ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1317.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1317/2020-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2021 o dovolání obviněného T. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 13 To 137/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 T 51/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 21 T 51/2019, byl obviněný T. T. uznán vinným 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, 2) přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o náhradě nemajetkové újmy v penězích.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 13 To 137/2020, rozhodl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. l písm. b), f), odst. 2 tr. ř. a uvedený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v navazujících výrocích o trestu a náhradě nemajetkové újmy, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku [původně bod 1)], a odsoudil ho za tento přečin, i za přečin pod bodem 2), ohledně něhož ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, podle §171 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. znovu rozhodl o náhradě nemajetkové újmy.
3. Obviněný se trestných činů, jimiž byl uznán vinným, dopustil tím, že
ad 1) v době nejméně od 8. 9. 2018 do 26. 1. 2019 na různých místech okresu Mladá Boleslav, dále v XY a jinde pronásledoval K. H., nar. XY, tak, že ji za situace, kdy jmenovaná s ním ukončila intimní vztah, především kontaktoval z účastnického telefonního čísla XY zasíláním většího množství SMS zpráv výhružného obsahu (za období od 8. 9. 2018 do 18. 10. 2018 odeslal poškozené cca 53 SMS zpráv denně), jimiž se dožadoval obnovení intimního vztahu a toho, aby se nestýkala s jiným mužem a také, aby neodcházela ze zaměstnání „jinak skončí špatně, musel by ji zničit, musel by ji zabít, bude bez hypotéky, odserou to děti, nedovolí, aby se jí dotýkal jiný …“, a dále poškozenou ve vícero případech fyzicky vyhledával, když zejména dne 25. 10. 2018 kolem 22.30 hodin se na adrese bydliště poškozené XY v XY dožadoval vstupu do jejího bytu a vyhrožoval jí, že pokud nenastoupí znovu do zaměstnání, tak že ji zabije, dne 26. 10. 2018 kolem 08.00 hodin v době, kdy poškozená odvážela děti do školy, čekal na ni před jejím domem a ve chvíli, kdy nakládala věci do zavazadlového prostoru, k ní přistoupil, přišlápnul jí levou nohu a pokoušel se jí vzít klíče od jejího osobního automobilu, které držela v ruce, vulgárně jí přitom nadával a poté co se poškozená se svým vozidlem rozjela, ji svým motorovým vozidlem zablokoval odjezd, a ve stejný den o několik minut později na poškozenou čekal blízko školy v XY a následně ji sledoval při jízdě vozidlem zpět do místa bydliště v XY, přitom ji několikrát předjel a omezoval v plynulé jízdě, a to přesto, že ho poškozená opakovaně žádala, aby zanechal svého jednání, neboť pro ni bylo obtěžující a psychicky vyčerpávající a vzbudilo u ní důvodnou obavu o život a zdraví,
ad 2) dne 29. 9. 2018 kolem 21.30 hodin v XY, okres. Nymburk, v ulici XY, poté co sešel s K. H., nar. XY, v garážích, zde ji slovně napadal, následně ji chytl za ruce a tázal se na její soukromí, kdy takto ji držel asi 30 minut a poté co ho prosila, ať ji pustí, že musí zkontrolovat děti a slíbila, že se vrátí, ji pustil, a když se poškozená do garáží po 5 minutách vrátila a vysvětlovala mu, ať ji nechá být, že mu není nic do jejího soukromí a chtěla odejít, tak ji zastoupil cestu, chytil ji znovu za ruce, které jí držel nad hlavou a když se ho snažila od sebe odstrčit tak do ní strčil a uhodila se zády o zeď, přičemž na ni křičel, že se nebude s nikým stýkat a vynucoval si, aby mu jednoznačně sdělila jestli zůstane v zaměstnání nebo bude pokračovat ve styku s klientem, ať se rozmyslí, jak se rozhodne, kdy v garážích jí proti její vůli ji držel do 30. 9. 2018 00.15 hodin, a umožnil jí odejít teprve poté, co mu slíbila, že se mu druhý den ozve.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti činům v bodech 1) a 2) proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyly naplněny po objektivní ani subjektivní stránce znaky skutkové podstaty obou trestných činů.
5. Obviněný namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k němuž došlo v důsledku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Vady spatřoval v tom, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se dopustil jednání popsaného ve výrokových částech napadených rozhodnutí, a to zejména proto, že jediným důkazem v jeho neprospěch je toliko výpověď poškozené, a jestliže o ní soudy závěry o vině opřely, porušily zásadu in dubio pro reo , protože nebylo spolehlivě prokázáno, že se jednání tak, jak je popsáno ve výrocích o vině napadených rozsudků, dopustil.
6. V dovolání obviněný sice připustil, že poškozené v daném období SMS s nevhodným obsahem skutečně zasílal, avšak v tomto jeho jednání nelze shledat naplnění znaku přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, protože takové jednání nemohlo v poškozené vzbudit důvodnou obavu o její život a zdraví či o život a zdraví osob jí blízkých, neboť z výsledků provedeného dokazování tvrzený závěr neplyne, jelikož takové obavy nemohly vzniknout jen z j nevhodného obsahu SMS zpráv. I když text SMS byl již „za hranou“ běžné lidské komunikace, nešlo o nebezpečné vyhrožování, a to ani v kontextu dalšího současně popsaného jednání, jímž měl poškozenou opakovaně fyzicky vyhledávat a omezovat její osobní svobodu, neboť tyto skutkové závěry jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
7. U sledování poškozené při jízdě vozidlem nebylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo ji sledoval. S výjimkou tvrzení poškozené totiž neexistuje jediný přímý nebo nepřímý důkaz o jeho přítomnosti v automobilu, a soudy tak jen vyjádřily ničím nepodložené domněnky. Z provedených důkazů (kamerové záznamy a výpovědi svědků) nevyplývá ani skutečnost, že by poškozená vůbec byla obviněným pronásledována a omezována v jízdě, o čemž svědčí i to, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů se v drtivé většině vztahuje pouze k zasílání SMS poškozené, nikoliv k tvrzenému pronásledování.
8. Čin pod bodem 2) je případem „tvrzení proti tvrzení“ poškozené a obviněného, který však popírá, že by poškozenou jakýmkoliv způsobem omezoval na svobodě, čemuž soudy neuvěřily a opřely své závěry o verzi poškozené. K setkání s poškozenou nedošlo proti její vůli, navíc poškozená toto údajné protiprávní jednání neoznámila policejnímu orgánu neprodleně, nýbrž až v listopadu 2018 přesto, že již v říjnu 2018 na něj podávala trestní oznámení pro jinou věc. Soudy s ohledem na nedostatek podkladů pro závěr o vině obviněného měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, nebo ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05). Odvolacímu soudu vytkl, že se jím vznesenými námitkami nezabýval, a tudíž k bodu 2) zcela absentuje odůvodnění, vyjma vágního povšechného konstatování v bodě 16., že ho „ nelze vnímat než jako jednání trestné “. I v tomto procesním postupu došlo k porušení práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07).
9. V návaznosti na vytýkané nedostatečné prokázání objektivní stránky tvrzených trestných činů obviněný zmínil též absenci subjektivní stránky s tím, že oba jemu za vinu kladené přečiny jsou trestnými činy úmyslnými, a musí být u obou objasněno, že jednal úmyslně, což se nestalo, neboť soudy jeho zavinění dostatečně neposuzovaly. Zejména odvolací soud se touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku fakticky nezabýval a bez dalšího převzal závěry soudu nalézacího. Podle obviněného nepostačovalo, že soud prvního stupně v bodech 59. a 60. stručně konstatoval, že „uvedeného jednání se dopustil obžalovaný v úmyslu přímém, neboť jeho hlavním dlouhodobým cílem bylo způsobit poškozené újmu“ a že „uvedeného jednání se dopustil v úmyslu přímém, neboť jeho cílem bylo poškozenou v daném místě držet, aby si na ní tímto nátlakem vynutil sdělení informací z jejího soukromí a chtěl tím také zamezit jejímu dalšímu osobnímu kontaktu se zákazníkem M. V.“. Tvrzení existence přímého úmyslu totiž automaticky neznamená, že by obviněný v přímém úmyslu skutečně jednal.
10. Z uvedených důvodů v posuzované věci soudy nedostály požadavku na prokázání viny mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že by byla naplněna objektivní nebo subjektivní stránka trestných činů, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 13 To 137/2020, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 21 T 51/2019, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že obviněný uplatnil námitky, kterými zpochybňuje skutková zjištění soudů, protože se soudy opíraly jen o výpověď poškozené, s čímž se však neztotožnila, protože skutkové okolnosti vyplynuly i z dalších důkazů, zejména obsahu SMS nebo výpovědi svědkyně P. Č., jíž se poškozená o svých problémech s obviněným svěřila, nebo z fotografií a vzájemné SMS komunikace, či usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Nc 2401/2019, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2019, případně sp. zn. 32 Co 52/2019, jímž bylo obviněnému nařízeno předběžné opatření, aby se nezdržoval v těsné blízkosti bydliště poškozené (viz č. l. 154-156 trestního spisu).
12. Skutek pod bodem 2) rovněž nevzbuzuje pochybnosti, protože obviněný skutečnost, že ke schůzce došlo, nepopírá. Pokud se poškozená bezprostředně po skutku neobrátila na policii, tato prodleva vycházela z jejího vztahu k obviněnému jako nadřízenému v zaměstnání. Průběh skutku i motivace k dalšímu postupu u poškozené vyplývá vedle její výpovědi rovněž z obsahu SMS komunikace i z výpovědi svědkyně P. Č. či svědkyně J. M., jimž průběh incidentu popsala. Výpověď obviněného však stála osamocena a byla v rozporu s řadou dalších provedených důkazů.
13. Státní zástupkyně nepřisvědčila obviněnému ani v tvrzení, že by se odvolací soud s jeho argumentací k jednání pod bodem 2) nevypořádal. Naopak shledala, že v bodech 8. a násl. zkoumaného rozsudku odůvodnil, proč shledává výpověď poškozené věrohodnou, a že další úvahy rozvedl v bodě 16. Odvolací soud se řádně vypořádal s námitkami obviněného a jeho rozhodnutí nelze shledat nepřezkoumatelným. K tvrzením o vadném skutkového charakteru proto státní zástupkyně shrnula, že ve věci nelze nalézt žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a proto nepřicházela v úvahu aplikace procesní zásady in dubio pro reo .
14. K obsahu a četnosti SMS připomenula, že zprávy mohly vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, či o život a zdraví jejich dětí, a i když shledala námitky proti naplnění znaku pronásledování hmotněprávními, neboť obviněný jimi zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, nepovažovala je za nedůvodné. Podle obsahu SMS (53 denně) obsahovaly výhrůžky ublížením na zdraví či jiné újmy poškozené a jejím dětem. Naplněnou státní zástupkyně označila rovněž subjektivní stránku, a to v přímém úmyslu u obou skutků [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť celé jednání bylo motivováno úmyslem obviněného i přes odpor poškozené s ní navázat či obnovit vztah.
15. Protože státní zástupkyně zčásti považovala dovolání za uplatněné mimo označený dovolací důvod a zčásti za nedůvodné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
16. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného, který však tohoto oprávnění do konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
19. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, aj.]. Tato zásada je limitována pouze případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud je v takovém případě v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, povinen se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
20. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K podanému dovolání
21. Nejvyšší soud posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal v něm jak výhrady, které nebylo možné považovat za korespondující s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i ty, na jejichž podkladě mohl věcnou správnost přezkoumávaných rozhodnutí posuzovat. Nejprve však bylo třeba posoudit, zda ve skutkových zjištěních nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, jichž se obviněný s poukazem na tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dovolával, a zda lze pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace vycházet ze skutků pod soudy popsaných v bodě 1) [odvolacím soudem] a v bodě 2) [soudem prvního stupně], vůči nimž obviněný rozvedl i své hmotněprávní výhrady.
a) K namítaným nedostatkům ve skutkových zjištěních
22. K výhradám o tom, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda lze v postupu soudů shledat extrémní pochybení v posuzování věrohodnosti výpovědí poškozené a dalších svědků, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Podle obsahu zkoumané věci zjistil, že takovými vadami přezkoumávaná rozhodnutí netrpí, protože soudy za účelem náležitého objasnění věci provedly dokazování, které v potřebné míře činy obviněného objasnilo. Braly do úvahy, že se čin u skutku 2) odehrával výlučně mezi obviněným a poškozenou bez přítomnosti dalších osob, a proto, s cílem objasnit rozhodné skutečnosti, provedly relativně obsáhlé dokazování, když vyslechly dostupné svědky (viz svědectví P. Č., M. V., J. M., J. T.), přečetly úřední záznam o podání vysvětlení matky poškozené H. A. či záznamy a fotokopie e-mailové a SMS komunikace mezi poškozenou a obviněným, vyhodnocení telekomunikačního provozu mezi účastnickými čísly používanými obviněným a poškozenou. Byl konstatován obsah spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 8 Nc 2401/2019 či Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 17 T 64/2018, zvukový záznam telefonátu poškozené na linku č. 158, videozáznamy pořízené kamerou umístěnou ve vozidle poškozené, pracovní dokumentace poškozené z A. T., aj. U bodu 1) soud rovněž objasňoval identitu řidiče automobilu, který 26. 10. 2018 poškozenou sledoval, a přestože není vidět na žádném záznamu jeho tvář, podle řetězce ostatních nepřímých důkazů vzal za prokázané, že touto osobou sledující poškozenou byl právě obviněný, jak také vysvětlil nalézací soud v bodě 55. svého rozsudku. Reagoval tedy dostatečně na námitky obviněného a jeho tvrzení pečlivě posuzoval jak jednotlivě, tak v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy, jejichž souhrn a obsah popsal na stranách 2 až 12 rozsudku. V souhrnu všech důkazů dospěl k závěru, že se jedná o účelové popírání prokázaného jednání, když tvrzení obviněného nemají oporu v obsahu jiných důkazů, ale stojí zcela osamoceně a vykazují též vnitřní rozpory a nelogičnosti. Naproti tomu soud jako zcela věrohodnou vyhodnotil výpověď poškozené, která je podporována celou škálou dalších důkazů, ať svědeckých výpovědí či listinami. Neshledal jakoukoli motivaci ani snahu poškozené obviněnému záměrně uškodit, mstít se mu apod., ale naopak její výpověď považoval za konzistentní a přesvědčivou, přičemž měl na zřeteli, že posuzovaná trestná činnost se díky svému charakteru odehrává povětšinou skrytě v soukromé sféře osob, jichž se týká (viz bod 47. rozsudku nalézacího soudu). Pro tento závěr vyšel z důvodů, které rozvedl a jež vyplynuly z výsledků a posouzení komplexně provedeného dokazování (srov. strany 12 až 14 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud posuzoval obsahově shodné námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním a skutkové závěry i jim předcházející proces dokazování provedený soudem prvního stupně shledal správným, vyjma časového vymezení skutku pod bodem 1), ohledně něhož nalézacímu soudu vytkl nekritické převzetí znělky obžaloby bez ohledu na obsah jím provedených důkazů, a proto sám po doplnění dokazování (SMS komunikací obviněného s poškozenou, a usnesením Okresního soudu v Nymburku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 8 Nc 2401/2019-61), toto vymezení ve prospěch obviněného upravil . Souhrnně k ostatním okolnostem odvolací soud konstatoval, že postupy a úvahy soudu prvního stupně při hodnocení zajištěných důkazů nevykazují zásadní vady a z nich vyvozené skutkové závěry k oběma obviněnému za vinu kladeným skutkům jsou správné a v souladu s pravidly §2 odst. 6 tr. ř. (viz body 4. až 14. rozsudku odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích obviněným vytýkané nedostatky, protože se soudy všem důkazům a z nich pramenícím informacím náležitě a pečlivě věnovaly a dokazování zaměřily i na to, aby výhrady obviněného objasnily a své postoje k nim vysvětlily, a to nejen izolovaně, ale i ve vztahu k obsahu ostatních ve věci provedených důkazů. Pro úplnost lze jen uvést, že soudy důkazy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř., nezpronevěřily se zásadám trestního řízení a spravedlivého procesu. Obhajoba obviněného byla vyvrácena na základě provedeného dokazování nikoliv jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Stejně uvedly, proč výpovědím poškozené a svědků uvěřily a obviněnému nikoli. Rovněž vyjádřily, jak překlenuly případné drobné rozpory ve výpovědích, pokud je shledaly (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Je rovněž třeba připomenout, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, či ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Jejich argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§125 odst. 1 tr. ř.).
25. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud nepovažoval důvodnými námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, jimiž se na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal změny skutkových zjištění, vytýkané vady neshledal, protože v postupu soudů nižších stupňů nebyly zjištěny žádné, natož extrémní nedostatky ani vady, jež by svědčily o nedodržení zásad pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností. Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , jíž se obviněný dovolával, neboť v potřebné míře aplikovaly všechny procesní zásady (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
26. Nejvyšší soud, když nepřisvědčil výhradám obviněného proti vadnosti procesních postupů, mohl na základě soudy učiněných a ve výrocích o vině napadených rozhodnutí popsaných skutkových zjištění dále posuzovat opodstatněnost výhrad směřujících proti správnosti soudy použité právní kvalifikace.
b) K námitkám proti právní kvalifikaci podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku
27. Obviněný právnímu posouzení činu pod bodem 1) jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku vytýkal nedostatky v objektivní i subjektivní stránce.
28. Ke znaku dlouhodobého pronásledování je vhodné uvést, že soud prvního stupně v bodě 57. rozsudku vysvětlil, že jednání obviněného popsané v bodě 1) překročilo hranice toho, co je ještě sociálně akceptovatelné chování, postupně nabývalo na intenzitě a obviněný v něm pokračoval, přestože mu poškozená dávala dostatečně zřetelně najevo, že si nepřeje, aby ji nadále kontaktoval, vyskytoval se v její blízkosti a zasahoval do jejího osobního života. Motivem bylo, že neunesl, že se poškozená stýká či si dopisuje s jiným mužem. Dlouhodobě zasílané zprávy (SMS) obsahovaly výhrůžky, jednalo se o soustavně, vytrvale a systematicky prováděné jednání, které vybočovalo z běžných norem a postupně gradovalo. Obviněný si na základě všech okolností musel být vědom, že nevhodné chování vůči druhé osobě může po překročení společensky akceptovatelné hranice mít trestněprávní důsledky. V bodě 59. soud rozvedl úvahy k právní kvalifikaci, které posléze korigoval odvolací soud. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, neboť obviněný dlouhodobě a cíleně i přes odpor poškozené tuto pronásledoval tím soudem prvního stupně popsaným způsobem, a intenzita těchto nežádoucích zásahů a hrozeb pak byla způsobilá u ní vyvolat důvodné obavy o život nebo zdraví své nebo jejích dětí. Podle soudů se uvedeného jednání obviněný dopustil v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť jeho hlavním dlouhodobým cílem bylo způsobit poškozené uvedenou újmu (viz bod 59. rozsudku soudu prvního stupně).
29. Nejvyšší soud s ohledem na skutek, jak byl v bodě 1) odvolacím soudem vymezen, a se zřetelem na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí považuje za nutné k výhradám obviněného doplnit, že přečinu nebezpečného pronásledování §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, čímž jej omezuje v obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho zdraví život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
30. Nebylo možné se ztotožnit s obviněným, že žádný ze znaků této skutkové podstaty, nebyl naplněn. Vytýkal-li, že se nejednalo o dlouhodobé pronásledování, je vhodné uvést, že posuzovaná skutková podstata je tvořena uvozujícím znakem „kdo jiného dlouhodobě pronásleduje“, který je naplněn dalšími popsanými alternativními znaky uvedenými pod písmeny a) až e), přičemž toto jednání musí být způsobilé „vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“. Jde o jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně vymezenými formami, které jsou schopné v jiném vyvolat zmíněnou důvodnou obavu. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Hlavním znakem nebezpečného pronásledování (stalkingu) je obsesivní fixace pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2769). Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.).
31. Takové jednání pak musí mít povahu dlouhodobého jednání, tzn. trvajícího určitou dobu (zpravidla nejméně jeden měsíc), které je prováděno opakovaně. Právě v opakování a dlouhodobosti spočívá závažnost tohoto jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3295 až 3296; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, aj.).
32. K takto vymezenému znaku dlouhodobosti pronásledování je však třeba pro jeho naplnění zdůraznit, že jej nelze posuzovat zcela izolovaně, ale v návaznosti na jednotlivé formy jednání popsané pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení [v projednávaném případě šlo o alternativy a), b, c), d)], podle nichž se dá usuzovat zejména na intenzitu takového jednání, která v případě velmi intenzivního a závažného jednání může založit znak dlouhodobosti i v případě kratší doby. Stejně tak je současně nutné zvažovat i význam důvodné obavy. Tak tomu však může být v případě, že jde o intenzivní a důrazné vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou [srov. znak pod písmenem a)] nebo vyhledávání osobní blízkosti nebo sledování poškozeného [písmeno b)], velmi vytrvalé, četné a obtěžující kontakty prostřednictvím prostředků elektronických komunikací [písmeno c)], nebo jde o omezování v obvyklém způsobu života [srov. znak pod písmenem d)], které se projeví v prostředcích a použité formě, především však v dopadu, jaký na poškozeného mají, a v jaké závažnosti se u něj projeví konkrétní důvodná obava. Na tu však lze usuzovat nejen z okolností vlastního pronásledování, ale i z dalších zkušeností, které poškozený s obviněným v minulosti měl.
33. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Pro posouzení „důvodné obavy“ postačuje, aby byla obava dána i souhrnem všech či některých z těchto alternativních forem, aniž by u každé z nich musel konkrétní znak nutně dosahovat takové intenzity, která by byla požadována, pokud by existovala jen jako jediná. Důvodná obava se musí týkat života nebo zdraví poškozené osoby a být reálná, což odlišuje nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. trvalejšího vyhledávání dřívějšího partnera, silných slov, nebo i častých a četných SMS, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 891/2018).
34. Vzbuzením důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života.
35. Posoudí-li se čin v bodě 1) na základě těchto kritérií, je zřejmé, že námitky obviněného postrádají důvodnost, protože obviněný čin páchal více než 4 a půl měsíce (od 8. 9. 2018 do 26. 1. 2019), když takto vymezené období dostačuje pro závěr o znaku dlouhodobosti. Jeho jednání vůči poškozené bylo velmi intenzivní a vytrvalé, o čemž svědčí zejména zaslání 53 SMS zpráv denně. Tato četnost dostatečně svědčí o tom, že obviněný svůj záměr poškozenou přesvědčit o tom, aby s ním obnovila vztah, mínil velmi urputně, a to zcela ve smyslu znaku podle písmene c) §354 odst. 1 tr. zákoníku. Dostatek podkladů je i pro další formy jednání obviněného, neboť v duchu písmene a) §354 odst. 1 tr. zákoníku poškozené vyhrožoval tím, že když se ním nebude stýkat, tak špatně skončí, bude ji muset zničit, nebo zabít, bude bez hypotéky, … apod. Je tak zřejmé, že jí vyhrožoval ztrpčováním života, likvidací, tím, že skončí „na dlažbě“, újmou na zdraví, a dokonce i smrtí, což byly výhrůžky činěné v písemné podobě. Lze zmínit, že pozice poškozené byla navíc ztížena skutečností, že byla zaměstnána ve firmě patřící otci obviněného, přičemž obviněný jako vedoucí prodeje byl jejím přímým nadřízeným, nadto byla samoživitelkou tří nezletilých dětí, tudíž si nemohla dovolit přijít o zaměstnání. I k tomu ji nakonec obviněný svým jednáním donutil, když na podzim 2018 sama požádala o rozvázání pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že obviněný kontaktoval i její dceru, a poškozené vyhrožoval, že nepodvolí-li se jeho požadavkům, „odnesou to“ i její děti, je zřejmé, že takto formulované a stupňované výhrůžky i gradující četnost kontaktů byla způsobilá vzbudit v ní důvodnou obavu o zdraví a život nejen svůj, ale i dětí. Obviněný rovněž naplnil znak podle písm. b) §354 odst. 1 tr. zákoníku, protože se kromě jiného dožadoval vstupu do jejího bytu, nebo na ni čekal před domem, když nakládala věci do auta, a tedy tímto jednáním vyhledával její osobní blízkost nebo ji sledoval. Rovněž ji omezoval v jejím obvyklém životě podle §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku tím, že na základě těchto jednání byla nucena měnit své zvyky, snažila se vyhnout setkání s ním, rozhodla se opustit zaměstnání, apod.
36. Je třeba zdůraznit, že v souhrnu toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, zejména pro intenzitu kontaktů i obsah výhrůžek, které gradovaly (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Jednalo se o projevy soustavné, vytrvalé, tvrdošíjné a vybočující z mezí normálních vztahů. Bylo navíc zcela způsobilé vyvolat důvodnou obavu poškozené o její zdraví, neboť jí obviněný vyhrožoval opakovaně mimo jiné i fyzickou újmou.
37. Pochybnosti nevznikají ani u subjektivní stránky, kde soudy shledaly přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem. Slovem „chtěl“ je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala jeho vůle ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. Uvedený závěr vychází ze všech učiněných poznatků, neboť obviněný popsaným způsobem jednal přesto, že ho poškozená opakovaně žádala, aby svého jednání zanechal, jakož i přesto, že z trestního řízení proti němu vedenému u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 64/2018 (pro v zásadě identické jednání vůči jeho tehdejší, resp. bývalé přítelkyni), mu muselo být zřejmé, že jednání obdobného charakteru mohou v sobě nést prvky trestněprávního jednání se všemi z toho pramenícími důsledky. Obviněný poškozenou uvedeným způsobem pronásledoval i přesto, že mu dávala najevo, že jeho pozornost nevítá, že je ji nepříjemná. Své chování vůči ní (i jejímu příteli) stupňoval, ale též vyhledával její osobní přítomnost. Tyto projevy byly spojeny a vedeny týmž
záměrem, jímž byla snaha o obnovu vztahu s poškozenou a odrazení případných soků. S ohledem na průběh jednání i své předchozí zkušenosti obviněný chtěl poškozenou popsaným způsobem pronásledovat, a tím i ohrožovat zákonem chráněný zájem na klidném a nerušeném mezilidském, občanském soužití a ochraně tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince, čehož také chtěl dosáhnout, a soukromí poškozené popsaným jednáním narušit, a tímto soustavným a cíleným nátlakem a pohrůžkami ekonomickou i fyzickou újmou ji přimět k obnovení partnerského vztahu s ním.
38. Obviněný tak chtěně a záměrně volil všechny prostředky, které byly za daných okolností dostupné, tj. elektronickou komunikaci (SMS) i vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozené, přičemž jí vyhrožoval a omezoval ji v obvyklém způsobu života, což vyústilo i v opuštění jejího dosavadního zaměstnání, a tudíž šlo o souhrn ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, který jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce naplnil.
c) K výhradám proti právní kvalifikaci podle §171 odst.1 tr. zákoníku
39. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením jednání pod bodem 2) jako přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména z důvodu absence subjektivní stránky. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy i u této právní kvalifikace došly na základě výsledků provedeného dokazování k závěru o přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný poškozené bránil užívat osobní svobodu tím, že ji v garážích držel po dobu asi 30 minut za ruce, a když ji nakrátko pustil (slíbila mu, že se na místo vrátí poté, co zkontroluje v bytě spící děti) a ona se z obavy z něj vrátila. Zastoupil jí cestu, znovu ji chytil za ruce, které jí držel nad hlavou, a když se ho snažila od sebe odstrčit, přičemž po ní vyžadoval, aby se s nikým nestýkala, vynucoval si, aby mu jednoznačně sdělila, jestli zůstane v zaměstnání. Takto ji v garážích proti její vůli držel od 21.30 hodin dne 29. 9. 2018 do 00.15 hodin dne 30. 9. 2018. Odejít jí umožnil teprve poté, co mu slíbila, že se mu druhý den ozve.
40. K zavinění obviněného soudy dovodily, že jeho cílem bylo poškozenou proti její vůli v daném místě držet, aby si na ní tímto nátlakem vynutil sdělení informací z jejího soukromí, a chtěl tím také zamezit jejímu dalšímu osobnímu kontaktu se zákazníkem M. V. (viz body 58., 60. rozsudku soudu prvního stupně, bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
41. Nejvyšší soud k jinak velmi stručné výhradě obviněného považuje uvedené závěry soudů obou stupňů týkající se zavinění za správné, protože obviněný i u tohoto činu jednal záměrně, neboť chtěl omezit osobní svobodu poškozené, a proto ji proti její vůli (věděl, že má doma samotné děti) nechtěl pustit. Držel ji fyzicky za ruce, ale omezoval ji i v tom, že na ni působil psychicky tím, že ji zastrašoval, čímž v ní vyvolával obavu, v jejímž důsledku nebyla schopna se svobodně o své vůli rozhodovat, a to v souladu s podstatou přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem zde je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Tohoto činu se dopustí pachatel tím, že v osobní svobodě jinému brání. Za bránění v užívání osobní svobody se považuje zásah do této svobody, kterým pachatel znemožňuje nebo omezuje volný pohyb jiného člověka a zároveň mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní musí být nesnadno překonatelné (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Není rozhodná délka doby, po niž se svoboda omezuje, přičemž může jít o omezování na krátkou dobu. Jsou to však jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat, apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1712). Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný (§15 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
42. V posuzované věci obviněný činem, který byl rozsudkem soudu prvního stupně zjištěn a popsán pod bodem 2), naplnil po všech stránkách znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozené bez oprávnění bránil v tom, aby garáže opustila, držel ji za ruce a zamezoval jí i jinak v odchodu. Ona se tomuto jeho jednání nedobrovolně podrobila, protože, jak uvedla, když se pokusila odejít, tak ji doběhl, nebo přitlačil ke zdi garáže.
43. Nejvyšší soud tak ze všech rozvedených důvodů považoval závěr soudů o tom, že obviněný po subjektivní stránce jednal ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za správný.
VI. Závěr
44. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného považoval jako celek za neopodstatněné, byť v části bylo podáno mimo označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásadně je však třeba shrnout, že závěry učiněné soudy nižších stupňů ohledně naplnění znaků skutkových podstat obou přečinů, jimiž obviněného uznaly vinným, tj. přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku i omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, mají podklad v obsahu spisu, provedených důkazech i zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů.
45. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu