ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.746.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 746/2021-2472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2021 o dovolání obviněné J. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 6 To 8/2021-2395, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 9. 2020, č. j. 18 T 5/2019-2336, byla J. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to za jednání popsané pod body 1. – 10. výroku o vině citovaného rozsudku a odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 2 KZV 1/2019-53 v té části, v níž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2021, pod č. j. 6 To 8/2021-2395, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 6 To 8/2021-2395, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že pokud nalézací soud dovodil, že se dopouštěla trestné činnosti až u nově uzavíraných závazků od 1. 2. 2017, nemohly jí být kladeny za vinu smlouvy se společností O. a., které byly uzavřeny již na podzim roku 2016, což vyplynulo ze svědecké výpovědi L. S. Dále má za to, že odvolací soud učinil bez řádného doplnění dokazování jiné skutkové zjištění než soud prvního stupně a závěr odvolacího soudu je tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uvedeným postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dále má za to, že jde v podstatě o obchodně právní záležitost týkající se účastníků závazkově právního vztahu, a nikoliv o věc náležící do oblasti trestního práva a měla tak být aplikována subsidiarita trestní represe. Podle jejího mínění rovněž nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, jelikož úmysl dopustit se podvodného jednání alespoň v nepřímé formě nebyl provedenými důkazy prokázán. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu dále uvedla, že navrhla slyšet svědka Š., který se rozhodl u hlavního líčení nevypovídat a soud prvního stupně, aniž by zjišťoval důvody odepření výpovědi, to bez dalšího akceptoval. Rovněž má za to, že s ohledem na takto popsanou situaci měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, a vzhledem k tomu, že uvedený svědek nebyl slyšen, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265o tr. ř. odložil, resp. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a dovolání obviněné uvedla, že vzhledem ke skutkovým zjištěním lze souhlasit se závěry soudů, že byl naplněn znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu v podobě zavinění, a to ve formě nepřímého úmyslu. Rovněž nesouhlasně se vyjádřila k námitce dovolatelky, že měla být aplikována subsidiarita trestní represe nižšími soudy, když uvedla, že v případě obviněné nelze dovodit, že by se posuzovaný případ s ohledem na zjištěné skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu, že by bylo možno dospět k závěru, že není třeba s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyvodit trestní odpovědnost obviněné. Podle státní zástupkyně však lze akceptovat námitku, že smlouvy s O. a. byly uzavřeny již na podzim roku 2016 a vyhodnocení tohoto důkazu je tak v přímém rozporu se skutkovou větou výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dále uvedla, že výslech svědka L. S. je opomenutým důkazem, neboť přestože obviněná ve svém odvolání výslovně poukázala na to, že kupní smlouvy se společností O. a., byly uzavřeny již na podzim roku 2016, zahrnul soud prvního stupně její jednání do popisu skutku a odvolací soud se s uvedenou námitkou vůbec nevypořádal. S ohledem na shora uvedené konstatování navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. K námitce obviněné ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněná neztotožnila s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněnou [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; porušení zásady in dubio pro reo spojuje s argumentací, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř.; hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněnou upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…)]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
11. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na argumentaci obviněné k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13. K námitce porušení práva na spravedlivý proces, kterou obviněná spojuje mimo jiné i s argumentací, že odvolací soud porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., je vhodné také uvést, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109, sv. 15, definoval „libovůli“ postupu soudu tak, že odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přičemž své odlišné stanovisko nezaloží na opakovaném provedení důkazů ani na nově provedených důkazech (obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80, sv. 14, nebo nález ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). Současně konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu shledala, že uvedený postup odvolacího soudu a jeho nečekaně (překvapivě) pozměněné rozhodnutí má za důsledek nemožnost obviněného efektivně se hájit, čímž je zasaženo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením základních zásad trestního řízení (zásady ústnosti a bezprostřednosti). Skutek tak může v odvolacím řízení doznat změny jen tehdy, pokud odvolací soud buď opětovně provede pro skutkové zjištění podstatné důkazy, nebo provede důkazy nové, jež v hlavním líčení provedeny nebyly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). V posuzované věci se o takový případ zjevně nejednalo a Nejvyšší soud nezjistil dovolatelkou tvrzené pochybení odvolacího soudu, které mělo spočívat v překračování jeho kompetencí při hodnocení důkazů provedených Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Z usnesení Vrchního soudu v Praze na str. 6 – 7 vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně k němuž dospěl postupem dle §2 odst. 6 tr. ř., když sám pouze rozšířil a prohloubil úvahy nalézacího soudu. Ohledně žádné pro posouzení věci významné skutečnosti odvolací soud nehodnotil rozhodující důkazy jinak než soud prvního stupně a respektoval tak ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Je také vhodné poukázat na to, že soud druhého stupně nezasahoval nijak do výroku o vině, tzv. skutkové zjištění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedoznalo žádné změny a nelze přitom přehlédnout, že při odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud opíral o důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl soud prvního stupně. Lze tak uzavřít, že za takové situace nemohla být obviněná zasažena ve svých obhajovacích právech ve smyslu shora citovaných nálezů Ústavního soudu a nedošlo tak ani k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud si dovoluje obviněnou upozornit na tu skutečnost, že pokud odvolací soud vyjádřil „své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění“ (viz bod 15 usnesení) učinil tak ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně, které vedly ke zproštění obviněné podle §226 písm. b) tr. ř., kde jenom díky tomu, že nebylo v neprospěch obviněné podáno odvolání státním zástupcem, mohl v této části rozsudek soudu prvního stupně nabýt právní moci – obviněná (obhajoba) patrně přehlédla, že odvolací soud doslovně uvedl, že s ohledem na shora uvedené a respektujíc ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nemohl napadený rozsudek změnit v neprospěch obviněné.
14. K námitce obviněné ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byla uznána vinnou lze obecně uvést, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem daného trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Ač obviněná popírá podvodný úmysl, ze spáchání předmětného jednání je usvědčována výpověďmi jednotlivých poškozených, kteří podrobně popsali, jak probíhala jednání mezi nimi a obviněnou, a celou řadou listinných důkazů. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné upozornit obviněnou, že např. sám svědek M. N., který byl ve firmě spolumajitelem uvedl, že za komoditu, kterou odebrala firma svědka Š. nebylo zaplaceno (od roku 2013) a byl to on, nikoli obviněná, kdo rozhodl o tom, že zmíněnému odběrateli nebude další zboží dodáno a že již v roce 2016 někteří dodavatelé vnímali, že A. platí s určitým zpožděním a začalo pomalu na veřejnost vyplouvat, že firma má finanční problémy (z logiky věci pak plyne, že je musela mít). Je pak s podivem, že obviněná ve firmě pracující jako jednatel, společník a účetní se snaží dovolací soud, obdobně jako odvolací soud přesvědčit, že uvedenými poznatky nedisponovala, když současně věděla o neuhrazené pohledávce od firmy Š. za odebranou a nezaplacenou komoditu (řepku) z roku 2013 v hodnotě cca 43 mil. Kč, když sama toto nezpochybnila a rovněž uvedla, že v témže roce dluh firmy V. (Š.) narostl na 56 mil. Kč, avšak žádné kroky k vymožení této částky nečinila s argumentací, že vycházela z toho, že firma Š. pohledávku zaplatí. Nejvyšší soud musí podotknout, že uvedený svědek mj. uvedl (u hlavního líčení odmítl vypovídat, že by si výpovědí mohl způsobit trestní stíhání), že uvedená komodita byla fakturována na částku 43, 8 mil. Kč se splatností ke dni 12. 6. 2014, on uvedenou firmu V. v roce 2015 prodal. Firma A., ve které obviněná působila, dodávala podle vyjádření svědka i přes uvedenou skutečnost v letech 2015 a 2016 komodity firmě V., přestože věděla o existenci tak vysoké pohledávky, která nebyla v té době více jak rok zaplacena. Zmíněný svědek Š. sice na jednu stranu uváděl, že chtěl dluh zaplatit, proto převedl tento závazek na svoji druhou společnost H., současně však také uvedl, že tato neměla žádné pozitivní výsledky, následně i činnost v této firmě ukončil a tuto prodal. Jestliže sama obviněná ve své výpovědi připouští, že věděla o převodu pohledávky a následném prodeji této společnosti panu „B.“, jak sama uvedla, lze stěží akceptovat tvrzení, že za dobu tří let nevěděla (2013 – 2016), že uvedenou pohledávku se nedaří svědkovi Š. vymoci, a že lze předpokládat z jeho strany její zaplacení, přičemž sama však žádné kroky k jejímu vymožení nečinila (viz shora). [Jestliže obviněná argumentuje tím, že o špatné finanční situaci společnosti A. nevěděla, pak je nutno si položit otázku, zda její argumentaci a logiku její obhajoby současně nevyvrací její tvrzení, že od roku 2013 žádné právní kroky ve vztahu k Š. neučinila (aby ho přinutila dluh zaplatit) mj. z toho důvodu, že by to firmu stálo velké peníze a firma by se propadala do další druhotné platební neschopnosti ] . Na uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné upozornit s ohledem na naplnění znaků subjektivní stránky předmětného trestného činu (viz níže).
15. V daných souvislostech a návaznosti na právní kvalifikaci jednání obviněné Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby ( srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 ). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Skutková podstata §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku).
16. S ohledem na charakter námitek obviněné je nutno uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] . Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech (viz též bod 14). V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný ( k uvedené problematice subjektivní stránky srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222 ). K otázce úmyslu se vyjádřil nalézací soud v bodech 17-19) svého rozsudku, odvolací soud pak v bodech 22-23) svého usnesení (viz níže).
17. K závěrům nižších soudů o vině obviněné je vhodné uvést, že nalézací soud se velmi pečlivě zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, včetně stránky subjektivní. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a z hlediska subjektivní stránky musí být tedy splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo prokázáno, že obviněná věděla, že není schopna svým závazkům dostát, neinformovala pravdivě poškozené o finanční situaci a byla srozuměna s tím, že společnost A. nebude schopna za dodané zboží zaplatit. Soud prvního stupně tak dospěl správně k závěru, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a soud druhého stupně se pak s tímto závěrem ztotožnil. K teoretické otázce naplnění znaku nepřímého úmyslu a srozumění odkazuje Nejvyšší soud nad rámec uvedeného k §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1101/2018.
18. Rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o tom, že obviněná uvedla poškozené v omyl tím, že jim zamlčela podstatné skutečnosti. Z jednání obviněné, ale i jejího postavení ve firmě je nepochybné, že si byla vědoma finanční situace společnosti A. a byla si vědoma toho, že závazkům vůči poškozeným nebude schopna dostát (v této souvislosti lze odkázat na popis finanční situace zmapovaný soudem prvního stupně na stranách 28 – 31 jeho rozsudku). Nesouhlas je pak třeba rovněž vyjádřit ve vztahu k tvrzení obviněné, že jsou jí kladeny za vinu i závazky uzavírané před 1. 2. 2017, tedy v době, kdy o nepříznivé ekonomické situaci společnosti A. ještě nevěděla. Je sice pravdou, jak obviněná namítá, že z výpovědi L. S. (tento důkaz byl řádně před soudy proveden, není tedy zřejmé, z čeho státní zástupkyně dovozuje, že jde o opomenutý důkaz) vyplynulo, že některé smlouvy se společností O. a. a byly uzavřeny již na podzim roku 2016, ovšem svědek také vypověděl, že: „Ale ty hnojiva domlouval Z., který taky potom ty pohledávky vymáhal, řešil, hovořil hlavně s p. B.“ (č. l. 2094), následně pak z jednotlivých faktur (č. l. 232 – 263), např. z faktury č. XY ze dne 1. 2. 2017 na částku 280 962 Kč se splatností dne 1. 3. 2017 vyplývá, že byla uzavřena na ledek amonný s dolomitem, což je hnojivo, které sjednával Z. Především je však nutno zdůraznit, pokud obviněná, případně státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poukazují na výpověď shora uvedeného svědka s tím, že tento svědek uváděl, že smlouvy se společností O. a., byly uzavřeny na podzim roku 2016, a tudíž nelze obviněné klást za vinu jednání popsané pod bodem 1) výroku rozsudku, že v daném případě shora uvedený svědek skutečně uvedl, že na podzim roku 2016 bylo ústně s obviněnou domlouváno dodání zemědělských komodit a platba za ně pro rok 2017. Z faktur pak vyplývá, kdy bylo zboží dodáno a fakturováno, přičemž je nezpochybnitelné, že všechny faktury, které se staly součástí skutkového zjištění pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně a mající vazbu na společnosti O. a., byly vyhotoveny až po 1. 2. 2017. Svědek L. S., který byl vyslechnut nejen v přípravném řízení, ale také u hlavního líčení, kromě skutečnosti, na kterou obviněná poukazuje (ta však hovoří o tom, že byly uzavřeny kupní smlouvy, což dává její výpovědi jiný význam, nikoli jak uvádí svědek - ústní dohody o dodávkách zboží a platbách na rok 2017 – viz níže), však ve své výpovědi také popsal, že bylo na podzim roku 2016 domlouváno, kdy a jakým způsobem, s jako dobou splatnosti, budou společností A. v následujícím roce komodity hrazeny. Jestliže Nejvyšší soud shodně jako odvolací soud např. v bodě 22) odůvodnění svého usnesení vyjde ze skutečnosti, že obviněná od roku 2013 ví o nezaplacené pohledávce přesahující 40 mil. Kč, nečiní k jejímu vymožení žádné kroky, ví o tom, že dlužník převádí své firmy na jiné vlastníky, přičemž uvedené zjištění nemůže obviněná zpochybnit tvrzením, že o nich nevěděla, když figurovala v uvedené společnosti v pozici účetní, společníka, jednatele a současně uváděla, že o zaplacení dluhu s Š. neustále jednala, že v době, kdy takto ústně domlouvali dodávky komodit a jejich placení pro rok 2017, nevěděla o těchto několik let neuhrazených pohledávkách, které ani nebyly vymáhány, pak takovou obhajobu považuje Nejvyšší soud za účelovou, důkazně vyvrácenou. Je pak s podivem, že svědek N., který ve společnosti A. nebyl angažován jako obviněná, sám uvedl, že od poloviny roku 2016 v některých případech tato firma nehradila faktury po době splatnosti, což vyplynulo i z výpovědi dalších svědků [bod 9) rozsudku]. Pokud je ve skutkovém zjištění nalézacího soudu uvedeno, že obviněná si byla vědoma nepříznivého ekonomického stavu společnosti, pak uvedené zjištění bylo plně prokázáno, a to nikoli pouze účetními výkazy a účetní uzávěrkou za rok 2016, ale vyplývalo mj. také z pozice postavení dovolatelky ve společnosti A., která s nepříznivou ekonomickou situací byla obeznámena v průběhu roku 2016, jak mj. důvodně uvedl odvolací soud, přičemž nalézací soud ve prospěch obviněné vyložil znalecký posudek Ing. Vladimíra Kupky. Obviněnou a státní zástupkyní zmiňovaný svědek S. však uvedl, což dovolatelka ani státní zástupkyně již nezmínily, že nikdy nebyl nikým ze společnosti A. informován o tom, že tato společnost eviduje dlouhodobě nezaplacenou pohledávku, nebyl nikým upozorňován, že by mohlo dojít ke zpoždění plateb, a pokud by věděl, že A. nemá od roku 2014 zaplaceny pohledávky ze smlouvy, za společnost O. a., by s obviněnou smlouvy neuzavíral. Stěží lze tedy za shora uvedené situace přiznat právní relevanci tvrzení obviněné, že s ohledem na skutečnost, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak na uvedenou skutečnost (výpověď svědka S., že smlouvy se společností O. a., byly uzavřeny na podzim roku 2016 a ze skutkového zjištění vyplývá, že o nepříznivé situaci firmy A. mohla vědět až od 31. 1. 2017…) reagoval a hodnotil nalézací soud (proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný), neboť ze skutkového zjištění její vědomost o nepříznivém ekonomickém stavu společnosti není výhradně vázána k datu 31. 1. 2017 a účetní uzávěrce za rok 2016, ale také k její vědomosti o neuhrazené pohledávce za společností V., která v lednu 2015 byla postoupena společnosti H., zamlčení této skutečnosti různým podnikatelským subjektům, ale také ke skutečnosti, kdy odebrala zemědělské komodity od společnosti O. a. po 1. 2. 2017, přičemž za ně ve sjednaném termínu nezaplatila. Nutno též opětovně podotknout, že uvedený svědek sice uvedl, že k ústní dohodě [č. l. 482 – hovoří o objednávkách, na základě ústních dohod] o dodávkách komodit a následným platbám za odebrané komodity došlo sice na podzim roku 2016, ale k faktickému dodání zboží na základě objednávek došlo až v roce 2017, přičemž ze skutkového zjištění nalézacího soudu vyplývá, že tento do něj (skutkového děje) s ohledem na jím přijatý závěr, že obviněnou lze uznat vinnou pouze za jednání po 31. 1. 2017 (vycházel mj. ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Kupky), zařadil pouze ta jednání obviněné, kdy tato odebrala komodity od 1. 2. 2017, které následně nebyly ve stanovených termínech uhrazeny.
19. Pokud jde o obviněnou namítané pochybení soudů, pokud neaplikovaly subsidiaritu trestní represe a s ní související porušení principu ultima ratio na její trestní věc, pak k uvedeným pojmům je vhodné uvést následující. Zásada „ultima ratio“ je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
20. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V souvislosti s předmětnou trestní věcí lze přitom konstatovat, že jakkoliv obviněná ve svém dovolání argumentuje, že se jedná o obchodně právní záležitost, sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnou, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci také není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněné je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost je zvyšována. Zvláště pak pokud nešlo o jednorázové pochybení, ale o opakované jednání, jímž obviněná porušovala své povinnosti. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněné na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý.
21. K námitce obviněné ohledně opomenutých důkazů (nebyl vyslechnut obviněnou navržený svědek L. Š.) je vhodné dodat, že k problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že - Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
22. Obdobné konstatování k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, neboť opomenutým důkazem nemůže být výslech svědka, který odmítl u hlavního líčení vypovídat s tím, že by si výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání, za situace, kdy postupem podle §211 odst. 4 tr. ř. soud přečetl protokol o výpovědi tohoto svědka (viz č. l. 2129).
23. Nejvyšší soud považuje za vhodné reagovat také na argumentaci obviněné v bodě 28) dovolání, kde mj. k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. [viz bod 27 (od 1. 1. 2009 je trestný čin podvodu upraven v §209 tr. zákoníku)] „pro stručnost odkázala na své odvolání v podaném odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 9. 2020. č. j. 18 T 5/2019-2336“, že v rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud mj. judikoval, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předchozích stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. Nejvyšší soud také dodává, že neshledal podmínky pro odložení výkonu uvedeného trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněné na odklad, resp. přerušení výkonu trestu, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Ve vazbě na návrh státní zástupkyně učiněný v jejím vyjádření k dovolání obviněné musí Nejvyšší soud nejen odkázat na již shora jím zmíněné skutečnosti, pro které nemohl argumentaci obviněné (ev. v jistých částech státní zástupkyně) akceptovat, ale musí také k závěrečnému návrhu státní zástupkyně odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1461/20, ze kterého mj. vyplývá, že „skutečnost, že se s dovoláním odsouzené osoby ztotožní Nejvyšší státní zastupitelství, v žádném případě automaticky neznamená, že takovému dovolání bude vyhověno. Je na Nejvyšším soudu, aby dovolání posoudil a rozhodl“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu