ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.959.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 959/2020-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného D. F. H., nar. XY v XY, USA, státního příslušníka USA, bytem USA, XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 123/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016, byl obviněný D. F. H. uznán vinným spácháním přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění, že:
dne 10. 11. 2016 kolem 13:00 hodin na Letišti Václava Havla v Praze 6 - Ruzyni jako cestující letu XY ze San Franciska přes Amsterdam dovezl do České republiky 16,421 gramů rostlinného materiálu, kdy v tomto byla provedeným odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie následně prokázána přítomnost 19 % hmotnosti delta-9-tetrahydrokanabinolu, což odpovídá 3,12 gramů delta-9-tetrahydrokanabinolu, dále dovezl 1,045 gramů žlutozelené pryskyřičné látky a 0,0441 gramů světle zelené pryskyřičné látky, ve kterých byla odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie jako majoritní složka identifikována rovněž přítomnost delta-9-tetrahydrokanabinolu, kdy nedisponoval jakýmkoliv oprávněním k zacházení s návykovými látkami ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž delta-9-tetrahydrokanabinol je uveden v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako látka psychotropní.
2. Za tento přečin byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 50.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obvodním soudem stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to rostlinného materiálu o hmotnosti 16,83 gramů uloženého v režimovém skladu Policie ČR.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do výroků o vině a trestu, které však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. F. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že odvolací soud skutek, jímž byl uznán vinným, nesprávně právně kvalifikoval, když jej subsumoval pod ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný současně namítá, že oba soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů k deformovaným skutkovým zjištěním, přičemž tím, že městský soud zcela ignoroval námitky uvedené v jeho odvolání, mu upřel právo na spravedlivý proces spočívající v řádné přezkumné činnosti odvolacího soudu. Odvolací soud se současně dopustil opomenutí důkazu, konkrétně reportáže České televize o případu G. L., jehož provedení obviněný navrhl v podaném odvolání, resp. v bodě IV. 4 jeho doplnění ze dne 1. 7. 2019, přičemž se jednalo o důkaz, který dle jeho tvrzení mohl jednoznačně změnit pohled soudu na otázku, co se jako cizinec mohl a měl domnívat stran dovozu léčebného konopí do České republiky, nicméně odvolací soud se tímto důkazem nikterak nezabýval.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně poukázal na údajnou existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť skutková zjištění nižších soudů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém se soudy dopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, zejména značné deformace důkazů a jejich opomenutí. Odvolací soud dle obviněného nesplnil svoji povinnost ve smyslu §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumat dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl nalézací soud v napadeném rozsudku. Závěry městského soudu ohledně námitek, jež byly obviněným uplatněny, jsou dle dovolatele vyjádřeny pouze stručně a mlhavě, s použitím ustálených floskulí, přičemž odvolací soud navíc posoudil toliko část odvolacích námitek.
6. V další části podaného dovolání obviněný namítl nesprávný výklad metodického opatření Ministerstva zdravotnictví ČR upravujícího podmínky pro osoby cestující a užívající léčivé přípravky s obsahem návykových látek, neboť do České republiky nepřivezl delta-9-tetrahydrokanabinol, nýbrž konopí, a to na základě vystaveného lékařského předpisu, navíc v dóze s čárovým kódem odpovídajícím vydanému lékařskému předpisu. Za této situace tak obviněný mohl být a také byl přesvědčen, že jeho jednání je plně v souladu se zákonem. Citovaný metodický pokyn sice uvádí, že se nevztahuje na substance nebo léčivé látky, nicméně nikterak nespecifikuje, zda jej lze aplikovat na individuálně připravované léčivé přípravky, z čehož dle dovolatele jednoznačně plyne, že se jedná o věc výkladově velmi složitou a pro laika značně neprůhlednou. Proto za situace, kdy bylo takové jednání celními orgány ČR fakticky dovolováno, a sám byl přesvědčen, že vystavený lékařský předpis vylučuje případnou protiprávnost jeho jednání, tak obviněný polemizuje s naplněním subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný současně namítá, že byť do České republiky nepřicestoval v inkriminovaném případě poprvé, doznala legislativní úprava v oblasti léčebného konopí značných změn, přičemž za situace, kdy věděl, že v České republice je léčebné konopí legální, přičemž předmětné konopí držel ve své vlasti legálně a sám měl ze své vlastní zkušenosti, jakož i z veřejně dostupných mediálních zdrojů informace o tom, že je dovoz léčebného konopí do České republiky fakticky aprobován, měl silný důvod věřit tomu, že je jeho postup v souladu se zákonem.
7. Obviněný dále namítá, že se oba soudy nižších stupňů v daném případě dopustily nesprávného právního hodnocení protiprávnosti jeho jednání, když nelze pominout, že jeho jednání spočívající v dovozu léčebného konopí do České republiky mohlo být učiněno v právním omylu. Ze strany nalézacího, jakož i odvolacího soudu současně nebyl proveden jediný důkaz o tom, zda byl takový případný právní omyl s přihlédnutím k okolnostem případu omluvitelný či nikoli, když s ohledem na vydaný lékařský předpis, jakož i další okolnosti může být jeho jednání posouzeno jako skutkový omyl pozitivní, který by vylučoval odpovědnost za úmyslný trestný čin. Z hlediska protiprávnosti jeho jednání přitom nelze pominout ani skutečnost, že Česká republika svým občanům dovoluje za určitých podmínek s léčebným konopím vycestovat (tedy je vyvézt a dovézt do České republiky), pročež by měl stejný princip platit i pro občany jiných států.
8. Oba soudy nižších stupňů se dle obviněného měly zabývat rovněž otázkou, zda jeho jednání nelze podřadit pod tzv. krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, když nelze pominout účely, k jakým mělo jím dovezené konopí sloužit, a to mimo jiné za situace, kdy v České republice není pro cizince prakticky možné konopí pro svoji léčbu získat. Řada bolestivých stavů sice není konopím kauzálně léčitelná, nicméně nemocnému přináší úlevu, přičemž bolestivý stav dle obviněného vždy představuje nebezpečí pro zdraví, pročež odvrácení takového stavu může být jednáním v krajní nouzi za podmínky, že nebylo možné jednat jinak. Dovolatel současně namítl, že nalézací, stejně jako odvolací soud se nikterak nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným, tedy tím, zda by v daném případě nepostačoval postih podle jiného právního předpisu. Byť si je obviněný dle svého vyjádření vědom toho, že dovoz omamných a psychotropních látek do České republiky je závažným problémem, se kterým se potýkají i další státy světa, je třeba ke každému případu přistupovat zvlášť, posuzovat jej komplexně se zvážením všech okolností případu, což se však v jeho věci nestalo, neboť veškeré námitky obhajoby byly ignorovány a navržené důkazy opomíjeny. Dovolatel je přesvědčen, že jeho případ se vymyká běžným případům, kdy osoba doveze do České republiky omamnou nebo psychotropní látku, neboť sám není pašerákem drog, konopí, které do České republiky přivezl, je zcela zjevně léčivem, jak je patrné i ze zajištěných dóz označených čárovými kódy z lékárny spárovanými s vystaveným lékařským předpisem. Drogy nikomu nenabídl, neobstaral ani nezprostředkoval, když je sám medicínským uživatelem léčebného konopí a jako takový je řádně registrován, byť v jiném státě. V minulosti přitom již byl do České republiky s tímto léčivem vpuštěn, z čehož všeho plyne, že se mohl právem domnívat, že je jeho jednání státem, do něhož cestoval, aprobováno. Za tohoto stavu tak dle dovolatele neobstojí závěr obou nižších soudů, že se jednalo o případ natolik společensky škodlivý, aby jej bylo nutno posoudit jako trestný čin.
9. Dovolatel současně poukazuje na skutečnost, že trestní represe je podle českých zákonů uplatňována pouze subsidiárně, když je založena na individuálním posouzení každého případu, přičemž každý skutek je třeba posuzovat a trest ukládat v souladu se zásadou ultima ratio s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu. Rozhodnutí obou nižších soudů však dle obviněného svědčí o přepjatém formalismu, s nímž bylo k jeho případu přistupováno, neboť z napadených rozhodnutí je de facto zřejmé, že pro obecné soudy není rozdílu mezi tím, zda konopí do České republiky přivezl jako lék pro vlastní medicínské použití a tím, kdy by měl v úmyslu konopí rozprodat k toxikomanským účelům nebo je užívat rekreačně. S ohledem na výše uvedené tak obviněný dospívá k závěru, že nalézací soud se stejně jako soud odvolací dopustily nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, když v jeho případě neaplikovaly ustanovení §12 odst. 2, §18, §19 a §28 tr. zákoníku.
10. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud sám rozhodl a zprostil jej podané obžaloby.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k předneseným námitkám ve svém písemném vyjádření ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 114/2020, uvedl, že je z větší části lze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit, byť část z nich postrádá jakékoli opodstatnění. Podle státního zástupce přitom nelze přisvědčit výhradám dovolatele v tom smyslu, že jednal v právním či skutkovém omylu, potažmo že absentuje subjektivní stránka trestného činu. Obviněný sám zmiňuje, že problematika dovozu konopí (pro léčebné účely) je právně složitá, přičemž v tomto ohledu připomíná také odlišnosti úprav v různých státech USA. Za této situace, zohlední-li se i soudy zmiňovaná zásada teritoriality, měl tím spíše povinnost si dopředu a zejména hodnověrně ověřit, jakým způsobem jsou podmínky dovozu návykových a psychotropních látek kompetentními orgány České republiky nastaveny, přičemž že by tak učinil, prokázáno nebylo. Za této situace tak lze dle státního zástupce uzavřít, že jednal v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Splněny přitom nebyly ani podmínky krajní nouze tak, jak jsou vymezeny §28 tr. zákoníku, neboť v nyní posuzovaném případě absentuje jak znak odvracení přímo hrozícího nebezpečí, tak i okolnost, že nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak. Státní zástupce je rovněž toho názoru, že v daném případě nelze dovozovat ani extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů, ani pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů.
12. Podle názoru státního zástupce je však namístě přisvědčit té výhradě dovolatele, v jejímž rámci nižším soudům vytýká, že se náležitě nezabývaly otázkou společenské škodlivosti zjištěného jednání, která je ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku rovněž nezbytným předpokladem uplatnění trestní odpovědnosti. V tomto ohledu přitom státní zástupce odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), z něhož lze dovodit obecně platný závěr, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost přitom není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji posoudit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Kritérium společenské škodlivosti případu je dle státního zástupce současně doplněno principem „ultima ratio“ , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
13. U přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je jeho povaha a závažnost určována především zájmem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovatelného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami a prekursory. To však dle vyjádření státního zástupce neznamená, že každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky, bude namístě posoudit jako tento přečin. Vždy je totiž nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií obsažených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe, kterak je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož je v případě nyní posuzovaného jednání dovolatele naplněn požadavek formální protiprávnosti, nelze mít dle státního zástupce námitek proti úvahám o právní kvalifikaci činu obviněného podle ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku. Současně je však třeba zohlednit, že protiprávnost je i v pojetí stávající hmotněprávní úpravy vymezena jednotou nejen stránky formální, ale současně též materiální, která je vyjádřena právě zásadou subsidiarity trestní represe a principem trestního práva jako „ultima ratio“ , tedy požadavkem, aby byly trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovány jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
14. Byť záměrem státního zástupce není dle jeho vyjádření jednání dovolatele jakkoli bagatelizovat, nelze pominout podstatné okolnosti, které zmiňoval sám dovolatel a jejichž existenci nezpochybnily ani oba nižší soudy. Obviněný, který je jinak osobou bezúhonnou, není dealerem drog ani pašerákem v tom smyslu, že by drogu dovážel do jiného státu a obchodoval s ní za účelem získání prospěchu pro sebe či pro jiného. Návykovou látku současně nikomu nenabízel, neobstaral, ani ji pro nikoho nezprostředkoval, ježto byla určena jen pro něj a žádné osobě z jejího užití nemohla hrozit újma. Dovolatel je přitom fakticky registrován, byť v jiném státě, jako medicínský uživatel léčebného konopí. Podle názoru státního zástupce tak jednání, které je dovolateli kladeno za vinu, není typickým jednáním, na které cílí objekt trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Byť znaky takového trestného činu formálně naplnilo, jsou dány pochybnosti, zda z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti existuje potřebná míra společenské škodlivosti a zda tak vůbec lze dovolatelovo jednání posoudit jako trestný čin. Zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, případně přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory, totiž podle mínění státního zástupce nebyl zásadním způsobem dotčen. V tomto směru přitom žádný z nižších soudů své úvahy nevedl a náležité hodnocení společenské škodlivosti nerealizoval, pročež zůstávají-li pochybnosti o společenské škodlivosti jednání dovolatele, je závěr o jeho trestní odpovědnosti přinejmenším předčasný, v důsledku čehož nemohou dle státního zástupce rozhodnutí obou nižších soudů obstát.
15. Závěrem pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016, a dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo dovolání podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež tak nic nebrání jeho řádnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
17. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit rovněž otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný, popř. jiný zákonem výslovně předpokládaný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je totiž základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
18. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež Nejvyšší soud připomíná, že za užití tohoto ustanovení lze dovolání podat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, kterak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, nýbrž procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, byť se může týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, avšak je nesprávně vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží.
19. Skutečnosti, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou přitom již zcela jednoznačně uvedeny mimo jiné i v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného D. F. H. je důvodné, byť část jím vytýkaných vad lze pokládat za neopodstatněnou.
21. K dovolatelem vzneseným námitkám, že jednal v právním či skutkovém omylu, potažmo že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu, považuje Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce za potřebné poukázat především na vlastní vyjádření samotného obviněného, který v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku výslovně připustil právní složitost a jistou nepřehlednost řešení problematiky dovozu konopí pro léčebné účely. Sám obviněný v tomto ohledu připomněl mimo jiné i zásadní odlišnosti vyskytující se ve vnitrostátních právních úpravách jednotlivých členských států USA. S přihlédnutím k aplikované zásadě teritoriality, dle které se trestnost činu, který byl spáchán na území České republiky, posuzuje podle českých trestních zákonů, a to bez ohledu na osobu jeho pachatele, tak dle Nejvyššího soudu nelze ničeho vytknout odvolacím soudem prezentovanému závěru, že bylo v zájmu obviněného, který byť cizinec, nepřicestoval v nyní posuzovaném případě do České republiky poprvé, aby si s ohledem na nejednotnost právní úpravy dané problematiky dopředu ověřil, jakým způsobem jsou kompetentními orgány České republiky upraveny konkrétní podmínky dovozu omamných a psychotropních látek. Pakliže nebylo hodnověrným způsobem prokázáno, že by tak skutečně učinil, nelze se s ohledem na platnou zásadu teritoriality ve smyslu §4 odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na případnou neznalost vnitrostátních právních předpisů účinně dovolávat absence protiprávnosti jeho jednání, jakož i jeho chybného normativního podřazení pod režim ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku.
22. S ohledem na shora uvedené je rovněž správný závěr obou soudů nižších stupňů, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť s přihlédnutím k okolnostem daného případu musel být srozuměn s tím, že svým jednáním v podobě dovozu rostlinného materiálu, ve kterém byla následným odborným zkoumáním zjištěna přítomnost detla-9-tetrahydrokanabinolu, do České republiky může způsobit ohrožení či porušení zájmů chráněných zákonem, konkrétně zájmu na ochraně společnosti a osob před možným ohrožením vyplývajícím z nekontrolovatelného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, s prekurzory a s jedy.
23. S dovolatelem předestřenými námitkami nelze přitom souhlasit ani potud, že v případě dotčeného jednání byly údajně splněny podmínky krajní nouze vymezené v §28 tr. zákoníku. Z ustanovení §28 odst. 1 a 2 tr. zákoníku je totiž zřejmé, že proto, aby určité jednání bylo možno účinně označit za jednání v krajní nouzi, by musely být kumulativně splněny základní podmínky, a to jednak existence nebezpečí, jež přímo hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem. Dále podmínka subsidiarity, podle které se může jednat o jednání v krajní nouzi pouze tehdy, pakliže nebylo možné za daných okolností přímo hrozící nebezpečí odvrátit jinak, a konečně podmínka proporcionality, podle níž nesmí být při jednání v krajní nouzi obětovaný zájem (hodnota) stejného významu nebo dokonce významnější než zájem (hodnota), kterou odvracené nebezpečí ohrožuje (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 26/1972 a č. 20/1982 Sb. rozh. tr.). V nyní posuzovaném případě však zcela absentuje jak znak odvracení přímo hrozícího nebezpečí, tedy faktická existence možnosti bezprostředního narušení společenských zájmů (hodnot) chráněných trestním zákonem, tak i okolnost, že přímo hrozící nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak, tedy podmínka subsidiarity. Sám obviněný v této souvislosti v odůvodnění podaného dovolání poukazuje na skutečnost, že konopí užívá za účelem utlumení stavů bolesti, aniž by jeho prostřednictvím byly tyto stavy kauzálně léčitelné. Sám přitom nikterak neuvádí, že by byl bezprostředně ohrožen na životě či zdraví, v důsledku čehož by byl z léčebných důvodů nucen užívat konopí, ježto stav úlevy při pociťované bolesti mu není s to, a to ani po přechodnou dobu jeho krátkého pobytu v České republice, zajistit žádný jiný prostředek, resp. odeznění tohoto stavu nelze dosáhnout jiným způsobem, než dovozem léčebného konopí z jeho domovského státu (např. za pomoci příslušných farmak, jejichž dovoz do České republiky by byl zcela legální).
24. V souvislosti s obviněným prezentovanými tvrzeními stran nedostatečného prokázání viny provedenými důkazy ve vztahu ke skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu, kterak se toho obviněný domáhá. Naopak, oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného usnesení řádně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým otázkám s tím, že ji považuje za přiléhavou a správnou, načež sám provedl stručnou rekapitulaci výsledků provedených důkazů ve vztahu k závěrům o vině skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, jež v kontextu uplatněných odvolacích námitek zcela vyvracejí tvrzení prezentovaná obviněným. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a kterak postupovaly při jejich hodnocení. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud odvolací plně ztotožnil, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jaké prokázané skutečnosti jej vedou k závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, aniž by bylo v tomto ohledu třeba provedené dokazování jakýmkoli způsobem doplňovat. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud uzavírá, že v daném případě nebyl shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, včetně výpovědi obviněného a dalších provedených důkazů, pročež lze v tomto směru plně odkázat na závěry vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
25. V tomto ohledu nelze pominout závěry vycházející z ustálené rozhodovací praxe Ústavního, jakož i Nejvyššího soudu, dle kterých sama nespokojenost dovolatele s hodnocením jednotlivých důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními, a v návaznosti na to také s odsuzujícím rozsudkem, potažmo zamítnutím jím podaného odvolání, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné, a že skutková zjištění jsou v rozporu, natož v rozporu extrémním, s provedenými důkazy. Stejně tak i naznačené subjektivní výhrady dovolatele, jež směřují proti rozhodovací praxi obecných soudů, nemohou být samy o sobě znakem toho, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze vykládat způsobem, že garantuje úspěch v řízení, případně že zaručuje nárok na rozhodnutí, jež by odpovídalo představám obviněného.
26. Nejvyšší soud je ve shodě s písemným vyjádřením státního zástupce nucen odmítnout rovněž námitku obviněného stran pochybení odvolacího soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení důkazu v podobě reportáže České televize o případu G. L., jíž navrhoval v bodě IV. 4. doplnění podaného odvolání ze dne 1. 7. 2019. V souvislosti s touto dovolací námitkou Nejvyšší soud předně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Přitom v tomto kontextu vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
27. Nejvyšší soud však v nyní posuzované věci neshledal existenci podmínek vymezených ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces. V daném případě totiž obviněný poté, co byl původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 3 T 123/2016, jímž byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn podané obžaloby, na podkladě odvolání státního zástupce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 67 To 4/2019 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, sám ani prostřednictvím svého obhájce nevznesl žádné nové důkazní návrhy, a to ani v rámci nalézacího řízení ani v řízení odvolacím. Za tohoto stavu tak nebylo ze strany příslušného soudu třeba o jakémkoli návrhu obviněného rozhodovat, resp. se řádně zabývat důvodností a potřebností jejich provedení za účelem náležitého objasnění skutkového stavu.
28. Namítá-li přitom obviněný, že ze strany odvolacího soudu nebylo nikterak reagováno na jím vznesený návrh na doplnění dokazování v podobě reportáže České televize o případu G. L., jenž je obsažen v bodě IV. 4. doplnění podaného odvolání ze dne 1. 7. 2019, nelze pominout, že obviněný prostřednictvím svého obhájce tuto reportáž v příslušném odstavci písemně zpracovaného odvolání, resp. jeho odůvodnění, toliko označil heslem „nový důkaz“ s tím, že blíže rozvedl její obsah, aniž by však jakýmkoli způsobem formuloval svoji vůli provést tuto reportáž jako důkaz v rámci odvolacího řízení. Z vyjádření obviněného v písemně podaném odvolání tedy není nikterak zřejmé, že by činil jednoznačný návrh na doplnění dokazování přehráním dotčené reportáže, když pouze jasně formulovaný návrh na doplnění dokazování zavazuje příslušný soud k tomu, aby o něm odpovídajícím způsobem rozhodl, tedy aby důkaz provedl nebo jej postupem podle §216 odst. 1 tr. řádu (a v případě odvolacího řízení ve spojení s §263 odst. 6 tr. řádu) zamítl. V nyní posuzované věci je však z formulace písemného odůvodnění podaného odvolání zřejmé, že obviněný další postup de facto ponechal výlučně na úvaze odvolacího soudu, když jeho vyjádření (písemnou formulaci) nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pakliže tedy odvolací soud daný postup nezvolil a reportáž, na jejíž existenci obviněný v podaném odvolání toliko upozornil, k důkazu neprovedl, aniž by současně rozhodl o jejím zamítnutí, nemůže takováto situace představovat případ tzv. opomenutého důkazu. K tomu blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.
29. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je tak rozhodné toliko posouzení otázky společenské škodlivosti jednání, jímž byl obviněný D. F. H. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016, ve spojení s napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, podle §283 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 50.000 Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, a trestu propadnutí věci v podobě u něho zajištěného rostlinného materiálu.
30. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, s nimiž se následně ztotožnil i soud odvolací, je přitom zřejmé, že obviněný svým jednáním formálně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dne 10. 11. 2016 dovezl ze San Franciska přes Amsterdam do České republiky jednak 16,421 gramů rostlinného materiálu, ve kterém byla odborným zkoumáním prokázána přítomnost 19 % hmotnosti účinné látky THC, a jednak 1,045 gramů žlutozelené pryskyřičné látky a 0,0441 gramů světle zelené pryskyřičné látky, ve kterých byla rovněž zjištěna přítomnost THC, aniž by disponoval jakýmkoliv oprávněním k zacházení s návykovými látkami ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když však THC je uveden v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako látka psychotropní.
31. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku přitom platí, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky v tomto zákoně uvedené. Z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku současně plyne, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
32. V této souvislosti je nutné připomenout stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013-I. Sb. rozh. tr., podle kterého zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, která představuje materiální korektiv jinak v principu formálního pojetí trestného činu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Kritérium společenské škodlivosti případu je dle výše citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2013-III. Sb. rozh. tr. současně doplněno principem „ultima ratio“ , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
33. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má přitom význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013-II.).
34. Povaha a závažnost trestného činu, jež představují výchozí kritéria při stanovení druhu a výměry trestu, jsou podle §39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, dále způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění, jakož i jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. V případě přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je jeho povaha a závažnost určována zájmem společnosti na ochraně společenských vztahů před jejich narušováním nekontrolovaným šířením a užíváním omamných látek, psychotropních látek a jedů, jakož i zájmem na bránění nedovolenému nakládání s těmito látkami. V souladu s dosavadní judikaturou je dle Nejvyššího soudu třeba současně zdůraznit, že třebaže zákonodárce nestanovil žádnou dolní (minimální) hranici množství omamné či psychotropní látky, jež by byla relevantní z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a nekvantifikoval obdobně ani rozsah spáchání činu, neznamená to, že každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky, bude nezbytné posoudit jako tento přečin (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015). Relevantně je totiž třeba přihlížet především k druhu konkrétní omamné a psychotropní látky, její kvalitě vyjádřené množstvím účinné látky, intenzitě újmy, která hrozila a která popřípadě nastala, k délce neoprávněné manipulace, pohnutce činu, případně jakou odměnu za ni pachatel získal, apod. Vždy je tedy nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií obsažených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho společenskou škodlivost se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe, kterak je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat na právní závěry vyplývající z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. na usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 112/2011, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (uveřejněné pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr.), ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1039/2012, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 316/2014, ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/20012, jakož i shora citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn. 301/2012, (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
35. Při posuzování otázky, zda ve smyslu shora uvedeného určitý skutek je či není trestným činem, je podle výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015, třeba vždy postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální zákonné znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda je třeba uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Současně je přitom třeba zdůraznit, že v praxi nelze vyloučit ani případ, kdy bude s ohledem na nedostatečnou míru společenské škodlivosti dotčeného jednání namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, aniž by se však uplatnila odpovědnost osoby pachatele za následky jeho jednání podle jiného právního předpisu.
36. K uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ je vhodné rovněž připomenout, že v liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, když ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají ( srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník, Komentář 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 116). Jak již bylo konstatováno výše, stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe je třeba při úvaze, zda konkrétní jednání pachatele naplňuje znaky zvažovaného trestného činu či nikoli, mít na paměti, že se nejedná o samostatný znak trestného činu, který by byl hodnocen mimo formální znaky trestného činu, jak tomu bylo dříve při materiálním pojetí trestného činu, nýbrž že jde o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy (srov. shora citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. Úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Aniž by dovolací soud jednání obviněného zamýšlel jakkoliv bagatelizovat, se zřetelem k popsaným konkrétním okolnostem případu, jimiž se již zabýval nalézací soud, jakož i soud odvolací (viz odstavec 3 s. 4 napadeného usnesení), lze konstatovat, že byť oba nižší soudy zcela opodstatněně uzavřely, že čin obviněného vykazuje všechny zákonné znaky přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nezabývaly se podrobně otázkou, zda toto jednání rovněž dosahuje takové míry společenské škodlivosti, která je potřebná z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti. Za situace, kdy by oba nižší soudy dospěly k závěru, že s přihlédnutím k povaze dotčeného jednání obviněného nebyl zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, případně přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory, dotčen zásadním způsobem, pročež toto jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, která je potřebná z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, nebylo by vůbec možné je posoudit jako trestný čin.
38. V souvislosti s posouzením předpokladů pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za jeho jednání, jímž byl oběma nižšími soudy uznán vinným, lze konstatovat, že oběma soudy nebyla náležitá pozornost věnována podrobné analýze okolností, za nichž byl daný čin spáchán, včetně zjištěné motivace jednání obviněného, a jeho osobních poměrů, zejména jeho dosavadního způsobu života. Teprve až po jejich pečlivém vyhodnocení by totiž bylo možné konstatovat, zda byly předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného splněny či nikoli. Výsledky provedeného dokazování přitom nejenže nebylo vyvráceno, ale vystavenou lékařskou zprávou D. J. B. ze dne 17. 4. 2016 bylo naopak podpořeno jeho tvrzení, že rostlinný materiál obsahující psychotropní látku THC do České republiky přivezl coby registrovaný medicínský uživatel výhradně pro vlastní potřebu, a to z léčebných důvodů, na čemž zásadně nic nemění ani celkové množství zajištěné látky (obsahující nejméně 3,12 gramů THC), jež podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) odpovídá více než třem běžným dávkám obvyklého uživatele (konzumenta) této látky. V daném případě nebylo rovněž prokázáno, že by u obviněného zajištěná psychotropní látka měla být určena k jiným než k léčebným účelům, resp. že by mohla být zneužita např. pro účely obchodování a získání určitého prospěchu pro obviněného, popř. jinou osobu. Pominout přitom nelze ani způsob provedení činu a jeho důsledky, když obviněný s danou látkou disponoval zcela otevřeně a s policejními orgány při jejím zajištění spolupracoval, což nesvědčí o případném konspirativním charakteru jeho počínání ani o sofistikovaném obcházení zákona. Z hlediska posouzení míry společenské škodlivosti jsou významná rovněž zjištění ohledně osoby obviněného, když v tomto ohledu bylo oběma nižšími soudy shledáno, že se jedná o osobu na území České republiky bezúhonnou, která zde nebyla nikdy projednávána pro trestný čin ani pro přestupek, čemuž ostatně odpovídalo i uložení alternativního trestu nespojeného s omezením osobní svobody obviněného (konkrétně peněžitého trestu doplněného trestem propadnutí věci).
39. S ohledem na shora uvedené tak má Nejvyšší soud za to, že závěry odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející závěry soudu nalézacího neodpovídají záměru zákonodárce tak, jak byl vyložen i ve výše citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle nějž z logiky věci vyplývá, že z hlediska vymezení zásady subsidiarity trestní represe v §12 odst. 2 tr. zákoníku a úvahy, zda jde na jejím podkladě o trestný čin či nikoli, je třeba zvažovat vždy všechny konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele, což však oba nižší soudy v nyní posuzovaném případě náležitě neučinily. S ohledem na všechny tyto okolnosti tak lze jimi učiněný závěr, že v tomto případě je namístě dovodit vinu obviněného za jím spáchaný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, považovat přinejmenším za předčasný, neboť z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ani na něj navazujícího usnesení odvolacího soudu není jakkoli zřejmé, že by se tyto soudy při svých úvahách řádně zabývaly mimo jiné i otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu přitom nelze pominout již shora vzpomínané osobní poměry obviněného, zejména skutečnost, že byl, byť v jiném státě, registrován jako medicínský uživatel konopí, což jasně plyne z lékařské zprávy vystavené D. J. B. ze dne 16. 4. 2016 (platné po dobu jednoho roku), přičemž v nyní posuzovaném případě nebylo zjištěno, že by u obviněného zajištěná psychotropní látka byla určena pro kohokoli jiného (tedy že by byla dovážena, nabízena, obstarána či zprostředkována jiné osobě). Tyto skutečnosti tak svědčí pro závěr, že daný případ nepředstavuje běžně se vyskytující formu drogové kriminality, pročež je třeba velmi pečlivě vážit skutečnost, zda jeho společenská škodlivost dosahuje potřebné úrovně požadované pro vyvození trestní odpovědnosti osoby obviněného a tedy toho, zda je z hlediska jeho dalšího života a možností jeho nápravy namístě, v zájmu ochrany společnosti a ochrany práv fyzických a právnických osob, uplatňovat trestní represi, nebo zda nepostačí posouzení tohoto případu podle jiného právního předpisu.
40. Při úvahách o existenci společenské škodlivosti v takové míře, která je potřebná k tomu, aby bylo jednání obviněného možné posoudit jako trestný čin ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, přitom nelze pominout ani skutečnost, že zákonem č. 50/2013 Sb. byla s účinností od 1. 4. 2013 v České republice umožněna legální výroba a distribuce konopí a konopných produktů s obsahem THC vyšším než 0,3 % pro léčebné účely, přičemž podle skutkových zjištění obou nižších soudů se obviněný předmětného jednání dopustil dne 10. 11. 2016. Následně byly s účinností od 17. 10. 2015 vyhláškou č. 236/2015 Sb. stanoveny podmínky pro předepisování, přípravu, distribuci, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí pro léčebné použití, dle kterých lze na území České republiky v případě individuálně připravovaného léčivého přípravku s obsahem konopí pro léčebné použití použít druhy konopí uvedené v příloze č. 1 této vyhlášky, u kterých se může obsah účinných látek pohybovat v rozmezí od 0,3 % do 25 % v případě delta-9-tetrahydrocannabinolu (THC), resp. od 0,1 % do 23 % v případě cannabidiolu (CBD). Citovaná vyhláška současně stanoví maximální množství vydaného konopí (tj. souhrnné množství usušené rostlinné drogy) pro jednoho pacienta na období jednoho měsíce, jež činí 180 gramů. V případě léčebného použití je konopí indikováno jako podpůrná nebo doplňková léčba ke zmírnění symptomů, které doprovázejí závažná onemocnění. Příslušným lékařem – specialistou tak může být konopí předepsáno mimo jiné i v případě indikované chronické neutišitelné bolesti. Z hlediska zdrojů se přitom při legálním získání konopí může jednat o látku dovezenou do České republiky ze zahraničí (na základě povolení Ministerstva zdravotnictví ČR) nebo o konopí vypěstované přímo v České republice (na základě licence udělené Státním ústavem pro kontrolu léčiv).
41. Předpokládá-li tedy vnitrostání právní úprava přímou možnost užívání konopí pro léčebné účely, jež si lze obstarat na základě příslušným lékařem vydaného předpisu, nelze v tomto ohledu činit zásadního rozdílu mezi takovýmto pacientem, který je občanem České republiky a jenž tak má přímou možnost obrátit se na příslušného lékaře – specialistu s žádostí o předepsání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí, a pacientem, který je cizincem pobývajícím na území České republiky pouze po krátkou (přechodnou) dobu, v důsledku čehož má značně zhoršené, resp. fakticky vyloučené možnosti obdobného postupu. Za takového stavu, kdy se navíc jedná o pacienta, jemuž bylo indikováno takové onemocnění, na jehož základě byl k tomu povolaným lékařem (byť ve svém domovském státě, který není Českou republikou) prokazatelně kvalifikován k užívání konopí pro léčebné účely, by se dvojí režim při posouzení možnosti dispozice s konopím užívaným výhradně z medicínských důvodů, mohl jevit jako odporující základním lidským právům a svobodám, konkrétně principu rovnosti všech osob v jejich důstojnosti i v právech. Tento princip, jenž je garantován čl. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom zahrnuje mimo jiné i rovnost všech lidí před zákonem, v jehož duchu mají normy právního řádu ukládat povinnosti nebo jiné nevýhody (např. sankce) a poskytovat práva a jiné výhody všem lidem za týchž podmínek stejně, byť podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze ústavní zásadu rovnosti v právech pojímat zcela absolutně a rovnost nelze chápat jako kategorii abstraktní (srov. např. nález ze dne 19. 1. 1994, uveřejněný pod č. 3/1994 Sb. nál. ÚS a nález ze dne 5. 11. 1996, uveřejněný pod č. 113/1996 Sb. nál. ÚS).
42. V souvislosti s výše uvedeným považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat mimo jiné i na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima rati o , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru lze poukázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož jasně plyne, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany) “ – srov. svazek č. 57, nález uveřejněný pod č. 95/2010 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). “ - srov. svazek č. 37, nález uveřejněný pod č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobným způsobem se přitom opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 563/2008, sp. zn. 5 Tdo 1454/2008, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015 atd.).
43. Za tohoto stavu tak byly Obvodní soud pro Prahu 6 poté, co mu byla daná věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí po zrušení jím vyhlášeného zprošťujícího rozsudku ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 3 T 123/2016, stejně jako Městský soud v Praze poté, co mu byla daná trestní věc předložena za účelem rozhodnutí o odvolání obviněného podaném proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016, povinny se zabývat otázkou míry společenské škodlivosti jednání obviněného v kontextu všech zjištěných (specifických) okolností daného případu a míry (intenzity) jejich zásahu do objektu trestného činu podle §283 tr. zákoníku (tedy do trestním zákonem chráněného zájmu na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými nebo psychotropními látkami a prekurzory), a teprve na podkladě takovýchto úvah činit případný závěr o trestní odpovědnosti obviněného jednáním kvalifikovaným jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
44. Za tohoto stavu tak nelze než přisvědčit dovolací námitce obviněného, že s ohledem na výše uvedené měla být Městským soudem v Praze v rámci projednání odvolání podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016, při úvahách o jeho trestní odpovědnosti pečlivě zvažována existence podmínek pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve spojení s principem „ultima ratio“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, což však odvolací soud neučinil (alespoň vedení takovýchto úvah není z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení nikterak patrné).
45. Tím, že městský soud, stejně jako soud obvodní, v projednávané věci postupoval nikoli v duchu výše citované judikatury Nejvyššího soudu a oproti shora citovanému stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněnému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (které je třeba považovat z hlediska právního řešení nyní projednávané věci za zcela relevantní), dospěl k jiným právním závěrům, tak nesprávně rozhodl stran otázky posouzení podmínek společenské škodlivosti činu, konkrétně podmínek pro užití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V. Závěr
46. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného D. F. H. bylo podáno důvodně, pročež podle §265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obou nižších soudů obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud dále Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
47. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 6, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu (vyjádřený mimo jiné ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), věc na podkladě podané obžaloby znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že nalézací soud při stávajících skutkových zjištěních ve vztahu k jednání obviněného znovu adekvátně posoudí otázku splnění podmínek společenské škodlivosti spáchaného činu, a to v duchu zásady subsidiarity trestní represe ve spojení s principem „ultima ratio“ vyjádřených v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
48. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
49. Jelikož obviněnému D. F. H. nebyl v nyní projednávané věci, tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 3 T 123/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 67 To 281/2019, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který by nyní vykonával, nebyly ve vztahu k jeho osobě dány podmínky §265l odst. 4 tr. řádu pro rozhodování o vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu