ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1113.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1113/2020-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2020 o dovolání obviněného J. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 30/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 3/2020, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2020, ve výroku, jímž byl obviněnému J. J. podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
III. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. řádu se obviněný J. J., nar. XY, nebere do vazby.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, byl obviněný J. J. uznán vinným spácháním jednak přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)], a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020 [jednání popsané pod bodem 2)], a to na podkladě skutkových zjištění, že:
1) od přesně nezjištěné doby roku 2013 do přesně nezjištěné doby první poloviny roku 2018, vyjma doby od 20. 4. 2016 do 19. 12. 2016, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, cca 3 až 4x měsíčně předával osobě V. M., nar. XY, výměnou za různé nářadí cca 0,2 g metamfetaminu (pervitinu) v jednotlivých předávkách,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a podle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je tak návykovou psychotropní látkou, a návykovou látkou se podle §ustanovení §130 tr. zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování,
2) bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice v Olomouci s nástupem nejpozději do pěti dnů od převzetí výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, kterou si převzal proti podpisu dne 3. 4. 2017, tedy s nástupem do 8. 4. 2017, přičemž od 9. 4. 2017 až do 10. 9. 2018 se před nástupem trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 2 To 266/2016, ukrýval na různých místech okresu Šumperk a hlavního města Prahy, kde byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, vydaného Okresním soudem v Šumperku dne 8. 8. 2017, sp. zn. 2 T 44/2016, dne 10. 9. 2018 v 09:40 hodin omezen na osobní svobodě a následně eskortován do Vazební věznice Praha – Pankrác, kde byl dne 10. 9. 2018 ve 12:25 hodin předán.
2. Za tyto sbíhající se přečiny byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku okresním soudem odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do výroků o vině a trestu, které však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pod tento dovolací důvod přitom obviněný podřazuje své výhrady proti závěrům rozhodnutí soudů obou nižších stupňů o spáchání skutků popsaných pod body 1) a 2) odsuzujícího rozsudku okresního soudu, jimž vytýká extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem, jak byl zjištěn z provedených důkazů, a skutkovým stavem vyjádřeným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Ve vztahu k oběma skutkům, jimiž byl uznán vinným, dovolatel namítá, že mu nebyly prokázány, neboť k uznání vinny došlo na základě skutkového stavu zatíženého vadou spočívající v tom, že odvolací soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by předtím rozhodl o jím navrhovaných důkazech. V této souvislosti obviněný odkázal na příslušná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, jež v odůvodnění svého dovolání blíže cituje.
5. V souvislosti s námitkou tzv. opomenutého důkazu obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně poukázal na skutečnost, že svým podáním ze dne 23. 4. 2020, jež bylo odvolacímu soudu doručeno téhož dne, navrhl provedení důkazu výslechem svědka J. D. Tento svůj návrh přitom odůvodnil tím, že navržený svědek má být známým slyšeného svědka V. M. a mají mu být známy důvody, pro které tento svědek vypovídal v přípravném řízení proti obviněnému odlišně od hlavního líčení, kdy opakovaně uvedl, že osoba obviněného není osobou, která mu měla předávat pervitin. Pakliže soud prvního stupně postavil svůj závěr o vině obviněného právě na výpovědi svědka M. z přípravného řízení, považuje dovolatel za podstatné pro rozhodnutí v této věci objasnění důvodů, pro které svědek M. vypovídal odlišně od své výpovědi učiněné při hlavním líčení. Odvolací soud se však tímto důkazním návrhem dovolatele vůbec nezabýval, když navrženého svědka k veřejnému zasedání nepředvolal, ani tento důkazní návrh nezamítl, jak je patrné z protokolu o veřejném zasedání, jakož i z dovoláním napadeného usnesení krajského soudu. Zvláště za situace, kdy výpověď svědka M. byla pro závěry soudu o vině obviněného hlavním a jediným důkazem, bylo dle dovolatele namístě jím navržený důkaz provést. Pokud však odvolací soud takto neučinil a v odůvodnění svého rozhodnutí se ani nevypořádal s důvody, které jej k tomu vedly, zatížil dané řízení vadou, jež zasáhla do základního práva obviněného zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. V další části podaného dovolání obviněný namítl, že soudy obou nižších stupňů učinily nesprávný závěr o jeho vině jednáním popsaným pod bodem 1), pokud jej postavily na osamoceném tvrzení svědka M., nadto učiněným ve fázi přípravného řízení. Dovolatel je totiž toho názoru, že samotné tvrzení tohoto svědka o tom, že mu předával pervitin, nemůže bez dalšího postačovat k prokazatelnému závěru, že k tomuto jednání došlo, a to za situace, kdy sám obviněný toto jednání popírá. Tato námitka je pak dle dovolatele zesílena i tím, že svědek M. hodlal svoji výpověď v přípravném řízení doplnit, k čemuž se nechal i právně zastoupit advokátem, který kontaktoval policejní orgán. Závěr odvolacího soudu, že tato okolnost potvrzuje věrohodnost svědka M., přitom dle obviněného neobstojí, když daná okolnost naopak věrohodnost výpovědi jmenovaného svědka učiněné v přípravném řízení značně zpochybňuje.
7. Odvolací soud se dle obviněného nevypořádal ani s jeho námitkou, že k předávkám pervitinu mělo docházet v Šumperku nebo v obci XY, nicméně dovolatel se měl v období od 9. 4. 2017 až do 10. 9. 2018 ukrývat na různých místech okresu Šumperk a hlavního města Prahy, když sám ve své výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení uvedl, že v srpnu 2017 odjel do Prahy, kde se ubytoval a pracoval a posléze zde byl i zadržen Policií ČR.
8. V neposlední řadě obviněný v rámci podaného dovolání namítl, že soudy obou nižších stupňů nepostupovaly ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) správně, když žádným způsobem neprověřily jeho tvrzení, že ve Věznici Praha–Pankrác nebyl přijat z toho důvodu, že nedisponoval potřebným průkazem totožnosti opatřeným fotografií. Tuto okolnost přitom dovolatel považuje za podstatnou, když součástí výzvy k nástupu do výkonu trestu je i poučení, že odsouzený má při nástupu do výkonu trestu předložit doklad totožnosti opatřený fotografií. Pokud tedy dovolatel nebyl bez platného dokladu totožnosti do výkonu trestu přijat, nelze dle jeho mínění uvažovat o tom, že se stal skutek popsaný pod bodem 2), ve vztahu k čemuž odkázal mimo jiné i na ustanovení §3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.
9. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i jemu předcházející řízení, následně napadené usnesení nebo jeho část vzhledem k existenci nadneseného dovolacího důvodu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k předneseným námitkám ve svém písemném vyjádření ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 767/2020, uvedl, že je sice pravdou, že důkazní situace ohledně opatřování pervitinu se změnou výpovědi svědka M. u hlavního líčení značně zkomplikovala, nicméně nalézací soud i za této situace pod bodem 8. odůvodnění svého rozsudku vyjádřil úvahy, které nelze označit za zcela nelogické a svévolné. Pokud dovolatel za dané důkazní situace neúspěšně nabídl výslech dalšího svědka, který by mohl vysvětlit obsah výpovědi svědka předešlého, má tento návrh dle státního zástupce dva aspekty. Byl-li takový důkazní návrh skutečně učiněn (což však státní zástupce nemohl z jemu dostupných materiálů ověřit), měl by se s ním odvolací soud vypořádat. Druhým aspektem je pak otázka, o čem by obviněným nově navržený svědek vypovídal, když důvod odlišné výpovědi svědka M. v přípravném řízení uvedl již tento svědek (s tím, že měl dovolatele zaměnit s jinou známou osobou). Podstatným je pak jen to, zda lze takové záměně uvěřit, což nalézací soud neučinil, jak logicky odůvodnil v bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí. I za situace, kdy by se odvolací soud s uvedeným důkazním návrhem řádně nevypořádal, bylo dle státního zástupce další otázkou, zda by takovéto porušení zásad spravedlivého procesu vůbec mělo materiální rozměr či obsah, tedy zda by měl vůbec onen opomenutý důkaz praktický význam pro obhajobu dovolatele. Sám státní zástupce se přitom v nyní posuzovaném případě kloní k závěru, že se jedná toliko o procesní námitku dovolatele, která v zásadě nemůže být dovolacím důvodem.
11. K další námitce obviněného spočívající v tvrzení, že bez řádného dokladu své totožnosti nemohl do výkonu trestu vůbec nastoupit, státní zástupce uvedl, že dané tvrzení lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť její podstatou je zjevný závěr dovolatele, že absence potřebného dokladu je vážným důvodem nenastoupení trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2020). V souvislosti s otázkou absence dokladů nezbytných k nástupu výkonu trestu přitom státní zástupce odkázal na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 228/2020 (jemuž postup soudů v dovolatelově věci přesně odpovídá), ze kterého jasně plyne, že sama skutečnost, že obviněného odmítli ve věznici přijmout na základě chybějícího dokladu, tohoto nikterak nezbavuje povinnosti uložené mu ve výzvě k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tato povinnost totiž obviněnému stále trvala, a pokud mu v tom nebránil žádný závažný důvod a po dobu řady měsíců ničeho neučinil, úmyslně mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. Za daného stavu tak dle státního zástupce nic nebránilo tomu, aby byl předmětný skutek právně posouzen tak, jak jej posoudily oba nižší soudy, pročež dovolatelem tvrzený dovolací důvod nebyl naplněn.
12. Závěrem pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo dovolání podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež tak nic nebrání jeho řádnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
14. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit rovněž otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný, popř. jiný zákonem výslovně předpokládaný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je totiž základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
15. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež Nejvyšší soud připomíná, že za užití tohoto ustanovení lze dovolání podat jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, kterak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, nýbrž procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, byť se může týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, avšak je nesprávně vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží.
16. Skutečnosti, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou přitom již zcela jednoznačně uvedeny mimo jiné i v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. J. je důvodné, byť část jím vytýkaných vad lze pokládat za neopodstatněnou. Ve vztahu k obviněným namítané existenci tzv. opomenutého důkazu totiž Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky v této části jím uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají a jsou důvodné.
18. K námitce neprovedení důkazu výslechem obviněným navrženého svědka J. D. přitom Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Přitom v tomto kontextu vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
19. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
20. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006.
21. V této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
22. Z výše citovaného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněným uplatněná námitka opomenutého důkazu v podobě výslechu svědka J. D. zcela zjevně naplňuje jím deklarovaný dovolací důvod, když jejím prostřednictvím dovolatel napadá právní posouzení skutku, resp. hmotněprávní posouzení otázky subjektu trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným, a to s ohledem na neprovedení jím v rámci odvolacího řízení navrženého výslechu svědka ve smyslu prvního okruhu výše rozvedených případů nesprávné realizace důkazního řízení, tedy to, že v dané věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy.
23. Jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší soud v nyní posuzované věci shledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť odvolací soudem nikterak neučinil předmětem svých úvah obviněným řádně přednesený návrh na doplnění dokazování v podobě výslechu J. D. v procesním postavení svědka. Jak je patrné z obsahu předmětného spisového materiálu, obviněný daný důkazní návrh předložil v rámci odvolacího řízení přímo Krajskému soudu v Ostravě (jemuž bylo odvolání obviněného soudem prvního stupně předloženo k rozhodnutí dne 20. 2. 2020), a to elektronickým podáním učiněným dne 23. 4. 2020 prostřednictvím svého obhájce. V rámci tohoto podání přitom obviněný nejen řádně označil jím navrhovaný důkaz, ale též ve smyslu §196 odst. 4 tr. řádu (resp. ve smyslu §196 odst. 2 tr. řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2020) uvedl skutečnosti, které měly být tímto důkazem objasněny (tj. ozřejmění důvodů, pro které slyšený svědek V. M. v rámci hlavního líčení oproti přípravnému řízení změnil svoji výpověď, když opakovaně uvedl, že obviněný není osobou, která mu měla předávat pervitin). Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání konaném dne 14. 5. 2020, zvukového záznamu pořízeného o průběhu tohoto jednání ani odůvodnění dovoláním napadeného usnesení krajského soudu, jímž bylo podané odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto, však není nikterak zřejmé, že by se odvolací soud tímto návrhem obviněného na doplnění dokazování jakýmkoli způsobem zabýval, tedy že by měl snahu navrženého svědka pro potřeby veřejného zasedání zajistit a vyslechnout anebo naopak tento důkazní návrh jako nadbytečný ve smyslu §216 odst. 1 tr. řádu per analogiam zamítnout. Z obsahu předloženého spisového materiálu nebylo rovněž zjištěno, že by sám obviněný ještě před rozhodnutím krajského soudu o jím podaném dovolání vzal tento svůj důkazní návrh zpět, resp. prohlásil, že na výslechu navrženého svědka dále netrvá, v důsledku čehož by odvolací soud nebyl o tomto návrhu povinen jakýmkoli způsobem rozhodnout.
24. Jelikož nebylo z protokolu o veřejném zasedání, zvukového záznamu o jeho průběhu ani usnesení krajského soudu o odvolání nikterak zřejmé, že by odvolací soud obviněným nově navržený důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení, resp. by své eventuální rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu v rámci písemného vyhotovení usnesení o odvolání řádně odůvodnil (a to způsobem odpovídajícím povaze a závažnosti dané věci), lze konstatovat, že se zcela zjevně jedná o důkaz opomenutý ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu. Takovéto pochybení odvolacího soudu přitom vážným způsobem zasáhlo do práva obviněného na spravedlivý proces, a to zvláště za situace, nejedná-li se důkaz nutně okrajového využití, nýbrž jde-li o návrh, jímž se obviněný snažil jednak podpořit svoji obhajobu založenou na konstantním tvrzení, že se jednání popsaného pod bodem 1), tedy opakovaného předání pervitinu osobě svědka M., nedopustil, jakož i ozřejmit důvody, které svědka M. vedly ke změně jeho výpovědi u hlavního líčení oproti jeho vyjádření učiněnému v rámci přípravného řízení. V souvislosti s posouzením eventuálního důkazního potenciálu obviněným navrženého výslechu svědka D. přitom nelze pominout skutečnost, že nalézací soud své skutkové závěry o vině obviněného jednáním popsaným pod bodem 1) založil právě na výpovědi svědka M. učiněné v rámci přípravného řízení (kdy obviněného označil jako osobu, která mu opakovaně předávala pervitin), zatímco jeho výpověď učiněnou u hlavního líčení (v níž uvedl, že osobou, která mu pervitin předávala, nebyl obviněný) krajský soud označil za nepravdivou, vedenou úmyslem obviněnému neškodit, resp. mu naopak pomoci, načež tento svůj hodnotící závěr, s nímž se následně ztotožnil i soud odvolací, řádně vysvětlil (jak je patrné z bodu 8. odůvodnění odsuzujícího rozsudku). S přihlédnutím k výše uvedenému se tak dle Nejvyššího soudu nelze ztotožnit s právním názorem státního zástupce, prezentovaným v jeho písemném vyjádření k podanému dovolání, dle kterého je v případě, kdy se odvolací soud řádně nevypořádal s obviněným předneseným důkazním návrhem, otázkou, zda takové porušení zásad spravedlivého procesu vůbec mělo materiální rozměr či obsah, tedy zda by měl vůbec onen opomenutý důkaz praktický význam pro obhajobu dovolatele. Dovolací argumentaci obviněného tak v tomto ohledu nelze hodnotit toliko jako procesní námitku neodpovídající jím uplatněnému (jakož ani žádnému jinému v zákoně taxativně vymezenému) dovolacímu důvodu.
25. Pokud tedy obviněný ještě před zahájením veřejného zasedání o odvolání prostřednictvím svého obhájce odvolacímu soudu řádně navrhl doplnění dokazování výslechem nově označeného svědka, a to spolu s uvedením okolností, které by měly být tímto důkazem objasněny, bylo povinností odvolacího soudu se tímto návrhem věcně zabývat a řádně o něm rozhodnout, tzn. v rámci svého postupu při veřejném zasedání o podaném odvolání nebo v odůvodnění svého usnesení o zamítnutí tohoto řádného opravného prostředku transparentním a s přihlédnutím k povaze a závažnosti věci řádně odůvodněným způsobem vyjádřit své stanovisko k tomuto důkaznímu návrhu, což se však (patrně nedopatřením) v daném případě nestalo.
26. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v daném případě jedná o důkaz v podobě výslechu svědka J. D. opomenutý, neboť jde o důkaz, jenž byl v rámci odvolacího řízení řádně navržen obhajobou obviněného, načež se však důvodností a potřebností jeho provedení za účelem náležitého objasnění skutkového stavu odvolací soud nikterak nezabýval, resp. z protokolu o konaném veřejném zasedání o odvolání, pořízeného zvukového záznamu o jeho průběhu ani odůvodnění usnesení, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není zřejmé, že a jakým způsobem by se jím krajský soud zabýval, neboť svůj eventuální záměr daný důkazní návrh zamítnout v rámci svého rozhodnutí o podaném odvolání náležitě a přesvědčivě, resp. žádným způsobem, neodůvodnil. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též možnost označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soud odvolací v dané věci řádně neučinil (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Za tohoto stavu tak dle Nejvyššího soudu nelze, ve shodě s podaným dovoláním, dospět k závěru, že by bylo možné rozsah dokazování v trestní věci obviněného J. J. považovat za plně vyhovující stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
27. Naopak ve vztahu k dovolatelem vzneseným námitkám ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) výrokové části odsuzujícího rozsudku okresního soudu, Nejvyšší soud, ve shodě s vyjádřením státního zástupce, dospěl k závěru, že tyto námitky sice odpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť tvrzením o nemožnosti nástupu výkonu nařízeného trestu odnětí svobody z důvodu absence potřebného dokladu totožnosti opatřeného fotografií fakticky napadá naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném 31. 5. 2020), tedy hmotněprávní posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, nicméně je namístě tyto námitky odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Podle těchto námitek obviněný s ohledem na skutečnost, že v době po převzetí výzvy k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 2 To 266/2016, údajně nedisponoval dokladem totožnosti opatřeným svojí fotografií, který však byl dle jemu poskytnutého poučení (tvořícího součást zaslané výzvy k nástupu trestu), povinen předložit ve věznici při nástupu do výkonu trestu, nemohl nastoupit jemu uložený trest odnětí svobody ze závažného důvodu.
28. Jak přitom správně poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, otázkou absence dokladů nezbytných k nástupu výkonu trestu se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe již opakovaně zabýval, a to mimo jiné ve svých usneseních ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 24/2014 , ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 558/2015 , ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 Tdo 746/2018 , či ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 228/2020. Na závěry plynoucí z této konstantní judikatury tak lze pro stručnost dokázat, neboť jsou plně platné i v nyní posuzované věci obviněného J. J., který dle skutkových závěrů obou soudů nižších stupňů mařil výkon soudního rozhodnutí tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, kterou si osobně převzal dne 3. 4. 2017, výkon trestu odnětí svobody uloženého pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, s termínem nástupu do 8. 4. 2017, načež se v období od 9. 4. 2017 až od 10. 9. 2018, kdy byl do výkonu trestu nuceně dodán, tedy po dobu cca 17 měsíců, před nástupem trestu ukrýval na různých místech okresu Šumperk a hlavního města Prahy.
29. V duchu shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 228/2020, lze v reakci na obviněným J. vznesenou námitku absence potřebného dokladu totožnosti, v důsledku čehož mu nebyl umožněn vstup do věznice, do které se údajně zpočátku sám dostavil, konstatovat, že „zcela zásadní okolností v této věci je to, že obviněný poté, co mu byl přístup do věznice odepřen, neučinil po dlouhou dobu vůbec nic, aby odstranil překážky bránící mu výkon trestu odnětí svobody nastoupit“, přičemž „sama skutečnost, že jej ve věznici odmítli přijmout na základě chybějícího dokladu, ho nijak nezbavila povinnosti uložené ve výzvě k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.“ Tato zákonná povinnost totiž obviněnému v postavení odsouzeného stále trvala, a pokud mu v jejím splnění, tedy v nástupu výkonu trestu, nebránil žádný závažný důvod (který sám obviněný v rámci své obhajoby ani neuváděl), přičemž po dobu následujících cca 17 měsíců neučinil ničeho k jejímu splnění (např. nepožádal o vydání nového průkazu totožnosti apod.), úmyslně tak mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. V dané věci přitom s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nelze za závažný důvod bránící obviněnému v nástupu výkonu trestu považovat jeho tvrzení o údajné absenci dokladu totožnosti opatřeného fotografií, a to tím spíše, že po dlouhou dobu více než jednoho roku nepodnikl žádné relevantní kroky vedoucí k zjednání nápravy, tedy k odstranění této údajné absence potřebného dokladu a dobrovolnému, byť dodatečnému splnění jeho povinnosti plynoucí z řádně převzaté výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody.
30. Ve vztahu k obviněným vzneseným dovolacím námitkám vztahujícím se k jednání popsanému pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu je třeba současně konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci ve vztahu k tomuto skutku neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů vztahujících se k tomuto jednání důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se oba nižší soudy přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily tvrzením obviněného. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
31. Se zřetelem k popsaným konkrétním okolnostem případu, jimiž se zabýval jak soud nalézací, tak i soud odvolací, tak lze konstatovat, že na podkladě skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, s nimiž se následně ztotožnil i soud odvolací, oba soudy zcela opodstatněně uzavřely, že jednání obviněného popsané pod bodem 2) vykazuje všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinné do 31. 5. 2020). Za tohoto stavu tak byly námitky obviněného J. J. v té části, v níž byly zaměřeny toliko proti jednání popsanému pod bodem 2), Nejvyšším soude shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Závěr
32. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. J. bylo podáno důvodně, pročež podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za takovéto obsahově navazující rozhodnutí je přitom třeba dle rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 12/2019 Sb. rozh. tr. považovat mimo jiné i rozhodnutí vydané v jiné (pozdější) trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. V nyní posuzované věci je tedy takovýmto obsahově navazujícím rozhodnutím mimo jiné i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 3/2020, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2020, a to ve výroku, jímž byl obviněnému J. J. podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvaceti jedna měsíců (jenž v době rozhodování Nejvyššího soudu aktuálně vykonával), neboť tento souhrnný trest byl dovolateli ukládán právě ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, který je třeba považovat za rozhodnutí předcházející ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu v rámci odvolacího řízení projednal a rozhodl.
33. Na podkladě obviněným podaného mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud přikročil ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu jako celku, byť důvodným bylo dovolání shledáno toliko ve vztahu k výroku, jímž byl obviněný pod bodem 1) výrokové části rozsudku nalézacího soudu uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2), jímž byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2020), bylo dovolání (z výše rozvedených důvodů) shledáno zjevně neopodstatněným, neboť o skutkových závěrech nižších soudů nemá dovolací soud ve vztahu k tomuto skutku žádných pochybností. K tomuto kroku přitom dovolací soud přistoupil v zájmu zachování vyšší míry přehlednosti soudních rozhodnutí vydávaných ve věci obviněného J. J., neboť pokud by zůstalo dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, ve vztahu k výroku, jímž byl obviněný uznán vinným jednáním popsaným pod bodem 2), naplňujícím zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2020), rozhodnutím dovolacího soudu nedotčeno (zachováno), bylo by na místě, aby příslušný soud následně rozhodl o uložení přiměřeného trestu za tento zbylý sbíhající se trestný čin. Tím by však byly současně dány zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k tomuto výroku o dodatečném uložení přiměřeného trestu za jednání popsané pod bodem 2), a to v rámci později vedeného řízení u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 3/2020, jehož odsuzující rozsudek ze dne 24. 6. 2020 byl tímto rozhodnutím dovolacího soudu (jako rozhodnutí na dovoláním zrušené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci obsahově navazující) zrušen. Následně by pak za situace, kdy by odvolací soud v nyní posuzované věci obviněného J. J. ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) opětovně dospěl k závěru, že obviněným podané odvolání není důvodné, čímž by potvrdil závěry nalézacího soudu o vině obviněného tímto skutkem, bylo namístě znovu za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoník ukládat souhrnný trest, a to naopak ve vztahu k dříve vyhlášenému odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Šumperku v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 3/2020, neboť obviněný by byl pod bodem 2) odsuzován za trestnou činnost sbíhající se s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jímž byl (již dříve) pravomocně uznán vinným citovaným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 3/2020. Z těchto důvodů tak bylo v zájmu zachování větší přehlednosti jednotlivých rozhodnutí příslušných soudů, vztahujících se k dotčenému jednání obviněného J. J., Nejvyšším soudem přikročeno ke zrušení dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, jako celku, tedy jak ve vztahu k výroku, jímž bylo jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného namířené proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, tak ve vztahu k výroku, jímž bylo odvolacím soudem zamítnuto totéž odvolání obviněného i proti výroku o vině skutkem popsaným pod bodem 2).
34. Úkolem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc na podkladě podaného odvolání obviněného znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že odvolací soud při stávajících skutkových zjištěních ve vztahu k jednání obviněného popsanému pod body 1) a 2) posoudí obviněným řádně učiněný návrh na doplnění dokazování ze dne 23. 4. 2020 v podobě výslechu svědka J. D., a to v kontextu ostatních již provedených důkazů, jakož i s přihlédnutím k povaze a závažnosti dané věci, a následně o tomto důkazním návrhu adekvátně rozhodne, a to tak, aby z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo patrné, jež jej řádně učinil předmětem svých úvah a hodnocení, jak ostatně vyžaduje ustálená rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu (mimo jiné shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04). Zároveň je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
35. Jelikož obviněnému J. J. byl v nyní projednávané věci, tj. rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který v současné době na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 3/2020, jímž mu byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, vykonává, byly ve vztahu k jeho osobě dány podmínky §265l odst. 4 tr. řádu pro rozhodování o vazbě. V daném případě přitom nebyly za současného stavu věci Nejvyšším soudem shledány takové okolnosti, které by nasvědčovaly existenci některého z důvodů vazby ve smyslu §67 písm. a) až písm. c) tr. řádu, zejména skutečnosti nasvědčující důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul další fázi trestního stíhání (tj. opětovně vedenému odvolacímu řízení) nebo hrozícímu trestu, popř. že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je v nyní projednávané věci stíhán. V tomto ohledu nelze pominout skutečnost, že při znovuprojednání odvolání obviněného je odvolací soud vázán zásadou zákazu reformationis in peius (tedy zákazem změny k horšímu), neboť rozsudek nalézacího soudu byl napaden toliko odvolání podaným osobou obviněného, tedy v jeho prospěch. V nejzazším případě je tak obviněný reálně ohrožen stejným druhem a výší trestu, který mu byl uložen již v původním řízení, který však již zčásti vykonal, pročež bude na místě tuto část do eventuálně nově ukládané sankce téhož druhu obligatorně započítat, čímž se reálná hrozba ukládaného trestu, jež by mohla odůvodnit existenci důvodů vazby útěkové, fakticky krátí.
36. Současně Nejvyšší soud přihlédl i k osobním poměrům dovolatele, včetně jeho trestní minulosti a jeho přístupu k plnění zákonných povinností plynoucích mu z jeho procesního postavení obviněného v této trestní věci. V tomto ohledu nelze pominout skutečnost, že se obviněný po převážnou část trestního stíhání vedeného v této trestní věci (zahájeného dne 10. 12. 2018) nacházel ve věznici, kde vykonával dříve uložený trest odnětí svobody (v době od 10. 2. 2018 do 10. 4. 2019), načež se po svém propuštění nevyhýbal kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, byť byl dne 24. 10. 2019 opětovně dodán do věznice k výkonu dalšího trestu odnětí svobody, pravomocně mu uloženého v jiné trestní věci, a to na podkladě zprávy Policie ČR – Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, územní odbor Šumperk ze dne 18. 10. 2019, že počal aktivně přijímat opatření vedoucí k zamezení vypátrání jeho osoby, neboť si je vědom svého nástupu výkonu trestu. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, povaze a závažnosti trestných činů, pro které je řízení vedeno, momentální fázi trestního řízení, jakož i důvodům, které dovolací soud vedly ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, včetně osobních poměrů obviněného a jeho chování před jeho dodáním do výkonu trestu (uloženého v jiné trestní věci, nicméně realizovaného v rámci trestního stíhání vedeného ve věci nyní projednávané), tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly na straně obviněného v současné době dány natolik pádné důvody, které by vedly k nutnosti zajištění jeho osoby pro potřeby trestního řízení jeho vzetím do vazby. V rámci své rozhodovací činnosti přitom Nejvyšší soud akcentoval rovněž požadavek určité proporcionality veřejného zájmu na účinném stíhání trestné činnosti a principu respektování osobní svobody (ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), jakož i zásadu zdrženlivosti vyjádřenou v §2 odst. 4 tr. řádu.
37. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu