ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1156.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1156/2019- 1244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněné L. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 66/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 4 T 66/2018 uznal obviněnou L. M. vinnou účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že poté, co byl obžalovaný R. P., nar. XY vyrozuměn o záměru své manželky H. P., nar. XY podat žádost o rozvod jejich manželství a jejím právním zástupcem byl dne 30. 10. 2014 písemně vyzván k placení stanoveného výživného na jejich nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY a výživného na nerozvedenou manželku H. P., po vzájemné předchozí domluvě se svou známou a partnerkou jeho bratrance, obžalovanou L. M., v té době Š., s cílem vytvořit fiktivní závazky, kdy obž. P. má jako údajný dlužník dlužit svému věřiteli obž. M.
- částku ve výši 1 500 000 Kč jako půjčku, po předchozí domluvě o tomto fiktivním dluhu nechali dne 15. 7. 2015 oba obžalovaní sepsat JUDr. Vladimírou Kotrlíkovou, notářkou v Táboře pod sp. zn. NZ 158/2015 notářský zápis, obsahující dohodu o dluhu a jeho uznání, dle které se obž. P. jako dlužník a osoba povinná tento dluh zavázal obž. M. jako věřiteli a osobě oprávněné, zcela splatit včetně úroků do 31. 7. 2015 a dále obsahující dohodu o svolení k přímé vykonatelnosti (exekuci) notářského zápisu (exekučního titulu) v případě řádného a včasného neuhrazení uvedeného dluhu i s úroky, na základě kterého došlo dne 1. 10. 2015 na základě návrhu obž. M., coby oprávněné ze závazku, k pověření k exekuci k vymožení pohledávky ve výši 1 500 000 Kč soudní exekutorkou Mgr. Veronikou Jakubovskou, Exekutorský úřad Kutná Hora pod č. j. 192 Ex 745/15 a následnému exekučnímu postižení movitého a nemovitého majetku manželů P., neboť obž. P. uvedený závazek v uvedené lhůtě ani zčásti nesplnil,
- částku ve výši 200 000 Kč jako půjčku, po předchozí domluvě o tomto fiktivním dluhu nechali dne 3. 8. 2015 oba obžalovaní sepsat JUDr. Renatou Tremlovou, notářkou v Kutné Hoře pod sp. zn. NZ 105/2015 notářský zápis, obsahující dohodu o dluhu a jeho uznání, dle které se obž. P. jako dlužník a osoba povinná tento dluh zavázal obž. M. jako věřiteli a osobě oprávněné, zcela splatit včetně úroků do 31. 8. 2015 a dále obsahující dohodu o svolení k přímé vykonatelnosti (exekuci) notářského zápisu (exekučního titulu) v případě řádného a včasného neuhrazení uvedeného dluhu i s úroky, na základě kterého došlo dne 9. 9. 2015 na základě návrhu obž. M., coby oprávněné ze závazku, k pověření k exekuci k vymožení pohledávky ve výši 200 000 Kč toutéž soudní exekutorkou pod č. j. 192 Ex 694/15 a následnému exekučnímu postižení movitého i nemovitého majetku manželů P., neboť obž. P. uvedený závazek v uvedené lhůtě ani zčásti nesplnil,
přičemž v obou uvedených případech se jednalo o fiktivní závazky obž. P., které vytvořil bez vědomí a souhlasu své manželky H. P. se skrytým úmyslem odčerpání majetku ze společného jmění manželů P. z důvodu jeho budoucího vypořádání, čímž uvedl svoji manželku H. P. v omyl předstíráním neexistujícího závazku a k její újmě se tak pokusil způsobit škodu ve výši nejméně 850 000 Kč snížením hodnoty majetku ve společném jmění manželů P.
Za to byl obviněné L. M. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku jí byl též uložen peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč, a to v 50 denních sazbách po 1 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
V další části tohoto rozsudku je obsažen zprošťující výrok podle §226 písm. e) tr. ř., s použitím §197 tr. zákoníku, týkající se obviněného R. P., nar. XY, ohledně obžaloby Okresního státního zastupitelství v Nymburce sp. zn. 1 Zt 179/2007 ze dne 14. 5. 2018 pro jednání, v němž byl spatřován přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestnost tohoto činu zanikla.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním obviněná M., které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Praze podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je přesvědčena, že nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu vedlo soudy prvního a druhého stupně k nesprávným právním závěrům o její vině, když má za to, že jde o situaci, která je označována jako extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Soudním exekutorem byl zajištěn pouze výlučný podíl R. P., který sám o sobě měl hodnotu 1 330 000 Kč. Tuto okolnost však soudy obou stupňů opomněly promítnout do kvalifikace skutku. Pokud celková dlužná částka vůči obviněné činila 1 700 000 Kč, pak by ze společného jmění manželů scházelo uhradit již jen částku 370 000 Kč. Tedy potencionální škoda na společném jmění manželů nemohla být 850 000 Kč, ale pouze 185 000 Kč (polovina částky po odečtu hodnoty výlučného vlastnictví R. P., kterou se chystal soudní exekutor vydražit, a byla zablokována). Celá věc tak v intencích potencionální škody měla být posuzována toliko jako trestný čin podle §209 odst. 3 tr. zákoníku.
Ze strany Krajského soudu v Praze pak došlo k porušení zásady obžalovací, neboť odstranění finančních obnosů z moci manželky nebylo předmětem tohoto trestního řízení. Taktéž je chybný závěr soudu, že by se tímto postupem nemusel se svou manželkou dělit. Soud při rozsudku o vypořádání společného jmění manželů rozhodl tak, že je R. P. povinen v určené lhůtě své bývalé manželce zaplatit částku ve výši odpovídající jím spotřebované poloviny odčerpaných finančních prostředků, kdy při nesplnění této povinnosti by došlo k exekuci na jeho majetek. Obviněná tak byla ve světle výše uvedeného paradoxně odsouzena i za jednání, které nebylo předmětem tohoto trestního řízení a nebylo předmětem dokazování.
Fiktivnost celého jednání soudy pojaly dvěma důvody, přičemž argument ohledně nedostatečného majetku obviněné byl vyvrácen v rámci důkazů předložených v odvolacím řízení, stejně jako skutečnost, že R. P. neměl žádný důvod brát si půjčku. Není též pravdivé tvrzení, že obviněná podepsala doklad o půjčce zatěžující společné jmění manželů. Ona pouze uzavřela smluvní vztah s R. P., přičemž i počítala s tím, že by se případně hojila na jeho polovině domu, k čemuž ostatně i došlo. Pokud je hovořeno o závazcích, musí být bráno v potaz, že se jednalo nejen o závazek, ale také o vnos, tedy případné snížení hodnoty společného jmění manželů činilo 0 Kč.
Odvolací soud se plete, že pro hodnocení subjektivní stránky není rozhodné, zda obviněná sama měla mít povědomí, jak konkrétně bude společné jmění manželů vypořádáno. Pro hodnocení subjektivní stránky je stěžejní, zda věděla o případném úmyslu R. P. snižovat hodnotu společného jmění manželů. To však prokázáno nebylo. Z dikce trestního zákoníku by musela vědět o plánovaném trestněprávním jednání R. P. K dovození subjektivní stránky rozhodně nepostačuje poukázat na to, že dokumenty podepsala. Stejně tak je přesvědčena, že veškeré její důkazní návrhy byly naprosto důvodné pro řádné zjištění skutkového stavu věci, zejména pokud jde o prokázání, zda si R. P. skutečně žádal o bankovní úvěr, čímž by bylo vyvráceno tvrzení, že neměl důvodu se finančně zavazovat.
V závěru podaného dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019, tak i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 4 T 66/2018, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněné (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání obviněné včetně použitých argumentů.
V samém úvodu konstatuje, že obviněná v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které na svoji obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, kdy soudy nižších stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Dále uvádí, že se stanovisky soudů plně souhlasí, odkazuje na ně a doplňuje, že s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění nemá žádné pochybnosti ohledně naplnění všech znaků předmětné trestné činnosti obviněnou. Minimálně nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mířící k pomoci hlavnímu pachateli a zahrnující též vznik škody i obohacení lze na straně obviněné dovodit mj. z toho, že svým podpisem potvrzovala existenci ve skutečnosti neexistujících zápůjček, což jí bylo známo. Ty poté dokonce začala vymáhat, a to i v situaci, kdy si musela být minimálně v hrubých obrysech vědoma faktu, že vymáháním fiktivních zápůjček umožní hlavnímu pachateli se obohatit na úkor manželky, která tím bude současně na majetku poškozena. Zároveň si s ohledem na znalost rodinných poměrů musela být vědoma existence manželství a rozporů mezi hlavním pachatelem a jeho ženou. Výše potenciální škody pak vyplývá z toho, že o 850 000 Kč se měl zmenšit vypořádací podíl poškozené na společném jmění manželů. Extrémní vnitřní rozpory dotčených rozhodnutí za tohoto důkazního stavu podle státního zástupce dovodit nelze. Při této absenci není možno v dovolacím řízení provádět hodnocení důkazů, proto není ani prostor pro přehodnocení závěrů soudů ohledně fiktivnosti zápůjček. Dovodit přitom nelze ani vadu opomenutých důkazů.
Je-li obviněnou namítáno, že došlo k porušení obžalovací zásady, nelze obviněné přitakat ani v tomto bodě. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dobře patrné, že totožnost skutku zůstala zachována.
V závěru svého vyjádření tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 12 To 23/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V prvé řadě je nutno uvést, že obviněná své dovolání téměř výlučně směřovala proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy napříč celým mimořádným opravným prostředkem z něj vytrhovala jednotlivé věty či krátké pasáže, k nimž se poté vyjadřovala s tím, že s těmito skutečnostmi nelze souhlasit a podávala k nim vlastní hodnocení. Napadená konstatování jsou však uvedena pouze v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v tzv. skutkových větách. Je tak třeba připomenout znění ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., kdy není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí samozřejmě reflektuje jednotlivé výroky učiněné soudy, kde jsou podrobně rozvedeny jejich myšlenkové pochody v otázkách skutkových zjištění, hodnocení důkazů, právní kvalifikace či druhu a výše uloženého trestu, to ovšem neznamená, že je lze napadnout bez toho, aby byl konfrontován samotný výrok. Obviněná tak ve své podstatě nepolemizuje s vlastní výrokovou částí rozhodnutí odvolacího soudu, ale napadá toliko jeho odůvodnění, kdy hodnotí jednotlivé věty vytržené z kontextu odůvodnění jakožto celkového obrazu myšlenkového pochodu soudu. Nejvyšší soud je tak povinen upozornit dovolatelku na to, že takto koncipované dovolání se nachází na samé hranici přípustnosti posouzení Nejvyšším soudem.
Pokud tedy obviněná deklarovala existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněná případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněná v dovolání uvedla prakticky totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovala po celou dobu trestního řízení, jež proti ní bylo vedeno, deklarovala je rovněž v odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněné prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (srov. str. 15-17, bod 40 jeho rozsudku). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněné byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž vyložil, proč obhajobu obviněné nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (srov. str. 3-6, bod 6 – bod 16 jeho usnesení). Odvolací soud rovněž způsobem, který plně respektuje požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. na odůvodnění usnesení, vyložil, proč odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (k tomu viz výše uvedená argumentace v předchozím odstavci). Usoudila-li obviněná, že výklad těchto ustanovení jí zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jejími představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Důvody pro užití dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná shledává převážně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla odsouzena a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněná vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měla být obžaloby zproštěna. Uvedenou argumentaci však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do polemiky obviněné s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněná výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptuje a neustále nabízí svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Ten v odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, které skutečnosti má za prokázané a co jej k těmto závěrům vedlo, a naopak které svědecké výpovědi vyhodnotil jako tendenční v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Nalézací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku se závěry vyplývajících z provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněná s jejich závěry neztotožňuje.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Obviněná taktéž namítala existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzované věci, kdy byla obviněnou namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazních prostředků, které navrhovala), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se důkazními návrhy obviněné zabýval a její návrhy zamítl. Z jakých důvodů se tak stalo, poté vyčerpávajícím způsobem uvedl na str. 15 jeho rozsudku. Stejně tak soud odvolací na str. 7 jeho usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč považuje další návrh na doplnění dokazování za nadbytečný, kdy nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s odůvodněními obou soudů v otázce zamítnutí návrhů obviněné na doplnění dokazování. Podle jeho názoru by provedení těchto důkazních prostředků nemělo na posouzení případu nejmenší relevanci, jelikož skutkový stav byl pomocí provedeného dokazování přesvědčivě objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů jednotlivých instancí. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů, jak se snaží prosadit obviněná.
S určitou dávkou tolerance Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněnou námitku ohledně nenaplnění znaku trestného činu v otázce subjektivní stránky lze podřadit pod obviněnou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba zároveň ale říci, že s takovýmto závěrem se nelze ztotožnit. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, ze které je Nejvyšší soud povinen vycházet, a z v řízení provedených důkazů vyplývá, že obviněná po předchozí dohodě s R. P. uzavřela fiktivní závazky za účelem ponížení společného jmění manželů P. z důvodu jeho budoucího vypořádání spojeného s rozvodem. Skutečnosti, které vedly nalézací soud k závěru, že celé jednání R. P. a obviněné bylo účelové a závazky v celkové výši 1 700 000 Kč byly uzavřeny pouze tzv. „na oko“, podrobně rozvedl ve svém rozsudku v bodě 40, kdy se s těmito závěry plně ztotožňuje i Nejvyšší soud a lze na ně plně odkázat. Jen ve stručnosti k otázce existence subjektivní stránky trestného činu je vhodné poukázat na to, že obviněná žádným způsobem nedoložila, že by finanční prostředky ve výši 1 700 000 Kč reálně předala R. P. Stejně tak finanční situace R. P. se v rozhodné době nejevila tak špatná, aby si na vyřízení svých finančních záležitostí musel sjednat půjčku, když sám disponoval nadprůměrným měsíčním příjmem a na svých bankovních účtech měl našetřeno značné množství finančních prostředků. Že se jedná o spořivého člověka a finančně odpovědného navíc dokládá i výpověď jeho manželky H. P. Na druhou stranu pak z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněná nemohla v rozhodném období disponovat takto objemnou sumou peněz, když se sama potýkala s finančními problémy. Stejně tak si navíc musela všimnout rozkolu v manželství P., když její manžel je bratrancem R. P., a musela tak být přinejmenším srozuměna, že takovouto fiktivní půjčkou poníží jejich společné jmění manželů pro případ vypořádání v rámci rozvodového řízení. Celkový obraz jednání pak dokládá i skutečnost, že splatnost obou půjček byla ustanovena na extrémně krátkou dobu, a že obviněná prakticky ihned po datu splatnosti začala fiktivní půjčky vymáhat, bez toho aniž by se pokusila dohodnout s R. P. na jiném řešení, což je obzvláště u rodinných příslušníků s dobrými vztahy zcela běžnou záležitostí a rozhodně není v zájmu dlužníka závazek řešit rovnou exekuční cestou. Obviněná si tak alespoň v hrubých obrysech musela být vědoma, že vymáháním fiktivních půjček poníží společné jmění manželů a tak umožní R. P. obohatit se na úkor manželky, která tím bude současně na majetku poškozena. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci tak Nejvyšší soud shledal námitku obviněné o nedostatku subjektivní stránky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku za zjevně neopodstatněnou.
Námitky proti porušení zásady obžalovací, které obviněná ve svém mimořádné opravném prostředku také užila, mohou výjimečně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněné. Jedině tehdy lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Pokud jde o námitku obviněné aplikovanou v posuzovaném případě, tak Nevyšší soud žádné takové porušení nezjistil. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku vytrhla z kontextu (jak bylo již uvedeno výše) jednu větu z celého odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, se kterou poté polemizovala, což ale rozhodně neodpovídá porušení zásady obžalovací. Obžalovací zásada hovoří o zachování totožnosti skutku mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a poté i ve výrokové části rozhodnutí soudu. Výroková část rozsudku soudu prvního stupně prakticky totožně kopíruje obžalobu podanou ve věci státním zástupcem. Pouze skutečnost, že obviněná nesouhlasí se zněním jedné věty v odůvodnění rozhodnutí soudu, které je rozvedeno na několika stranách, nemůže žádným způsobem naplňovat porušení obžalovací zásady, která se týká vždy toliko tzv. skutkové věty výroku o vině, a nikoli vlastního odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy v konečném výsledku uzavřel, že námitky obsažené v dovolání buď nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se s určitou dávkou tolerance jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněné L. M. proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu