ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2845.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2845/2019-144
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 97/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2019, č. j. 3 Co 118/2017-123, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2019, č. j. 3 Co 118/2017-123, se v části výroků I. a II. týkajících se pozemku parc. č. 168/25, trvalý travnatý porost o výměře 239 m 2 v katastrálním území Klučenice, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a o nákladech odvolacího řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 38 C 97/2016-93, rozhodl, že se žalobci vydávají zemědělské nemovitosti, a to pozemek parc. č. 168/25, trvalý travní porost, o výměře 239 m 2 v katastrálním území a obci Klučenice, a pozemek parc. č. 82/23, orná půda, o výměře 600 m 2 v katastrálním území a obci Klučenice, jenž vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem vyhotoveným Českou geodetickou s. r. o. pod číslem plánu 490-6/2017, jenž tvoří nedílnou součást rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 650341/2015/37/Ši, sp. zn. SP18944/2015-537203 (výrok II.). Účastnici řízení rovněž uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 35.249,69 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 3 Co 118/2017-123, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. změnil tak, že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 34.398,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M. (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti účastnice řízení zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M. (výrok II.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Shledaly totiž, že vydání pozemku parc. č. 168/25 v katastrálním území Klučenice neznemožňuje na něm situované parkoviště se štěrkovým povrchem, neboť se nejedná o samostatnou stavbu, nýbrž o úpravu zemského povrchu, přičemž toto parkoviště není ani veřejným prostranstvím ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních). Uvedly, že vydání pozemku parc. č. 168/25 v katastrálním území Klučenice v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nebrání ani dočasná stavba kůlny s přístřeškem; odvolací soud přitom akcentoval i důvodovou zprávu k ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb., podle níž se nevydávají zastavěné pozemky, jejichž vydání neumožnily ani předchozí restituční právní předpisy, jakož i skutečnost, že stavba je omezena pouze na dobu trvání nájemního vztahu státu s vlastníky stavby kůlny. V případě pozemku parc. č. 82/23 o výměře 600 m 2 v katastrálním území Klučenice vzniklého na základě oddělovacího geometrického plánu z původního pozemku parc. č. 82/23 o výměře 690 m 2 soudy nižších instancí konstatovaly, že uvedený pozemek nepředstavuje ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. prostor bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání stavby na sousedním pozemku parc. č. st. 155 v katastrálním území Klučenice, která je ve spoluvlastnictví třetích osob, a tudíž žalobnímu žádání vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II.) podala účastnice řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a od dalších v dovolání konkretizovaných rozhodnutí). Vyjadřuje přesvědčení, že pozemek parc. č. 82/23 v katastrálním území Klučenice vzniklý na základě oddělovacího geometrického plánu tvoří společně se stavbou č. p. 107, jež je součástí pozemku parc. č. st. 155, ve spoluvlastnictví třetích osob, jeden funkční celek, neboť uvedený pozemek se stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k provozu a řádnému užívání zmíněné budovy. Rovněž vydání pozemku parc. č. 168/25 v katastrálním území Klučenice podle názoru dovolatelky brání překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se také, že vydáním předmětných pozemků by žalobci vzniklo pouze tzv. holé vlastnictví, což je podle názoru dovolatelky v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce dovolání označil za nedůvodné, přičemž odkázal na ve vyjádření specifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze i v Olomouci. Upozornil, že dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jejichž přezkum ovšem dovolacímu soudu nepřísluší. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání účastnice řízení odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání účastnice řízení je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky, zda jsou splněny podmínky, pro něž by bylo možno považovat pozemek parc. č. 168/25 v katastrálním území Klučenice za zastavěný ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a tudíž by daný pozemek nebylo možné v restitučním řízení vydat osobě oprávněné podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Překážka vydání věci upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona o půdě nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).
Judikatura současně dovodila, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014).
Spatřuje-li odvolací soud východisko pro řešení otázky, zda je u pozemku parc. č. 168/25 v katastrálním území Klučenice dán výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu existence na něm se nacházející stavby kůlny s přístřeškem, v zákoně o půdě, je jeho teze – se zřetelem k výše vylíčenému – nesprávná, neboť relevantní ustanovení obou zákonů [tj. ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] se obsahově významně liší. K opačnému závěru nelze dospět ani za pomoci zásady výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis , neboť soudy nejsou zmocněny k tomu, aby modifikovaly relevantní právní úpravu aplikací ustanovení (či jejich částí) z jiných restitučních předpisů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016). Ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. neobsahuje pojem dočasnost staveb, a proto z dosahu tohoto výlukového ustanovení nejsou vyloučeny v zásadě ani stavby dočasné, jež jsou ve smyslu výše naznačených judikatorních závěrů stavbami relativně trvalého charakteru.
Pokud odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí též s ohledem na plánovanou dobu existence dané stavby, je v tomto směru jeho argumentace nepřípadná. Za irelevantní pro posouzení trvalosti charakteru stavby je totiž ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1262/2001, nutno označit stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, případně rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa. Obdobně nelze na dočasný, nikoliv trvalý charakter stavby pro účely restitučních zákonů usuzovat ani z doby trvání občanskoprávního titulu k umístění stavby na pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), když uplynutím této doby nedochází bez dalšího k odstranění stavby na pozemku a předmětný pozemek se tedy nestává nezastavěným, jelikož vlastník pozemku sice má právo domáhat se odstranění takové stavby, nicméně tohoto práva využít nemusí, a může se s vlastníkem stavby dohodnout jinak.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o uplatnění výluky z naturální restituce pozemku parc. č. 168/25 ve smyslu ustanovením §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zda je předmětný pozemek zastavěn stavbou v občanskoprávním smyslu, a to stavbou relativně trvalého charakteru), je přinejmenším předčasný z důvodu nedostatečného prošetření kritérií z hlediska aplikace §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodných v individuálních poměrech posuzované věci. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl v uvedeném rozsahu účastnicí řízení uplatněn právem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pro řešení otázky, zda vydání pozemku parc. č. 168/25 v katastrálním území Klučenice znemožňuje parkoviště se štěrkovým povrchem, které se na něm nachází, je ve smyslu shora citované judikatorní praxe určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Tento problém byl pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Vzpomenutá východiska, jež jsou nepochybně použitelná rovněž ve vztahu ke zpevněné ploše užívané jako parkoviště, odvolací soud zjevně ve svých úvahách ve vztahu k parkovišti zohlednil, a jeho rozsudek je tudíž v daném ohledu konformní s ustálenou judikaturou dovolací instance. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti daného parkoviště by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 ICdo 55/2015), kterou myšlenkám obsaženým v napadeném rozsudku jednoznačně vytknout nelze vzhledem k tomu, že judikatorně bylo již vícekrát konstatováno, že parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl upravován zpevněním povrchu za účelem, aby sloužil parkování automobilů, není stavbou ve smyslu občanskoprávních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 1, roč. 2000, str. 35 – 36, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01).
Naproti tomu nelze přisvědčit námitce dovolatelky o existenci překážky pro vydání pozemku parc. č. 82/23 v katastrálním území Klučenice podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu jeho funkční souvislosti s přilehlým zastavěným pozemkem, neboť vymezenou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání geometrickým plánem odděleného pozemku parc. č. 82/23 o výměře 600 m 2 v katastrálním území Klučenice, na němž se rozprostírají zahrádky a jenž není nezbytně nutný k užívání přilehlého bytového domu a k zajištění přístupu k němu, nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitá pozemková část se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutná k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014).
Odvolací soud se rovněž nezpronevěřil interpretačním kritériím, podstatným pro posouzení překážky vydání pozemku oprávněné osobě podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na který dovolatelka poukazuje. Těmito kritérii jsou – a to nikoliv kumulativně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011) – jednak funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem a konečně zda je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemků v areálu.
Za daného skutkového stavu pak není přiléhavý odkaz účastnice řízení na tzv. areálovou judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatelka zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012), jež se týkala skutkově odlišných věcí.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [a obdobně tedy i dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelkou poukazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, srovnej dále i např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětné pozemky podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nejsou součástí veřejného prostranství a ani nejsou zatíženy jiným obdobným způsobem. Zatížení předmětných pozemků veřejným užíváním ostatně netvrdí ani účastnice řízení v podaném dovolání.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu