ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.617.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 617/2021-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání obviněného M. Ř. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 44 To 278/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. Ř. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 1 T 15/2018, uznán (spolu s dalším spoluobviněným) vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, Vojenské policie Armády ČR a pracovním poměru strážníka obecní (městské) policie na dobu čtyř let.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podal obviněný M. Ř. a státní zástupce odvolání (spoluobviněný J. Š. odvolání nepodal), která Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 44 To 278/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami obsaženými v odvolání, ale pouze se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, přestože závěry nalézacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a popis skutkových okolností, jak je uveden ve výrokové části rozsudku, není podložen žádnými provedenými důkazy a je založen pouze na domněnkách a spekulacích. Obviněný má za to, že jedinou prokázanou skutečností je to, že prováděl lustrace osob, které zčásti nesprávně a v rozporu s interními předpisy Police ČR evidoval v interním systému, což ovšem nemůže být kvalifikováno jako trestný čin, ale pouze jako kázeňské provinění. Dále obviněný namítá, že provedené lustrace sloužily pouze k ověření operativních informací, z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by je prováděl v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a soudy tak měly postupovat na základě zásady in dubio pro reo. Obviněný dále poukázal na to, že nikdy nepředával na objednávku spoluobviněného Š. žádné informace, ani za žádné informace nedostal žádnou odměnu. V této souvislosti namítá, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nelze zjistit, z jakých důkazů či prokázaných skutečností soud dospěl k závěru, že za jednotlivé lustrace přebíral finanční hotovost, což činí daný rozsudek nepřezkoumatelným. Obviněný dále namítá, že ve vztahu ke zločinu přijetí úplatku rozsudek nalézacího soudu i napadené usnesení zcela postrádá odůvodnění, na základě jakých prokázaných skutečností a důkazů dospěly soudy k závěru, že se obviněný tohoto trestného činu dopustil a ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dále namítá, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jelikož nejednal v úmyslu opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou použil také v rámci odvolání, přičemž vyjma několika vět a prvních odstavců na str. 6 a 7 je text dovolání obviněného totožný s textem v odvolání. Dále státní zástupce uvedl, že se s námitkami obviněného již řádně vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a s argumentací soudů se státní zástupce plně ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Dále státní zástupce konstatoval, že úvahy soudů vedoucí k opačným skutkovým závěrům, než jaké činí obviněný, jsou zcela logické a obviněný jejich podstatu svou argumentací nevyvrací. Závěrem státní zástupce uvedl, že konkrétní námitky uvedené obviněným neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť jsou založeny na jiných skutkových zjištěních, než jaká učinily soudy. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, když skutkové závěry nalézacího soudu nemají oporu v procesně použitelných důkazech a porušení zásady in dubio pro reo, čímž došlo podle jeho mínění k porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného, k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí a samotný obviněný to také uznává ve svém dovolání [poukazoval mj. na to, že sice prováděl lustrace osob, které zčásti nesprávně a v rozporu s interními předpisy evidoval v interním systému, ale toto jednání nemůže být samo o sobě kvalifikováno jako trestný čin; lustrace nebyly neoprávněné; za jednotlivé lustrace nezískal ani nepožadoval finanční částky atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí – např. v bodech 27–35 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „neoprávněnost těchto lustrací vyplývá z toho, že v době lustrací obžalovaný Ř. nebyl tzv. zpracovatelem v předmětných řízeních, tedy tyto spisy byly přiděleny jiným zaměstnancům…soud proto tvrzením obžalovaného o legitimních důvodech jeho lustrací neuvěřil, kdy tato se mu jeví jako účelová, neboť se jeví jako naprosto nelogické, aby obžalovaný ověřoval nahodilé informace, jež mu dala osoba, která měla být jeho informátorem, což však z provedeného dokazování nevyplynulo…soud je z výpovědi svědka K., jakož i z lustrací předložených obžalovaným Š., kdy jedna z nich dokonce obsahuje rukou psané záznamy o platbách poskytnutých Ř., přesvědčen, že obžalovaný tyto úplaty za lustrace obdržel… atd.“, a např. na straně 5 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „soud v tomto smyslu ve vztahu ke spoluobžalovanému Ř. vycházel toliko z důkazů nalezených u obžalovaného Š., pokud jde o poznámky stran poskytování finančních částek…poznámky obžalovaného Š. uvedené slovy ‚M. Ř. ‘ a rukou psané poznámky ve znění ‚Ř. platba‘ a jednotlivé položky pak jednoznačně svědčí v neprospěch obžalovaného i s poukazem na telefonické hovory a SMS zprávy mezi oběma osobami…atd.“
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení práva na spravedlivý proces, zásady in dubio pro reo a extrémního nesouladu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, které je v jeho dovolání propojeno nejen s odkazem na tzv. extrémní nesoulad a zásadu in dubio pro reo (viz výklad k bodu 9 a 10), ale zejména s argumentací, která je oběma výše uvedeným pojmům společná, že soudy neakceptovaly jeho logické vysvětlení celého děje, hodnotily důkazy v jeho neprospěch a k jeho odsouzení neměly dostatek důkazů. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně, trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
15. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení dovolatele) za relevantní považovat výhradu obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že pohnutka „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, nebyla v řízení nikterak prokázána. Nejvyšší soud takovou námitku neshledal opodstatněnou, ale nad rámec své přezkumné činnosti považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
16. K použitým právním kvalifikacím je vhodné uvést, že podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu . Výkonem pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu se v konkrétním případě rozumí jednání v rozporu s §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož policie slouží veřejnosti, jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, §45 odst. 1 písm. a), b) ve spojení s ustanovením §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, které mu ukládají povinnost dodržovat služební kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby a zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a s článkem 8 odst. 5 písm. c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních dat a článkem 43 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tohoto závazného pokynu, kdy příjemce prokazuje oprávněnost a nutnost přístupu k osobním údajům při kontrole jím uskutečněných přístupů zpravidla spisem nebo dokumentem. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch pak zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.
17. V souvislosti s obecným konstatováním shora Nejvyšší soud uvádí, že v konkrétní věci bylo prokázáno, že obviněný M. Ř. jako policista, tedy jako úřední osoba, vykonával svou pravomoc v rozporu se zákony a interními akty, a to tím, že neoprávněně získal a užil data z počítačové databáze, činil tak na základě pokynů spoluobviněného Š., lustracemi získané údaje pak předal spoluobviněnému Š. za úplatu, čímž získal materiální zvýhodnění, na které neměl obviněný právo. Přičemž pak byl přinejmenším srozuměn s tím, že spoluobviněný Š. tak získá neoprávněný imateriální prospěch v podobě informací, které mu usnadní páchání další trestné činnosti.
18. Za relevantní pak nelze považovat ani námitku obviněného týkající se nedostatečného odůvodnění zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jelikož i v tomto ohledu obviněný zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu a zpochybňuje provedené dokazování. Ze skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu přitom podle Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, jakého jednání se měl obviněný dopustit a že lze bez důvodných pochybností konstatovat, že obviněný v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijal úplatek . Obviněný totiž pomíjí tu část rozhodnutí, kdy nalézací soud mj. konstatuje, že: „se získanými údaji pak nakládal v rozporu se zásadami pro jejich užití, když tyto předal obžalovanému Š. se záměrem získat od něj za to úplatek…obžalovaný J. Š. poskytoval obžalovanému Ř. peněžní hotovost v řádech tisíců korun českých za každou provedenou lustraci, minimálně v celkové výši 45 000 Kč jako odměnu…atd.“ Závěry nalézacího soudu pak nejsou pouhé spekulace a domněnky, jak se obviněný snaží implikovat, ale jsou založeny na celé řadě důkazů, mj. na výpovědi svědka K., jakož i na listinných důkazech, kterými byly např. i lustrace předložené spoluobviněným Š., kdy jedna z nich dokonce obsahovala i rukou psané záznamy o platbách poskytnutých obviněnému Ř. V návaznosti na shora uvedené je vhodné obviněného upozornit, že ve vztahu k důkazům zmíněných soudy nižších stupňů (shora naznačeným), vyznívá zcela nepřesvědčivě i tvrzení obviněného o tzv. „půjčce od obviněného Š.“, když lze plně souhlasit nejen se závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v jeho rozsudku (viz bod 31 ve vazbě na bod 23), ale také závěrem státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství, který logicky zapadá do hodnotících úvah nižších soudů, že si lze stěží představit policistu, který se při plnění svých úkolů stane dobrovolně dlužníkem policejního informátora, nutno podotknout několikrát soudně trestané osoby. Rovněž již bylo, a to zejména soudem prvního stupně, reagováno na další skutkové námitky dovolatele, kterými se odkazem na vyvracení individuálních skutečností snaží zpochybnit celou logicky provázanou úvahu nalézacího soudu, potvrzenou závěry odvolacího soudu o jeho vině. V této souvislosti lze např. uvést, že pokud obviněný odkazuje např. na neexistující oporu v provedených důkazech ve vztahu k SMS zprávám, které mají prokazovat jeho protiprávní jednání, či neoprávněnost lustrací, kdy se podle jeho mínění mělo jednat o jeho pohodlnost či nedostatek času, pak v kontextu dalších provedených důkazů, právě jím zmiňovaná tvrzení postrádají logickou provázanost, neboť obviněný zcela záměrně přehlíží skutečnosti, které soud prvního stupně zmiňuje ve vztahu k výpovědi svědka J. K. (spoluobviněný Š. uvedl, že mu vysoce postavený policista z Prahy lustruje stav, jestli jejich trestná činnost není v pátrání a vyplácí ho). Přitom spoluobviněný Š. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2019, č. j. 46 T 7/2018-4626, pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopouštět mj. společně také s J. K., který se při vypůjčování vozidel, která následně byla převážena a prodávána na Ukrajinu prokazoval doklady na jméno F. N. Je pak s podivem, že právě uvedená jména (kromě dalších) byla obviněným lustrována (viz např. body 9 a 12 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný pak odhlíží od skutečnosti, že spoluobviněný Š. rovněž vydal nejen lustrace k jeho osobě, ale také rukou psané poznámky k finančním částkám (viz bod 19 rozsudku), stejně tak měly soudy nižších stupňů k dispozici osobní konverzaci mezi obviněným a spoluobviněným Š. Tyto skutečnosti pak byly logicky hodnoceny s dalšími důkazy, které jsou zmiňovány nalézacím soudem např. v bodech 17, 21 či 29, a vytvářejí ucelený a logický řetězec důkazů, kterými byla prokázána vina obviněného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že obhajoba obviněného je založená především na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
19. K výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž uvést, že argumentuje-li obviněný, že pokud je neoprávněnost zásahu do policejního systému řešena interními předpisy Policie ČR, bylo namístě ponechat neoprávněnost zásahu na posouzení policejnímu orgánu v kárném řízení, pak je vhodné obviněného upozornit na to, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci také není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněného je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce konstatovat, že jeho společenská škodlivost je zvyšována, zvláště pokud nešlo o jednorázové pochybení, ale o opakované jednání, jímž obviněný porušoval své povinnosti a také se trestné činnosti dopustil jako vysoce postavený policista na odboru kriminalistiky, který si svého protiprávního jednání musel být vědom. V souvislosti s výše zmíněným musí Nejvyšší soud mj. opětovně upozornit na skutečnost, že se společenskou škodlivostí se ve svém odůvodnění rozsudku již dostatečně vypořádal nalézací soud v bodě 36.
20. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) irelevantní.
21. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu