ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2247.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2247/2021-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti (na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu): Zemědělská Klučenice a. s., IČO 25601334, se sídlem Klučenice 69, zastoupená Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 218/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 4 Co 256/2019-452, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad a vedlejší účastnice vystupující na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2019, č. j. 38 C 218/2016-406, potvrdil ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 24. 8. 2016, č. j. SPU 419525/2016/37/Ši, sp. zn. SP20400/2015-537203, výrokem, na jehož základě mu měl být vydán pozemek parc. č. 29/3 v k. ú. Klučenice (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalobci vydává pozemek parc. č. 29/3 v k. ú. Klučenice, vymezený oddělovacím geometrickým plánem vyhotoveným společností Česká geodetická s. r. o. dne 23. 4. 2019, pod č. 509-23/2018, a v uvedeném rozsahu se nahrazuje výše označené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, jinak jej, pokud jím byla zamítnuta žaloba o vydání dalších geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výroky III. a IV. rozsudku pak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Brojila vůči té části výroku II., jíž byl prvostupňový rozsudek změněn, a vůči nákladovým výrokům III. a IV. Předestřela otázku, zda vydání výše označeným geometrickým plánem vymezeného pozemku parc. č. 29/3 v k. ú. Klučenice ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., brání okolnost, že je funkčně propojen s budovou ,,zrníku“ (tvořící součást areálu sloužícího zemědělské výrobě), ve vztahu k níž plní funkce přístupové komunikace a manipulační plochy. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, sp. zn. 28 Cdo 411/2014, 28 Cdo 1649/2014, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a sp. zn. 28 Cdo 1758/2013, a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/2014. Předložila rovněž otázku, zda rozhodnutím soudu v režimu zákona č. 428/2012 Sb. lze vydat oprávněné osobě geometrickým plánem vymezenou část pozemkové parcely, jež není dotčena restituční výlukou (§8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), i bez souhlasu povinné osoby a ingerence stavebního úřadu. Namítala, že tato otázka s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, má být oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena jinak.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Vedlejší účastnice se ztotožnila s dovoláním České republiky – Státního pozemkového úřadu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu (dle občanskoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013), tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Považuje-li se nicméně dle uvedeného ustanovení za zastavěnou také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze – podobně jako při výkladu a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě – dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; u nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017).
Ovšem sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, uzavřel, že vydání geometrickým plánem vymezeného pozemku parc. č. 29/3 v k. ú. Klučenice oprávněné osobě výluka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání, když tento se nachází při okraji areálu sloužícího zemědělské výrobě, je zatravněn, neplní funkci pozemní (kupř. příjezdové) komunikace, není na něm umístěna žádná stavba v občanskoprávním smyslu a jeho restitucí nebude ohrožena dostupnost, obsluha či údržba budovy nacházející se na sousedícím pozemku parc. č. 193 v k. ú. Klučenice (,,zrník“) – přístup k ní lze zajistit přes pozemek parc. č. 29/8 téhož katastrálního území, pak v situaci, kdy nárokovaný pozemek lze od areálu využívaného k zemědělské výrobě vlastnicky oddělit, aniž by využití areálu bylo ztíženo či znemožněno, nejsou konkluze odvolacího soudu nikterak nepřiměřené či nelogické a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazuje dovolatelka), na které není důvodu čehokoliv měnit.
Odvolací soud se konečně judikatuře Nejvyššího soudu nikterak nezpronevěřil ani při řešení otázky, zda je soudům v restitučním řízení přiznána pravomoc rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, ohledně nichž jsou dány zákonné předpoklady naturální restituce, a to i bez souhlasu povinné osoby či ingerence stavebního úřadu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala totiž na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její restituovatelné části, respektive části vhodné, coby náhradní zemědělský pozemek, oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně se v rozhodovací praxi dovolacího soudu připomínají i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021).
Závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, ostatně nejsou plně přenositelné do poměrů nyní projednávané kauzy, ať již pro odlišné individuální skutkové okolnosti případu, tak i pro rozdílný rámec právní, neb odkazované rozhodnutí se otázkou naturální restituovatelnosti pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nezabývá. Dovolací soud se pak již i ve své dřívější rozhodovací praxi opakovaně přihlásil ke konkluzím, dle nichž předmětem naturální restituce mohou být i ty geometrickým plánem oddělené části pozemkových parcel, ohledně kterých jsou naplněny veškeré restituční podmínky ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a jež nejsou dotčeny restitučními výlukami dle §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019). Okolnost, že zákon č. 428/2012 Sb. je zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem naturální restituce její (restituční výlukou nedotčené) části, nadto plyne z výslovné zákonné dikce – viz ustanovení zákona, jež výslovně reglementují vydání částí stávajících pozemkových parcel a jejich případné rozdělení pomocí geometrického plánu (§8 odst. 1 písm. a/, f/ či §14 zákona č. 428/2012 Sb.).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto (vedlejší účastnice vystupující na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu je v takovém případě k náhradě nákladů dovolacího řízení povinna společně a nerozdílně s dovolatelkou; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněné pod č. 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 620/2016) a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu