ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2497.2022.2
sp. zn. 28 Cdo 2497/2022-369
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov , identifikační číslo osoby 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 107/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2022, č. j. 19 Co 1263/2021-317, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2022, č. j. 19 Co 1263/2021-317, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2021, č. j. 12 C 107/2017-289, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 19 Co 1263/2021-317, výrokem pod bodem I., Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2021, č. j. 12 C 107/2017-289 [jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodu (v tam uvedeném znění) o vydání pozemku parc. č. 245/2 v katastrálním území Petrovice u Borovan (výrok I.) a žalovanému uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II.)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Soudy bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na vydání předmětného pozemku v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, poté, kdy návrh na vydání pozemku podle §9 odst. 6 tohoto zákona byl zamítnut se závěrem, že pozemek není zemědělskou nemovitostí (ve smyslu §2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.).
3. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je (na základě rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob ze dne 26. 5. 2003) právní nástupkyní církevní právnické osoby označené jako „Erzdechantei in Krumau“ (Arciděkanství v Krumlově), jež byla původním knihovním vlastníkem předmětného pozemku. Ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále jen jako „konfiskační vyhláška“) byl vedle dalších osob, jejichž majetek podléhá konfiskaci dle §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále i jen jako „dekret č. 12/1945 Sb.“), uveden (pod bodem 69.) i subjekt označený „Děkanství“ (s přesnou adresou) „Krumlov“; konfiskační vyhláška je opatřena razítky Místní správní komise Ličov a Okresní správní komise v Kaplici, spolu s dvěma vlastnoručními podpisy, byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 19. 3. 1948, č. j. 7012/48-9/R-12, bylo rozhodnuto o revisi první pozemkové reformy „ve vztahu k Prelatuře v Českém Krumlově“ podle zákona č. 142/1947 Sb. (a nemovitosti jím byly označeny za zabrané a vyvlastněné), dopisem z 14. 4. 1948 byla „Prelatuře“ dána výpověď z hospodaření na nemovitostech a přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 Ministerstvo zemědělství rozhodlo o přídělu pozemků státnímu podniku určenému k hospodaření na těchto pozemcích.
4. Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že konfiskace zemědělského majetku právní předchůdkyni žalobkyně na základě dekretu č. 12/1945 Sb., ještě před rozhodným obdobím (tj. před 25. 2. 1948; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) „nebyla v řízení prokázána“, je-li jediným dokumentem v tomto směru konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici, aniž bylo by dále doloženo, že ke konfiskaci majetku právní předchůdkyně žalobkyně dle této vyhlášky „skutečně došlo“. Naproti tomu z dalších listinných důkazů se podává, že majetek předchůdkyně žalobkyně byl v rozhodném období bez náhrady konfiskován podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, což představuje restituční titul podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., žalobkyně je proto oprávněnou osobou (§3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) a není dána ani výluka z restituce podle §8 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. V tomto směru pak odvolací soud poukázal i na recentní judikaturu Ústavního soudu, zejména pak na nález ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, vydaný v podobné věci týchž účastníků.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále i jen „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že při řešení relevantní otázky hmotného práva týkající se naplnění podmínek pro konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. (jež je zde určující i pro rozhodnutí o oprávněnosti restituce dle zákona č. 428/2012 Sb.) se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný dovolatel pokládá právní názor, že ke konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb., jež dle konstantní judikatury nastávala ex lege (účinností dekretu) a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter, nebylo třeba dalších skutečností (intabulace či odevzdání nemovitosti); připomíná, že bez významu jsou i případné vady konfiskačního rozhodnutí či jemu předcházejícího správního řízení. V posuzované věci došlo ke konfiskaci majetku předchůdkyně ex lege dle vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (jež byla doručena veřejnou vyhláškou a proti níž předchůdkyně žalobkyně nebrojila), tedy před rozhodným obdobím (z hlediska zákona č. 428/2012 Sb.) a pozdější úkony dle zákona č. 142/1947 Sb. (ohledně takto již dříve konfiskovaného majetku dekretem č. 12/1945 Sb.) nemohly mít právní účinky. Nadto dovolatel argumentuje i tím, že konfiskace majetku podle poválečných dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. představuje výluku z vydání věci oprávněné osobě (dle §8 písm. h/ zákona č. 428/2012 Sb.), připomíná, že konfiskace nebyla anulována (vyhláška nebyla zrušena či změněna); dodává, že dle komentářové literatury ustanovení §8 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. dopadá i na věci konfiskované v rozhodném období a že jde o ustanovení založené na politické dohodě, doplněné do osnovy zákona během legislativního procesu, s cílem zabránit vydávání majetku konfiskovaného poválečnými dekrety prezidenta republiky. K argumentaci rozhodovací praxí Ústavního soudu, zejm. nálezem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, pak dovolatel odkazuje i na pozdější opačná rozhodnutí, jimiž Ústavní soud obecnými soudy učiněné závěry (o tom, že k restituci majetku konfiskovaného její předchůdkyni Erzdechantei in Krumau oprávněnou osobou není) aproboval jako ústavně konformní.
6. Žalobkyně považuje dovoláním napadený rozsudek za správný, jelikož odvolací soud v projednávané věci plně respektoval závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, jež nebyly doposud překonány. Odkazy dovolatele na opačná rozhodnutí Ústavního soudu v otázce, zda je žalobkyně oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., považuje za nepřípadné, jelikož byly vydány ještě před tím, než se stal nález ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, „právně závazným“. Žalobkyně proto navrhla dovolání odmítnout.
7. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené (obligatorní) náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda byly naplněny podmínky pro konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb., jež je zde určující i pro rozhodnutí o oprávněnosti restituce dle zákona č. 428/2012 Sb.).
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
11. Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
12. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezených otázek.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
16. Podle §6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
17. Podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle §10 odst. 4.
18. Podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle §11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v §11.
19. Podle §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
20. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. (tedy i podle ustanovení §10 odst. 4 tohoto právního předpisu) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení §1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94. a 176.).
21. Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je tedy mimo jiné i okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019). Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období.
22. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
23. Takto přijatý závěr má oporu v textu interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.), jakož i v právní povaze konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
24. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém – shora již citovaném – stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
25. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
26. Judikatura již současně dovodila, že ani případné vady konfiskačního rozhodnutí nelze v civilním soudním řízení přezkoumávat. Takové vady přitom nezpůsobují ani nicotnost označeného konfiskačního výměru, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014).
27. V obdobné věci týchž účastníků Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, připomněl, že pokud konfiskaci nelze účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), je již sama konfiskační vyhláška (výměr) – je-li prokázáno, že skutečně směřuje proti dotčené osobě a nejde-li o paakt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019). S takto artikulovanými závěry – o realizaci konfiskace majetku právní předchůdkyně žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. – se následně ztotožnil i Ústavní soud, který usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, odmítl ústavní stížnost podanou proti usnesení sp. zn. 28 Cdo 982/2021.
28. V usnesení ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (bod 16.), s odkazem na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, pak Ústavní soud uvedl, že není důvod se odchýlit od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný. Ke konfiskaci majetku docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z toho – podle Ústavního soudu – plynou i další závěry, především nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím „uskutečnění konfiskační vyhlášky“ či „účinnost konfiskace“.
29. K problematice snahy státu osobovat si v rozhodném období vlastnické právo církevní právnické osoby k majetku, jenž byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., již judikatura dovolacího soudu přijala ten závěr, že ani případný pozdější (oproti uvedené konkluzi o přechodu majetku na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že při konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej §16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] - k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019.
30. Odvolací soud se ovšem v posuzovaném případě od shora citovaných ustálených judikaturních závěrů zjevně odchýlil, jestliže navzdory zjištěným skutkovým okolnostem [kdy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně (Erzdechantei in Krumau) byla ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (která byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946) označena jako osoba, jejíž majetek – tudíž i předmětný pozemek – podléhá konfiskaci dle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.] dovodil, že nebylo prokázáno, že na základě konfiskační vyhlášky došlo ke konfiskaci majetku právní předchůdkyně žalobkyně (tedy i předmětného pozemku) podle dekretu č. 12/1945 Sb., a uzavřel, že žalobě podané podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je třeba vyhovět, jelikož žalobkyně je ve smyslu §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., oprávněnou osobou, jíž byla způsobena majetková křivda podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tím, že jí byl v rozhodném období (jdoucím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) bez náhrady konfiskován majetek podle zákona č. 142/1947 Sb.
31. Rozhodnutí odvolacího soudu ústící takto v konkluzi, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., a proto je aktivně věcně legitimovaná domáhat se ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nahrazení projevů vůle povinné osoby ve vztahu k předmětnému pozemku, proto zjevně jako správné nemůže obstát.
32. Opřel-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) své závěry o konkluze vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 (a na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20), je nutno dodat, že citovanými nálezy Ústavní soud bezesporu neměl vůli popřít svoji dosavadní (shora citovanou) nálezovou judikaturu vycházející z plenárního stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, neboť v opačné situaci by Ústavní soud bezesporu volil postup, který předpokládá §23 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu (srov. body 48. a 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21).
33. Nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, je proto nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, v nichž Ústavní soud neměl z obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky (výměry) byly „provedeny“. Povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, se ovšem (podle zmíněných nálezů Ústavního soudu) uplatní toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné (srov. body 41. a 42. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), takovouto situaci přitom Ústavní soud spatřuje například v situaci, v níž jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal (srov. bod 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21).
34. V této souvislosti přitom nelze ztratit ze zřetele, že Ústavním soudem – v nálezech sp. zn. II. ÚS 1920/20, a sp. zn. I. ÚS 1975/20, vyslovený požadavek zjišťování, zda konfiskační vyhláška (výměr) byla „provedena“, může vstupovat již do úvahy obecného soudu o tom, zda vyhláška o konfiskaci majetku skutečně směřuje proti dotčené osobě, tj. bylo-li označení konfiskací dotčeného subjektu v konfiskačním rozhodnutí určité. Takto vyslovené konkluze aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, bod. 12.
35. Ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že o takovou situaci (jež by se vyznačovala specifickými a individuálními skutkovými okolnostmi, jež by bylo možné považovat za výjimečné) se v nyní projednávané věci nejedná, zejména již proto, že konfiskační vyhláška (Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945) nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná.
36. Výjimečné okolnosti nyní projednávané věci přitom nelze spatřovat ani v tom, že by snad právní předchůdkyně žalobkyně nebyla v konfiskační vyhlášce označena dostatečně určitě a nezaměnitelně (že by zde byly pochybnosti, směřuje-li konfiskační vyhláška vůči této osobě). Takové závěry soudy nižších stupňů – v rovině skutkových zjištění – nečinní, přičemž jde o závěr korespondující konkluzím, k niž soudy dospěly i v jiných skutkově a právně identických sporech téže žalobkyně, v nichž měly za prokázané, že předchůdkyně (Erzdechantei in Krumau) je osobou identickou s tou, jež je takto (určitě a nezaměnitelně) označena v konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 983/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
37. S odkazem na shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (jakož i závěry vyslovené Ústavním soudem naposledy v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, vydaném ve skutkově i právně identické věci téže žalobkyně, jímž byl postup a závěry obecných soudů o tom, že majetek žalobkyně podléhal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., aprobován jako ústavně konformní), lze usuzovat, že za „výjimečnou okolnost“ nelze považovat ani to, zda stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti převzal, neshledal-li Ústavní soud v odkazovaných rozhodnutích za důvodný požadavek, aby byl konfiskovaný majetek fakticky převzat státem.
38. S ohledem na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (jímž je Nejvyšší soud při rozhodování věci vázán) a shora citované konkluze proto nelze dospět k závěru, že by v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů snad stíhala (Ústavním soudem v jeho některých rozhodnutích konstruovaná) povinnost náležitě zhodnotit, zda předmětný pozemek, jenž je předmětem uplatněného restitučního nároku, byl také „účinně konfiskován“, jestliže skutkové okolnosti nyní projednávané věci nelze – s ohledem na shora uvedené – považovat za výjimečné [přičemž soudy nižších stupňů ani k takovémuto závěru (o výjimečných okolnostech věci tkvících např. ve zrušení konfiskační vyhlášky pro nezákonnost, neurčitém označení právní předchůdkyně žalobkyně v konfiskační vyhlášce) nedospívají a toliko jen mechanicky přebírají závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezech ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, a stroze uzavírají, že nemají za prokázané, že by ke konfiskaci majetku právní předchůdkyně žalobkyně podle konfiskační vyhlášky „skutečně došlo“]. Jinými slovy řečeno, závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, o tom, že je nutné zkoumat, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“ (resp. zda byla konfiskační vyhláška či výměr „provedeny“), v nyní projednávané věci aplikovatelné nejsou, nebyly-li naplněny – Ústavním soudem stanovené – podmínky pro takový to postup.
39. Ostatně, i ve svém posledním rozhodnutí týkajícím se restituční materie normované zákonem č. 428/2012 Sb. – v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 3401/21, jímž aproboval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021, a v něm vyslovený závěr o účincích konfiskace majetku dle poválečných dekretů prezidenta republiky [obdobně jako již dříve učinil i nálezem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (s odkazem na závěry plynoucí ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), či shora odkazovanými usneseními ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20; ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21; a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22], Ústavní soud odmítl mechanickou aplikaci nálezů ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, I. ÚS 1975/20, bez zohlednění specifik toho kterého případu.
40. Dospěl-li tedy odvolací soud bez dalšího k závěru, že žalobkyně je ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. aktivně legitimovaná domáhat se nahrazení projevu vůle povinné osoby, neboť k odnětí předmětného pozemku právní předchůdkyni žalobkyně došlo v rozhodném období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.), podle zákona č. 142/1947 Sb. bez náhrady, je jeho rozhodnutí – co do řešení nastolené relevantní právní otázky, týkající se naplnění podmínek pro konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. (promítající se následně do závěru o oprávněnosti restituce dle zákona č. 428/2012 Sb.) – nesprávné a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
41. Naproti tomu dovolací soud již nemohl přihlédnout k argumentaci dovolatele obsažené v jeho podání ze dne 13. 5. 2022 (došlém soudu prvního stupně dne 17. 5. 2022), označeným jako „Doplnění právní argumentace k dovolání…“, neboť jde o podání, jímž je měněn (rozšiřován) uplatněný dovolací důvod (argumentací jdoucí nad rámec dovoláním vymezeného důvodu) po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k dovolání (srov. §240 odst. 1, §242 odst. 4 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2975/2014), která v nyní projednávané věci uplynula dne 11. 4. 2022 (k tomu srov. i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20. odůvodnění, týkající se interpretace ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.). Argumentace obsažená v tomto později došlém doplnění dovolání přitom vychází i z jiného skutkového stavu, než který měl za zjištěný soud odvolací soud [dle nějž právní předchůdkyně žalobkyně (Erzdechantei in Krumau) byla jako vlastník předmětného pozemku ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 označena jako osoba, jejíž majetek podléhá konfiskaci dle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., zatímco dovolatel nově přichází s tvrzením, že vlastnictví byla zbavena již v době nesvobody (tj. v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a její majetek v této době přešel na Německou říši a k obnovení jejího vlastnického práva k tomuto majetku po roce 1945 zákonem stanoveným způsobem (dekretem č. 5/1945 Sb. či zákonem č. 128/1946 Sb.) nedošlo a majetek byl tak konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako majetek Německé říše]. Přichází-li pak s těmito skutečnosti (o ztrátě majetku) žalovaný prvně až v dovolacím řízení, nezbývá také než konstatovat, že jde o nepřípustné skutkové novoty, k nimž je dovolacímu soudu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013).
42. Protože napadené rozhodnutí není správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
43. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
44. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
45. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu