ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.398.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 398/2022- 1411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovoláních obviněných M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, a P. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 207/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 2 T 207/2019, byli obvinění M. H. (dále jen „obviněný H.“ či „dovolatel H.“), P. H. (dále jen „obviněný H.“ či „dovolatel H.“) a právnická osoba P., IČ: XY , uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
1) obž. M. H. , jako jednatel obchodní společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY a obž. P. H. , jako prokura obchodní společnosti P. v úmyslu zajistit si finanční prostředky pro vlastní potřebu, uzavřeli v XY na přesně nezjištěném místě dne 4.5.2017 Smlouvu o dílo č. 17002 s objednatelem P. E., nar. XY, kterou za obchodní společnost P., podepsal jednatel obž. M. H., ve které se obchodní společnost P., jako zhotovitel, zavázala provést rekonstrukci bytových jednotek č. XY a č. XY na adrese XY v XY ve lhůtě provedení prací do 30.11.2017 za celkovou částku 1.216.449 Kč bez DPH, přičemž následně od poškozeného přijali oproti vydaným zálohovým fakturám na bankovní účet firmy č. XY, vedený u Fio banky, jehož jediným disponentem je obž. P. H., postupně částky v celkové výši 395.000 Kč, když následně provedli pouze práce v hodnotě 120.000 Kč, dne 6.7.2017 smlouvu o dílo postoupili na P. H. nar. XY a zbylé finanční prostředky od poškozeného si ponechali a takto již od počátku činili s úmyslem, že všechny práce za uhrazené finanční prostředky neprovedou a nad rámec uskutečněných prací získané finanční prostředky si ponechají pro svou potřebu, neboť v uvedené době obchodní společnost P., měla pouze jednoho zaměstnance a vzhledem k rozsahu předmětné zakázky, ale i dalších zakázek si museli být vědomi, že svůj závazek nesplní, přičemž po postoupení zakázky finanční prostředky od poškozeného nepředali osobě, které zakázku postoupili a obž. P. H. tyto finanční prostředky postupně hotovostními výběry vyčerpal z bankovního účtu společnosti a použil nezjištěným způsobem, přičemž si byli vědomi, že jsou proti jejich osobám vedena exekuční řízení a to u obž. M. H. ve výši nejméně 666.015,44 Kč a u obž. P. H. ve výši nejméně 1.617.342,90 Kč, přičemž tímto svým jednáním způsobili poškozenému P. E., nar. XY, škodu v celkové zjištěné výši nejméně 275.000 Kč,
2) obž. M. H. , jako jednatel obchodní společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY a obž. P. H. , jako prokura obchodní společnosti P. v úmyslu zajistit si finanční prostředky pro vlastní potřebu, uzavřeli v blíže nezjištěné době v měsíci červnu 2017 na adrese XY, okr. Olomouc, ústní dohodu se Z. P., nar. XY, o rekonstrukci jeho rodinného domu na adrese XY, se lhůtou zhotovení díla do konce měsíce červenec 2017 a cenou za zhotovení díla ve výši 1.200.000 Kč, kdy smlouva o zhotovení díla k této rekonstrukci měla být vyhotovena dodatečně, k čemuž však nedošlo, přičemž následně od poškozeného přijali zálohy na stavební práce na bankovní účet firmy č. XY, vedený u Fio banky, jehož jediným disponentem je obž. P. H., postupně částky v celkové výši 485.000 Kč a dále zálohu ve výši 250.000 Kč na bankovní účet č. XY majitelky T. H., tedy v celkové výši 735.000 Kč, avšak následně provedli pouze práce v hodnotě 420.000 Kč a dále práce prováděny nebyly, přičemž zbylé finanční prostředky získané od poškozeného si ponechali, což zamýšleli již od počátku, neboť v uvedené době obchodní společnost P., měla pouze jednoho zaměstnance a vzhledem k rozsahu předmětné zakázky, ale i dalších zakázek si museli být vědomi, že svůj závazek nesplní, přičemž obž. P. H. tyto finanční prostředky postupně hotovostními výběry z účtu společnosti i z bankovního účtu T. H. vyčerpal a použil nezjištěným způsobem, přičemž si byli vědomi, že jsou proti jejich osobám vedena exekuční řízení, a to u obž. M. H. ve výši nejméně 666.015,44 Kč a u obž. P. H. ve výši nejméně 1.617.342,90 Kč, kdy tímto svým jednáním způsobili poškozenému Z. P. škodu v celkové zjištěné výši nejméně 315.000 Kč,
a tak jednáními uvedeným pod body 1) až 2) způsobili škodu v celkové výši nejméně 590.000 Kč,
3) obžalovaná obchodní společnost P. s předměty podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona, provádění staveb, jejich změn a odstraňování, v rámci své činnosti a ve svém zájmu, prostřednictvím jediného jednatele obž. M. H. a prokury obž. P. H., tedy statutárního orgánu i osoby vykonávající rozhodující vliv na jejím řízení, jejichž jednání lze této právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim přičítat, uzavřela v XY na přesně nezjištěném místě dne 4.5.2017 Smlouvu o dílo č. 17002 s objednatelem P. E., nar. XY, kterou za obchodní společnost P. podepsal jednatel obž. M. H., ve které se obchodní společnost P., jako zhotovitel, zavázala provést rekonstrukci bytových jednotek č. XY a č. XY na adrese XY v XY ve lhůtě provedení prací do 30.11.2017 za celkovou částku 1.216.449 Kč bez DPH, přičemž následně od poškozeného přijala oproti vydaným zálohovým fakturám na bankovní účet firmy č. XY, vedený u Fio banky, jehož jediným disponentem je obž. P. H., postupně částky v celkové výši 395.000 Kč, když následně provedla pouze práce v hodnotě 120.000 Kč, dne 6.7.2017 smlouvu o dílo postoupila na P. H. nar. XY a zbylé finanční prostředky od poškozeného si ponechala a takto již od počátku činila s úmyslem, že všechny práce za uhrazené finanční prostředky neprovede a nad rámec uskutečněných prací získané finanční prostředky si ponechá pro svou potřebu, neboť v uvedené době obviněná obchodní společnost měla pouze jednoho zaměstnance a vzhledem k rozsahu předmětné zakázky, ale i dalších zakázek si musela být vědoma, že svůj závazek nesplní, přičemž po postoupení zakázky finanční prostředky od poškozeného nepředala osobě, které zakázku postoupili a obž. P. H. tyto finanční prostředky postupně hotovostními výběry vyčerpal z bankovního účtu společnosti a použil nezjištěným způsobem, přičemž si byla vědoma, že jsou proti oběma obviněným osobám vedena exekuční řízení a to u obž. M. H. ve výši nejméně 666.015,44 Kč a u obž. P. H. ve výši nejméně 1.617.342,90 Kč, přičemž tímto svým jednáním způsobila poškozenému P. E., nar. XY, škodu v celkové zjištěné výši nejméně 275.000 Kč,
4) obžalovaná obchodní společnost P. s předměty podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona, provádění staveb, jejich změn a odstraňování, v rámci své činnosti a ve svém zájmu, prostřednictvím jediného jednatele obž. M. H. a prokury obž. P. H., tedy statutárního orgánu i osoby vykonávající rozhodující vliv na jejím řízení, jejichž jednání lze této právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim přičítat, uzavřela v blíže nezjištěné době v měsíci červnu 2017 na adrese XY, XY, okr. Olomouc, ústní dohodu se Z. P., nar. XY, o rekonstrukci jeho rodinného domu na adrese XY, XY, se lhůtou zhotovení díla do konce měsíce červenec 2017 a cenou za zhotovení díla ve výši 1.200.000 Kč, kdy smlouva o zhotovení díla k této rekonstrukci měla být vyhotovena dodatečně, k čemuž však nedošlo, přičemž následně od poškozeného přijala zálohy na stavební práce na bankovní účet obviněné společnosti č. 2201196678/2010, vedený u Fio banky, jehož jediným disponentem je obž. P. H., postupně částky v celkové výši 485.000 Kč a dále zálohu ve výši 250.000 Kč na bankovní účet č. XY majitelky T. H., tedy v celkové výši 735.000 Kč, avšak následně provedla pouze práce v hodnotě 420.000 Kč a dále práce prováděny nebyly, přičemž zbylé finanční prostředky získané od poškozeného si ponechala, což zamýšlela již od počátku, neboť v uvedené době obviněná obchodní společnost P., měla pouze jednoho zaměstnance a vzhledem k rozsahu předmětné zakázky, ale i dalších zakázek si musela být vědoma, že svůj závazek nesplní, přičemž obž. P. H. tyto finanční prostředky postupně hotovostními výběry z účtu společnosti i z bankovního účtu T. H. vyčerpal a použil nezjištěným způsobem, přičemž si byla vědoma, že jsou proti osobám obviněných vedena exekuční řízení, a to u obž. M. H. ve výši nejméně 666.015,44 Kč a u obž. P. H. ve výši nejméně 1.617.342,90 Kč, kdy tímto svým jednáním způsobila poškozenému Z. P. škodu v celkové zjištěné výši nejméně 315.000 Kč,
a tak jednáními uvedeným pod body 1) až 2) způsobili škodu v celkové výši nejméně 590.000 Kč,
2. Soud prvního stupně obviněnému H. a obviněnému H. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněných podmíněně odložil a zkušební dobu stanovil shodně u obou obviněných v trvání 2 (dvou) let. Obviněné právnické osobě P. soud prvního stupně uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §20 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zákazu činnosti, a to výkon stavebních prací, dokončování staveb, stavební dozor a prací souvisejících, v délce 2 (dvou) let.
3. Podle §228 odstavec 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému H., obviněnému H. a obviněné právnické osobě P., povinnost zaplatit společně na náhradě škody poškozenému P. E., nar. XY, bytem XY, XY, částku 275 000 Kč a poškozenému Z. P., nar. XY, bytem XY, částku 315 000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody pak soud prvního stupně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené na občanskoprávní řízení.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 2 T 207/2019, podali obviněný H. a obviněný H. odvolání. Obviněný H. podal odvolání do výroku o vině i do trestu. Odvolání obviněného H. pak směřovalo do výroku o vině, trestu i o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) a §261 tr. ř., napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil (z důvodu novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb.) a sám za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněných skutkových zjištěních, avšak za účinnosti shora uvedené novely, nově kvalifikoval jednání všech obviněných (včetně právnické osoby P.) jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž vyslovil, že obvinění H. a H. se jej dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněným H. a H. pak uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Obviněné právnické osobě P., uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §20 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zákazu činnosti, a to výkon stavebních prací, dokončování staveb, stavební dozor a prací souvisejících, v délce 18 (osmnácti) měsíců. Dále zopakoval výroky o povinnosti náhrady škody poškozeným beze změn.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, podal jak obviněný H., tak i obviněný H., prostřednictvím obhájců dovolání.
6. Obviněný H. zakládá dovolání na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. v tzv. druhé alternativě a na písm. i) tr. ř. Obviněný H. namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu a zejména v řízení mu předcházejícím došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, když tyto dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel H. je přesvědčen, že nenaplnil obligatorní znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku. Připouští, že námitky, které uplatňuje v dovolání, se mohou opakovat s těmi, které uplatnil již v odvolání, nicméně podle jeho názoru se soud druhého stupně s nimi v rozsudku dostatečně nevypořádal. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá nesprávné hmotněprávní posouzení výše náhrady škody podle ustanovení občanského zákoníku, která byla jak jemu, tak spoluobviněnému H., ale i obviněné právnické osobě, uložena uhradit společně a nerozdílně rozsudkem soudu druhého stupně. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tvrdí, že soud druhého stupně mu uložil zcela nepřiměřený trest odnětí svobody bez akcentace individuálních okolností případu, především celkové délky trestního řízení, jako i doby, která uplynula od skutku popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně.
7. Pochybení soudu prvního a druhého stupně dovolatel H. shrnuje do následujících vad: a) existence zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a provedenými důkazy, opomenuté důkazy; b) nesprávné hmotněprávní posouzení výše náhrady škody; c) nepřiměřenost uloženého trestu.
8. K bodu a) uvádí, že extrémní a zjevný rozpor mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci spatřuje především v nenaplnění zákonného znaku subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel H. uvádí, že skutková zjištění, která měla podle soudu druhého stupně prokazovat naplnění úmyslné formy zavinění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutečnost, že společnost měla v rozhodné době jednoho zaměstnance, nedokládá jeho podvodný úmysl, tedy že se obohatí ke škodě poškozených, jelikož jako jednatel společnosti zaměstnával na dohodu o provedení práce subdodavatele, kteří vykonávali domluvené stavební práce, což prokazuje jak jeho výpověď, tak výpověď spoluobviněného, tak i výpovědi poškozených. Tudíž se vůbec nedomníval, že by dané rekonstrukce u obou poškozených nemohla právnická osoba zvládnout. K tomu konkretizuje, že z provedeného dokazování plyne, že obviněný H. byl jediným disponentem účtu u Fio banky, a bankovními převody byly zaplaceny zálohové faktury poškozenými na bankovní účet obviněné právnické osoby, což v průběhu řízení nikdo nerozporoval. Oprávnění nakládat s finančními prostředky obviněné právnické osoby měl obviněný H. z titulu svého postavení u obviněné právnické osoby. Jestliže tedy on, dovolatel, využíval činnost obviněného H. za účelem vedení účetnictví, jednal tak v souladu s péčí řádného hospodáře. Pokud byly zaslány nějaké finanční prostředky na účet paní T. H., tak dovolatel H. zdůrazňuje, že poškozený P. si musel být uvedené skutečnosti vědom, neboť před uvedeným bankovním převodem uskutečnil čtyři převody na bankovní účet obviněné právnické osoby. To podle dovolatele H. vylučuje jeho úmyslné jednání směřující k tomu, aby uvedl poškozeného P. v omyl. Vedení exekučního řízení proti jeho osobě žádným logickým způsobem neprokazuje naplnění zákonného znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu.
9. Dovolatel H. dále tvrdí, že z obsahu provedených důkazů neplyne skutkové zjištění, že již od počátku jednali s úmyslem, že za uhrazené finanční prostředky neprovedou všechny nasmlouvané práce a nad rámec uskutečněných prací si získané finanční prostředky ponechají pro svou potřebu. Namítá, že nemohl reálně úmyslně předstírat při sepisu smlouvy o dílo s poškozeným E. nebo při začátku stavebních prací u rodinného domu poškozeného P. výše uvedené, a to již s ohledem na skutečnost, že z jejich výpovědí, tedy jeho a obviněného H., vyplývá, že výše zálohových faktur nebyla předem stanovena. Akcentuje, že nemohl předem při obhlídce nemovitostí odhadnout skutečný rozsah stavebních prací, dokud se neodkryly rozvody atd., nebo odhadnout jaký rozsah prací provedou subdodavatelé. Taktéž namítá, že nebyl soudem prvního a druhého stupně hodnocen jeho postup, který nenasvědčuje tomu, že by měl být srozuměn s tím se obohatit na úkor jiných osob. Zdůrazňuje, že společnost měla v rozhodné době více zakázek. Obviněný H. poukazuje na skutečnost, že realizoval konkrétní stavební práce u obou rekonstrukcí včetně elektroinstalace, komunikoval s poškozenými a se zákazníky, zajištoval subdodavatele, zakoupil stavební materiál. Uvedené tak prokazuje, že se u něho jednalo o úmysl podnikat dlouhodobě. Dále tvrdí, že pokud nastalo určité pochybení u závazkového vztahu mezi obviněnou právnickou osobou a poškozenými, nelze k nápravě zneužívat trestněprávní prostředky, jelikož je podle dovolatele H. zcela zřejmé, že v uvedeném případě by se mohlo jednat o civilněprávní spor, který nemá trestněprávní rovinu. Podle dovolatele H. tak porušily soudy zásadu zákonnosti podle ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „ Listina“) a princip nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny. Podle dovolatele H. tak nebylo prokázáno, že naplnil obligatorní znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jakož i pojmové znaky spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku.
10. Obviněný H. také namítá, že soudy nižších stupňů byl nedůvodně neproveden revizní znalecký posudek ve vztahu ke dvěma znaleckým posudkům zpracovaných Ing. Petrem Hoškem, za účelem stanovení výše nákladů spojených s odvedenými stavebními činnostmi, které realizovala obviněná právnická osoba. Je toho názoru, že je tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když soud druhého stupně nedostál ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Přitom znalecké posudky měly podle dovolatele H. rozhodující vliv na posouzení skutkového stavu věci a obhajoba již v řízení před oběma soudy vyjádřila oprávněné pochybnosti o odbornosti a spolehlivosti závěrů uvedených znaleckých posudků. Podle dovolatele H. v průběhu hlavního líčení a v průběhu veřejného zasedání u soudu druhého stupně, prostřednictvím svého obhájce navrhoval provést důkaz revizním znaleckým posudkem ohledně znaleckých posudků zpracovaných Ing. Petrem Hoškem. Ovšem, soud druhého stupně, který návrh obhajoby na doplnění dokazování u veřejného zasedání zamítl, uvedený postup již v rozsudku vůbec nezdůvodnil, a tím jej opomněl, přičemž tak jednal v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS. 150/93, nebo III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, III. ÚS 1285/08, II. ÚS 215/99, II. ÚS 1940/10, I. ÚS 74/06, III. ÚS 183/03, II. ÚS 3525/16, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03).
11. K bodu b) dovolatel H. uvádí, že v adhezním řízení lze přiznat náhradu škody ve výši, která byla prokazatelně poškozeným způsobena v příčinné souvislosti s trestným činem, pro který se vede trestní řízení. Dovolatel H. poukazuje na to, že soudy vycházely ze znaleckých posudků Ing. Hoška, přičemž má výhrady vůči postupu znalce, kterým podle názoru obviněného H., byla nalomena věrohodnost a odborná správnost znaleckého posudku při určování hodnoty stavebních prací. Podle dovolatele H. tak byla uložena obviněným povinnost k náhradě škody v nezákonné výši. Uvedeným postupem mělo být především porušeno ustanovení §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který nebyl ve znaleckých posudcích dodržen.
12. K bodu c) pak obviněný H. poukazuje na dobu, která uplynula od spáchání skutků, jakož i na celkovou délku řízení, a namítá tak nepřiměřenost uloženého trestu. K tomu dodává, že podle judikatury Ústavního soudu (I. ÚS 603/06) je možno takovou námitku subsumovat pod dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [do 31. 12. 2021 §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Podle dovolatele H. s ohledem na to, že popis skutku se v průběhu trestního řízení neměnil včetně právní kvalifikace, a nebyl nikterak skutkově složitý, s přihlédnutím k jeho konzistentní výpovědi, při absenci zahraničního prvku v průběhu trestního řízení, a absenci složitého a náročného dokazování kupříkladu s ohledem na počet předvolaných svědků, nelze mít za to, že by jeho trestní věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Dále namítá, že soud druhého stupně při volbě a výměře trestu odnětí svobody, který mu uložil, neakceptoval jednak celkovou délku řízení a dobu, která uplynula od skutků, pro které byl odsouzen, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 554/04 a I. ÚS 603/06). Závěrem také poukazuje na to, že soud prvního stupně mu ukládal trest odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby (dvě léta až osm let), a soud druhého stupně při změně právní kvalifikace jeho jednání mu ukládal trest odnětí svobody podle ustanovení §209 odst. 3 tr. zákoníku mírně nad spodní hranicí trestní sazby (jeden rok až pět let), konkrétně v trvání osmnácti měsíců. Vyslovuje přesvědčení, že soud druhého stupně při ukládání trestu nehodnotil individuální okolnosti pro ukládání trestu podle hmotněprávních ustanovení, které jej vedly k uložení trestu odnětí svobody právě ve výměře osmnácti měsíců.
13. Dovolatel H. má tak za to, že uložením nepřiměřeného trestu porušil soud druhého stupně zásady ukládání trestu – zásadu proporcionality podle ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku, zásadu subsidiarity přísnější trestní sankce podle §38 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu soudní individualizace trestu vyjádřené prostřednictvím kritérií v ustanovení §39 tr. zákoníku, přitom odkazuje na nález Ústavního soudu (II. ÚS 2027/17).
14. Dovolatel H. v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle ustanovení §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., v celém rozsahu zrušil. Dále podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. Obviněný H. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle „§265b písm. g) a písm. h) tr. ř.“ Dovolatel H. uvádí, že odvolací soud se k jeho podaným námitkám v odvolání nijak nevyjádřil a nevypořádal se s nimi, přičemž odkazuje na jednotlivé body rozhodnutí odvolacího soudu, kde se soud druhého stupně (obecně řečeno) vyjadřuje tak, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, se kterou se soud prvního stupně řádně vypořádal. Dovolatel H. připouští, že si je vědom toho, že skutková zjištění náleží zejména soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, nikoliv dovolacímu soudu. Nicméně v rozhodnutí napadeném dovoláním jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, proto se dovolání opírá o důvod uvedení v „§265b písm. g)“ tr. ř.
16. Obviněný H. tvrdí, že soud druhého stupně se nijak nezabýval rozporem skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. V konkrétních věcech argumentoval soud druhého stupně zcela mimo provedené důkazy např. hovořil o převodech záloh vybraných od poškozených na účet T. H., i když neexistuje žádný důkaz o převodu záloh a jediná vybraná záloha na účet T. H. byla řádně vyúčtována, důkazy o tom však soud do hodnocení nepojal. Soud druhého stupně také hovoří o nakládání s vypůjčenými finančními prostředky, i když o žádné půjčky v daném případě vůbec nešlo.
17. Obviněný H. pak konkrétně namítá, že neměl ve společnosti postavení statutárního zástupce, měl postavení prokuristy, což vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku. Dále nevedl ve firmě P. rozpočetnictví, ekonomiku podniku a stavebnictví, jednal pouze podle instrukcí jednatele, což vyplývá jak z jeho výpovědí, tak z výpovědi obviněného H. Měl na starosti toliko vedení účetnictví, což prokazuje i smlouva o vedení účetnictví, která byla ukončena a firma P. mu ještě dluží 403 071 Kč. Zdůrazňuje, že neprováděl žádné aktivní jednání, neboť neoslovoval zákazníky, nepřipravoval rozpočty, nerozhodoval o uzavření smluv o dílo, nevedl a neorganizoval stavební činnost. Dále také namítá, že nevystavoval zálohové faktury ze svého rozhodnutí, ale na základě pokynu obviněného H., který byl jednatelem a vedl stavební činnost, což vyplývá jak z jeho výpovědi, tak výpovědi H. Nemohl objektivně vědět, že a jak bylo P. H. zrušeno živnostenské oprávnění, neboť to nevěděl ani samotný P. H. V případě poškozeného P. jeho činnost spočívala pouze v tom, že poškozený chtěl zaplatit zálohu 250 000 Kč, kterou nechal poslat na účet své dcery T. H., ovšem vzápětí poslanou zálohu účetně vypořádal a vložil do pokladny firmy P., což vyplývá z účetních dokladů, které soud vůbec nehodnotil. Pokud tedy vybral peníze z bankovního účtu firmy P., tak je nepoužil „nezjištěným způsobem“, ale předal je jednateli a výběr zaúčtoval.
18. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle „265b písm. h)“ tr. ř. obviněný H. uvádí, že tkví v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, konkrétně, že ho soud druhého stupně pokládal za tzv. statutárního zástupce společnosti, což nebyl, neboť měl postavení prokuristy. Dodává, že povinností prokuristy není provádět tzv. obchodní vedení firmy, ale jen zastupovat firmu navenek, přičemž podléhá pokynům statutárního orgánu. Vlastní náplní jeho práce bylo vedení účetnictví, ke kterému nebyly výhrady a vždy prošlo ročními audity. V rámci vedení účetnictví a administrativní agendy vystavoval zálohové faktury, připravoval smlouvy a disponoval s penězi na účtu, vždy však podle pokynu statutárního zástupce. Obviněný H. namítá, že jako prokurista nemůže mít odpovědnost za chování firmy vůči svým zákazníkům, např. za nadhodnocené a nevyúčtované zálohy nebo za neprovedené stavební práce.
19. Podle obviněného H. provedl soud druhého stupně ve vztahu k jeho osobě nesprávné posouzení skutku. Zdůrazňuje, že u zvolené kvalifikace trestného činu podvodu §209 tr. zákoníku je nezbytné, aby byl tzv. podvodný úmysl přítomen již od počátku. Soudy se nijak nevypořádaly se subjektivní stránkou, tj. že od počátku, tedy při uzavírání smluv o dílo a při vystavování jednotlivých zálohových faktur, mohl ze svého postavení vědět, že dílo nemá byt dokončeno, že fakturované práce nebudou provedeny a že nedojde k vyúčtování s odběrateli firmy P. Soud se nijak nevypořádal ani s objektivní stránkou, tedy jak, mohl způsobit škodný následek. Vyslovuje přesvědčení, že bez existence subjektivní stránky, tedy úmyslného jednání od počátku, zahrnující prvek vědomosti, a bez existence objektivní stránky, jednání, následku a příčinného vztahu mezi nimi, není naplněna skutková podstata trestného činu.
20. Obviněný H. se domnívá, že byl naplněný dovolací důvod „§265b písm. h)“ tr. ř. jelikož i výrok o náhradě škody spočívá na „jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Podle obviněného H. je rozhodnutím určeno, že škoda má být hrazena poškozenými „společně“. Jedná se pravděpodobně o tzv. solidární povinnost zaplatit škodu „společně a nerozdílně“. K tomu uvádí, že odvolací soud však nebral v úvahu hmotněprávní postavení jednotlivých zavázaných osob. Tedy, že právnická osoba P. přímo odpovídala svým zákazníkům za nevyúčtované zálohy, resp. nedodané práce, obviněný H. jako jednatel ručil za závazky, pokud by nebyly uspokojeny společností a on by poškozeným zákazníkům odpovídal pouze tehdy, pokud by svým zaviněným jednáním způsobil jejich majetkovou újmu a toto bylo v příčinné souvislosti. Z postavení přímo zavázaného dlužníka, ručitele a dlužníka, který dluží z jiného právního důvodu, nemůže vzniknout závazek společný a nerozdílný vůči poškozeným, ale vždy jen závazek k dělené odpovědnosti. Nad to dodává, že již v době rozhodování odvolacího soudu bylo patrné, že proti obviněnému H. bylo zahájeno insolvenční řízení a společnost P. byla rozhodnutím Městského soudu v Praze, č. j. 85 Cm 1666/2021-3 ze dne 14. 6. 2021, zrušena s likvidací a byl jmenován likvidátor. Z toho je podle obviněného H. patrné, že obviněný H. ani společnost P. škodu neuhradí a pokud by ji zcela uhradil on, tak by zjevně nemohl uplatnit regresivní nárok po ostatních dlužnících, přitom v případě odsouzení, se na způsobené škodě podílel jen nepatrně a ze škody neměl žádný profit, neboť finanční prostředky zůstaly firmě P. nebo obviněnému H. Odvolací soud tak měl podle dovolatele H. rozhodnut z důvodu zvláštního zřetele hodných, aby jednotliví poškození nahradili škodu, a to tak, že každý škůdce zaplatí jen část škody, a to samostatně.
21. Obviněný H. tak závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, zrušil a aby bylo přikázáno tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 120/2022, nejprve zrekapituloval průběh předchozího řízení a následně se vyjádřil ke zvoleným dovolacím důvodům obviněných a k jejich námitkám. Státní zástupce uvádí, že oba obvinění založili svá dovolání především na údajné existenci zjevného (extrémního) rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, přičemž tento rozpor se měl projevit v posouzení subjektivní stránky trestného činu v podobě podvodného úmyslu. Státní zástupce je však toho názoru, že výhrady obviněných vyjádřené v dovolání vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nelze podřadit pod kategorii zjevných rozporů v rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu podvodu, oproti provedeným důkazům. Podle státního zástupce soudy dostatečně vysvětlily, na podkladě jakých skutečností dospěly k závěru o počátečním podvodném úmyslu obviněných. Státní zástupce zdůrazňuje, že obvinění využili rafinovanějšího jednání, při němž součástí podvodného záměru bylo vybrat zálohy na stavební práce, určité dílčí práce sice vykonat, mj. i za utvrzení poškozených v mylném přesvědčení, že budou práce prováděny a dokončeny, a to i za účelem vyinkasování dalších dílčích zálohových plateb, rozhodně však měli úmysl neprovést práce odpovídající vybraným zálohám ve statisícových částkách, jež byly na úkor poškozených vyinkasovány. Podle státního zástupce obvinění izolovaně kritizují objektivní skutková zjištění, na jejichž podkladě soudy dospěly k posouzení úmyslného zavinění, bez vzájemné provázanosti a bez zohlednění všech okolností, které byly dokazováním zaznamenány. Závěr soudů o jednání obviněných v nepřímém úmyslu odpovídá obsahu provedených důkazů při jejich posouzení ve vzájemných souvislostech.
23. Pokud jde o námitku tzv. opomenutého důkazu, uvádí státní zástupce, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování. Podle státního zástupce obhajobě nic nebránilo, aby požadovaný znalecký posudek sama předložila. Státní zástupce dále ohledně řízení před soudem druhého stupně uvedl, že nelze vyvozovat, že by v odvolacím řízení byl vůbec vznesen návrh na doplnění dokazování, natož aby byl konkrétní (uvádí však, že při sepisu jeho vyjádření neměl k dispozici protokol o veřejném zasedání). Je však toho názoru, že rozhodně nelze hovořit o tom, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Ohledně námitky dovolatele H., že jednal jen v zastoupení, neprojevujíc vlastní vůli, tedy, že jednal v negativním skutkovém omylu, státní zástupce připouští, že tuto lze s jistou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle státního zástupce ovšem ze skutkových zjištění soudů zcela jasně vyplývá, že obviněný jednal vědom si všech rozhodných skutečností v nepřímém úmyslu z poškozených vylákat finanční prostředky (zálohy na stavební práce), což se mu i podařilo. Ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by obviněný mohl jednat ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj. Nebyla totiž zjištěna vůbec žádná (zásadní) skutečnost, která by mohla vést k takovému závěru. Rozhodné podle státního zástupce bylo, že obviněný H. měl představu o základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky páchaného trestného činu podvodu, což v daném případě bylo prokázáno. Dále uvádí, že podle popisu skutku ve výroku o vině, nebyla obviněnému H. přičítána role statutárního orgánu, nýbrž postavení prokuristy, jehož se ostatně dovolává. To podle státního zástupce však nikterak nebrání tomu, aby v konkrétním případě nemohli při činnosti právnické osoby společným jednáním dva spolupachatelé trestného činu podvodu využít svých postavení ve společnosti, byť jedním z nich by byl jednatel a druhý „jen“ prokurista, a spáchat tak trestný čin ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V případě podvodu se totiž nejedná o trestný čin, jehož by se mohl dopustit jen speciální subjekt.
25. K námitce obviněného H., skrze kterou se domáhá revize výroku o trestu z důvodu jeho zjevné nepřiměřenosti, státní zástupce akcentuje, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajně nesprávné výměře uloženého trestu. Konstatuje, že jistý zásah do výše uloženého trestu by bylo možno připustit v dovolacím řízení za předpokladu zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu, jež by zasahovalo do základních práv obviněného, včetně porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nicméně o takový případ se podle státního zástupce nejedná, a to s přihlédnutím k rozhodovací praxi, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Zdůrazňuje, že trest byl obviněnému uložen téměř na samé spodní hranici trestní sazby předvídané trestním zákoníkem pro přečin podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku.
26. Státní zástupce dále vyjadřuje přesvědčení, že obviněným H. uplatněné výhrady směřující do výroku o náhradě škody nebyly uplatněny v mezích zvoleného dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce připouští, že s odvoláním se na uvedený dovolací důvod sice připadá v úvahu napadnout výrok o náhradě škody, ovšem jen s poukazem na nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení pro kolizi s hmotněprávními předpisy upravujícími náhradu škody. Obviněný tak podle státního zástupce neučinil, pouze v podstatě namítl, že v adhezním řízení byl přiznán nárok na náhradu škody na podkladě nesprávného znaleckého vyhodnocení důkazů, konkrétně z důvodu chybných závěrů ze znaleckých posudků. Námitky obviněného tak mají výlučně procesní povahu. Nicméně podle státního zástupce ani po obsahové stránce nejde o námitky, u nichž by teoreticky bylo možno uvažovat o podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Za právně relevantní z pohledu důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podle státního zástupce považovat námitky dovolatele H. stran nezákonnosti výroku napadeného rozsudku, kterým mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným společně a nerozdílně. Státní zástupce danou námitku ovšem vyhodnotil jako neopodstatněnou, pakliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uložil oběma obviněným a obviněné právnické osobě povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody, nikoli její poměrnou část, neboť učinil rozhodnutí, které není v rozporu s trestním řádem ani příslušným hmotněprávním předpisem, tedy občanským zákoníkem. K tomu dodává, že v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli ve smyslu §23 tr. zákoníku je pravidlem užití solidární odpovědnosti, dělená odpovědnost, které se obviněný domáhá, je naprostou výjimkou z obecného pravidla o způsobu náhrady škody a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu, důvodů zvláštního zřetele hodných, které státní zástupce v případě obviněného H. neidentifikoval.
28. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, pro případ odlišeného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r ods.t 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
31. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
32. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů.
34. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
37. Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. K dovolání obviněného H. je možno uvést, že toto lze shrnout do těchto námitek. Ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že v řízení před soudy došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, dosahující intenzity práva na spravedlivý proces. Akcentuje zejména, že skutková zjištění, která měla podle soudu druhého stupně prokazovat naplnění úmyslné formy zavinění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný H. je tak přesvědčen, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podvodu §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Dále namítá existenci opomenutého důkazu – revizního znaleckého posudku, resp. vyjadřuje nesouhlas s tím, že návrh na jeho provedení byl zamítnut, což nebylo soudem druhého stupně v rozsudku nijak odůvodněno. Naplnění dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. i) tr. ř. pak spatřuje v uložení nepřiměřeného trestu odnětí svobody bez zohlednění individuálních okolností případu, především celkové délky trestního řízení jako i doby, která uplynula od skutku popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. K tomu lze uvést, že jistá část těchto námitek je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, jak bude rozvedena dále.
38. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel H. namítá nesprávné hmotněprávní posouzení výše náhrady škody podle ustanovení občanského zákoníku. Nicméně již zde je třeba uvést, že argumentaci dovolatele nelze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod. Obviněný H. pouze rozporuje to, že v adhezním řízení byl přiznán nárok na náhradu škody na podkladě nesprávného vyhodnocení důkazů, konkrétně z důvodu vadného vyhotovení znaleckých posudků. Tyto námitky tak mají výlučně procesní povahu, když obviněný H. toliko rozporuje správnost vybraného důkazního prostředku. Takovou námitku však nelze podřadit ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ani pod žádný jiný dovolací důvod. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6, jelikož to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoliv práva hmotného.
39. K námitce dovolatele H., ve které namítá nenaplnění znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, lze uvést následující. Dovolatel především namítá nesprávné právní posouzení naplnění zákonného znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, resp. úmysl uvést poškozené v omyl se na jejich úkor obohatit, a to již v době uzavírání předmětných smluv, což opírá o konkrétní argumentaci, která je založena na tom, že hodnocení důkazů je zatíženo vadou extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci. Obviněný H. fakticky vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, když namítá, že závěry soudů nižších stupňů o jeho podvodném úmyslu nelze dovodit z důkazů, na které soudy odkazují.
40. Nejvyšší soudu považuje za vhodné nejprve předestřít některá obecná východiska týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z pohledu tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů. Předně lze mít za to, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Dovolatel musí uvést, konkrétní argumentaci, ze které lze dovodit naplnění existenci tzv. extrémního rozporu v jeho výkladu Ústavním soudem nebo Nejvyšším soudem. Takto nebylo v dané věci postupováno, takže Nejvyšší soud dovodil, že z pohledu uplatněné argumentace stran subjektivní stránky nebyl dovolací důvod uplatněn právně relevantně.
41. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr, zejména s přihlédnutím k tomu, že námitka nedostatku subjektivní stránky je primárně podřaditelná pod další zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť námitka neexistence subjektivní stránky se týká základu trestní odpovědnosti fyzické osoby, považoval Nejvyšší soud za vhodné se předmětnou námitkou zabývat, a to i při vědomí toho, že podstata argumentace obviněného H. je založena toliko na vlastním způsobu hodnocení důkazů obviněným odlišném od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takto zvolená dovolací argumentace by totiž nebyla podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud vzal také v úvahu, že námitku nedostatku subjektivní stránky uplatnil i spoluobviněný H., takže přes vědomí toho, že tato argumentace po věcné stránce nenaplňuje zvolený dovolací důvod, se dovolací soud s touto stručně vypořádá.
42. Obecně je třeba konstatovat, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikované formy podvodu podle §209 odst. 3 se přitom dopustí ten, kdo způsobí takovým jednáním větší škodu, kterou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč (srov. §138 tr. zákoníku). Trestný čin je přitom spáchán ve spolupachatelství, jestliže byl spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přitom za toto jednání odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (viz §23 tr. zákoníku). Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, tedy majetek, který alespoň z části náleží třetí osobě. Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá předně v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností. V kontextu předmětného dovolání je nutno vymezit uvedení někoho v omyl. Toho se pachatel dopustí tak, že v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností – tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou. Uvedení někoho v omyl může mít podobu lsti (jednání pachatele v sobě zahrnuje určitou míru rafinovanosti) nebo obyčejného poskytnutí nepravdivé informace. Příkladem toho může být například situace, kdy pachatel je podnikatelem, který sám zboží či služby nabízí, avšak po uhrazení vyžádané zálohy je již nedodá (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1690).
43. Předpokladem trestní odpovědnosti za trestní čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné zavinění pachatele, který dotčenou osobu uvedl v omyl, využil jejího omylu, anebo jí zatajil podstatné skutečnosti, v důsledku čehož jednak obohatil sebe nebo jiného a zároveň tímto způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Úmysl pachatele trestného činu podvodu se musí vztahovat nejen k uvedení jiného v omyl, ale též k obohacení pachatele nebo jiné osoby a ke způsobení škody na cizím majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1370/2006). Úmysl pachatele podvodným jednáním obohatit sebe nebo jiného, a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou musí být dány v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí (viz usnesení ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, také viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1698).
44. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. Například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
45. Především je nezbytné akcentovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky u obou obviněných zabýval v bodu 3 svého rozsudku, na který Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, když výslovně dospěl k závěru, že obvinění jednali v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu argumentace obou obviněných je nezbytné uvést, že (jak již bylo naznačeno) tito námitku nedostatku subjektivní stránky zakládají jen na vlastním hodnocení důkazů, které je odlišné od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr musí Nejvyšší soud zdůraznit, že při posuzování subjektivní stránky jednání obou obviněných skutečně nelze pominout, že z výpovědi nejen poškozených, ale i dalších svědků (např. M., J., K., Š., Š.) vyplývá, že v případě obviněných se jednalo o stejný modus operandi . Ti v daném období od poškozených, ale i jiných osob převzali zálohy za provedení stavebních prací, když tyto sice zahájili, ale vždy po velmi krátké době práce přerušili a v těchto nepokračovali, následně vylákali od poškozených více záloh pod záminkou, že pak bude v pracích pokračováno, což se ovšem nestalo, zálohy ani řádně nevyučovali a rozdíl mezi přijatými zálohami a provedenými pracemi si nechali a následně přesvědčovali jednotlivé objednavatele, aby uzavřeli dohody o postoupení smlouvy o dílo s jinou osobou (P. H.), která rovněž nebyla schopna nasmlouvané práce realizovat a této osobě ani nepředali finanční prostředky, které jím jednotliví objednavatelé poskytli na provedení dohodnutých stavebních prací. Z jejich strany se jednalo o jistý speciální modus operandi , který spočíval v tom, že právě zahájením stavebních prací záměrně vzbudili v poškozených dojem, že obviněná právnická osoba své závazky splní, a proto jim poškození poskytli další zálohy. Při posuzování celé věci nelze pominout ani skutečnost, že obviněná právnická osoba, jejímž jménem oba obvinění jednali, v době sjednávání zakázek s poškozenými měla pouze jednoho zaměstnance, takže obvinění vzhledem k počtu sjednaných zakázek v daném období, sjednané době realizace stavebních prací a jejich rozsahu, museli jednat přinejmenším v době sjednávaní zakázek a přijetí záloh od poškozených v úmyslu, že své závazky vůči poškozeným nemusí splnit, a byli s tím srozuměni, což se také posléze stalo. Jinak vyjádřeno, oba obvinění již od počátku museli být minimálně srozuměni s tím, že finanční prostředky, které od obou poškozených formou opakovaných záloh vyinkasují, nemusí použít v jejich prospěch a na jejich stavby a použijí je ve prospěch sebe či společnosti P. Nakonec o jejich eventuálním podvodném úmyslu svědčí i jejich obdobné jednání po vybrání záloh, které se týká nejen poškozených v této věci, ale i dalších svědků, když oba obvinění se posléze začali komunikaci s objednavateli různě vyhýbat, různě se vymlouvali, přesvědčovali poškozené, aby postoupili provedení stavebních prací na pana P. H., kterému ale zbytek finančních prostředků nepředali (viz výpovědi poškozených). K námitce obviněných, že ze skutečnosti, že obviněná právnická osoba měla jednoho zaměstnance a měla více zakázek, nebo že vedení exekučního řízení proti jejich osobám, nedokládá jejich podvodný úmysl, je třeba uvést, že tyto skutečnosti nelze hodnotit izolovaně od dalších skutečností, ale jako jedny z mnoha dílů z celkového obrazu o subjektivní stránce obviněných, který spolu s dalšími zjištěnými skutečnosti zcela jednoznačně prokazuje nade vši pochybnost úmysl (minimálně nepřímý) obviněných (a kterou zejména dokresluje řada svědků, jejichž výpovědi se navzájem doplňují). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by soud prvního či druhého stupně nějaký díl z takového celkového obrazu upravil, tedy deformoval či nevzal v potaz, či jej hodnotil izolovaně.
46. Obecně z pohledu tvrzeného extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že neshledal extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také odvolací soud, a provedenými důkazy. Naopak, lze mít za to, že soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily na podkladě, jakých skutečností dospěly k závěru o počátečním podvodném úmyslu obviněných. Jednání obviněných přitom odpovídá obdobným případům trestného činu podvodu §209 odst. 1 tr. zákoníku, ve kterých bylo postupováno pachateli obdobně, tedy částečné provedení přislíbených stavebních prací ze strany pachatelů za současného vyinkasování záloh ve výši neodpovídající výši skutečně odvedených prací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 476/2020 a další).
47. Nelze přisvědčit ani velmi stručné námitce obviněného H., že disponentem účtu u Fio banky byl obviněný H. a bankovními převody byly zaplaceny zálohové faktury poškozenými na bankovní účet obviněné právnické osoby, z čehož vyvozuje, že nelze dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Lze se toliko domnívat, že obviněný H. se touto argumentaci snaží poukázat na skutečnost, že se nijak neobohatil. V tomto směru dovolací soud toliko akcentuje, že trestný čin podvodu §209 odst. 1 tr. zákoníku je spáchán už tím, že pachatel svým úmyslným podvodným jednáním obohatil sebe nebo jiného (tedy i právnickou osobu) a zároveň tímto způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Jinak řečeno, nevyžaduje se, aby se přímo obohatil pachatel.
48. Rovněž námitku obviněného H., že určité pochybení u závazkového vztahu mezi právnickou osobou a poškozenými nelze napravovat trestněprávní prostředky, je nutno považovat za lichou. Obviněnému H. lze sice přisvědčit, že v moderním právním státě hraje trestní právo pouze podpůrnou (sekundární) roli a podle §12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V některých případech však mechanismy těchto jiných právních odvětví již nepostačují k ochraně těchto zájmů beze zbytku, a proto je nutné nasadit ty nejsilnější prostředky, a to z oblasti trestního práva (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 150-151). V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). O takový případ se v dané věci jednalo, když oba obvinění naplnili svým jednáním všechny znaky zvolené skutkové podstaty, dokonce ve kvalifikované skutkové podstatě, a to nejen po stránce objektivní, ale i po stránce subjektivní.
49. Další námitka obviněného H. spočívala v tvrzení, že v dané věci existuje tzv. opomenutý důkaz. Předmětná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně této námitky je nutno předestřít určitá obecná východiska. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96 či usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další). V dané věci je argumentace dovolatele založena na tom, že soud druhého stupně neodůvodnil neprovedení revizního znaleckého posudku, jehož provedení požadovali oba obvinění. Nejvyšší soud se touto námitkou věcně zabýval, přičemž shledal, že z protokolu o veřejném zasedání v řízení o odvolání (č. l. 1314) je patrno, že obhájkyně obviněného H. vznesla opětovně návrh na provedení revizního znaleckého posudku k přezkumu závěrů znaleckého posudku Ing. Hoška, když současně dodala, že provedení tohoto důkazů bylo již navrhováno před soudem prvního stupně. Protože ovšem v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně nebylo jeho neprovedení navrhovaného revizního znaleckého posudku odůvodněno, má dovolatel H. za to, že návrh na doplnění dokazování byl ze strany soudu opomenut, čili došlo k procesní vadě, která způsobuje porušení práva na spravedlivý proces. Zde je na místě zdůraznit, že není pochyb o tom, že soud druhého stupně na tento důkazní návrh reagoval, když následně usnesením vyhlášeným v rámci veřejného zasedání provedení revizního znaleckého posudku zamítl (č. l. 1315) s odůvodněním, že provedení tohoto důkazu je nadbytečné (viz zvukový záznam čas 41:45 min a násl.).
50. Současně je třeba uvést, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že provedení revizního znaleckého posudku považuje za nadbytečné, když ze znaleckých posudků a výpovědi znalce Ing. Hoška, vyplynulo, že proinvestované peníze na stavbě P. E. dosáhly částky pouze 120 000 Kč a v případě Z. P. pouze částky 420 000 Kč, přičemž soud prvního stupně dovodil, že jakékoli další doplňování znaleckého posudku na základě rozpočtu, předložené obviněným H. (s ohledem na vyhodnocení tohoto tzv. rozpočtu) by již bylo nadbytečné a na vlastní výši proinvestovaných finančních prostředků by nemělo vliv. Nelze tak souhlasit s tvrzením obviněného H., že soudy neprovedení tohoto revizního znaleckého posudku řádně neodůvodnily. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné zdůraznit, že obviněný H. ani nedoložil, jak před soudem prvního stupně, tak soudem druhého stupně, žádné skutečnosti, která by vzbuzovaly pochybnosti o relevantnosti znaleckých posudků vypracovaných Ing. Petrem Hoškem. Zde je také třeba akcentovat, že znalec v rámci hlavního líčení objasnil, z jakých podkladů vycházel při stanovení ceny provedených stavebních prací a samotný obviněný H. ani v podaném dovolání neuplatňuje žádné relevantní argumenty odůvodňující potřebu vypracování revizního znaleckého posudku, když za tyto nelze považovat samotný nesouhlas obviněného H. se závěry předložených znaleckých posudků. Nutnost vypracování revizního znaleckého posudku totiž nemůže vycházet z prostého nesouhlasu obviněného se závěry znalce a nemůže být založena na pouhých subjektivních pochybnostech obviněného o správnosti znaleckého posudku (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 219/12). Je tedy třeba mít za to, že za situace, kdy se obviněnému H. nezdařilo závěry znaleckého posudku účinně zpochybnit (například předložením znaleckého posudku obhajoby podle §110a tr. ř. nebo výslechem svědka), je závěr soudů nižších stupňů ohledně nadbytečnosti zpracování revizního znaleckého správný a zákonný. Obecně lze připustit, že soud druhého stupně se v písemném vyhotovení rozsudku skutečně výslovně nezmínil o tom, z jakých důvodu zamítl uvedený návrh na doplnění dokazování, když ovšem vzhledem ke skutečnosti, že není pochyb o tom, že o tomto návrhu v rámci veřejného zasedání rozhodl a tento zamítl pro jeho nadbytečnost, takže se obviněný mohl seznámit s jeho závěry, nelze tento jistý nedostatek považovat za podstatný a sám o sobě naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
51. K námitce obviněného H. tkvící předně v údajném uložení nepřiměřeného trestu v důsledku délky trestního řízení, je třeba připomenout, že pokud směřuje dovolání obviněného do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku zpravidla pod jím uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze sice uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten však cílí na situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Platí, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
52. Je pravdou, že určitý průlom do shora uvedeného pojetí možnosti podat dovolání do výroku o trestu může nastat ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), včetně porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
53. Zde je třeba zdůraznit, že k trestné činnosti obviněných mělo dojít v průběhu roku 2017, k sdělení obvinění došlo v prosinci 2018 (podání trestního oznámení došlo s určitou časovou prodlevou, když poškození se situaci snažili vyřešit prostředky civilního práva), obžaloba byla podána státním zástupcem v 28. 11. 2019, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 18. 9. 2020, přičemž o odvolání obviněných bylo rozhodnuto v září 2021 (jedno veřejné zasedání bylo odročeno na žádost obhájce). V případě této námitky tak je nutno souhlasit se státním zástupcem, že doba řízení rozhodně neindikuje nepřiměřenou délku, natož v tomto ohledu zcela zjevně nepřiměřený uložený trest, když trest byl uložen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Lze konstatovat, že délka trestního řízení se nijak nevymyká obvyklé době potřebné k objasnění tohoto typu trestné činnosti, kdy je mimo jiné třeba vyhotovit i znalecký posudek. Námitku dovolatele H. tak lze jednoznačně odmítnou jako neopodstatněnou a navíc stojící mimo zvolené dovolací důvody. Shodně lze také odmítnout jím uplatněnou námitku porušení zásady soudní individualizace trestu, když odvolací soud souhlasil se skutkovými závěry soudu prvého stupně a pouze upravil výši trestů z důvodu překvalifikování jednání obviněných ze zločinu na přečin z důvodu provedené novely (viz bod 19-21 rozsudku odvolacího soudu), když se ovšem ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran polehčujících a přitěžujících okolností. Nelze také přehlédnout, že v případě právní kvalifikace jednání obviněného podle 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, byla škoda na samé spodní hranici značné škody, když nyní ovšem způsobená škoda činila přibližně polovinu větší škody podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
54. Rovněž námitka obviněného H. týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení výše způsobené škody, jak již bylo naznačeno, není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale i žádný jiný. Je tomu tak proto, že podstata dovolací argumentace je založena na skutečnosti, že obviněný H. nesouhlasí ze závěry znaleckých posudků znalce Ing. Hoška, který vyčíslil hodnotu realizovaných stavebních prací, takže obviněný jen opětovně zpochybňuje hodnocení tohoto důkazu. Jinak řečeno, obviněný H. námitku nesprávného hmotného posouzení nestaví na kolizi výroku o náhradě škody s hmotněprávními předpisy, nýbrž na nesouhlasu s hodnocením znaleckých posudků. Proto tato námitka stojí mimo zvolený dovolací důvod a nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
55. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného H. lze uvést, že tento namítá, že se odvolací soud k jeho podaným námitkám v odvolání nijak nevyjádřil, přičemž v této souvislosti namítá zejména extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními určující naplnění znaků trestného činu podvodu, s obsahem provedených důkazů, což opírá o dovolací důvod „§265b písm. g)“ tr. ř., kdy je zjevné, zejména z obsahu dovolání, že má na mysli dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále se dovolává naplnění důvodu podle „§265b písm. h)“ tr. ř., tedy opět je patrno, že má na mysli §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když nesprávné hmotněprávní posouzení shledává v tom, že soud druhého stupně jej pokládal za tzv. statutárního zástupce společnosti, resp. že se jako prokurista nemohl trestného činu, kladeného mu za vinu, dopustit. Dále se totožného důvodu dovolává v případě argumentace, že výrok o náhradě škody spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jelikož soudy nezohlednily důvody zvláštního zřetele u jeho osoby, a měly vycházet z tzv. dělené odpovědnosti, nikoli odpovědnost solidární. K tomu je třeba uvést, že část zvolené dovolací argumentace se dá s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolatelem zvolené dovolací důvody, nicméně Nejvyšší soud je v tomto konkrétním případě považuje za neopodstatněné, jak dále níže rozvede.
56. Pokud se týká námitek obviněného H. vztahující se k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak obviněný H. namítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, když zejména zpochybňuje závěry soudu druhého stupně ohledně jeho postavení ve společnosti P. Jinak vyjádřeno, obviněný H. dovozuje extrémní rozpor z toho, že ho soud druhého stupně pokládal za tzv. statutárního zástupce společnosti, což nebyl, neboť měl postavení prokuristy. Předně je třeba uvést, že v popisu skutku ve výroku o vině soudu druhého stupně nebylo dovolateli H. přisuzováno postavení statutárního orgánu, nýbrž prokuristy. To, že by jej odvolací soud vnímal jako statutárního zástupce, přitom nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. I z formulace v popisu skutku pod bodem 3 rozsudku soudu druhého stupně „… prostřednictvím jediného jednatele obž. M. H. a prokury obž. P. H., tedy statutárního orgánu i osoby vykonávající rozhodující vliv na jejím řízení…“ je nepochybné, že soud druhého stupně nepovažoval dovolatele za statutární orgán, nýbrž za osobu vykonávající rozhodující vliv, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat. Zde je třeba akcentovat, že platí, že prokurista je zmocněn ke všem právním jednáním, k nimž dochází při provozu závodu, i když se k nim vyžaduje zvláštní plná moc, přitom omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i když bylo zveřejněno (srov. §450 a násl. občanského zákoníku a ŠÁMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 205). Jednání prokuristy zahrnuje především právní jednání související s uzavíráním a plněním běžných obchodních smluv či uplatňování práv podnikatele vůči třetím osobám, případně s jednáními směřujícími k zajištění nebo utvrzení dluhů vzniklých při provozu obchodního závodu nebo pobočky (LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022. s. 1408). Zde je třeba zdůraznit, že z výpovědí svědků je patrné, že dovolatel aktivně jednal za společnost P., a podílel se tak na páchání trestné činnosti, kdy mu muselo být patrno, že společnost své závazky neplní a ani plnit nemůže, a přitom se dále aktivně podílel na vylákání finanční prostředků (zálohy na stavební práce) od poškozených, což se mu i dařilo.
57. Z pohledu tvrzení obviněného H., že neprováděl žádné aktivní jednání při řízení společnosti P., je třeba uvést, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že úloha obviněného H. v rámci fungování společnosti nespočívala v tom, že by snad jen plnil pokyny spoluobviněného H. Naopak z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný H. rovněž jednal s poškozenými, tyto instruoval ohledně zasílání finančních prostředků, ale zejména vystupoval aktivně i při postupování zakázek svému bratrovi P. H., který měl zakázky dokončit, což neučinil (viz např. výpověď svědka P.). Zde je třeba pro jistou stručnost odkázat na skutkové zjištění nalézacího soudu, které považuje Nejvyšší soud za správné (viz bod 3 rozsudku) a ze kterých vyplývá, že obviněný H. musel mít představu o tom, že společnost nemůže dostát svým závazkům ve stanovených termínech, že toho není objektivně schopna, když jednal nejen s nespokojenými poškozenými, ale i dalšími svědky, ke kterým se firma P. chovala zcela totožně, když vystavila zálohové faktury, zahájila stavební práce, které ovšem velmi brzy ukončila, v těchto nepokračovala a snažila se převést závazek za provedení stavebních prací na jiné subjekty bez toho, aby řádně a prokazatelným způsobem vyučovala poskytnuté zálohy. Proto obviněného H. tedy nelze považovat „pouze“ za živý nástroj obviněného H. Tento závěr obstojí zejména na základě výpovědi svědků, ze kterých plyne, že dovolatel H. s poškozenými aktivně jednal např. telefonování poškozenému E., že potřebuje podepsat smlouvu o převedení prací na P. H., přitom poškozenému se to nelíbilo a dovolatel jej „uklidňoval“, že začnou navážet materiál na stavbu (č. l. 1167), instruoval poškozené, kam mají zasílat finanční částky (č. l. 1169, 1193), aktivně za společnost komunikoval, zasílal smlouvy o dílo a zálohové faktury viz mailová komunikace se Z. Š. (č. l. 474 a násl.), mailová komunikace s poškozeným P. (č. l. 558-559 či 571 a další). Dovolatel H. tedy nejednal pouze na základě instrukcí jednatele jako živý nástroj, ale byl aktivním článkem v této trestné činnosti. Nalézací soud tak správně posoudil jednání obviněného H. jako trestné podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
58. K námitce obviněného H., že neexistuje žádný důkaz o převodu záloh na účet T. H., kdy jediná vybraná záloha na účet jmenované, byla řádně vyúčtována, nebo také, že soud druhého stupně hovoří o nakládání s vypůjčenými finančními prostředky, i když o žádné půjčky v daném případě vůbec nešlo, je možno uvést následující. Nejvyšší soud musí připustit, že soud druhého stupně se dopustil v písemném odůvodnění svého rozhodnutí jisté nepřesnosti, když odkázal na listinné důkazy, které dokládají převody záloh od poškozených na účet svědkyně T. H., ačkoliv se jednalo o zaslání toliko jedné zálohy od poškozeného Parenici na účet této svědkyně. Zde je ovšem třeba akcentovat, že odvolací soud výslovně konstatoval, že se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně (viz body 13-15 rozsudku soudu druhého stupně), takže není pochyb o tom, že se jedná skutečně jen o jistou nepřesnost, které nemá na skutkové zjištění soudu prvního stupně, které zůstaly i po rozhodnutí soudu druhého stupně neměnné, žádný vliv (důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vyhlášení rozsudku soudem druhého stupně byla toliko novela tr. zákoníku č. 333/2020). Z pohledu tvrzení obviněného H., proč nechal prokazatelně poslední zálohu ve výši 250 000 Kč od poškozeného P. zaslat na účet své dcery, je třeba uvést, že jeho vysvětlení (že nevěděl, zda poškozený zálohu zašle) je zcela nelogické, když se mělo jednat o zálohu na stavební práce, které měla provést firma P., nikoliv dcera obviněného H. Stejné závěry lze vztáhnout k tvrzení soudu druhého stupně ohledně vypůjčených finančních prostředků (bod 16 rozsudku soudu druhého stupně). Obecně je nutno uvést, že záloha na cenu díla, se stává součástí majetku osoby zhotovitele díla (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007), což ovšem ani soud druhého stupně nezpochybňoval, z jeho strany se jednalo jen o jisté nepřesné vyjádření, když je třeba opětovně akcentovat, že druhostupňový soud výslovně vycházel ze závěrů soudu prvého stupně.
59. K námitkám obviněného H. dotýkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, lze uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že argumentace obviněného je velmi stručná až kusá a je založena fakticky na nesouhlasu obviněného se způsobem jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je možno odkázat na předchozí úvahy dovolacího soudu týkající se subjektivní stránky obou obviněných (viz body 43-45 tohoto rozhodnutí).
60. Nad rámec tohoto závěru přes velmi stručnou argumentaci obviněného H. je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný H. jako prokurista firmy P. si byl vědom finanční situace této firmy, skutečnosti, že tato nemá fakticky žádné zaměstnance, kteří by mohli nasmlouvaný rozsah stavebních prací provést, když v té době měla provést nejen stavební práce vůči poškozeným, ale měla i další zakázky, takže mu muselo být zřejmé, že stavební práce není schopna provést ve stanoveném rozsahu, ale i ve stanovené době, když i doba provedení stavebních prací byla pro poškozené důležitá. Současně nelze také pominout, že při vědomí těchto skutečností, přesvědčoval poškozené, aby firmě poskytli další zálohy, ale zejména je utvrzoval v tom, že práce budou dokončeny a posléze je přesvědčoval, aby uzavřeli dohodu o tom, že stavební práce dokončí jeho bratr. Proto lze mít za to, že obviněný H. jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde je třeba akcentovat, že o úmysl nepřímý se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Platí, že pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014), když ovšem způsobení takového následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Z hlediska srozumění se u obviněného jednalo o tzv. nepravou lhostejnost, která vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma možnostem, tedy že následek předpokládaný trestním právem nastane, ale i že nenastane. O takovou situaci se v dané věci jednalo.
61. Námitku obviněného H. týkající se výroku o náhradě škody, lze sice podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem tuto je nutno odmítnout jako lichou. Dovolatel H. se ve svém dovolání domáhá tzv. dělené odpovědnosti. Zde lze akcentovat, že skutečnost, že se rozhodl soud prvního, resp. i druhého stupně, uložit podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným náhradu škody společně a nerozdílně, není v rozporu s právními předpisy. Jiné, než právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by muselo naplňovat rozpor s hmotným právem, resp. pochybení při použití principů dělené či solidární odpovědnosti vyplývajících z příslušných právních předpisů civilního práva. Dělená odpovědnost podle §2915 odst. 2 občanského zákoníku se užívá pouze v případech „jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné“. Takové individuální okolnosti však Nejvyšší soud v případě obviněného H. neseznal. Jak je patrno z rozhodnutí nalézacího soudu (viz bod 3 rozsudku, ale i vyjádření Nejvyššího soudu k námitce obviněného H. k naplnění subjektivní stránky viz bod 45 a násl., či bod 60 tohoto rozhodnutí) obviněný H. se aktivně podílel na trestné činnosti, a to nemalým dílem. Argumentace obviněného H., že proti obviněnému H. bylo zahájeno insolvenční řízení a společnost P., byla rozhodnutím Městského soudu v Praze zrušena s likvidací, nemá absolutně žádného vlivu na rozhodování o uplatnění dělené či solidární odpovědnosti. Nad to lze souhlasit s argumentací státního zástupce, že občanský zákoník v §2915 odst. 2 přitom stanoví podmínky, za nichž nesmí k vyčlenění konkrétního škůdce ze solidární povinnosti k náhradě škody vůbec dojít. Přičemž vždy půjde o případ, kdy se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem. Jelikož dovolatel H. věděl, že jeho konáním, ať už samostatně, nebo společně s jinými, vede nebo může vést ke vzniku škody, tzn. nepochybně i ve všech případech, kdy je páchán majetkový úmyslný trestný čin, nepřipadá dělená odpovědnost v úvahu.
62. I námitku dovolatele H. tkvící v tom, že odvolací soud se nevyjádřil k jeho námitkám v odvolání, lze vnímat jako stojící mimo zvolené dovolací důvody a zjevně neopodstatněnou. Přesto je možno opakovaně uvést, že odvolací soud se plně ztotožnil, stejně tak jako Nejvyšší soud, s rozhodnutím soudu nalézacího, když k novému rozhodnutí přistoupil pouze z důvodu novely §138 tr. zákoníku. Přitom je třeba akcentovat, že odvolací soud vnímal námitky obviněných zejména jako opakování jejich obhajoby před nalézacím soudem, čemuž lze také přisvědčit, přitom odvolací soud nemá povinnost se vyjádřit ke všem námitkám uvedeným v odvolání podrobně. K tomu lze připomenout, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je toto aplikovatelné pro řízení dovolací, se striktně vymezenými dovolacími důvody.
63. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného H. bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), písm. h), ale i písm. i) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
64. Rovněž dovolání obviněného H. bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., kdy ovšem jím uplatněné námitky jsou také zjevně neopodstatněné.
65. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu