ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3183.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3183/2021-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) B. V., narozené dne XY, bytem XY b) V. K., narozeného dne XY, bytem XY, c) V. S., narozené dne XY, bytem v XY, a d) J. S., narozené dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o převod náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 363/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 12 Co 95/2021-697, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.376 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 výrokem II. rozsudku ze dne 23. 11. 2020, č. j. 15 C 363/2019-652, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků se žalobci dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví každému ve výši id. ¼ k celku, a to parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY obou v k. ú. XY, a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY; dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 222.809,40 Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 12 Co 95/2021-697, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), jinak jej ve vyhovujícím výroku II. o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 43.008,24 Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné, přičemž předestřela otázky liknavosti a svévole z její strany při uspokojování restitučního nároku žalobců a ocenění odňatého majetku. Mínila, že soudy obou stupňů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015) ocenily odňaté pozemky jako stavební, ačkoliv v době jejich odnětí neexistovala územně plánovací dokumentace určující pozemky k výstavbě, k faktickému zastavění odňatých pozemků nedošlo bezprostředně po odnětí a navíc se jednalo o pozemky v obci XY, nikoliv v Praze. Vznášela dále otázku vhodnosti požadovaných náhradních pozemků, a to parc. č. XY v k. ú. XY (ohledně nějž namítala, že k němu uplatnilo hlavní město Praha žádost o převod a že jeho část je v ochranném pásmu přírodní rezervace), pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY (které jsou dle sdělení Institutu pro plánování a rozvoj hl. m. Prahy určeny jako koridor pro vysokorychlostní komunikaci Praha-Benešov, navíc jejich hodnota byla mezi stranami sporná, rozdíl v ocenění činí poměrně značnou částku, přičemž však „žádný znalec nebyl vyslechnut“), a pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY (o jejichž převod „požádala obec a 4 fyzické osoby“). Měla za to, že se odvolací soud při řešení otázky vhodnosti převodu těchto pozemků odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1994/2020. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudky soudů obou stupňů tak, že se žaloba na převod těchto pozemků zamítá.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR - dále jen „Fond“) může oprávněná osoba uplatnit nárok u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3134/2020). Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) pak lze kvalifikovat i takový postup dovolatelky (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněných osobách spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1405/2020).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani jejich případné vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1405/2020.
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky (Fondu) při uspokojování restitučních nároků žalobců lze označit za liknavý a svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka (Fond) i přes aktivní přístup žalobců (viz neúspěšná účast žalobců v nabídkových řízeních v letech 2001, 2004 a 2019) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení (žalobci uplatnili restituční nárok již v roce 1992 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (Fondu) nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních náhradních vhodných pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3134/2020).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru původních pozemků v době jejich přechodu na stát, jež s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy pozemky byly v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (existující územně plánovací dokumentace, vykoupení či vyvlastnění za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění, dle nichž v době přechodu na stát (rozhodnutím o vyvlastnění ze dne 21. 12. 1960, č. j. Výst. 330-6798-6799-6800-6801/60 Tv.) existovalo pro danou lokalitu územní rozhodnutí „Nové výstavby letiště Praha-Ruzyně“ z října 1959 a rozhodnutí o změně kultury pozemků z listopadu 1960, v závislosti na nichž byly pozemky vyvlastněny se záměrem využít je k rozšíření stávajícího letiště Praha - Ruzyně, přičemž tato výstavba byla (byť s jistým časovým odstupem) také realizována. Jde tedy o závěr založený na komplexním posouzení zjištěných skutečností a jako takový konvenující shora odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl pak opakovaně aprobován flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být splněno kumulativně více předpokladů) , jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou vést k závěru o stavební povaze pozemku. Úvaha soudů obou stupňů o tom, že odňaté pozemky jest ocenit jako pozemky určené pro stavbu, tedy není nikterak nepřiměřená ani odporující judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, a ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, ve věci totožných účastníků řízení též usnesení téhož soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2548/2021).
Stran námitek, že původní pozemky v době jejich odnětí byly administrativně začleněny do obce XY, pak dovolací soud předně odkazuje na nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud na straně jedné akcentoval potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemku ke dni odnětí státem, na straně druhé poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být (zásadně) poskytnut též pozemek v malé obci, avšak s tím, že tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se totiž skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Vždyť hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (viz odst. 14-16 citovaného nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, či ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014. V souladu s uvedenou judikaturou tedy odvolací soud odňaté pozemky oceňoval bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemky nacházející se na území hlavního města Prahy - vždyť nebýt zákonné překážky naturální restituce, byly by restituentům vydány tyto do hlavního města Prahy již administrativně včleněné pozemky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, či ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015).
Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu. Ze všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr, jako z rozhodnutí výše citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí jest usuzovat na základě různorodých kritérií - viz výše.
K námitkám dovolatelky, že pozemky parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nejsou vhodné k převodu do podílového spoluvlastnictví žalobců jakožto pozemky náhradní:
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
K otázce potenciální (ne)zařaditelnosti pozemku do veřejné nabídky náhradních pozemků, potažmo nemožnosti uzavřít smlouvu o jeho převodu s oprávněnou osobou v situaci, kdy bylo uplatněno právo na jeho přednostní převod ze strany obce dle zvláštního právního předpisu (§11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019), konkrétně §7 nebo §10 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů - dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020).
Rozhodující pro posouzení (a pro vydání požadovaného rozhodnutí, jež je v daném případě povahy konstitutivní), je-li oprávněnou osobou k bezúplatnému převodu žádaný pozemek jako náhradní vhodný, je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (srov. §154 odst. 1 o. s. ř. a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
Výše uvedeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v posuzované věci nikterak nezpronevěřil.
Namítá-li dovolatelka (stejně jako v řízení před soudy obou stupňů) existenci překážky převodu pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY do podílového spoluvlastnictví žalobců, spočívající v tom, že „o jejich převod požádala obec a 4 fyzické osoby“, pak je třeba poukázat na to, že soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že tyto pozemky se nenacházejí v zastavěném území obce či zastavitelné ploše (nebo že by byly určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou), na základě čehož dospěly (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019) k závěru, že jejich převodu na žalobce nebrání žádost obce podaná dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. Kromě toho z obsahu spisu vyplývá, že oba tyto pozemky po podání žádosti obce v roce 2015 o bezúplatný převod sama žalovaná zařadila do veřejné nabídky náhradních pozemků pro oprávněné osoby, kterou uveřejnila na svých stránkách dne 15. 6. 2015 (viz též žádosti oprávněných osob, které žalovaná soudu předložila), že ohledně ocenění těchto pozemků za účelem jejich zařazení do veřejné nabídky nechala zpracovat znalcem Ing. Danielem Fiřtem znalecký posudek ze dne 3. 6. 2015, jímž byl v řízení proveden důkaz, přičemž na jeho titulní straně se výslovně uvádí, že jeho účelem je ocenění pro veřejnou nabídku podle zákona č. 229/1991 Sb. Je tedy evidentní, že shora uvedená námitka dovolatelky je zcela lichá.
Pokud pak jde o dovolatelkou tvrzenou a opětovně namítanou nevhodnost pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY k převodu do podílového spoluvlastnictví žalobců, pak rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na skutkovém zjištění, že oba tyto nezastavěné pozemky jsou svým druhem ornou půdou, že z platného územního plánu hl. m. Prahy a informace o regulativech plyne, že tyto pozemky jsou součástí plochy LR - lesní porosty, přičemž jejich hlavním využitím je plnění funkce lesa ve smyslu lesního zákona (přípustné využití jsou lesní porosty a porosty lesního charakteru, lesní školky, sady a zahrady, trvalé travní porosty, drobné vodní plochy, nekrytá dětská a kondiční hřiště s přírodním povrchem, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace a prostory); z výseče z výkresu č. 37 územního plánu a legendy k němu je zřejmé, že se nacházejí v nezastavitelném území a že na nich není plánována žádná veřejně prospěšná stavba. Dle platné územně plánovací dokumentace ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) tedy tyto pozemky netvořily součást koridoru územní rezervy vysokorychlostní tratě pro vysokorychlostní trasu Praha-Benešov, jak to ostatně vyplývá ze sdělení Institutu pro plánování a rozvoj hl. m. Prahy, podle nějž tento koridor územní rezervy bude teprve zapracován, resp. upřesněn, a vymezen v připravované změně platného územního plánu hl. m. Prahy.
Namítá-li dovolatelka dále, že „hodnota těchto pozemků byla mezi stranami sporná, že rozdíl v jejich ocenění činí poměrně velkou částku, přičemž však žádný znalec nebyl vyslechnut“, nelze ani v tomto ohledu považovat její námitky za relevantní. Soudy obou stupňů stran ocenění těchto pozemků vyšly ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Magdaleny Čudové ze dne 30. 8. 2018, nikoli z dodatku k tomuto posudku vypracovanému na základě výslovného požadavku žalované, aby je ocenila jako určené ke zřízení zahrad či jako pozemky stavební (proti čemuž i sama znalkyně vznesla metodologickou výhradu), ačkoli - jak bylo uvedeno již shora - se jedná o pozemky v nezastavitelném území (tedy nejsou určeny k zástavbě), na nichž se nachází souvislý lesní porost. Soudy obou stupňů proto v souladu s oceňovacím předpisem vycházely ze znaleckého posudku jmenované znalkyně a nikoli z žalovanou vyžádaného dodatku k tomuto posudku. Je třeba též připomenout, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu (dle územního plánu) v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
Pokud pak jde o otázku vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (orná půda) k převodu na žalobce (ohledně nějž dovolatelka namítá, že k němu uplatnilo hlavní město Praha žádost o převod a že jeho část je v ochranném pásmu přírodní rezervace), pak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že jeho převodu na žalobce žádná zákonná překážka dle §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či §11 odst. 1 zákona o půdě a ani jiná překážka nebrání. O jeho bezúplatný převod dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. sice dne 15. 5. 2014 (viz čl. 251-252 spisu) požádalo hlavní město Praha (přičemž dle jeho sdělení ze dne 16. 3. 2020 na této žádosti trvá; viz čl. 405 spisu), pro vyhovění této žádosti však není splněna žádná z podmínek uvedených v tomto ustanovení, jak soudy obou stupňů uzavřely na základě zjištění, že tento nezastavěný pozemek (orná půda) se nenachází v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše a že není ani určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou. Nadto v okamžiku, kdy obec podá žádost o bezúplatný převod pozemku, vzniká jí nárok majetkoprávní povahy, jež podléhá promlčení (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3876/2012, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, z nichž na poslední dva odkázal již soud prvního stupně), přičemž promlčecí doba (§629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) počíná běžet následující den po podání žádosti (§619 o. z.). Námitku, že část tohoto pozemku se nachází v ochranném pásmu přírodní rezervace, uplatnila žalovaná až v dovolacím řízení a z hlediska §241a odst. 6 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustnou novotu (ostatně z výpisu z katastru nemovitostí ani nevyplývá, že by se jeho část měla nacházet v ochranném pásmu přírodní rezervace).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu