ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1135.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1135/2020-660
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného M. N. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 70/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 84/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 1 T 84/2019, podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017, ve výroku o vině pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný M. N. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, uznán vinným, a též ve výroku o trestu a v dalších výrocích, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného uznal vinným pod body 1a), b), c) a pod bodem 2) dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž obviněnému uložil
I. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku za pokračující zločin podvodu v bodě 1a), b), c) společný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků,
II. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku samostatný trest odnětí svobody v trvání tří let,
pro jejichž výkon jej podle 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl rovněž o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 70/2020, odvolání obviněného podané proti všem výrokům shora citovaného rozsudku soudu prvního stupně, a odvolání státní zástupkyně směřující toliko proti výroku o trestu pod bodem II., podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž poukázal na zásadu správně zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. a soudům vytýkal, že zejména v průběhu hlavního líčení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se skutky, které mu jsou kladeny za vinu, staly, a tedy že byly naplněny znaky skutkové podstaty v nich spatřovaných zločinů. Za neprokázané považoval i zavinění, čímž se „důkazní situace přesunula do občanskoprávní roviny“. Tvrdil, že jeho obhajoba zůstala nevyvrácena, když „prakticky veškeré důkazní návrhy byly jako nadbytečné zamítnuty“, a nebyla respektována zásada in dubio pro reo ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3759/17, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný uvedl, že setrvává na svých předchozích důkazních návrzích, zejména na svědectví C. M., s nimiž se odvolací soud nevypořádal, což považoval za vadné s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 575/01. Nesoulad v přezkoumávané věci shledal mezi provedenými důkazy a právními závěry a zejména ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, zmínil, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné. Poukázal na nutnost vyslovení viny pouze na základě správně zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což orgány činné v trestním řízení zjišťují v souladu se zásadou materiální pravdy. Zmínil zásadu presumpce neviny zakotvenou v článku 40 Listiny základních práv a svobod a povinnost soudů odstranit všechny důvodné pochybnosti o vině obviněného s tím, že pokud se tak nestane, musí soud obviněného zprostit viny. V těchto vadách shledal naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že je třeba důsledně trvat na uplatnění odpovědnosti za zavinění ve smyslu definice trestného činu podle §13 odst. 2 tr. zákoníku. Vytkl soudům, že se nedostatečně nezabývaly jeho subjektivní stránkou, protože nelze konstatovat, že by jeho vina byla úplně a nepochybně prokázána.
4. Za neprokázanou obviněný považoval výši škody způsobenou poškozené D. M., jež nejen, že nebyla schopna přesně specifikovat částky, které jí měl obviněný vrátit, ale navíc u ní probíhá insolvenční řízení, a proto, pokud dojde ke schválení oddlužení, nevznikne nikdy škoda v tvrzené výši. Většina finančních prostředků nadto byla předána obviněnému z ruky do ruky v hotovosti, o čemž neexistuje žádný doklad. Soud bez potřebného dokazování pojal za škodu všechny částky tak, jak je uvedly poškozené, aniž by zohlednil jejich vlastní či společnou spotřebu, když tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud. Za této situace došlo k užití prostředků trestní represe za účelem uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy, aniž byly zjištěny veškeré nutné předpoklady pro vznik trestněprávní odpovědnosti, což je v právním státě nepřípustné.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
6. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného poukázal na neúplnost jeho konečného návrhu, především však na nekonkrétnost podaného dovolání s tím, že s ohledem na uložení společného trestu dovolání nemohlo směřovat proti výrokům o vině pod body 1a), b), vůči nimž není dovolání přípustné. Tyto výroky nalézací soud do svého rozsudku převzal při ukládání společného trestu z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 8 T 27/2017, a byl jimi podle §45 odst. 1 tr. zákoníku vázán stejně jako i odvolací soud (odkázal na usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1292/2018, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto). V nyní projednávané trestní věci k těmto dílčím útokům by bylo možno dovoláním zpochybňovat pouze existenci podmínek pro ukládání společného trestu, což obviněný neučinil.
7. Dovolání státní zástupce považoval za formální u výhrad proti zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nesprávnost hmotněprávního posouzení obviněný shledával v tom, že učiněná skutková zjištění prakticky v celém rozsahu odmítal, a to většinou na podkladě zcela obecné argumentace o jejich neprokázaní a toliko obecně odkázal na procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo . Konkrétní námitku obviněný neuplatnil z hledisek §15 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ani k vytýkané subjektivní stránce, jíž pouze považoval za neprokázanou, na což navázal vlastním hodnocením důkazů, zejména zpochybňováním výpovědi poškozené D. M. a nejasným odkazem na spotřebu samotných poškozených, jimiž zpochybňoval skutkové zjištění o výši způsobené škody. Takové námitky podle státního zástupce pod označený důvod podřadit nelze, protože směřují výlučně do skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému obsahově neodpovídají.
8. K výši škody u poškozené D. M. i přesto státní zástupce poznamenal, že o ní nevznikají žádné pochybnosti, protože si peníze pro obviněného opatřovala úvěry, jejichž výše je ve výroku o vině specifikována včetně odkazů na jednotlivé úvěrové smlouvy. Za zmatečný označil odkaz dovolatele na insolvenční řízení poškozené s poukazem na to, že
je z hlediska výše škody irelevantní, neboť v důsledku úpadku poškozené nedojde k plnému uspokojení nároků institucí, od kterých si peníze pro obviněného půjčovala.
9. Státní zástupce ve věci neshledal porušení pravidel spravedlivého procesu, které obviněný vytýkal ve zcela obecné rovině, když skutková zjištění nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný byl z trestné činnosti usvědčován zejména výpověďmi poškozených a s nimi korespondujícími listinnými důkazy – úvěrovými smlouvami a zprávami poskytovatelů úvěrů, a pokud soudy některé jeho důkazní návrhy neakceptovaly, odkázal na odvolací soud, který v bodech 28. až 32. usnesení dostatečně vyložil, proč považoval důkazní návrhy obviněného za nadbytečné (viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09).
10. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání uplatnil mimo zákonem vymezené dovolací důvody, nebylo zjištěno porušení práva na spravedlivý proces, a jednání obviněného bylo dostatečně objasněno a správně právně posouzeno, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
11. Obviněný na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval písemným podáním, v němž setrval na své dosavadní obhajobě a návrzích prezentovaných shodně i v podaném dovolání, s důrazem na porušení práva na spravedlivý proces a neprovedení jím navržených výslechů svědků a učinil i shodný konečný návrh.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v §265e odst. 1, 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil splnění i dalších formálních požadavků podle §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
13. Vzhledem k tomu, že byl ukládán obviněnému společný trest za podmínek §45 odst. 1 tr. zákoníku a u dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu popsaných v bodě 1 a), b) o jeho vině rozhodl rozsudkem Okresní soud v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018), soudy nižšího stupně v projednávané věci byly v této části vázány rozhodnutími soudů ve věci vedené Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 8 T 27/2017, obviněný nemohl proti bodům 1a), b) dovolání zaměřit a nemohl v návaznosti na ně vytýkat ani nesprávnost výroku o náhradě škody, což obviněný akceptoval.
14. Současně je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud nepřihlížel k doplnění dovolacích námitek, jež obviněný zaslal přímo Nejvyššímu soudu, který je obdržel dne 10. 11. 2020, neboť jde o podání sepsaná samotným obviněným bez povinného zastoupení obhájcem, nadto učiněná již po uplynutí lhůty k dovolání (§265d odst. §265e odst. 1, 2, §265f odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný mohl dovoláním v posuzované věci ze všech již rozvedených důvodů relevantně napadat výrok o vině toliko proti dílčímu jednání pod bodem 1c) a proti skutku v bodě 2), které spáchal tím, že
ad 1c) ačkoliv rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 2 T 2/2012, byl odsouzen také za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou, a z výkonu tohoto trestu byl na základě usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 7. 2015, sp. zn. 36 Pp 81/2015, podmíněně propuštěn na dobu šesti roků,
v přesně nezjištěných dnech od 25. 4. 2016 do 26. 8. 2016 ve XY, okres XY, případně jinde, poté, co se seznámil s poškozenou J. M., nar. XY, bytem XY, XY, v březnu 2016 prostřednictvím internetové seznamky, v úmyslu získat pro svou potřebu peníze a s vědomím, že je nevrátí v plné výši a přinejmenším v dohledné době, od poškozené, které sliboval společný život a nabízel jí manželství, postupně finanční částku v celkové výši 740.000 Kč, a to s nepravdivým tvrzením, že jde o půjčky, které vrátí vždy v krátkém časovém odstupu z odškodnění, které mu bude již aktuálně proplaceno Českou republikou, s níž ohledně něho vede spor u evropských soudů, případně je uhradí v pravidelných měsíčních splátkách, poškozené zatajil, že má mnohamilionové závazky vůči řadě svých věřitelů, kteří již proti němu vedou exekuční řízení, konkrétně dne 7. 4. 2016 poškozenou J. M., která jeho slibům věřila, tak přiměl, aby s Komerční bankou, a. s., uzavřela smlouvu o úvěru č. 0099014483412 na částku 200.000 Kč, přičemž poškozená po dohodě s obviněným částku ve výši 159.000 Kč použila na nákup osobního automobilu zn. VW Golf pro potřeby obviněného, částku 41.000 Kč předala v hotovosti obviněnému, který se zavázal, že v krátkém časovém termínu úvěr poškozené včetně jeho příslušenství splatí, a také se s ní domluvil, že po splacení úvěru pak na něho poškozená převede vlastnictví zakoupeného osobního automobilu, načež ale po výměně tohoto vozidla za jiné, které opět obviněný užíval pro svou potřebu, poškozenou opět přiměl, aby automobil prodala a kupní cenu za vozidlo si obviněný ponechal pro sebe, ještě v dubnu 2016 převzal od poškozené částku 200.000 Kč z jejích úspor, dne 6. 5. 2016 ji k tomu, aby se společností Home Credit, a. s., uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. 4605033073, na částku 80.000 Kč, a aby tyto finanční prostředky v plné výši obviněnému pro jeho potřebu předala, dne 22. 5. 2016 přiměl poškozenou, aby mu předala částku 10.000 Kč, kterou poškozená získala od své matky, dne 26. 8. 2016 vylákal od poškozené J. M. ještě částku 250.000 Kč, kterou poškozená z části získala od svých rodičů a z části je měla z minulosti uspořené, přičemž obviněný průběžně a následně po rozchodu s ní na její naléhání poškozené vrátil do 10. 10. 2018 celkem částku 68.366 Kč a 300 euro (v přepočtu 7.694 Kč), takže jí způsobil škodu ve výši 663.940 Kč,
ad 2) ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2018, byl odsouzen za pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
v době od 30. 6. 2018 do 22. 8. 2018 v XY, okres XY, případně na jiných místech České republiky, postupně vylákal od D. M., nar. XY, bytem XY, XY, které sliboval společný život a založení rodiny, peněžní částku v celkové výši 728.000 Kč, a to v úmyslu získat tyto peníze pro sebe a poškozené je nevrátit s nepravdivým tvrzením, že nejpozději v září 2018 obdrží odškodnění ve výši 90.000 euro a poškozené pak všechny finanční prostředky vrátí, případně bude sám průběžně hradit závazky poškozené, dále s nepravdivým tvrzením, že peníze především potřebuje na platby pro švýcarského advokáta, který mu již vlastní výplatu odškodnění zajišťuje, nebo na další nutné platby, jejichž úhrada je předpokladem výplaty odškodnění, naopak poškozené zatajil, že má mnohamilionové závazky vůči řadě svých věřitelů, kteří proti němu vedou exekuční řízení, přičemž poškozená peníze pro obviněného získala na podkladě úvěrové smlouvy č. 226282872 ze dne 4. 7. 2018, kterou uzavřela s MONETA Money Bank, a. s., na částku 230.000 Kč, a č. 226526021, kterou uzavřela se stejnou společností dne 8. 8. 2018 na částku 70.000 Kč, na podkladě úvěrové smlouvy č. 6608807803/0800, kterou uzavřela dne 13. 7. 2018 s Českou spořitelnou, a. s., na částku 150.000 Kč, a č. 6609067843/0800, kterou uzavřela se stejnou společností dne 16. 7. 2018 na částku 100.000 Kč, na podkladě úvěrové smlouvy č. HU00576222 ze dne 27. 7. 2018, kterou uzavřela s Air Bank, a. s., na částku 100.000 Kč, na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9102149552 ze dne 17. 8. 2018, kterou uzavřela s PROFI CREDIT Czech, a. s., na částku 78.000 Kč, přičemž poškozená po výběru těchto částek z úvěrových účtů je vždy v hotovosti v plné výši předala obviněnému, který v tomto období poškozené na splátky úvěrů zpětně předal pouze nanejvýš částku 10.000 Kč, a poškozené tak způsobil škodu v celkové výši nejméně 717.746 Kč.
V. Obecně k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dovolání obviněný uplatnil podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy jestliže skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
17. Ke zjištěnému skutku je jeho prostřednictvím možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Označený dovolací důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Ve smyslu těchto pravidel zásadně není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž nedopadá žádný důvod podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
19. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu].
20. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012).
21. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
VI. K námitkám obviněného
22. Předně je třeba v souladu s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznit formálnost a nekonkrétnost námitek obviněného, které nerespektují povahu a účel důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k odstranění právních vad, tj. takových vad, které spočívají v užité právní kvalifikaci a svědčí o jejích nedostatcích. Nestačí totiž jen obecné tvrzení o vadnosti použité právní kvalifikace, aniž by byly důvody takové nesprávnosti upřesněny a vyjádřeny. Formulace „nesprávné právní posouzení“ není dostačující, protože Nejvyšší soud se v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání skutečně uplatněny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Z těchto důvodů jen formální odkaz na vadnost použité právní kvalifikace není důvodem pro přezkum Nejvyšším soudem.
23. Podle obsahu podaného dovolání obviněný tvrdil, že nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že se skutky, jež mu jsou kladeny za vinu, staly, a v souvislosti s tím uváděl, že existují pochybnosti, zda byly naplněny znaky skutkových podstat zločinů podvodu.
24. Z takto vyjádřené argumentace je zřejmé, že obviněný se neztotožnil se skutkovými zjištěními a polemizoval s procesními postupy vyplývajícími z §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně též §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Proto, i když formálně poukázal na vady v právní kvalifikaci, nečinil tak s odkazem na konkrétní hmotněprávní vady, jimiž by byl výrok napadeného rozsudku zatížen, ale vystavěl je na formálním zpochybnění skutkových zjištění. Je tedy zřejmé, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení a svého výkladu, i když s údajnou oporou v rozhodnutích Ústavního soudu, zpochybňoval skutkové okolnosti, protože měl za to, že bylo dokazování neúplné a soudy nedostatečně objasnily skutkové okolnosti, a to s dopadem na porušení práva na spravedlivý proces (srov. článek 6 Úmluvy).
25. Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným procesním postupům, a zkoumal, zda dodržely pravidla fair procesu , tzn., zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala by z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, případně o kategorii tzv. opomenutých důkazů, o které by se jednalo tehdy, kdyby o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, eventuálně v případě důkazů, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, čímž by založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale i jeho protiústavnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Jen tehdy je totiž Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
26. Byť jsou tyto námitky proti vadnosti procesních postupů soudů obecně nepodřaditelné pod dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud s respektem k nutnosti vyloučit potřebu věc přezkoumat ve smyslu stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněného pod č. 40/2014 Sb., posuzoval, zda skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s důkazy a zda právní úvahy na nich učiněné těmto důkazům odpovídají (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
27. Pokud obviněný ve zcela obecné rovině zpochybňoval učiněná skutková zjištění, nelze mu v této nekonkrétní výtce přisvědčit, protože podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soud prvního stupně prováděl důkazy zajištěné v přípravném řízení, které svědčily ve prospěch i neprospěch obviněného. Kromě vyslechnutých svědků provedl též důkaz výpisy komunikace mezi nimi v podobě SMS a WhatsApp, jakož i dostatečné množství listinných důkazů, jimiž objasnil způsob vylákání finančních částek obviněným pod různými přísliby a falešnými záminkami předkládanými poškozeným ženám, jejichž citového vztahu zneužil, přičemž tyto listinné důkazy, zejména zprávy bank a nebankovních poskytovatelů úvěrů současně prokazují i výši způsobené škody. Všechny důkazy soud nejen za podmínek §2 odst. 5 tr. ř. provedl (srov. strany 6 až 12 rozsudku soudu prvního stupně), ale také v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, a to i v reakci na obhajobu obviněného, kterou neopomenul (srov. strany 12 až 14 rozsudku). Nic nesvědčí pro důvodnost výhrad obviněného, jimiž poukazoval na nedostatečnost skutkových zjištění, pro něž vycházel ze své verze skutkových okolností, které ani blíže nekonkretizoval a v podaném dovolání nerozvedl. Z provedeného dokazování přitom vyplynuly ty okolnosti, jak je soud ve výroku o vině pod bodem 1c) a 2) zaznamenal, a které zcela důvodně slouží jako podklad pro závěry o vině obviněného, jehož výpověď nebyla shledána, na rozdíl od jiných důkazů, o něž soudy svá zjištění opřely, věrohodnou.
28. Odvolací soud k obdobným výhradám obviněného uvedeným v odvolání i přes konstatování správnosti soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů se zabýval rozsahem provedeného dokazování i důkazními návrhy obhajoby, kdy ke každému z nich vysvětlil své postoje a důvody, pro něž mu nevyhověl. Ve vztahu k obviněným konkrétně zmiňovanému dopisu C. M. uvedl, že z jeho obsahu nevyplývá informace ohledně nyní posuzované trestní věci, proto neshledal důvod k osobnímu výslechu tohoto svědka (viz body 28. až 32. napadeného usnesení). Vzal v potaz i obsah podání učiněného ve prospěch obviněného jeho družkou M. H. (viz bod 33., 34. svého usnesení).
29. Jestliže obviněný vytýkal, že se soudy dostatečně nevypořádaly ve smyslu jeho požadavků s jím uváděnými důkazními návrhy, je třeba s ohledem na výhrady proti spravedlivému procesu poznamenat, že taková námitka nemá oporu v obsahu spisu, a tudíž není opodstatněná. Soudy dbaly nutnosti věnovat se řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a to i se zřetelem na obhajobu obviněného, z čehož plyne, že jejich přístup nebyl jen formální, ale naopak pečlivě posuzující zejména skutečnosti rozhodné pro stanovení výše škody i zavinění obviněného. Odmítly-li soudy na základě tohoto vlastního posouzení důkazů, jež samy provedly, návrh obhajoby na další doplnění dokazování, nepochybily, pokud shledaly, že jde o zcela nadbytečné a pro právní posouzení nevýznamné důkazy, neboť rozsah soudy obou stupňů již provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění věci a spolehlivému rozhodnutí. Nevyhovění návrhům obviněného na doplnění dokazování nebylo samoúčelné, ale takový závěr měl podklad ve výsledcích provedeného dokazování i v nevýznamné povaze navrhovaných důkazů. V kontextu těchto zjištění lze uzavřít, že se v posuzované věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť nešlo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř. (§125, §134 tr. ř.), a proto nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další), neboť nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další).
30. Posoudí-li se způsob, jak se soudy s obsahem jednotlivých důkazů vypořádaly a reagovaly i na obhajobu obviněného, nelze v jejich postupu spatřovat nic, co by svědčilo o zjevné libovůli při hodnocení provedených důkazů nebo snaze vyhnout objektivnímu posouzení všech zjištěných skutečností. Nejedná se zde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). V přezkoumávané věci soud dospěl k závěru, že verze poškozených není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, a proto nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, ani presumpce neviny, neboť soud pochybnosti nemá a vinu obviněného spolehlivě, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti prokázal a objasnil (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Lze shrnout, že ve výsledcích provedeného dokazování jsou dostatečně uvedeny všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o naplnění znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
31. K výhradě proti nesprávnému stanovení výše způsobené škody v bodech 1c) u poškozené J. M. a v bodě 2) u poškozené D. M. je třeba zmínit, že obviněný nevytýkal hmotněprávní nedostatky své odpovědnosti za jim způsobenou škodu ve smyslu §138 tr. zákoníku, ale vadné posouzení skutkových okolností vedoucích k jejímu výpočtu, a to mimo jiné i s odkazem na insolvenční řízení vedené vůči poškozené D. M., která nebyla schopna přesně specifikovat částky, jež mu předala v hotovosti bez potvrzení, což považoval za důvod neprokázání přesné výše škody. Rovněž tvrdil, že soudy důkazy hodnotily v jeho neprospěch bez ohledu na částky, které byly užity pro vlastní či společnou spotřebu.
32. K těmto výhradám je třeba uvést, že podle skutkových zjištění představuje škodu způsobenou J. M. u skutku 1c) částka 663.940 Kč a D. M. v bodě 2) částka 717.746 Kč. Touto škodou jsou částky, které si tyto ženy půjčily od různých bankovních i nebankovních institucí, jimž se zavázaly svým jménem tyto splácet ve stanovených splátkách a termínech, a tudíž vůči poskytovatelům úvěrů vystupovaly obě poškozené v pozici dlužníka. Peníze však poté, co jim byly poskytnuty, předaly obviněnému, který je užil pro svou potřebu (srov. body 10., 11., 14., 18. rozsudku soudu prvního stupně).
33. Pro úplnost je vhodné k námitkám obviněného uvést, že škodou je újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, ať již ve formě naturální restituce, nebo v penězích (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. 55/71, s. 151 Sb. rozh. obč.). Z §2894 obč. zák. vyplývá, že zatížení jmění dluhem je škodou (srov. též Vážný 6893 nebo Vážný 15636). Jde zde o skutečnou škodu, kterou není jen snížení aktiv, ale též zvýšení pasiv. V takovém případě vzniká poškozenému právo na to, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu [srov. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1690]. Z výše uvedeného zákonného vymezení je zřejmé, že i zatížení jmění poškozeného dluhem, jak je tomu v posuzovaném případě, navíc fiktivním a neoprávněným, představuje škodu ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. Nevznikají proto pochybnosti, že obviněný popsaným jednáním zatížil jmění poškozených dluhy, které byly obě ženy povinny splatit bez ohledu na to, zda se domohou odpovídajícího plnění na obviněném, či nikoli.
34. Tím, že došlo podvodným vylákáním peněz od poškozených k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je zde škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Pozdější vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
35. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znak výše škody byl řádně objasněn a nevykazuje obviněným namítané pochybnosti, neboť již k době, kdy byl poškozeným příslušný finanční obnos poskytovatelem úvěru poukázán na jejich bankovní účet, případně kdy poškozená J. M. obviněnému předala peníze, jež si dříve našetřila, nebo které si půjčila od své matky, vznikla škoda ve výši těchto poskytnutých částek z úvěrů či půjček, případně odpovídající úsporám poškozené J. M. Obě poškozené tyto finanční prostředky obviněnému na základě podvodných skutečností a slibů předaly. Jde tak o škodu, která v uvedené výši (663.940 Kč a 717.746 Kč) poškozeným skutečně vznikla. Jedná se o značnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku v tehdy platném znění. Vzhledem k tomu, že k ní došlo podvodným vylákáním peněz od poškozených osob, byl tento čin již k tomuto momentu dokonán. Z těchto důvodů jsou způsobenou škodou celé tyto peněžité částky, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozeným vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí, případně zda byl v rámci exekuce dluh realizován. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II Sb. rozh. tr.).
36. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost (jak tvrdil odvolatel), že vůči poškozené D. M. [ skutek 2) ] je vedeno insolvenční řízení, neboť se do uvedené tíživé finanční situace dostala v důsledku trestného jednání obviněného, a její případné oddlužení nebude mít vliv na výši škody, kterou jí obviněný způsobil. Postavení této poškozené vůči jejím věřitelům je již sekundárním závazkovým vztahem z hlediska posuzovaného jednání, přičemž tito věřitelé poškozené mohou své neuspokojené nároky uplatnit nyní v insolvenčním řízení. Není přitom rozhodné, zda dojde v rámci insolvenčního řízení k úplnému či částečnému uspokojení jejich pohledávek, neboť poškozená jim zásadně dluží vše, co si od nich, byť pro obviněného na základě jeho klamavých příslibů půjčila, co vůči nim nesplatila, jde však již o otázky spojené s důsledky vyplývajícími z popsané trestné činnosti, které nemají vliv na povahu škody vzniklé jednáním obviněného vůči poškozené D. M., jakož i J. M. Tou je vždy celá částka, která na nich byla podvodným jednáním obviněného vylákaná.
37. K výhradám směřujícím proti tomu, že nebyla dostatečně provedeným dokazováním objasněna subjektivní stránka, je vhodné zmínit, že jen zdánlivě dopadají na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože za ně nelze považovat obecné tvrzení, že prokázání úmyslu je u trestného činu podvodu klíčové. I přes to Nejvyšší soud zmiňuje, že o subjektivní stránce z toho, jak je po skutkové stránce vyjádřena, ani její hmotněprávní posouzení, nevzbuzují pochybnosti (viz bod 50. napadeného usnesení, v němž odvolací soud výslovně tuto formu úmyslu zmiňuje). Lze jen připomenout, že soudy měly na paměti, že subjektivní stránka trestného činu v podobě zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání a že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
38. Závěry, k nimž soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěly, korespondují s vymezením dílčího útoku pod bodem 1c) i skutku v bodě 2), v nichž soudy shledaly přímý úmysl [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť obviněný vylákal pod falešnými záminkami a nepravdivými přísliby společného života peníze od více žen, s nimiž předtím zcela účelově navázal bližší kontakt a intimní vztah, aby poté zneužil jejich důvěry a citových vazeb za účelem vlastního obohacení. Nejednalo se navíc o ojedinělou trestní věc obviněného, ale v zásadě o způsob jeho života, neboť v posledních třech letech byl za takový trestný čin již odsouzen, což dosvědčuje, že jeho jednání bylo od počátku plánované, promyšlené a chtěné. Nelze proto přisvědčit jeho výhradám, že soudy neobjasnily okolnosti významné pro závěry o zavinění. Naopak z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že soudy na základě komplexně učiněných a popsaných skutkových skutečností v potřebné míře braly do úvahy všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
39. Jakkoli obviněný zcela neurčitě a nesrozumitelně zmínil možnost věc posuzovat pouze z hlediska občanskoprávních norem, je třeba pro úplnost poukázat na to, že se zřetelem na rozsah trestné činnosti a výši škody způsobené poškozeným, jež tím uvrhl do vážných osobních i finančních problémů, i s ohledem na jeho trestní minulost, vše nasvědčuje nutnosti trestní represe. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe doplněné o princip ultima ratio pramenící z §12 odst. 2 tr. zákoníku není v posuzované věci důvod, neboť podle citovaného ustanovení trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V posuzované věci nejde o méně závažné trestné činy, a proto zde nepřichází v úvahu korekce použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
40. Obviněný spáchal činy škodlivé s vážným ohrožením společenských zájmů a s konkrétním negativním dopadem na konkrétní osud žen, které pro své obohacení zneužil, když využil jejich důvěry a citů, které k němu chovaly. Jednal přitom plánovitě, když si vybíral důvěřivé, osamělé ženy, jimž sliboval uzavření manželství a společný život, který s nimi však objektivně nezamýšlel. Šlo mu jen o způsob, jak od nich zcela bezohledně vylákat finanční prostředky, čímž v konečném důsledku velmi citelným způsobem zasáhl do majetkové sféry poškozených. V případě D. M. jeho počínání vyústilo až v insolvenční řízení. Jde tedy zcela zjevně o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky objasnily. Není proto dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného.
VII. Závěr
41. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné, protože bylo soudy objasněno, že obviněný naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného coby celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
42. Zcela na závěr lze jen zmínit, že Nejvyšší soud nemohl přihlížet k písemnému podání doručenému Nejvyššímu soudu dne 12. 11. 2020, učiněnému v anglickém jazyce C. M., neboť nejde o mimořádný opravný prostředek učiněný k tomu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §265d tr. ř., nýbrž o vyjádření údajného svědka, jehož slyšení se obviněný v řízení před soudy nižších stupňů domáhal, a ty na jeho návrh odpovídajícím způsobem reagovaly, jak je výše uvedeno (viz přiměřeně §265r odst. 7 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu