ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1056.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1056/2021-1819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovoláních obviněných K. M. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Praha-Pankrác, a V. H. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 15 To 12/2021-1606, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 5/2020, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. M. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 98 T 5/2020-1446, uznal obviněného K. M. vinným pod bodem 1) a 2) ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem 3) ze spáchání přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, a obviněného V. H. vinným pod bodem 2) ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
2. Uvedených trestných činů popsaných v bodech 1), 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně se přitom obvinění K. M. (tento dílem společně s dalšími obviněnými J. K. a M. O.) a V. H. podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
1. obvinění K. M., J. K. a M. O.
jako členové organizované skupiny, ve vzájemné součinnosti, po předchozí dohodě a při dělbě úkolů směřujících k obstarání, přechovávání a distribuci tablet léku Cirrus nejméně ve dnech 21. 8. 2019, 4. 9. 2019 a 23. 9. 2019 v XY, na parkovišti obchodního domu Mountfield a Breno obviněný K. M. po předchozí telefonické domluvě předal obviněnému J. K. tablety léku Cirrus, obviněný J. K. uvedené tablety ihned po převzetí převezl ve svém vozidle zn. Mercedes Benz, RZ XY na
XY, do ulice XY, na parkoviště obchodního domu Makro, kde je předal obviněnému M. O., který je ve dnech 21. 8. 2019 a 4. 9. 2019 odvezl ve vozidle zn. VW Caddy, RZ XY, do místa svého bydliště na adresu XY, kdy se v obou případech jednalo o cca 2 kg tablet, a dne 23. 9. 2019 v 9:40 hod. na XY, v ulici XY, kdy byl zastaven policejní hlídkou, měl za sedadlem řidiče uloženo v bílé igelitové tašce 5 226 kusů tablet zn. Cirrus o hmotnosti 1997,4 g obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, přičemž z uvedeného množství by bylo možno izolovat 501,696 g hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 369,519 g hydrochloridu metamfetaminu, a dále v přihrádce pod sedadlem řidiče v černé plastové dóze měl uloženo 4,649 g metamfetaminu hydrochloridu s obsahem 3,42 g účinné látky, tj. 73,52% metamfetaminu báze, a 7,703 g metamfetaminu hydrochloridu s obsahem 6,04 g účinné látky, tj. 78,47 % metamfetaminu báze,
2. obvinění V. H. a K. M.
poté, kdy obviněný K. M. zajistil nákup a převzetí léků obsahujících pseudoefedrin v Polské republice, obviněný V. H. dle pokynů obviněného K. M., který ho při cestě doprovázel ve vozidle zn. Ford Explorer, RZ XY, nejméně od přesně nezjištěné doby do 14:40 hodin dne 16. 10. 2019 dovezl z Polské republiky přes hraniční přechod u obce XY do České republiky, kde byl v XY, ulice XY zastaven hlídkou odd. 62 Mobilního dohledu Celního úřadu pro Liberecký kraj, a to v uměle vytvořené schránce před levou zadní sedačkou a v prostoru pro rezervní kolo ve spodní části kufru vozidla zn. Mercedes Benz R 350, RZ XY, 69 121 kusů tablet zn. Cirrus o hmotnosti 26 874,4 g obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, přičemž z uvedeného množství by bylo možno izolovat 6 635,616 g hydrochloridu pseudoefedrinu a následně připravit 4 887,393 g hydrochloridu metamfetaminu,
a všichni obvinění jednali s vědomím, že nedisponují příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s ust. §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy efedrin (pseudoefedrin) je prekursor uvedený v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a metamfetamin - pervitin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek;
3. obviněný K. M. sám
od přesně nezjištěné doby nejméně do 4. 2. 2020 v místě svého bydliště na adrese XY, v domě postaveném na pozemcích označených jako č. XY a XY, a v kufru vozidla zn. Mercedes Benz R 500, RZ XY, nacházejícím se také na uvedené adrese, v rozporu s §114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, přechovával 1 200 kusů cigaret zn. MARVEL, 31 980 kusů cigaret zn. L&M (červené), 400 kusů cigaret zn. PRESIDENT, 200 kusů cigaret zn. NZ GOLD, 400 kusů cigaret zn. NZ, 200 kusů cigaret zn. Minsk, 200 kusů cigaret zn. em@il, 200 kusů cigaret zn. PALL MALL (modré), 600 kusů cigaret zn. COMPLEMENT a 400 kusů cigaret zn. Regina, které v blíže nezjištěné době předtím dovezl do České republiky z Polské republiky, aniž by tyto cigarety byly označeny platnými tabákovými nálepkami dle vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 82/2019 Sb., o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, přičemž uvedením výše uvedených cigaret do oběhu v tuzemsku, by vznikla České republice škoda na neodvedené spotřební dani ve výši 99 174 Kč.
3. Soud prvního stupně obviněným za shora uvedené trestné činy uložil následující tresty: obviněnému K. M. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci týkající se počítačky na bankovky, mobilního telefonu, osobního motorového vozidla a 35 780 kusů cigaret v rozsudku blíže specifikovaných a dále podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 2 500 200 Kč; obviněnému V. H. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci týkající se mobilního telefonu v rozsudku blíže specifikovaného. Tímto rozsudkem soud prvního stupně podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku uložil rovněž ochranné opatření – zabrání věcí v rozsudku blíže konkretizovaných.
4. Uvedeným rozsudkem současně soud prvního stupně obviněného K. M. podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že:
od přesně nezjištěné doby nejméně do 4. 2. 2020 v místě svého bydliště na adrese XY, domě postaveném na pozemcích označených jako č. XY a XY, na podlaze pod koberečkem za sedačkou spolujezdce vozidla zn. Mercedes Benz R 500, RZ XY, VIN XY, přechovával 20,25 g metamfetaminu hydrochloridu se stopami pseudoefedrinu hydrochloridu obsahující 10,52 g účinné látky, tj. 51,95 % metamfetaminu báze,
s vědomím, že nedisponuje příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s ust. §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kdy efedrin (pseudoefedrin) je prekursor uvedený v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a metamfetamin - pervitin je uveden jako
psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek,
čímž měl spáchat přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný .
5. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byli uznáni vinnými též spoluobvinění J. K. a M. O. a byly jim uloženy tresty, jak je v tomto rozsudku blíže konkretizováno.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci [učinila tak v neprospěch obviněného K. M. do výroku, jímž byl podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby a do výroku o trestu propadnutí věci], jednak obvinění K. M., V. H. a J. K. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 15 To 12/2021-1606, tak, že:
podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného V. H. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody;
podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného K. M. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a dále ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – finanční hotovosti ve výši 2 500 200 Kč;
podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného J. K. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu;
podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného V. H. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a dále při nezměněných výrocích o uložených trestech odnětí svobody a propadnutí věci zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého nepodmíněného trestu do věznice s ostrahou;
podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému J. K. uložil při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, přičemž podle §84 tr. zákoníku za užití §81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil a nad obžalovaným vyslovil dohled s tím, že podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků;
podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému K. M. uložil při nezměněném výroku o vině pod body 1), 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a při nezměněném výroku o uloženém trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci – finanční hotovosti ve výši 860 000 (osm set šedesát tisíc) Kč;
jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen;
podle §256 tr. řádu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, podané v neprospěch obviněného K. M., zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění K. M. a V. H. (dále převážně jen „obvinění“, případně dovolatelé“) dovolání, přičemž obviněný K. M. tak činí prostřednictvím obhájců Mgr. Jana Vargy, advokáta, a JUDr. Tomáše Sokola, advokáta, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a obviněný V. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Mgr. Moniky Kocourkové, advokátky, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
8. Obviněný K. M. v dovolání učiněném prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vargy především uvádí, že je podává s odkazem na extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu, a to do výroku o vině pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně tak, jak byl tento potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, dále do výroku o trestu odnětí svobody rozsudku odvolacího soudu a do výroku o trestu propadnutí věci. Vytýká přitom, že výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování, když nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a odvolací soud jej proto měl obžaloby zprostit. Namítá, že soud prvního stupně opřel svůj závěr o jeho vině o skutečnosti, které jsou pouhými indiciemi, v některých případech přinejlepším nepřímými důkazy, jež v žádném případě netvoří ucelený řetězec, přičemž zcela absentují důkazy přímé, a že naopak je dáno několik skutečností, které svědčí o jeho nevině. Byť si je vědom toho, že v běžných případech nemohou být skutková zjištění a proces dokazování přezkoumávány dovolacím důvodem, uvádí, že jeho dovolání směřuje především proti provedenému dokazování, neboť toto mělo zásadní vliv na rozhodnutí soudů obou stupňů o právní kvalifikaci jeho jednání, a trvá na tom, že je dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu; takové námitky pak podle konstantního názoru Ústavního soudu lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. V této souvislosti poukazuje na to, že námitku extrémního nesouladu formuloval již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu v bodu 37. odůvodnění jeho rozsudku, který nepřítomnost extrémního rozporu dovozuje z pouhé skutečnosti, že obviněný nesouhlasí s tím, že se oba soudy přiklonily k variantě skutkového děje prezentovaného obžalobou a důkazy hodnotily odlišně od obviněného.
9. V dalším textu se dovolatel zaměřuje na skutky popsané pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně podrobněji. Ve vztahu k prvnímu skutku namítá, že skutečnost, že v předmětných dnech předával balíčky spoluobviněnému J. K., byla zjištěna jen na základě policejního sledování; nebyly však provedeny žádné jiné důkazy (s výjimkou poslední předávky) k okolnostem těchto předávek a k obsahu samotných balíčků. Zdůrazňuje, že stejně tak nebylo prokázáno, že by věděl, co je obsahem balíčků (natož to, že by věděl, že obsahují prekursor), resp. že by s tím byl srozuměn, a tudíž nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, a dále ani to, že balíčky měl jmenovanému spoluobviněnému předávat v rámci dělby úkolů a při jejich vzájemné součinnosti; tvrdí, že se domníval, že obsahují sportovní výživu, blíže nebyl s jejich obsahem seznámen a ani po tom nepátral. Má za to, že jeho tvrzení podporuje skutečnost, že před první předávkou byl kontaktován telefonicky zmíněným spoluobviněným, kterého v první chvíli po hlase vůbec nepoznal. Dodává, že ani okolnosti, za nichž k předávání balíčků docházelo, mu nezavdaly důvod domnívat se, že tímto způsobem je realizována trestná činnost, přičemž nepočítal ani s možností jakékoli konspirace při realizaci těchto předání. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, poukazuje na to, že bylo prokázáno a zjištěno pouze to, že předmětného dne došlo k překročení hranic České republiky s Polskem obviněným V. H. a tento byl poté zadržen hlídkou celní správy při kontrole, při níž byly nalezeny a zajištěny tablety léku Cirrus. Namítá však, že neexistuje jediný důkaz o tom, že on by tablety daného léku v Polsku kupoval, přebíral či jinak obstarával a jakkoliv s nimi disponoval, jelikož ani jeho DNA, ani jiné jeho biologické stopy nebyly na nalezených tabletách zajištěny. Tvrdí, že v Polsku se jmenovaným spoluobviněným skutečně byl, ale cestoval tam výhradně za účelem nákupu cigaret bez kolků a netušil, co si tam kromě této aktivity zařizoval spoluobviněný, jenž byl navíc v podstatě půl hodiny na polské tržnici sám. Zdůrazňuje, že od okamžiku příkazu celní správy k zastavení vozidla do okamžiku zastavení měl dostatek času, aby jako údajný organizátor převozu tablet léku Cirrus telefonicky varoval spoluobviněného, což však neučinil, neboť neměl povědomí o tom, co spoluobviněný ve svém vozidle převáží, a tudíž k tomu neměl důvod; v této souvislosti podotýká, že spekulace soudů o tom, že jej nevaroval proto, že měl telefon pod sedačkou, a tudíž se k němu nestihl dostat, je naprosto lichá. Vyslovuje názor, že v případě tohoto skutku tak nebyla naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu, když žádným důkazem nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tabletami Cirrus nalezenými ve vozidle řízeném spoluobviněným V. H., tj. skutečnost, že by s těmito nakládal.
10. Dále se obviněný podrobně zabývá důkazní situací v dané věci a hodnocením důkazů soudy obou stupňů. Jestliže soudy z hlediska jeho vědomého zapojení do nakládání s tabletami léku Cirrus připisovaly význam skutečnosti, že si před svým zadržením a zahájením trestního stíhání (a současně po zadržení a zahájení vazebního stíhání obviněného V. H.) vyhledal na notebooku pojem „efedrin a pseudoefedrin jsou prekursor?“, uvádí, že si tak chtěl zjistit informace o situaci jmenovaného spoluobviněného; je totiž naprosto nelogické, že pokud by věděl o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie již před rokem 2019 a znal jeho obsah, teprve následně by si zjišťoval informace o efedrinu, z čehož plyne, že jeho tvrzení, že tašku, v níž byl tento rozsudek, si vypůjčil od obviněného V. H. a o tom, že se v ní toto rozhodnutí nachází, nevěděl a neznal ani jeho obsah, je pravdivé. Dále má za to, že jeho výpověď, jež zůstává zásadní pro právní posouzení jeho jednání, nebyla provedenými důkazy vůbec vyvrácena; odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se totiž neopírá o žádný přímý důkaz ani o ucelený řetězec nepřímých důkazů a k nápravě chybných závěrů tohoto soudu nedošlo ani soudem odvolacím, přičemž tento soud se vůbec nevypořádal s jeho námitkami a naopak se přiklonil k argumentaci soudu prvního stupně a plně na ni odkázal. Tvrdí, že několika důkazy (například telefonickými hovory) bylo prokázáno, že obchodoval s cigaretami; za zásadní v tomto směru považuje skutečnost, že ačkoliv byl po dobu více než dvou let sledován a byl mu odposloucháván mobilní telefon, nebylo Policií ČR zaznamenáno nic, co by svědčilo o jeho zapojení do údajné trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, vyjma předání pouhých tří balíčků mezi ním a spoluobviněným J. K., o jejichž obsahu (s výjimkou posledního balíčku) však rovněž nebylo ničeho zjištěno, stejně jako nebylo prokázáno, že by věděl o obsahu balíčků. Nadto připomíná, že při domovní prohlídce v místě jeho bydliště byly nalezeny výhradně cigarety, nikoliv tablety léku Cirrus ani nic jiného, co by mělo něco společného s výrobou drog. Zdůrazňuje, že jedinými přímými důkazy tak mohou být pouze jeho výpověď a výpověď spoluobviněného V. H., které ale stojí proti sobě; výpověď tohoto spoluobviněného přitom zpochybňuje s tím, že tato byla v průběhu trestního řízení opakovaně měněna a spoluobviněný sledoval především to, aby sám sobě v trestním řízení co nejvíce pomohl, takže věrohodnost jeho výpovědi je prakticky nulová, přičemž však ani tento nikdy jednoznačně nevypověděl nic, co by svědčilo o tom, že měl obchodovat s drogami či prekursory. Podivuje se rovněž nad závěrem soudu prvního stupně, že měl organizovat a financovat dovoz tablet léku Cirrus, a to z důvodu, že v obdobných drogových kauzách je neobvyklé a zcela nepředstavitelné, aby organizátor takových obchodů byl v přímém kontaktu s kurýrem, ba dokonce s ním jezdil společně na cesty jako předjezdec a byl s ním při tom v přímém telefonickém spojení; za neobvyklé v této souvislosti považuje i to, že při cestě z Polska byl mezi jeho vozidlem a vozidlem spoluobviněného značný odstup. Tvrdí také, že neměl ponětí o tom, že ve vozidle řízeném spoluobviněným se nachází tajné schránky, když toto dlouhodobě opakovaně užíval spoluobviněný. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů nepřípustně dotvořily skutkový stav a nedostatečná skutková zjištění, jež jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. v důkazech nemají oporu, je pak třeba považovat za okolnost pro něj příznivou a hodnou zřetele při aplikaci zásady in dubio pro reo .
11. Dovolatel následně poukazuje na důkazy, na jejichž podkladě je možné vytvořit si představu o jeho nevině. Kromě jeho tvrzení tímto důkazem ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně má být obsah odposlechu hovoru mezi ním a spoluobviněným J. K., z něhož je patrné, že nevěděl, kdo ho telefonicky oslovil, což odpovídá jeho tvrzení, že to byl obviněný V. H., kdo jej požádal o předání balíčku, který měl převzít od jedné osoby, která se mu ozve. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně takovým důkazem pak má být výpověď svědka V. H., příslušníka celní správy, který uvedl, že jednak k zastavení vozidla řízeného obviněným V. H. došlo zhruba 2 až 3 minuty po zastavení vozidla řízeného jím, a jednak, že se nedomnívá, že by obě vozidla jela za sebou. Zdůrazňuje, že žádná ze svědeckých výpovědí neposkytuje věrohodný důkaz o tom, že se měl dopustit předmětné trestné činnosti, přičemž v této souvislosti zpochybňuje navíc i věrohodnost výpovědi svědkyně M. B., družky spoluobviněného V. H., a rovněž svědka T. M., a to i s ohledem na to, že tento byl ve výkonu trestu odnětí svobody krátce před konáním hlavního líčení navštíven obhájkyní obviněného V. H. Shrnuje, že o jeho vině tak panuje stále značné množství pochybností a tato nebyla prokázána nade vši pochybnost.
12. Obviněný své výhrady směřuje i do výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Namítá, že i přes snížení tohoto trestu odvolacím soudem o jeden rok se stále jedná o trest nepřiměřeně přísný jeho věku i zdravotnímu stavu, resp. trest likvidační. Poukazuje na to, že v jeho případě je de facto trestem doživotním, neboť jej vykoná v době, kdy mu bude 76 let. Uvádí, že i v tomto případě je soudům dáno moderační právo ukládat trest pod dolní hranici trestní sazby. Nesouhlasí ani s uloženým trestem propadnutí věci – finanční hotovosti 860 000 Kč, neboť uvedená částka byla odvolacím soudem určena na základě nálezu finančních prostředků v této výši, které měl při kontrole celní správy při sobě při cestě z Polska. Upozorňuje však, že daná hotovost nebyla na místě celníky přepočítána a při jejím vyčíslení odvolací soud vycházel pouze z jeho původního tvrzení, aniž by zohlednil jeho pozdější tvrzení, že se jednalo jen o 600 000 Kč. V uvedeném postupu odvolacího soudu, kdy na jedné straně tento vychází z jeho tvrzení a považuje je za věrohodné (o částce 860 000 Kč), na straně druhé však považuje za nevěrohodné jeho vysvětlení, pokud jde o důvod, proč tyto finanční prostředky měl u sebe, spatřuje flagrantní porušení práva na spravedlivý proces.
13. Ze shora rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265 l tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, sp. zn. 15 To 12/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 98 T 5/2020, a (jak uvádí v následně podaném upřesnění závěrečného návrhu) vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.
14. V dovolání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola obviněný dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na podkladě nesprávného hmotněprávního posouzení skutku soudy obou stupňů z důvodu jeho posouzení jako trestného činu pokračujícího namísto trestného činu trvajícího, v důsledku čehož jej soud prvního stupně následně pro část skutku zprostil namísto toho, aby tuto část pouze tzv. vypustil. Zdůrazňuje, že tímto zproštěním tak soud prvního stupně fakticky rozhodl o celém skutku, neboť pro tentýž skutek nelze obviněného současně pro jednu část zprostit a pro zbývající část odsoudit, a on tak byl v rozporu se zásadou ne bis in idem pro totéž jednání stíhán dvakrát, přičemž uvedené pochybení soudu prvního stupně následně nenapravil ani soud odvolací. Na podporu svého názoru uvádí, že předmětný skutek byl původně v obžalobě označen pod bodem 3) jakožto součást jednoho širšího skutku, avšak soud prvního stupně z jednání původně posuzovaného jako jeden skutek uvedenou část „oddělil“ a vytvořil z ní „nový“, samostatný skutek a pro tento jej pak zprostil obžaloby. Namítá, že takové „oddělení“ uvedeného jednání a jeho hmotněprávní posouzení jako samostatného skutku však nelze považovat za správné a naopak je namístě posoudit toto jednání jako jeden celistvý skutek společně s jednáním popsaným pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně. Neztotožňuje se přitom s argumentací tohoto soudu, že dovoz tablet léku Cirrus a přechovávání pervitinu nelze kauzálně propojit, když podstatným dělícím momentem zde je časový odstup téměř čtvrt roku. S poukazem na doktrínu a ustálenou soudní praxi vyjadřuje přesvědčení, že následek projevu vůle spočívajícího v nedovoleném přechovávání pervitinu na podlaze automobilu je totožný jako následek projevu vůle spočívajícího v dovozu tablet léku Cirrus s tím, že v teoretické rovině lze u těchto projevů vůle shledávat totožné úmyslné zavinění. V této souvislosti odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se vymezení trvajícího trestného činu oproti trestnému činu pokračujícímu, o nichž má za to, že dopadají na jeho případ. Dále dovolatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když jeho vina nebyla ve výsledku prokázána zákonným způsobem. Tvrdí přitom, že daného jednání se nedopustil a nebylo prokázáno, že by je spáchal.
15. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 15 To 12/2021-1606, ve výroku, kterým byl ohledně něj rozsudek soudu prvního stupně zrušen v odsuzující části ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a dále ve výroku, jímž mu byl podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – finanční hotovosti, a kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodnuto o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a trestu propadnutí věci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, č. j. 98 T 5/2020-1446, ve výrocích 1 a 2, kterými byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a aby podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. řádu rozhodl, že se nebere do vazby.
16. Pro úplnost je třeba uvést, že obviněný učinil u soudu prvního stupně další, jím sepsané podání datované dnem 20. 7. 2021 a označené jako doplnění dovolání. Vzhledem k tomu, že toto podání nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, Nejvyšší soud k tomuto nemohl přihlížet [srov. §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu]. Považuje za vhodné navíc dodat, že v tomto podání obviněný v podstatě jen rozvádí stěžejní námitky uplatněné již v dovolání podaném prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Jana Vargy a vytýká odvolacímu soudu rozpory a logické nedostatky uváděné v jeho rozsudku.
17. Obviněný V. H. dovozuje důvodnost podaného dovolání ze skutečnosti, že jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak řízení mu předcházející u soudu prvního stupně byly zatíženy hmotněprávními vadami, přičemž postupem odvolacího soudu byl naplněn důvod dovolání uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť odvolací soud nenapravil vadné rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli bylo zatíženo vadou podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. V podrobnostech jmenovaný dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že jednak hodnotily důkazy nikoliv v souladu s jejich obsahem a dopustily se deformací důkazů, čímž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, a dále že nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, když při hodnocení důkazů nevzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch, a to zejména naprostou absenci subjektivní stránky daného trestného činu. Má za to, že v jeho případě tak oba soudy dospěly ke zjištění skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Opakovaně zdůrazňuje, že nevěděl ani o tabletách, ani o důmyslných schránkách ve vozidle a spoluobviněným K. M. byl požádán o převoz cigaret. V této souvislosti poukazuje na to, že z kamerového záznamu z kontroly vozidla provedené celní správou dne 16. 10. 2019 je zřejmé, že z prostoru vozidla nebylo vidět do zavazadlového prostoru, který nebyl zakryt roletou; jestliže oba soudy považovaly naopak za prokázané, že z prostoru vozidla musel vidět do zavazadlového prostoru, nemá takové tvrzení oporu v provedeném dokazování a soudy měly provést vyšetřovací pokus. K argumentaci odvolacího soudu, že při dané kontrole mohl uvést, že převáží cigarety, což neučinil, a z toho vyplývajícímu závěru tohoto soudu o srozumění s pašovanými léky, uvádí, že za situace, kdy mu bylo známo, že pašuje cigarety jako nedovolenou komoditu, po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby se k takovému celnímu deliktu přiznal, když spoléhal, že nemusí být odhalen. Na základě těchto skutečností vyslovuje názor, že soudy obou stupňů se nezabývaly zejména subjektivní stránkou předmětného trestného činu spočívající v úmyslném zavinění. Vyjadřuje přesvědčení, že v daném případě jsou dány důvody pro to, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění obou soudů, přičemž nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku spočívá v tom, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, důkazy provedenými soudem prvního stupně a s tím, že nebyly zjištěny odpovídající skutkové okolnosti, které by umožňovaly posuzování skutku, kterého se dopustil.
19. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 15 To 12/2021-1606, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2020, č. j. 98 T 5/2020-1446, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvádí, že z obsahu dovolání obviněného K. M. je patrné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a že rozsudek odvolacího soudu chtěl patrně i tento dovolatel (obdobně jako obviněný V. H.) napadnout z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Dále konstatuje, že oba dovolatelé opakují ve svých dovoláních (v případě obviněného K. M. jde o dovolání vypracované obhájcem Mgr. Janem Vargou) obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, tedy brojí proti učiněným skutkovým zjištěním a namítají extrémní nesoulad těchto zjištění s provedeným dokazováním; s takovými námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje, přičemž současně poukazuje na to, že předmětné námitky samy o sobě nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Dodává, že pokud obviněný K. M. brojí též proti uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento považuje za nepřiměřený s ohledem na svůj věk a na to, že soudy mohly využít své moderační právo, není patrné, zda se jedná o pouhý obecný stesk, že soudy takové právo neuplatnily, nebo o součást dovolacích námitek, tedy že neuplatněním tohoto práva došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Proto jen z opatrnosti připomíná, že nepřiměřenost uloženého trestu ani absence užití §58 tr. zákoníku v zásadě nemůže být žádným dovolacím důvodem. Uzavírá tudíž, že dovolání obviněného V. H. a obviněného K. M., jež tento učinil prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vargy, neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
21. Jiný názor státní zástupce vyslovuje ve vztahu k dovolání obviněného K. M. vypracovanému obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem. Uvádí, že toto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá, neboť dovolatel zde uplatnil námitku s hmotněprávním základem, a to, že jeho jednání nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin pokračující a dílčím zproštěním vyvstala překážka ne bis in idem [odhlíží přitom od skutečnosti, že dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy ze zproštění vzešlou nepřípustnost trestního stíhání]. K uvedené výhradě státní zástupce odkazuje na závěr odvolacího soudu v bodu 67. odůvodnění jeho rozsudku učiněný k předmětné zprošťující části o tom, že tuto část (přechovávání pervitinu) se nepodařilo kauzálně propojit s jednáním spočívajícím v dovozu léku Cirrus. Citovaný závěr považuje za podstatný důvod pro to, aby zproštěná část skutku byla považována za jeden útok pokračujícího trestného činu, a nikoliv za součást trestného činu trvajícího. V této souvislosti poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (mezi nimiž jsou i ta, která v dovolání zmiňuje obviněný) s tím, že pokud v nich tento soud posoudil jednání obviněných jako trvající trestné činy, bylo tomu tak proto, že jednotlivé akty obviněných (jednalo se o výrobu omamných a psychotropních látek prolínající se s jejich distribucí, případně o řadu prodejů takových látek) byly kauzálně propojeny. Zdůrazňuje, že v dané věci soudy obou stupňů považovaly za neprokázané, že by dovolatel v předmětném vozidle přechovával pervitin, a mohlo se tak jednat o čin zcela jiné osoby; toto skutkové zjištění je nutno respektovat a nezpochybňuje je ostatně ani obviněný. Státní zástupce tedy konstatuje, že pokud soudy žádnou spojitost mezi zproštěným aktem a ostatními akty dovolatele nezjistily, důvodně pak tomu přizpůsobily i svůj závěr, že se nejedná o součást trvajícího trestného činu, přičemž tento postup je v souladu též s judikaturou, podle níž je „kauzální propojení“ posuzovaných aktů nutnou podmínkou pro to, aby mohl být trestný čin považován za trvající a nikoliv pokračující.
22. Za situace, kdy dovolací námitky obviněného K. M. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné a dovolací námitky obviněného V. H. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, státní zástupce navrhuje dovolání prvně jmenovaného obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání druhého obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných rozhodl v neveřejném zasedání.
23. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám. Obviněný K. M. ve své replice učiněné prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vargy předně uvádí, že s argumentací státního zástupce nesouhlasí. Nerozumí tomu, proč státní zástupce dospěl k závěru, že jeho dovolání nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, když toto podal z důvodu extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu, tj. z důvodu, který je analogicky na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podřaditelný pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; ostatně i státní zástupce připouští, že tento nesoulad je za určitých okolností citovaným dovolacím důvodem. Má za to, že k naplnění takových předpokladů v jeho případě došlo. V tomto směru poukazuje jednak na porušení zásady in dubio pro reo , které je důsledkem základního nedostatku představovaného nepochopením celého skutkového děje, dále tvrdí, že jeho verze, že nevěděl o obsahu balíčků, nebyla ničím vyvrácena a naopak je provedenými důkazy podporována, takže ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, a rovněž namítá, že neexistuje jediný důkaz o tom, že v Polsku kupoval, přebíral či jinak obstaral tablety léku Cirrus, když na nalezených tabletách nebyly zajištěny jeho biologické stopy ani jeho DNA, nevaroval spoluobviněného během cesty z Polska, nebylo prokázáno, že by opakovaně telefonoval spoluobviněnému a uvedené skutečnosti podpořil svou výpovědí i příslušník celní správy – svědek V. H., a tedy ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně přitom zdůrazňuje, že ani z výpovědi spoluobviněného V. H., kterou oba soudy považovaly pro závěr o jeho vině za do značné míry stěžejní, jednoznačně nevyplývá, že by do předmětného automobilu cokoliv vkládal, ukrýval apod., hodnotí ve svůj prospěch záznamy o telefonické komunikaci mezi ním a spoluobviněným a vyjadřuje se k nálezu rozsudku Soudního dvora Evropské unie s tím, že nejde ani o nepřímý důkaz prokazující spáchání daného skutku. Vyslovuje setrvalý názor, že soudy jej uznaly vinným na základě toliko několika indicií a nepřímých důkazů, které však netvoří ucelený řetězec, přičemž zcela absentují důkazy přímé, a je i nadále plně přesvědčen, že v posuzované věci došlo k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu, což mělo za následek nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Jako zcela liché označuje tvrzení státního zástupce, že všechny námitky již uplatnil před soudy obou stupňů, a vytýká odvolacímu soudu, že své rozhodnutí důkladně neodůvodnil, a to zejména ve vztahu k jeho výhradám. K úvaze státního zástupce stran namítané nepřiměřenosti trestu odnětí svobody uvádí, že touto výhradou nesledoval, že by snad měla být samostatným dovolacím důvodem, nýbrž chtěl pouze poukázat na nestandardní přístup odvolacího soudu, který sice snížil trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, avšak též uvedl, že v zásadě neměl jinou možnost, než uložit trest odnětí svobody v mezích zákonné trestní sazby, s čímž ovšem nelze souhlasit vzhledem k možnosti využití moderačního práva, pro nějž navíc podle jeho názoru byly splněny všechny podmínky. Závěrem zdůrazňuje, že stále trvá na tom, že se úmyslně nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a tudíž nesouhlasí s jakýmkoli uloženým trestem. Ze shora uvedených důvodů setrvává na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu učiněném v dovolání a dodává, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných K. M. a V. H. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
25. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
26. Jak již bylo uvedeno, oba obvinění dovolání výslovně opírají o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný V. H. navíc o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ve skutečnosti ale i v dovolání obviněného K. M. (a to jak v podání učiněném prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vargy, tak v podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola) lze vysledovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí tento obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
27. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, jak je konkretizováno výše v bodu 6. odůvodnění tohoto usnesení, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
28. Tímto dovolacím důvodem je pak oběma obviněnými uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
29. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
30. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněných neodpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s výjimkou dovolacích výhrad obviněného K. M., týkajících se posouzení jeho jednání jako dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu a následného zproštění obžaloby pro jeden z nich, na jejichž podkladě namítá nepřípustnost trestního stíhání ohledně zbývajících útoků a porušení zásady ne bis in idem vzhledem k tomu, že jeho jednání představuje jediný skutek (který bylo namístě kvalifikovat jako trestný čin trvající), pro nějž celý jej soudy zprostily obžaloby. K tomu ve vztahu k dovoláním obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
33. Obviněný K. M. v dovolání učiněném prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vargy sice brojí proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) a 2) tak, jak byl ponechán beze změny soudem odvolacím, s tím, že zpochybňuje, že v případě jednání pod bodem 1) naplnil subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a v případě jednání pod bodem 2) naplnil jeho objektivní stránku, ovšem ve vztahu k naplnění citovaných znaků skutkové podstaty daného trestného činu primárně rozporuje správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud jednak namítá, že soud prvního stupně opřel svůj závěr o jeho vině o skutečnosti, které jsou pouhými indiciemi, v některých případech přinejlepším nepřímými důkazy, jež v žádném případě netvoří ucelený řetězec, přičemž zcela absentují důkazy přímé a naopak je dáno několik skutečností, které svědčí o jeho nevině, dále oběma soudům vytýká, že nepřípustně dotvořily skutkový stav a dospěly k nedostatečným skutkovým zjištěním, jež jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. v důkazech nemají oporu, a též tvrdí, že ani žádná ze svědeckých výpovědí neposkytuje věrohodný důkaz o tom, že se měl dopustit předmětné trestné činnosti, přičemž v této souvislosti zpochybňuje věrohodnost výpovědí spoluobviněného V. H., svědkyně M. B. a svědka T. M.
34. Tento dovolatel přitom setrvale (obdobně tak činil již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a předtím zčásti i v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně) předkládá svou verzi skutkového děje opírající se o vlastní hodnocení provedených důkazů, podle níž, pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, nevěděl, co bylo obsahem jím předávaných balíčků spoluobviněnému J. K. (stejně jako nevěděl, že při jejich předávání byla na základě dělby úkolů a vzájemné součinnosti realizována drogová trestná činnost), a domníval se, že tyto balíčky obsahovaly sportovní výživu, a dále, pokud jde o skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, do Polské republiky cestoval výhradně za účelem nákupu cigaret, s nimiž obchodoval, a neměl ponětí o tom, co spoluobviněný v jím řízeném vozidle převážel, a ani o tom, že se v tomto vozidle nacházely tajné schránky. Tvrdí tak (a to i v rámci argumentace v dovolání vypracovaném obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem), že daného protiprávního jednání se nedopustil a nebylo prokázáno, že by je spáchal.
35. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jsou zaměřeny výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné v této části uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
36. Jestliže přitom obviněný dovozuje, že jím tvrzené vady měly najít odraz v aplikaci zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
37. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, jak se stalo i v dané věci. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
38. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů (zejména výpovědí spoluobviněných V. H. a M. O. a svědků J. K. a M. B., odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, protokolů o sledování osob a věcí, o provedení domovní prohlídky, o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků – vozidel řízených obviněným a spoluobviněným V. H., kamerového záznamu z celní kontroly dne 16. 10. 2019, znaleckého posudku z oboru elektronika, specializace vysílací technika, radiostanice a mobilní telefony, týkajícího se mobilního telefonu zajištěného u obviněného V. H.) učinil, a řádně se zabýval i obhajobou obviněného a uvedl, proč ji považoval za nevěrohodnou [srov. zejména body 64., 66. až 69. a 76. odůvodnění jeho rozsudku, pokud jde o skutek pod bodem 1), a body 63., 65. a 69. odůvodnění jeho rozsudku, pokud jde o skutek pod bodem 2)]. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku [srov. jeho body 15. a 16. k oběma skutkům, a dále body 17., 25. a 34., co se týče skutku pod bodem 1), a body 18., 26. až 30. a 36. až 38., co se týče skutku pod bodem 2)], přičemž se podrobně zabýval odvolacími námitkami obviněného a pečlivě odůvodnil, proč přisvědčil skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, včetně jejich odůvodnění, a z jakého důvodu v dané věci neshledal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z těchto důkazů soud prvního stupně vyvodil.
39. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout. Naopak se s nimi plně ztotožnil v hodnocení provedených důkazů, které nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 tr. řádu. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu a naopak jím byl při svém rozhodování vázán, a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již proto dále nezabýval.
40. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stojí též výhrady tohoto obviněného k uloženému trestu odnětí svobody, o němž je přesvědčen, že je trestem nepřiměřeně přísným jeho věku a zdravotnímu stavu, resp. trestem likvidačním, přičemž poukazuje na existenci moderačního práva soudů snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
41. K takovým výhradám obviněného je zapotřebí především připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
42. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře devíti let, nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu v bodech 59. a 60. jeho rozsudku.
43. Pokud jde o poukaz tohoto dovolatele na možnost užití moderačního práva nižšími soudy a snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby vzhledem k jeho názoru o nepřiměřenosti jemu uloženého trestu odnětí svobody, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že ani tuto výhradu, jíž se zřejmě domáhá aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). V tomto směru pak lze odkázat na bod 52. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se tento soud zabývá možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody nejen podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, ale i podle §58 odst. 2, 3, 5, 6 a 7 tr. zákoníku mimo jiné ve vztahu k tomuto obviněnému.
44. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak irelevantní rovněž námitka obviněného k uloženému trestu propadnutí věci – finanční hotovosti ve výši 860 000 Kč. I tato je totiž primárně založena na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud dospěl k závěru o výši předmětných finančních prostředků, a jež rozvedl v bodu 63. odůvodnění svého rozsudku.
45. Jedinou výhradou tohoto dovolatele, již lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [byť, jak naznačuje i státní zástupce, jde o výhradu ve svém důsledku zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu] je jeho námitka, jejímž prostřednictvím vytýká soudům obou stupňů nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání jako dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu a domáhá se posouzení předmětného jednání jako jediného skutku a trvajícího trestného činu. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená námitka zakládající následně tvrzení o zproštění obžaloby i pro skutky pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, a tudíž o porušení zásady ne bis in idem a o nepřípustnosti trestního stíhání ohledně těchto skutků, je zjevně neopodstatněná.
46. Nejvyšší soud považuje za potřebné v tomto směru poukázat na bod 90. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento rozvedl skutečnosti, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že toliko z nálezu pervitinu ve vozidle užívaném tímto obviněným nelze mít za dostatečně prokázané, že to byl obviněný, kdo jej neoprávněně přechovával, a že tudíž nelze tento skutek kauzálně propojit se skutky pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně spočívajícími v dovozu tablet léku Cirrus, jiném opatření těchto tablet jinému a jejich přechovávání pro jiného, když navíc mezi skutkem spočívajícím v přechovávání pervitinu ve vozidle a skutky pod body 1) a 2) byl dán značný časový odstup, a proto bylo namístě ohledně této části jednání obviněného rozhodnout zprošťujícím výrokem a nikoliv vypuštěním této části z popisu skutku ve výroku o vině. S odůvodněním zprošťujícího výroku soudu prvního stupně se následně ztotožnil i soud odvolací v bodu 68. odůvodnění svého rozsudku.
47. Výše uvedeným úvahám a závěrům pak přisvědčil i Nejvyšší soud, neboť shledal (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce), že jednání obviněného je třeba posoudit jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a nikoliv jako tento trestný čin trvající. Lze sice připustit, že propojení zproštěného skutku se skutky pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně se s ohledem na zjištěné okolnosti dané trestní věci nabízí, avšak je třeba konstatovat, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo nalezený pervitin do vozidla umístil a takto jej v něm přechovával; nebyly zajištěny ani otisky prstů, ani genetické stopy tohoto obviněného na předmětné psychotropní látce, přičemž navíc nebylo prokázáno, že tento obviněný byl jedinou osobou, která měla k vozidlu přístup. Za takové situace se je třeba ztotožnit se závěrem soudů, že nebylo možné kauzálně propojit dovoz (či jiný způsob opatření) a přechovávání tablet léku Cirrus (z nichž bylo možné izolovat prekursor efedrin, resp. pseudoefedrin, z něhož se vyrábí droga pervitin), tj. skutky pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, a přechovávání pervitinu (tj. již vyrobené drogy) ve vozidle. Ve vztahu k obviněným citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se vymezení trestného činu trvajícího oproti trestnému činu pokračujícímu, je pak zapotřebí uvést, že v těchto se jednalo o případy jednání, jejichž jednotlivé akty byly kauzálně propojeny, a tudíž byly posouzeny jako trvající trestné činy, kdy šlo jednak o prolínání navazujících jednání záležejících ve výrobě drog a jejich distribuci tímtéž obviněným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012), případně o řadu prodejů drogy v rozmezí dvou let rovněž týmž obviněným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tdo 200/2019). Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že není možné přisvědčit tvrzení obviněného, že zproštěný skutek byl původně v obžalobě označen pod bodem 3) jakožto součást jednoho širšího skutku a soud prvního stupně jej z tohoto jednoho širšího skutku „oddělil“ a vytvořil z něj „nový“, samostatný skutek, pro nějž ho pak zprostil obžaloby, neboť předmětný skutek byl pod bodem 3) vyčleněn jako samostatný dílčí útok (skutek) již v obžalobě, nikoliv až v rozsudku soudu prvního stupně.
48. Nejvyšší soud dále shledal, že s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a též s kterýmkoliv z dalších důvodů dovolání) se míjí veškeré dovolací námitky obviněného V. H.
49. Jestliže totiž tento dovolatel setrvale (v průběhu celého trestního řízení) tvrdí, že se dané trestné činnosti nedopustil, neboť ani o tabletách, ani o důmyslných schránkách ve vozidle nevěděl a spoluobviněným K. M. byl požádán o převoz cigaret, a v této souvislosti namítá, že uvedené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají (poukazuje přitom zejména na kamerový záznam z kontroly provedené celní správou dne 16. 10. 2019), a vytýká soudům obou stupňů, že nehodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a dopustily se deformací důkazů, čímž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, a nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, když při hodnocení důkazů nevzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch, je zřejmé, že podstatou jeho dovolací argumentace není zpochybnění právního posouzení skutku (včetně naplnění subjektivní stránky daného trestného činu) ani jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž správnosti hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a na jeho podkladě učiněných skutkových zjištění, jimž přisvědčil (podle názoru obviněného chybně) i soud odvolací.
50. Rovněž ohledně uvedených námitek nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se jedná o výhrady irelevantní, jimiž obviněný brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, na jejichž podkladě oba soudy dospěly k závěru o vině obviněného zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. I v případě tohoto obviněného je však možné odkázat na správné úvahy a přesvědčivé závěry uvedené v odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho body 65. a 69.), tak v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího (viz jeho body 18. a 22.). Z těchto je jednoznačně zřejmé, že obviněný (jak vyplývá zejména z výpovědi svědka J. K., odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, protokolů o sledování osob a věcí, o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků – vozidel řízených obviněným a spoluobviněným V. H., kamerového záznamu z celní kontroly dne 16. 10. 2019, znaleckého posudku z oboru elektronika, specializace vysílací technika, radiostanice a mobilní telefony, týkajícího se mobilního telefonu zajištěného u obviněného V. H.) o tabletách ve vozidle věděl a nemohl si myslet nebo se domnívat, že pro obviněného K. M. převážel cigarety. Jedná se tudíž o námitky nedůvodné, a tudíž ani nezakládající žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými (a v důsledku toho i právními) závěry soudů obou stupňů, jak dovolatel tvrdí. Rovněž v tomto ohledu Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům mohl vytknout, a s jejich hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje.
51. K otázce tzv. extrémního nesouladu při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných K. M. a V. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když v případě obviněného K. M. se jednalo o dovolání dílem neodpovídající uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání a dílem zjevně neopodstatněné, a v případě obviněného V. H. jeho dovolací argumentace neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného K. M. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání obviněného V. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.