ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.290.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 290/2021-1915
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání obviněné L. V. , nar. XY v XY, bytem XY, a obviněné D. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 7 To 303/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 86/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná L. V. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelky“) a obviněná D. V. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelky“) byly rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 3 T 86/2019, uznány vinnými, a to obviněná L. V. zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod body 1) až 4) výroku o vině tohoto rozsudku a obviněná D. V. zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině tohoto rozsudku. Za uvedený zločin byla obviněná L. V. podle §210 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněná D. V. byla za uvedený zločin odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné L. V. k náhradě způsobené škody. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obviněný M. Š. a odsouzen podle §210 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku – uvedený obviněný odvolání nepodal] .
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 7 To 303/2020, byl z podnětu odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu ve vztahu k obviněné D. V. zrušen a ve vztahu k obviněné L. V. byl zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. Městský soud v Praze znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou D. V. vinnou pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku a §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byla odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněná L. V. byla týmž rozsudkem odvolacího soudu odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obě obviněné podaly prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, v němž uplatnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu odmítly skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně. Na podporu svého tvrzení, že se nedopustily žádného protiprávního jednání, uvedla obviněná L. V., že v případě jednání, pro které byla odsouzena, zcela absentuje jakýkoli její úmysl, který nebyl žádným důkazem prokázán, a to nejen k povaze cvičení ve fitness centru P. J. F., ale také ve vztahu k vzdálenosti, kterou byla nucena dojíždět na nutné rehabilitační cvičení, stejně jako k úmyslu zveličování zdravotních problémů, kterými po prodělané dopravní nehodě trpěla. V této souvislosti poukázala na důkazy ve věci provedené, ke kterým však podle jejího mínění nebylo nižšími soudy přihlíženo. Obviněná D. V. poukázala na to, že odvolací soud neuvedl žádnou skutečnost, která jej vedla k závěru, že se také ona dopustila trestné činnosti a nezkoumal naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým ji uznal vinnou. Obě obviněné poukázaly na to, že v jejich případě existuje extrémní rozpor, neboť se jedná o situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, na základě kterých jsou učiněny právní závěry odvolacího soudu, nemají podklad v provedených důkazech, kdy navíc provedené důkazy zejména v podobě výslechu svědků byly ze strany obecných soudů činěny zjevně zaujatě a neobjektivně, případně z nich byly brány v potaz pouze okolnosti svědčící v neprospěch dovolatelek, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces“. Podle jejich mínění byl postup soudů zaujatý a „tendenční odporující zásadě in dubio pro reo a zásadě presumpce neviny“, soudy nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., a proto navrhly, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 7 To 303/2020, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 3 T 86/2019, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k věci nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněných týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné uvést, že námitky uplatněné v dovolání obviněnými jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jejich obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ viz bod 3. a 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; v odvolacím řízení argumentovaly mj. tím, že to co je jim kladeno za vinu, není trestným činem; učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, obviněná L. V. dojížděla na rehabilitace a ta byla prováděna pod dohledem zdravotníka; soudy uvěřily nevěrohodným a rozporuplným svědeckým výpovědím; veškeré uplatněné nároky byly oprávněné; obviněná L. V. se průběžně vracela do Turnova, kde s matkou bydlela a byla odkázána na její pomoc atd. ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení se týkají nesprávného hodnocení důkazů, neztotožnění se se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, což je mj. dokladováno i samotným odkazem obviněných na nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (procesní ustanovení, nikoli hmotněprávní), zásadu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř. opět procesní ustanovení), taktéž indubio pro reo. Vzhledem k tomu, že obviněnými nebyly uplatněny jiné námitky než shora uvedené, které je nutno označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, musel i Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené zjištění reagovat svým dalším postupem, neboť již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř ., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. S ohledem na konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno uvést, že obviněné své námitky sice formálně opírají o uplatněný dovolací důvod, ovšem jimi namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněné svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněné nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že za vinu jim kladený trestný čin nespáchaly. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
13. Pouze nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud uvádí, že pro posouzení správnosti závěru o zavinění (dovolatelky zpochybňují prokázání úmyslu) obviněných je třeba konstatovat, že zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění a způsobí takovým činem značnou škodu. Z hlediska obviněnými zpochybňované subjektivní stránky uvedeného zločinu je podstatné, že v případě §210 odst. 1 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž zásadně postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vyjádřené v odstavci 5 písm. c) cit. ustanovení, postačí k jejímu naplnění nedbalost. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §210 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vzniku škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě spočívající zejména ve vylákání pojistného plnění směřovat, i když zpravidla tomu tak bude (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2080, 2091 a 2095).
14. Pro posouzení subjektivní stránky jsou též podstatná zjištění vztahující se k objektivní stránce trestného činu, k nimž je vhodné zmínit, že obviněné byly podle tzv. právní věty výroku o vině shledány vinnými v alternativě, že uvedly nepravdivé údaje, za něž se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření nebo změnu pojistné smlouvy nebo pro likvidaci pojistné události nebo pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. V souvislosti s likvidací pojistné události takovými údaji mohou být zejména nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o vzniku a průběhu pojistné události, údaje uváděné při šetření takové události apod. Při uplatnění práva na plnění to budou zejména údaje týkající se rozsahu pojistné události, vzniklých následků, jejich rozsahu, ocenění apod.
15. Jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí a rozsahu jim předcházejícího dokazování zřejmé, soudy respektovaly, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, neboť subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu), přičemž subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a proto soudy na zavinění obviněných usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo, zejména z konkrétního chování, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění podložily výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul, byť okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly primárně z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněných k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Zavinění je v posuzované věci navázáno na porušení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225).
16. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že obviněné se činu kladeného jim za vinu, v němž byl shledán zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dopustily v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o který jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním způsobí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 202–234).
17. Ze všech ve věci prokázaných okolností je zřejmé, že obviněné chtěly popsaným způsobem uvést nepravdivé údaje v souvislosti s uplatněním práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, a také tak skutečně učinily s tím, že o nepravdivosti uváděných údajů i fiktivnosti předkládaných podkladů věděly, čímž sledovaly, aby sebe či jiného na úkor poškozených pojišťoven neoprávněně obohatily, a tím způsobily značnou škodu. Nejvyšší soud shledal, že soudy správně jednání obviněných posoudily jako úmyslné, a to v souladu s podstatou zavinění u trestného činu pojistného podvodu. Správně shledaly, že v projednávané věci, s ohledem na to, jak byl skutek zjištěn a vymezen, obviněné naplnily formální znaky zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněných směřující proti závěru o naplnění subjektivní stránky, vázané na argumentaci, že žádným důkazem nebyl prokázán jejich úmysl, případně, že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., rovněž primárně zpochybňují hodnocení důkazů k závěru o zavinění vedoucím, a byť úmysl je pojmem trestního práva hmotného, nelze než konstatovat, že jde o námitky skutkové a procesní (viz shora).
18. Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. V této souvislosti lze ještě zdůraznit, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
19. K argumentaci obviněných lze uvést, že předmětný skutek, zejména obviněnými namítané nesprávné zjištění rehabilitační povahy cvičení v P. J. F., nesprávný závěr o nepravdivosti údajů vztahujících se k dojíždění obviněné L. V. na rehabilitační cvičení, jakož i nesprávný závěr o zveličování zdravotních potíží obviněné L. V., byl zjištěn celou řadou důkazů, mezi kterými jsou např. výpověď spoluobviněného M. Š. a dalších svědků např. z řad zaměstnanců P. J. F., lékařů, fyzioterapeutů, spolunájemců a sousedů obviněné L. V. a celé řady dalších svědků, včetně znaleckých posudků a listinných důkazů.
20. V projednávané ve ̌ci bylo př itom prokázáno, z ̌e obviněná L. V. za podpory a pomoci obviněné D. V. zcela vědomě uváděla při uplatnění práva na pojistné plnění nepravdivé informace spočívající především v povaze cvičení ve fitness centru P. J. F., o schopnosti obviněné L. V. samostatně se o sebe postarat, o vzdálenosti, ze které obviněná L. V. dojížděla na rehabilitační cvičení, atd. Všechna uvedená zjiště ní soudy ni žších stupňů pečlivě popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí a Nejvyšš í soud tak nemá pochybnosti o tom, z ̌ e v projednávané ve ̌ci došlo v dů sledku jednání obviněných ke vzniku pojistného podvodu, tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního a druhého stupně.
21. Ve vztahu k tvrzení obviněných, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k porušení práva na spravedlivý proces [byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ,pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatelek zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
23. K tvrzení obviněné D. V., že soud prvního ani druhého stupně „neuvedl ničeho o tom, jak dospěl k závěru, že se dopustila trestné činnosti a nezkoumal znaky tohoto trestného činu“, musí Nejvyšší soud pouze pro stručnost uvést, že s uvedenou argumentací nelze souhlasit, neboť soud prvního stupně v bodě 95) ve vztahu k obviněné D. V., při provázanosti s bodem 94) uvedl, proč byla obviněná uznána vinnou. Odvolací soud např. v bodě 15. – 17) svého rozsudku velmi podrobně popisuje účast obviněné D. V. na páchané trestné činnosti, přičemž Nejvyšší soud se s uvedenými hodnotícími závěry ztotožnil.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann