ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1206.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1206/2020-1605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněné P. Č. (dříve L., roz. V.), nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 9 To 121/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 85/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 1 T 85/2016, byla obviněná P. Č. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2013 do 1. 12. 2015 v XY místě jejich tehdejšího bydliště v ulici XY č. p. XY, neadekvátním a bezohledným způsobem vychovávala svoji dceru AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterou měla ve své výhradní péči, kterou na jedné straně zahrnovala nadstandardními pozitivními city a zájmem, výchovu zaměřila výkonově a hyperprotektivně, kdy zejména svým přístupem ji fixovala na svoji osobu také tím, že jí bránila ve styku s rodinou, včetně její sestry, na druhé straně na ni vyvíjela nadměrný a dlouhodobý tlak na výkony, zejména ve škole, kdy jí opakovaně nadměrně trestala za horší známky, vulgárně jí nadávala, ponižovala ji s tím, že je tlustá a hloupá, dále ji v průběhu tohoto období opakovaně zamezovala či omezovala přístup k jídlu, nutila ji k nepřiměřeným tělesným aktivitám, opakovaně ji bezdůvodně fyzicky napadala údery otevřenou dlaní do různých částí těla, opakovaně jí bezdůvodně tahala za vlasy a opakovaně jí vyhrožovala, že pokud nebude plnit její pokyny, nebude jí mít již ráda a půjde do ústavu, toto jednání vyvrcholilo v pátek dne 27. 11. 2015, když nezletilá oznámila obviněné ztrátu tašky s potřebami na tělocvik, ji tato opakovaně napadla údery otevřenou dlaní do různých částí těla, nutila, aby nešla spát a seděla v kuchyni u stolu a přemýšlela nad tím, kde tašku nechala, toto jednání opakovala přes víkend až do pondělí dne 30. 11. 2015, kdy nezletilou ráno vzbudila ve 4.00 hodin s tím, aby odjela do XY tašku hledat, přičemž fyzickým napadáním jí způsobila hematom na bradě průměru 1 cm a celkem 5 hematomů na rukou o průměrech cca 1 – 1,8 cm, a takto jednala přesto, že si jako speciální pedagog musela být vědoma následků svého jednání, přičemž shora uvedeným jednáním způsobila nezletilé posttraumatickou stresovou poruchu, v důsledku níž musí navštěvovat psychiatrickou ambulanci, kdy v rámci léčby byla nejméně v době od 7. 4. 2016 do 14. 6. 2016 medikována.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněné rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 9 To 121/2020 zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon jí za použití §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
II. Dovolání obviněné
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť je přesvědčena, že poté, co byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem a okresní soud věc znovu projednával, nesplnil všechny uložené pokyny, zejména opět nehodnotil výpovědi svědkyň L. B., Z. J., G. S. a R. J. a nevyjádřil se k důvodům, proč případně některé obviněnou navrhované důkazy odmítl provést. Odvolací soud tento nedostatek neodstranil a uložené pokyny považoval za splněné, aniž by se vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám obviněné směřujícími proti tomu, že důkazy provedené soudem prvního stupně byly nesprávně hodnoceny a při respektu k zásadě v pochybnostech ve prospěch obviněné z nich nebyly vyvozeny odpovídající právní závěry.
5. Podle obviněné odvolací soud pominul, že svědkyně K. Č. a R. L. byly před svým výslechem přítomny několika hlavním líčením jako veřejnost a že k ní mají negativní vztah pramenící ze vzájemných konfliktů na pracovišti. Nesprávně a nedostatečně hodnotil výpověď poškozené, kterou se podrobněji nezabýval, např. že dcera za ní ráda chodila do zaměstnání, popřela, že by dceři někdy vyhrožovala umístěním do ústavu, nemohla se svěřovat spolužáku BBBBB (pseudonym), protože pracovala ve Středisku výchovné péče, Dětském diagnostickém ústavu od září 2014, zatímco zmíněný svědek přestal být spolužákem poškozené již v roce 2013, kdy poškozená přestoupila na jinou základní školu. Není pravdou, že ji držela hlady, soudy nevěnovaly pozornost výslechu znalkyně psycholožky PhDr. Naděždy Němcové, která s obviněnou strávila více než padesát sezení, a shledala, že je osobou spíše submisivní, konfliktní situace neřeší agresí, nýbrž spíše domluvou a ústupkem, což se projevilo i v její výchově dcery. Nevypořádaly správně ani s výpovědí svědkyně K. Č., jejíž tvrzení obviněná předloženými listinnými důkazy zpochybnila, včetně toho, že dostala výpověď z pracovního poměru. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že za celých pět let ve Středisku výchovné péče neměla s žádným dítětem konflikt, a v její prospěch hovoří ani znalecký psychologický posudek zpracovaný Mgr. Zdenou Maškovou před jejím nástupem do zaměstnání, a byť je součástí spisu, ani jedním soudem nebyl jako důkaz řádně hodnocen, stejně jako zásah OSPOD a školy, včetně předání poškozené do péče babičky.
6. Soudům obviněná vytýkala, že vadně hodnotily i výpověď svědkyně L. M., výchovné poradkyně, jíž se poškozená svěřila s týráním, která místo toho, aby nejdříve kontaktovala obviněnou jako matku, záležitost ihned nahlásila OSPOD, přitom si na poškozené žádných modřin nevšimla, a poškozená před ní o fyzických trestech nemluvila. Soudy nebraly v potaz, že poškozená inkriminovaného dne nechtěla psát test z matematiky, čehož docílila, jak dosvědčila učitelka Z. V., která si na ní rovněž žádných modřin ani jiných známek týrání nevšimla. Obviněná kritizovala i postup pracovnice OSPOD I. V., která na základě pohovoru s poškozenou a jí vysloveného přání bydlet u babičky, ji umístila do péče babičky, aniž by obviněnou jako její matku kontaktovala. Nesprávně bylo i posouzení výpovědí spolužáků poškozené, jimiž se soudy podrobně nezabývaly, přestože DDDDD (pseudonym) uvedla, že si poškozená na fyzické násilí nikdy nestěžovala, zmiňovala jen problematické vztahy s matkou, že neměla kamarády, nebyla mezi spolužáky oblíbená, a toliko z výpovědi M. B., s níž se poškozená bavila až v zimě, se podává, že viděla na poškozené modřiny, avšak není zřejmé, v jakém období a kdo je způsobil. Ke ztracenému cvičebnímu úboru slyšené svědkyně shodně uvedly, že poškozená řekla jen, že jí matka vynadala.
7. Obviněná se nespokojila s postupem soudu při doplnění znaleckého posudku PhDr. Ireny Vykoupilové, který čítal asi 60 stran a byl doplněn jen o 3 stránky, přičemž znalkyně v toto stručném doplňku změnila své původní závěry, aniž v nich reagovala na obsah deníků poškozené či další listinné důkazy předložené obviněnou, které soudy znalkyni vůbec nedaly k dispozici, a nově vyvozené závěry odporují posudku jako celku. Neztotožnila se se závěrem o specifické věrohodnosti poškozené i o vlastní agresivitě, ani o tom, jak znalkyně hodnotila schopnost poškozené snášet týrání. Poukázala na zaujatost ze strany své druhé dcery M. L. a matky J. V. Neztotožnila se ani s tím, jak soud hodnotil svědeckou výpověď a věrohodnost jejího druha V. J., neboť tak činil zcela irelevantně a neopodstatněně v návaznosti na jeho tolerantní postoje k chování obviněné, která se v době jejich vztahu měla scházet s jinými muži, což sama vyloučila. Z uvedených důvodů soudy porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 odst. 1 a 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článků 96 odst. 1 a 90 Ústavy.
8. Výhrady dovolatelka zaměřila i proti použité právní kvalifikaci, jíž vytýkala, že z žádných důkazů známky týrání nevyplynuly, a to ani podle pravidelných lékařských kontrol, Její úmysl poškozenou týrat, nebyl prokázán, a soudy nebraly do úvahy, že vše činila vždy výlučně ve prospěch své dcery. Popsané nedostatky a vadné úvahy soudů vyústily v nesprávné právní posouzení věci, protože soudy nesprávně posoudily, že se vždy snažila svou dceru řádně vychovávat.
9. Ze všech těchto důvodů v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 9 To 121/2020, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 1 T 85/2016, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. U něj působící státní zástupkyně uvedla, že obviněná vznesla námitky neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů, a prosazuje jimi jen svoji verzi skutkového děje, aniž by uplatnila právní námitky. V procesním postupu soudů však vady nejsou, protože soudy provedly rozsáhlé dokazování a respektovaly všechna procesní pravidla týkající se provádění důkazů a náležitě se vyrovnaly i s důkazy navrženými obhajobou. Způsob, jakým se obviněná k poškozené chovala a jak s ní zacházela, odpovídá týrání. Kladla na ni velmi vysoké nároky, a pokud poškozená nesplnila její očekávání, sahala i k fyzickým trestům. Výchova obviněné spočívala spíše v příkazech a rozkazech s tím, že eliminovala svobodnou volbu své dcery. Nástrojem její výchovy byl strach a v případě, že dcera nesplňovala její očekávání v otázce vzhledu, případně školních výsledků, redukovala dceři stravu a nutila ji dosahovat lepších výsledků i tím způsobem, že za špatné známky ji trestala. Znaleckým zkoumáním poškozené bylo vyloučeno, aby si celou záležitost s týráním vymyslela. Provedené důkazy na sebe navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který dostatečně prokázal, že obviněná svoji dceru týrala. Protože obviněná svými námitkami nenaplnila obsah důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněné, která na ni však do neveřejného zasedání konaného Nejvyšším soudem nereagovala.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval dále, zda obviněnou uplatněné důvody odpovídají jejich zákonnému vymezení, neboť jenom tehdy lze připustit přezkum důvodnosti podaného dovolání.
13. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedla i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. přichází do úvahy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
15. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
16. Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
17. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Taková situace nastane zejména, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Je přitom třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K výhradám proti skutkovým a procesním nedostatkům
19. Obviněná v dovolání vytýkala částečně vady právní, pokud se domáhala vadnosti použité právní kvalifikace z důvodů nesprávně vyhodnoceného svého chování, v němž nešlo o týrání, ale o důslednou výchovu, k níž ze subjektivního hlediska směřovala. Kromě těchto námitek však dovolání soustředila především proti nedostatkům v procesním postupu soudů, jimž převážně vytýkala, že soudy důkazy hodnotily jednostranně, neposuzovaly všechny zjištěné skutečnosti a nesprávně prověřily znalecké závěry týkající se jejího psychického stavu i osobnostní struktury poškozené. Poukazovala na to, že nedůvodně nevyhověly jejímu požadavku na zpracování revizního znaleckého posudku, ani dalším důkazním návrhům. Tvrdila, že ji soudy uznaly vinnou na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu při porušení zásady in dubio pro reo , dokazování nebylo dostatečně objektivní, neboť nebylo přihlíženo k jejím výhradám, a výsledkem je porušení zásad spravedlivého procesu. Těmito argumenty dotvářela vlastní verzi, podle níž její výchova byla toliko důsledná.
20. K uvedeným námitkám, je třeba uvést, že v převážné míře nemají právní povahu, ale je jimi směřováno pouze ke zpochybnění učiněných skutkových zjištění, Nejvyšší soud předesílá, že se jimi zabýval jen potud, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], neboť z jiného důvodu neměl možnost správnost skutkového stavu přezkoumávat [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 420), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
21. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že procesní vady, jak je obviněná v dovolání rozvedla, nezjistil. Nelze se ztotožnit s neúplností rozsahu provedeného dokazování, že se soud řádně nezabýval obhajobou obviněné a vadně posuzoval výpověď poškozené, naopak je vhodné uvést, že bylo provedeno potřebné a dostatečné dokazování. Soud vyslýchal rodinné příslušníky (M. L., J. V., V. J.), známé a kolegy obviněné (N. N., K. Č., R. L.), spolužáky poškozené (BBBBB, CCCCC [pseudonym], DDDDD) i osoby, jimž se poškozená svěřila, a provedl důkazy znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, resp. pedopsychologie, z oboru školství a kultury, odvětví psychologie a zdravotnictví, odvětví psychiatrie jak na osobu obviněné, tak poškozené, a jejich zpracovatele v hlavním líčení rovněž opakovaně vyslechl. Zabýval se listinnými důkazy (deníky M. L. z č. l. 1175 až 1187, apod.). Takto provedené důkazy vyhodnotil způsobem, který rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, kde své úvahy a závěry v potřebné míře vysvětlil (viz body 338. až 375.). Z těchto pasáží rozsudku je zřejmé, na základě jakých skutečností soud prvního stupně zvažoval zejména věrohodnost poškozené, jíž zkoumal s ohledem na svědectví dalších osob i výsledků znaleckého zkoumání (viz strany 46 až 51 rozsudku). Zabýval se věrohodností poškozené, kterou zkoumal jak z hledisek uvedených ve znaleckých posudcích, tak i se zřetelem na výpovědi osob, které s ní přicházely do styku. U obviněné braly soudy do úvahy její osobnost; že je sebou zvýšeně zaujatá, její sebehodnocení je konfliktní, obsahuje negativní složky, které je těžší si přiznat a přijmout, je zvýšeně citlivá na negativní výroky, které se jí týkají, a projevuje se u ní vědomé i nevědomé zkreslování vnímané reality. Zvažovaly, že se ve vztazích s lidmi projevuje nestabilně, egocentricky, srovnává se s druhými a projevuje tendenci k manipulacím ve smyslu vlastních očekávání a cílů. Zkoumaly i vzájemné vztahy mezi obviněnou a jejími dcerami, které byly z hlediska znaleckého posouzení vyhodnoceny jako ambivalentní s projevy vzájemné glorifikace a znehodnocování, a měly na paměti i to, že výchovný postoj a vztah k dcerám byl významně ovlivněn její anomální osobnostní strukturou, a že psychosociální rodinná atmosféra je dlouhodobě poznamenána mezigeneračními konflikty, i tím, že péče o dceru byla zaměřena výkonově až hyperprotektivně s projevy nedostatečné méně empatické péče, projevy manipulace s dcerami a projevy hyperkritičnosti k dcerám obecně.
22. Podle obsahu znaleckých posudků, jakož i závěrů, které z nich soudy učinily na podkladě postupů respektujících všechny zásady stanovené v §2 odst. 6 tr. ř., nebylo možné přisvědčit obviněné, pokud soudům vytýkala neúplnosti v provedeném dokazování, zejména znaleckých posudcích, neboť se v potřebné míře právě z hlediska námitek a výhrad obviněné úplností znaleckého zkoumání duševního stavu obviněné i poškozené zabývaly a své závěry v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i dostatečně vysvětlily. Se zřetelem na ucelenost a dostatečnou propojenost úvah soudů směřujících k závěrům o věrohodnosti výpovědi poškozené nelze přisvědčit tvrzení obviněné, že by soudy tento závěr učinily na základě jednostranného posouzení bez konkrétních souvislostí. Namítané nedostatky nelze shledat ani v posudku, který podala a v souladu s požadavky odvolacího soudu doplnila znalkyně PhDr. Irena Vykoupilová (strany 533 až 598), neboť upravila-li své již dříve učiněné závěry, v nichž nešlo o jejich změnu, ale toliko o zpřesnění. Z uvedeného je zřejmé, že soudy vady v tomto znaleckém posudku neshledaly a považovaly ho za souladný s ostatními závěry odborníků podanými v této trestní věci. Pro úplnost lze dodat, že nebyla zjištěna snaha znalců někomu stranit či jakkoli účelově zkreslovat podané závěry, když i obhajobou přibraný znalec MUDr. Karel Moravec stvrdil závěry MUDr. Barbory Zahradníkové, s níž se rozešel pouze v závěru o nutnosti uložit obviněné ochranné léčení.
23. Správnost nalézacím soudem učiněných skutkových závěrů potvrdil také odvolací soud, který k obdobným výhradám obviněné zdůraznil, že nalézací soud dostál všem jeho pokynům uděleným mu v předchozím zrušovacím rozhodnutí, provedl vyčerpávající dokazování, zhostil se řádně a zodpovědně i hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a proto v jeho postupech a závěrech skutkových i právních neshledal žádné obviněnou vytýkané vady. Na základě námitek obviněné odvolací soud zmírnil výrok o trestu, a to především s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání skutku. Odvolací soud neshledal vady jak v hodnotících postupech soudu prvního stupně, tak ani v jeho procesních postupech při výslechu svědků a možnosti obviněné klást jim otázky výlučně prostřednictvím soudu, proti nimž obviněná rovněž brojila. Vysvětlil i nemožnost soudu přezkoumávat v trestním řízení postupy OSPOD, jakož i to, proč nebylo vyhověno některým důkazním návrhům obviněné (srov. strany 6 až 8 napadeného rozsudku).
24. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí neshledal v provedeném řízení procesní vady, na které bylo v dovolání poukazováno, protože nic nesvědčí o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.). V posuzované věci soudy neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckých posudků, ani je jako důkaz neprivilegovaly, nýbrž veškeré případně vyvstalé pochybnosti v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.) odstranily obstaráním dalších důkazů, čímž dostály svým zákonným povinnostem (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12).
25. O pečlivosti odvolacího soudu svědčí mimo jiné i to, že ve věci již rozhodoval podruhé, když důvodem prvního zrušujícího rozhodnutí byla právě potřeba doplnit dokazování a vypořádat se náležitě se všemi důkazními návrhy obhajoby, a zamezení jednostranného či selektivního přístupu soudu prvního stupně, a dbal i na to pečlivost a srozumitelnost odůvodnění. Soud prvního stupně dostál svým povinnostem a v odůvodnění svého nyní napadeného rozsudku se vypořádal se všemi důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl. Pokud nebyl proveden revizní posudek či posudky ke zkoumání duševního stavu ve smyslu věrohodnosti svědkyň M. L. a J. V., nešlo o opomenutý důkaz, protože jeho provedení nemělo zásadní význam pro posouzení otázky viny a soud jeho zamítnutí odůvodnil. Považoval-li ho za nadbytečný či nedostatečně vypovídající o průběhu posuzovaného skutku, šlo o jeho právo, samozřejmě při respektu k tomu, že skutkové okolnosti v posuzované věci byly zjištěny a prokázány bez důvodných pochybností, a tudíž nemohlo jít o tzv. opomenuté důkazy, což obviněná ani výslovně nenamítala. Ze všech těchto důvodů procesní postup soudů nevykazuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností, protože na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Se zřetelem na rozsah provedeného dokazování i výsledky z něj plynoucí a na závěr, že soudy dostály procesním povinnostem, nebyl prostor ani pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jíž se obviněná v dovolání též domáhala, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných a nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). V dané věci nejde ani o případnou tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
26. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Soud prvního stupně v posuzované věci všem svým povinnostem dostál a obviněnou vytýkaných pochybení se nedopustil. Proto i odvolací soud mohl v podstatných otázkách na přesvědčivé a komplexní odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu pouze odkázat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17, či rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59, 60). Ze všech uvedených důvodů právo na spravedlivý proces v této trestní věci porušené nebylo a je možné je jen dodat, že ani to nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
27. Učiněný skutkový stav nevykazuje obviněnou vytýkané vady, a proto mohl Nejvyšší soud přezkoumávat důvodnost a opodstatněnost výhrad obviněné zaměřených proti naplnění znaku týrání i subjektivní stránky u skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku.
VI. K námitkám o nesprávnosti použité právní kvalifikaci
28. Obviněná byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li jej po delší dobu.
29. Týráním ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Rovněž je třeba dodat, že je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, a intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (srov. rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).
30. V posuzované věci soudy z uvedených hledisek okolnosti činu zkoumaly a zabývaly se tím, jaké výchovné metody obviněná vůči poškozené používala, a jaký dopad na ni toto chování mělo, a to ze všech skutečností, které zjistily. Soud prvního stupně zejména zdůraznil, že obviněná poškozenou opakovaně fyzicky trestala, bila ji otevřenou dlaní, tahala za vlasy, kromě toho ji nutila k činnostem, které poškozenou ohrožovaly v rámci jejího dalšího vývoje, a to jak po stránce fyzické, tak psychické. I když se k ní chovala hyperprotektivně, i tato nadměrná ochranná snaha se u poškozené projevovala negativně zejména proto, že obviněná na ni kladla přemrštěné nároky a vynucovala si dosažení svých záměrů, které vůči poškozené prosazovala, a to bez ohledu na to, zda byla schopná jim za vynaložení přiměřeného úsilí vyhovět. Tím zároveň vytvářela okamžiky, které byly pro poškozenou extrémně zátěžové, a očekávání, které vzhledem k věku poškozená nemohla naplnit, jako byla mimo jiné i redukce hmotnosti, ačkoliv k tomu objektivně nebyl žádný důvod, přičemž tím pouze zdůrazňovala svou převahu nad poškozenou, to vše poškozená pociťovala jako příkoří. Důvodem bezdůvodného fyzického napadání bylo uvolnění stresu a nepříznivého psychického rozpoložení u obviněné, čímž rovněž vyvolávala v poškozené ambivalentní pocity ohrožující její další duševní rozvoj a vývoj. Výchovu poškozené vedla velmi extrémním způsobem, který završovala izolací poškozené od zbytku rodiny, čímž v zásadě záměrně znemožnila, aby se o této nepříznivé situaci někdo z příbuzných dověděl. Nepřiměřenou výchovu založenou na nepřijatelných očekáváních a přemrštěné zodpovědnosti poškozená pociťovala velmi neblaze, dostávala se do situace naprostého zoufalství a bezvýchodnosti, až se v důsledku jednání obviněné zhroutila.
31. Následky na zdraví poškozené nastalé v souvislosti s jednáním obviněné soud posoudil jako těžkou újmu spočívající v posttraumatické stresové poruše, která se u poškozené následkem jednání obviněné vyvinula. Ještě v rozhodnutí soudů trpěla obtížemi se spánkem a komplikacemi v rámci přípravy do školy spočívajícími ve zvýšené únavě a vybavováním si stresujících okamžiků, nesoustředivostí, zvýšenou únavou, prožíváním úzkosti, vyhýbavým chováním, zvýšenou ostražitostí, častou podrážděností a špatnou soustředivostí a pocity citového otupění až ztrátou pozitivních emocí. Tento stav u poškozené kulminoval v období od prosince 2015 do března 2017, tzn. po dobu 1,5 roku, a tedy jde o delší dobu trvající poruchu zdraví (viz body 376. až 374. rozsudku soudu prvního stupně).
32. Nejvyšší soud se s těmito závěry, které potvrdil jako správné i odvolací soud, ztotožnil, neboť metody obviněné, jež ona sama označuje za výchovné, vykazovaly vysoký stupeň hrubosti, necitlivosti, násilí a zlého nakládání, které trvalo po dobu téměř dvou let. Dospěl proto ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že posuzované jednání naplnilo po objektivní stránce znaky uvedené skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku.
33. K námitkám obviněné, že subjektivně v uvedených výchovných metodách nespatřovala týrání a že následky, které byly na poškozené shledány, nebyly důsledkem jejích výchovných metod, je třeba doplnit, že chování vůči poškozené překročilo výrazně meze běžných výchovných metod vyjádřených např. v ustanovení §884 odst. 2 obč. zák., podle něhož výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. K uvedenému je třeba zmínit, že se za výchovné prostředky ve zmíněném smyslu nepovažují zdaleka jen negativní prostředky (sankce) a zejména ne jen tresty tělesné. Fyzické tresty na dětech jsou v některých evropských státech právními předpisy přísně zakázány. V České republice k této úpravě ještě výslovně přikročeno nebylo, ale nelze říci, že by právní úprava trestání dětí podporovala. Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné prostředky musí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Pojem přiměřených výchovných prostředků je třeba vyložit v kontextu s ustanovením §81 až §117 obč. zák. upravujících všeobecná osobnostní práva, která se týkají každého člověka, tedy i dítěte (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář . Svazek IV. §655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1478). Je vhodné též dodat, že tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti, jde o zásah do tělesné integrity trestaného dítěte (viz články 3 a 4 Listiny základních práv Evropské unie).
34. Podle těchto pravidel jsou stanoveny hranice, jež je nezbytné respektovat v rámci rodičovské odpovědnosti. Rozumná míra přiměřenosti výchovných prostředků je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ má toto ustanovení v Úmluvě o právech dítěte (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), zejména v článcích 16 a 19, které poskytují ochranu dětem před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, apod. (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo . §655 - §975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 924, 925).
35. V projednávané věci je zjevné, že obviněná vůči poškozené vznášela nepřiměřené požadavky, kterými prosazovala vlastní představy o jejím budoucím životě, k nimž se upínala a v jejich smyslu se k poškozené chovala. Vyvíjela tak na nezletilou dlouhodobý tlak, požadovala na ní neúměrné výkony zejména ve škole a kladla vysoké, až nesplnitelné nároky i na její vzhled, v důsledku čeho ji nezdravě omezovala v jídle. Povahou a obsahem těchto trvalých negativních přístupů vůči poškozené na ni svými přemrštěnými výchovnými metodami a chováním negativně působila a snažila se ji „modelovat“ k obrazu svému proti její vůli. Činila to však v rozporu s jejími osobnostní rysy, nadáním a objektivními možnosti zcela na její úkor. Svou představu projevovala nejen formou verbálního nátlaku, ale též fyzickými útoky, které byly opakované, nedůvodné a nepřiměřené. Ze všech těchto důvodů se nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče podle §884 odst. 2 obč. zák., ale o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, jímž obviněná svou dceru týrala nejen fyzicky, ale především psychicky, což si vyžádalo i lékařské ošetření a odbornou psychologickou a psychiatrickou pomoc, terapii a medikaci.
36. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněné, že by své dítě netýrala ve smyslu skutkové podstaty podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, naopak se ztotožnil se soudy obou stupňů v tom, že šlo o naplnění pojmu týrání jako znaku objektivní stránky tohoto trestného činu, protože i přemrštěné, byť i projektivní výchovné metody, které nemají v zájmu blaho dítěte ani jeho tělesné a duševní zdraví, při kterých je negativně působeno na jeho fyzickou nebo psychickou integritu, jestliže přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, jsou týráním ve shora uvedeném smyslu.
37. Přitom je třeba uvést, že důsledkem uvedeného trestného jednání obviněné, které probíhalo téměř dva roky, byl následek na zdraví poškozené, když u ní byla shledána posttraumatická stresová porucha, která se projevila v intenzitě dosahující těžké újmy na zdraví spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 28/2017 Sb. rozh. tr.).
38. Obviněná rovněž v dovolání soudům vytýkala nesprávné posouzení svého zavinění tvrzením, že nechtěla poškozené ublížit, ale vše konala pro její dobro. V důsledku toho vyjadřovala nesouhlas s tím, že by jednala vědomě či se srozuměním, že jde o týrání s možnými negativními důsledky pro psychiku dcery.
39. Soudy obou stupňů na obdobné výhrady již reagovaly a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí závěry k subjektivní stránce obviněné uvedly. Soud prvního stupně k základní skutkové podstatě podle §198 odst. 1 tr. zákoníku shledal přímý úmysl, neboť obviněná jednala tak, aby jí poškozená byla zcela podřízena a aby bez jakéhokoliv odporu vykonávala všechno, co jí obviněná uložila, a za tím účelem používala takové prostředky, aby ji od jakéhokoliv odporu odradila. Soud se opíral i o vysokoškolské vzdělání obviněné v oboru týkajícím se péče o děti, z čehož dovodil, že o následcích svého chování měla dostatek informací. Přesto chtěla u poškozené dosáhnout výchovných, vzdělávacích a vzhledových cílů za každou cenu, bez ohledu na následky a prostředky, které k tomu použije. Shledal nepřímý úmysl, neboť obviněná vzniklý těžký následek přímo nechtěla, avšak z hlediska svého chování, zejména jeho intenzity a doby trvání jí muselo být zřejmé, že poškození v duševním stavu poškozené může nastat, a proto s ním byla srozuměna (viz body 395. až 399. jeho rozsudku). Odvolací soud se s úvahami soudu prvního stupně ztotožnil odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně, když sám pouze doplnil, že pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, k jejímu naplnění postačí i nedbalostní zavinění (srov. stranu 7 napadeného rozsudku).
40. K těmto závěrům soudů obou stupňů s ohledem na obviněnou uplatněné námitky Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že u trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
41. V obecné rovině lze uvést, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
42. U přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. Pro nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, platí, že o něj jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 223 až 224).
43. Ze zmíněných závěrů soudů obou stupňů k zavinění obviněné je možné též doplnit, že soudy na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání ostatních osob, které o jejích výchovných metodách a jejich účincích na děti měly konstatované poznatky. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že okolnosti subjektivního charakteru soudy dovozovaly z objektivních skutečností, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k okolnostem činu a jí způsobenému následku (srov. například stanoviska č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo č. 41/1976 Sb. rozh. tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03).
44. Podstatou chování obviněné k poškozené bylo dceru podmaňovat svému vlivu, vynucovat si od ní chování, které obviněná požadovala to bez ohledu na situaci, v níž se poškozená nacházela. Vystavovala ji soustavnému psychickému utrpení, neboť její záminky a důvody, proč ji nutila k popsaným činnostem, nebo proč ji fyzicky i psychicky trestala, neměly reálný podklad, ale šlo o ryzí vybíjení frustrací a osobní nespokojenosti obviněné, k čemuž volila prostředky, které byly pro poškozenou kruté, ponižující a zcela v rozporu s tím, jak bylo třeba na její chování nahlížet a jak ji výchovně usměrňovat, bylo-li to třeba. Důsledky používaných trestů a prostředků, stejně jako psychické trýznění poškozené byly zřejmé, a navíc i věděla, jaké dopady na budoucí vývoj dcery bude toto chování mít.
45. Skutečnost, že obviněná poškozenou týrala a že tak činila se záměrem se k ní chovat shora uvedeným způsobem, plyne ze všech zjištěných skutečností. Její jednání bylo zcela v rozporu s tím, že jako matka byla povinna pečovat o její blaho, zejména dodržovat všechna práva, která jsou dítěti zaručena Úmluvou o právech dítěte (publikovanou pod č. 104/1991 Sb.), zejména jejími články 18, 19, 29 a 32, mezi něž patří i svoboda myšlení a právo na ochranu před násilím, ponižováním, trýzněním fyzickým i duševním, vykořisťováním, apod. Jestliže obviněná s tvrdostí fyzickými tresty a ponižováním si vynucovala na poškozené poslušnost, zakazovala jí se stýkat s jejími příbuznými a činila jí i další příkoří, jak byla soudy zjištěna a popsána, jednala záměrně tak, aby takové příkoří poškozené způsobila, neboť tím chtěla dosáhnout, aby se její vůli podrobila a chovala se podle jejích představ, a to zcela bez ohledu na vlastní vůli a zejména schopnosti a možnosti poškozené. Na základě uvedeného lze považovat za správný soudy učiněný závěr, že obviněná ve vztahu k základní skutkové podstatě §198 odst. 1 tr. zákoníku jednala v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
46. K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby spočívajícím v těžké újmě na zdraví a dlouhé době páchání činu, které jsou vyjádřeny v kvalifikačních znacích §198 odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jednala v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr., jak soudy správně též dovodily. Obviněná byla srozuměna s tím, že poškozené může vážně poškodit zdraví, pokud se bude uvedeným způsobem chovat, protože disponovala potřebnými informacemi i zkušenostmi o tom, za jakých okolností se deformuje charakter dítěte, pokud není pečováno o jeho blaho a pokud jsou výchovné metody tak tvrdé a nespravedlivé, jako tomu bylo této trestní věci. Na to, že obviněná byla s uvedenými následky srozuměna, soudy správně usuzovaly z toho, že se poškozené své chování snažila v materiální sféře vynahradit, což však k zabránění následku v podobě těžké újmy na zdraví nepostačovalo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.).
47. Nejvyšší soud se přiklonil k uvedeným závěrům soudů nižších stupňů, protože vyházejí z objasněných objektivních skutečností, které jsou dostatečným podkladem pro závěry o vnitřním vztahu obviněné k jednání, jehož se na dceři dopouštěla, i k následkům, které u ní vznikly. Lze se proto ztotožnit s tím, že obviněná činem, jenž jí je kladen za vinu, naplnila po formální stránce skutkovou podstatu zločinu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti je třeba zdůraznit, že jde o čin společensky velmi škodlivý, neboť poškozená trpí v důsledku trestného jednání obviněné posttraumatickou stresovou poruchou a ponese si uvedené následky do budoucnosti, a to mimo jiné i proto, že šlo o dlouhodobý proces, který závažnost činu podtrhuje. Trestněprávní postih je zde proto zcela namístě.
VII. Závěr
48. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněnou vytýkané nedostatky, její dovolání posoudil coby celek jako neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu