovolacího soudu v rozporu se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky (dovolatelem obsahově vymezené) existence dobré víry veřejnoprávní korporace (obce) založené na omluvitelném skutkovém omylu vyvolaném mimo jiného (rovněž) ujištěním státního orgánu, neodchýlil, přičemž ovšem dále platí, že závěry vyjádřené v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích shora označených, s nimiž by rozsudek odvolacího soudu měl být v rozporu, se v poměrech projednávané věci nemohou uplatnit.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona č. 229/1991, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (shodně i ustanovení §3 odst. 1, věta druhá, zákona č. 92/1991 Sb.), tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09; tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Ve světle shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu proto plně obstojí závěr odvolacího soudu, jenž ostatně není z logiky věci podroben dovolatelově kritice, že smlouva o bezúplatném převodu majetku uzavřená dne 1. 11. 1996 mezi státem (zastoupeným Fondem národního majetku) a žalovanou 1) je absolutně neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřen v rozporu s blokačním ustanovením §3 odst. 1, věta druhá, zákona č. 92/1991 Sb.
Judikaturou dovolacího soudu formulovanou pod prvotním vlivem nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, bylo výjimečně připuštěno prolomení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., avšak závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím citovanému ustanovení musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce, či skutečnost, že na základě takto – v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy – byl proveden zápis /vklad/ vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ani z toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejména nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany třetím osobám (nabyvatelům církevního majetku) byly judikatorně popsány např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016; dále v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18). Vždy se však jednalo o situace, kdy nabyvatel církevního majetku nemohl nabytí vlastnické práva k němu odvozovat od platného nabývacího titulu a existence oněch „okolností vskutku mimořádné povahy“ (povaha nabývacího titulu, osoba nabyvatele a jeho vztah k nabytému majetku, předchozí délka užívání, velikost pozemku a jeho tvar, dopad pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo možnost dalšího podnikání v zemědělství, případně způsob pozbytí majetku církví) jej jako „vlastníka“ majetku upřednostňovaly před restitučním nárokem církevní právnické osoby.
Na právě popsaný vztah dobrověrného nabyvatele církevního majetku, jenž nedisponuje žádným platným právním titulem jeho nabytí, a církevní právnické osoby, jež si majetek prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nárokuje, pak dopadají závěry dovolatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, což implikuje jejich nepoužitelnost v poměrech projednávané věci. Dovolací soud totiž nebyl při jejich formulaci konfrontován s obranou nabyvatele církevního majetku založenou na tvrzení o vydržení vlastnického práva k tomuto majetku. Z hlediska naplnění důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího je rovněž nepřípadný odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, v němž byl přijat závěr o absolutní neplatnosti právních úkonů učiněných v rozporu se zákazem vyplývajícím z ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., jemuž dílčí závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu majetku uzavřené dne 1. 11. 1996 nijak neodporuje.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale vyzdvihuje, že dobrá víra zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017) musí být hodnocena objektivně, pročež nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2225/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6087/2017). Posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace a formulování vyššího požadavku na její právní vědomí, lze jen velmi obtížně uplatnit u obce velikosti žalované 1) – k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017, byť dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016).
K posouzení otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
V projednávané věci odvolací soud zcela vyšel (i pro potřeby rozhodování v pořadí druhým rozsudkem) ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Z nich je pro formulaci závěru o existenci dobré víry žalované 1) jako předpokladu vydržení vlastnického práva k majetku, na nějž byl žalobcem uplatněn restituční nárok, významné, že o řádnosti převodu vlastnického práva byla žalovaná 1) ujišťována orgánem státu (opakovaně příslušným okresním úřadem), což bylo způsobilé rozptýlit její pochyby o tom, zda se na majetek nevztahuje církevní restituce, neboť existovalo v obci povědomí o tom, že majetek patřil žalobci, respektive jeho právnímu předchůdci. Samotnou dobrou víru žalované 1) nijak nepopíral po dobu téměř dvou desetiletí ani sám žalobce, který byl ostatně před uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu o záměru žalované 1) chátrající majetek převzít informován, sám vyjádřil pochybnost, zda k tomuto konkrétnímu majetku bude moci restituční nárok uplatnit, a proti zamýšlenému převodu neměl žádných námitek. Žalobce dokonce při dílčí stavební úpravě poskytl žalované 1) odbornou součinnost. Je pravdou, že před vydáním zákona č. 428/2012 Sb. církevním právnickým osobám nesvědčila aktivní legitimace k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k věcem, jež náležely k jejich historickému majetku a byly protiprávně převedeny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto ani nynějšímu žalobci nelze klást k tíži, že podobný návrh nepodal. Současně mu však nic nebránilo v tom, aby obec prostým přípisem uvědomil, že vlastnicí objektů, do nichž investuje značné prostředky, podle práva není, neboť jejich privatizaci bránilo ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, čímž by dobrou víru žalované 1) zcela vyloučil. V poměrech projednávané věci má nepochybně své uplatnění i pravidlo obsažené v ustanovení §130 odst. 1, větě druhé, obč. zák., dle něhož se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná.
Ve světle právě uvedeného pak závěr soudů nižších stupňů o vydržení vlastnického práva žalovanou 1) plně obstojí, přičemž vyslovené úvahy o existenci dobré víry žalované 1) jsou zcela přiměřené. Sluší se k tomu připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zaujala závěr, že držitel věci může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo, a jimi sdělené informace tak mohou učinit omluvitelným i přísněji posuzovaný omyl právní (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015); tím spíše pak mohou opodstatnit omyl skutkový, o nějž se jednalo v předmětné věci (nebylo v řízení argumentováno tím, že by snad na straně obce vyvstala jakákoli pochybnost o subsumpčních předpokladech ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť citované ustanovení bylo v tomto směru zcela transparentní; spornou se tak stala skutková otázka, zda majetek stát žalobci odňal v rozhodném období nebo již dříve). Ujištění státního orgánu o určitém stavu považuje za relevantní skutečnost i judikatura Ústavního soudu následně převzatá soudem dovolacím, dle níž je z ústavněprávních hledisek stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán osvědčí, že držitel nabyl sporné pozemky, čímž v něm vyvolá dobrou víru v existenci rozhodných skutečností i v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost jednání orgánu veřejné moci neměl (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, a dále např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3704/2017).
Protože dovolatel výslovně neuvedl, že by dovolání směřovalo pouze proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech (prvostupňového) řízení, a ve vztahu k výrokům II. a III. o nákladech odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu