ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.152.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 152/2021-3017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovoláních obviněných 1. D. Č. , narozené dne XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, 2. V. H. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 3. T. J. , narozeného dne XY v XY, Slovenská republika, občana Slovenské republiky, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo a 4. B. R. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 11 To 20/2019-2467, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných D. Č., V. H., T. J. a B. R. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2018, č. j. 52 T 4/2017-2111, byli shora uvedení obvinění, jakož i spoluobvinění J. A., M. Č., P. M., P. R. a A. Z. uznáni vinnými následujícími trestnými činy. Obviněná Č., obviněný H. a obviněný R. byli každý uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný J. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný A. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění Č., M., R. a Z., byli každý uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili následovně:
I. J. A., D. Č., M. Č., V. H., T. J., P. M., P. R., B. R., A. Z.
nejméně od podzimu roku 2015 do 6. listopadu 2016 na různých místech v okresech Liberec, Česká Lípa, Příbram, Mladá Boleslav a na území hlavního města Prahy každý svým jednáním přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu ve velkém rozsahu z Polska do České republiky a následné výrobě a distribuci metamfetaminu na území České republiky, kdy B. R. neoprávněně organizoval výrobu a následnou distribuci metamfetaminu tak, že domlouval nákup léčiv s obsahem 120-ti miligramů pseudoefedrinu v jedné tabletě, v Polsku prodávaného pod obchodním názvem Cirrus, kdy v jednom balení je obsaženo 14 ks tablet bílé barvy od dvou mužů a jedné ženy jménem I., mluvící polsky, finančně se podílel společně s M. Č., P. M., J. A. a od srpna 2016 i s T. J. na nákupu a dovozu uvedených léčiv, dával pokyny M. Č., D. Č. nebo A. Z. ohledně dovozu léčiv a ti pak následně uvedená léčiva jeli zakoupit do XY na XY a dovezli je do XY nebo do míst výroby metamfetaminu, B. R. také úkoloval spoluobviněné ohledně pronájmu objektů, ve kterých následně docházelo k výrobě metamfetaminu, kdy D. Č. k tomuto účelu pronajala nemovitosti v okolí XY a také dům čp. XY v XY, která je částí obce XY, P. M. za účelem výroby metamfetaminu zajistila zapůjčení domu v XY a P. R. k tomuto účelu poskytl svůj dům čp. XY v obci XY, resp. kůlnu nacházející se u domu, B. R. rovněž dával pokyny ohledně nákupu chemikálií potřebných k výrobě metamfetaminu a také ohledně samotné výroby metamfetaminu, kterou do dubna 2016 prováděl V. H. a následně po jeho zadržení policií ji prováděla P. M., které s výrobou pomáhali M. Č., D. Č., J. A., P. R., B. R. a A. Z., který pak hotový metamfetamin vozil z míst jeho výroby M. Č. a dalším osobám, přičemž na jeden výrobní cyklus spotřebovali 1 až 4 kg tablet léčiva Cirrus a vyrobili kolem 160 až 720 gramů metamfetaminu, čímž se takto výše jmenovaní podíleli na výrobě nebo vyrobili nejméně 13 530 gramů metamfetaminu, který následně někteří z nich distribuovali níže uvedeným a dosud neustanoveným osobám, kdy konkrétně:
1) v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2015 do 3. 4. 2016, kdy byl obviněný V. H. zadržen policií, za pomoci spoluobviněných D. Č., M. Č., B. R. a A. Z., v intervalu 1x týdně neoprávněně vyráběl od 160 do 650 gramů metamfetaminu, kdy za tuto dobu vyrobili nejméně 2 560 gramů metamfetaminu, přičemž v dovozu tablet Cirrus z XY na XY se střídali obvinění D. Č., M. Č. a A. Z.,
2) v přesně nezjištěné době od dubna 2016 do 6. 11. 2016 P. M. za pomoci spoluobviněných J. A., D. Č., M. Č., T. J., P. R., B. R. a A. Z., v intervalu 1x týdně neoprávněně vyráběla od 160 do 720 gramů metamfetaminu, kdy za tuto dobu vyrobili nejméně 10 970 gramů metamfetaminu, v dovozu tablet Cirrus z XY na XY se střídali obvinění M. Č., A. Z. a do června 2016 také D. Č., přičemž J. A. do 17. července 2016 také poskytoval finanční prostředky na nákup tablet Cirrus a na výrobu metamfetaminu a nejméně od srpna 2016 finanční prostředky na nákup tablet Cirrus a na výrobu metamfetaminu poskytoval také T. J., kdy konkrétně:
v období od 20. do 23. června 2016 na pokyn B. R. za účelem výroby metamfetaminu D. Č. na svou osobu uzavřela smlouvu o pronájmu domu čp. XY v XY, která je částí obce XY, kde v měsíci červenci 2016 spoluobvinění vyráběli metamfetamin v níže uvedených případech, přičemž D. Č. měla za úkol hlídat platby za energie a nájem, komunikovat s realitním makléřem a s majitelem domu, tak aby do pronajatého domu nejezdil,
a) dne 26. června 2016 po předchozí domluvě mezi B. R. a M. Č. a po následném pokynu M. Č. jel A. Z. osobním vozidlem do XY na XY, kde se zkontaktoval s blíže nezjištěnou osobou komunikující na polském telefonním čísle a za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 1 až 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl do XY a předal je M. Č.,
b) dne 1. července 2016 na pokyn M. Č. jel A. Z. osobním vozidlem do XY na XY, kde se zkontaktoval s blíže nezjištěnou osobou komunikující na polském telefonním čísle a za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 1 až 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl do XY a předal je M. Č., poté téhož dne se D. Č. na příkaz B. R. spojila s M. Č. a ten jí informoval o tom, pojedou do XY a posléze jí Č. volal, aby vyzvedla P. M. a přijeli do XY, kde v domě čp. XY ve dnech 1. a 2. července 2016 P. M. za pomoci M. Č. a D. Č. vyrobila z uvedených tablet nejméně 440 gramů pseudoefedrinu a z něj pak kolem 352 g metamfetaminu,
c) v přesně nezjištěné době před 10. 7. 2016 za účelem výroby metamfetaminu poskytl J. A. finanční hotovost ve výši 80 000 Kč na nákup prekurzoru či chemikálií a dalších pomůcek potřebných k výrobě metamfetaminu, následně v domě čp. XY v XY ve dnech 8. a 9. července 2016 na pokyn B. R. P. M. za pomoci J. A. a M. Č. a dne 11. července 2016 za pomoci M. Č. vyrobila z tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl M. Č. dne 8. července 2016, nejméně 1020 gramů pseudoefedrinu, a z tohoto následně vyrobili kolem 650 gramů metamfetaminu, neboť měli k dispozici chemikálie postačující k výrobě 2994 gramů metamfetaminu, které dne 11. července 2016 v prodejně chemikálií Verkon nakoupila P. M., přičemž J. A. se aktivně podílel na první fázi výroby metamfetaminu zejména na extrakci pseudoefedrinu z tablet tzv. „vytřepáváním, vyboucháváním“,
d) ve dnech 16. a 17. července 2016 v domě čp. XY v XY J. A., který se aktivně podílel na první fázi výroby metamfetaminu zejména na extrakci pseudoefedrinu z tablet tzv. „vytřepáváním, vyboucháváním“, a dále P. M. na pokyn B. R. za pomoci M. Č. vyrobila z tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl M. Č. dne 16. července 2016, kolem 650 gramů metamfetaminu, neboť měli k dispozici chemikálie postačující k výrobě 2994 gramů metamfetaminu, které dne 15. července 2016 v prodejně chemikálií Verkon nakoupil M. Č.,
e) dne 23. července 2016 A. Z. po domluvě s B. R. a M. Č. jel osobním vozidlem do XY na XY, kde za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl do XY a předal je M. Č. a ten je následně dovezl do XY, kde v domě čp. XY ve dnech 24. a 25. července 2016 P. M. za pomoci M. Č. vyrobila z dovezených tablet kolem 650 gramů metamfetaminu,
f) dne 31. července 2016 v domě čp. XY v XY P. M. za pomoci M. Č. a B. R. vyrobila z tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl M. Č. dne 30. července 2016, nejméně 720 gramů metamfetaminu, a v následujících dnech B. R. udělil pokyny M. Č. a P. M. k distribuci tohoto metamfetaminu,
g) dne 11. srpna 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., dal pokyn M. Č., aby pro ně poslal A. Z., ten dne 12. srpna 2016 jel osobním vozidlem do XY na XY, kde za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl do XY a zde v domě čp. XY téhož dne P. M. za pomoci M. Č., B. R. a A. Z. vyrobila z uvedených tablet nejméně 640 gramů metamfetaminu,
h) dne 21. srpna 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., vybral peníze od P. M., M. Č. a T. J., dal pokyn M. Č., aby pro ně zajel, ten dne 22. 8. 2016 jel osobním vozidlem do XY na XY, kde za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl do blíže nezjištěného místa výroby metamfetaminu v obci XY a zde ve dnech 22. srpna a 23. srpna 2016 P. M. za pomoci M. Č. a telefonických rad B. R. vyrobila z uvedených tablet nejméně 675 gramů metamfetaminu, a v následujících dnech B. R. udělil pokyny M. Č. a P. M. k distribuci tohoto metamfetaminu,
ch) dne 30. srpna 2016 B. R. vybral peníze od P. M. a T. J., který za účelem výroby metamfetaminu přispěl částkou 90 000 Kč, M. Č. pověřil nákupem chemikálií na výrobu metamfetaminu A. Z., který je dne 2. září 2016 nakoupil a odvezl je B. R., ten mu dal finanční hotovost na nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu a A. Z. téhož dne jel osobním vozidlem do XY na XY, odkud přivezl nejméně 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu a tyto předal M. Č., následujícího dne 3. září 2016 M. Č. dovezl uvedené tablety P. M., která za pomoci B. R. a M. Č. v prostorách domu čp. XY v ulici XY v XY vyrobila kolem 650 gramů metamfetaminu, a v následujících dnech B. R. udělil pokyny M. Č. a P. M. k distribuci tohoto metamfetaminu,
i) dne 12. září 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., vybral peníze od P. M., M. Č. a T. J., který za účelem výroby metamfetaminu přispěl částkou 70 000 Kč, dal pokyn M. Č., aby pro ně zajel, ten téhož dne společně s P. M. jel osobním vozidlem do XY na XY, kde za účelem výroby metamfetaminu za částku nejméně 150 000 Kč nakoupili 3 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které M. Č. dovezl B. R. a následně ve dnech 13. a 14. září 2016 na blíže nezjištěném místě v obci XY P. M. za pomoci M. Č. a B. R. a dne 15. září 2016 za pomoci M. Č. a P. R. v domě čp. XY, resp. v kůlně za domem v obci XY, který jim za účelem výroby metamfetaminu zapůjčil P. R. vyrobila z uvedených tablet kolem 488 gramů metamfetaminu, a v následujících dnech B. R. udělil pokyny M. Č. a P. M. k distribuci tohoto metamfetaminu,
j) dne 24. září 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., vybral peníze od P. M., M. Č. a T. J., dal pokyn M. Č., aby pro ně zajel, ten téhož dne jel osobním vozidlem do XY na XY, kde za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu, které dovezl dne 25. září 2016 P. M. a ta následně ve dnech 25. až 27. září 2016 v domě čp. XY, resp. v kůlně za domem v obci XY, který jim za účelem výroby metamfetaminu zapůjčil P. R., za pomoci B. R. vyrobila z uvedených tablet kolem 650 gramů metamfetaminu, který na pokyn B. R. vyzvedl A. Z., 200 gramů metamfetaminu předal v XY T. J. a zbytek dovezl M. Č. do místa jeho bydliště, a v následujících dnech B. R. udělil pokyny M. Č. a P. M. k distribuci tohoto metamfetaminu,
k) dne 7. října 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., vybral peníze od P. M., M. Č. a T. J., který za účelem výroby metamfetaminu přispěl částkou 25 000 Kč, dal pokyn M. Č., aby pro ně zajel, ten téhož dne jel osobním vozidlem do XY v XY, kde za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu za částku 170 000 Kč a následně dne 8. října 2016 v domě čp. XY, resp. v kůlně za domem v obci XY, který jim za účelem výroby metamfetaminu zapůjčil P. R., P. M. za pomoci M. Č. a B. R. vyrobila z uvedených tablet kolem 650 gramů metamfetaminu,
l) dne 12. října 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., vybral peníze od P. M. a M. Č., předal je A. Z. a ten téhož dne jel osobním vozidlem do XY na XY, kde za účelem výroby metamfetaminu nakoupil 4 kg tablet Cirrus obsahujících prekursor hydrochlorid pseudoefedrinu za částku 170 000 Kč, a následně dne 13. října 2016 v domě čp. XY, resp. v kůlně za domem v obci XY, který jim za účelem výroby metamfetaminu zapůjčil P. R., P. M. za pomoci M. Č., P. R. a B. R. vyrobila z uvedených tablet kolem 650 gramů metamfetaminu, který z místa výroby odvezl na pokyn B. R. M. Č.,
m) dne 20. října 2016 B. R. vybral peníze od P. M., M. Č. a T. J., dne 21. října 2016 domluvil nákup 5 kg tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I. za částku 220 000 Kč, pro které téhož dne jel osobním vozidlem M. Č. do XY na XY, přivezl je P. M. a ta následně dne 22. října 2016 v domě čp. XY, resp. v kůlně za domem v obci XY, který jim za účelem výroby metamfetaminu zapůjčil P. R., za pomoci P. R. a B. R. vyrobila z uvedených tablet nejméně 650 gramů metamfetaminu, který z místa výroby odvezl na pokyn B. R. M. Č., T. J. z uvedeného množství dostal 124 g metamfetaminu,
n) dne 26. října 2016 T. J. po domluvě s B. R. domluvil za účelem výroby metamfetaminu prostory na adrese XY, dne 27. října 2016 B. R. vybral peníze od P. M., M. Č. a T. J., který za účelem výroby metamfetaminu přispěl částkou kolem 100 000 Kč, dne 28. října 2016 B. R. domluvil nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I. za částku 180 000 až 220 000 Kč, pro které téhož dne jel osobním vozidlem M. Č. do XY na XY, přivezl je P. M. a ta následně dne 29. října 2016 na adrese XY za pomoci M. Č. a B. R. vyrobila z uvedených tablet nejméně 650 gramů metamfetaminu,
o) dne 4. listopadu 2016 domluvil B. R. nákup tablet Cirrus obsahujících prekurzor hydrochlorid pseudoefedrinu s ženou z Polska jménem I., pro které téhož dne jel osobním vozidlem M. Č. do XY na XY, přivezl je P. M. a ta následně dne 5. listopadu 2016 v domě čp. XY, resp. v kůlně za domem v obci XY, který jim za účelem výroby metamfetaminu zapůjčil P. R. za pomoci P. R. a dne 6. listopadu 2016 za pomoci M. Č. a B. R. vyrobila z uvedených tablet nejméně 325 gramů metamfetaminu, který byl následně zajištěn policií,
přičemž uvedeného jednání se všichni obvinění dopustili bez příslušného povolení, ačkoliv metamfetamin, zvaný pervitin, náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze číslo 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a s vědomím, že se o takové látky jedná.
II. obviněný T. J.
1) v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2016 v XY před domem čp. XY, XY ve vozidle D. K. nejméně ve dvou případech neoprávněně předal zdarma D. K., nar. XY po jedné dávce metamfetaminu, přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení, ačkoliv metamfetamin, zvaný pervitin, náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze číslo 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a s vědomím, že se o takové látky jedná.
2) od přesně nezjištěné doby po dobu roku a půl do listopadu 2016 na různých místech v XY, v servisu v XY nejméně 1x měsíčně neoprávněně prodával Š. P., nar. XY, nejméně 1 gram kokainu za částku 2.000 Kč, čímž mu takto celkem prodal nejméně 18 gramů kokainu,
3) v přesně nezjištěné době od jara 2016 do podzimu 2016 na různých místech v XY nejméně v 10 případech neoprávněně prodal F. Z., nar. XY, nejméně 1 gram pervitinu a dále 1 gram kokainu, čímž mu takto celkem prodal nejméně 10 gramů pervitinu,
4) od přesně nezjištěné doby do dne 7. listopadu 2016 v místě svého bydliště na adrese XY neoprávněně pro jiného přechovával 28,433 gramů kokainu obsahující 62,28 % čisté báze kokainu, 1 ks kostky extáze o hmotnosti 6,951 gramu s obsahem 84,84 % 3,4-methylendioxymethamfetaminu báze (MDMA), 3 ks tabletextáze „MEDUSAHEAD_01 – violet“ s obsahem 37,1 % 3,4-methylendioxymethamfetamin u báze (MDMA), 40 ks tablet extáze „Handgrenade_01 – pink“ s obsahem 37,6 % 3,4-methylendioxymethamfetaminu báze (MDMA), 18,443 gramů metamfetaminu obsahující 79,65 % čisté báze metamfetaminu a 1,776 g metamfetaminu obsahující 79,2 % čisté báze metamfetaminu,
přičemž uvedených jednání se dopustil bez příslušného povolení, ačkoliv kokain náleží mezi omamné látky zařazená do seznamu I. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedená v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek k zákonu číslo 167/1998 Sb. o návykových látkách a s vědomím, že se o takovou látku jedná a Extáze – MDMA je psychotropní látkou zařazenou do seznamu I. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, který je přílohou číslo 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, metamfetamin, zvaný pervitin, náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze číslo 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a s vědomím, že se o takové látky jedná.
3. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněným následující tresty. Obviněné Č. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, při použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému H. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému J. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, při použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému R. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle zmíněných trestů soud prvního stupně uložil obviněným J. a R. každému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval.
4. Zbývajícím obviněným soud prvního stupně uložil (vedle dalších) tresty odnětí svobody ve výměře od tří [s podmíněným odkladem jejich výkonu] do devíti let a šesti měsíců. V neposlední řadě soud prvního stupně rozhodl podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a to v neprospěch obviněných A. a R. a ve prospěch obviněného H. a dále obvinění A., Č., Č., H., J., M. a R.. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d) a e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání výše uvedené státní zástupkyně a obviněných H. a J. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to pokud jde o obviněného H. v celém výroku o trestu a v případě obviněného J. toliko ve výroku o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to finanční hotovosti ve výši 48 000 Kč, 708 000 Kč a 41 200 Kč. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud – při nezměněném výroku o vině – obviněnému H. uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku umístil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále odvolací soud obviněnému uložil jednak trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu 12 (dvanácti) měsíců a dále trest propadnutí věci, totiž 1,85 gramu pervitinu. Dále odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 3. 2017, č. j. 17 T 157/2016-119, ve spojení s dalšími ve výroku specifikovanými soudními rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 2 tr. řádu pak odvolací soud z podnětu odvolání výše uvedené státní zástupkyně doplnil chybějící výrok, kdy ve vztahu k obviněnému R. podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitým způsobem vymezil. V neposlední řadě odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných A., Č., Č., M. a R. a odvolání výše uvedené státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného A.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění Č., H., J. a R. dovolání.
7. Obviněná Č. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého, advokáta, podává dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, majíc za to, že rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném právním posouzení.
8. Po připomenutí podstaty práva na spravedlivý proces obviněná tvrdí, že byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení , když jí nebyl přiznán status spolupracující obviněné, ač o něj v přípravném řízení usilovala. Státní zástupce jako spolupracujícího obviněného označil spoluobviněného Z., byť pro tento postup nebyly dány zákonné podmínky. Podle obviněné spoluobviněný nejprve odmítl vypovídat, poté si jeho výpověď mnohokrát odporovala a nakonec byl při hlavním líčení opakovaně obhájci spoluobviněných usvědčen z nepravdivých tvrzení. Obviněná naopak – jak má plynout z obsahu odposlechů – poté, co se dozvěděla, co se děje v nemovitosti pronajaté na její jméno, měla začít přemýšlet, jak uvedené oznámit, a tak výrobu metamfetaminu zastavit. Spolupracující obviněný se naopak na výrobě metamfetaminu aktivně podílel.
9. Obviněná dále namítá, že její nevina, pokud jde o jednání uvedené pod bodem I. 2. písm. c) až e) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, plyne již z této samotné, neboť v ní není nijak zmíněna. Uvedené však soudy nižších stupňů nevzaly v potaz. Přestože odvolací soud sice uvedl, že danou námitku neshledává opodstatněnou, protože sama přiznala, že na žádost obviněného R. danou nemovitost pronajala, zdůrazňuje, že nevěděla, co se děje v její druhé části, kterou neužívala. Dále namítá, že k jednání popsanému pod bodem I. 1 skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nebylo fakticky prováděno žádné dokazování. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že k této části skutku je ve vztahu k její osobě k dispozici výpověď spolupracujícího obviněného Z. a obviněného Č., a uvedený závěr podle ní odporuje zásadě materiální pravdy. Odvolací soud totiž vyšel z výpovědí spolupracujícího obviněného, které se však navzájem rozcházejí, a jeho navazující závěry jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Věrohodnost obviněného Č. je podle obviněné ještě problematičtější, s ohledem na pasáž záznamu telekomunikačního provozu, kde se tento domlouvá se spoluobviněnou M. jak svalit veškerou vinu na obviněnou Č.
10. Další námitky obviněné se týkají jejího členství v organizované skupině. Poukazuje na to, že z dokazování neplyne, že by se kdy stala členkou dané organizované skupiny a jednala s úmyslem v rámci této provézt, nabídnout, zprostředkovat atd. omamnou nebo psychotropní látku, prekursor či jed. Jediné, čeho se dopustila, bylo dvojí vyzvednutí zásilky, v níž se mohl, ale také nemusel, nacházet prekursor, a dále to, že na své jméno pronajala dotčenou nemovitost, ve které jiné osoby vyráběly metamfetamin. Podle obžaloby měla prekursor vyzvednout vícekrát a rovněž měla metamfetamin sama vyrábět, což ale nikdo nepotvrdil. Tvrdí-li spoluobviněná M., že ji obviněná Č. učila vyrábět metamfetamin, je uvedené vyvráceno záznamy telekomunikačního provozu. Zdůrazňuje, že jednala ze strachu ze spoluobviněného R., ten jí navíc odebral klíče od dané nemovitosti. V obecné poloze pak poukazuje rovněž na zásadu in dubio pro reo .
11. Obviněná dále brojí proti výměře trestu odnětí svobody, jenž byl uložen spolupracujícímu obviněnému Z., který se podílel na výrobě metamfetaminu a dovozu prekursoru, a srovnává jej s trestem odnětí svobody, který soud prvního stupně uložil jí. Má za to, že s ohledem na její jednání popsané výše soud prvního stupně při ukládání trestu v jejím případě porušil zásadu přiměřenosti trestních sankcí a zásadu nezávislosti a nestrannosti soudu .
12. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a následně přikázal soudu prvního stupně, aby – vázán jeho právním názorem – ve věci znovu jednal a rozhodl.
13. Obviněný H. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Svobody, advokáta, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný má napadený rozsudek odvolacího soudu za nespravedlivý, neboť došlo k nesprávnému posouzení jeho jednání a byl odsouzen na základě skutku, který nevykonal. Namítá také, že soud rozhodoval jen na základě výpovědi spolupracujícího obviněného Z., který se aktivně podílel na činnosti celé organizované skupiny a jehož výpověď byla motivována záští vůči jeho osobě. Důkazy, které měly podporovat výpověď daného spoluobviněného, pak podle obviněného H. nebyly hodnoceny ve všech souvislostech a úplně.
14. K výpovědi spolupracujícího obviněného Z. obviněný H. připomíná, že tento nejprve dne 7. 11. 2016 odmítl vypovídat a svoji výpověď učinil až dne 30. 1. 2017, přičemž této byli přítomni toliko dva obhájci (ostatní o tomto výslechu nebyli vyrozuměni). Další výslech spolupracujícího obviněného proběhl dne 31. 1. 2017, přičemž právě při tomto výslechu byl za spolupracujícího obviněného označen. Obviněný se ptá, na základě čeho bylo proti jeho osobě vzneseno obvinění již dne 16. 1. 2017. Dále odkazuje na podmínky §178a odst. 1 písm. a) tr. řádu a zdůrazňuje aktivní účast spolupracujícího obviněného Z. na páchané trestné činnosti. Připomíná též, že spolupracující obviněný Z. je jediný ze všech svědků, který jej označuje jako člena dané organizované skupiny, k čemuž jej měly vést osobní důvody, totiž vztah ke spoluobviněné M. a s ním spojená rvačka se spoluobviněným.
15. Obviněný dále poukazuje na obsah záznamu telekomunikačního provozu ze dne 12. 8. 2016, v němž spoluobviněná M. hovoří s další osobou, kdy zmiňuje, že byla u toho, když její „starý“, kterého jí zavřeli, vařil, načež je v rozhovoru zmíněno příjmení obviněného H. Podle jeho přesvědčení z daného odposlechu neplyne (jak dovodil odvolací soud v bodu 51. svého rozsudku), že by právě on byl oním „starým“, nýbrž má jít o jinou osobu – bývalého přítele spoluobviněné M., což dále odůvodňuje. Nikdo ze spoluobviněných rovněž nikdy neuvedl, že by byl přímo u toho, když vyráběl pervitin, a ani spolupracující obviněný toto jednoznačně ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení nepotvrdil.
16. Závěrem svého dovolání obviněný konstatuje, že sice není „žádný hoch“, ale ve výkonu trestu odnětí svobody se změnil, k čemuž navrhuje, aby si Nejvyšší soud před svým rozhodnutím vyžádal zprávu o stavu jeho nápravy. Na základě uvedených námitek pak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil tu část napadeného rozsudku odvolacího soudu, která se jej týká, a to v plném rozsahu, a aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a následně rozhodl buďto o jeho nevině, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Seiferta, MBA, advokáta, obviněný J. brojí proti napadenému rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, vyjma kasační části jeho výroku týkající se trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Činí tak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy rozsudku odvolacího soudu, jakož i řízení jemu předcházejícímu, vytýká řadu vybraných vad, které podle něj měly vliv na jeho správnost, resp. nesprávnost posouzení skutku jako trestného činu [k čemuž připomíná rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž případy zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci – o nějž v této věci podle obviněného jde – spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]. Obecně lze jeho námitky shrnout tak, že v dané trestní věci z provedených důkazů neplyne, že by se dopustil jemu přisouzených skutků, pročež ani užitá právní kvalifikace nemůže obstát. K provedenému dokazování dodává, že nebylo provedeno způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces .
18. In concreto obviněný poukazuje na body 52., 53., 71., 83. a 84. rozsudku odvolacího soudu, přičemž namítá, že v nich obsažené skutkové závěry nemohou obstát. Stručně řečeno tvrdí, že jeho vina nemohla být prokázána výpovědí spolupracujícího obviněného Z., neboť tento jej neznal a jeho výpověď se jej co do výroby metamfetaminu netýkala, popř. obsahovala řadu domněnek, nikoliv faktů či důkazů. Dále namítá, že výpověď spolupracujícího obviněného nepodporují žádné důkazy zmiňované odvolacím soudem. Rovněž tvrdí, že údajná předávka metamfetaminu nebyla ničím prokázána a nebyla vyvrácena ani jeho obhajoba, že šlo ve skutečnosti o kofein. Z provedených odposlechů podle obviněného neplyne, že hovoří o částce 90 000 Kč, popř. že by tato byla použita na financování výroby drog; rovněž nebylo zjištěno, jakými konkrétními částkami měl výrobu drog financovat, a tedy na výrobě jakého množství drog se podílel, což má vliv na výměru trestu. Podle obviněného není dále prokázáno, že prostor v XY zajistil pro výrobu metamfetaminu, která se zde odehrála bez jeho přispění. K protokolu o domovní prohlídce, podle něhož „u něj byly nalezeny“ určité věci, namítá, že sdílel bydlení s dalšími osobami a sám obýval neuzamčený pokoj, a tudíž dané věci, včetně dózy, v níž byly nalezeny drogy, mu nepatřily, ale nejspíše si je u něj odložila jiná osoba. Podle obviněného nebyla nijak hodnocena ani jeho subjektivní stránka k vyrobenému množství drogy, neboť existovali i další přispěvatelé na její výrobu. Obviněný také tvrdí, že nebyl členem organizované skupiny, neboť znal pouze obviněného R. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně vyhodnotil rozpory mezi výpověďmi svědků k ostatním skutkům a postupoval v jeho neprospěch, přihlédl-li k jejich výpovědím z přípravného řízení, namísto k výpovědím učiněným před soudem. Stran poskytnutí kokainu či metamfetaminu svědkům K., P. a Z. podle něj chybí důkazy prokazující množství a druh poskytnuté látky; výpovědi těchto svědků se navíc v průběhu řízení měnily. Obviněný znovu akcentuje, že jej nelze činit odpovědným ve vztahu k celkovému množství drogy, které daná skupina vyrobila, když nebylo zjištěno, na výrobu jakého množství drogy a jakou finanční částkou on sám přispěl. Stejně tak není dána příčinná souvislost mezi penězi, které poskytl dalším osobám, a nákupem léků či výrobou drog (zde odkazuje na své odvolání), ani neexistuje důkaz o jeho úmyslu, že peníze budou sloužit k financování výroby drog. Hodnocení výpovědi obviněného R. soudy nižších stupňů ve vztahu k jeho osobě označuje za extrémně špatné. Rovněž podle něj odporuje logice, aby na jednu stranu disponoval legálními penězi a současně kořistil z výroby a prodeje drog.
19. Obviněný dále tvrdí, že odvolací soud nesprávně hodnotil zákonnost odposlechů, resp. příkazů k nim, když příslušný návrh vydal místně nepříslušný státní zástupce (k čemuž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14). Uvedené dovozuje obviněný z toho, že ani jedno z míst, kde byla trestná činnost páchána, není v obvodu působnosti Okresního soudu v Liberci, který dotčené příkazy vydal (ve zbytku obviněný odkazuje na své odvolání). Vadné bylo nadto i prodloužení odposlechů, což měl odvolací soud potvrdit.
20. Součástí svého dovolání obviněný činí i dříve podané odvolání, na nějž v plném rozsahu odkazuje a namítá, že vadou obou napadených rozsudků je rovněž to, že se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, byť byla stejně možná jako verze obžaloby. V uvedeném spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a dodává, že nebyla uplatněna ani zásada in dubio pro reo .
21. Závěrem svých námitek k otázce viny obviněný konstatuje, že nebylo rozlišováno mezi jednotlivými obviněnými a jejich trestní odpovědnost nebyla posuzována individuálně, ale skupinově.
22. Obviněný taktéž brojí proti uloženému trestu, který shledává nepřiměřeným a nedostatečně odůvodněným. Přestože uložený trest odnětí svobody byl uložen v zákonem stanovené trestní sazbě, považuje jej vzhledem ke všem okolnostem věci a jeho osobě, kdy dosud nebyl soudně trestán, drogy nevyráběl a pouze drobnými finančními prostředky přispíval spoluobviněným, za extrémně přísný, neboť je srovnatelný s tresty uloženými spoluobviněným, kteří se na výrobě drog aktivně podíleli, tyto distribuovali a kteří mají i pestrou trestní minulost.
23. V neposlední řadě obviněný zpochybňuje i poslední výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle něhož „jinak napadený rozsudek zůstává nezměněn.“ Trestní řád totiž takový typ výroku nezná a mělo být rozhodnuto podle §256 tr. řádu o zamítnutí jeho odvolání. Nestalo-li se tak, jde o formální vadu napadeného rozsudku, pro kterou by měl být zrušen.
24. S ohledem na obsah shora shrnutých námitek obviněný J. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jím napadeném zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, popř. jej podle §265m odst. 1 tr. řádu ve spojení s §226 písm. a), b) tr. řádu zprostil obžaloby.
25. Obviněný R. podává dovolání skrze svého obhájce Jiřího Šrámka, advokáta, jež směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, které se týkají jeho osoby. Činí tak z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Úvodem namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru dále v dané trestní věci neexistovala organizovaná skupina, tak jak ji má na mysli trestní zákoník. To proto, neboť někteří z obviněných se vůbec neznali, přičemž jedním ze znaků organizované skupiny je, že každý z jejích účastníků by měl určitým autonomním způsobem jednat v rámci dané skupiny. Tak tomu však v této trestní věci není a o tom, že šlo o organizovanou skupinu lze proto mít velmi důvodné pochybnosti. Za takové situace nesouhlasí ani užitá právní kvalifikace. Je přesvědčen, že by měl navíc být vyloučen z některých skutků, a to na základě provedených odposlechů. Z nich totiž plyne, že některá výroba pervitinu byla realizována obviněným Č. bez vědomí obviněného R., na což však soudy nižších stupňů nereagovaly.
26. Dále obviněný brojí proti hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného Z. Zdůrazňuje, že i když tento svoji výpověď v průběhu celého trestního řízení čtyřikrát změnil, přesto byla soudy nižších stupňů považována za naprosto věrohodnou. Případné návrhy na zkoumání duševního stavu spolupracujícího obviněného byly zamítnuty. Nesrovnalosti spatřuje i v množství vyrobené drogy – nebylo totiž nikdy prokázáno množství zakoupených léků, vyrobené drogy, popř. množství drogy prodané. Veškerá čísla uvedená v napadených rozhodnutích označuje za odhady policejního orgánu, později převzaté dalšími orgány činnými v trestním řízení. Způsob výpočtu podle jeho názoru hrubě poškozuje jeho právo na obhajobu a například výroba ve dnech 11. a 16. 7. 2016 nepředstavovala dvě výroby, nýbrž jednu, neboť na obě obvinění neměli dostatek chemikálií. Vytýká, že při stanovení množství drogy také nebylo počítáno se snížením hmotnosti po jejím dosušení, a proto skutečné množství drogy muselo být podstatně nižší. Na uvedené námitky soudy nižších stupňů opět nereagovaly. Dále připomíná, že se ke spáchané trestné činnosti částečně doznal (v podrobnostech se odvolává na svoji výpověď a vyjádření zaslané odvolacímu soudu) a původně pouze půjčoval peníze spoluobviněným Č. a Č. Konečně tvrdí, že nemohl být vedoucím organizované skupiny, když k výrobě docházelo i v době, kdy o ničem nevěděl.
27. Další námitky obviněného směřují proti ochrannému opatření zabrání věci, které se týká i osobního motorového vozidla zn. AUDI A6, registrační značky XY. Uvádí, že majitelem vozidla je K. M. a pokud řekl, že do vozu investoval 700 000 Kč, toto zjevně není pravda a v daném hovoru si dělal ze zájemce o koupi legraci. V tomto konkrétním případě má podle obviněného přednost vlastnické právo.
28. Závěrem svého dovolání obviněný připomíná, že navzdory uplatněnému dovolacímu důvodu, který směřuje jen k nápravě právních vad, ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nestojí mimo rámec ochrany základních práv a svobod. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na tyto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
29. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po provedení rekapitulace dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolacích námitek uvádí k dovoláním jednotlivých obviněných následující.
30. Předně je podle státního zástupce zjevné, že všichni dovolatelé jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vztahují k rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudek odvolacího soudu tak zřejmě mínili napadnout z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Tyto námitky – procesního a skutkového charakteru – přitom vypořádaly již soudy nižších stupňů, a to soud prvního stupně v bodu 8. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 41. - 47., 49., 52., 53., 60. až 71. a 83. až 90. svého rozsudku. S jejich argumenty se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje.
31. Stran první části dovolání obviněné Č. státní zástupce uvádí, že z podstaty institutu spolupracujícího obviněného je patrno, že jde o procesní nástroj, jehož účelem je usnadnit dokazování, nikoliv o nástroj sloužící k odměňování obviněných za jejich vystupování v průběhu trestního řízení. Poukazuje na to, že spolupracujícím obviněným ve smyslu §178a tr. řádu se stává osoba nikoliv nejméně vinná nebo nejméně měnící výpovědi, nýbrž osoba, která je ochotna a schopna objasnit zločin spáchaný členy organizované skupiny, přičemž bonusy z toho takovému obviněnému plynoucí jsou závislé na splnění podmínek podle §178a odst. 2 tr. řádu. Spolupracujícím obviněným se tak nejsnáze může stát osoba do organizované skupiny nejvíce zapojená, která zná co nejvíce členů a která se podílela na co nejvíce činnostech. Z tohoto pohledu je patrno, že vhodnějším spolupracujícím obviněným byl obviněný Z., který se podílel na samotné podstatě trestné činnosti a řadu zúčastněných znal (v porovnání s obviněnou). Státní zástupce rovněž konstatuje, že z hlediska procesních práv, zejména práva na obhajobu, není postavení spolupracujícího obviněného lepší než postavení ostatních obviněných a ani obviněná neuvádí, v čem by mělo být postavení spolupracujícího obviněného Z. lepší (naopak, s ohledem na jeho povinnost setrvat na svém doznání podle §178a odst. 3 tr. řádu je jeho procesní postavení horší než u jiných obviněných, kteří mohou svoji výpověď odepřít). K těmto otázkám se již vyjádřila i rozhodovací praxe, z níž státní zástupce připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/16, z nichž plyne jednak to, že možnost stát se spolupracujícím obviněným vůbec nelze spojovat se zásadou rovnosti účastníků řízení a dále, že uvedení obviněného do pozice spolupracujícího obviněného a setrvání v ní je plně v dispozici státního zástupce a soudu. Na tuto pozici nemá obviněný právo, přičemž jestliže nějaké právo neexistuje, nelze z něj dovozovat ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z hlediska podaného dovolání je pak podle státního zástupce podstatné to, že tato procesní námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
32. Popírá-li dále obviněná svoji účast na jednáních uvedených pod body I. 2 c) d) e) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, odkazuje státní zástupce na způsob, jakým odvolací soud dovodil její podíl na této části skutku v odstavcích 75. a 77. odůvodnění svého rozsudku. K námitce obviněné, že se nedopustila skutku pod bodem I. 1 rozsudku soudu prvního stupně, pak odkazuje na bod 76. rozsudku odvolacího soudu. Ohledně obviněnou tvrzeného porušení zásady materiální pravdy dodává, že tato byla platným trestním řádem opuštěna novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Od 1. 1. 1994 již ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Nicméně ani porušení této procesní zásady by nemohlo založit žádný z dovolacích důvodů.
33. Namítá-li obviněná porušení principu přiměřenosti trestních sankcí , činí tak podle státního zástupce jen na základě opakované procesní námitky, že spolupracující obviněný vypovídal nepravdivě. Tato námitka – týkající se hodnocení jeho výpovědi – však žádný dovolací důvod založit nemůže. Obdobně žádný dovolací důvod nezakládá ani související námitka obviněné proti přiměřenosti trestu ve vztahu k jejímu jednání. K tomu státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu (shodně uzavřel i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, anebo Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018). Podle státního zástupce proto otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Pouze na okraj pak připomíná, že přiměřeností uloženého trestu se dovolací soud může zabývat nad rámec dovolacích důvodů v případech výjimečných svou nespravedlností, jestliže by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, uveřejněné pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Takovou námitku ale obviněná neuvedla a danému rozporu ani nic nenasvědčuje, když odvolací soud v bodu 7. odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč ukládá již trest nepodmíněný. Státní zástupce proto uzavírá, že v této části dovolání obviněné neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a současně nebyl dán ani důvod k posouzení přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody.
34. Co do dovolání obviněného H. státní zástupce konstatuje, že tento v něm opakuje obhajobu, kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně s tím, že jeho podíl na trestné činnosti nebyl provedeným dokazováním dostatečně prokázán. S těmito námitkami se však již vypořádal jak soud prvního stupně (v bodu 8. svého rozsudku), tak i odvolací soud (v bodu 11. svého rozsudku). Za podstatné však považuje, že dané námitky samy o sobě nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiný dovolací důvod.
35. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska výše označeného dovolacího důvodu by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Takovou námitku však obviněný H. neučinil a celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , která je ale zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní. Dodává, s odkazem na příslušnou judikaturu, že Nejvyšší soud nepřipouští, aby dodržení této zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení. Proto státní zástupce uzavírá, že konkrétní, obviněným uplatněné, námitky, neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
36. K dovolání obviněného J. státní zástupce uvádí, že i jeho námitka extrémního rozporu směřuje spíše do oblasti porušení zásady in dubio pro reo , k čemuž odkazuje na své závěry k téže námitce obviněného R.
37. Ohledně námitky obviněného co do nezákonnosti provedených odposlechů, již odvozuje z tvrzení, že o nich rozhodl místně nepříslušný soud, odkazuje státní zástupce na způsob, jakým se s touto vypořádal odvolací soud v bodech 63. až 66. odůvodnění svého rozsudku. Z hlediska podaného dovolání má nadto za podstatné, že nesprávná příslušnost soudu zakládá pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jenž se netýká porušení místní příslušnosti, jemuž zákonodárce přikládá natolik malý význam, že takovou zřejmou vadu přechází bez opatření i v případě rozhodnutí o samotném meritu věci. Per argumentum a maiori ad minus proto dovozuje, že pokud není vadná místní nepříslušnost dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení došlo ke zrušení rozhodnutí meritorního, tím méně může být dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení zpochybnila legalitu jednoho z důkazů. Daná námitka obviněného J. tak podle státního zástupce neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
38. K odkazu obviněného na jeho předchozí odvolání státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
39. Stran námitky nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody pak dodává, že ani obviněný J. nevznesl námitky, které by bylo možno posoudit z hlediska dodržení zásady proporcionality trestních sankcí ve smyslu shora zmíněné judikatury. Proto i ve vztahu k jeho osobě uvádí, že v této části jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
40. Konečně brojí-li obviněný proti výroku rozsudku odvolacího soudu, podle něhož jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný, kdy má za to, že trestní řád takový typ výroku neumožňuje, ani tuto argumentaci státní zástupce neshledává relevantní. To již proto, že obviněný v dovolání neuvádí, že by snad tato „formální vada“ odpovídala nějakému dovolacímu důvodu. Pro úplnost však dodává, že účelem předmětného výroku je pouze lepší srozumitelnost rozhodnutí o odvolání pro strany trestního řízení. Pokud by zde tento výrok uveden nebyl, mohlo by nepochopení celého rozhodnutí vést k nedůvodnému uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, v mylném přesvědčení, že o odvolacích námitkách, jimž nebylo vyhověno, odvolací soud nijak nerozhodl (na podporu závěru o správnosti tohoto postupu pak odkazuje na rozbor těchto otázek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, body 35. až 43. a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, body 27. až 37.). Závěr obviněného, že podle §256 tr. řádu lze zamítnout odvolání jen zčásti, má za nesprávný.
41. Stran dovolání obviněného R. státní zástupce uvádí, že ke všem jeho námitkám se již vyjádřil odvolací soud – k otázce organizované skupiny srov. bod 87. jeho rozsudku; k tomu, že obviněný neměl část drog vyrobit, srov. bod 88. jeho rozsudku; k otázce návrhu na zkoumání duševního stavu spolupracujícího obviněného Z. srov. bod 90. jeho rozsudku a bod 13. rozsudku soudu prvního stupně; k námitce, že ve dnech 11. a 16. 7. 2016 proběhla jen jedna výroba drogy, viz bod 89. rozsudku odvolacího soudu. Nadto tyto námitky podle státního zástupce neodpovídají obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu. O výjimku by podle státního zástupce mohlo jít v případě extrémního nesouladu, který ale obviněný vznesl čistě formálně, nikoliv obsahově.
42. Celkově dovolací argumentace podle mínění státního zástupce směřuje spíše k údajnému porušení zásady in dubio pro reo . K této pak odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, podle něhož se daná zásada aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů. Dále zmiňuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, či ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení dané zásady – pokud nevygraduje do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy – nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a dovozuje, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a ani být nemůže, a proto námitky uváděné obviněným R. podle něj neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
43. Brojí-li obviněný závěrem svého dovolání proti rozhodnutí o zabrání věci – osobního motorového vozidla AUDI A6 – má státní zástupce za to, že tak činí způsobem natolik nejasným, že k této námitce není možno se blíže vyjádřit. Pouze na okraj dodává, že obviněný neuvádí pravdu tvrdí-li, že odvolací soud zaujal stejné stanovisko jako státní zástupkyně ve svém odvolání. Odvolací soud (oproti navrhovanému propadnutí věci) rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že vlastníkem vozidla je pan K. M. Správnost právního posouzení však obviněný ani v této části svého dovolání nijak kvalifikovaně nezpochybňuje, a státní zástupce tudíž považuje jeho argumentaci za bezpředmětnou.
44. Státní zástupce tak shrnuje, že žádný z obviněných neuplatnil námitku, již by bylo možné podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu všechna dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
45. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných obhájcům obviněných k případným replikám . Ty však do dne vydání tohoto usnesení Nejvyšší soud neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
46. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku stanovené §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání všech obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, pročež mohl přistoupit k jejich projednání a rozhodnutí o nich.
47. Všichni obvinění v dovoláních uplatňují shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ve skutečnosti ale v jejich dovoláních lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obvinění dílem vztahují k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry se obvinění neztotožňují). Jeho přezkumu se však bylo možné v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
48. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možné uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy nedopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (druhá alternativa).
49. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
50. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
51. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
52. Obviněný J. nadto implicite uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021. K tomuto je třeba říci, že tento dovolací důvod spočíval ve dvou alternativách – totiž že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chyběl a činil jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale nebyl úplný. Obecně platí, že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174).
53. Nejvyšší soud dále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
54. Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
55. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). Obviněným lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
56. Nejvyšší soud – poté co se seznámil s obsahem napadených rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně a s jim předcházejícím řízením – konstatuje, že dovolání žádného z obviněných neodpovídá jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021], popř. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v případě obviněného J.). Protože současně nezjistil, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení některého z ústavně garantovaných základních práv či svobod obviněných, jejichž nedodržení tito rovněž ve svých dovoláních namítali, nebyl dán zákonný důvod pro obviněnými navrhovanou kasaci napadených soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud o dovoláních rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
57. V souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud k dovoláním jednotlivých obviněných uvádí následující.
IV. A
K dovolání obviněné D. Č.
58. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace obviněné obsahuje jednak námitky ryze procesního charakteru a dále námitky čistě skutkové. Naopak obviněnou v úvodu jejího dovolání tvrzené nesprávné právní posouzení skutku, či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, její dovolací argumentace neobsahuje, když případný nesouhlas s právní kvalifikací jí přisouzeného jednání tato obviněná odvozuje od vlastní verze skutkového stavu, jenž je však odlišná od toho, jak byl skutkový stav zjištěn soudem prvního stupně. Za takové situace Nejvyšší soud nemohl dovolání jmenované obviněné podřadit pod jí tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Přes uvedený závěr se jím však Nejvyšší soud věcně zabýval, aby zjistil, zda nedošlo k porušení některého z ústavně garantovaných základních práv a svobod obviněné, která ve svém dovolání zmiňuje. Takové vady v postupu soudů nižších stupňů neshledal.
59. Ve vztahu k první námitce obviněné Č., jejímž prostřednictvím tato brojí proti nepřiznání statusu spolupracující obviněné ve smyslu §178a tr. řádu, Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, který tuto námitku označil jednak za procesní (a tedy nepodřaditelnou pod obviněnou uplatněný dovolací důvod) a dále za neopodstatněnou. To proto, jelikož institut spolupracujícího obviněného představuje tzv. nenárokový institut a je plně v diskreci státního zástupce, zda jej aplikuje, kterému z obviněných postavení spolupracujícího obviněného přizná a zda mu tento status ponechá i v obžalobě (tj. zda uzná, že obviněný skutečně splnil veškeré zákonem stanovené podmínky pro jeho přiznání ve smyslu §178a tr. řádu) [srov. přiměřeně KANDALCOVÁ, A. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1334., anebo ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2321.]. Jinými slovy žádný obviněný nemá trestním řádem garantované procesní právo, aby mu byl status spolupracujícího obviněného podle §178a tr. řádu státním zástupcem přiznán. V případě absence určitého procesního práva proto zákonitě nelze – jak správně dovozuje státní zástupce – uvažovat ani o porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
60. Nejvyšší soud proto shrnuje, že přes nesouhlas obviněné s nepřiznáním statusu spolupracující obviněné podle §178a tr. řádu, popř. s jeho přiznáním spoluobviněnému Z., tato nebyla na svých procesních právech krácena. K otázce hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného Z. se Nejvyšší soud vysloví níže.
61. Následující část dovolacích námitek obviněné je již čistě skutkového charakteru. Nejvyšší soud k těmto shledal, že obviněnou rozporovaná skutková zjištění soudu prvního stupně, která následně obstála i z pohledu přezkumu provedeného k odvolání obviněné odvolacím soudem, se logicky, jasně a přesvědčivě podávají z provedených důkazů. Závěr o vině obviněné shora popsaným jednáním je výsledkem dokazování, které podle Nejvyššího soudu plně odpovídá požadavkům stanoveným v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, přičemž své hodnotící úvahy soud prvního stupně náležitým způsobem promítl do odůvodnění svého rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu. K dílčím výhradám obviněné Nejvyšší soud uvádí následující.
62. Tvrdí-li obviněná, že jednání uvedené pod bodem I. 2. písm. c) až e) rozsudku soudu prvního stupně jí nelze klást k tíži, pak touto její námitkou se již dříve zabýval odvolací soud v bodu 77. svého rozsudku. Zde zdůraznil, že – byť v dané části jméno obviněné skutečně nefiguruje – to byla právě ona, kdo zajistil pronájem domu v obci XY, hlídal platby za nájem a spotřebované energie a komunikoval s realitním makléřem a pronajímatelem. Její podíl na rozporované dílčí části celé trestné činnosti sice nespočíval v aktivní participaci na výrobě metamfetaminu, ale v jejím umožnění výše uvedeným jednáním, jehož se prokazatelně dopustila (srov. také bod 8. rozsudku soudu prvního stupně a bod 49. rozsudku odvolacího soudu). Rovněž námitku obviněné, že nevěděla, co se děje v druhé části pronajímané nemovitosti, měly soudy obou stupňů za vyvrácenou, a to jak na podkladě výpovědi obviněné učiněné v přípravném řízení, tak i výpovědí spoluobviněných Z., Č., M. a R. a v neposlední řadě i záznamů telekomunikačního provozu (srov. body 2., 5. a 8. rozsudku soudu prvního stupně; přehledně pak v bodu 49. rozsudku odvolacího soudu). Z těchto vyplynulo, že obviněná se do celé trestné činnosti zapojila dobrovolně, vědoma si toho, k čemu v nemovitosti pronajaté na její jméno bude docházet, načež následně na této trestné činnosti i přímo aktivně participovala (ať již šlo o dovoz léčiv na výrobu metamfetaminu, tak i výrobu samotnou). Brojí-li dále obviněná proti tomu, že ve vztahu k jednání pod bodem I 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nebylo fakticky prováděno žádné dokazování, platí, že i tato její námitka nebyla shledána důvodnou a odvolací soud se k ní vyslovil v bodu 76. jeho rozsudku. Zde konkrétně připomenul výpovědi spolupracujícího obviněného Z. a obviněného Č. týkající se dovozu metamfetaminu, jakož i výpověď samotné obviněné, v níž doznala, že obviněnému R. doporučila nemovitost v obci XY pro účely výroby metamfetaminu.
63. V návaznosti na poslední uvedenou skutkovou námitku obviněná zpochybňuje věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného Z. a spoluobviněného Č. K této otázce Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů si byly velmi dobře vědomy významu výpovědi spolupracujícího obviněného Z., a proto jí věnovaly náležitou pozornost v kontextu jejího souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Protože obviněná Č. žádné konkrétní výhrady vůči jeho výpovědi (ve smyslu nesouladu konkrétní části výpovědi obviněného s určitým důkazem, vyjma její vlastní obhajoby) nevznáší, odkazuje Nejvyšší soud – co se týče jednání obviněné – na předchozí bod tohoto usnesení, z něhož se podává, že výpověď spolupracujícího obviněného Z. rozhodně nebyla osamoceným důkazem a naopak jeho tvrzení korespondovala i s dalšími ve věci provedenými důkazy (srov. především rekapitulaci důkazní situace v bodu 48. a násl. rozsudku odvolacího soudu). Stran výpovědi obviněného Č., resp. jde-li o vybrané pasáže záznamu o telekomunikačním provozu mezi ním a spoluobviněnou M. (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně), platí, že z nich se nepodává, že by se snad tito dva spoluobvinění domlouvali jak „svalit vinu“ na obviněnou Č. (nadto sami svůj podíl viny dílem připustili).
64. K obviněnou tvrzenému porušení zásady materiální pravdy , jež je (navzdory ne zcela přesnému tvrzení státního zástupce ztotožňujícího pojem materiální pravdy s pravdou objektivní) jednou ze základních zásad trestního řízení [srov. KMEC, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 14., viz také podrobněji např. FENYK, J. In: KALVODOVÁ, V. FRYŠTÁK, M., PROVAZNÍK, J. (eds.). Trestní právo /stále/ s pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi . Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 127 a násl., JELÍNEK, J. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . Praha: Leges, 2016, 363-364., ilustrativně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021.], Nejvyšší soud uvádí, že k tomuto nedošlo, neboť skutkový stav věci byl ve vztahu k obviněné zjištěn nade vši důvodnou pochybnost.
65. Rovněž navazující další skutkovou námitku co do členství obviněné v dané organizované skupině Nejvyšší soud nepřijal. Jak správně připomenul odvolací soud, úmyslné a aktivní včlenění obviněné do této organizované skupiny bylo prokázáno řadou důkazů (srov. jejich shrnutí v bodech 8. rozsudku soudu prvního stupně a 75. rozsudku odvolacího soudu), a to včetně výpovědi samotné obviněné (viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). K tomu, že se na výrobě metamfetaminu podílela společně s obviněnou M., srov. SMS zprávu ze dne 1. 7. 2016 (viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně a bod 49. rozsudku soudu odvolacího), což následně dosvědčila i obviněná M. K tomu, že si obviněná byla vědoma, že cesty, které podnikla sama, resp. prvně s obviněným Č., se týkaly dovozu léků určených na výrobu metamfetaminu, srov. její vlastní výpověď shrnutou v bodu 2. rozsudku soudu prvního stupně, výpověď spolupracujícího obviněného Z. a konečně i výpověď obviněného Č. K námitce obviněné ohledně odebrání klíčů obviněným R. viz přiléhavě vypořádání této námitky v bodu 77. rozsudku odvolacího soudu.
66. Dovolává-li se dále obviněná uplatnění pravidla in dubio pro reo , považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout jeho obsah, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Jak přitom správně připomenul státní zástupce, z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3146/18, se dále podává, že toto pravidlo se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů.
67. Ze shora vzpomenutých pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí je pak zjevné, že na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost stran jednotlivých skutkových okolností dokazujících vinu obviněné. Jinými slovy soud prvního stupně nabyl na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněná se dopustila shora uvedeného jednání. Protože tato úvaha soudu prvního stupně nevykazuje žádné znaky svévole při hodnocení provedených důkazů, ani jiné nepřípustné diskrepance, jež by byly s to porušit právo obviněné na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nemohl ani tuto – nadto velmi obecně uplatněnou – procesní námitku obviněné akceptovat.
68. Zbývající část dovolání obviněné směřuje proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o uloženém trestu. Ačkoliv je tato námitka obviněné uplatněna jen velice obecně (v podstatě namítá, že spolupracujícímu obviněnému Z. byl uložen mírnější trest, ačkoliv se aktivně podílel na páchání trestné činnosti, a dále že jí uložený trest je nepřiměřený), Nejvyšší soud se k ní v obecnosti vyslovuje obsáhleji, neboť zde vzpomenutá obecná východiska přezkumu výroku o trestu v dovolacím řízení se prosadí i ve vztahu k dalším obviněným.
69. Nejvyšší soud konstatuje, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu zásadně nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. Jak však vzpomenul státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné, Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
70. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
71. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost obviněné uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře pěti let a zjistil, že soud prvního stupně se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho rozsudku se totiž podává, že tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu měl na paměti kritéria pro ukládání trestů zakotvená v §39 tr. zákoníku (viz bod 10. jeho rozsudku). Velice podrobně se pak stanovením druhu a výměry trestu zabýval k odvolání obviněné odvolací soud, který v bodech 111. a násl. svého rozsudku dospěl k závěru, že soud prvního stupně v případě obviněné oprávněně aplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody ve výměře pod spodní hranicí zákonem stanovené trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, jež činí osm až dvanáct let. Učinil tak nikoliv proto, že by shledal některé zvláštní okolnosti případu, nýbrž vzhledem k poměrům obviněné, která dosud nebyla soudně trestána, řádně spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení, samotné projednání trestní věci na ni mělo pozitivní vliv a dostavovala se ke všem úkonům trestního řízení, ač si byla vědoma toho, jaké následky jí její protiprávní jednání může přinést. Takový postup Nejvyšší soud ve vztahu k obviněné neshledává jakkoliv extrémním, ale naopak odpovídajícím požadavkům individualizace trestu.
72. Obviněná nadto Nejvyššímu soudu nenabízí žádné argumenty, na jejichž podkladě by bylo možné dospět k závěru, že jí uložený trest je nepřiměřený, popř. extrémně nespravedlivý. Samu skutečnost, že spolupracujícímu obviněnému byl – za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku – uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti let, nelze hodnotit jako porušení zásad týkajících se ukládání trestů. Právě s ohledem na požadavek individualizace trestních sankcí soud prvního stupně vzal při stanovení druhu a výměry trestu v souladu s §39 odst. 1 tr. zákoníku v potaz to, že tento obviněný splnil podmínky pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného a pomohl významným způsobem objasnit předmětnou organizovanou trestnou činnost. Uvedeným postupem pak rozhodně nemohlo být zasaženo ani do obviněnou zmiňovaných principů nezávislosti a nestrannosti soudu ve smyslu článků 81, 82 odst. 1 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
73. Zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněné (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obviněná totiž v tomto směru nijak kvalifikovaně nerozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu.
IV. B
K dovolání obviněného V. H.
74. Ani dovolací námitky obviněného H. – stejně jako v případě obviněné Č. – nekorespondují jím vznesenému dovolacímu důvodu. Jejich podstatou je opět primárně polemika se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a především hodnocením výpovědi spolupracujícího obviněného Z. Teprve na jejich popření obviněný buduje svůj závěr o nesprávném právním posouzení věci jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Oproti obviněné Č. tento obviněný ve svém dovolání ani výslovně neuplatňuje námitku extrémního nesouladu (viz judikaturu uvedenou v bodu 51. tohoto usnesení), a proto Nejvyšší soud k jeho dovolacím námitkám uvádí pouze následující.
75. Obviněný především namítá, že byl uznán vinným jen za základě výpovědi spolupracujícího obviněného Z. a poukazuje na vybrané vady spojené s výslechem tohoto obviněného.
76. K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že výslech obviněného Z. proběhl dne 7. 11. 2016 (kdy tento odmítl vypovídat – srov. č. l. 711) a následně dne 30. 11. 2016, kdy již vypovídal, a mimo jiné zmínil obviněného H., který měl původně pro skupinu vyrábět metamfetamin a nyní „tady sedí v XY“ (srov. č. l. 714). Až po tomto výslechu došlo k zahájení trestního stíhání obviněného, a to na základě usnesení policejního orgánu ze dne 16. 1. 2017, tedy poté, co obviněný Z. označil obviněného H. jako jednoho z pachatelů dané trestné činnosti; nešlo však o jediný důkaz, jímž policejní orgán v době zahájení trestního stíhání disponoval. Obviněného ve vazbě na výrobu metamfetaminu, spolu s obviněným R., zmínil ve své výpovědi již dne 30. 11. 2016 i spoluobviněný R. (srov. č. l. 82 a násl. a č. l. 700). Důvody, pro které bylo proti obviněnému vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 16. 1. 2017, jsou tedy z obsahu spisu zjevné. Obviněnému sice lze dát za pravdu v tom směru, že při výpovědi obviněného Z. dne 30. 11. 2016 byli přítomni toliko dva obhájci, nicméně při výslechu obviněného podle §178a odst. 2 tr. řádu, který proběhl ve vazbě na obsah jeho předchozí výpovědi dne 31. 1. 2017, již byli přítomni obhájci všech obviněných (srov. č. l. 719). Obviněný neuvádí, v čem přesně by se výpovědi spolupracujícího obviněného ze dne 30. 11. 2016 a 31. 1. 2017 měly odlišovat, popř. jaké skutečnosti odlišné od výpovědi tohoto obviněného ze dne 31. 1. 2017 v prvně uvedené zazněly a byly soudem prvního stupně i vzaty v potaz, a proto Nejvyšší soud tuto jeho námitku považuje za bezpředmětnou.
77. Obviněný dále namítá, že je usvědčován pouze výpovědí spolupracujícího obviněného Z., který k němu ale choval osobní zášť. Jak se však podává z výše uvedeného, obviněného usvědčuje i výpověď spoluobviněného R. (který svoji výpověď z přípravného řízení v hlavním líčení potvrdil – viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně) a rovněž obsah tzv. prostorového odposlechu ze dne 12. 8. 2016, v němž obviněná M. hovoří o tom, že svému bývalému příteli pomáhala s výrobou metamfetaminu, a to než jej „zavřeli“, a o společném nadcházejícím odvolacím řízení. Právě obsahem tohoto hovoru se zabýval odvolací soud v bodu 51. svého rozsudku, kde jej přesvědčivě zasadil do časového rámce, neboť dne 25. 8. 2016 proběhlo odvolací řízení v jiné trestní věci obviněných H. a M.
78. Nejvyšší soud proto i ve vztahu k námitkám obviněného H. shledal, že jím rozporovaná skutková zjištění soudu prvního stupně se logicky, jasně a přesvědčivě podávají z provedených důkazů. Závěr o jeho vině výše uvedeným trestným činem je tak výsledkem dokazování, které plně odpovídá požadavkům stanoveným v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jestliže soud prvního stupně své hodnotící úvahy náležitým způsobem promítl do odůvodnění svého rozsudku, nijak se nezpronevěřil ani požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného nemohl vyhovět.
79. Pouze na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že vzhledem k uvedenému se nezabýval otázkou případné nápravy obviněného v rámci výkonu trestu odnětí svobody, neboť řešení této otázky v situaci, kdy napadená soudní rozhodnutí optikou jeho dovolacího přezkumu obstála, postrádá významu.
IV. C
K dovolání obviněného T. J.
80. Rovněž dovolání obviněného J. je vystavěno na řadě skutkových námitek, jejichž prostřednictvím se snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. V porovnání s obviněným H. obviněný J. uplatňuje námitku extrémního nesouladu , a Nejvyšší soud se proto jeho dovoláním zabýval podrobněji (ostatně i sám obviněný Nejvyššímu soudu předkládá zcela konkrétní námitky). Ani po pečlivém přezkoumání obviněným zpochybňovaných skutkových zjištění ale neshledal, že by postupem soudu prvního stupně došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. To proto, neboť rozporovaná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a námitky obviněného tak jsou založeny pouze na snaze prosadit jeho vlastní – a příznivější – verzi skutkového stavu věci, která však z dokazování nevyplývá.
81. Jde-li o konkrétní námitky obviněného, ty předně směřují k výpovědi spolupracujícího obviněného Z. Ten již v přípravném řízení ve své výpovědi podle §178a odst. 2 tr. řádu ze dne 31. 1. 2017 uvedl, že obviněného J. původně znal jako kolegu u kurýrní služby TMT s tím, že později je znovu seznámil obviněný R., dále vypověděl, že obviněný J. finančně přispíval na výrobu metamfetaminu, přičemž doplnil, že několikrát byl takové předávce peněz obviněným spoluobviněnému R. přítomen a v jednom případě předával obviněnému J. odhadem 200 gramů metamfetaminu (srov. č. l. 772, 723, 729 a 730). Uvedené skutečnosti spolupracující obviněný potvrdil také u hlavního líčení (srov. bod 2. rozsudku soudu prvního stupně in fine ).
82. Výpověď spolupracujícího obviněného potvrzující, že obviněný se podílel prostřednictvím finančních příspěvků na výrobě metamfetaminu, přitom koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy. Konkrétně tvrzení spolupracujícího obviněného ohledně předávky 200 g metamfetaminu potvrzuje záznam telekomunikačního provozu ze dne 27. 9. 2016 mezi obviněnými J. a R., zachycený na č. l. 982. Zde si obviněný J. stěžuje na to, že „toho“ od obviněného R. dostal „meněj“ , s tím že „dva mi chýbajú“ , k čemuž obviněný R. říká, že „musel tu pásku trhat a měl jsem to všude“ , načež si obviněný R. potvrzuje množství dodaného metamfetaminu „takže jedna devět osm, jo?“ . Obhajobou tvrzenou možnost, že v tomto případě šlo o kofein, považuje Nejvyšší soud za vyloučenou, a to v kontextu celkového charakteru posuzované trestné činnosti, kdy nakládání s předmětnou látkou v rámci dané organizované skupiny nebylo nijak prokázáno (viz též bod 52. rozsudku odvolacího soudu). Obdobně záznam telekomunikačního provozu ze dne 24. 10. 2016 mezi obviněnými J. a R. zachycuje další podobnou situaci, kdy si obviněný J. stěžuje, že „zase tam je o dvanáct míň“ , načež obviněný R. říká, že „dal jsem ti tam tři sta dva, tedy sto třicet dva“ (srov. č. l. 1001).
83. Co se týče participace obviněného J. na financování výroby metamfetaminu, tak tato se – krom výpovědi spolupracujícího obviněného Z. – podává například z hovoru s obviněným R. ze dne 30. 8. 2016, kde obviněný J. uvádí, že „devadesát dám do kupy“ (viz č. l. 962 verte), popř. z hovoru ze dne 12. 9. 2016, kde obviněný J. k dotazu R., zda má aspoň osm-devět pětek, zmiňuje „že to má“ , načež obviněný R. říká, aby to zkusil co nejdříve, „aby se mohlo zítra ráno vyjet“ (č. l. 969 verte). Zmínit lze rovněž hovor ze dne 20. 10. 2016 zaznamenaný na č. l. 995, v němž obviněný R. urguje obviněného J., aby zkusil sehnat co nejvíc, protože „zítra vyjíždíme a nebude se makat deset dní“ , na což obviněný J. reaguje slovy „no, dám, co mám (…)“ . V hovoru ze dne 26. 10. 2016 na č. l. 1003 pak obviněný J. k dotazu obviněného R. uvádí, že „do zítřka něco budu mít“ , netuší však kolik, na což obviněný R. reaguje tak, aby mu dal večer vědět, aby zítra mohli vyrazit „a pak vše vyrovnáme“ . Z uvedeného, jakož i z časové návaznosti jednotlivých hovorů na jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pak plyne, že účel daných hovorů logicky souvisel právě s tím, co k osobě obviněného J. vypověděl spolupracující obviněný Z. a co bylo následně zjištěno z dalších provedených důkazů, tedy že tyto hovory předcházely dovozu léků a následné výrobě metamfetaminu. Rovněž lze zmínit hovory mezi obviněnými R. a Č. ze dne 3. 9. 2016 a obviněnými J. a R. ze dne 26. 10. 2016, z nichž se podává, že obviněný J. zajistil v těchto dnech pro výrobu metamfetaminu pronájem nemovitosti – dílny, v níž v té době pracoval (viz č. l. 966, 1102 verte, 1003 a 1007, kdy z výše uvedených záznamů je zřejmé, že obviněný J. současně tuto výrobu v obou případech spolufinancoval) [k dalším hovorům Nejvyšší soud odkazuje na jejich přehled v bodu 52. rozsudku odvolacího soudu]. K námitce obviněného pak Nejvyšší soud dodává, že z popisu skutku, jakož i z obsahu napadených rozsudků, neplyne, že by se obviněný J. měl podílet na samotné fyzické výrobě metamfetaminu, nýbrž že zcela vědomě a cíleně tak činil „toliko“ formou jejího financování, následného odběru drogy a její distribuce, popř. tím, že zajistil pronájem nemovitosti na adrese XY k tomuto účelu.
84. Namítá-li obviněný, že při domovní prohlídce u něj byly nalezeny určité věci, které mu však nepatří, lze jen s podivem konstatovat, že v téže skříni, do níž měla obviněnému podle jeho obhajoby neznámá osoba umístit 28,6 g kokainu, 6,87 g MDMS, 40 ks tablet s účinnou látkou MDMA HCl, 17,55 g metamfetaminu a 1,652 g metamfetaminu, resp. které se zde nacházely bez jeho vědomí, se současně našlo 708 000 Kč, jejichž vlastnictví obviněný rozhodně nepopíral. V kontextu dalších provedených důkazů se závěr soudu prvního stupně o vztahu obviněného k nalezeným látkám Nejvyššímu soudu jeví jako zcela logický.
85. Obviněný dále tvrdí, že nebyla jakkoli hodnocena jeho subjektivní stránka k vyrobenému množství drogy. Jak se však podává z výše uvedených záznamů telekomunikačního provozu, obviněný J. opakovaně a významně přispíval na výrobu metamfetaminu [jednání pod bodem I. 2 písm. h), ch), i), j), k), m) a n) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně] a zároveň obdržel nejméně 324 g této látky [jednání pod bodem I. 2 písm. j) a m) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně]. Prokazatelně také věděl o realizaci několika výrobních procesů, jakož i o zapojení dalších osob do této činnosti, a to přinejmenším obviněných Z., R. a Č. Obviněný sice má pravdu, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není tato otázka výslovně řešena, avšak z výše uvedeného je zřejmé, že celkem šestkrát přispěl na výrobu metamfetaminu celkovou částkou nejméně 285 000 Kč (která by postačovala na nákup léčiv potřebných pro výrobu více než 650 g metamfetaminu). V případě jednoho výrobního procesu pak obdržel 200 g metamfetaminu, které – jak si musel být vědom s ohledem na zapojení dalších osob do této trestné činnosti – rozhodně nepředstavovaly celkový výnos z daného „varu“. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný participoval na výrobě množství metamfetaminu odpovídajícího znaku velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jež podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. činí v případě metamfetaminu 1500 g, což odpovídá tisícinásobku množství většího než malého této látky stanovené přílohou označeného stanoviska), má takový jeho závěr oporu v provedeném dokazování.
86. V návaznosti na uvedené je nutno současně odmítnout i tvrzení obviněného, podle něhož nebyl členem organizované skupiny, neboť se prokazatelně znal s obviněnými R. a Z. a zároveň byl přinejmenším dne 28. 10. 2016 ve fyzickém kontaktu i s obviněným Č., jemuž předal klíče od nemovitosti na adrese XY (srov. hovory mezi obviněným J. a R. a obviněnými J. a Č. ze dne 28. 10. 2016 na č. l. 1007; viz také bod 83. rozsudku odvolacího soudu). Ilustrativně lze poukázat na hovor mezi obviněnými R. a J., kdy obviněný J. bazíruje na tom, „ať to uklidí, ať je tam pořádek“ a dále dodává, že „všetko jsem vám pripravil, máte to tam pripravené“ (č. l. 1007).
87. Obviněný dále v obecné poloze namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil rozpory mezi výpověďmi svědků k ostatním skutkům a postupoval v jeho neprospěch, přihlédl-li k výpovědi z přípravného řízení, namísto výpovědi učiněné před soudem. K tomu lze obecně říci, že soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů na případné rozpory poukazoval a prostřednictvím dotazů v hlavním líčení se obviněných, popř. svědků, tázal na jejich původ, načež vysvětlil, že změnám výpovědí v hlavním líčení neuvěřil, neboť tyto nebyly dané osoby s to vysvětlit (viz body 2. a 3 rozsudku soudu prvního stupně). Protože obviněný neuvádí žádné konkrétní případy, kdy soud prvního stupně, popř. odvolací soud, dané rozpory nesprávně vyhodnotil, nemůže se k této námitce Nejvyšší soud blíže vyjádřit. Odkaz obviněného na bod 62. jeho odvolání (ale i další odkazy na jeho odvolání, které v dovolání uvádí) má Nejvyšší soud za nepřípustný, neboť podle jeho ustálené rozhodovací praxe dovolací soud nemůže přihlížet k námitkám, které nejsou výslovně uvedeny v dovolání. Jinými slovy obviněný nemůže úspěšně dovolací argumentaci opírat o odkaz na skutečnosti tvrzené v rámci jeho obhajoby v předcházejících fázích daného trestního řízení a obsažené v jeho dřívějších podáních (vč. odvolání), výpovědích či závěrečných řečech učiněných před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, anebo ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
88. Namítá-li obviněný, že v případě svědků K., P. a Z. chybí důkazy prokazující množství poskytnutého kokainu a metamfetaminu, platí, že tyto údaje vyplynuly přímo z výpovědí daných svědků učiněných v přípravném řízení, když svědek K. zmiňuje dva případy poskytnutí metamfetaminu, svědek P. hovoří o odebírání kokainu nejméně jednou měsíčně po dobu jednoho a půl roku a svědek Z. se zmiňuje o koupi deseti gramů metamfetaminu a jednoho gramu kokainu (k tomu srov. bod 3. rozsudku soudu prvního stupně; k výpovědi svědka K. viz také bod 85. rozsudku odvolacího soudu).
89. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani v případě obviněného J. neshledal, že by učiněné skutkové závěry soudu prvního stupně vykazovaly jakékoliv natolik výrazné diskrepance, aby tyto bylo možné označit za extrémně rozporné s provedenými důkazy. I v případě tohoto obviněného soud prvního stupně postupoval v souladu se základními zásadami zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, kdy své učiněné závěry přenesl do podrobného a obsáhlého odůvodnění, které následně velmi přehledně shrnul, přezkoumal a posléze i přijal odvolací soud. Rozhodně proto nemůže souhlasit s tvrzením obviněného, že otázka jeho viny nebyla posuzována individuálně – naopak, právě s ohledem na postavení obviněného a jeho roli v rámci dané organizované skupiny byl tento uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy jako ten, kdo jinému úmyslně umožnil spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků. Lze jen doplnit, že otázka legálního původu zajištěných finančních prostředků obviněného (jichž se týká ta část kasačního výroku rozsudku odvolacího soudu, proti níž obviněný nebrojil), je nadále předmětem dalšího řízení.
90. Obviněný J. dále zpochybnil otázku zákonnosti vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu. K této námitce se již dříve velmi podrobně a přesvědčivě vyjádřil odvolací soud v bodech 64. až 69. svého rozsudku. Pro stručnost proto Nejvyšší soud toliko rekapituluje, že ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu ze dne 13. 6. 2016, č. j. NPC-982/TČ-2016-2200E4, plyne prvotní poznatek o neoprávněném nákupu léčiva zn. Cirrus blíže neustanovenou osobou na pokyn B. R., který se odehrává v XY (pozn. okres Liberec), což se má dít za účasti dalších osob a ve velkém rozsahu (viz č. l. 119). Na základě těchto poznatků tak bylo dáno prvotní domnělé místo spáchání trestného činu, jež se nacházelo v obvodu Okresního soudu v Liberci. Jestliže tomuto soudu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci postupně podala návrhy na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (viz č. l. 852 a násl., kdy první příkaz byl vydán již dne 16. 6. 2016), byla místní příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení podle §26 tr. řádu dána v souladu s §18 odst. 1 tr. řádu, což odpovídá závěrům nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Právo obviněného na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, tak tímto postupem nebylo nijak dotčeno.
91. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný namítá porušení pravidla in dubio pro reo , pak ve shodě s obecnými východisky pro aplikaci tohoto pravidla v trestním řízení (viz bod 64. tohoto usnesení) konstatuje, že na straně soudů nižších stupňů ani v jeho případě nepanovala žádná dílčí pochybnost stran jednotlivých skutkových okolností dokazujících jeho vinu. I zde tak soud prvního stupně nabyl na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil obou shora uvedených skutků. A jelikož daná hodnotící úvaha soudu prvního stupně nevykazuje žádné znaky svévole při hodnocení provedených důkazů, ani jiné nepřípustné diskrepance, jež by byly s to porušit právo obviněného na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud ani tuto námitku obviněného J. neshledal opodstatněnou.
92. Druhá část dovolacích námitek obviněného J. směřuje proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody, jenž má za nepřiměřený a nedostatečně odůvodněný. Namítá, že dosud nebyl soudně trestán, drogy nevyráběl a pouze drobnými finančními prostředky přispíval spoluobviněným, kteří se naopak na výrobě drog aktivně podíleli, tyto distribuovali a kteří mají i pestrou trestní minulost.
93. K této dovolací námitce Nejvyšší soud v obecnosti odkazuje na body 67. a 68. tohoto usnesení, kde se k otázce nepřípustnosti přezkumu konkrétní výměry trestu v dovolacím řízení vyslovuje. Podotýká proto, že obviněnému byl sice uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře devíti let, avšak i v tomto případě soud prvního stupně při jeho ukládání postupoval v souladu s příkazy přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí a reflektoval kritéria stanovená v §39 tr. zákoníku (viz bod 10. jeho rozsudku). Jeho úvahy pak doplnil odvolací soud, který se stanovením druhu a výměry trestu zabýval k odvolání obviněného v bodech 141. a 142. svého rozsudku. Zde především poukázal na skutečnost, že obviněnému byl ukládán podle §43 odst. 1 tr. zákoníku trest úhrnný, neboť obviněný se dopustil dvou trestných činů spočívajících – zjednodušeně řečeno – jednak v pomoci dané organizované skupině a dále v distribuci metamfetaminu. Ačkoliv doposud nebyl soudně trestán, obviněný jednak finančně podporoval předmětnou organizovanou skupinu, dále pro ni zajistil opakovaně prostory pro výrobu metamfetaminu a tuto drogu také opakovaně od obviněného R. obdržel, načež se zabýval i jejím přechováváním a distribucí. Ačkoliv tedy nebylo prokázáno, že by se aktivně podílel na procesu výroby, toliko jej svou pomocí usnadňoval (obstaráním prostor a financováním), vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší soud uložený nepodmíněný trest odnětí svobody co do jeho druhu a výměry za důvodný a odpovídající požadavkům individualizace trestu. Zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že ani v tomto případě nejde o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.) [srov. bod 71. tohoto usnesení].
94. Poslední dovolací námitkou obviněný zpochybňuje výrokovou část napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že v této absentuje výrok, jímž odvolací soud podle §256 tr. řádu jeho odvolání zamítl.
95. Ani tato jeho dovolací námitka není důvodná. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že chybějícím či neúplným výrokem [ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, resp. ve znění od 1. 1. 2022 §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] se rozumí pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je dále také výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. není-li citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. řádu, a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. řádu a §256 tr. řádu, vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
96. Z uvedeného tedy plyne, že vyhoví-li odvolací soud odvolání obviněného jen částečně, pak ho již ve zbytku samostatným výrokem podle §256 tr. řádu nezamítá. Za tohoto stavu tak platí, že pokud v rozsudku odvolacího soudu chybí věta o tom, že ve zbylém rozsahu se odvolání tohoto obviněného zamítá, nejedná se o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 71/2012, ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1004/2014, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tdo 137/2019), či ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 435/2021). Napadený rozsudek odvolacího soudu navíc obsahuje poslední výrok, podle něhož „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“ . Jestliže odvolací soud z podnětu odvolání obviněného zrušil náležitě specifikovanou část výroku rozsudku soudu prvního stupně o trestu (viz výše) ve vztahu k tomuto obviněnému a současně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal zbývající odvolací námitky obviněného a neshledal je opodstatněnými (viz body 52., 66., 83. až 85. a 142.), nelze mít pochyb o tom, že odvolání obviněného ve zbytku shledal nedůvodným. Protože mu však z části vyhověl – na rozdíl od dalších obviněných, jejichž odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako celek – nerozhodoval již dalším samostatným výrokem o částečném zamítnutí dovolání obviněného.
97. S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší soud nemohl vyhovět návrhu obviněného na zrušení napadených rozhodnutí.
IV. D
K dovolání obviněného B. R.
98. Rovněž dovolání obviněného R. směřuje v prvé řadě proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, kdy teprve na jejich popření obviněný konstruuje právní námitku nenaplnění znaku organizované skupiny ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ale již ve vztahu k předchozím obviněným vysvětlil, že tímto způsobem se nelze domoci přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, který představuje výjimku z jinak vyloučeného přezkumu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů dovolacím soudem. Sám obviněný R. v podaném dovolání sice v obecné poloze vznáší námitku extrémního nesouladu , ale jeho polemika se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně je konstruována velmi obecně. I přesto se však Nejvyšší soud skutkovými námitkami obviněného zabýval, a to proto, aby zjistil, zda nedošlo k případnému zásahu do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Takové pochybení Nejvyšší soud na základě provedeného přezkumu ani v tomto případě neshledal. Protože ani námitku stran uloženého ochranného opatření zabrání věci neposoudil jako důvodnou, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
99. K prvé námitce obviněného ohledně neexistence organizované skupiny Nejvyšší soud uvádí, že někteří ze spoluobviněných se v rámci dané organizované skupiny skutečně neznali (např. obviněný J. a obviněná Č.). To však není z hlediska naplnění daného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nijak podstatné (jak správně připomenul odvolací soud v bodu 75. svého rozsudku ve vztahu k obviněné Č.). Stěžejní totiž je, že na základě provedeného dokazování – výpovědi spolupracujícího obviněného Z., obviněných Č., R., Č. a M. (srov. bod 2. rozsudku soudu prvního stupně) a dále na základě obsahu záznamů o telekomunikačním provozu (viz tamtéž a dále kupř. bod 52. a násl. rozsudku odvolacího soudu) – bylo nade vši důvodnou pochybnost prokázáno, že to byl obviněný R., kdo činnost organizované skupiny řídil, udílel pokyny jednotlivým spoluobviněným, vybíral finanční prostředky na nákup léčiv potřebných pro výrobu metamfetaminu, komunikoval ohledně těchto nákupů s blíže neustanovenou ženou „I.“ a koordinoval další obviněné, kteří metamfetamin přímo vyráběli (srov. body 2. a 8. rozsudku soudu prvního stupně a dále bod 60. rozsudku odvolacího soudu). V rámci této skupiny měl dále každý z obviněných prokazatelně svoji určenou roli, přičemž jejich rozdělení zásadním způsobem usnadňovalo páchání dané trestné činnosti (viz např. výše popsané role obviněných H., Č. a J.). Nejvyšší soud proto tuto dovolací námitku obviněného nepřijal, když ohledně existence organizované skupiny v dané trestní věci nepanovaly žádné, natož důvodné, pochybnosti.
100. Stejně tak nepřijal ani další, značně obecně formulovanou, námitku obviněného, podle níž měl být vyloučen z některých skutků, neboť výroba pervitinu byla částečně realizována obviněným Č. bez vědomí obviněného R. Už odvolací soud v bodu 88. svého rozsudku uvedl, že obviněným zřejmě míněné hovory ze dnů 14. a 16. 9. 2016, které se týkaly odebrání 100 g vyrobeného metamfetaminu (anebo finančních prostředků) obviněným Č., popř. jím a obviněnou M., o čemž obviněná M. obviněného R. informovala, vypovídají též o tom, že obviněný na uvedené nijak negativně nereagoval a pouze uvedl, ať je o takovém postupu dopředu zpraven (viz č. l. 973 verte a 976). Protože obviněný nijak blíže ve svém dovolání nespecifikuje, o jaké konkrétní hovory by mělo jít, nemohl se Nejvyšší soud k této námitce zákonitě podrobněji vyjádřit.
101. Obviněný rovněž – tak jako obviněná Č. – brojí proti hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného Z. K této otázce Nejvyšší soud odkazuje na bod 63. tohoto usnesení, kde se hodnocením věrohodnosti výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného zabýval. Přitom stejně jako obviněná Č. ani obviněný R. neuvádí žádné konkrétní rozpory, na základě nichž by soud prvního stupně dané výpovědi neměl uvěřit. Z tohoto důvodu se ani k této námitce obviněného Nejvyšší soud podrobněji nemohl vyslovit. Jde-li však o návrh obviněného na zkoumání duševního stavu spolupracujícího obviněného Z., platí, že tímto důkazním návrhem se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Důvody jeho zamítnutí, které přesvědčivě vyložil odvolací soud v bodu 90. svého rozsudku, Nejvyšší soud považuje za logické a přesvědčivě odůvodněné (v projednávané trestní věci proto nejde o případ tzv. opomenutých důkazů, jak tyto ve své judikatuře vymezil Ústavní soud – viz nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05). A protože obviněný neuvádí žádné konkrétní argumenty, proč tento postup soudu prvního stupně nemůže obstát, nezbývá než i tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou.
102. Další skutková námitka obviněného R. se týká údajných nesrovnalostí při stanovení množství vyrobené drogy. Tu však opět nijak podrobně nespecifikuje, přičemž úlohou Nejvyššího soudu rozhodně není, aby se jal (na podkladě takto obecně formulované námitky) hodnotit znovu jednotlivé provedené důkazy a stanovil konkrétní množství vyrobené drogy. Této úlohy se ostatně zhostil již soud odvolací, který v bodech 71. a násl. a 78. napadeného rozsudku poukázal na skutečnost, že z výpovědí spolupracujícího obviněného Z. a obviněného R. vyplynulo množství vyrobeného metamfetaminu z jednoho varu o hmotnosti 700 až 800 gramů, přičemž soud prvního stupně na základě hodnocení dalších důkazů, především zajištěných záznamů telekomunikačního provozu, dospěl k závěru o nižším množství vyrobeného metamfetaminu (od 160 g do 650 g za období od podzimu roku 2015 do 3. 4. 2016, od 160 do 720 g v době od dubna 2016 do 6. 11. 2016). Nejvyššímu soudu nadto není zřejmé, jakým konkrétním způsobem mělo stanovení množství vyrobeného metamfetaminu na základě výpovědí spoluobviněných a záznamů telekomunikačního provozu, k nimž se obviněný mohl v rámci hlavního líčení vyjádřit, hrubě poškodit jeho právo na obhajobu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. K námitce obviněného, že výroba ve dnech 11. a 16. 7. 2016 nepředstavovala dvě výroby, nýbrž jednu, pak poukazuje na bod 89. rozsudku odvolacího soudu, který tuto námitku obviněného, s odkazem na obsah záznamu telekomunikačního provozu ze dne 10. 7. 2016 mezi obviněnými Č. a A. (viz č. l. 927 a násl.), odmítl. Obdobně je tomu i v případě námitky týkající se toho, zda množství uvedené ve výroku o vině napadeného rozsudku odpovídalo vysušenému metamfetaminu, anebo produktu, který ještě nebyl ve finální podobě. Rovněž touto otázkou se z podnětu dovolání obviněného Č. zabýval odvolací soud, a to v bodu 79. svého rozsudku, a protože obviněný jeho závěry nijak dále nerozporuje, Nejvyšší soud na jeho odůvodnění plně odkazuje.
103. Poslední námitka obviněného R. se týká uloženého ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to osobního motorového vozidla zn. AUDI A6, registrační značky XY. Pomine-li Nejvyšší soud, že obviněný tuto námitku vznáší bez opory o příslušný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021, platí, že odvolací soud v situaci, kdy na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že dané vozidlo sice při páchání trestné činnosti užíval obviněný (viz bod 143. rozsudku odvolacího soudu), ale jeho vlastníkem je svědek M., zcela oprávněně rozhodl o uložení daného ochranného opatření, namísto státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci původně navrhovaného trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. To, zda obviněný do vozidla investoval, anebo neinvestoval částku 700 000 Kč, je pro posouzení otázky vlastnictví zásadně nerozhodné, neboť na základě výpovědí obviněného a svědka M. bylo postaveno najisto, že vlastníkem byl tento svědek. Obviněnému tak lze dát za pravdu, že v tomto případě skutečně mělo přednost vlastnické právo k dané věci, a proto v souladu s §70 odst. 3 tr. zákoníku nepřicházelo v úvahu uložit mu ve vztahu k danému vozidlu trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale protože současně byly dány podmínky stanovené §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, bylo namístě o daném vozidle rozhodnout tak, jak učinil odvolací soud.
104. Lze tedy uzavřít, že ani v případě obviněného R. Nejvyšší soud nezjistil, že by učiněné skutkové závěry soudu prvního stupně postrádaly takovou oporu v provedeném dokazování, aby je bylo možné označit za extrémně rozporné s provedenými důkazy. Naopak, v souladu se zásadami vyjádřenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu soud prvního stupně náležitým způsobem zjistil skutkový stav věci, své hodnotící úvahy přenesl do podrobného a obsáhlého odůvodnění, které následně velmi přehledně shrnul, přezkoumal a posléze i přijal odvolací soud.
105. Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné dodat, že skutkové a procesní námitky obviněných ze shora rozvedených důvodů nemohou obstát ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jak totiž vysvětlil již výše, v dané trestní věci neshledal žádný, natož obviněným tvrzený extrémní nesoulad , případně (podle současné právní úpravy) zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
106. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněných D. Č., V. H., T. J. a B. R. nekorespondovaly s žádným z jimi uplatněných, ale ani zbývajících zákonných dovolacích důvodů (a to jak ve znění §265b tr. řádu účinném do 31. 12. 2021, tak i od 1. 1. 2022). Protože Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky, jejichž prostřednictvím obvinění tvrdili porušení svých procesních práv, která jsou dílčími komponenty práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy, resp. práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, nezbývá než konstatovat, že podmínky pro jeho případný kasační zásah vůči napadeným rozhodnutím nebyly splněny. Nejvyšší soud v takovém případě nemohl rozhodnout jinak, než dovolání všech čtyř obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
107. K postupu odvolacího soudu ohledně obviněného T. J. Nejvyšší soud pouze obiter dictum konstatuje následující. Tím, že odvolací soud svým rozhodnutím ve vztahu k tomuto obviněnému učinil pravomocným výrok o vině a výrok o úhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody a současně též v části i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je trestní stíhání tohoto obviněného pravomocně skončeno a nadále již je podle §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu nepřípustné, byť by mělo být vedeno jen za účelem zjištění podmínek pro případné uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to finanční hotovosti ve výši 48 000 Kč, 708 000 Kč a 41 200 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, uveřejněný pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). Shora uvedený postup odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud považuje za nesprávný, neboť je v rozporu s §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu o nepřípustnosti dalšího trestního stíhání obviněného v téže věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.