ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.403.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 403/2021-6610
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovoláních obviněných D. K. , nar. XY v XY, občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, obviněného L. B. , nar. XY v XY, občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, a obviněného M. H. , nar. XY v XY, občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6399, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 10/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. K. a L. B. odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění D. K., L. B. a M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, „dovolatel“ či „obvinění“ a též „dovolatelé“) byli rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 68 T 10/2019-6134, uznáni vinnými následujícími trestnými činy. Obviněný B. jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 1) a 2) výroku o vině tohoto rozsudku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 2) výroku o vině tohoto rozsudku, a dále zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 3) až 4) výroku o vině tohoto rozsudku. Obviněný H. byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 3) až 4) výroku o vině tohoto rozsudku. Obviněný K. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 5) až 12) výroku o vině tohoto rozsudku a dále přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to jednáním popsaným pod bodem 9) výroku o vině tohoto rozsudku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný B. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Obviněný H. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody trvání tří let. Obviněný K. byl za uvedené trestné činy podle §205 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli všichni obvinění pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. [Týmž rozsudkem byli obvinění zproštěni podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby (viz blíže skutky popsané na str. 7-21 rozsudku; podle téhož ustanovení byl obžaloby zproštěn také obviněný T. K. a J. K. (viz blíže skutky popsané na str. 21-30 rozsudku)].
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6399, z podnětu odvolání obviněných i státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v jeho odsuzující části zrušen, a podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl tak, že uznal obviněného B. vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění zák. č. 333/2020 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 1 až 2) výroku o vině tohoto rozsudku, dále přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zák. č. 333/2020 Sb., spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 2) výroku o vině tohoto rozsudku a zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 3 až 4) výroku o vině tohoto rozsudku. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl tak, že uznal vinným rovněž obviněného H., a to zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění zák. č. 333/2020 Sb., ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 3 až 4) výroku o vině tohoto rozsudku. Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným rovněž obviněný K., a to zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění zák. č. 333/2020 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 5 až 12) výroku o vině tohoto rozsudku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zák. č. 333/2020 Sb., ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod bodem 9) výroku o vině uvedeného rozsudku.
4. Za uvedené trestné činy byli obvinění odsouzeni: obviněný B. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Obviněný H. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody trvání tří let. Obviněný K. podle §205 odst. 4 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli všichni obvinění pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. [Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných T. K. a J. K. zamítnuto (bod II rozsudku). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III rozsudku)].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obviněný B., H. a K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obvinění B. a K. rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Na podporu dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. všichni obvinění shodně odmítli skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně a na ně navazující závěr soudu o jejich vině, popř. vytýkají soudům nižších stupňů pochybení v hodnocení důkazů vedoucích k závěru o jejich vině, jakož i nezohlednění principu ultima ratio. V kontextu těchto tvrzení všichni obvinění zpochybnili na podkladě provedených důkazů učiněné skutkové závěry, kdy mají za to, že důkazy spočívající např. v pachových DNA stopách, kamerové záznamy, výsledky domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor, výpověď spoluobviněného K., či v případě obviněného K. pronájem garáže, ve které se nacházelo tzv. “doprovodné vozidlo”, je třeba považovat za nedostačující a nikterak nevypovídající o jejich vině. Obviněný K. dále namítl nemožnost posouzení jeho jednání jako jednání učiněného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kdy měl za to, že tento znak není jak ve skutkové větě výroku o vině rozsudků soudů nižších stupňů, tak ani v jejich odůvodnění, nikterak obsažen [námitku obdobného obsahového zaměření uplatnil rovněž obviněný B.]. V neposlední řadě pak všichni tři obvinění rovněž shodně uplatnili námitku extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a soudy nižších stupňů provedenými důkazy. K druhému z dovolacích důvodů, a sice k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněným obviněným B. a K. tito obvinění shodně namítli nesprávné označení druhu za vinu jim kladeného trestného činu v právní větě rozsudku soudu druhého stupně. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak obvinění B. a K. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6399, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 68 T 10/2019-6134, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, či podle obviněného H., aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2, zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2020, č. j. 3 To 74/2020-6399, v bodech 3) a 4) výroku o vině, jakož i na ně navazující výroky o náhradě škody a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný B. a K. rovněž požádali předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu předložila návrhy na postup podle §265h odst. 3 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
III.
Důvodnost dovolání
11. S ohledem na námitku všech tří obviněných, týkající se existence tzv. extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad/rozpor/ není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
12. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v dovolání jsou obviněnými uplatněny obsahově shodné námitky s námitkami, které provázely obhajobu obviněných v průběhu jejich trestního stíhání [ např. obviněný B. k zajištěným řídícím jednotkám; s trestnou činností nemá nic společného; řídící jednotky mu měli podstrčit policisté při zatýkání atd. (viz soud prvního stupně). Vinným byl uznán pouze na základě jednoho nepřímého důkazu – zajištěné řídící jednotky; na žádné trestné činnosti se nepodílel; nebylo prokázáno, že by se podílel jako spolupachatel na trestné činnosti; policisty neobvinil z podstrčení důkazů, jen vyjádřil svoji domněnku; výpovědi neměnil; z výpovědi spoluobviněného K. nelze dovozovat jeho vinu jak nesprávně soudy učinily, neboť jde o nevěrohodnou osobu; zajištěná láhev od vína byla volně prodejná v České republice i na Slovensku atd. – viz soud druhého stupně. Např. obviněný H. – s trestnou činností nemá nic společného; pokud se nalezly v Audi tmavé barvy DNA i pachová stopa, pak byl přítomen výměny kol, z kufru vybíral nějaký vercajk (viz soud prvního stupně); dále odmítl vypovídat. Žádné trestné činnosti se nedopustil; láhev vína předložená spoluobviněným nevěrohodným obviněným K. je neprůkazným důkazem, neboť lahev vína byla prodejná na území Slovenska; odsouzení z jiných zemí nelze brát v úvahu při ukládání trestu (viz rozsudek odvolacího soudu). Např. obviněný K. – důkazy netvoří ucelený ničím nepřerušený řetězec nepřímých důkazů k tomu, aby mohl být odsouzen; registrační značky a řídící jednotky zajištěné v garáži v S. o jeho vině nemohou svědčit, neboť garáž pronajal; svědek D. je nevěrohodný stejně jako spoluobviněný K.; jednání uvedeného v bodě 10) se nemohl dopustit, neboť byl na leteckém zájezdu, stejně jako jednání pod bodem 8); kamerové záznamy nic neprokazují (viz rozsudek odvolacího soudu)] . Nejvyšší soud v této souvislosti pak musí konstatovat, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. S ohledem na charakter dalších námitek uplatněných v dovoláních [ve vztahu k obviněným] , považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14. V reakci na obviněnými tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nad rámec shora uvedeného, k argumentaci obviněných o nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., porušení zásady in dubio pro reo, tvrzení o jednostranném hodnocení důkazů v neprospěch obviněných, porušení presumpce neviny, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit na skutečnost, kterou patrně přehlédli, že rozhodnutí soudů nižších stupňů obsahují také zprošťující část, která je co do rozsahu trestné činnosti, pro kterou byla na obviněné podána obžaloba podstatně obsáhlejší. Tato skutečnost bezpochyby nepotvrzuje neobjektivní tvrzení obviněných o nerespektování zásady in dubio pro reo soudy nižších stupňů, jak v dovolání činí obvinění.
15. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí soudu, kterými podle dovolatelů rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
16. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce extrémního nesouladu, právu na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obvinění zahrnuli do svého dovolání s argumentací, že se podílely na jejich nezákonném odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podanými dovoláními musí konstatovat, že odkazy na porušení těchto zásad trestního řízení jsou ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární podstata jejich námitek spočívá v tom, že se obvinění neztotožnili s hodnocením důkazů, které provedly soudy nižších stupňů a dožadují se zjištění skutkového stavu, který by byl v souladu s jejich představami, tedy – že žádné trestné činnosti se nedopustili.
17. Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že námitky, které obvinění v dovoláních uplatnili, nesměřují až na výjimky (níže uvedené) proti právnímu hodnocení, ale ve své podstatě mají za cíl prosadit verzi skutkového děje, tvrzenou obviněnými, že se žádné trestné činnosti nedopustili a soudy hodnotily důkazy v jejich neprospěch, zaujatě, případně uvěřily nevěrohodným svědkům či spoluobviněným. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně poukázat na obecné závěry, které vyjádřil v bodech 13 – 15 svého usnesení k otázce skutkového stavu, jeho zjišťování, hodnocení důkazů z pohledu zákonných ustanovení, judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Současně musí rovněž zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. V kontextu informací shora uvedených k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obvinění své námitky sice formálně opírají (až na níže uvedené výjimky) o uplatněný dovolací důvod, ovšem jimi namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obvinění svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že za vinu jim kladené trestné činy nespáchali. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
19. S ohledem na námitky obviněných, které je třeba v kontextu informací uvedených shora považovat za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výklad shora), Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
20. Na základě výše uvedeného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí (viz str. 44 – 49 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a str. 61 – 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Argumentace obviněných stran jejich neviny se sestává výlučně z jednotlivých z kontextu vytržených skutečností, které jsou jimi hodnoceny zcela izolovaně, bez toho, aby byla hodnocena vzájemná provázanost jednotlivých důkazů a z nich vyplývajících skutkových závěrů.
21. Vina obviněných, jak se snaží se svém dovolání tvrdit, není dokládána pouze výpovědí spoluobviněného K., či není budována pouze na základě předmětů nalezených u těchto obviněných při domovních prohlídkách, či v případě obviněného K. v jím pronajaté garáži, bez toho, aby byla vyvrácena ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, které ve svém celku tvoří ucelený důkazní řetězec o vině všech obviněných, jak byla soudy nižších stupňů v podrobnostech popsána. Vina obviněných je tak prokázána celou řadou důkazů vyplývajících z důkazních prostředků, kterými jsou např. již zmiňovaná výpověď spoluobviněného K., výpovědi jednotlivých poškozených, fotografie, na nichž jsou zachyceny jak SPZ odcizených vozidel, tak doprovodného vozidla, a to bezprostředně po jejich odcizení při převážení do místa bydliště obviněných, další věcné důkazy, kterými jsou zejména předměty sloužící k páchání obviněným za vinu jim kladené trestné činnosti, jako např. “ježci” sloužící k zastavení policejních vozidel případně pronásledující obviněné, nástroje sloužící k otvírání či vniknutí do odcizovaného vozidla, kukly, pogumované rukavice, speciální IT programy, atd. V souvislosti s řetězcem důkazů je třeba rovněž zmínit obviněným K. zpochybňovaný pronájem garáže, která sloužila nejen k uskladnění některých z výše uvedených předmětů sloužících k páchání trestné činnosti, ale také k ukrytí tzv. doprovodného vozidla. V neposlední řadě je pak třeba zmínit pachové stopy a stopy DNA všech obviněných, které byly nalezeny na rozličných výše popsaných předmětech a místech bezprostředně spojených s předmětnou trestnou činností.
22. Jak již bylo řečeno, právě všechny tyto uvedené skutečnosti vytváří ucelený řetězec důkazů, ze kterého obvinění svými námitkami pouze vytrhávají z kontextu jednotlivé informace, aniž by zohlednili obsahovou návaznost provedených důkazů, na základě kterých bylo rozhodnuto o jejich vině.
23. Obdobně pak Nejvyšší soud argumentuje také k opakující se námitce obviněných B. a H. a spočívající v nemožnosti uznat je vinnými např. za vinu jim kladeného jednání pod bodem 3. výroku o vině napadeného rozsudku, pouze na základě láhve od vína, která se měla nacházet v odcizené dodávce a kterou až po značné době měl předložit nevěrohodný spoluobviněný K. Také v tomto případě musí Nejvyšší soud konstatovat již avizované vytržení jednotlivého důkazu z celého důkazního řetězce obviněnými. Je sice pravdou, že využití pouze jediného důkazu tohoto charakteru by k závěru o vině obviněných pravděpodobně nebylo dostatečné, nicméně k tomu v uvedeném případě nedošlo. Bylo zjištěno, že předmětné víno nebylo v daném období do Slovenské republiky dodáváno a k dostání mělo být pouze v rámci České republiky. V souhrnu se všemi výše uvedenými důkazy je pak zřejmé, že předmětná láhev vína nesloužila jako výlučný důkaz o vině obviněných, ale pouze jako jeden článek daného důkazního řetězu, který podpořil závěr o odcizení vozidla v České republice, a to včetně nákladu sestávajícího se z lahví vína totožných s tou, která byla předložena orgánům činným v trestním řízení spoluobviněným K., a která byla následně provedena jako důkaz. V této souvislosti obvinění (obhajoba) záměrně již nezmínili tu část výpovědi svědkyně S. k šarži na etiketě (předložené láhve) L 1499/4, kdy uvedla, že předmětná šarže nebyla v té době na Slovensko dodána.
24. Rovněž obdobně pak Nejvyšší soud reaguje na námitku obviněného K. spočívající v podnájmu jím pronajaté garáže ukrývající předměty určené k páchání projednávané trestné činnosti či předměty z ní pocházející, a to včetně tzv. “doprovodného vozidla”. Již soudy nižších stupňů velmi pregnantně rozvedly, proč se s takto formulovanou námitkou obviněného K. neztotožnily. Jedná se především o nájemní smlouvu podepsanou obviněným K. a majitelem předmětné garáže svědkem D., která podnájem výslovně zakazuje. Rovněž se jako zcela účelové jeví tvrzení obviněného K. o tom, že podnájemcem byla osoba, kterou tento obviněný blíže nezná, s křestním jménem A. Obviněný K. tak nedisponuje ani znalostí příjmení této osoby, ačkoliv s ní měl údajně podepsat podnájemní smlouvu a odevzdat jí jediný klíč, který měl od jím pronajaté garáže k dispozici. Je tak zcela zjevné, opět v kontextu ostatních provedených důkazů, že se jedná o tvrzení účelové, vedené evidentní snahou o vyvinění obviněného K. K další námitce obviněného K., týkající se skutku uvedeného pod bodem 10) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterou tento obviněný namítá, že nebyly provedeny jím navržené důkazy prokazující pobyt jeho osoby v zahraničí v době, kdy mělo být předmětné jednání spácháno, Nejvyšší soud uvádí, že není pravdou, že by tyto důkazy nebyly v řízení před soudy nižších stupňů provedeny a hodnoceny. K totožné námitce obviněného se vyjádřil soud druhého stupně, který po zhodnocení obviněným K. předložených důkazů zcela jednoznačně uvedl, že předmětné důkazy nikterak nesvědčí o okolnosti, že by se obviněný K. jím avizovaného pobytu v zahraničí skutečně účastnil (viz str. 48 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Také v tomto směru vyjadřuje Nejvyšší soud svůj souhlas s rozhodnutím soudu druhého stupně, kdy obviněný K. sice předložil listiny vztahující se k jeho údajnému pobytu v zahraničí v inkriminované době, ovšem tyto listiny dosvědčují pouze skutečnost, že obviněný K. byl objednatelem zájezdu, nikoliv, že se zájezdu sám opravdu účastnil. Obdobně nevěrohodně vyznívá i tvrzení, že se nemohl dopustit jednání, které je uvedeno pod bodem 8). K tomuto lze uvést, že uvedeného jednání se měl obviněný dopustit od 20.00 hod. dne 1. 7. 2017 do 10.15 hod. dne 2. 7. 2017, neboť to prokazuje lékařská zpráva. K uvedené průkaznosti takové zprávy je vhodné poznamenat, že jde o situaci již výše Nejvyšším soudem popsanou, kdy obviněný na základě jedné skutečnosti, aniž by bral v úvahu další skutečnosti – což nelze předpokládat v souvislosti s obhajobou, tvrdí, že tato prokazuje nevinu, aniž by bral v úvahu, že k odcizení vozidla došlo nejpozději do doby 10.15 hod. dne 2. 7. 2017, kdy bylo odcizení zjištěno majitelem. Oproti obhajobě musí soudy při hodnocení důkazů brát v úvahu nejen shora Nejvyšším soudem zmíněnou skutečnost, ale také okolnosti, za kterých obviněný páchal trestnou činnost a průjezdy vozidel přes hranici (v nočních či brzkých ranních hodinách), pohyb doprovodného vozidla, jehož SPZ byla nalezena v garáži pronajaté obviněným, místo, kde došlo k odcizení vozidla, bydliště obviněného, ale zejména tu skutečnost, že obviněný předložil lékařské potvrzení (č. l. 6247) o návštěvě očního lékaře pohotovostní služby dne 2. 7. 2017 v 6.58 hod. Tyto skutečnosti podle Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí pro správnost závěrů nižších soudů, pokud dospěly k závěru, že se obviněný mj. dopustil také jednání pod body 8) a 10) výroku rozsudku, jejichž spáchání popírá.
25. Výjimku ze shora uvedených skutkových námitek představuje s jistou dávkou tolerance snad jen námitka obviněného K. vztahující se k nemožnosti posouzení jeho jednání uvedeného pod body 5 až 12) skutkové věty výroku o vině soudu druhého stupně, jako jednání učiněného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť v předmětných částech skutkové věty není tato skutečnost nikterak vyjádřena. Obdobného charakteru je rovněž zmínka obviněného B., že se „soudy obou stupňů ani okrajově nezabývaly naplněním znaků spolupachatelství“ a že soudy zjištěný skutkový stav „nelze podřadit pod zákonné znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku“ [Nejvyššímu soudu pak není zcela zřejmý dosah argumentace obviněného, který po celou dobu trestního stíhání (řízení) tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustil, aby následně uvedl, za situace, kdy se ničeho nedopustil, „bylo jeho jednání přinejhorším kvalifikováno jako nadržování dle ust. §366 tr. zákoníku (s ohledem na níže uvedené je bezpředmětné se k uvedenému vyjadřovat)].
26. Jakkoliv je možné, jak již bylo řečeno, považovat tuto námitku (obviněných) za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
27. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Uvedená dikce předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti článku řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.).
28. Rozdíl mezi pachatelstvím a účastenstvím, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný K., není vždy jednoznačný. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem toho samého trestného činu. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá, a je tudíž odvozována od vymezení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť organizátorství, pomoc ani návod nejsou součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku. V projednávané trestní věci jak soud první stupně, tak soud odvolací pečlivě zvažovaly všechna výše rozvedená a uplatněná pravidla a nepochybily v závěru, že jednání obviněných splňují podmínky pro posouzení spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudů nižších stupňů ztotožnil, neboť je zřejmé, že obvinění se provedení jim za vinu kladených krádeží účastnili. Ze způsobu, jakým obvinění za vinu jim kladené trestné činy páchali, jak je vyjádřen nejen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale také v jeho skutkové větě (a konečně i v rozhodnutí soudu prvního stupně), se podává, že vyložení, ale především aplikaci znaků spolupachatelství věnovaly oba soudy potřebnou pozornost, provedly podrobný rozbor konkrétní situace, spolupráce a kooperativní činnosti obviněných a jejich závěrům nelze nic relevantně vytknout.
29. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že jednání obviněných je třeba hodnotit v komplexu a není možno jednotlivé skutky vytrhávat z tohoto kontextu a posuzovat je izolovaně. Ze skutkových zjištění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že této trestné činnosti se spoluobvinění, majíce předchozí zkušenosti s pácháním majetkové trestné činnosti, dopouštěli plánovitě, koordinovaně, evidentně po předchozí domluvě a nikoli nahodile, přičemž jejich cílem bylo maximalizovat úspěšnost krádeže. Jeden ze spoluobviněných byl řidičem tzv. doprovodného vozidla, kterým se obvinění dostávali na místo činu, následně se všichni spoluobvinění různou měrou podíleli na zmocnění se dalších automobilů, které následně převezli do Slovenské republiky. Někdo z nich věci odcizoval, další např. hlídal či odvezl vozidlo z místa krádeže na území Slovenské republiky, následně doprovodné vozidlo, jakož i další předměty související s projednávanou trestnou činností, ukryli tito obvinění v garáži pronajaté obviněným K., dělili se o zisky z krádeží, atd. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, výstižně rozvedly způsob vzájemné kooperace obviněných, kdy se jejich skupina vyznačovala určitou koordinovaností při plnění úkolů, nejednalo se o akce nahodilé, ale naopak o akce naplánované a předem promyšlené.
30. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že s odkazem na tento dovolací důvod lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Citovaný dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách. Buď určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
31. Obviněný B. a K. namítli, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu je nesprávně uvedeno označení druhu trestného činu. V případě obviněného B. je tímto konstatováno, že měl být správně uznán vinným přečinem krádeže a nikoli zločinem krádeže, když byl uznán vinným podle §205 odst. 1 písm. b), dost. 3 písm. c) tr. zákoníku. V případě obviněného K. se nemělo jednat o zvlášť závažný zločin krádeže, ale s ohledem na právní kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. b, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku šlo toliko o zločin krádeže.
32. V kontextu výtky obviněných je vhodné připomenout, že chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002). Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, aj.).
33. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že námitku, kterou vznesli oba obvinění, není možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Je sice pravdou, že v případě obviněného K. je v právní kvalifikaci výroku o vině u trestného činu podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku namísto „zločin” uvedeno „zvlášť závažný zločin”. V případě obviněného B. je pak namísto „přečin” v případě trestného činu podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku nesprávně uvedeno „zločin”. Zjevně se ovšem jedná o chybu, která nemá a neměla žádný vliv na výši či druh uloženého trestu, které adekvátně přiléhají k trestní sazbě, a to včetně tomu odpovídajícího odůvodnění. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud toto pochybení považuje za nedostatek, který však nemá vliv na právní posouzení jednání obviněných jako krádeže, ani rozhodování o druhu a výši trestu, když odvolací soud vycházel ze správné trestní sazby za trestný čin, kterým obviněné uznal vinnými (viz bod 24 rozsudku odvolacího soudu, kdy vycházel ze sazby odst. 3 a 4) §205 tr. zákoníku). Ačkoliv je nutno na předmětné pochybení odvolací soud upozornit, uvedené námitky je třeba hodnotit jako nepodřaditelné, a to ani formálně (již vůbec ne materiálně) pod uplatněný dovolací důvod.
34. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované trestní věci až na výjimku [znak – spolupachatelství (v případě obviněného B. a obviněného K.)] , byly obviněnými uplatněny skutkové námitky, pro které [by] přicházelo v úvahu dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tj. – že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, [podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.] . Tento postup – tj. odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byl aplikován pouze v případě obviněného H. Vzhledem k tomu, že posledně zmíněnou námitku [spolupachatelství] obviněných B. a K. Nejvyšší soud akceptoval, avšak ji shledal zjevně neopodstatněnou, dovolání obviněných B. a K. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Ve vztahu k návrhu obviněných, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně předložila Nejvyššímu soudu návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí musí Nejvyšší soud konstatovat, že předsedkyně senátu návrhy obviněných shledala nedůvodnými.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu