ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1003.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1003/2019-1313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 To 419/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 93/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 5 T 93/2018, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
s cílem získat zpět svůj externí disk Seagate 500 GB, S/N: NA5QJP3Y, model: SRD0SP0, jenž byl dne 12. 6. 2015 jako důkaz (položka č. 6 protokolu o provedení domovní prohlídky) zajištěn v rámci trestního řízení vedeného proti němu na Policii České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, pod č. j. UOOZ-2553/TČ-2014-29001, a následně na Policii České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor analytiky a kybernetické kriminality, pod č. j. KRPB-89154/TČ-2015-060079-LAZ, na němž měla být, kromě jiných dat, uložena digitální kryptoměna Bitcoin (BTC) v blíže nezjištěné hodnotě, kdy zpracovatelem této věci byl L. L. (OEČ XY),
v přesně nezjištěné době na konci léta roku 2017 prostřednictvím svého známého J. K., nar. XY, kontaktoval obviněného F. L., nar. XY, a Z. K., nar. XY (jeho trestní stíhání bylo zastaveno), jehož dcera s L. L. v minulosti žila, a sdělil jim, že mají s využitím zmíněného blízkého poměru kontaktovat L. L. a získat od něho předmětný externí disk, s tím, že pokud se jim to podaří, dostanou odměnu v řádu milionů korun, obviněný F. L. a Z. K. si následně domluvili s L. L. několik schůzek, které se konaly vždy v prostoru rychlého občerstvení v areálu obchodního centra Avion Shopping Park, XY, a to dne 12. 12. 2017 v době od 12.46 hodin do 13.46 hodin, kde Z. K. pod příslibem blíže nespecifikované finanční výhody předal L. L. externí pevný disk WD Elements s/n WX21A973DXR4, aby na něj nahrál data z policií zajištěného disku Seagate 500 GB, S/N: NA5QJP3Y, dne 10. 1. 2018, kdy Z. K. za stejným účelem slíbil L. L. částku v rozmezí 30.000.000 Kč až 40.000.000 Kč, dne 25. 1. 2018, kdy Z. K. a obviněný F. L. za stejným účelem ukázali L. L. obálku s blíže nezjištěným množstvím peněz, dále mu předvedli aplikaci Mycelium, pomocí níž by mu v budoucnu za nahrání dat z policií zajištěného disku převedli bitcoiny, a obviněný F. L. slíbil L. L., že až to celé proběhne, pošle mu 100 bitcoinů, dne 7. 2. 2018 kolem 12.00 hodin, Z. K. a obviněný F. L. sdělili L. L. prostřednictvím SMS bitcoinovou adresu pro účely převedení bitcoinů, a téhož dne kolem 19.35 hodin Z. K. a obviněný F. L. předali L. L. finanční hotovosti ve výši 100.000 Kč, přičemž L. L. jim proti tomu, v rámci předstíraného převodu (§158c tr. ř.), předal kopii externího pevného disku WD Elements s/n WX21A973DXR4, a dne 20. 2. 2018, obviněný F. L. za nahrání dat z policií zajištěného disku slíbil L. L. částku 500 bitcoinů, tedy takto zvýšil částku z původních 100 bitcoinů vyslovenou dne 25. 1. 2018,
přičemž Z. K. a obviněný F. L. průběžně o všem informovali obviněného P. K., který je opakovaně v jejich konání utvrzoval a svými radami podporoval.
Obviněný P. K. sám v návaznosti na předchozí jednání a stále s cílem získat zpět svůj externí disk Seagate 500 GB, S/N: NA5QJP3Y, model: SRD0SP0, jenž byl dne 12. 6. 2015 jako důkaz (položka č. 6 protokolu o provedení domovní prohlídky) zajištěn v rámci trestního řízení vedeného proti němu na Policii České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, pod č. j. UOOZ-2553/TČ-2014-29001, a následně na Policii České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor analytiky a kybernetické kriminality, pod č. j. KRPB-89154/TČ-2015-060079-LAZ, na němž měla být, mimo jiná data, uložena digitální kryptoměna Bitcoin (BTC) v blíže nezjištěné hodnotě, kdy zpracovatelem této věci byl L. L. (OEČ XY), dne 20. 2. 2018 v prostoru rychlého občerstvení v areálu obchodního centra Avion Shopping Park, XY, ve chvíli, kdy Z. K. a obviněný F. L., se kterými na místo přijel, stáli opodál, sdělil L. L., že pokud mu zpřístupní data z předmětného zajištěného externího disku, dá mu polovinu z částky 3.284 bitcoinů na předmětném disku se nacházejících, a to tak, že poté co mu bude umožněno otevření disku, na němž se částka 3.284 bitcoinů má nacházet, zašle polovinu bitcoinů L. L. na jeho bitcoinovou adresu, kterou si L. L. mezitím zřídí.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný P. K. odsouzen podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí uvedených věcí. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněného F. L.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 To 419/2018, odvolání obviněného P. K. podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti všem jeho výrokům, protože se neztotožnil s tím, jak je jeho vina popsána ve výroku rozsudku a jak je vysvětlena v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, neboť skutková zjištění, jsou v hrubém nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný vytýkal, že soudy se důsledně nezabývaly skutečnostmi a okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, jež byly konkretizovány v podaném odvolání a jeho doplnění učiněném jednak prostřednictvím obhájce a jednak samotným obviněným dne 1. 12. 2018, v nichž konkrétně navrhoval provedení zajištěných GPS stop jako důkazu. Odvolací soud se nezabýval jeho námitkami a nepravdivě uvedl, že obviněný se nedomáhal provedení dalších důkazů, a nesprávně konstatoval, že obviněný jen opakuje obhajobu uplatňovanou v řízení před soudem prvního stupně, a to přesto, že prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozsudku chybně vyhodnotil důkazy provedené u hlavního líčení, zejména záznamy odposlechů a záznamy telefonických hovorů. Podle obviněného uvedené důkazy neodpovídají skutkovým zjištěním, a v důsledku jejich opomenutí či chybného posouzení vykazují hrubé vady i soudy učiněná skutková zjištění, a svědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, jenž následně vedl k chybným závěrům právním.
5. S odkazem na existenci extrémního nesouladu obviněný poukázal na svou výpověď i výpovědi svědků J. K. a J. G., z nichž údajně vyplynulo, že J. K. oslovil dovolatele, že mu pomůže disk získat legální cestou, a to přes agenta Slovenské informační služby, jímž měl být F. L. Odkázal na odposlech schůzky ze dne 25. 1. 2018 (č. l. 762 spisu), v němž F. L. sděluje L. L.: „ On mě představil (J. K. P. K.) jako zástupce S. a já mu řekl, já to zajistím, ale mám dvě podmínky, jestli někde uletí informace, zašiju Tě na dvacet let a jestli ještě někdy hekneš, zašiju Tě na třicet let “. Obviněný se až dva dny před svým zadržením dověděl, že nešlo o agenta S. z SMS zprávy od policisty L. L. Žádným provedeným důkazem nebylo prokázáno, že Z. K. a obviněný F. L. průběžně o všem informovali dovolatele, který je měl v jejich konání utvrzovat a svými radami podporovat. Naopak z odposlechů a záznamů telefonických hovorů se podává, že většinu kroků činil obviněný F. L. se Z. K. bez jeho vědomí a součinnosti. Dovolatel zdůraznil, že z výpovědi svědků a spoluobviněných nic nevypovídá o tom, že by on nabízel úplatek. Pro takový závěr neexistuje jediný důkaz, a stejně není důkazně prokázáno, že by u prvního skutku působil jako návodce.
6. Obviněný v dovolání ocitoval konkrétní části z odposlechů ze schůzky ze dne 10. 1. 2011 (zřejmě vadně označený rok – pozn. Nejvyššího soudu ), s tím, že L. L. vybízel Z. K. (podle znaleckého posudku nepříčetného) k slibu úplatku (viz č. l. 750 spisu) tím, že se jej ptal: „ Bavíme se teď obchodně, za kolik si představujete, že Vám to udělám? “ „ Kolik mně dáte? “ „ Kdo zaručí, že je dostanu ?“. Teprve v důsledku těchto požadavků ze strany L. L., Z. K. částku 30 až 40 milionů Kč nabídl, a policista požádal o nějakou „záložku“ (č. l. 755, 756 spisu). Ze záznamů jednotlivých odposlechů podle obviněného vyplynulo, že policista požadoval úplatek, k čemuž došlo na základě aktivity Z. K., který dne 7. 2. 2018 s obviněným F. L. předal L. L. finanční hotovost 100.000 Kč rovněž až na základě jeho požadavku. Obviněný o úplatku ve výši 100.000 Kč nic nevěděl, naopak L. L. v obviněném překonával nedůvěru a strach. Policie činila veškeré kroky vedoucí k rozšifrování disku, a to i za cenu, že vytvořila podmínky pro podplácení a aktivně se podílela na vytváření skutkového děje. Aktivní působení policisty L. L. na obviněného P. K. vyplývá z odposlechů zaznamenaných na č. l. 786, 792, 813, 816, 822, 950 spisu.
7. Obviněný zdůraznil, že Z. K. podle znalců trpěl duševní poruchou, která ovlivňovala jeho jednání podstatnou měrou a plně mu znemožnila pochopit charakter a závažnost jeho protispolečenského jednání, i své chování ovládat. Odmítl, že by existoval důkaz, z něhož by vyplynulo, že dne 20. 2. 2018 sdělil L. L., že pokud mu zpřístupní data z předmětného zajištěného externího disku, dá mu polovinu z částky 3.284 bitcoinů na předmětném disku, když ani sám tento svědek takovou okolnost neuvedl, ale hovořil jen o spoluobviněném F. L.
8. Oba skutky, které jsou dovolateli kladeny za vinu, nebyly v důsledku policejní provokace zjištěny způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces, neboť výši úplatku stanovil sám policista, jenž se aktivně podílel na vytváření skutkového děje, kontaktoval obviněného a posiloval jeho vůli k získání disku za současného překonávání jeho opatrnosti a nedůvěry. V důsledku těchto všech uvedených pochybení soudy nesprávně právně posoudily tyto skutky a odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a pochybení nalézacího soudu nenapravil.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil jak dovoláním napadená rozhodnutí, a aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce shledalo, že z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný sice formálně vytýká, že skutková zjištění nenaplňují všechny zákonné znaky zločinů, kterými byl uznán vinným, fakticky však nevznáší jedinou právní námitku. Veškeré své argumenty soustředil na vlastní hodnocení důkazů a prosazování odlišné skutkové verze, podle které se korupčního jednání vůči policistovi L. L., pokud k němu vůbec došlo, dopouštěli obviněný F. L. a Z. K. z vlastní iniciativy a podle které nabídka úplatku samotným dovolatelem nebyla provedenými důkazy prokázána. Námitky o policejní provokaci jsou též založeny na skutkových tvrzeních vycházejících z obsáhle citovaných rozhovorů L. L. s dovolatelem, popř. Z. K. Státní zástupce poukázal na jejich vnitřní rozpor učiněných výhrad, neboť na jedné straně dovolatel hovoří o policejní provokaci a na straně druhé současně na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá, že by dne 20. 2. 2018 polovinu z částky 3.284 bitcoinů L. L. nabídl.
11. Státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Pro úplnost dodal, že z těchto námitek nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterou obviněný formálně vytýkal, protože se ve skutečnosti domáhal toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než jak soud prvního stupně učinil, zásadně tak, aby to odpovídalo jeho představám. Skutečnosti obviněným uváděné státní zástupce neshledal způsobilými založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ani z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. I když poukázal na případné možné nepřesnosti v právním posouzení výroku o vině, konstatoval, že je nelze napravit vhledem k omezenému rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu a absenci jakýchkoli kvalifikovaných námitek. Zdůraznil zároveň, že i otázku nepříčetnosti Z. K. dovolatel zmínil výlučně v souvislosti se svými skutkovými výklady bez vyvození jakýchkoli právních závěrů. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, tohoto oprávnění nebylo do neveřejného zasedání využito.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
14. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
16. Označený dovolací důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení zásadně nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a další). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu].
IV. K námitkám obviněného
19. Podle obsahu podaného dovolání obviněný soudům obou stupňů vytýkal, že neprovedly dokazování dostatečným způsobem, poukazoval na některé části výpovědí svědků nebo provedených záznamů odposlechů a z těchto činil vlastní závěry o skutkových zjištěních, které si sám formuloval, a na jejich základě dovodil, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily. Zásadně však směřoval k tomu, že soudy nezvážily všechny zjištěné skutečnosti, nerespektovaly jeho názor, že šlo o policejní provokaci a že nebyl tím, kdo celé trestné jednání u prvního skutku podnítil, organizoval a úplatek sám nabízel. Tyto nedostatky zapříčinily vadnou právní kvalifikaci.
20. Z takto formulovaného dovolání je zřejmé, že obviněný soustředil své námitky zásadně proti provedenému dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil, ale modifikoval si je podle vlastní obhajoby, na jejímž podkladě poukazoval na nedostatky v hodnocení důkazů a skutkových závěrech. Teprve v souvislosti s tím zmiňoval skutečnosti, které se promítaly do podle něj vadné právní kvalifikace. Nedostatky v právním posouzení, které jen obecně a lakonicky zmínil, podmiňoval tvrzením, že ke svému jednání byl vyprovokován policejními orgány, konkrétně L.L., jenž inicioval nabídku úplatku za předání disku s nahranými bitcoiny, jenž byl součástí policejního vyšetřovacího spisu ve věci, což je však zcela v rozporu s tím, jak byly jeho činy ve skutkových zjištěních popsány. Nejednalo se fakticky o výhradu proti právnímu posouzení věci, protože veškeré námitky se týkaly skutkových zjištění.
21. Obviněný označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly a jež soud prvního stupně zahrnul do tzv. skutkové věty výroku o vině, vytýkal primárně procesní postup soudů, nikoliv hmotněprávní posouzení věci.
22. Nejvyšší soud i přes toto zjištění vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání poukazoval na to, že jím vytýkané vady svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu, vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům. Z těchto důvodů zkoumal, zda soudy dodržely pravidla fair procesu, tzn., zda došlo k extrémnímu nesouladu, jenž by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala by z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Jen tehdy je totiž Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Pro úplnost Nejvyšší soud se zřetelem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí uvádí, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi.
24. Obhajobu obviněného, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který vedle výpovědí obviněných a L. L. vycházel z výpovědí svědků J. K., J. G., P. R. a dále ze záznamů telefonních hovorů a monitorovaných osobních schůzek, jakož i z SMS zpráv z mobilních telefonů zúčastněných osob, znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (č. l. 1115 verte až 1120, 1142 až 1156, 1169 verte až 1170 verte). Obviněný P. K. v průběhu hlavního líčení žádné důkazní návrhy nevznesl, k výpovědím svědků neměl žádné dotazy ani připomínky, pouze v rámci posledního jednacího dne 21. 9. 2018 do protokolu uvedl, že podává odvolání (viz č. l. 1120, 1152, 1155, 1170 verte, 1171, 1176).
25. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud prvního stupně popsal úvahy a vysvětlil, na základě jakých myšlenkových postupů a úvah dospěl ke skutkovým závěrům, jež popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku. Za významnou považoval zejména výpověď L. L., kterou v bodě 7. rozsudku podrobně rozvedl, a rovněž obsah záznamů prostorového odposlechu jednotlivých schůzek pořízených na základě povolení ke sledování podle §158d odst. 1,3 tr. ř., které mezi obviněnými proběhly ve dnech 10. 1. 2018, 25. 1. 2018, 2x dne 7. 2. 2018, 9. 2. 2018, 20. 2. 2018, 27. 2. 2018 a 2x dne 8. 3. 2018 (č. l. 743 až 758, 759 až 808, 809 až 825, 852 až 871, 872 až 873), ohledně nichž v bodě 12. rozvedl podstatné skutečnosti vyplývající z jejich obsahů. Soud se dále opíral o výpověď svědkyně P. R., bývalé přítelkyně dovolatele, která vypovídala o tom, jak obviněný získání předmětného disku plánoval a též po ní požadoval, aby se pokusila od policie disk získat pod nepravdivou legendou, že se jedná o její osobní disk.
26. Soud neopomenul reagovat na žádné z námitek a tvrzení obviněného, které hodnotil nejen zvlášť, ale porovnával je s obsahem ostatních ve věci provedených důkazů, a na základě této komparace následně dospěl k závěru o nevěrohodnosti a účelovosti argumentace obviněného. Zejména vycházel ze záznamu odposlechů monitorovaných schůzek jednotlivých aktérů, jehož obsahem dokládal rozdělení úkolů mezi jednotlivé osoby i roli obviněného P. K. a jeho aktivní zapojení do jednání s L. L. (srov. bod 15. na stranách 18 až 21 rozsudku soudu prvního stupně). Ze zmíněných odposlechů a výpovědi L. L., jehož věrohodnost byla podpořena obsahem citovaných odposlechů, vyplynulo, že F. L. a Z. K. s obviněným probírali postup ve věci, následně jej informovali o tom, jak se věc vyvíjí, jak L. L. reagoval na jejich návrhy, přijímali od něj instrukce a podněty k dalším snahám, jak získat obsah předmětného disku, jakož i to, že v poslední fázi jednání převzal veškerou iniciativu do svých rukou obviněný P. K., který hovořil s L. L. o navýšení jeho finanční odměny při osobním jednání s ním dne 20. 2. 2018. Soud prvního stupně se neopomenul vypořádat ani s tvrzením obviněného o tom, že byl k celému jednání policejním orgánem vyprovokován, a zdůvodnil, proč o policejní provokaci nešlo. Zdůraznil, že v přezkoumávané věci to byli právě obvinění, kteří se snažili přimět policistu ke spolupráci, nabídli mu finanční prostředky, respektive bitcoiny a posléze finanční hotovost, a proto byl do tohoto trestného činu vtažen policista, jenž se z iniciativy obviněných stal součástí celého činu (viz závěr bodu 16. rozsudku nalézacího soudu).
27. Soud z žádného důkazu nedospěl ke zjištění, že by se skutky odvíjely způsobem, který obviněný popisoval v v rámci své obhajoby, jíž zrekapituloval i v dovolání, ale že to byli právě obvinění a Z. K., kdo aktivně vyhledali L. L., k čemuž využili dřívější osobní známosti Z. K. s ním, pramenící z toho, že L. L. žil v minulosti s K. dcerou D. D., roz. K., a rozvinuli akci směřující k získání disku z policejního spisu za využití nabídky finančních prostředků L. L. poté, co se o to neúspěšně pokusil ve spolupráci s P. R., která mu však odmítla pomoci. Obviněnému P. K. bylo přitom zřejmé, že získání disku, resp. kopie jeho obsahu z policejního spisu není dosažitelné legálními prostředky, a tudíž musel vědět, že na policistu L. L. zbývá působit pouze nelegální cestou, k čemuž využil svých známých a finančních prostředků, které L. L. nabídli, kdy oni sami byli ze strany P. K. finančně motivováni příslibem odměny v podobě části bitcoinů nahraných na předmětném disku. Z odposlechů únorové schůzky (27. 2. 2018) zaznamenaných na č. l. 809 až 825 je patrné, že obviněný P. K. minimálně od prosince 2017 jednal s plným vědomím toho, že F. L. a Z. K. nabízejí L. L. za zpřístupnění disku finanční odměnu v řádech statisíců korun českých (viz č. l. 812), a s tímto vědomím je opětovně vysílal a nabádal k dalšímu jednání s ním a k vynaložení maximálního úsilí k naplnění vytčeného cíle.
28. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného rovněž skutkovým stavem zabýval, vady v procesních postupech soudu prvního stupně však neshledal, neboť konstatoval, že nalézací soud nepochybil a jeho postupy jsou plně v souladu s §2 odst. 5, 6 i §125 tr. ř. Zabýval se námitkami směřujícími k policejní provokaci, s nimiž se neztotožnil, a s ohledem na výsledky provedeného dokazování dovodil, že to byl obviněný, kdo prostřednictvím dalších osob zajistil zkontaktování L. L., jemuž byla odměna nabízena způsobem odvíjejícím se z podání spoluobviněného F. L., J. K. a svědka L. L. Zdůraznil především snahu obviněného P. K., jenž prostřednictvím dalších osob zajišťoval nabídnutí úplatku L. L. s cílem získat předmětný externí disk, o nějž měl eminentní zájem. Schůzky byly monitorovány a jejich průběh je proto zaznamenán, podle něj je patrné ve shodě s výpovědí svědka L. L., že z jeho strany na žádného z přítomných osob nebyl činěn žádný nátlak, i to, jaké odměny mu postupně byly nabízeny z poskytnutí předmětného disku (viz strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu), čímž srozumitelným způsobem vysvětlil, že se o policejní provokaci nejednalo.
29. Nejvyšší soud po důkladném posouzení všech uvedených skutečností shledal, že není možné přisvědčit výhradám obviněného uvedeným v dovolání, protože zejména soud prvního stupně přistoupil k zjištění skutkového stavu zodpovědně, vysvětlil, jak provedené důkazy vyhodnotil, a jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval jí patřičnou pozornost, zaměřil na ni své postupy při dokazování a vypořádal se s ní. Zejména na základě její vzájemného posouzení s obsahem ostatních ve věci provedených důkazů, především výpovědí spoluobviněných a záznamů realizovaných odposlechů vyvrátil tvrzení obviněného o tom, že o nabízení úplatku ze strany F. L. a Z. K. nevěděl, že je nabízeli ze svých peněz, které obviněným nebyly určeny na úplatek pro L. L., ale jako odměna pro jmenované, stejně jako to, že v poslední fázi jednání již obviněný P. K. ztratil ke svým „emisarům“ důvěru. Schůzky s L. L. se účastnil sám. Aktivně, byť v jisté opatrnosti za účasti F. L., jenž L. L. nabídl 500 bitcoinů místo původních 100, ale poté to byl právě obviněný P. K., který v určité fázi této schůzky nabídl L. L. polovinu bitcoinů nacházejících se na disku.
30. Zpochybňoval-li dovolatel provedené dokazování námitkou, že soud se opíral o výpověď Z. K., který trpí duševní poruchou, a tudíž na něj nelze nahlížet jako na věrohodného a na jeho kroky jako na relevantní, je potřeba uvést, že důkaz výpovědí Z. K. se v průběhu řízení před soudy vůbec neprováděl. Chování a zapojení se tohoto svědka trpícího psychickou chorobou vyplynulo z výpovědí jiných osob, či dalších důkazů, jež soud hodnotil se zřetelem na to, že šlo o osobu pro nepříčetnost trestně neodpovědnou. Avšak ani tato skutečnost nevylučuje, že se za daných okolností popsaným způsobem do činu zapojil a jeho jednání mělo význam z hlediska celkového vyhodnocení důkazní situace, především pro to, jak čin probíhal. Uvedená skutečnost zapadá do všech souvislostí, které byly ve věci prokázány včetně úlohy dovolatele, která byla objasněna výsledky celého důkazního řízení.
31. Námitce o policejní provokaci v postupu L. L. a tvrzení obviněného, že šlo o policií vykonstruovaný případ, nelze přisvědčit. S odkazem na závěry soudů obou stupňů je vhodné zmínit, že policie pouze využila dosavadních poznatků pramenících zejména ze zákonně provedených odposlechů k usvědčení a dopadení pachatelů v rámci státním zástupcem povoleného sledování osob podle §158d tr. ř., a předstíraného převodu za podmínek §158c tr. ř. (viz strany 18 až 21 rozsudku soudu prvního stupně).
32. Lze jen dodat, že v této věci, jak se podává ze všech skutečností plynoucích z obsahu spisového materiálu, bylo plně respektováno, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou aktivně pomáhaly. Meze ingerence Policie České republiky do průběhu jednání, které je posléze kriminalizováno, konstruoval Ústavní soud především v nálezech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, zásadně tak, že „je nepřípustným porušením článkem 39 Listiny, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin, či mu jakoukoli formou pomáhaly“. Podobně se k ingerenci policie do skutkového děje staví i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, „aby nešlo o zakázanou provokaci, musí policejní agenti pouze sledovat probíhající jednání, ke kterému by došlo i bez jejich přispění“ (viz zejména rozsudky ESLP ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998, stížnost č. 25829/94; či Ramanauskas proti Litvě ze dne 5. 2. 2008, stížnost č. 74420/01). Obdobně ustálená judikatura Nejvyššího soudu za nepřípustnou policejní provokaci považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015, a odkazy tam uvedené). Není tedy sporu o tom, že takový postup policejních orgánů představuje současně i vybočení z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený ustanovením článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) [viz též např. příspěvky autorů Musil, J. Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře; a Púry, F. , Kouřil, I. Úvahy nad provokací, a to nejen policejní; oba publikované v časopise Státní zastupitelství č. 3/2014, s. 10 a násl.; shodně též nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01]. Na druhé straně ovšem jakékoli, resp. všechny aktivity policie v souvislosti s pácháním určitého trestného činu nelze pokládat za nepřípustné, a to už jen z toho důvodu, že trestní zákoník a trestní řád předpokládají jistou účast policie již v průběhu páchání trestného činu, která se může stát součástí skutkového děje naplňujícího znaky trestného činu, ale není nelegální, či dokonce protiústavní. Je tomu tak např. v případě institutů beztrestnosti agenta podle §363 tr. zákoníku, záměny zásilky podle §87a tr. ř., sledované zásilky podle §87b tr. ř., předstíraného převodu podle §158c tr. ř. a sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. (o něž se jednalo i v posuzované věci), použití agenta podle §158e tr. ř. apod. V těchto případech pak nemůže jít jen o pasivní jednání policie. Navíc je třeba připomenout, že pokud se v důsledku přípustné ingerence policie do dalšího průběhu páchání určitého trestného činu vytvoří takové překážky, které objektivně vylučují, aby nastaly účinky, s nimiž zákon spojuje dokonání tohoto trestného činu, pak podle okolností lze jednání pachatele posoudit jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku nebo jeho přípravu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (je-li trestná), nikoliv však jako dokonaný trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, či rozhodnutí č. 29/2019 Sb. rozh. tr.).
33. Právní řád České republiky přímo nevymezuje, co lze považovat za policejní provokaci, a výslovně se nevyjadřuje k její přípustnosti. Pravomoci orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů jsou upraveny v trestním řádu a v tomto směru je nutné rozlišovat aktivity policie v době předcházející naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo toto jednání iniciováno policií. Trestní řád s některými policejními aktivitami počítá a stanoví omezující podmínky pro jejich využití. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013).
34. V návaznosti na to již i Nejvyšší soud obdobně vyjádřil, že pokud policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveném. Tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006).
35. Aplikují-li se uvedená hlediska a podmínky na posuzovaný případ, je zřejmé, že o obviněným zmiňovanou policejní provokaci se v posuzované věci nejednalo, když pro ni nesvědčí žádná okolnost vyjádřená v popsaných skutkových zjištěních, ale toliko účelová tvrzení obviněného. Pokud obviněný v dovolání citoval některé útržky z komunikace mezi obviněnými, Z. K. a L. L., jde o pasáže jejich rozhovorů vytržené z celého kontextu dialogů i okolností, za nichž se odehrály.
36. V posuzované věci je zřejmé, že závěry o tom, že skutky se udály popsaným způsobem a jejich pachatelem byl obviněný (ať již u prvního skutku jako návodce, nebo u druhého skutku v postavení hlavního pachatele), vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností i o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Napadená rozhodnutí obsahují dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
37. Nejvyšší soud v těchto závěrech vady neshledal, neboť soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, a jeho postup nesvědčí o existenci extrémního nesouladu. Způsob, jakým soudy své závěry odůvodnily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědí svědků či z dalších provedených důkazů, zejména záznamů telefonních hovorů a schůzek aktérů kamerových záznamů a listinných důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
38. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily.
V. Závěr
39. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13).
40. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by mu odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu