ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1692.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1692/2021-637
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) V. P., advokáta se sídlem XY (v České republice se sídlem XY), jako správce pozůstalosti původní žalobkyně B. S. , narozené dne XY, naposledy bytem XY, zemřelé dne 2. března 2020, b) T. K. , narozený dne XY, bytem XY, c) M. A. E. K. , narozená dne XY, bytem XY, d) M. P. K. , narozený dne XY, bytem XY, žalobců b), c) a d) zastoupených V. P., advokátem se sídlem XY (se sídlem v České republice XY), proti žalovaným 1) České republice - Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze 11 - Chodově, Kaplanova 1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, 2) K. C. , se sídlem XY, IČO XY (dříve W. , se sídlem XY), a 3) Incanto, a.s. , se sídlem v Brně, Řečkovicích, Jandáskova 1957/24, IČ 269 34 582, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, za účasti J. H., narozeného dne XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 83/2012, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 30. ledna 2020, č. j. 44 Co 374/2014-552, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522, ve znění opravného usnesení ze dne 30. ledna 2020, č. j. 44 Co 374/2014-552, se - vyjma výroků I. a III. - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně k odvolání všech účastníků (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522, ve znění opravného usnesení ze dne 30. l. 2020, č. j. 44 Co 374/2014-552, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252 [jímž zamítl návrh, aby soud vůči žalované 1) určil, že žalobce a) je vlastníkem id. ¼, žalobce b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a vedlejší účastnice J. H., jako právní předchůdkyně vedlejšího účastníka J. H., je vlastníkem id. 1/4 pozemku označeného dle geometrického plánu č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne 21. 5. 2012, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok I.), dále zamítl návrh, aby soud vůči žalovanému 2) určil, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4 žalobce b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. 1/4 pozemku označeného dle geometrického plánu č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne 21. 5. 2012, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II.), jakož zamítl i návrh, aby soud vůči žalovanému 3) určil, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4, žalobce b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8, vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. 1/4 pozemku označeného dle geometrického plánu č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne 21. 5. 2012, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)] ve výrocích I., II. a IV. ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobců a žalovanými 1) a 2) potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) jej ve výrocích I. a II. změnil tak, že určil, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4, žalobce b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8 a žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a že žalobce a) je vlastníkem id. 1/4, žalobce b) je vlastníkem id. 1/4, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8 a žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, obou pozemků označených dle geometrického plánu č. 1236-22/2011, ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno č. j. 3239/92/61-RBD, ze dne 21. 5. 2012 (výrok II.); dále rozhodl, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobců a žalovanými 1) a 2) se náhrada nákladů řízení dovolacího a odvolacího žalovaným 1) a 2) nepřiznává (výrok III.) a že žalobcům se právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalovaným 1) a 2) před soudy všech stupňů nepřiznává (výrok IV.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě žalobců na určení jejich spoluvlastnického práva ke specifikovaným pozemkům, podané dne 17. 10. 2012, kterou odůvodnili tím, že označeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto, že jsou spoluvlastníky těchto pozemků, že však katastrální úřad odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastník pozemku p. č. XY v k. ú. XY je evidována žalovaná 1), jako vlastník pozemku p. č. XY je evidován žalovaný 2) a jako vlastník pozemku p. č. XY je evidován žalovaný 3). Důvodem tohoto stavu je skutečnost, že správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná - dále jen „úpadce“) převedla v rozporu s blokačními ustanoveními §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), tyto pozemky, resp. pozemky, z nichž byly označené pozemky vyčleněny, na třetí osoby; tyto právní úkony jsou proto neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného žalobci dovozovali též existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že pozemkový úřad uvedeným rozhodnutím v řízení o restituci podle zákona o půdě rozhodl, že žalobci a), b) a vedlejší účastnice J. H. jsou každý vlastníky id. 1/4 a žalobci c) a d) jsou každý vlastníky id. 1/8 pozemků p. č. XY, p. č. XY (a p. č. XY), přičemž z geometrického plánu, který tvoří součást tohoto rozhodnutí, se podává, že pozemek p. č. XY byl vyčleněn z původního pozemku p. č. XY a pozemek p. č. XY byl vyčleněn z původního pozemku p. č. XY. Ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 11. 6. 2012 a ze dne 13. 8. 2012 se dále podává, že vlastnické právo žalobců k označeným pozemkovým parcelám nebylo vyznačeno z důvodu, že nový stav vlastnického práva nenavazuje na dosavadní zápisy. Dále soud prvního stupně zjistil, že do soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 zahrnula správkyně konkursní podstaty mimo jiné i pozemky p. č. XY, p. č. XY (a p. č. XY) s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, že Krajský obchodní soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) dal usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97 (pravomocným dne 7. 4. 2000), správkyni konkursní podstaty souhlas k tomu, aby prodala mimo dražbu přímým prodejem (mimo jiné) pozemky p. č. XY a p. č. XY, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala správkyně konkursní podstaty úpadce pozemky p. č. XY a p. č. XY kupující A. K., že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 byl správkyní konkursní podstaty a kupující podán dne 7. 4. 2000, že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10. 2000 vložila K., zakladatelka společnosti A., (dále jen „A.“) do této společnosti jako nepeněžitý vklad mimo jiné pozemky p. č. XY a p. č. XY, že podáním ze dne 14. 8. 2003 (doručeným konkursnímu soudu dne 21. 8. 2003) žalobci navrhli, aby z konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny pozemky p. č. XY a p. č. XY, že A. notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek p. č. XY do společnosti W., (dále jen „W.“), že kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala A. pozemek p. č. XY W. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované 1). Soud prvního stupně dovodil, že „žalobci jsou aktivně a žalovaní pasivně legitimováni“, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení (nikoliv však na určení id. podílu J. H. a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl). Pokud jde o nárok žalobců ve věci samé, soud uvedl, že je evidentní, že zde na sebe naráží dvě práva - u žalobců nároky na restituci pozemků podle zákona o půdě, u žalovaných vlastnické právo k týmž pozemkům, které nabyli kupními smlouvami dle §132 odst. 1 obč. zák. (a dalšími právními úkony). V případě takové kolize (konkursního a restitučního předpisu) dává vývoj judikatury vyšších soudů přednost předpisu konkursnímu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, sp. zn. 29 Odo 394/2002, sp. zn. 29 Odo 268/2003 a sp. zn. 29 Odo 777/2006); významné je dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11, neboť jde o typově shodnou věc. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li majetek sepsaný v konkursní podstatě již zpeněžen, nemůže se restituent domáhat žalobou na určení vlastnictví tohoto majetku a že mu náleží výtěžek ze zpeněžení tohoto majetku z titulu tzv. lepšího práva, přičemž podotkl, že správkyně konkursní podstaty měla k prodeji pozemků, z nichž byly předmětné pozemky vyčleněny, souhlas konkursního soudu, že z konkursní podstaty nebyly vyloučeny v řízení podle §19 ZKV a že existenci dobré víry nabyvatele zákon a ani citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepožadují, neboť byl-li souhlas konkursního soudu dán, lze ji u nabyvatelů předpokládat.
Dřívější rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, č. j. 44 Co 374/2014-337, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem potvrdil (výrok I.), ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.), a jímž dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Cdo 3368/2016-385, s výjimkou výroku III., jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení - zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odvolací soud v novém rozhodnutí - vázán závaznými právními názory vyslovenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu - doplnil dokazování výslechem správkyně konkursní podstaty úpadce a listinnými důkazy, tj. dotazy této správkyně na pozemkový úřad ze dne 16. 10. 1998 a ze dne 15. 1. 1999, srovnávacím sestavením parcel a zprávou pozemkového úřadu ze dne 20. 1. 1999, z nichž zjistil, že správkyně „údajně neznala konkrétní osoby restituentů, a za situace, kdy sice již věděla od pozemkového úřadu, že restituční nároky uplatněny byly a ke kterým pozemkům, avšak nebyla podána vylučovací žaloba, tak pozemky prodala“. K otázce, zda správkyně konkursní podstaty nepostupovala v rozporu s §68 odst. 1 ZKV, pakliže předmětné pozemky sepsala do konkursní podstaty, ačkoli k původním pozemkům měl (mohl mít) úpadce jako státní podnik jen právo hospodaření, odvolací soud uvedl, že tyto pozemky byly v katastru nemovitostí vedeny jako dobývací prostor, což znamená, že na nich bylo naleziště nerostů (pravděpodobně jílu pro výrobu cihel - viz §3 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství) a tudíž dle §22 odst. 1 písm. f) a §17 zákona o půdě právo hospodaření úpadci nezaniklo a nemovitosti nepřešly do správy Pozemkového fondu ČR. Dále odvolací soud vyžádal od pozemkového úřadu fotokopie výzev oprávněných osob, z nichž zjistil, že předmětné pozemky byly obsaženy již ve výzvě restituentky B. S. ze dne 26. 11. 1992 a že výzvu vůči povinné osobě podali i žalobci, a to dne 24. 4. 1997. Odvolací soud taktéž provedl důkaz podstatným obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, ze kterého zjistil, že žalobci byli výzvou konkursního soudu ze dne 12. 11. 2001, č. j. 27 K 30/97-1246 (viz čl. 68 tohoto spisu) vyzváni k podání vylučovací žaloby ohledně pozemku p. č. XY, kterou soudu doručili dne 11. 12. 2001, že po výzvě soudu k upřesnění jejich podání ze dne 14. 8. 2003 sice předložili srovnávací sestavení parcel, v němž jsou uvedeny i pozemky p. č. XY a p. č. XY, ale jak původní petit žaloby ze dne 11. 12. 2001, tak i petit žaloby po upřesnění podáním ze dne 14. 8. 2003 požadavek na vyloučení pozemků p. č. XY a p. č. XY a určení vlastnictví žalobců k těmto pozemkům neobsahuje, čemuž koresponduje i rozhodnutí o vylučovací žalobě ze dne 29. 5. 2007 (viz čl. 189 spisu) a ze dne 9. 12. 2010 (viz čl. 550 spisu).
Na základě těchto zjištění zrekapituloval odvolací soud skutkový a právní stav věci následovně: Žalobci uplatnili výzvu k vydání věci u povinné osoby dle zákona o půdě podáním ze dne 24. 4. 1997, tedy ve lhůtě dle §13 odst. 5 zákona o půdě (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.), další oprávněná osoba B. S. uplatnila své nároky vůči týmž pozemkům rovněž včas, a to výzvou ze dne 26. 11. 1992 dle §13 odst. 3 zákona o půdě. V době sepisu konkursní podstaty úpadce dne 20. 10. 1998 správkyně konkursní podstaty v rozporu s §68 odst. 1 ZKV zahrnula do podstaty i věci, na které byl uplatněn restituční nárok, a nenabyla tak oprávnění tyto věci zpeněžit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009 a sp. zn. 29 Cdo 520/2016). K okamžiku uzavření kupní smlouvy s K., tj. ke dni 5. 4. 2000, měla již správkyně konkrétní informace o restitučních nárocích ve vztahu ke konkrétním pozemkům (z přípisu pozemkového úřadu ze dne 20. 1. 1999) a pokud ke zpeněžení přistoupila, je třeba kupní smlouvu s K. ze dne 5. 4. 2000 považovat za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s §68 odst. 1 ZKV a §5 odst. 3 zákona o půdě.
Dále odvolací soud dovodil, že i na základě neplatné kupní smlouvy lze nabýt vlastnické právo, pokud je nabyvatel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takové právo náleží „(viz §134, 129 a 130 obč. zák.)“. V tomto ohledu sice žalobci zpochybňovali dobrou víru nabyvatelky K. poukazem na skutečnost, že o uplatnění restitučních nároků v dané lokalitě věděla, neboť vyplývala z obsahu jejího vyjádření v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001, odvolací soud však učinil závěr, že žalobcům se dobrou víru nabyvatelky zpochybnit nepodařilo, když sice mohla mít vědomost o restitučních nárocích uplatněných restituentkou B. S., se kterou jednala o odkoupení některých pozemků, „avšak dobrá víra při jednání se správkyní konkursní podstaty nemusela být ničím narušena, když bez podrobné znalosti ZKV by nevyvstaly pochybnosti, zda správkyně jako úřední osoba je oprávněna k prodeji pozemků z konkursní podstaty“. V této souvislosti odvolací soud poukázal i na text kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, v jehož bodu V. se uvádí, že k platnosti smlouvy je zapotřebí souhlasu soudu. Byl-li tento souhlas udělen usnesením konkursního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K 30/97, „mohla kupující být objektivně utvrzena ve svém přesvědčení - dobré víře - že je vše v souladu se zákonem a že vlastnické právo na základě této smlouvy nabyla“. K. se uchopila i držby věci, neboť nadále s ní nakládala jako s vlastní, pozemky vložila do A., která je pak převedla dále nynějším žalovaným, jejichž dobrá víra v nabytí vlastnického práva nebyla žalobci zpochybňována. Pokud K. „nabyla držby v dobré víře v nabytí vlastnického práva v roce 2000“, u žalovaného 2) se tak stalo na základě kupní smlouvy ze dne 13. 2. 2006 a u žalované 1) na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2008 (správně ze dne 29. 12. 2008), a „trváním nerušené držby pak došlo k vydržení vlastnického práva v roce 2010, když do vydržecí doby lze započíst i dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce, přičemž ke zpochybnění dobré víry žalovaných by mohlo dojít až podáním žaloby v dané věci, tj. dnem 17. 10. 2012, respektive jejím doručením oběma žalovaným dnem 23. 10. 2012, když dřívější narušení dobré víry nebylo žalobci namítáno“.
V dané věci tak podle odvolacího soudu došlo ke střetu dvou vlastnických práv „nabytých různými legálními způsoby (byť na straně žalovaných stojí na počátku neplatná kupní smlouva, aniž by o této skutečnosti měli povědomost)“. Řešením této situace se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/16, v němž vyslovil závěr, že vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární (prioritní), a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů, s tím, že případné řízení o určení vlastnictví má vést k žádoucímu stavu, tedy k výmazu vlastnických práv dosud zapsaných osob, jež nabyly vlastnické právo v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě, a to ve prospěch práva nabytého oprávněnými osobami. V souladu s těmito závěry Ústavního soudu, preferujícími nápravu dřívějších křivd, způsobených původním vlastníkům majetku ze strany komunistického režimu, a v souladu s obecnou představou o spravedlnosti se odvolací soud přiklonil k závěru „(nikoli asi akceptovatelnému ze strany dobrověrných vlastníků zapsaných v katastru), že nelze přikládat větší váhu prosazení vlastnického práva nabytého od prvopočátku z neplatného právního úkonu oproti vlastnickému právu těch, kterým toto právo historicky náleželo, přišli o něj postupem porušující základní lidská práva a svobody a po opětovné konstituci by o toto právo měli být opětovně připraveni“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání.
Žalovaná 1) - dále též jen „dovolatelka 1)“ - napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., jíž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY, z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost shledává v řešení otázky hmotného práva, „zda a za jakých okolností se lze domoci ochrany vlastnického práva nabytého vydržením proti osobě oprávněné ve smyslu restitučních předpisů, jde-li o vydržení v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro rozpor se zákonem“, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na tuto otázku lze dle dovolatelky aplikovat závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2235/2019, dle nějž rozhodovací praxe dovolacího soudu výslovně připouští vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí), který zopakoval v usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2235/2019, a v němž se dále uvádí, že jde-li o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). Dovolatelka namítá, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16, které však lze použít výlučně na situaci nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/15). O takový případ se v dané věci nejedná, pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že „žalovaní neodvozují své vlastnické právo k dotčeným pozemkům z neplatného právního jednání, nýbrž z titulu vydržení, k němuž došlo v roce 2010“. Dobrá víra žalovaných v nabytí vlastnického práva však nebyla žalobci v průběhu řízení zpochybňována, takže k tomu mohlo dojít až podáním žaloby dne 17. 10. 2012, tedy po uplynutí desetileté nepřetržité oprávněné držby. Se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 proto nejsou v rozporu citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž připouští vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení. Odvolací soud tedy danou věc nesprávně právně posoudil, jelikož nerozlišil mezi způsobem nabytí vlastnického práva: a) na základě neplatného právního jednání, kdy na situaci střetu ochrany vlastnického práva přiznaného rozhodnutím pozemkového úřadu a ochrany nabyvatele jednajícího v dobré víře ve stav zápisu v katastru nemovitostí by bylo lze aplikovat závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/16, preferující nápravu dřívějších křivd oproti vlastnickému právu nabytému z neplatného právního úkonu, a b) na základě vydržení, kdy je třeba aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2235/2019. Jestliže odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování ke zjištění, že žalobci řádně a včas uplatnili své restituční nároky, že konkursní správkyně převedla (mimo jiné) pozemek p. č. XY na K. na základě absolutně neplatného právního úkonu ze dne 5. 4. 2000, že K., jakož i ostatní nabyvatelé, se stali „dobrověrnými držiteli“ tohoto pozemku, přičemž dovolatelka nabyla vlastnické právo k pozemku p. č. XY, resp. z něj oddělenému pozemku p. č. XY vydržením v roce 2010, že žalovaní mohli být informováni ohledně nároku žalobců nejdříve dne 23. 10. 2012 a že žalovaní současně nebyli povinnými osobami dle §5 zákona o půdě, a tudíž účastníky restitučního řízení, měl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k dovolatelce jako věcně správný potvrdit, neboť řádně nabyla vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením. Žalobci si přitom museli být vědomi stavu zápisů v katastru nemovitostí, z něhož je seznatelné, komu svědčí vlastnické právo k nemovité věci, a nic jim nebránilo, aby před uplynutím desetileté vydržecí doby zamezili pro ně nepříznivému následku vydržení, tedy měli a mohli informovat evidovaného vlastníka o povaze svého uplatněného nároku, o němž před uplynutím desetileté vydržecí doby nebylo rozhodnuto, což však neučinili. Za takové situace - i s ohledem na princip právní jistoty a zásadu vigilantibus iura - se nejeví následek vydržení vlastnického práva dovolatelkou nespravedlivým důsledkem pro žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) - dále též jen „dovolatel 2)“, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jej napadl ve výroku II. o věci samé a v závislých výrocích III. a IV., přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu, alternativně, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázku hmotného práva, a to „kolize nabytí vlastnického práva na základě restitučních nároků plynoucích ze zákona o půdě, v tehdejším znění, a nabytí vlastnického práva koupí z konkursní podstaty dle ZKV, v tehdejším znění, a o otázku vydržení předmětných pozemků dovolatelem“; dovolacím soudem pak nebyla řešena otázka, „které z vlastnických práv má být považováno za primární, tedy zda vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkursní podstaty (insolvenčním správcem), která byla schválena pravomocným rozhodnutím soudu“, či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě. K posouzení vlastnického práva k pozemku p. č. XY ve vlastnictví dovolatele jsou dle jeho názoru podstatné následující skutečnosti: a) že jeho právní předchůdce nabyl pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkursní podstaty, k níž byl dán předchozí souhlas konkursního soudu, b) že nebylo prokázáno, že by správkyně konkursní podstaty věděla o uplatnění restitučního nároku k předmětnému pozemku, když v řízení nebylo ani prokázáno, že restituční nárok byl uplatněn, a c) že i v případě, kdy by správkyně o uplatnění restitučního nároku věděla (což odmítá), byl jeho právní předchůdce v dobré víře. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává dovolatel jednak v tom, že kupní smlouvu ze dne 5. 4. 2000 uzavřenou mezi správkyní konkursní podstaty a K. posoudil jako neplatnou, a dále jak vyhodnotil střet dvou vlastnických práv - údajného vlastnického práva žalobců a jeho vlastnického práva nabytého (přinejmenším) vydržením. Namítá, že v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by správkyně konkursní podstaty byla informována o uplatnění restitučních nároků, že pozemek byl do konkursní podstaty sepsán v souladu s ustanoveními ZKV, přičemž aby bylo zahrnutí pozemku považováno za rozporné §68 ZKV, musela by být správkyně konkursní informována o uplatněných restitučních nárocích právě k tomuto pozemku. Pokud pak žalobci nebyli konkursním soudem vyzváni k podání vylučovací žaloby a vyzváni být měli, jedná se o pochybení soudu či správkyně konkursní podstaty, což „nemůže být dáváno k jeho tíži“, když věděl o tom, že konkursní soud dal souhlas s prodejem pozemku. Dále má dovolatel za to, že pozemek nabyl v dobré víře, když „z pohledu vkladatelky i jeho samotného nebyl důvod k pochybnostem o nabytí vlastnického práva“ (a maiori ad minus oprávněné držby), a uplynula i doba 10 let stanovená k jeho nabytí vydržením. Přestože je dovolatel přesvědčen o platnosti kupní smlouvy, odkázal ohledně vydržení nemovitosti na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, z nějž pro danou věc plyne, že pokud K. věřila pravomocnému usnesení konkursního soudu, že správkyně může pozemky prodat, lze takovouto míru opatrnosti považovat za více než obvyklou, a „zcela jistě byl splněn test opatrnosti normální“. K tomuto závěru sice odvolací soud dospěl, když konstatoval, že dovolatel je vlastníkem pozemku, nesprávně však odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16. V tomto ohledu namítá, že střetem vlastnického práva přiznaného dle zákona o půdě a vlastnického práva nabytého v konkursním řízení se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11, v tzv. „kauze A.“; dále odkázal též na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“). Z těchto rozhodnutí je dle dovolatele zřejmé, že při střetu vlastnického práva nabytého v rámci konkursního řízení a vlastnického práva přiznaného na základě zákona o půdě Nejvyšší soud - i přes judikaturu Ústavního soudu - vždy favorizoval nabytí vlastnického práva v rámci konkursního řízení. Je tedy přesvědčen, že by stejně tak „mělo být favorizováno nabytí vlastnického práva vydržením v případě, kdy vydržitel, resp. jeho právní předchůdce, byl v dobré víře, že nabyl vlastnické právo od osoby ustanovené soudem smlouvou schválenou pravomocným rozhodnutím soudu“. Dále dovolatel namítá, že v otázce posouzení platnosti převodu pozemků prodejem majetku nacházejícím se v konkursní podstatě, k němuž byl udělen souhlas soudu v případě, kdy byl k předmětným pozemkům později uplatněn restituční nárok, rozhoduje Nejvyšší soud rozdílně. V „kauze A.“ totiž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 (a Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 762/11) dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou byly nemovitosti převedeny správkyní konkursní podstaty na třetí osobu, byla platná, resp. že nároky oprávněných restituentů nemohou vlastnické právo nabyvatele nemovitostí z kupní smlouvy ohrozit, a naproti tomu v „kauze Megatech“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016) dovolací soud za obdobné skutkové situace konstatoval, že kupní smlouva je neplatná, a tudíž nemůže mít za následek převod vlastnického práva. Skutkový stav v „kauze A.“ a v „kauze Megatech“ sice nebyl totožný, neboť v případě „kauzy A.“ (i v daném případě) byl k prodeji předmětných pozemků z konkursní podstaty úpadce udělen pravomocný souhlas konkursního soudu, zatímco v „kauze Megatech“ byl souhlas konkursního soudu udělen až po uzavření kupní smlouvy. Dle dovolatele by daná věc měla být posuzována shodně jako v případě „kauzy A.“; s rozhodnutími vydanými v této kauze se Nejvyšší soud v předchozím zrušujícím rozsudku nijak nevypořádal. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání zejména uvedli, že dovolání žalované 1) není dle jejich názoru přípustné, neboť rozhodnutí jí citovaná na daný případ nedopadají, jelikož v těchto věcech se jednalo o nároky církví a náboženských společností, že její právní předchůdci se nemohli chopit řádné držby pozemku a že jim nesvědčila dobrá víra, že na žalovanou 1) se ohledně vydržení kladou přísnější nároky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1404/13) a že naopak na danou věc dopadají nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 a sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008 a 28 Cdo 3368/2016. Rovněž dovolání žalovaného 2) mají za nepřípustné, jelikož rozhodnutí vydaná v obdobných věcech se shodují v závěru, že nabyvatelka pozemků, či s ní propojené osoby nemohly platně nabýt vlastnické právo z konkursní podstaty úpadce (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4716/2015 a sp. zn. 29 Cdo 520/2016). Dále žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní nabyli pozemky vydržením; v tomto ohledu poukazují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2026/2017 a na rozsudek téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2004. Žalobci navrhli, aby dovolací soud obě dovolání odmítl či zamítl.
Vzhledem k tomu, že po podání obou dovolání (před tím, než byl spis předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o nich) bylo soudem prvního stupně zjištěno, že původní žalobkyně a) B. S. dne 2. 3. 2020 zemřela, soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. 41 C 83/2012-591, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 651/2020.
Usnesením ze dne 22. 3. 2021, č. j. 41 C 83/2012-599, Městský soud v Brně rozhodl, že v řízení, jež bylo přerušeno usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. 41 C 83/2012-591, se pokračuje a že na místo žalobkyně a) bude nadále v řízení jako s jejím právním nástupcem jednáno s V. P., advokátem se sídlem XY - správcem pozůstalosti po žalobkyni a).
Z výpisu z obchodního rejstříku dále vyplývá, že od 23. 6. 2020 W. změnil obchodní firmu na K. C., a sídlo z původního: XY, na: XY (rovněž se zcela změnilo personální obsazení statutárního orgánu společnosti).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, byla podána ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že žalobci uplatnili nárok na vydání původních pozemků dle zákona o půdě u povinné osoby (úpadce) dne 24. 4. 1997 (a další restituentka B. S. dne 26. 11. 1992), že správkyně konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 i původní pozemky p. č. XY a p. č. XY (z nichž byly geometrickým plánem odděleny předmětné pozemky p. č. XY a p. č. XY), a to s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, že konkursní soud dal usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97, správkyni konkursní podstaty souhlas k přímému prodeji těchto původních pozemků mimo dražbu, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala správkyně konkursní podstaty úpadce původní pozemky K. (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 7. 4. 2000), že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10. 2000 vložila K., zakladatelka společnosti A., tyto pozemky do této společnosti jako nepeněžitý vklad, že A. notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek p. č. XY do W., že kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala A. pozemek p. č. XY W. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované 1).
Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku II. o věci samé je založeno na závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 5. 4. 2000 mezi správkyní konkursní podstaty úpadce a K. o převodu původních pozemků (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 4. 2000) je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s blokačními ustanoveními §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 ZKV.
Dovolatel 2) sice s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, avšak v tomto ohledu žádnou otázku hmotného (ani procesního práva), která by měla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a na jejímž řešení by podle jeho názoru mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, v dovolání neoznačil.
Zpochybňuje-li dovolatel 2) závěr odvolacího soudu, že označená kupní smlouva ze dne 5. 4. 2000 je neplatná, námitkami, že v řízení „nebylo prokázáno, že správkyně konkursní podstaty věděla o uplatnění restitučního nároku k předmětnému pozemku, když v řízení nebylo ani prokázáno, že restituční nárok byl uplatněn“, pak nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž těmito námitkami dovolatel zpochybňuje odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci, k čemuž však dle právní úpravy dovolacího řízení v občanském soudním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, nemá k dispozici žádný dovolací důvod. Tyto námitky nejsou způsobilé přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit ani z toho důvodu, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Namítá-li dovolatel 2) dále, že v otázce posouzení platnosti převodu pozemků prodejem majetku nacházejícím se v konkursní podstatě, k němuž byl udělen souhlas konkursního soudu v případě, kdy byl k pozemkům později uplatněn restituční nárok, rozhoduje Nejvyšší soud rozdílně, a v tomto ohledu poukazuje na „kauzu A.“ a „kauzu Megatech“, pak zřejmě přehlédl, že v dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalobci uplatnili restituční nárok k původním pozemkům výzvou adresovanou úpadci ze dne 24. 4. 1997 (a další restituentka B. S. již dne 26. 11. 1992), tedy skutečnost, že k původním pozemkům náleželo právo na vydání jinému, nevyšla najevo „později“ po uzavření kupní smlouvy mezi správkyní konkursní podstaty a K. ze dne 5. 4. 2000, ale již předtím. Již z tohoto důvodu nelze na danou věc aplikovat závěry vyslovené v „R 81/2005“.
Pokud dovolatel 2) odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11, vydaných v „kauze A.“, pak jde o věc s odlišným skutkovým základem, v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu soudu excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkursní podstaty, resp. že k výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. V dané věci, jak vyplývá ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, nebyli žalobci, či jejich právní předchůdci, konkursním soudem ani vyzváni k podání vylučovací žaloby ohledně původních pozemků p. č. XY a p. č. XY (sami je s odkazem na srovnávací sestavení parcel zmínili v podání ze dne 14. 8. 2003, byť nikoliv v jeho petitu); je tudíž logické, že soud o vyloučení těchto pozemků z konkursní podstaty nerozhodoval, když se v ní již od právních účinků vkladu do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 nenacházely.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku II. dále založeno na závěru, že žalovaní nabyli předmětné pozemky do vlastnictví vydržením, a vzhledem k tomu, že v řešení této otázky spatřuje dovolatel 2) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., jakož i vzhledem k dalším otázkám označeným oběma dovolateli týkajícím se údajného střetu dvou vlastnických práv (vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům nabytého rozhodnutím správního orgánu dle zákona o půdě a tvrzeným vlastnickým právem obou žalovaných k těmto pozemkům na základě vydržení), je třeba nejprve vyřešit otázku hmotného práva, zda žalovaní vlastnické právo k pozemkům vskutku nabyli vydržením. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že k řešení této otázky je dovolání dovolatele 2) přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalovanými k předmětným pozemkům vydržením mělo (dle závěru odvolacího soudu) dojít před 1. 1. 2014, je třeba věc posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). K posouzení právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v rozsudcích ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014.
K uvedené otázce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který v rozhodnutí ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uvedl: „Při posuzování otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (vycházející z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti)“.
Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je posouzením právním, které - jako každé právní posouzení - musí vycházet ze zjištěného skutkového stavu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96).
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 - a je ji vždy nutno hodnotit objektivně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015). Z těchto pravidel však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
V posuzované věci z obsahu spisu mj. vyplývá, že při jednání u odvolacího soudu dne 11. 12. 2019 žalobci zpochybnili dobrou víru nabyvatelky K. při nabytí vlastnického práva k původním dvěma pozemkům dle kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 poukazem na obsah jejího vyjádření ze dne 24. 11. 2005 v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001 podaném k žalobě restituentky B. S. proti žalovaným: 1) správkyni konkursní podstaty úpadce, 2) M. P. a 3) K., za účasti vedlejšího účastníka A. o určení neplatnosti kupních smluv, jímž odvolací soud provedl důkaz. V tomto podání K. k průběhu tohoto řízení uvedla, že dne 21. 4. 1999 a dne 7. 4. 2000 uzavřela se správkyni konkursní podstaty úpadce kupní smlouvy na pozemky (mj.) p. č. XY a p. č. XY, že (i) tyto pozemky byly vloženy do A. a že v době podání žaloby už tato společnost byla vlastníkem uvedených pozemků - viz LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY.
Z obsahu spisu a z výpisů z obchodních rejstříků se dále podává, že A. (jejíž zakladatelkou byla K., která oba původní pozemky do této společnosti vložila jako nepeněžitý vklad) vznikla dne 13. 12. 2000, přičemž předsedou jejího představenstva byl od tohoto data do 5. 11. 2008 K. a předsedkyní dozorčí rady ve stejném období byla K.), že W.[do něhož A. vložila notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 pozemek p. č. XY a jíž A. kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala pozemek p. č. XY] vznikl dne 21. 11. 2005, přičemž od tohoto data byl předsedou jeho představenstva K. a místopředsedkyní představenstva byla K., přičemž tato situace trvala i v době uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2008 o převodu pozemku p. č. XY z W. na žalovanou 1).
Z obsahu spisu dále vyplývá, že zástupkyně žalované 1) po skončení dokazování před odvolacím soudem v závěrečném přednesu při jednání dne 11. 12. 2019 poukázala na to, že žalovaná 1) je pátým „nabyvatelem sporného pozemku“, který nabyla v dobré víře, a že i pokud by v řízení vyšlo najevo, že K. nabyla pozemek na základě neplatného právního jednání, stala se jeho dobrověrným nabyvatelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). V písemném závěrečném návrhu pak žalovaná 1) doplnila, že nenabyla-li by pozemek na základě platného právního jednání, pak došlo k nabytí vlastnického práva k němu vydržením ve smyslu §134 obč. zák., když do desetileté vydržecí doby se započte i doba, po kterou měli věc v oprávněné držbě její právní předchůdci. Zástupkyně W. v závěrečném přednesu uvedla, že „co se týče namítané ztráty dobré víry jeho právních předchůdců, má za to, že nebylo prokázáno, že ti věděli o uplatnění restitučních nároků k pozemkům“. V písemném závěrečném návrhu pak W. uvedl, že vlastnické právo k pozemku vydržel, neboť jeho řádná držba navazuje na oprávněnou držbu jeho právních předchůdců.
Otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí byla v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu řešena opakovaně (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. III. ÚS 415/15, či sp. zn. III. ÚS 663/15, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, jimiž byly překonány závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, dospěl Nejvyšší soud (nově) shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (viz bod 56.), zdůraznil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Co se týče podmínek prvního z uvedených způsobů nabytí vlastnického práva, Ústavní soud poukázal na to, že při zvažování, zda právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku může působit i proti vlastnickému právu původního vlastníka (nelze-li je zachovat obě), je třeba zohledňovat jak obecné souvislosti, tak individuální okolnosti každého případu. Obdobně také nový občanský zákoník stanoví několik podmínek pro uplatnění zásady materiální publicity a pro ochranu nabyvatele i vůči původnímu vlastníkovi. Konkrétně pak lze opodstatněnost a možnost souběžné existence jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka, tedy toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo. Lze tak uzavřít, že ač oba způsoby nabytí vlastnického práva mají styčné body, podmínky jejich aplikace se zcela neshodují. Ústavní soud v tomto nálezu zopakoval, že i podle právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. bylo možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické právo od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové - z povahy věci originární, nikoliv derivativní - nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele.
Odvolacímu soudu je s ohledem na uvedené závěry třeba jednak vytknout, že nerozlišil rozdíl mezi dobrověrným nabytím vlastnického práva a vydržením (jak to namítá i dovolatelka), které představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založeného celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba, dále, že svůj závěr o tom, že každý ze žalovaných nabyl vlastnické právo k jednomu z pozemků na základě vydržení, učinil, aniž v tomto ohledu provedl jakékoli dokazování, a to jen na základě námitek žalovaných vznesených teprve v jejich písemných závěrečných návrzích (přičemž žádné skutkové okolnosti k těmto námitkám neuvedli), že se nezabýval personálním propojením označených společností z hlediska jejich dobré víry a (ne)oprávněnosti držby obou původních pozemků.
V naposledy uvedeném ohledu je třeba posoudit, zda - i kdyby byla K. při uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 v dobré víře při nabytí vlastnického práva k původním dvěma pozemkům, když je kupovala od správkyně konkursní podstaty, jak oba žalovaní namítají - tato dobrá víra v oprávněnost držby pozemků nezanikla již společnosti A.. (jejíž zakladatelkou a předsedkyní dozorčí rady byla K.) v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001, když z citovaného vyjádření jmenované ze dne 24. 11. 2005 se podává, že byla informována o tom, že k oběma původním pozemkům byl uplatněn restituční nárok dle zákona o půdě B. S., která kupní smlouvu uzavřenou správkyní konkursní podstaty úpadce s K. považovala za neplatnou; v tomto ohledu je tedy z tohoto spisu třeba zjistit, kdy žaloba (podaná již v roce 2001) B. S. byla doručena K. a A., na základě níž se seznámily se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jim pozemky po právu patří (patřily). Z důvodu personálního propojení A. s W. pak bylo nutné posoudit, zda W. (jejíž místopředsedkyní představenstva byla od 21. 11. 2005 do 25. 9. 2014 K.) byla či nebyla v dobré víře v oprávněnou držbu obou pozemků, která by v záporném případě mohla vést k závěru o nemožnosti vydržení vlastnického práva k jednomu z pozemků W. Pro závěr o zániku dobré víry W., resp. jejího kolektivního statutárního orgánu, by mohla svědčit i ta okolnost, že v období od 21. 11. 2005 do 20. 10. 2014 za tuto společnost jednali a podepisovali předseda nebo místopředseda představenstva, každý samostatně, jak z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá.
Je možno poukázat i na to, že K. podala dne 1. 2. 2005 žalobu u Městského soudu v Brně (vedenou pod sp. zn. 48 C 44/2005) proti B. S. o stanovení povinnosti uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně převodu specifikovaných pozemků, k níž doložila jednak rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 3239/92/27-RBD,RN (pravomocné dne 3. 2. 2004), týkající se restitučního nároku B. S. a původní žalobkyně a), žalobce b) a F. K., a dále předložila „prohlášení o společném záměru a postupu“ - dohodu o narovnání vzájemných vztahů uzavřenou B. Sch., správkyní konkursní podstaty úpadce, A. (zastoupenou předsedou představenstva K.) a K. (která je přílohou spisu), v níž se B. S. zavázala ve prospěch A. vzdát se restitučních nároků mimo jiné i ke všem částem původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tedy před tím, než A. tento pozemek vložila notářským zápisem do W. (jejímž předsedou představenstva byl od 21. 11. 2005 K. a místopředsedkyní představenstva byla K.).
Závěr odvolacího soudu, že W., resp. žalovaný 2), nabyl pozemek p. č. XY vydržením v roce 2010, tedy se započítáním doby, po kterou měla tento pozemek v držbě jeho právní předchůdkyně A., je tak předčasný a tudíž nesprávný.
Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i subjektem držby. Platné právo v rozhodné době (tj. dne 29. 12. 2008, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi W. a Českou republikou - Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky, která je od svého zřízení dne 1. 3. 1995 organizační složkou státu) neupravovalo (a ani dnes neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby držba státu byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však nemůže jít, nebyl-li by stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc (v daném případě původní pozemek p. č. 1836/10) mu patří, již při uchopení se držby. V dané věci by tedy bylo možno závěr o tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001). Takový závěr však odvolací soud neučinil. Pokud vyšel z toho, že stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem, spočívá jeho rozhodnutí i v tomto ohledu na nesprávném právním posouzení věci, když skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly [kromě toho bylo třeba zjistit rovněž i to, zda Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (ne)byla personálně propojena s W.]. V důsledku jiného právního názoru dovolacího soudu bude v dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem.
V případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 1) nenabyla vlastnictví k pozemku p. č. XY vydržením, bude namístě posoudit, zda vlastnictví k tomuto pozemku nabyla originárně jako dobrověrný nabyvatel ve smyslu závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a sp. zn. I. ÚS 2219/12, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013.
Protože rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, není ve výroku II., jímž ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., správný, protože v tomto rozsahu nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) o nákladech řízení před soudy všech stupňů, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž pro předčasnost řešil další otázky dovolatelů nastíněné v obou dovoláních.
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou pro odvolací soud závazné (§243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a obou dovolacích řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu