ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.568.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 568/2022-8617
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 1 To 56/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení a skutkové okolnosti případu
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021, č. j. 29 T 1/2011-8032, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen „tr. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin a za sbíhající se přípravu zločinu vraždy podle §20 odst. 1, §140 odst. 2 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, dále „tr. zákoník“), kterou byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, a dále ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 395/2019-3683, a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v přesvědčení o svém nároku na nabytí rodinného domu na ulici XY č. XY v Přerově do svého vlastnictví, které pramenilo především z dávných příslibů otce M. N., nar. XY, že „tento dům staví pro sebe“, v rámci pozdějších dlouhodobých sporů se svým otcem, jež se týkaly zejména užívání předmětného domu, z obav, že jej otec definitivně zbaví přístupu do domu a že učiní právní kroky, v jejichž důsledku vlastnictví domu přejde na jinou osobu, nejpozději na počátku měsíce října 2009 začal rozvíjet úvahy o usmrcení svého otce a jeho manželky Z. N., nar. XY, během kterých zpovzdálí domu XY č. XY v Přerově sledoval jejich denní režim a jejich reakce na výpadek elektrické energie v domě po vypnutí hlavního jističe umístěného v rozvodné skříni před domem, přičemž svůj plán se jal realizovat ve večerních hodinách dne 7. 11. 2009, kdy v časovém rozmezí 20:44 až 21:15 hod. ozbrojen nezjištěným nástrojem způsobilým k usmrcení jiného vypnul v rozvodné skříni před domem hlavní jistič, v důsledku čehož přiměl otce k otevření vstupních dveří domu, načež v úmyslu usmrtit napadl před vstupními dveřmi jak otce, tak posléze v chodbě domu, kde útok pokračoval, i Z. N., která po prvotním napadení manžela mu přispěchala na pomoc, opakovanými razantními údery nezjištěným předmětem, zejména vedenými na jejich hlavy, čímž jim způsobil masivně krvácející zranění, kterým na místě podlehli, a následně v době nejpozději do 03:44 hod. dne 8. 11. 2009 jejich těla odvezl osobním automobilem svého otce zn. Škoda Felicia a ukryl na neznámém místě a rovněž se snažil o úklid místa činu.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, č. j. 1 To 56/2021-8253, byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a o povinnosti k náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněnému za uvedené trestné činy ukládá podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 1, 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Nejprve Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 29 T 1/2011-3598, jímž byli podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěni jak obviněný P. N., tak i obviněná H. N. (která v mezidobí zemřela a jejíž trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3890). Z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného tento rozsudek Vrchní soud v Olomouci zrušil ve vztahu k obviněnému P. N. usnesením ze dne 7. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3896. Následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 29 T 1/2011-4127, kterým obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. I podruhé Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného rozsudek krajského soudu zrušil usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 1 To 55/2013-4442, a věc vrátil soudu prvního stupně. Nato rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 T 1/2011-4819, o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. I tento rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného zrušen, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1To 19/2015-5057, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ovšem s tím, že současně bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Následně Krajský soud v Ostravě rozhodl shora uvedeným způsobem.
Argumentace dovolatele
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i), m) a podle §265b odst. 2 tr. ř. Citoval zákonná znění jednotlivých dovolacích důvodů a dodal, že dovolání je podáno i z důvodu, že napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, představuje nepřípustný zásah do základních lidských práv a svobod dovolatele garantovaných Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, neboť v řízení byla konkrétně závažným způsobem porušena základní lidská práva a svobody, mezi které řadil právo nebýt stíhán z jiného důvodu a způsobem, než který stanoví zákon, právo na nedotknutelnost obydlí a respektování soukromí, právo na zákonného soudce, právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, právo na obhajobu a právo na účinný prostředek nápravy. Tato porušení ve svém souhrnu způsobila, že byla dovolateli v trestním řízení odepřena spravedlnost ( denegatio iustitiae ). Ač takový důvod explicitně nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. Zvláště zdůraznil, že výklad dovolacích důvodů, který by a priori odhlížel od procesních vad řízení a odmítal by se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, by stavěl postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Obviněný dále stručně shrnul svou dovolací argumentaci, kterou následně podrobně rozvedl.
6. Nejprve se obviněný vyjádřil v obecné rovině k trestnímu řízení, přičemž trval na tom, že je v této trestní věci nevinen, neboť se trestného činu, pro který byl obžalován, nedopustil. S ohledem na přisuzovaný trestný čin vraždy patřící mezi nejzávažnější trestné činy s nejpřísnější hrozící sankcí bylo třeba důsledně dodržovat ustanovení hmotného i procesního práva, aby byla zvlášť pečlivě chráněna veškerá práva dovolatele. Účelem trestního řízení totiž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i fair proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03). Avšak orgány činné v trestním řízení se podle obviněného v průběhu trestního řízení dopustily celé řady závažných pochybení zpochybňující výsledek trestního řízení. Za nejzásadnější skutečnost označil to, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně jej třikrát zprostil obžaloby, neboť nebyly zjištěny a označeny skutečnosti, které by vyloučily, že trestný čin spáchala osoba odlišná od obviněného. Odvolací soud se pak pokusil vnutit soudu prvního stupně neúspěšně vlastní hodnocení důkazů a poté mu věc odňal a nařídil její projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, čímž dovolatele odňal zákonnému soudci.
7. Konkrétně pak dovolatel namítl, že odvolací soud závažně zasáhl do jeho práva na obhajobu, když dne 9. 12. 2021 konal veřejné zasedání navzdory tomu, že obviněný již dne 2. 12. 2021 požádal o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, neboť trpěl velkými bolestmi pravé ruky. Ve dnech 16. 11. 2021 a 24. 11. 2021 podstoupil lékařská vyšetření, přičemž mu ošetřující lékař sdělil, že zdravotní stav jeho končetiny je vážný a je pravděpodobné, že dojde k operaci ruky. Obviněný proto nemohl psát, dělat si poznámky ani se odpovídajícím způsobem připravit. Odvolací soud žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl s odkazem na vyžádanou zprávu od Zdravotního střediska Věznice Mírov, podle níž byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání, ačkoli tato zpráva je věcně chybná a postup odvolacího soudu byl nesprávný. Předmětná zpráva byla sepsána J. Ch. dne 7. 12. 2021 bez toho, že by obviněného vůbec vyšetřil, přičemž tak nepřípustně revidoval závěry specialistů. Lékařské zprávy dokládající jeho skutečný zdravotní stav obviněný nemohl předložit odvolacímu soudu u veřejného zasedání, protože je v té době neměl k dispozici. Obviněný pak dne 8. 12. 2021 opětovně požádal o odročení veřejného zasedání s tím, aby si odvolací soud vyžádal lékařské zprávy sám, avšak odvolací soud jeho žádosti vyhodnotil jako nedůvodné. Podle názoru obviněného však dané lékařské zprávy jednoznačně vyvracejí tvrzení, že byl schopen účasti na veřejném zasedání. V této souvislosti zdůraznil, že předvolání k veřejnému zasedání mu bylo doručeno dne 15. 11. 2021, tedy v době, kdy již trpěl uvedenými zdravotními problémy, z čehož je zjevné, že se na veřejné zasedání nemohl řádně připravit. Odvolací soud pak konkrétně neodůvodnil, proč jeho žádost považoval za nedůvodnou, a tento závěr je proto nepřezkoumatelný. Jako nesprávný a nekorektní odmítl obviněný argument odvolacího soudu, že si v průběhu veřejného zasedání téměř celou dobu činil pravou rukou poznámky, což bylo v naprostém rozporu s jeho tvrzením, že nemůže psát. Obviněnému totiž nezbylo nic jiného, než pravou ruku při veřejném zasedání používat, a to přesto, že tím porušil nařízený léčebný režim, přinášelo mu to fyzickou bolest a obavu z toho, že se jeho zdravotní stav zhorší. Za této situace se nemohl plně koncentrovat, dělat si poznámky a reagovat na průběh veřejného zasedání. Odvolací soud ho fakticky dotlačil k tomu, aby ohrozil své zdraví, a pak to použil jako důkaz toho, že byl ve skutečnosti zdráv, což svědčí o naprosté neúctě k právům dovolatele, zejména k jeho právu na obhajobu. Písemná forma přípravy na procesní úkony přitom byla pro dovolatele zcela klíčová, neboť své právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich, realizoval zásadně písemně a pravá horní končetina je jeho dominantní rukou. Tvrzené skutečnosti pak obviněný doložil souvisejícími dokumenty. Uzavřel, že veřejné zasedání dne 9. 12. 2021 se konalo přesto, že to jeho zdravotní stav neumožňoval, a v důsledku tohoto pochybení se na něj nemohl řádně připravit ani se jej plnohodnotně účastnit.
8. Další závažné pochybení představovala podle dovolatele skutečnost, že jeho účast na veřejném zasedání dne 9. 12. 2021 byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to přes jeho výslovný nesouhlas. Došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, zásady veřejnosti, bezprostřednosti a také porušení práva na obhajobu. Dovolatel na počátku předmětného veřejného zasedání zdůraznil, že s jeho konáním formou videokonference nesouhlasí. Za ryze účelový označil argument odvolacího soudu rizikem nákazy SARS-CoV-2, neboť z jeho postupu, kdy ho fakticky donutil porušit léčebný režim, bylo zjevné, že odvolacímu soudu na zdraví dovolatele nikterak nezáleželo. Při skutečné obavě měl soud za situace, kdy obviněný trval na své osobní účasti, odročit veřejné zasedání o několik měsíců, než dojde ke zlepšení epidemiologické situace. Současně při dosavadní délce řízení by odročení veřejného zasedání o pouhé tři až čtyři měsíce znamenalo zanedbatelné a akceptovatelné prodloužení, které by umožňovalo doléčení dovolatele a konání veřejného zasedání za výrazně lepší epidemiologické situace. Z doporučení Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k fungování soudů s ohledem na vyhlášený nouzový stav ze dne 13. 3. 2021 (správně 2020), č. j. MSP-15/2020-SDJ-SP/1, pak vyplývá, že prodlení v soudních řízeních vzniklá v důsledku aplikace doporučení přehodnotit již nařízená soudní jednání nebudou Ministerstvem spravedlnosti v rámci výkonu jeho dohledových pravomocí považována za průtahy v řízení. Kategoricky obviněný nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že účast u veřejného zasedání formou videokonference nebyla na újmu jeho práv, protože mu byla zachována možnost být v bezprostředním kontaktu s obhájcem a byly realizovány i zásady ústnosti a bezprostřednosti. Podle dovolatele nelze účast u veřejného zasedání formou videokonferenčního zařízení považovat za plnohodnotnou alternativu osobní účasti. Neverbální složka komunikace je totiž značně potlačena, obviněný nemůže bezprostředně a v prostoru vnímat a ovlivnit členy senátu a další osoby přítomné v jednací síni, a naopak, tyto osoby nemohou bezprostředně vnímat obviněného a vzájemný kontakt probíhá pouze zprostředkovaně, přičemž se vytrácí osobní dojem, obviněný není vnímán v prostoru, ale redukuje se na plochý videozáznam. Za další obecně známý fakt označil to, že řadu lidí znervózňuje, že jsou natáčeni kamerou. Rovněž pak nemohl odvolacímu soudu krátkou cestou předat listiny, které chtěl navrhnout k důkazu. Současně upřesnil, že dle jeho názoru lze videokonferenční zařízení použít v případě, kdy s jeho použitím obviněný souhlasí, neboť se tím dobrovolně vzdává plného uplatnění zásady ústnosti a bezprostřednosti. Jestliže však nesouhlasí, neměla by mu být tato forma jednání ze strany soudu vnucena. Pro potvrzení své argumentace citoval stanovisko Unie obhájců ČR k využívání videokonferenčních zařízení ze dne 11. 6. 2020, č. 3/2020, ve kterém se mj. uvádí, by mělo být ponecháno na obviněném, aby rozhodl, zda je z jeho pohledu videokonference přijatelná. Uvedené závěry platí o to více, že dovolateli byl uložen nejpřísnější možný trest. Je pak z jeho pohledu absurdní, jak se o jeho uložení dozvěděl. Závěrem této dovolací námitky uvedl, že použití videokonferenčního zařízení konkrétním způsobem omezilo jeho procesní práva, neboť nosí brýle kvůli vadě zraku, a z tohoto důvodu řádně neviděl obrazy jednotlivých soudců na televizní obrazovce a nevěděl, kteří soudci jsou členy příslušného senátu, čímž mu bylo efektivně zabráněno vznést námitku podjatosti (vznesl by minimálně námitku podjatosti soudce JUDr. Libora Losy, nicméně o tom, že je členem senátu, se dozvěděl až ex post z napadeného rozsudku). Podle názoru dovolatele tak nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání prostřednictvím videokonferenčního zařízení i proti vůli obviněného, neboť jde o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení zásady veřejnosti, bezprostřednosti a ústnosti.
9. V souvislosti s touto námitkou obviněný uvedl, že senát odvolacího soudu neměl dostatečný časový prostor pro nastudování jeho trestní věci. Senát 1 To fungoval ve složení JUDr. Libor Losa, Mgr. Daniel Plšek a Mgr. Tomáš Kurfiřt od 1. 11. 2021 do 31. 12. 2021, přičemž v uvedené době rozhodl 28 trestních věcí, jejichž spisový materiál čítá přes 50 000 listů. Vzhledem k tomu, že se jedná o pouhých 42 pracovních dnů, je podle obviněného vyloučeno, aby členové senátu řádně prostudovali trestní spis k jeho věci.
10. Dále obviněný namítal, že v trestním řízení nebyl řádně zastoupen obhájcem, a to jak u veřejného zasedání dne 9. 12. 2021, tak ani v předchozích fázích trestního řízení, přestože podle zákona měl obhájce mít. Rovněž tato skutečnost představovala závažné porušení jeho práva na obhajobu. V souvislosti s tímto argumentem uvedl, že formálně mu byl v trestním řízení ustanoven jako obhájce Mgr. František Stratil. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) však vyplývá, že v žádném případě nepostačuje formální ustanovení obhájce, neboť zájmy spravedlnosti vyžadují, aby měl obviněný zajištěnu účinnou (efektivní) obhajobu. Proto označil za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud mu sice byl obhájce formálně ustanoven, avšak tento krok obviněnému negarantoval výkon účinné obhajoby (zejm. rozsudek ESLP ze dne 13. 5. 1980, č. 6694/74 ve věci Artico proti Itálii a rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 1984, č. 8966/80 ve věci Goddi proti Itálii). Ustanovený obhájce mu totiž v rozporu s §41 odst. 1 tr. ř. neposkytoval potřebnou právní pomoc, účelně nevyužíval k hájení zájmů dovolatele prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně a nepečoval o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které dovolatele zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují. Náleželo proto, aby soud obhájce vyměnil, neboť obviněný opakovaně podával návrhy na zproštění Mgr. Františka Stratila funkce obhájce podle §40 tr. ř. z důvodu absolutní ztráty důvěry mezi obhájcem a obviněným. Soudy však jeho návrhům nevyhověly a obviněný byl nucen vést svou obhajobu v podstatě sám. Poukázal i na své vyhrocené vztahy s obhájcem, na něhož podal dvě stížnosti k České advokátní komoře, trestní oznámení, žalobu na ochranu osobnosti, dále i na vyjádření Mgr. Františka Stratila civilnímu soudu, ve kterém konstatoval, že je mu vyhrožováno ze strany obviněného smrtí. Ve svých procesních podáních obviněný opakovaně uváděl, že Mgr. František Stratil jeho obhajobu přímo sabotoval. V této souvislosti dodal, že Mgr. František Stratil ho zastupoval i v občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 123/2011, přičemž žádosti obviněného o zproštění funkce zástupce obviněného bylo vyhověno mj. s odůvodněním, že důvěra v řádné právní zastupování je zcela vymizelá, což potvrzuje absolutní ztrátu důvěry i to, že tuto skutečnost uznal i sám Mgr. František Stratil.
11. V trestním řízení tedy podle obviněného existovaly důležité důvody pro zproštění Mgr. Františka Stratila funkce obhájce obviněného, neboť absentovala oboustranná důvěra. Nicméně soud prvního stupně žádosti obviněného o zproštění obhajoby Mgr. Františka Stratila označil za účelové s tím, že je dovolatel podával vždy až před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé. Takový postup však obviněný označil za logický, neboť v této fázi řízení směřoval na obhájce největší množství požadavků a odborných dotazů. Žádosti podával s ohledem na neuspokojivé vyřízení jeho požadavků a nepředstavovaly účelovou obstrukci, nýbrž logický důsledek procesní fáze, ve které se řízení nacházelo. Svou žádost o zproštění zopakoval i po vynesení zprošťujícího rozsudku ze dne 24. 5. 2013, což prokazuje, že důvodem nebyla jeho nespokojenost s výsledkem trestního řízení jako takového (o této žádosti pak nebylo dodnes procesním způsobem rozhodnuto). Kategoricky odmítl názor odvolacího soudu, podle kterého na rozdíl od zvolení obhájce, kdy se předpokládá po uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci určitý vzájemný vztah důvěry, ustanoveného obhájce určuje orgán státní moci bez ohledu na to, zda mezi obhájcem a obviněným existuje nějaký vztah důvěry, neboť smyslem institutu není, aby mezi nimi vznikal či se upevňoval vztah vzájemné důvěry. Důvěra je přitom podle dovolatele předpokladem pro účinnou realizaci práva obviněného na obhajobu a elementárním stavebním kamenem jakéhokoli vztahu mezi obviněným a obhájcem bez ohledu na to, zda jde o obhájce zvoleného nebo ustanoveného. Současně zdůraznil, že nešlo o obecnou a nepřezkoumatelnou proklamaci, nýbrž existovaly konkrétní a důležité důvody, aby byl obhájce své funkce zproštěn. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně nedokázal adekvátně vyhodnotit důvody pro výměnu obhájce, protože má (podle svého vyjádření v hlavním líčení dne 13. 6. 2017) zjevně za to, že Mgr. František Stratil nevykonával obhajobu obviněného, nýbrž toliko činnost poskoka, přičemž vykonávání funkce poskoka, sluhy a sekretářky rozhodně nepředstavuje výkon efektivní obhajoby.
12. Závěrem této námitky se obviněný vyjádřil k názoru prezentovanému soudy, že si mohl kdykoli na plnou moc zvolit obhájce, se kterým by byl spokojen, čehož však nevyužil. Uvedl k tomu, že právo zvolit si obhájce mu svědčilo pouze formálně, fakticky jej však realizovat nemohl, neboť nedisponoval finančními prostředky na úhradu odměny obhájce. Proto opakovaně žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, soudy obou stupňů však tyto žádosti opakovaně zamítaly. Nárok na bezplatnou obhajobu dovolateli přiznal až Krajský soud v Ostravě v jiné trestní věci, přičemž konstatoval, že je dlouhodobě osobou se zjevným nedostatkem finančních prostředků a do současné doby nedošlo k podstatným změnám. Teprve po tomto rozhodnutí reagoval i soud prvního stupně v tomto trestním řízení a usnesením ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 T 1/2011-5246, právo na bezplatnou obhajobu dovolateli konečně přiznal. Obviněný uzavřel, že Mgr. František Stratil měl být zproštěn funkce obhájce v tomto trestním řízení s odkazem na rozhodnutí ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, č. 64935/01, ve kterém bylo konstatováno, že pokud vyjádření soudce svědčí o tom, že dotyčný soudce nedokázal dodržet potřebný odstup, chybí u soudu objektivní nestrannost. Podle obviněného mu dále soud v rozporu se zákonem nepřiznal právo na bezplatnou obhajobu, přestože byl dlouhodobě osobou se zjevným nedostatkem finančních prostředků, čímž byl fakticky zbaven možnosti zvolit si obhájce na plnou moc. Po přiznání nároku na bezplatnou obhajobu se intenzivně snažil najít obhájce, který by se jeho obhajoby ujal, to se mu však nepodařilo vzhledem k rozsahu a složitosti této trestní věci i vzhledem k jisté negativní publicitě. Soudy svým jednáním bránily v řádném uplatnění práva obviněného na obhajobu. I pro tuto závažnou procesní vadu – absenci efektivní obhajoby – je napadený rozsudek nesprávný, nezákonný a protiústavní.
13. Dovolatel dále namítl, že byl odňat svému zákonnému soudci. Tuto skutečnost konkrétně spatřoval v tom, že odvolací soud opakovaně zrušil zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako soudu prvního stupně, přičemž opakovaným rušením zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně se pokoušel prosadit vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry. Jelikož si soud prvního stupně nenechal názor odvolacího soudu vnutit, odvolací soud rozhodl o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu, ačkoli pro to neexistovaly zřetelné, zřejmé, nepochybné, a především prokázané důvody. Obviněný zdůraznil, že tato trestní věc je velmi podobná trestní věci, kterou posuzoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12 – Tempel proti České republice. Akcentoval shodné prvky obou věcí i rozdíl spočívající v tom, že pan Robert Tempel byl usvědčován přímým důkazem, zatímco proti dovolateli žádný přímý usvědčující důkaz zajištěn nebyl. Závěry ESLP jsou podle obviněného plně aplikovatelné i na jeho nyní posuzovanou trestní věc, což se týká zejména stěžejního závěru, podle kterého sled událostí v dané věci významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení. Obviněný se následně podrobně vyjádřil k vývoji soudního řízení a k jednotlivým rozhodnutím vydaným soudy v této jeho trestní věci.
14. Stran usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1 To 19/2015-5057, kterým zrušil i třetí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a podle §262 tr. ř. nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, dovolatel uvedl, že odůvodnění pro tento postup spočívalo v tom, že je soud prvního stupně zatížen předcházejícími závěry učiněnými ve věci a není tak možné očekávat spravedlivé rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku přitom dle názoru obviněného vyplývá, že oním zatěžujícím závěrem je přesvědčení soudu prvního stupně, podle kterého neshledává dostatečnou oporu pro závěr o otázce, kdo je pachatelem trestného činu. ESLP ve věci Tempel proti České republice v této souvislosti zdůraznil, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu může odvolací soud postupovat tímto způsobem pouze v případě, že jsou dány zřetelné, zřejmé a bezpochybné důvody pro takový postup a existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána. Odvolací soud pak konstatoval, že k pochybení nedošlo, protože popsaný postup neshledal protiústavní ani Ústavní soud, když usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16, odmítl podanou ústavní stížnost dovolatele. Takový argument nemůže podle obviněného obstát, neboť i ve věci Tempel proti České republice došlo k tomu, že Ústavní soud aproboval jako správný postup, který následně ESLP označil jednoznačně za rozporný s Úmluvou. Kromě toho se Ústavní soud věcí samou vůbec nezabýval, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti a stále probíhajícího řízení. Současně obviněný poukázal na komentář k §262 tr. ř., který uvádí, že předmětný postup nelze použít proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu, a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I ÚS 1922/2009, podle něhož se při výtce ze strany odvolacího soudu pro porušení zásady volného hodnocení důkazů musí jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, přičemž musí být zdůvodněno, v čem a proč jsou spatřovány rozpory a vadné hodnocení a pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. V nyní projednávané věci odvolací soud vytknul soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, přestože na straně soudu prvního stupně nebylo dáno zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, a své rozhodnutí podle obviněného řádně neodůvodnil. Z rozsudku ESLP ve věci Tempel proti České republice přitom obviněný dovozuje, že odvolací soud nemá oprávnění vytýkat soudu prvního stupně způsob hodnocení důkazů nebo skutková zjištění. V této trestní věci neexistovaly podle obviněného bezpochybné důvody pro to, aby byl odňat svému zákonnému soudci. Pro potvrzení nestandardnosti postupu odvolacího soudu poukázal obviněný i na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98, dle kterého by postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř. neměl být pravidlem, ale spíše výjimkou.
15. Opakované nezákonné rušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem bylo podle obviněného také hlavním důvodem toho, že trestní řízení trvalo naprosto nepřiměřenou dobu více než 12 let, přičemž tato délka nebyla akceptovatelná ani v těch nejsložitějších případech organizované kriminality s mezinárodním prvkem. Evropský soud pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice považoval za nepřiměřenou délku řízení v dané věci 10 let a 1 měsíc (včetně rozhodnutí o dovolání a o ústavní stížnosti).
16. Ve zmiňovaném rozhodnutí ESLP je rovněž uvedeno, že procesní postup uplatněný odvolacím soudem je protiprávní i proto, že mohl vést v důsledku k tomu, že soud prvního stupně považoval rozhodnutí o vině stěžovatele za jediné možné rozhodnutí. Dovolatel má za to, že výše uvedeným způsobem byl také on v nyní projednávané věci odňat svému zákonnému soudci. Navíc byl připraven o účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Bylo totiž zcela zřejmé, že odvolací soud je pevně rozhodnut prosadit svůj právní názor na věc a akceptovat toliko odsuzující rozsudek. Dovolatel uzavřel, že v důsledku uvedených závažných procesních vad je napadený rozsudek věcně nesprávný, nezákonný a protiústavní.
17. Dále obviněný namítl, že rovněž přesunem trestní věci od Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě došlo k závažným procesním pochybením, která ve svém důsledku vedla k tomu, že byl v rozporu s čl. 38 Listiny odňat zákonnému soudci. K přesunu trestní věci ke Krajskému soudu v Ostravě neexistoval žádný důvod, neboť odvolací soud rozhodl o tom, že věc má být projednána v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu, přičemž tyto dvě formulace je nutno striktně odlišovat. Zatímco projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu znamená, že věc rozhodne tentýž senát a rozhodování se účastní někteří členové původního senátu, projednání a rozhodnutí věci v jiném senátu znamená, že věc projedná úplně jiný senát a žádný z členů původního senátu se již projednání a rozhodnutí věci neúčastní. Správnost těchto závěrů jednoznačně potvrzuje odborná literatura, která uvádí, že není vyloučeno, aby se nového projednání a rozhodnutí věci účastnil některý z členů původního senátu, přičemž v takovém případě je nutno výrok rozhodnutí odvolacího soudu přesně specifikovat. Odvolací soud podle obviněného přesně specifikoval, že věc je nutné rozhodnout v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu Případnou jinou vůli by musel odvolací soud přesně vyjádřit. Věc měl podle obviněného i po zrušujícím rozhodnutí projednat senát 29 T pod předsednictvím JUDr. Vladimíra Hendrycha, pouze v jiném složení, tj. za změny některého či obou přísedících. Jedině takový procesní postup by byl v souladu s jazykovým vyjádřením §262 tr. ř., jakož i v souladu s výrokem třetího rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo-li by postupováno tímto způsobem, nebyl by důvod se zabývat případným vyloučením předsedů dalších senátů a přesouvat věc ke Krajskému soudu v Ostravě. Odvolacímu soudu šlo podle obviněného ve skutečnosti o to, aby byl podílu na rozhodování zbaven předseda senátu JUDr. Vladimír Hendrych, avšak jeho jméno není ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu vůbec zmíněno. Soud prvního stupně tak vyložil formulaci „v jiném složení senátu“ nepřípustně extenzivním způsobem jako „v jiném senátu“.
18. I při přesunu věci k onomu jinému senátu však došlo podle obviněného k závažným pochybením. Krajský soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že dále byli stávající předsedové senátů Mgr. Eduard Ondrášek a JUDr. Aleš Vašků z projednání věci vyloučeni, a věc proto byla podle aktuálního rozvrhu práce přidělena do senátu 30 T předsedovi senátu JUDr. Miroslavu Muchovi. Takové konstatování označil obviněný za nepravdivé. Podle Krajského soudu v Ostravě měl být Mgr. Eduard Ondrášek vyloučen na základě ustanovení rozvrhu práce, podle něhož se oddělení 28 T, jehož předsedou senátu je Mgr. Eduard Ondrášek, nepřidělují trestní věci, v nichž jako státní zástupkyně působí jeho manželka JUDr. Alice Ondrášková, přičemž ta byla v projednávané trestní věci dozorovou státní zástupkyní. Obviněný namítl, že o vyloučení určitého soudce nemůže být rozhodnuto rozvrhem práce, neboť takový postup je v přímém rozporu s §31 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu, a o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Dále je uvedený postup v rozporu i s §31 odst. 2 tr. ř., podle kterého je proti rozhodnutí o vyloučení přípustná stížnost. Pokud je určitý soudce z projednávání určité věci vyloučen rozvrhem práce, znamená to, že nerozhodl orgán, který podle zákona rozhodnout měl, a dále i to, že byl obviněný zbaven práva podat stížnost, kterou mu zákon přiznává. Není možné suspendovat platnost a účinnost jednoznačného ustanovení zákona administrativním opatřením, kterým je i rozvrh práce, jen proto, že je to pro soud jednodušší. Při postupu souladném se zákonem by podal proti rozhodnutí stížnost, čímž by byla otázka případného vyloučení Mgr. Eduarda Ondráška postavena najisto, a to procesním způsobem. Pokud by měl obstát jako správný názor, podle kterého je možno soudce vyloučit ustanovením rozvrhu práce, pak by mohl být tento krok zneužíván k porušování práva na zákonného soudce i v jiných, méně jednoznačných případech, než je rodinný poměr. Takový stav nelze podle obviněného akceptovat.
19. O nestandardnosti přesunu svědčil podle obviněného i fakt, že jeho trestní věc měla ke Krajskému soudu v Ostravě (v dovolání zřejmě chybně pobočky v Olomouci) napadnout přesně v 10 hod. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žádná jiná trestní věc nenapadla v celou hodinu, kteroužto okolnost považoval za podezřelou.
20. Dovolatel rovněž upozornil na fakt, že na straně 45 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě je uvedeno, že trestní věci k řízení v prvním stupni z obvodu Krajského soudu v Ostravě s určenou místní příslušností pro pracoviště Olomouc nenapadají na pracoviště Ostrava (vyjma trestných činů vojenských). Pravidlo, že trestní věci nelze přesouvat mezi Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci bylo součástí rozvrhů práce od r. 2016 do r. 2022. Z ustanovení §42 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) vyplývá, že v rozvrhu práce se zejména stanovuje okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, a dále se stanoví pravidla přidělování věcí soudním oddělením tak, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce. Z toho dovolatel dovozoval, že předmětným přesunutím věci byl závažně porušen rozvrh práce. Měl za to, že pokud mělo dojít ke změně místní příslušnosti, věc měla být odňata Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci a přikázána jinému soudu. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1872/16. Uzavřel, že i v souvislosti s přesunem věci od Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě došlo k závažnému pochybení, které zasáhlo do jeho práva na zákonného soudce.
21. „Z procesní opatrnosti“ dovolatel namítl, že věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý je i uložený souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejpřísnější možný trest, lze ho uložit jen v případě kumulativního naplnění podmínek podle §29 odst. 3 tr. zák., jež však naplněny nebyly. Byl tedy uložen trest, který zákon nepřipouští. Především dovolatel namítal, že v jeho trestní věci nebyla naplněna podmínka podle §54 písm. b) tr. zákoníku [zřejmě míněn §29 odst. 3 písm. b) tr. zák.], podle které uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (správně nad patnáct až do dvaceti pěti let). Pokud jde o hledisko účinné ochrany společnosti, tento trest je na místě pouze v případech nejnebezpečnější kriminality, která velmi negativním a nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty (organizovaný zločin, teroristické akce apod.). Avšak žádný z těchto znaků není v případě dovolatele dán. Stran absence naděje na nápravu pachatele trestem kratšího trvání musí soud na základě všestranného, pečlivého zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života a příčin a podmínek jeho trestné činnosti dospět k závěru, že je dána rozumná jistota, že mírnější trest není způsobilý zajistit dostatečnou nápravu pachatele, což zpravidla bude vyžadovat psychologickou, psychiatrickou, případně i sexuologickou expertizu. Nicméně ani tato podmínka nebyla naplněna. K osobě obviněného byl vypracován znalecký posudek MUDr. Bohumila Navrátila a PhDr. Pavla Koldy ze dne 3. 5. 2010, ke kterému následně vyhotovili dodatek ze dne 14. 7. 2011. S ohledem na stáří posudku neměl odvolací soud v době rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí aktuální psychologickou a psychiatrickou expertizu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000). Avšak ani tento zjevně zastaralý znalecký posudek nezakládal rozumnou jistotu o absenci naděje na nápravu dovolatele mírnějším trestem. Na podporu svých tvrzení poukázal obviněný na některé pasáže znaleckého posudku, ze kterých vyplývá, že nemá zásadnější sklony k agresivnímu řešení situací a dominuje u něj sklon ke konvenčnímu, neagresivnímu chování, a dále skutečnost, že jeho pobyt na svobodě není (z psychiatrického hlediska) pro společnost nebezpečný a jeho resocializace není zcela vyloučena. Za těchto okolností nemůže uložení doživotního trestu odnětí svobody obstát. Doplnil, že soud prvního stupně měl k dispozici i znalecký posudek ze dne 16. 7. 2016, který však nemůže zhojit zastaralost zmíněného znaleckého posudku, neboť byl v této trestní věci zprocesněn jako listinný důkaz. Avšak i v tomto znaleckém posudku znalci MUDr. Petr Nedoma a Mgr. Michal Pernička dospěli k závěru, že pobyt obviněného na svobodě není nebezpečný a resocializace je možná.
22. V souvislosti s touto námitkou dovolatel přiložil znalecký posudek MUDr. Pavla Žádníka, CSc. ze dne 17. 12. 2008 a znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Králíka, DrSc. ze dne 8. 9. 2008, které byly vypracovány v trestní věci vedené v minulosti proti dovolateli pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit vůči svému otci. Oba znalci v podstatě dospěli k závěru, že k jednání došlo v afektu, bez kontroly jeho jednání, podle MUDr. Pavla Žádníka s ovládacími schopnostmi vymizelými a rozpoznávacími podstatně sníženými. Dovolatel byl přesvědčen, že pokud hned dva znalci potvrdili jeho jednání v afektu, v důsledku čehož nebyl trestně odpovědný, nelze považovat za přesvědčivý závěr jiných znalců, že při údajném dalším konfliktu by byl plně trestně odpovědný. Zjevně proti sobě stojí několik znaleckých posudků, které diametrálně odlišně hodnotí otázku, zda u dovolatele dochází v zátěžových situacích k městnání afektu, a jaký vliv má tato skutečnost na zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností dovolatele. Podle dovolatele měl být proto přibrán znalecký ústav podle §110 odst. 1 tr. ř., jelikož se jednalo o výjimečný, zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.
23. O reálné možnosti resocializace obviněného svědčí podle něj i skutečnost, že se v době rozhodování odvolacího soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody za jiný trestný čin, v rámci něhož rozhodl Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. 5 Nt 210/2020-120, o jeho přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že chování obviněného je dobré, účastní se vzdělávacích aktivit, nad rámec svých aktivit je nápomocen vychovatelům a byl sedmkrát kázeňsky odměněn. Ředitel věznice ho za jeho přístup k výkonu trestu odnětí svobody přeřadil do 1. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Tyto skutečnosti byly soudem zhodnoceny tak, že dosavadní chování obviněného svědčí o nadstandardním výkonu uloženého trestu odnětí svobody a přeřazení do věznice s mírnějším režimem přispěje k jeho nápravě. Současně tyto skutečnosti vylučují závěr, že není naděje na nápravu obviněného mírnějším trestem než doživotím. Je zjevné, že resocializace obviněného je nejen možná, ale už k ní došlo. Odvolací soud neprovedl navrhované usnesení Okresního soudu v Šumperku k důkazu u veřejného zasedání, neboť nenabylo právní moci, což je pravdou, protože dovolatel vzal svou žádost o přeřazení do mírnějšího typu věznice zpět, neboť už trpěl bolestmi ruky a jeho eskorta by mohla zkomplikovat léčbu. Absence právní moci předmětného usnesení ale nic nemění na závěru o chování dovolatele ve výkonu trestu odnětí svobody jako příkladného. I z tohoto důvodu měl odvolací soud přistoupit ke zpracování aktuálního znaleckého posudku z psychologie a psychiatrie. Soudy však hodnotily znalecké posudky tendenčně a neobjektivně, když z nich vybraly pouze závěry svědčící v neprospěch dovolatele, zatímco opačné závěry ignorovaly.
24. Obviněný dále namítl, že v této trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně druhé. Konkrétně má být v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním samotný klíčový závěr soudů obou stupňů, podle kterého to byl právě obviněný, kdo usmrtil M. N. a jeho manželku Z. N. Soud prvního stupně dospěl opakovaně k jednoznačnému závěru, že neexistují žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možno takový závěr vyvodit, ani v náznaku se v trestním řízení neobjevily argumenty, které by vylučovaly variantu, že poškozené usmrtila H. N., a fakticky není známo, co na straně obviněných předcházelo trestnému činu.
25. Další námitka dovolatele se týkala skutečnosti, že trestní řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho základních práv. V této souvislosti poukázal na znění čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a §2 odst. 4 tr. ř. Nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, že ve věci nezjistil záměrné, nedůvodné průtahy v důsledku nečinnosti soudu či jeho nedbalosti, ani s tím, že za průtahy nelze považovat rozdílný názor soudu prvního stupně a soudu odvolacího na skutkový děj a procesní postupy. Obviněný měl naopak za to, že k průtahům došlo v důsledku toho, že se odvolací soud v rozporu se zákonem opakovaně pokoušel vnutit soudu prvního stupně své vlastní hodnocení důkazů. Nicméně i kdyby ve věci nedošlo k průtahům na straně soudů, přesto by bylo nutné hodnotit délku trestního řízení jako naprosto nepřiměřenou. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ve kterém je mj. konstatováno, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat (také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 531/2012). Za takové důvody jsou v judikatuře považovány případy organizovaného zločinu, trestní věci s mezinárodním prvkem, případy, v nichž je nutné vyčkat na výsledky dožádání do ciziny nebo překladů apod. Žádný z těchto důvodů však není v trestní věci dovolatele dán. Po dobu 12 let se řešilo v podstatě jen to, jestli odvolací soud prosadí svůj pohled na hodnocení nepřímých důkazů. Obviněný zdůraznil, že sám se na délce trestního řízení nepodílel a řízení neprotahoval, nemařil ho ani ho jinak neobstruoval. Svými podáními pouze realizoval své právo na obhajobu, což nelze považovat za procesní obstrukce. Odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2000 č. 31070/96 ve věci Van Pelt proti Francii, ve kterém Soud akceptoval jako přiměřenou délku osm let a osm měsíců, avšak pouze proto, že se jednalo o mezinárodní organizovaný zločin. V této souvislosti obviněný uvedl, že Ústavní soud vyvodil z práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny povinnost soudů zohlednit při ukládání trestu odnětí svobody délku trestního řízení. Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze kterého vyplývá mj. povinnost kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle názoru obviněného tedy bylo povinností odvolacího soudu zohlednit zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení v uloženém trestu, pokud dospěl k závěru o jeho vině.
26. Dovolatel rovněž namítal porušení zásady ne bis in idem , neboť byl v jiné trestní věci (výše citovanými rozsudky) shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1, §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že v této jiné trestní věci se soudy zabývaly otázkou, zda se dopustil skutku, který je předmětem trestního řízení v této věci. Formulace skutkové věty a výslovný odkaz na trestní věc vedenou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2011 ve skutkové větě obžaloby v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 81 T 1/2017 podle dovolatele znamená, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se musel v trestní věci vedené pod sp. zn. 81 T 1/2017 s ohledem na zásadu vyčerpání obžaloby zabývat i skutkem, který je předmětem řízení v této trestní věci, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem .
27. Dovolatel trval na své námitce, že měl o úkonech v přípravném řízení rozhodovat Okresní soud v Přerově, neboť zde mělo dojít k trestnému činu a zde žili oba obvinění i poškození. V přípravném řízení proto podle dovolatele rozhodoval o ustanovení obhájce a nařízení domovních prohlídek místně nepříslušný soud. Dovolatel nesouhlasil s tím, že běžná praxe státních zástupců byla také v souladu se zákonem, a navíc v té době už „platilo“ rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, které vyslovilo prakticky totožné závěry jako (později) Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14.
28. Obviněný dále namítal i místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě s tím, že obžaloba napadla a o věci původně rozhodoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Ač se de iure jedná o jeden a tentýž krajský soud, obviněný byl přesvědčen, že de facto jde o dva různé soudy. Důkazem je rozdílné označení, rozdílná adresa umístění, odlišný způsob zřízení a fakt, že zatímco Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci byl zřízen zákonem o soudech a soudcích, v příloze č. 5 bod 2, tak Krajský soud v Ostravě byl zřízen přílohou č. 2 bodem 8 téhož zákona. Nadto je podle §42 tohoto zákona vyžadováno, aby se s pobočkami soudů kvůli zachování místní příslušnosti zacházelo jako s plnohodnotnými soudy. Z uvedeného podle názoru obviněného plyne, že ani podle zákona nejde o stejný soud, a tudíž se plně uplatní čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 91 odst. 2 Ústavy, které shodně předepisují určení místní příslušnosti předpisem minimálně v síle zákona. Rozvrh práce tak nemůže ani stanovit, natož měnit, místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. S ohledem na str. 45 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě Spr 3770/2015 platil zákaz přesunu věcí z Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě. Pokud mělo dojít k přesunu, mělo se jednat o Krajský soud v Brně – pobočku ve Zlíně, který je místu spáchání trestného činu výrazně blíže.
29. Soudy obou stupňů podle obviněného svévolně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pokud se jim to hodilo, aplikovaly judikaturu pouze s účinky pro futuro a tvrdily, že podle těchto judikátů nelze posuzovat skutkové okolnosti vzniklé před jejich vyhlášením. Jindy aplikovaly závěry vyplývající z judikatury i zpětně v neprospěch dovolatele. Takový postup označil za nekonzistentní a svévolný s tím, že vnitřní rozpornost rozhodnutí je dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002). Dospěje-li Ústavní soud k nějakým právním závěrům, musí být aplikovány ve všech dosud neskončených trestních řízeních. Dovolatel se neztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, podle kterého je třeba veškeré úkony činěné orgány přípravného řízení posuzovat ve vztahu k době, kdy byly učiněny, a nikoli s ohledem na pozdější závěry vyslovené v judikatuře vyšších soudů. Navíc upozornil na to, že odvolací soud např. ve vztahu k domovním prohlídkám neaplikoval judikaturu aktuální v době jejich provádění, nýbrž judikaturu novou (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13) a nedostál tak svému vlastnímu konstatování.
30. Dále dovolatel trval na tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem, pokud v rodinném domě na ulici XY provedly ohledání, ačkoli správně měla proběhnout domovní prohlídka. Ztotožnil se se závěrem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014, dovodil, že důkazy zajištěné při ohledání místa činu v rodinném domě poškozených a při ohledání automobilu M. N. je třeba vyloučit z procesu hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu pro neodstranitelné procesní vady a jejich absolutní neúčinnost. Ohledání je kriminalistickým institutem založeným toliko na pasivním smyslovém vnímání a nemůže nahrazovat jiné právní instituty, k jejichž provedení je nezbytný přesně stanovený zákonný povolovací proces. Za těchto podmínek byl policejní orgán oprávněn provést pouze úkony směřující k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení, a důkazy v rodinném domě XY měly být získávány až na základě zákonem aprobované a procesně povolené domovní prohlídky. Obviněný setrval i na námitce, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem a zasáhly bez zákonného podkladu do jeho domovní svobody. Nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu, podle kterého nelze z trvalého bydliště vyvozovat nárok na ochranu domovní svobody, neboť domovní svoboda chrání oprávněného uživatele i proti majiteli s vykonatelným rozsudkem o vyklizení (k tomu odkázal na rozhodnutí označené jako R 1/1980). V této souvislosti upozornil obviněný na výpověď svědkyně I. N., že neví, kdy se odstěhoval z dotčeného domu, pokud ví, tak tam měl své věci, a z fotografií, které jí posílal, dovozovala, že do domu docházel.
31. Obviněný namítl i nezákonnost obou domovních prohlídek provedených v jeho bydlišti na adrese XY, Přerov. Jako nezákonné je rovněž posoudil jak soud prvního stupně, tak odvolací soud v předchozím řízení. Pokud odvolací soud nyní vyhodnotil předmětné domovní prohlídky jako souladné se zákonem, jeho rozhodování je nekonzistentní. Existovala celá řada důvodů pro závěr o jejich nezákonnosti (absence předchozího výslechu, absence razítka soudu na příkazu k domovní prohlídce, vadné označení trvalého pobytu dovolatele aj.).
32. Odposlech jeho osoby v této trestní věci označil dovolatel za nezákonný, a to zejména z důvodů uvedených na č. l. 4308 trestního spisu, na který odkázal.
33. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že daktyloskopické vzorky a DNA vzorky jsou procesně nepoužitelné, protože byly odebrány podle zákona o policii a nikoli podle trestního řádu. V této souvislosti vyjádřil názor, že žádost o provedení identifikačních úkonů ze dne 30. 10. 2017 na č. l. 6389 je antedatované falzum.
34. Obviněný dále poukázal na závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou zajištěné otisky pachových stop nepoužitelné pro jejich nevložení do předepsaných bezpečnostních sáčků. Odvolací soud v této souvislosti upozornil obviněného, že nemůže zároveň zpochybňovat výsledky pachového porovnávání a zároveň se domáhat závěrů pachového srovnání v tom případě, kdy mu to dle jeho názoru prospívá. Takový názor obviněný označil za nesprávný, neboť z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, vyplývá, že obviněný se může dovolávat i nezákonných důkazů, pokud z nich vyvozuje závěry ve svůj prospěch, a soud je nemůže bez dalšího přejít. Dodal, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno dne 10. 11. 2009, avšak v podstatě všechny významné důkazy byly získány dne 9. 11. 2009, aniž byly jednotlivé úkony označeny, natož odůvodněny jako neodkladné nebo neopakovatelné. Takto získané důkazy tudíž nejsou s ohledem na konstantní judikaturu procesně použitelné.
35. Dovolatel konečně namítal, že dne 24. 1. 2021 navrhl odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., tomuto návrhu mělo být vyhověno, jelikož soud prvního stupně dovolateli opakovaně poskytoval nepravdivé informace na jeho žádosti o informace, což vyústilo v celkem čtyři správní žaloby. Za této situace nemá dovolatel žádnou důvěru v objektivitu soudu prvního stupně. Na podporu svých tvrzení přiložil dokumenty, které dle jeho názoru prokazují, že se cestou žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, domáhal po soudu prvního stupně informací, které hodlal následně využít ve své obhajobě. Soud prvního stupně však dovolateli požadované informace neposkytl, což bylo posouzeno jako nezákonný zásah.
36. Závěrem obviněný poukázal na fakt, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu trestní proces nesmí vzbuzovat, byť i jen hypotetické podezření o projevu libovůle, neboť vždy je třeba neztrácet ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale i fair proces. S ohledem na předestřené vady zatěžující napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, je napadený rozsudek věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý a trestní řízení rozhodně nenaplňuje zásady fair procesu.
37. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1, odst. 3 věta druhá tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to buď Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, nebo Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně.
38. Současně s podaným dovoláním obviněný učinil návrh (přesněji podnět), aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o podaném dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon doživotního trestu, který byl obviněnému uložen.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
39. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentace obviněného ne zcela odpovídá označeným dovolacím důvodům. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nemohl být, neboť obviněný byl veřejnému zasedání přítomen. Pokud jde o tvrzený diskomfort, z ničeho nevyplývá, že by obviněný kvůli své nepohodě průběh veřejného zasedání nevnímal nebo mu bolest ruky znemožňovala výkon jeho práv. Poznámky si standardně pořizoval. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práv obviněného nedošlo. Ještě před konáním veřejného zasedání si odvolací soud vyžádal lékařskou zprávu, ze které vyplývá, že účast obviněného je z hlediska jeho zdravotního stavu možná.
40. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením, že videokonference znamená zásah do principu bezprostřednosti a porušuje právo být osobně přítomen při jednání soudu či právo na obhajobu. K takovému zásahu nedošlo a nebylo narušeno ani právo na obhajobu ve formě přítomnosti obhájce. Zákon eventualitu přítomnosti obviněného formou videokonference explicitně připouští (§52a tr. ř., §202 odst. 1 tr. ř., §234 odst. 1 tr. ř.), ať již s tím obviněný souhlasí či nikoli. Současně z citovaných norem vyplývá, že zákon postavil tuto formu účasti obviněného prostřednictvím videokonference (též jiných osob) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti. Zásadně se proto nejedná o nepřítomnost na jednání soudu či narušení principu bezprostřednosti a ústnosti, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. V projednávané věci bylo zajištěno právo aktivně se účastnit jednání, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Podle názoru státního zástupce je zdůvodnění provedení videokonference rizikem nákazy koronavirem akceptovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 368/2021). Fakt, že taková účast obviněného na jednání není sama o sobě v rozporu se základními právy obviněného, vyplývá i z judikatury ESLP, a to za podmínky zachování procesních práv obviněného, což v řešeném případě splněno bylo.
41. K námitce, že dovolateli nebyla poskytnuta skutečná, efektivní obhajoba, neboť byl zastoupen obhájcem pouze formálně, se státní zástupce vyjádřil tak, že naplnění v úvahu připadajícího dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze na základě předestřených námitek dovodit. Podle citovaného důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, avšak neodpovídá mu každé porušení práva na obhajobu. Z dikce zákona plyne, že tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě, a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. V řešeném případě byl obviněnému opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 obhájce ustanoven z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Obhájce přitom měl možnost účastnit se všech relevantních úkonů trestního řízení. Ustanovení o nutné obhajobě porušena nebyla a nemohl tak být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V některých případech může být tento dovolací důvod naplněn i tehdy, bylo-li u obviněného pravomocně rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 tr. ř., přičemž mu byl na podkladě jeho žádosti podle §33 odst. 4 tr. ř. ustanoven obhájce, pokud takto ustanovenému obhájci bylo znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení, např. v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu o zrušení ustanovení obhájce s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). Ani taková situace však v této kauze nenastala a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn nebyl, a to ani při zohlednění jeho širšího výkladu. Obviněný nebyl na svém právu na obhajobu nijak zkrácen. Jde-li o rovinu formální, obhájce měl, a na tom nic nemění, že případně nebyl spokojen s tím, jak obhájce postupoval. Pokud jde o materiální rovinu, obviněný měl plnou možnost osobně se účastnit jednání před soudem, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, mohl navrhovat provedení důkazů apod. Ve výkonu obhajoby mu tedy nebylo nijak bráněno.
42. K další dovolací námitce státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Olomouci nepochybil, pokud postupoval podle §262 tr. ř. a nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Výtku, podle níž vrchní soud zasáhl do práva obviněného na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, označil za nedůvodnou. Odvolací soud řádným způsobem vysvětlil příčiny aplikace §262 tr. ř. K takovému postupu ho přiměla opakovaná závažná pochybení soudu prvního stupně vedoucí k pochybnostem o jeho schopnosti spravedlivě rozhodnout. Nešlo tedy o projev libovůle vrchního soudu ani o projev snahy prosadit za každou cenu vlastní názor na hodnocení důkazů a skutková zjištění podle subjektivní, nepodložené představy odvolacího soudu. Sám Ústavní soud uvedený postup v této věci aproboval usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16.
43. Za neopodstatněnou označil státní zástupce výtku, že věc byla nesprávně rozhodnuta zcela jiným senátem, ačkoli měla být rozhodnuta pouze v jiném složení senátu. Rozhodl-li vrchní soud o projednání věci „v jiném složení senátu“, zahrnuje tato formulace též jiný senát krajského soudu. Ustanovení §262 tr. ř. nebylo překročeno. Nový senát byl určen v souladu s rozvrhem práce, bez jakýchkoliv chyb, které by mohly znamenat zásah do základních práv a svobod dovolatele.
44. Státní zástupce nepřitakal obviněnému ani v tom směru, že by snad Vrchní soud v Olomouci z pozice odvolací instance neadekvátně a nepřípustně v rozporu se zákonem zasahoval do činnosti krajského soudu, dával mu závazné pokyny k hodnocení důkazů či svévolně vnucoval svou vlastní představu o hodnocení důkazů. Odvolací soud je oprávněn udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny, což vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti. Současně vrchní soud neporušil zákaz vnucovat nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. Vrchní soud v pozici odvolacího soudu v řešeném případě soud prvního stupně jako soud instančně mu podřízený pouze upozornil na nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř., které vykazovaly rysy nepřezkoumatelného odůvodnění rozsudku, významných logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, závažné chyby v hodnocení důkazů, jakož i opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Z usnesení vrchního soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 1 To 19/2015, je dobře patrné, že vrchní soud relevantní pravidla týkající se postupu odvolacího soudu respektoval a k vytýkanému pochybení nedošlo.
45. Ani výhrady nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí nebyly podle názoru státního zástupce důvodné a dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (§265b odst. 2 tr. ř.) nebyl naplněn. Předpokladem pro uložení výjimečného trestu na doživotí bylo naplnění specifických předpokladů daných §29 odst. 3 tr. zák., které byly splněny, přičemž v podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci.
46. Státní zástupce nepřisvědčil ani tomu, že by existovaly extrémní vnitřní rozpory přezkoumávaných rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce naplněn nebyl. Obviněnému šlo primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, a existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky popsané v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Usvědčující důkazy označené soudy, byť nepřímé, nestojí osamoceně, naopak navzájem plně korespondují a žádnými významnými rozpory netrpí. Učiněná skutková zjištění v provedených důkazech podklad mají. Fakt, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nemůže předmětný dovolací důvod naplnit.
47. Dále se státní zástupce vyjádřil k délce trestního řízení, která v daném případě nemohla být promítnuta do délky trestu odnětí svobody, neboť vrchní soud shledal naplněnými veškeré podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. S ohledem na obsah a podstatu takového trestu nelze v jeho rámci zohledňovat délku trestního řízení. Ani k namítanému porušení zásady ne bis in idem podle státního zástupce nedošlo. Bylo evidentní, že obviněným označená jednání nejsou totožnými, obviněný nebyl uznán vinným jedním a týmž činem dvakrát. Pokud jde o údajnou místní nepříslušnost soudu, tu nelze v dovolacím řízení namítat. K nesouhlasu obviněného s tím, že soudy přihlédly k určitým judikatorním rozhodnutím, státní zástupce uvedl, že taková námitka nemohla naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, navíc odkazy soudů považoval za přiléhavé.
48. K výhradám obviněného stran procesních pochybení a navazující nepoužitelnosti důkazů konstatoval státní zástupce, že i pokud by byly zjištěny určité nedostatky v rámci realizace některých úkonů trestního řízení, rozhodující bylo, že závěry soudů o vině jsou vybudovány výlučně na základě důkazů procesně účinných a použitelných. Závažné vady, které by činily usvědčující důkazy neúčinnými, neshledal a ztotožnil se se závěry soudů, které na výtky obviněného již dostatečně reagovaly a namítanou existenci závažných procesních vad odmítly, resp. následně nevyužily důkazy, které mohly být označeny za procesně neúčinné.
49. Z hlediska obviněným naznačené podjatosti ve věci činných soudců konstatoval, že není naplněna žádná z podmínek, která by ve smyslu §30 tr. ř. některého z nich vylučovala z rozhodování. Ostatně ani sám obviněný fakticky žádnou z relevantních zákonných podmínek nepopsal.
50. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
52. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
53. Obviněný uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i), m) a §265b odst. 2 tr. ř.
54. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
55. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
56. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
57. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
58. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
59. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ten je naplněn, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
60. Dovolání bylo podáno rovněž z důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
61. Dovolání lze podle §265b odst. 2 tr. ř. podat též tehdy, byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí.
62. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněného nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody (pouze na ně obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně odkázal), Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k námitkám obsahově korespondujícím s uplatněnými dovolacími důvody a následně pak k námitkám, jež by byly podřaditelné pod jiné než zvolené důvody dovolání i k námitkám nepodřaditelným pod žádný dovolací důvod. Již na tomto místě je však možno uvést, že uplatněným a shora citovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b) a h) tr. ř. obsahově neodpovídaly žádné námitky dovolatele.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
63. Obviněný podrobně argumentoval, že nebyl v průběhu trestního řízení řádně zastoupen obhájcem, přestože ho podle zákona mít měl, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu. Formální ustanovení obhájce Mgr. Františka Stratila mu totiž údajně nezajistilo právo na efektivní obhajobu garantované Úmluvou. Ustanovený obhájce neplnil své povinnosti vyplývající mu z trestního řádu, přičemž ani opakovaným návrhům obviněného na zproštění obhájce povinnosti obhajování z důvodu ztráty důvěry nebylo vyhověno a návrhy byly vyhodnoceny jako účelové obstrukce.
64. V této souvislosti je vhodné zopakovat, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř . lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti.
65. Tvrzení obviněného o tom, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, nemůže být považováno za opodstatněné, neboť evidentně obviněný v řízení obhájce měl. Dovolatel svou námitkou napadá okolnosti jiné, tj. především způsob obhajoby. Naplnění předmětného dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem. Akceptace názoru, že nedostatečný, nekvalitní výkon obhajoby naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., by ve svém důsledku mohla vést k nepřípustnému rozšíření tohoto důvodu dovolání vlastně na veškeré případy, kdy je obviněný s obhajobou nespokojen, respektive kdy se domnívá, že jeho obhájce zanedbal, neplnil své povinnosti podle zákona apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 Tdo 504/2020, ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11Tdo 600/2022). Pokud jde o rovinu formální, obviněný obhájce k dispozici měl, a na tom nic nemění, že případně nebyl vždy spokojen s tím, jak obhájce postupoval.
66. Nejvyšší soud i přesto přezkoumal, zda tvrzeným porušením procesního ustanovení nemohlo být pro svou materiální intenzitu skutečně do práva obviněného na spravedlivý proces zasaženo.
67. K posouzení námitky je vhodné připomenout skutečnosti plynoucí z obsahu trestního spisu. Opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 (na č. l. 289) byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. František Stratil, a to z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Obviněný pak svými četnými podáními žádal nalézací soud o zproštění obhajoby ustanoveného obhájce z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi obhájcem a obviněným. Na jeho žádosti bylo ze strany soudu odpovídajícím způsobem reagováno. Lze poukázat na opatření Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 5. 2013 (č. l. 4053), ze dne 9. 6. 2014 (č. l. 4515) a ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 4780), kterými soud zaujal stanovisko, že se Mgr. František Stratil nezprošťuje povinnosti obhajování obviněného, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by bylo možno hodnotit jako důležité důvody pro zproštění povinnosti obhajování. Stručně řečeno bylo akcentováno, že ač soud není principiálně orgánem, který by mohl posuzovat kvalitu realizované obhajoby, argumentace obviněného stran nedostatků v jeho obhajobě není v souladu s realitou, neboť Mgr. František Stratil se obhajobě svého klienta věnoval nadstandardním způsobem, aktivně se účastnil i úkonů, kde jeho přítomnost nebyla nezbytná, za klienta uplatňoval opravné prostředky i obsáhlé a kvalifikované důkazní návrhy. Argumenty obviněného tak byly zhodnoceny jako ryze účelové, jejichž jediným smyslem bylo vytvoření stavu, za kterého by byl obhajován obhájcem, kterého si sám vybral, což však nebylo možno hodnotit jako důležitý důvod ke zproštění povinnosti obhajování podle §40 tr. ř. V posledním ze zmíněných opatření bylo rovněž upozorněno na fakt, že všechny žádosti byly podány ve velmi krátké lhůtě před konáním nařízených hlavních líčení, a takový postup soud hodnotil jako cílenou snahu mařit nařízená hlavní líčení, přičemž žádosti pak vyhodnotil nejen jako účelové, ale rovněž jako obstrukční. Dále lze zmínit i odmítnutí žádostí obviněného o zproštění obhájce povinnosti obhajování během hlavních líčení, patrné ze souvisejících protokolů, a to ze dne 13. 6. 2017 (č. l. 5392), ze dne 5. 8. 2019 (č. l. 7045 p. v. až 7046) a ze dne 25. 1. 2021 (č. l. 7804), neboť soudem nebyly shledány důležité důvody pro tento postup.
68. Lze rovněž vyzdvihnout, že soud vždy před svým rozhodováním o žádosti vyzval ustanoveného obhájce k vyjádření, přičemž obhájce uvedl, že obhajobu vykonával standardně, byl s obviněným v kontaktu a s důvody obviněného nesouhlasil, neboť se jeho tvrzení nezakládala na pravdě. Proto odmítl své profesní pochybení, pouze postupem času avizoval jejich problematický vztah, nicméně ani v roce 2021 (č. l. 7799 p. v.) neměl po poradě s obviněným pocit, že by byla nekonstruktivní nebo že by s jejím obsahem a výsledkem nebyl obviněný spokojen. Otázku případného zproštění povinnosti obhajování pak nechával obhájce plně na uvážení soudu.
69. Nalézací soud při řešení naznačené otázky vždy vysvětlil, proč dospěl k uvedeným závěrům. Tyto důvody následně i pojal do svého rozhodnutí (viz odstavec 33. odůvodnění jeho rozsudku). V žádném případě nevyjádřil své přesvědčení, že by obhájce měl vykonávat funkci poskoka, sluhy a sekretářky, a jedná se tak o dezinterpretaci jeho výroku (obviněný poukazuje na str. 49 protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 6. 2017, nicméně tento výrok je zaznamenán v protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 8. 2019, na č. l. 7043 p. v.), neboť soud jím (byť poněkud expresivním způsobem) obviněného v podstatě pouze upozorňoval na fakt, že má při nespokojenosti s ustanoveným obhájcem možnost volby obhájce na plnou moc. Naopak svým kontinuálním postojem dával soud najevo to, že profesních pochybení se ustanovený obhájce nedopouštěl (k tomu srov. vyjádření v odstavci 33. odůvodnění jeho rozsudku, ve kterém uvádí, že ustanovený obhájce není „sluhou“ obviněného).
70. Jelikož totožnou argumentaci obviněný vtělil také do odvolání, i odvolací soud se s námitkou vypořádal v odstavci 33. odůvodnění svého rozsudku. Především lze uvést, že namítal-li obviněný, že o jeho žádosti ze dne 6. 6. 2013 (na č. l. 4243) nebylo rozhodnuto, tato žádost obsahovala oznámení, že si obviněný podle §37 odst. 2 tr. ř. volí obhájce nového, načež předseda senátu reagoval přípisem ze dne 6. 6. 2013 (č. l. 4247), v němž plně akceptoval právo obviněného si obhájce zvolit, nicméně takovou volbu podmiňoval doložením plné moci. Odvolací soud rovněž akcentoval skutečnost, že obviněný měl možnost si místo ustanoveného obhájce zvolit jiného (tím spíše za situace, kdy mu byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 T 1/2011-5246, přiznán nárok na obhajobu bezplatnou od 8. 9. 2016), čehož však nevyužil.
71. Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svých žádostech vyjadřoval svou nespokojenost s tím, jakým způsobem ho ustanovený obhájce zastupoval. Podroboval ho však zcela nemístné kritice ke způsobu vedení obhajoby, ke způsobu komunikace apod., ačkoli ze spisového materiálu vyplývá, že obhájce činil úkony ve prospěch obhajoby obviněného, účastnil se relevantních úkonů trestního řízení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by došlo k situaci, kdy by se obhájce plnění svých povinností vyhýbal či je jinak zjevně neplnil. Z obsahu spisu nejsou patrny skutečnosti dokladující tvrzení obviněného o tom, že by jej obhájce nezastupoval řádně, a proto narušení důvěry nemá objektivní podklad. Naopak z požadavků obviněného plyne účelová až obstrukční snaha oddálit rozhodování ve věci. Současně lze zmínit, že obsahem části jeho žádostí je zpočátku i prosba o ustanovení nového konkrétního obhájce, ačkoli je mu opakovaně vysvětlováno, že tímto způsobem soud postupovat nemůže.
72. Jak vyplývá přímo z dikce §40 tr. ř. (srov. použití slova „může“), není zde formulována povinnost soudu automaticky podle žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1401/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 792/2017). Důležitost uváděných důvodů podle citovaného ustanovení posuzuje výlučně soud, nikoli obviněný, přičemž nejde o opatření obligatorní, neboť jeho účelem není zprostit obhájce jeho povinností zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení nebo přání obviněného či obhájce. Vždy je totiž nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna důležitost takových důvodů. Samotné odmítnutí žádosti obviněného o zproštění obhájce, s nímž není spokojen, není namístě považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2314/17).
73. Důležitými důvody ve smyslu §40 věty druhé tr. ř. se pak rozumí i narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a obhájcem. Důvěra je pojem neurčitý a k jejímu narušení může dojít mnoha způsoby. Podobně jako je důvěra synallagmatický, tedy vzájemný vztah mezi advokátem a klientem, i nedůvěra mezi těmito dvěma stranami by měla být oboustranná. Otázku ztráty důvěry trestní řád ani zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, blíže nevykládají. Podmínkou zproštění povinnosti obhajování je, že takový stav vzájemné nedůvěry skutečně nastal a současně jde o reálnou, vážnou ztrátu důvěry ve smyslu důležité okolnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 123/2020). Zde je třeba poznamenat, že předmětné ustanovení zcela jistě nebylo do trestního řádu zakotveno proto, aby obviněný mohl kdykoli a bez zjevného opodstatnění požadovat po soudu změnu ustanoveného obhájce, např. kvůli smyšlenkám týkajícím se výkonu prováděné obhajoby (ač podpořeným trestním oznámením, stížností k České advokátní komoře či žalobou na ochranu osobnosti). V případech, jako je tento, kdy obviněný žádá změnu obhájce na základě tvrzené nespokojenosti s vedením obhajoby, aniž by k tomu byl dán objektivní důvod, je třeba rovněž podle okolností zvažovat, zda obviněný podobné návrhy nečiní pouze proto, aby trestní řízení zdržoval, resp. činil obstrukce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 296/2020). Obviněný nemá právo na změnu ustanoveného obhájce, nevyžadují-li to zájmy spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom proti Švédsku, č. 26891/95, rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant proti Spolkové republice Německo, č. 13611/88). V dané věci soud po přezkoumání žádostí obviněného zjevně neshledal naplnění důležitých důvodů, které by mohly vést ke zproštění obhájce povinnosti obhajování pro narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a jeho obhájcem, a tudíž obhájce povinnosti obhajovat nezprostil.
74. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly své úvahy, na jejichž základě nebylo vyhověno žádostem obviněného. Nejvyšší soud neshledává zákonných důvodů k tomu, aby na věc nahlížel odlišným způsobem. Nadto lze poznamenat, že měl-li obviněný k postupu svého ustanoveného obhájce výhrady, mohl sám odpovídajícím způsobem na subjektivně vnímanou nežádoucí situaci reagovat. Je třeba mít na paměti, že obviněný má kdykoli v průběhu trestního řízení přednostní právo si zvolit obhájce (§37 odst. 1, 2 tr. ř.), čímž může eliminovat jakékoli i jím nevyřčené důvody, které jej ke změně obhájce mohou vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013). V takovém případě by jeho volba byla akceptována, ustanovení Mgr. Františka Stratila by tak bylo zrušeno. S ohledem na to, že obviněný takto nepostupoval a předseda senátu shledal, že nejsou dány důležité důvody podle §40 tr. ř. pro zproštění obhájce povinnosti obhajovat, povinnost obhájce Mgr. Františka Stratila trvala.
75. Proklamuje-li obviněný porušení svého práva na obhajobu ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nebylo možno mu přisvědčit. Nelze konstatovat, že by k porušení práva na obhajobu obviněného došlo, neboť byl obhájcem zastoupen po celou dobu trestního řízení, a to vždy korektním způsobem. Pokud byl obviněný řádně zastoupen obhájcem, není pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podstatné, zda komunikace mezi ním a jemu ustanoveným obhájcem nesplňovala představy obviněného. Důležité je to, že obviněný řádně plnil své obhajovací povinnosti a obviněný neutrpěl újmu na svých právech nebo oprávněných zájmech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1089/2015).
76. Shrnuto, námitka obviněného, že neměl v řízení obhájce, neodpovídá skutečnosti. Námitky zpochybňující řádnost a kvalitu obhajoby vykonávané ustanoveným obhájcem nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné. Postupem soudu ve vztahu k této otázce nebylo ani zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Dovolací námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
77. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný předně namítal, že veřejné zasedání o odvolání bylo dne 9. 12. 2021 konáno navzdory jeho opakovaným žádostem o odročení ze zdravotních důvodů, neboť trpěl bolestí pravé ruky, v důsledku čehož se nemohl na veřejné zasedání řádně připravit ani se jej plnohodnotně účastnit, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
78. Z výše citovaného zákonného vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. plyne, že tento dovolací důvod předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a obviněný tím byl zkrácen zejména na svém právu na obhajobu. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v hlavním líčení a v odvolacím veřejném zasedání v jeho přítomnosti je především to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, a aktivně se podílet na dokazování.
79. Odvolací soud neporušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání, neboť je konal v jeho přítomnosti. Pokud nevyhověl návrhům obviněného na odročení veřejného zasedání, nejednalo se o svévoli, nýbrž o odůvodněný postup soudu s odkazem na vyžádanou zprávu ze Zdravotnického střediska Věznice Mírov ze dne 7. 12. 2021 (č. l. 8233), podle které byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání. Odvolací soud se k problému vyjádřil v odstavci 17. odůvodnění svého rozsudku, ve kterém uvedl, že z předmětné zprávy vyplývá, že obviněný P. N. je schopen jednání a jeho zdravotní stav nevylučuje účast na veřejném zasedání. Dále odvolací soud doplnil, že si obviněný, pokud sám nehovořil, téměř celou dobu činil pravou rukou písemné poznámky, což bylo v naprostém rozporu s jeho tvrzením, že nemohl psát.
80. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud návrhy obviněného na vyžádání si lékařských zpráv a jeho požadavek na odročení veřejného zasedání neakceptoval a konal veřejné zasedání předmětného dne. Za takto zjištěných okolností nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud shledal návrhy obviněného neopodstatněné. Pakliže obviněný usiloval o odročení veřejného zasedání a nesouhlasil se stanoviskem Zdravotnického střediska Věznice Mírov ze dne 7. 12. 2021, bylo na něm, aby soudu doložit takové akceptovatelné důvody, ze kterých by plynula jeho objektivní neschopnost účastnit se jednání soudu. Poukazuje-li na lékařské zprávy, ve kterých je mu především nařízen klidový režim, je potřeba konstatovat, že z přiložených lékařských zpráv ze dne 16. 11. 2021 J. H. (č. l. 8394) a 24. 11. 2021 L. P. (č. l. 8395), neplyne, že by obviněný nebyl schopen osobní účasti u veřejného zasedání, resp. že by jeho potíže byly takového rázu, aby mu bránily se nařízeného veřejného zasedání zúčastnit. Nadto lze poznamenat, že zpráva J. Ch. byla aktuální, na rozdíl od lékařských zpráv staršího data. O průběhu veřejného zasedání byl pak sepsán protokol a pořízen zvukový záznam, který měl obviněný k dispozici, tudíž měl zajištěn přístup ke všem informacím, které ten den zazněly.
81. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není naplněn, jestliže obviněný vytýká svou zdravotní nezpůsobilost k tomu, aby se plnohodnotně zúčastnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání, resp. aby mohl vnímat jeho průběh, byť mu byl fyzicky přítomen. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, tedy rozhodující je skutečnost, zda obviněný je fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, či nikoli. Je však nutné i v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. alespoň v minimální míře hodnotit i materiální aspekt přítomnosti obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, aby bylo možné postihnout některé – byť zřejmě zcela výjimečné a extrémní, ale přesto teoreticky představitelné – případy, kdy by obviněný sice byl fyzicky přítomen u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, avšak z důvodu např. naprostého ovlivnění aplikovanými léky by jeho přítomnost byla skutečně jen formální a neumožnila mu reálně uplatňovat příslušná procesní práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 992/2019).
82. V předmětné trestní věci však obviněný, jak již bylo zmíněno, naplnil oba požadované aspekty přítomnosti u veřejného zasedání, a proto k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání nedošlo. Z protokolu o veřejném zasedání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021 v nyní posuzované trestní věci vyplývá, že obviněný byl spolu se svým obhájcem přítomen celému veřejnému zasedání odvolacího soudu (č. l. 8240 až 8250). Ani tvrzený nepříznivý zdravotní stav obviněného nebyl za popsaných okolností sám o sobě reálně způsobilý negativně zasáhnout do realizace práva na obhajobu a ani jej v tomto smyslu nijak neovlivnil. Navíc byl obviněný po celou dobu tohoto řízení zastoupen obhájcem.
83. Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován, aby v konkrétním případě rozlišily situace, ve kterých je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by neodročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení základního práva nebo k nenaplnění účelu trestního řízení. V tomto případě tak odvolací soud postupoval a svůj postup i v napadeném rozhodnutí odůvodnil.
84. Vrchní soud v Olomouci důvodně dospěl k závěru, že obviněný byl schopen účasti na veřejném zasedání o odvolání, a nepochybil, když veřejné zasedání za účasti obviněného konal. Zmíněným postupem nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a nedošlo ani k porušení práva obviněného na obhajobu, včetně práva vyjadřovat se ke všem skutečnostem. Z hlediska této dovolací námitky je dovolání zjevně neopodstatněné.
85. Obviněný dále namítal, že jeho účastí na předmětném veřejném zasedání o odvolání dne 9. 12. 2021 prostřednictvím videokonferenčního zařízení přes jeho výslovný nesouhlas došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, zásady veřejnosti a bezprostřednosti a také k porušení jeho práva na obhajobu.
86. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, upravuje §202 odst. 2, 3 a 4 tr. ř., ve vztahu k veřejnému zasedání pak může naplnění zmíněného dovolacího důvodu nastat především při porušení §263 odst. 4 tr. ř. Takovou vadou však soudní řízení zatíženo nebylo.
87. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že byl u veřejného zasedání konaného o odvolání přítomen pouze prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a nikoli fyzicky. Taková námitka je pod zmíněný dovolací důvod podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná.
88. Argumentace dovolatele směřuje proti způsobu jeho účasti u veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci. Nenamítá tudíž, že by se veřejného zasedání neúčastnil, ale vyjadřuje nesouhlas s jeho provedením s ohledem na svůj explicitně projevený opakovaný nesouhlas se svou účastí formou videokonference.
89. K tomu je vhodné uvést, že právě s tím, že některý z účastníků řízení bude na jiném místě, než řízení probíhá, tento způsob provádění procesních úkonů počítá, protože podle §52a tr. ř. se videokonference použije, je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Zákon postavil v §234 odst. 1 věta druhá tr. ř. videokonferenční formu účasti obviněného na soudním jednání na roveň jeho fyzické přítomnosti. Zásadně se proto nejedná o nepřítomnost při veřejném zasedání, jestliže ohledně osoby obviněného je využito uvedeného technického prostředku, byť se obviněný fyzicky v místnosti, kde zasedání soud koná, nenachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 567/2019).
90. Podmínky pro konání veřejného zasedání formou videokonference byly v projednávané trestní věci naplněny, přičemž předmětný postup byl zvolen zcela v souladu se zjevně legitimním cílem, a sice zamezením možného šíření nákazy koronavirem označovaným jako SARS CoV-2. Odvolací soud konstatoval, že se obviněný nacházel ve výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, přičemž předmětný postup byl realizován s ohledem na epidemiologickou situaci v České republice spojenou se zvýšeným rizikem nákazy nejen obviněného, ale i všech přítomných osob v případě jeho eskorty, přičemž toto riziko konáním veřejného zasedání formou videokonference bylo alespoň částečně eliminováno, aniž by to bylo na újmu práv obviněného (viz odstavec 18. odůvodnění napadeného rozsudku). Za legitimní cíl, pro jehož dosažení je možno v praxi užít tento způsob provedení procesního úkonu v trestním řízení, je pak nutno považovat i zájem na ochraně zdraví osob v souvislosti se související světovou pandemií. V žádném případě proto není možno chápat takovou účast obviněného v řízení před soudem jinak, než že mu je přítomen, byť v určité virtuální formě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 368/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021). Obviněný byl s tímto procesním postupem, s ohledem na svou přítomnost u videokonferenčního hovoru, nepochybně obeznámen a osobně se veřejného zasedání účastnil. Lze dodat, že předestírá-li obviněný v rámci dovolání polemiku o zlepšení epidemiologické situace v poměrně krátké době jako opodstatněný důvod pro odročení veřejného zasedání, jedná se (optikou rozhodování vrchního soudu v předmětném čase) o čirou spekulaci, nadto by se prodlužovalo probíhající řízení, což současně obviněný kritizoval.
91. Namítá-li obviněný, že nesouhlasil s tím, aby jeho přítomnost u veřejného zasedání konaného o odvolání byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení, je třeba uvést, že o takové formě zajištění přítomnosti osob zásadně rozhoduje příslušný orgán činný v trestním řízení, tedy v daném případě odvolací soud. Lze přitom přihlédnout i ke stanovisku osob, jichž se úkon týká, ale soud jím není vázán. Využití videokonferenčního zařízení je z důvodu zajištění bezpečnosti a hospodárnosti vhodné např. při výslechu osob nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 38/2020, uveřejněné pod č. 37/2020 Sb. rozh. tr.) Jinak řečeno, provedení úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení není podmíněno souhlasem osob, které mají být vyslechnuty, resp. které se mají účastnit provedení úkonu trestního řízení.
92. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci přítomnost dovolatele u veřejného zasedání dne 9. 12. 2021 zajistil v souladu se zákonem prostřednictvím videokonferenčního zařízení a příslušná ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u soudního jednání tedy neporušil. Svůj postup následně odůvodnil jak v průběhu jednání (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 9. 12. 2021 na č. l. 8240 p. v.), tak i v odstavci 18. svého rozsudku. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný i jeho obhájce byli po celou dobu veřejného zasedání společně přítomni ve věznici a veřejného zasedání se zúčastnili prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Obviněný byl poučen o svých právech a o průběhu veřejného zasedání, k čemuž uvedl, že poučení rozumí. Z protokolu o veřejném zasedání lze zjistit, že jeho verbální aktivita během soudního jednání bylo široká a strukturovaná. Řízení před odvolacím soudem tak bylo konáno s plnohodnotnou účastí obviněného P. N. prostřednictvím videokonferenčního zařízení při dodržení všech zákonných, organizačních i technických podmínek.
93. Tento postup, který je čistě na uvážení soudu a má zjevnou oporu v zákoně, pak v obecné rovině není v rozporu ani s právem na spravedlivý proces, a to včetně práva obviněného na osobní účast u soudu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soud respektoval všechna procesní ustanovení upravující průběh veřejného zasedání formou videokonference. Práva obviněného ve smyslu práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu nebyla dotčena, neboť jejich realizace mu byla umožněna v plné šíři, čehož také aktivně využíval. Výhrady vznesené v rámci dovolání k nezákonnosti postupu podle §52a tr. ř. jsou z hlediska obecných zásad trestního řízení zcela formální povahy, byla respektována i zásada ústnosti ve smyslu §2 odst. 11 tr. ř. (byl zaručen ústní projev) i zásada bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř. (byl zajištěn současný přenos zvuku i obrazu). Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že tento úkon jako řádný procesní nástroj plně respektuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. Marcello Viola proti Itálii, rozsudek ze dne 5. 1. 2007, stížnost č. 36705/2012), který při jeho užití za současného zachování veškerých procesních práv obviněného neshledal porušení čl. 6 Úmluvy.
94. Vystavěl-li obviněný dále svou argumentační konstrukci na faktu, že nebyl schopen identifikovat jednotlivé členy senátu pro svou oční vadu a nemohl tak ani vznést námitku podjatosti vůči členům senátu (minimálně vůči JUDr. Liboru Losovi), není mu možno přisvědčit. Ačkoli nebyl se jmény jednotlivých členů senátu výslovně obeznámen, nic mu nebránilo vznést kdykoli související dotaz, což však neučinil. Neakceptovatelný zásah do ústavně garantovaných práv by v krajním případě bylo možno dovodit pouze při zjištění, že by obviněný byl v efektivním výkonu práva na obhajobu reálně omezen objektivními překážkami, v tomto případě zhoršenou kvalitou přenosu obrazu a zvuku nebo jejich úplnými výpadky v klíčových fázích soudního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 610/2022), k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Nelze přehlédnout, že dovolatel v průběhu veřejného zasedání svou neschopnost kvalitně vidět členy senátu nesignalizoval, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Současně lze poznamenat, že obviněný mohl námitku podjatosti vznést i dodatečně, nicméně tento problém nastínil až v dovolání.
95. Nejvyšší soud tak s ohledem na předchozí výklad neshledal (po formální ani materiální stránce) porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání. Nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu ani právo na řádné projednání jeho odvolání, naopak postup byl odpovídající dané situaci, v níž bylo nutno minimalizovat styk obviněného s osobami mimo věznici za trvání pandemie. Samotné veřejné zasedání neztratilo rysy spravedlivého procesu, neboť obviněnému byla účast zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení.
96. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
97. Dále obviněný namítl, že v této trestní věci existoval extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištění soudů. Konkrétně však uvedl jen to, že v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním je samotný klíčový závěr, podle kterého to měl být právě on, kdo usmrtil oba poškozené. Zdůraznil, že soud prvního stupně opakovaně dospěl k závěru, že neexistovaly žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možno učinit tento závěr, neboť nebyla vyloučena varianta, že poškozené usmrtila (sama) matka obviněného H. N., a fakticky není známo, co na straně obviněných předcházelo trestnému činu.
98. Pokud obviněný výslovně uvedl, že v souladu s konstantní judikaturou lze danou námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 byl pod §265b odst. 1 písm. g) zařazen nový (dovolatelem rovněž uplatněný) dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nicméně bez ohledu na posun v dikci zákona, který dovolatel nereflektoval, Nejvyšší soud konstatuje, že zde namítané pochybení ve věci obviněného P. N. shledat nelze.
99. Z obecného konstatování obviněného o existenci extrémního rozporu není patrno, v čem jej konkrétně spatřuje. Nejvyšší soud v návaznosti na shora řečené proto rovněž v obecné rovině zdůrazňuje, že soudy svá skutková zjištění opřely o celou řadu důkazů, jimiž se velmi podrobně zabývaly (jak je patrno i z precizního a podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), ať se jednalo o řadu svědeckých výpovědí, které korespondovaly s podanými znaleckými posudky (včetně následného výslechu znalců) i důkazy listinnými (zde lze poukázat na protokoly o ohledání místa činu, protokoly o vydání věcí, protokoly o domovních prohlídkách, protokol o ohledání věci, sdělení Interpolu aj.). Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nelze shledat jakékoliv, natož zjevné rozpory mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem. Provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů. Ve svém celku spolehlivě a bez důvodných, rozumných pochybností prokazují skutečnost, že se obviněný dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Procesní námitky, které obviněný nevztahoval k tomuto důvodu dovolání, budou pojednány níže.
100. V reakci na dovolací argumentaci obviněného, že nebylo vyloučeno, že předmětný čin spáchala jen sama mezitím zemřelá (dříve obviněná) H. N., je třeba uvést, že bylo bez odůvodněných, rozumných pochybností prokázáno, že právě obviněný P. N. skutek spáchal, a to ze zištných pohnutek. Znovu lze připomenout řadu věcných důkazů (zajištěné věci, stopy), svědeckých výpovědí (obviněný byl po činu viděn řídit automobil poškozeného) a znaleckých posudků. Lze poukázat na vyhodnocení jednotlivých vztahů soudem, jak vzájemných mezi oběma v této věci obviněnými (přičemž nalézací soud dospěl k závěru, že dominantnější osobou v jejich vztahu byl právě obviněný P. N.), tak i vztahů k poškozeným a motivu, který u H. N. shledán nebyl. I s ohledem na její nedobrý zdravotní stav bylo konstatováno, že p rovedeným dokazováním nebylo zjištěno nic, co by reálně připouštělo možnost, že by H. N. mohla tak razantní a dynamický útok vůči tělesné integritě poškozených (zejména vůči daleko fyzicky zdatnějšímu poškozenému) sama spáchat (viz odstavec 422. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
101. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně by nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo zjištění by byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Je třeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů nejrůznějšího charakteru, neznamená to, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mělo jednat o zjevný rozpor (resp. extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
102. Veškeré své závěry soudy obou stupňů komplexně rozebraly i odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. Při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
103. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Tato zásada, která vyplývá z principu presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba ji rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Nebyly-li vyjasněny některé detaily spáchaného skutku, nic to nemění na tom, že byla spolehlivě učiněna ta rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. a §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
104. Důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. je samostatným dovolacím důvodem spočívajícím ve skutečnosti, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Vázanost dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. na trest odnětí svobody na doživotí znamená, že jeho podstatou je zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu.
105. Je třeba předeslat, že pro posuzování této otázky byla významná i časová působnost trestních zákonů, tj. kterého trestního zákona účinného od spáchání činu do vydání napadeného rozsudku je namístě použít. Soudy správně aplikovaly zákon účinný v době činu, tedy trestní zákon č. 140/1961 Sb., neboť později účinný zákon by nebyl pro obviněného příznivější (§2 odst. 1 tr. zákoníku, §16 odst. 1 tr. zák.). Jde tedy zejména o výklad §29 odst. 3 tr. zák., který stanoví podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí tak, že tento trest může soud uložit pouze pachateli, který spáchal některý ze zde vyjmenovaných trestných činů, mimo jiné trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., a to za podmínek, že a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
106. Nejde přitom o původní znění §29 odst. 3 tr. zák. Do 31. 12. 2001 trestní zákon vyžadoval kumulativní naplnění podmínek (krom splnění dalších zákonných podmínek), že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti a (zároveň) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Ke změně došlo zákonem č. 265/2001 Sb., na základě něhož jsou od 1. 1. 2002 uvedené dvě podmínky v zákoně pojaty alternativně, tj. postačí (za splnění dalších zákonných podmínek) splnění pouze jedné z nich. V důvodové zprávě k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se ke změně podmínek uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí uvádí: „Obdobně se upravuje i ustanovení §29 odst. 3, které stanoví podmínky pro výjimečný trest na doživotí, kdy u pachatelů mimořádně závažných trestných činů se smrtelným následkem způsobeným úmyslně nebylo možno uložit trest na doživotí, i když to vyžadovala účinná ochrana společnosti, neboť jen velmi obtížně lze dovodit i splnění podmínky (dosud kumulativně stanovené), že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, kdy se v praxi jedná o obtížně stanovovanou prognózu na základě psychiatrických a psychologických znaleckých posudků. Proto se navrhuje, aby postačilo mimo podmínek stanovených v návětě a v písm. a) §29 odst. 3 splnění jen jedné z těchto podmínek, a to buď, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, anebo že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.“ Zbývá dodat, že i nyní účinný trestní zákoník v §54 odst. 3 písm. b) stanoví uvedené dvě podmínky alternativně, nikoli kumulativně. Není tudíž důvod uvažovat o jeho aplikaci na základě ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku jako zákona pro obviněného příznivějšího.
107. V nyní posuzované věci nebylo tedy na překážku uložení doživotního trestu odnětí svobody, že odvolací soud v odst. 75. odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že neshledává za naplněnou alternativní podmínku spočívající v tom, že „není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let“, neboť resocializace obviněného není zcela vyloučena, trestných činů se dopustil v relativně mladém věku 34 a 40 let, předtím nebyl soudně trestán a z výkonu vazby i trestu odnětí svobody je převážně kladně hodnocen. Odvolací soud dovodil a odůvodnil naplnění druhé alternativní podmínky, tj. že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti.
108. Předmětem námitek vztahujících se k důvodu dovolání podle §265b odst. 2 tr. zákoníku může být především samotný výrok o trestu, např. neexistence mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti činu pro společnost [§29 odst. 3 písm. a) tr. zák.] nebo nesplnění požadavku, aby uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžadovala účinná ochrana společnosti nebo aby nebyla naděje na nápravu pachatele mírnější alternativou výjimečného trestu [§29 odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Rozsah přezkumu dovolacím soudem při uplatnění tohoto důvodu dovolání je omezen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, publikované pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).
109. Dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. byl tedy dovolatelem uplatněn relevantně, když namítal nenaplnění zákonem vyžadovaných podmínek. Především podle jeho názoru nebyla naplněna podmínka, podle které uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (správně nad patnáct až do dvaceti pěti let). Zejména dovolatel poukázal na absenci podkladu pro závěr, že neexistuje rozumná jistota, že by mírnější trest nebyl způsobilý zajistit dostatečnou nápravu pachatele, neboť jeho resocializace není vyloučena mj. i s ohledem na závěry znaleckých posudků i jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody.
110. Dále je třeba poznamenat, že ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. bude stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. pro společnost mimořádně vysoký s ohledem na zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, tedy takový, který svědčí o zvláštní míře zákeřnosti a brutality pachatele, ve vztahu k okolnostem činu, osobám obětí apod. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je pak zpravidla charakterizována morální bezcitností, zvrhlostí či bezohledným sobectvím pachatele, u kterého způsob provedení činu svědčí o pohrdavém postoji k základním hodnotám, zejména lidskému životu. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek u trestného činu vraždy nespočívá pouze v tom, že pachatel jiného úmyslně zbaví života, neboť tato skutečnost je pojmovým znakem trestného činu vraždy. Proto je k naplnění tohoto znaku současně zapotřebí, aby následek způsobený pachatelem svou intenzitou vybočil z mezí u trestného činu vraždy obvyklých.
111. První alternativně uvedená podmínka podle §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. stanoví, že trest odnětí svobody na doživotí je možno uložit jen tehdy, vyžaduje-li to účinná ochrana společnosti. Je zde tedy zdůrazněn požadavek tzv. generální prevence. Jejím účelem je ochránit společnost před nejnebezpečnější trestnou činností (se všemi s ní spojenými důsledky, včetně hlubokého znepokojení široké veřejnosti), která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty, lze-li zároveň důvodně očekávat, že ani nejcitelnější jiné tresty nebudou s to společnost účinně ochránit. Druhá alternativně stanovená podmínka podle §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., jejímž účelem je především tzv. prevence individuální, spočívá v tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Takový závěr musí vycházet ze znalostí soudu (v době jeho rozhodování) založených na pečlivém zhodnocení osobnosti pachatele, příčin, podmínek a pohnutek jeho trestné činnosti. Přitom je současně nezbytné, aby soud dospěl k určité (rozumné) jistotě (prognóze), že uložení mírnějšího trestu odnětí svobody nepřichází v daném případě v úvahu.
112. Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ obviněného P. N., je zřejmé, že základní podmínka uvedená v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák. byla splněna, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Zjištěný skutkový stav věci, jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, plně odpovídá soudem použité právní kvalifikaci. Dovolatel ostatně v tomto směru žádné námitky nevznesl.
113. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje přesvědčivé argumenty (viz zejm. odstavce 72. až 76.) svědčící pro závěr, že požadované zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí byly u dovolatele splněny. Nejvyšší soud s ohledem na mimořádnost a závažnost posuzované věci přece jen považuje za vhodné některé okolnosti dále rozvést, přičemž připomíná, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za dva zločiny.
114. Co se týče naplnění podmínky podle §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. o mimořádně vysokém stupni nebezpečnosti spáchaného činu, odvolací soud shledal, že zatímco podmínky zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu i zvlášť zavrženíhodné pohnutky byly naplněny, další alternativa v podobě zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku naplněna nebyla.
115. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu spatřoval odvolací soud zejména v tom, že oba trestné činy byly obviněným předem připravené, promyšlené a naplánované. Zatímco v případě usmrcení poškozených M. N. a Z. N. obviněný odklidil jejich těla a částečně se pokusil o úklid místa činu, v případě přípravy vraždy poškozené J. S. uvažoval o více způsobech, přičemž vražedný útok měla provést podle jeho instrukcí třetí osoba. V obou případech se pak nastrčenými stopami snažil svést vinu na jinou osobu. Objektem útoku byl jeho otec ve věku 63 let, jeho manželka ve věku 56 let a jeho teta ve věku 73 let. Způsob provedení činu rovněž charakterizovalo plánování vraždy tety, kterého se dopustil poté, co byl stále stíhán pro usmrcení svého otce a jeho třetí manželky v době, kdy byl z vazby propuštěn na svobodu (viz odstavec 72. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
116. K tomu lze dodat, že zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Především bude záležet v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká je obvykle spojena s tímto trestných činem, nebo v povaze situace, místa činu, okolností apod. Pokud se vezme v potaz výlučně dokonaný trestný čin vraždy směřovaný vůči otci obviněného a jeho manželce, lze dospět k závěru, že se jednalo o čin obzvláště závažný a vymykající se obvyklým měřítkům. Předně je nutno akcentovat skutečnost, že obviněný se na svůj čin předem připravil a vykonal jej plánovitě, před jeho provedením se vybavil smrtícím nástrojem a za účelem usmrcení nic netušících obětí nejprve vypnul v rozvodné skříni hlavní jistič, čímž přiměl svého otce k otevření vstupních dveří domu, načež napadl jak svého otce, tak i Z. N., která mu přispěchala na pomoc, a to opakovanými razantními údery nezjištěným předmětem, zejména vedenými na jejich hlavy, zjevně bez možnosti jakékoli účinné obrany. Oběti byly vystaveny zvláštním fyzickým útrapám, a to i s ohledem na jejich věk. Nadto obviněný usmrtil svého rodiče. Zvolený zákeřný způsob dokládá bezcitnost a brutalitu obviněného. Ze všech okolností případu vyplývá, že předmětný trestný čin byl spáchán zvlášť zavrženíhodným způsobem, při němž obviněný své počínání do detailů naplánoval a beze zbytku a neochvějně realizoval a dokončil, včetně následného odklízení těl a (v mezích možností) stop. Neváhal naložit těla svého zavražděného otce a jeho manželky do kufru jejich auta a odvézt je na neznámé místo a tam je ukrýt.
117. Pohnutku obviněného označil odvolací soud za zvlášť zavrženíhodnou s ohledem na skutečnost, že neváhal plánovat usmrcení své tety ze zištných důvodů i poté, co se dopustil úmyslného usmrcení svého otce a jeho manželky a byl pro to trestně stíhán, z toho téměř dva a tři čtvrtě roku vazebně (viz odstavec 73. odůvodnění jeho rozsudku). V této souvislosti je nutno akcentovat především kontinuální zištný motiv obviněného, svědčící o jeho pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, neboť pojal plán, jak se obohatit i za cenu zmaření lidských životů. Obviněný chtěl docílit majetkového zisku, přičemž své zištné jednání se jal realizovat s plným vědomím jeho následků. Současně lze zdůraznit i bezprecedentní otrlost obviněného, neboť probíhající trestní stíhání pro jinou vraždu (za současného vědomí, že ji spáchal), na něj nemělo v případě dalšího obdobného jednání žádný odrazující vliv.
118. Z hlediska účinné ochrany společnosti jakožto první z alternativních podmínek stanovených v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. bylo zdůrazněno, že obviněný byl schopen po předchozím (poměrně závažném) fyzickém konfliktu s otcem připravit a detailně naplánovat a provést vraždu otce i jeho manželky, včetně následného odklizení těl a pokusu alespoň o částečný úklid místa činu. Nejvyšší soud tuto argumentaci odvolacího soudu akceptuje. Je skutečností, že když vše neprobíhalo podle představ obviněného a když dospěl k závěru, že se mu dvojnásobnou vraždou nepodařilo plně dosáhnout svého zištného cíle, respektive že tento cíl je ohrožen, řešil to tím, že přistoupil k přípravě další vraždy. Tentokrát připravoval vraždu své tety. Uvedené skutečnosti v jejich souhrnu vedly odvolací soud k odůvodněnému závěru, že obviněného je třeba izolovat od zbytku společnosti (viz odstavec 75. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
119. Obviněný měl za to, že pokud jde o hledisko účinné ochrany společnosti, je namístě pouze v případech nejnebezpečnější kriminality, jež velmi negativním a nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty, mezi kterou řadil především organizovaný zločin, teroristické akce apod. Účinná ochrana společnosti však může vyžadovat uložení trestu odnětí svobody na doživotí i tehdy, když došlo (byť jen ojedinělým trestným činem) k hlubokému ovlivnění a znepokojení široké veřejnosti, např. činem tak výjimečně závažným, že se zcela vymyká obvyklým případům. Důrazný postih z hlediska generální prevence vyžadují také závažné případy vražd spáchaných ze zištných pohnutek.
120. V této souvislosti je třeba upozornit, že obviněný spáchal trestné činy směřující proti lidskému životu ve stavu plné příčetnosti a že se jich dopustil jednáním svým charakterem a rozsahem výjimečným a vybočujícím z rámce toho, co je pro trestné činy tohoto typu obvyklé. Jednal způsobem svědčícím o tom, že lidský život je mu lhostejný a ke svému jednání nezaujal kritický postoj. V posuzovaném případě bylo uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí odůvodněno i potřebami generální prevence. Je nutné signalizovat potencionálním pachatelům takto závažné trestné činnosti, že na ni bude reagováno přísnými sankcemi, resp. je třeba, aby společnost dala najevo, že se dokáže prostředky trestního práva chránit i před pachateli takto extrémně společensky nebezpečných činů. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě akceptuje, že v podobných případech mimořádně závažných vražd může být podmínka nutnosti účinné ochrany společnosti naplněna (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 Tdo 48/2012 nebo usnesení Nejvyšší soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1334/2008).
121. Naopak odvolací soud neshledal naplnění druhé z alternativních podmínek podle §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., a to že by nebyla naděje, aby bylo možno obviněného napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Uvedl totiž, že přestože je resocializace obviněného shledávána problematickou, není prakticky vyloučena i s ohledem na věk, ve kterém se trestné činnosti dopustil, a na jeho kladné hodnocení z výkonu vazby i trestu odnětí svobody (viz odstavec 75. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Je třeba připomenout, že obviněný se v dovolání především vymezoval právě proti naplnění této druhé alternativní podmínky a měl za to, že nebyla naplněna. Tento názor je však v souladu se závěrem odvolacího soudu, který rovněž resocializaci obviněného kategoricky nevyloučil. Námitky obviněného tak nejsou způsobilé zvrátit výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V zásadě se totiž míjí s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí se neopíral o alternativní podmínku, že není naděje na nápravu pachatele.
122. Zvlášť zavrženíhodný způsob spáchání obou trestných činů i zvlášť zavrženíhodná pohnutka vedoucí k jejich spáchání vedla odvolací soud k přesvědčení o naplnění mimořádně vysokého stupně společenské nebezpečnosti obviněného. Požadavek účinné ochrany společnosti pak soud vedl k úvaze o nutnosti uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, neboť měl za to, že jsou-li splněny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, nelze neuložení tohoto trestu odůvodnit časovým odstupem od spáchání trestného činu (viz odstavec 76. odůvodnění jeho rozsudku).
123. Výrok o uložení souhrnného výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je v souladu se zákonem. Byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu. Z hlediska uvedených námitek vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
124. Obviněným rovněž deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak z logiky věci neuplatní, neboť uvedený trest (doživotí) nelze uložit mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem a jestliže byly speciální zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí naplněny, nemůže se jednat o takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané trestné činy mohl být obviněnému uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trestní sazbě dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest, jímž se podle §29 odst. 1 tr. zák. rozumí i trest odnětí svobody na doživotí.
125. V této souvislosti obviněný rovněž poukázal na své jednání vůči otci v minulosti, které bylo znalecky vyhodnoceno jako jednání v afektu, přičemž v této trestní věci měl být podle obviněného přibrán znalecký ústav podle §110 odst. 1 tr. ř., jelikož se jednalo o výjimečný, zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. Ani tuto námitku obviněný jednoznačně nepřiřadil k některému z uplatněných dovolacích důvodů, zahrnul ji však do kapitoly nazvané „Nepřiměřenost uloženého trestu“. Námitka je proto zmiňována na tomto místě, i když se primárně vztahuje k rozsahu dokazování. Námitce však nelze přisvědčit. Podle §110 odst. 1 tr. ř. se pro vypracování znaleckého posudku vědeckým ústavem nebo jinou znaleckou institucí musí v každém případě jednat o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. V posuzované věci se však ani nejednalo o situaci existence dvou protichůdných znaleckých závěrů, neboť v této trestní věci byl vypracován pouze znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Bohumilem Navrátilem a PhDr. Pavlem Koldou, včetně jeho doplňku, přičemž oba znalci byli rovněž vyslechnuti u hlavního líčení, a shodně dospěli k závěru, že se v případě posuzovaného skutku nejednalo o nezvládnutelný afekt, a současně vyjádřili svůj nesouhlas se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Pavlem Žádníkem v jiné trestní věci. Závěry znaleckého posudku vypracovaného jmenovaným znalcem v předchozí trestní věci obviněného nelze ostatně i vzhledem ke zcela odlišným okolnostem skutku nijak vztahovat na nyní posuzovanou věc. Prostor pro aplikaci ustanovení §110 tr. ř. tudíž nebyl a nevznikly ani žádné (nevyjasněné) pochybnosti o správnosti znaleckého posudku podaného v této věci ve smyslu §109 tr. ř.
126. Dovolatel dále namítal, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu dvanácti let, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv. K průtahům došlo z důvodu opakovaných pokusů odvolacího soudu o vnucení svého vlastního hodnocení důkazů soudu prvního stupně, nicméně i bez této skutečnosti by délku trestního řízení bylo nutno hodnotit jako naprosto nepřiměřenou. Sám obviněný se na délce trestního řízení nepodílel, nemařil jej ani neobstruoval. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá povinnost kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle názoru obviněného měla být zjevně nepřiměřená délka trestního řízení zohledněna v uloženém trestu. Z toho vyplývá, že obviněný se domáhal toho, aby mu s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení nebyl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tuto námitku lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. podřadit.
127. Nalézací soud v rámci zhodnocení délky trestního řízení (které rovněž v důležitých bodech rekapituloval) akcentoval, že každá trestní věc je individuální s nutností ji posuzovat samostatně, zejména z pohledu, zda došlo při projednávání k neodůvodněným průtahům. Dospěl přitom k závěru, že k záměrným, nedůvodným průtahům nečinností soudu či jeho nedbalou činností nedošlo (viz odstavce 454. až 471. odůvodnění rozsudku). Připustil však, že se jedná již o čtvrté meritorní rozhodnutí, přičemž první tři rozhodnutí byla zprošťující. Nalézací soud měl za to, že nelze považovat za průtahy, pokud soud prvního stupně zaujal rozdílný názor než soud odvolací co do objektivizace průběhu skutkového děje či procesního postupu. Na druhou stranu však připustil, že je to problém státu, který není schopen zajistit pravomocné rozhodnutí v trestní věci přiměřeně rychle.
128. Nalézací soud se také zabýval podmínkami pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na patnáct až dvacet pět let, přičemž v bodě 506. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že by akceptoval státním zástupcem navrhované uložení souhrnného trestu odnětí svobody na doživotí, ovšem dospěl k závěru, že je nutno v rámci ukládání trestu zohlednit délku trestního řízení, což se promítlo v uložení výjimečného trestu odnětí svobody na dvacet pět let podle §29 odst. 2 tr. zák., nikoliv na doživotí podle §29 odst. 3 tr. zák.
129. Odvolací soud však vytkl nalézacímu soudu, že se dostatečně nezabýval zákonnými podmínkami pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí stanovenými v §29 odst. 3 tr. zák. Uzavřel, že pokud jsou splněny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí [které shledal podle §29 odst. 3 tr. zák.], nelze neuložení trestu doživotí odůvodnit časovým odstupem od spáchání trestného činu. Proto obviněnému uložil výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí. Dále zdůraznil ve vztahu k délce řízení, že i z hlediska dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva je otázka přiměřenosti délky projednání konkrétní věci záležitostí posouzení specifických okolností toho kterého případu a nepřiměřenost délky řízení je důvodem především pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady (viz odstavec 36. odůvodnění napadeného rozsudku).
130. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Přiměřenost délky řízení však nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupů příslušných orgánů.
131. Nejvyšší soud si je vědom povinnosti orgánů činných v trestním řízení projednat trestní věci urychleně a bez zbytečných průtahů (§2 odst. 4 tr. ř.), je seznámen s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu na toto téma. Stěží lze pak polemizovat s výtkou obviněného, že délka řízení ve vztahu k posuzovanému trestnému činu vraždy byla neúměrná. V této souvislosti však sehrála významnou roli také skutková a procesní náročnost věci (charakterizovaná větším rozsahem dokazování spojeným s vysoce nadprůměrnou procesní aktivitou obviněného) a od ní se odvíjející objektivní faktory spojené se zrušenými zprošťujícími rozsudky Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Délka trestního řízení byla ovlivněna i tím, že bylo nutné vyčkat právní moci v trestní věci vedené proti obviněnému P. N. u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2017. Lze tedy konstatovat, že ač se na délce řízení nijak zásadně nepodílel obviněný, nebyly rovněž shledány výrazné průtahy v řízení na straně orgánů činných v trestním řízení. Nicméně je nepochybné, že zásadní důvod nepřiměřené délky trestního řízení spočívající v opakovaném vydání vadných zprošťujících rozsudků je důvodem na straně státu, za který obviněnému náleží kompenzace.
132. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda v případě, že jsou naplněny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, lze neuložení tohoto trestu odůvodnit časovým odstupem od spáchání trestného činu, respektive délkou trestního řízení, k čemuž se přiklonil soud prvního stupně.
133. Obecně lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nepřiměřenost délky řízení je důvodem pro spravedlivé zadostiučinění, k němuž může dojít i formou finanční náhrady. Ani nepřiměřená délka trestního řízení nemusí být vždy kompenzována snížením trestu, v úvahu přichází i podle judikatury Ústavního soudu přiznání satisfakce za danou újmu v penězích (viz odstavec 30. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1347/21).
134. Na druhou stranu nelze pominout, že při ukládání trestu je třeba podle situace přihlédnout i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a rovněž k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. To lze dovodit z obecného ústavního požadavku přiměřenosti trestní represe i v případech, kdy je trest ukládán podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., v němž nebyla tato zásada výslovně uvedena (nyní je obsažena v §39 odst. 3 tr. zákoníku). Při zohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání trestného činu, je třeba přihlédnout ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Uplatnění tohoto obecného hlediska pro ukládání trestů přichází v úvahu i v případech, v nichž je řešena otázka uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, byť jinak jsou hlediska uvedená v §31 a násl. tr. zák. (nyní v §39 a násl. tr. zákoníku) v zásadě zahrnuta v zákonných kritériích stanovených pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Případná nepřiměřená délka trestního řízení má být kompenzována primárně přímo v trestním řízení, což má přednost před zadostiučiněním za nemajetkovou újmu v penězích (finanční kompenzací), které lze uložit podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod č. 60/2013 Sb. rozh. obč.).
135. Nejvyšší soud má tedy za to, že – obecně vzato – i v případě ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 3 tr. zák. je nutné vzít v úvahu zmíněná kritéria doby uplynulé od spáchání trestného činu a délky trestního řízení jakožto obecné zásady pro ukládání trestů. Je tudíž nepřesný striktní závěr odvolacího soudu, že pokud jsou jinak splněny zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, nelze neuložení takového trestu odůvodnit časovým odstupem od spáchání trestného činu. Navíc za situace, kdy uložení tohoto trestu není zákonem striktně přikázáno ani v případech, kdy byly jinak splněny všechny zákonné podmínky pro jeho uložení (viz slova „může soud uložit“ v úvodu §29 odst. 3 tr. zák.). Teprve po zhodnocení všech uvedených skutečností je možné dospět k závěru, zda v konkrétním případě je na místě uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí (pokud jsou splněny další podmínky).
136. Zároveň je zřejmé, že neuložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jen z důvodu porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě by z povahy věci přicházelo v úvahu jen v případech zcela výjimečných. Taková forma satisfakce by totiž v těchto případech byla tak zásadní a intenzivní, že jen zřídka by mohla odpovídat míře porušení uvedeného práva. Zpravidla by tuto míru nepřiměřeně převyšovala vzhledem k tomu, jak výrazné „zkrácení“ délky ukládaného trestu by reálně představovala (což platí i v případech, jako je tento, v nichž nebylo rozhodnuto, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává - §29 odst. 1 věta třetí tr. zák., shodně §54 odst. 4 tr. zákoníku).
137. Pokud tyto závěry aplikujeme na projednávanou věc, je nutné konstatovat, že především nelze ignorovat povahu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, neodčinitelný, fatální následek spočívající v usmrcení dvou lidí, navíc ze ziskuchtivé pohnutky. To zvláště v situaci, že obviněný byl již odsouzen za sbíhající se trestný čin přípravy vraždy k trestu odnětí svobody na třináct let (výrok o uložení tohoto trestu byl napadeným rozsudkem zrušen a obviněnému byl uložen souhrnný trest za oba sbíhající se trestné činy), v důsledku čehož úvahy o případné modifikaci trestu ztrácejí na významu a opodstatněnosti. Uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí bylo namístě i přesto, že řízení probíhalo více než dvanáct let. V posuzovaném případě nelze hovořit ani o tom, že by byl obviněný délkou řízení nějak deprimován, když v průběhu řízení pokračoval v naplňování svých zištných cílů přípravou další vraždy. Nejvyšší soud délku řízení vzal v úvahu a dospěl k závěru, že nemůže vést k uložení jiného trestu, a to ani výjimečného trestu odnětí svobody na 25 let, který původně uložil nalézací soud. Za tohoto stavu nelze reálně uvažovat o tom, že zásah do osobní svobody obviněného není proporcionální v souvislosti s délkou řízení. V daném případě tak nepřichází v úvahu jiná než majetková satisfakce za nepochybné porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě.
138. Také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K námitce odnětí zákonnému soudci
139. V rámci dalších námitek obviněný tvrdil, že byl odňat svému zákonnému soudci. Předně poukazoval na opakované zrušování zprošťujících rozsudků Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z důvodu prosazování údajně vlastního hodnocení důkazů vrchním soudem a dále zpochybňoval usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 19/2015-45057, kterým byl zrušen třetí zprošťující rozsudek a podle §262 tr. ř. bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle obviněného neexistovaly bezpochybné důvody, aby byl odňat svému zákonnému soudci. Současně byl připraven o účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, neboť bylo zřejmé, že odvolací soud je pevně rozhodnut prosadit svůj právní názor na věc a akceptovat toliko odsuzující rozsudek. Posuzovanou věc obviněný označil za velmi podobnou jiné trestní věci, a to kauze Tempel proti České republice, kterou posuzoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12,
140. Pokud jde o uvedenou námitku, do jisté míry by ji bylo možno podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat mimo jiné tehdy, jestliže ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Obsazením soudu se rozumí i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povolání podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce. V této souvislosti nelze pominout, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. však, jak bude rozvedeno dále, nedošlo.
141. Jelikož námitky obviněného směřovaly proti postupu odvolacího soudu v rámci jeho kasačních rozhodnutí, v nichž měl nepřípustně zasahovat do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nakonec si postupem podle §262 tr. ř. (prostřednictvím změny senátu) vynutit na soudu prvního stupně rozhodnutí odpovídající jeho představě o vině obviněného, Nejvyšší soud nejprve připomíná důvody, které odvolací soud vedly k jeho opakovaným kasačním rozhodnutím a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
142. V prvním kasačním rozhodnutí odvolací soud označil rozsah dokazování za dostačující, přičemž dospěl k závěru, že v napadeném rozsudku obsažené hodnocení důkazů se závěrem, že se skutek stal a za usmrcení poškozených není odpovědná jiná osoba než obviněný nebo H. N., splňovalo požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Upozornil však na skutečnost, že se nabízelo daleko přesnější vymezení doby, kdy došlo ke spáchání předmětného jednání (s ohledem na vypořádání se s obhajobou obviněného, že se činu nemohl dopustit, protože elektronicky komunikoval s určitými osobami). Dále nebylo zjevné, jak nalézací soud hodnotil provedený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobě obviněného. Odvolací soud upozornil rovněž na skutečnost, že obviněný měl jak motiv, tak psychické i fyzické předpoklady k provedení skutku ve srovnání s H. N. s ohledem na její věk i značné zdravotní potíže. Současně považoval za nutné vážit i zjištění, kdo měl prostředek umožňující vstup do domu. Uzavřel pak, že skutkový základ věci neposkytoval prostor pro to, aby bez hlubšího rozboru důkazní situace bylo rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby.
143. Druhým kasačním usnesením odvolací soud připomněl, že platí zásada §2 odst. 6 tr. ř. a odvolací soud nemůže napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Odvolací soud může vytýkat, že nalézací soud důkaz provedl, ale nehodnotil, že důkaz hodnotil, ale neprovedl, nebo že hodnocení není v souladu se zásadami formální logiky, tedy je v rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž důkazy je nutno hodnotit nejen jednotlivě, ale i v jejich souvislostech. Z tohoto pohledu nemohl odvolací soud závěry nalézacího soudu, že nelze dospět k závěru, zda obviněný či H. N. čin spáchali společně nebo samostatně, plně akceptovat. Poukázal na fakt, že trestní odpovědnost by bylo možno vyvodit i v případě závěru, že se obviněný dopustil trestné činnosti s další osobou. Proto bylo třeba posoudit, zda existující důkazní situace připouští možnost, že se činu dopustila jen H. N. Byly zmíněny širší aspekty, ke kterým mělo být při hodnocení věci přihlédnuto, nicméně odvolací soud postrádal vyložení úvah nalézacího soudu v těchto souvislostech. Připomněl, že šlo o dynamický úrazový děj (zápas o život, ve kterém je pravděpodobnějším agresorem muž než starší, zdravotně handicapovaná žena), přičemž tento poznatek je nutno vnímat v návaznosti na další zjištění, neboť ač oba obvinění vykazovali znaky agrese, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vyplývá, že H. N. vykazovala spíše agresi verbální, zatímco obviněný verbální i fyzickou. Dále existovala zjištění potvrzující schopnost obviněného jít se svým otcem do přímé fyzické konfrontace, což u H. N. zjištěno nebylo. V tomto světle nebyl odpovídající závěr o způsobilosti obviněných usmrtit poškozené. Současně bylo potřeba přihlédnout k motivu činu. Důležitý je rovněž fakt, že obviněný nevypovídal pravdu, neboť tato skutečnost svědčí o tom, že lže, což je v souladu se závěry znaleckého posudku, a tyto poznatky je třeba mít na zřeteli v rámci hodnocení jeho obhajoby jako celku. S ohledem na shora řečené odvolací soud zdůraznil, že nalézací soud má při hodnocení důkazní situace postupovat důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž nejde jen o „vlastní přesvědčení“, ale o to, aby důkazy byly váženy pečlivě, ve všech okolnostech případu, nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Hodnocení nalézacího soudu nasvědčuje tomu, že důkazy hodnotí spíše jednotlivě na úkor jejich hodnocení v souhrnu.
144. Z dalšího, v pořadí třetího kasačního usnesení Vrchního soudu v Olomouci ( ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1To 19/2015-5057) vyplývá, že setrval na závěru, že těžiště jeho přezkumné povinnosti spočívá v posouzení správnosti hodnotícího postupu nalézacího soudu. Vzhledem k doplněným materiálům státního zástupce šlo také o posouzení rozsahu provedeného dokazování podle §2 odst. 5 tr. ř. Stále pak zůstala nezodpovězena otázka, zda existující důkazní situace svědčí o variantě (respektive připouští reálnou možnost), že činu se dopustila samostatně H. N. Opět bylo poukázáno na shora rozvedené širší souvislosti důkazní situace, nezvážení existence motivu u obviněného, jakož i faktu, že v průběhu trestního řízení prokazatelně lhal. Odvolací soud také vyjádřil svůj názor na procesní použitelnost protokolu o ohledání místa činu a postup krajského soudu označil za vadný, pokud k poznatkům plynoucím z protokolu a navazujícím důkazům nepřihlížel. Současně byl napadený rozsudek shledán vadným také z důvodu vadného (zčásti opakovaného) postupu nalézacího soudu. Ten nebyl při svém rozhodování schopen vymezit ta skutková zjištění, která by mohla tvořit dostatečný podklad pro závěr o vině konkrétní osoby. Odvolací soud vyslovil své přesvědčení, že hodnocení důkazní situace v této věci je záležitostí citlivou na posouzení dílčích skutečností, přičemž nalézací soud by se v případě nového projednání ve stejném složení senátu mohl s těmito otázkami jen stěží adekvátně vypořádat, když k řadě dílčích skutečností se v minulosti vyjádřil způsobem, jenž byl odvolacím soudem označen za nepatřičný až za nespravedlivý. Odvolací soud dále konstatoval, že názor o procesní nevyužitelnosti výsledků provedených ohledání místa činu a na ně navazujících důkazů naznačuje možnost jistého až „destrukčního“ přístupu nalézacího soudu k důkazní situaci, což odůvodňuje oprávněnost obavy, že jeho další rozhodování ve věci může být ovlivněno jeho již dříve zaujatými postoji. Hodnocení nalézacího soudu musí vycházet z obsahu všech zákonně provedených důkazů a přitom musí odpovídat také zásadám obecné logiky. Za plného vědomí výjimečnosti takového postupu rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §262 tr. ř., neboť nalézací soud svým předcházejícím přístupem k věci založil oprávněnou domněnku o své zatíženosti vlastními závěry dříve ve věci učiněnými a tím o nemožnosti ve věci spravedlivě rozhodnout.
145. Lze dodat, že proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci obviněný podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nepravdivé je tvrzení dovolatele, že se Ústavní soud v tomto usnesení předmětnou námitkou (tj. zákonností a ústavností postupu podle §262 tr. ř.) vůbec nezabýval. Naopak, Ústavní soud ji přezkoumal a neztotožnil se s ní. V citovaném usnesení mimo jiné uvedl, že o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle §262 tr. ř., jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Tak by tomu bylo zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 tr. ř. náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, či ze dne 15. května 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08). Ústavní soud uzavřel, že k takovým pochybením v projednávaném případě nedošlo. Zrekapituloval podrobné odůvodnění odvolacího soudu a dále uvedl:
146. „Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vady, které by mohly být důvodem pro jeho kasaci. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud náležitě vysvětlil, proč považoval za nutné rozhodnout podle §262 tr. ř., přičemž uvedl zcela konkrétní výhrady k důkaznímu postupu nalézacího soudu (srov. str. 7-9 napadeného rozhodnutí), a dále zdůraznil, že postup podle §262 tr. ř. zvolil až poté, co dospěl k závěru, že nalézací soud ani v případě nového projednání a rozhodnutí věci ve stejném složení senátu nebude s to rozhodnout nestranně, bez zatížení svými předchozími postoji ve věci a tedy ani hodnotit důkazy tak, jak předvídá §2 odst. 6 tr. ř. Takový závěr odvolacího soudu Ústavní soud nepovažuje za svévolný či nedostatečně odůvodněný.“
147. S vědomím výše uvedeného se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s výtkami obviněného. Odvolací soud zjevně neuděloval soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při následném hodnocení důkazů, což by byl postup nepřijatelný a odporující i ústavně zaručenému právu obviněného na nezávislý soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i zásadě volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud toliko shledal hodnocení důkazů jako odporující zásadě vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř. P odstatné pak je, že samostatně nehodnotil důkazy bez jejich provedení a nečinil definitivní důkazní ani skutkové závěry, neboť to je úkolem nalézacího soudu. V posuzovaném případě byl však nucen opakovaně připomínat, aby nalézací soud vůbec všechny podstatné důkazy vzal v úvahu.
148. Zákon a judikatura přitom nevylučují, aby se odvolací soud mohl vyjadřovat k hodnocení důkazů nalézacím soudem, právě naopak. Odvolací soud může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže odvolací soud rozhodnutí zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Na druhé straně nelze souhlasit s dovolatelem, že pokud odvolací soud neprovedl ve věci žádné důkazy, je „vázán“ hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně, a že z rozsudku ESLP ve věci Tempel proti České republice vyplývá, že „podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemá odvolací soud oprávnění vytýkat soudu prvního stupně hodnocení důkazů nebo skutková zjištění“. Takové tvrzení dovolatele je zavádějící, neboť závěry ESLP v uvedené věci výrazně zkresluje a vytrhává z kontextu. ESLP to zmínil v souvislosti s tím, že odvolací soud nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině obviněného, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. S tím lze souhlasit, avšak znovu je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně je oprávněn a povinen zabývat se v rámci postupu podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumáváním toho, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Odvolací soud, i když sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti, na základě čehož konstatuje neslučitelnost přezkoumávaného rozhodnutí s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Může v takovém případě vytknout vady hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.).
149. Nejvyšší soud poukazuje v této souvislosti na nesprávnou praxi některých odvolacích soudů, které (často s poukazem na ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. založeném na nepřesném výkladu tohoto ustanovení) uvádějí, že hodnocení důkazů je „doménou“, „výsostným právem“ apod. soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán. Některé zase (zaměňujíce odvolací a dovolací řízení) konstatují, že neshledaly „extrémní rozpor“ mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pročež nemohou do skutkových závěrů soudu prvního stupně zasáhnout. Taková argumentace je v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně. Jasně to vyplývá mimo jiné z §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.
150. O vázanosti hodnocením důkazů soudem prvního stupně hovoří ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění. Tato vázanost se vztahuje na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§259 odst. 3 tr. ř.), tj. nevrací věc podle §259 odst. 1 tr. ř. Ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. se uplatní až po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy až poté, co odvolací soud přezkoumá hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá je vadným, ovšem jen pokud pak sám ve věci rozhoduje. Jestliže naopak na základě závěru o vadném hodnocení důkazů věc vrátí soudu prvního stupně, sám odvolací soud nemění ani nedoplňuje skutková zjištění. Nelze mu tudíž vytýkat porušení §263 odst. 7 tr. ř., nýbrž leda to, že se snažil prosadit vlastní, jiné hodnocení důkazů, a nereagoval pouze na vadné hodnocení důkazů soudem prvního stupně (blíže viz Hrachovec, P.: Vázanost odvolacího soudu v trestním řízení tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Advokátní deník, 5. 2. 2021). Odvolacímu soudu lze tedy v případech postupu podle §259 odst. 1 tr. ř. vytýkat zrušení rozsudku bez zákonného důvodu podle §258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř., nikoli porušení §263 odst. 7 tr. ř. To je významné konstatování, neboť na něm si lze dobře uvědomit, že pečlivé přezkoumání hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je podstatnou součástí a mnohdy těžištěm činnosti odvolacího soudu.
151. Námitky dovolatele týkající se zrušení zprošťujících rozsudků úzce souvisejí s námitkami vztahujícími se k aplikaci §262 tr. ř. Naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. však není, jestliže odvolací soud aplikoval §262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že mu odvolací soud opakovaně (a bezvýsledně) vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z §2 odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Pokud byly důvody pro aplikaci §262 tr. ř. zřetelné, zřejmé a bezpochybné, nejde ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
152. Postup podle §262 tr. ř. je legitimním prostředkem, byť použitelným jen v mimořádných situacích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Odvolací soud si byl dobře vědom výjimečnosti postupu podle §262 tr. ř. Jak je patrné z výše uvedené rekapitulace průběhu řízení a zejména z obsahu jednotlivých rozhodnutí soudů v této věci, soud prvního stupně přes konkrétní výtky odvolacího soudu opakoval ve svých rozhodnutích stejné nedostatky a pokyny odvolacího soudu plnil zcela nedostatečně. Za takové situace se řízení stává nehospodárným, ale především se také neúměrně prodlužuje.
153. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že danou otázku pečlivě zvažoval zejména s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci č. 44151/12 (Tempel proti České republice). Významné je zde ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., které odvolacímu soudu ukládá zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nemůže odvolací soud uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn (a to ani kdyby sám provedl celé dokazování znovu). Podle §259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně, jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Z toho plyne, že pokud soud prvního stupně vynese zprošťující rozsudek, aniž učinil jasná zjištění a vypořádal se se všemi podstatnými okolnostmi, je odvolací soud povinen takový rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
154. Podle §262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně v jeho obvodě. Judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu dosud nezpochybnila soulad ustanovení §262 tr. ř. s ústavním pořádkem České republiky, ačkoli toto ustanovení představuje jeden z průlomů do ústavní zásady zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
155. Je nepochybné, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
156. Na uvedeném ústavním principu však nelze trvat absolutně, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce), jenž má ve věci rozhodovat. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. ř. a dále o postup odvolacího soudu dle §262 tr. ř. Rozhodnutí podle §262 tr. ř. je svou povahou podobné odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. a musí být podloženo obdobnými důležitými důvody, pro jejichž posouzení je základním kritériem dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučení jakýchkoli pochybností o nestrannosti soudu. Takové důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a musí být založeny na mimořádných, výjimečných okolnostech. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015, bylo dále připomenuto, že ustanovení §262 tr. ř. je nutno vykládat v souvislosti s ustanovením §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení §262 tr. ř. je v některých případech v podstatě jedinou možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se tak bezúčelnému prodlužování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení přitom musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.
157. Ústavní soud vyložil podmínky odnětí a přikázání věci jinému senátu (resp. samosoudci) podle §262 tr. ř. například ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, kde v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedl, že postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení je možné považovat za ústavně konformní pouze tehdy, jestliže je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat například o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád. Odvolací soud proto například může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud rovněž není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Svůj postup podle §262 tr. ř. je odvolací soud povinen náležitě odůvodnit, přičemž nedodržení tohoto postupu, stejně jako uvedení důvodů evidentně nepřípadných, by bylo nutno považovat za projev libovůle.
158. V případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro skutkové vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obviněného vinným, je situace vzhledem ke konstrukci odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obviněného uznat vinným (ani po vlastním provedení dokazování) nemůže [§259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Všechna tato obecná východiska jsou podrobným a přehledným způsobem shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a Nejvyšší soud z nich vycházel i v nyní posuzované věci. Nepovažuje tato východiska za odporující závěrům zmíněnému rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.
159. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze z citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dovodit nedostatky současné zákonné úpravy daného institutu, tj. §262 v českém trestním řádu, respektive jeho nesoulad s ústavním pořádkem České republiky. Při aplikaci tohoto ustanovení je však nutno trvat na jeho výjimečnosti a nutnosti řádného odůvodnění. Jeho použití v konkrétních případech podléhá kontrole zejména prostřednictvím mimořádných opravných prostředků (dovolání, stížnost pro porušení zákona), případně ústavní stížnosti. Právní řád České republiky poskytuje dostatečný prostor pro individuální uvážení odvolacích soudů a pro zabránění nadužívání daného institutu.
160. Současně je třeba zdůraznit, že v určitých výjimečných případech musí být zachována procesní možnost řešit vyložené excesy soudu prvního stupně i v otázkách hodnocení důkazů a skutkových zjištění (tj. nejen v otázkách právního posouzení), pokud k nim dochází opětovně bez respektu k obsahu důkazů a k rozhodnutí soudu vyššího stupně. Jestliže soud (soudce) není vůbec ochoten nebo schopen zhodnotit důkazy v jejich úplnosti v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a vypořádat se se všemi podstatnými okolnostmi, jestliže se postup a úvahy nalézacího soudu zcela vymykají pravidlům logiky a zásadám správného uvažování, takže to vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudu nebo o jeho schopnosti ukončit řízení způsobem, který by mohl být v právním státě akceptován, odvolací soud nemá jinou možnost (pokud chce dostát své zákonem uložené přezkumné povinnosti), než po zrušení rozsudku – aniž by dával závazné pokyny k tomu, jak má nalézací soud vyhodnotit důkazy – nařídit projednání věci jiným soudcem či v jiném složení senátu. Je logické, že k popsaným situacím bude docházet spíše v případech důkazně složitějších, v nichž skutkové závěry musí být založeny na pečlivém vyhodnocení (často většího množství) důkazů, zpravidla nepřímých, a to v jejich souhrnu.
161. V citovaném rozsudku ve věci Tempel proti České republice Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 6 odst. 1 Listiny, tedy porušení práva na spravedlivý proces, a to z pohledu spravedlnosti řízení jako celku. Existují však významné odlišnosti případu posuzovaného Evropským soudem pro lidská práva od případu nyní přezkoumávaného, což svědčí o nutnosti individuálního posuzování konkrétního řízení. Ve věci posuzované Evropským soudem pro lidská práva bylo rozhodováno soudy obou stupňů vícekrát, celkem pětkrát. Ustanovení §262 tr. ř. aplikoval odvolací soud opakovaně. Poté, co soudní senát téhož soudu prvního stupně, avšak v novém složení, znovu opakovaně rozhodl o zproštění stěžovatele obžaloby, rozhodl odvolací soud tak, že i čtvrtý zprošťující rozsudek zrušil a nařídil, aby ve věci rozhodl jiný soud prvního stupně v jeho obvodu (pro takový výjimečný postup zákon v §262 tr. ř. ještě zvlášť zdůrazňuje nutnost existence důležitého důvodu). Ten poté v „pátém řízení“ uznal stěžovatele vinným, což pak potvrdil i odvolací soud. Nejvýznamnější rozdíl ale Nejvyšší soud shledává v tom, že v onom řízení byla posuzována stále především otázka věrohodnosti jednoho klíčového svědka, na kterou měly soudy prvního a druhého stupně odlišné názory. Přitom odvolacímu soudu bylo vytknuto, že své odlišné názory na věrohodnost svědka prosazoval, aniž by jej sám vyslechl. Odvolací soud přitom ani neuvedl žádný důvod, kterým by vysvětlil své rozhodnutí uvedeného svědka nevyslechnout, ačkoli vyřešení sporné otázky věrohodnosti svědka nezbytně záviselo na pozorování svědka při výslechu. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že procesní postup uplatněný odvolacím soudem v dané věci mohl vést v důsledku k tomu, že soud prvního stupně (jemuž bylo nakonec nařízeno projednání věci) považoval rozhodnutí o stěžovatelově vině za jediné možné rozhodnutí, které odvolací soud bude akceptovat a řízení se jím ukončí.
162. Z průběhu řízení v nyní posuzované věci výše podrobně popsaného vyplývá, že zde je situace zásadně odlišná. Odvolací soud v nyní projednávané trestní věci nedospěl k vlastním skutkovým zjištěním, aniž by sám ve věci zopakoval provedené, popřípadě provedl nové důkazy (§259 odst. 3 tr. ř.). Naopak, odvolací soud opakovaně upozorňoval soud prvního stupně, že bylo nutno hodnotit větší množství důkazů a okolností, a to v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. B ylo nutno hodnotit větší množství důkazů a okolností, z nichž prakticky žádné by samy o sobě nemohly vést k závěru o vině obviněného. Všechny bylo třeba hodnotit v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. To (mimo jiné) nalézací soud nečinil, což mu odvolací soud v kasačních rozhodnutích vytýkal. Přitom se samozřejmě vyjadřoval i k obsahu důkazů. Bez toho by však nemohl splnit svou přezkumnou povinnost. Nelze požadovat, aby odvolací soud v rámci této přezkumné povinnosti důkazy (důkazní prostředky) nejprve provedl, a teprve poté se mohl vyjádřit k jejich obsahu. To by v podstatě eliminovalo jeho možnost přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. V daném případě nebylo potřebné a průběhu řízení by nijak neprospělo, pokud by odvolací soud některé vybrané, respektive všechny důkazy sám znovu prováděl.
163. Nejvyšší soud tedy při plném respektu ke shora citovanému rozsudku Evropského soudu pro Lidská práva uzavírá, že z tohoto rozsudku nelze dovodit obecnou nepřípustnost existence a aplikace §262 tr. ř. v českém právním řádu a že je vždy nutno tuto otázku posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Z výše rozvedeného podrobného výkladu a z obsahu rozhodnutí soudů v této věci vyplývá, že ve zde posuzovaném případě šlo o nerespektování elementárních logických pravidel původně ve věci rozhodujícím senátem, který zjevně nebyl schopen nebo ochoten ve věci rozhodnout na základě zhodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tj. po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud neměl jinou možnost, než na takový postup vybočující z pravidel trestního řízení a vykazující prvky libovůle reagovat postupem podle §262 tr. ř. Výtky odvolacího soudu byly i v předchozích kasačních rozhodnutích dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, čím nalézací soud nedostál požadavku na řádné a objektivní zhodnocení důkazů. Odvolací soud nalézacímu soudu neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, ale byl nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny podstatné provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutkové závěry nalézacího soudu, jež vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly v evidentním nesouladu s obsahem provedených důkazů a snahou odvolacího soudu bylo, aby takový nesoulad byl odstraněn.
164. Nejvyšší soud tudíž považuje závěry odvolacího soudu týkající se aplikace ustanovení §262 tr. ř. za odůvodněné a ústavně souladné a jeho postup za neodporující právu obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny ani jeho právu na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
165. Konkrétní vady v postupu nalézacího soudu uvedl odvolací soud v každém svém kasačním rozhodnutí a rovněž shrnul v dovoláním napadeném rozsudku (viz zejm. odstavce 21. až 23.). Postup podle §262 tr. ř. pak odvolací soud nařídil proto, aby bylo dosaženo takového hodnocení důkazů, při kterém se nalézací soud objektivně vypořádá se všemi skutečnostmi pro rozhodnutí významnými a jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. se budou řídit zásadami formální logiky, a nikoliv proto, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí nalézacího soudu, shodného s míněním odvolacího soudu, jak se domníval obviněný. Vzhledem k tomu, že šlo již o třetí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byly opakovaně zjištěny obdobné vážné nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně zjevně selektivního hodnocení důkazů vykazujícího prvky libovůle, nezbylo odvolacímu soudu než konstatovat, že si soud prvního stupně bez hlubších úvah na věc utvořil předsudečný náhled, který nemíní opustit. Soud druhého stupně výslovně poukázal na setrvalost v postupu soudu prvního stupně i přes jím již vícekrát vyslovené pokyny. Na rozhodnutí o nařízení projednání věci senátem v jiném složení je nutné nahlížet jako na vyvrcholení určitého procesu, s přihlédnutím k dříve vydaným usnesením soudu druhého stupně. Současně je zřejmé, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zneužití tohoto institutu, tedy zejména ukládání pokynů k tomu, jak mají být konkrétní provedené důkazy hodnoceny či snaha o dosažení jiného rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16).
166. Nejvyšší soud nemohl odhlédnout ani od výše zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16, v němž se Ústavní soud touto otázkou zabýval, neztotožnil se s předmětnou námitkou obviněného a neshledal v postupu odvolacího soudu vady.
167. Nejvyšší soud tedy žádný dovolatelem tvrzený deficit v posuzované věci neshledal. Důvodně byl aplikován §262 tr. ř., tento postup byl soudem také náležitě odůvodněn, což znamená, že ve věci rozhodoval náležitě obsazený soud a obviněný nebyl poškozen na svém právu na zákonného soudce ve smyslu zejména čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto nejsou tyto námitky obviněného opodstatněné.
168. Obviněný také zpochybňoval přesun trestní věci ke Krajskému soudu v Ostravě s tím, že rozhodovat měl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci pouze v jiném složení senátu a mělo být procesním způsobem rozhodnuto o vyloučení Mgr. Eduarda Ondráška.
169. Především nelze přisvědčit názoru obviněného, podle něhož byla nepřípustně vyložena formulace „v jiném složení senátu“ extenzivním způsobem jako „v jiném senátu“. Z podstaty věci a v souladu se soudní praxí z učiněného výroku vyplývá, že věc nově projedná a rozhodne o ní jiný senát téhož soudu. Ostatně i dovolatelem uváděná komentářová literatura i odstavec 1. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uvádí, že není vyloučeno, aby se nového projednání a rozhodnutí věci účastnil některý z členů původního senátu, v takovém případě je však nutno výrok rozhodnutí odvolacího soudu přesně specifikovat ( srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3109). K takové specifikaci ovšem v nyní projednávané věci nedošlo. Proto nelze souhlasit s výkladem dovolatele, podle kterého měla být i po zrušujícím rozhodnutí věc projednána senátem 29 T pod předsednictvím JUDr. Vladimíra Hendrycha za změny některého nebo obou přísedících. Výtka obviněného je neopodstatněná, neboť k projednání věci došlo v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu zjevně v jiném složení senátu, než bylo složení senátu původního.
170. Obdobně Nejvyšší soud neshledává důvodnou ani námitku stran vyloučení Mgr. Eduarda Ondráška, ke kterému údajně došlo ustanovením rozvrhu práce. Podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce se do oddělení 28 T, jehož byl jmenovaný předsedou senátu, nepřidělovaly trestní věci, v nichž působila jako státní zástupkyně jeho manželka JUDr. Alice Ondrášková. Ta ve věci podávala obžalobu. Proto nepřicházelo v úvahu, aby věc tento senát projednával. Takové ustanovení rozvrhu práce opodstatněně předchází situacím, které by mohly vnášet pochybnosti o nestranném rozhodování uvedeného senátu, neboť z vykonávání úkonů trestního řízení je mimo jiné vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat (srov. §30 odst. 1 tr. ř.). Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce by v takových případech byly s ohledem na jejich rodinný poměr vždy vyvolány. To patrně vedlo k zařazení uvedeného ustanovení do rozvrhu práce. Dovolatel však zaměňuje a směšuje otázku pravidel stanovených rozvrhem práce s otázkou vyloučení soudce. Ta je nastolena až v případě, že konkrétní věc připadne na základě rozvrhu práce konkrétnímu soudci, o jehož vyloučení pak jde. V posuzované věci bylo postupováno v souladu s rozvrhem práce a nedošlo k netransparentnímu určení soudního senátu, aby tím bylo popřeno právo obviněného na zákonného soudce. Je v pravomoci soudu (jeho předsedy) stanovit rozvrhem práce pravidla přidělování věcí jednotlivým soudcům (senátům). Pokud je tímto způsobem jasně a předem určeno, který soudce bude ve věci rozhodovat, takže již v době nápadu věci na soud je tato skutečnost nepochybná, nelze hovořit o porušení práva na zákonného soudce, ať už jsou rozvrhem práce konkrétně stanovená pravidla jakákoliv (ať už se týkají např. specializací nebo pravidel o připadnutí či nepřipadnutí určitých předem jasně identifikovatelných věcí určitému soudci). Proto ani s námitkou obviněného týkající se nepřidělení věci Mgr. Eduardu Ondráškovi nelze souhlasit.
K ostatním námitkám dovolatele
171. Obviněný dále namítal, že v jeho trestní věci rozhodovaly místně nepříslušné soudy, neboť v přípravném řízení měl rozhodovat Okresní soud v Přerově, nikoliv Okresní soud v Olomouci a v prvním stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, nikoliv Krajský soud v Ostravě. V rámci dovolacího řízení však nelze namítat místní nepříslušnost soudu [srov. znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně; tento dovolací důvod navíc obviněný ani neuplatnil]. Uvedené námitky obviněného nejsou podřaditelné pod žádný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
172. Jen pro úplnost lze proto konstatovat, že namítal-li obviněný místní nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci při rozhodování o jednotlivých úkonech v přípravném řízení, není jeho argumentaci možno přisvědčit. Nalézací soud s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, správně dovodil, že tento postup nebyl v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. Podle bodu 120. odůvodnění předmětného nálezu vyslovený právní názor o ústavně konformním výkladu §26 tr. ř. nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována a která proběhla před tímto rozhodnutím, tj. vylučuje se zpětná působnost (viz odstavce 35. až 38. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S totožnou námitkou se pak odpovídajícím způsobem vypořádal rovněž soud odvolací (viz odstavce 26. až 27. odůvodnění jeho rozsudku). Jen na okraj lze poznamenat, že zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, se zabývá změnou místní příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení.
173. Názor o místní nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě obviněný založil na svém přesvědčení, že Krajský soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jsou de facto dva různé soudy, přičemž s pobočkami musí být zacházeno jako s plnohodnotnými soudy. Upozornil také na ustanovení rozvrhu práce, že trestní věci k řízení v prvním stupni v obvodu Krajského soudu v Ostravě s určenou místní příslušností pro pracoviště Olomouc nenapadají na pracoviště Ostrava, a věci tak nelze podle obviněného mezi soudy „přesouvat“. Dovozoval tak závažné porušení rozvrhu práce a při změně místní příslušnosti měla být věc odňata Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci a přikázána jinému soudu.
174. V návaznosti na již výše uvedenou argumentaci k tomu Nejvyšší soud pouze dodává, že příslušnost Krajského soudu v Ostravě byla stanovena podle zákona (§18 odst. 1 tr. ř.) a rozvrh práce soudu na takto zákonem stanovené místní příslušnosti nemůže ničeho měnit, neboť pouze vymezuje, které věci budou projednávány soudci pobočky a které soudci hlavního pracoviště. Podstatné pak je, že se de iure jedná pouze o jeden krajský soud, v jehož obvodu byla zřízena pobočka (srov. §13 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pobočka soudu je vždy pouze pracovištěm soudu, u něhož je zřízena, je jeho organizační součástí (což potvrzuje mj. i platná úprava jmenování do funkce soudce, podle níž je soudce jmenován a přidělen pouze k určitému soudu, přidělování k pobočce je vyloučeno, srov. Kocourek, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 64 až 65). Zákonnou možností (byť výslovně neupravenou rozvrhem práce) pak bylo využití skutečnosti, že podle zákona mohou soudci krajského soudu rozhodovat o věcech z celého soudního kraje a věc tak po vyloučení všech prvostupňových soudců pobočky byla předána hlavnímu pracovišti a přidělena podle pořadí nápadu do senátu 30 T (nalézací soud se této problematice podrobně věnoval v odstavcích 5. až 7. odůvodnění svého rozsudku).
175. Výtka obviněného, že byla porušena zásada ne bis in idem , není s to naplnit žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Nicméně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. předpokládá podání dovolání z důvodu vedení trestního stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání pak nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
176. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala. V jiné trestní věci byl obviněný shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1, §140 odst. 2 tr. zákoníku, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, a dále ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190. Z výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, je zřejmé, že skutek, který je v něm popsán, není totožný se skutkem, který je předmětem nyní projednávané věci. I pokud Nejvyšší soud odhlédne od toho, že obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je třeba zdůraznit, že v projednávané trestní věci nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
177. Obviněný dále namítal svévolné aplikování judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu někdy s účinky pro futuro , zatímco jindy soudy tvrdily, že podle judikátů nelze posuzovat skutkové okolnosti vzniklé před jejich vyhlášením, což označil za nekonzistentní a svévolný postup zakládající vnitřní rozpornost rozhodnutí. Takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
178. Nadto lze poznamenat, že jestliže obviněný vnitřní rozpornost rozhodnutí spatřoval konkrétně v neaplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, a dále ve zpětné aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebylo mu možno ani přisvědčit. Jak již bylo shora rozvedeno, nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 vylučuje jeho zpětnou působnost. Co se týče uplatnění závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, stran provádění domovních prohlídek, tyto Nejvyšší soud shledává přiléhavými, a to z následujících důvodů. Předmětný nález totiž mj. závěry o výslovném neupozornění na neodkladnost či neopakovatelnost úkonu domovní prohlídky v příkazu ani protokolu o domovní prohlídce shrnuje, upřesňuje a doplňuje. Není současně pravdou, že by (tak jak předestírá obviněný) nebyla aplikována judikatura aktuální v době provádění úkonu, přičemž již nalézací soud vysvětluje její vývoj v čase a sjednocení rozhodovací praxe pomocí předmětného plenárního nálezu klonícího se k materiálnímu požadavku neodkladnosti domovní prohlídky provedené v rámci prověřování trestné činnosti (viz odstavec 228. odůvodnění jeho rozsudku), s čímž vyslovil své souhlasné stanovisko i soud odvolací (viz odstavec 38. odůvodnění rozsudku). Lze poukázat na závěry plynoucí i z rozhodnutí mu předcházejících, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, a následně i např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.
179. Některé další námitky obviněného jsou ryze procesního charakteru a proto je nelze podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Nicméně je nutné se jimi zabývat z hlediska práva na spravedlivý proces.
180. Orgány činné v trestním řízení podle názoru obviněného postupovaly v rozporu se zákonem, pokud v rodinném domě na ulici XY provedly ohledání, ačkoli správně měla proběhnout domovní prohlídka. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014, obviněný dovodil, že důkazy zajištěné při ohledání místa činu v rodinném domě poškozených a při ohledání automobilu M. N. byly absolutně neúčinné, neboť ohledání nemohlo nahradit právní institut, k jehož provedení byl nezbytný přesně stanovený zákonný povolovací proces. Tyto důkazy měly být vyloučeny z procesu hodnocení důkazů. Současně bylo prý zasaženo do domovní svobody obviněného a nelze souhlasit s tím, že z existence trvalého bydliště nelze vyvozovat nárok na ochranu domovní svobody.
181. S touto námitkou uplatněnou obviněným opakovaně se již oba soudy nižších stupňů důkladně zabývaly. Pokud bylo provedeno ohledání místa činu ve smyslu §113 tr. ř., nešlo o pochybení, kterým by byl porušen zákon (viz zejm. odstavce 111. až 116. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 28. až 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
182. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014, se nejeví jako přiléhavý, když toto rozhodnutí se zabývá řešením odlišného procesního úkonu. Při pojetí ohledání coby prostředku směřujícího výhradně k odvrácení závažného ohrožení ztráty nebo zničení důkazu významného pro naplnění účelu trestního řízení jej trestní řád nepodmiňuje souhlasem osoby, jíž přísluší vlastnické či jiné právo k nemovitostem. Lze jen zopakovat, že při tomto ohledání byly pouze zajišťovány viditelné stopy, zejména biologické, trasologické, pachové a věcné (některé důkazy pak byly vyřazeny z procesu hodnocení důkazů, viz odstavec 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ohledání sice proběhlo v místech, které lze podřadit pod pojem obydlí, které je podle čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelné, nelze však v tomto případě hovořit o simulovaném úkonu, svým charakterem odpovídajícím domovní prohlídce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1358/2019, publikované pod č. 24/2021 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14).
183. Stran námitky porušení domovní svobody obviněného lze uvést, že v souladu s názorem soudů nižších stupňů i Nejvyšší soud má za to, že užívací právo k předmětné nemovitosti bylo odvozeno od vůle vlastníka M. N., který ji dal najevo tak, že se rozhodl obviněného do domu nevpouštět, natož mu dovolit užívat prostory domu, přičemž obviněný zde prokazatelně dlouhodobě nebydlel a v užívání domu byl omezen. Irelevantní je tudíž skutečnost, zda tam měl obviněný hlášen trvalý pobyt, neboť z přihlášení k trvalému pobytu (jakožto údaji evidenčního charakteru) mu nevyplývají žádná práva k objektu, v němž je trvalý pobyt uváděn, ani k vlastníkovi nemovitosti [viz §10 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel)]. Domovní svoboda obviněného pak nemohla být předmětným ohledáním jakkoli dotčena.
184. Dovolatel namítal také nezákonnost obou domovních prohlídek provedených v jeho bydlišti na adrese XY v Přerově, a to pro celou řadu důvodů, mezi které jmenovitě zařadil absenci předchozího výslechu, absenci razítka soudu na příkazu k domovní prohlídce a vadné označení trvalého pobytu dovolatele. Jednotlivými námitkami vůči domovním prohlídkám se již soudy obou stupňů podrobně zabývaly, přičemž dospěly k závěrům, že ač došlo k určitým pochybením, tato nezakládala neúčinnost provedených úkonů.
185. Je možné připustit pochybení policejního orgánu v tom, že nerespektoval §84 tr. ř. a před vykonáním domovní prohlídky nevyslechl osoby, u nichž se úkon prováděl. Při domovní prohlídce dne 9. 11. 2009 nevyslechl obviněného, pouze H. N., ačkoliv věděl, že v předmětném objektu bydlí oba. Navíc obviněný byl v té době policejnímu orgánu k dispozici, když byl v režimu zadržení. Před domovní prohlídkou provedenou ve dnech 7. až 8. 4. 2010 nebyl vyslechnut ani obviněný ani H. N., přičemž oba měl policejní orgán k dispozici, jelikož byli ve vazbě. Tato pochybení však nebyla podstatnou vadou řízení, aby takový úkon byl procesně nepoužitelný v dalším řízení.
186. Především je nutné konstatovat, že domovní prohlídce dne 9. 11. 2009 byla přítomna a před ní i vyslechnuta H. N. Obviněný P. N. sice přímo před konáním domovní prohlídky vyslechnut nebyl, což lze vnímat jako pochybení policejního orgánu, nicméně byl vyslechnut tentýž den v ranních hodinách jako podezřelý (a to částečně i k otázkám souvisejícím s předmětem výslechu podle §84 tr. ř.), což pochybení policejního orgánu poněkud zeslabuje.
187. V případě druhé domovní prohlídky, která proběhla ve dnech 7. až 8. 4. 2010, nebyl před domovní prohlídkou proveden předchozí výslech ani obviněného P. N. ani H. N., ačkoliv v té době byli dosažitelní, jelikož se nacházeli ve vazbě. Postup policejního orgánu nebyl správný, když pouze poukázal na to, že oba jako obvinění v předcházejícím řízení odmítli vypovídat. Přesto měli být před domovní prohlídkou oba podle §84 tr. ř. vyslechnuti. Nicméně ani v tomto případě absence předchozího výslechu nemá za následek absolutní neúčinnost procesního úkonu včetně zajištěných stop. Je totiž nutné uvést, že H. N. byla podle §84 tr. ř. vyslechnuta alespoň před první domovní prohlídkou, při které uvedla, že v jejich bydlišti „nejsou žádné biologické stopy jejího bývalého muže, nástroj, kterým mohli být napadeni poškození“, přičemž následně již jako obviněná nevypovídala. Navíc u domovní prohlídky dne 7. 4. 2010 byli přítomni oba obhájci obviněných, kteří k průběhu neměli žádných námitek, postup a stanovisko policejního orgánu akceptovali a tudíž jej považovali za zákonný. Je nesporné, že postup policejního orgánu dle §84 tr. ř. u obou domovních prohlídek nebyl bezezbytku dodržen. Se zmíněnou výhradou však domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem. V této souvislosti je možno poukázat na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky (např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem.
188. Tvrzení obviněného, že na příkazu k domovní prohlídce absentovalo razítko soudu, nebylo pravdivé. Chybné uvedení trvalého pobytu obviněného lze považovat za drobnou, nevýznamnou písařskou chybu, když jinak byla osoba obviněného dostatečně identifikována. Nejvyšší soud se zde ztotožňuje s argumentací soudů nižších stupňů a v podrobnostech na ni odkazuje (viz zejm. odstavce 219. až 232. a 242. až 248. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 38. až 39. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
189. K výhradám o vadnosti postupu při provádění domovních prohlídek je třeba uvést, že Nejvyšší soud z hlediska obviněným namítaných vad neshledal v přezkoumávané věci takové nedostatky, které by mohly zakládat porušení pravidel, jež by mohly mít v důsledku negativní dopad na výsledek trestního řízení, nebo že by v něm bylo možné shledat porušení zásad spravedlivého procesu.
190. Obviněný pak paušálním odkazem vyjadřoval své přesvědčení, že všechny významné důkazy získané dne 9. 11. 2009 jsou s ohledem na konstantní judikaturu nepoužitelné, neboť úkony vedoucí k jejich opatření nebyly odůvodněny jako neodkladné nebo neopakovatelné. K této nekonkrétní námitce Nejvyšší soud pouze uvádí, že s ohledem na nálezové okolnosti (krevní stopy před vstupními dveřmi do domu ) v souvislosti s pohřešováním dvou osob bylo nutno provést v domě a posléze i v automobilu poškozeného neodkladný a neopakovatelný úkon – ohledání místa činu, neboť reálně hrozilo nebezpečí zničení stop zde se nacházejících a věcných důkazů. Neodkladnost souvisela především s faktorem času; stopy v materiálním prostředí podléhají snadno změnám s potenciálem ovlivnění jejich vypovídací hodnoty, případně mohlo dojít k jejich podstatnému znehodnocení nebo zničení (viz zejm. odstavec 116. odůvodnění nalézacího soudu). Obdobný závěr pak bylo možno učinit i u první domovní prohlídky v místě bydliště obviněného, která měla zjevně povahu úkonu neodkladného (viz zejména odstavec 228. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 38. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jednalo se tedy o neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř.
191. Lze dodat, že přípravné řízení začíná již sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, anebo hrozí-li nebezpečí z prodlení, provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů (srov. §158 odst. 3 věta první a třetí). Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je nutno přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, přičemž soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2077 ). Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu byly naplněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě (byť je vadou řízení) nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde totiž ve své podstatě o vadu jen formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08).
192. Obviněný velmi obecně namítl nezákonnost odposlechů, aniž by je v dovolání specifikoval, pouze odkázal na č. l. 4308 trestního spisu. Konstatoval-li, že odposlech jeho osoby byl v této trestní věci nezákonný, taková jeho argumentace nemohla obstát. Nejvyšší soud se totiž může v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Zmíněným odkazem se proto Nejvyšší soud nijak nezabýval a nad rámec pouze poukazuje na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které se s námitkou nezákonnosti záznamu o sledování obviněného provedeného ve smyslu §158d odst. 1, odst. 2 tr. ř., na které obviněný poukazuje na č. l. 4308 trestního spisu, již odpovídajícím způsobem vypořádaly (viz zejm. odstavce 105. až 107. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 42. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
193. Obviněný měl dále za to, že zajištěné daktyloskopické stopy a DNA vzorky jsou procesně nepoužitelné, neboť byly odebrány podle zákona o policii, a nikoli podle trestního řádu. V této souvislosti také uvedl, že žádost o provedení identifikačních úkonů ze dne 30. 10. 2017 (správně 9. 11. 2009) na č. l. 6389 je antedatované falzum. Nicméně nalézací soud dospěl k závěru, že všechny srovnávací vzorky obviněného byly zajištěné legálním způsobem ve smyslu §114 tr. ř. a pro účely trestního řízení, o čemž svědčí samotná žádost o provedení identifikačních úkonů na č. l. 6389 trestního spisu. Obviněný byl rovněž řádně poučen jak podle příslušných ustanovení trestního řádu, tak podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (viz zejm. odstavec 165. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tvrzení o antedatovaném falzu lze pak označit za ničím nepodloženou osobní spekulaci obviněného. Námitku procesní nepoužitelnosti uvedených důkazů bylo namístě odmítnout.
194. Obviněný rovněž zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že nemohl zároveň zpochybňovat výsledky pachového porovnání a domáhat se závěrů pachového srovnání, prospívá-li mu. Takový názor je s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, nesprávný, neboť se může domáhat i nezákonných důkazů, pokud z nich vyvozuje závěry ve svůj prospěch.
195. Taková výtka však neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Nad rámec uvedeného je vhodné připomenout, že námitky stran procesní použitelnosti pachových stop zajištěných při ohledání domu XY v Přerově a v osobním automobilu poškozeného shledal soud prvního stupně důvodnými, neboť policejní orgán při jejich snímání nepoužil bezpečnostní sáčky. Proto byly pachové stopy vyřazeny z procesu hodnocení důkazů (viz zejm. odstavce 306. až 318. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 49. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tato pochybení podrobně a opakovaně akcentovala právě obhajoba domáhajíc se závěru o procesní nepoužitelnosti pachových stop, přičemž její argumentace byla akceptována. Současně ale v žádném případě nedošlo k tomu, že by soud ve smyslu shora označeného nálezu Ústavního soudu bez dalšího přešel pochybnost o vině obviněného toliko s odkazem na její potenciálně nepřípustný zdroj.
196. Namítal-li obviněný, že senát odvolacího soudu, který projednal a rozhodl jeho věc, neměl dostatečný časový prostor pro nastudování jeho trestní věci, nejedná se o námitku podřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů. Lze jen obecně říci, že každý senát si organizuje svou práci sám, přičemž kategorické vyloučení dostatečného časového prostoru obviněným je v tomto ohledu pouze jeho spekulace.
197. Pokud dovolatel dále namítl, že nemá žádnou důvěru v objektivitu soudu prvního stupně, neboť mu systematicky lže, pročež mělo být vyhověno jeho návrhu na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., takovou námitku nebylo možno taktéž podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. O předmětném návrhu obviněného ze dne 24. 1. 2021 (na č. l. 7798) bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 Ntd 2/2021 (na č. l. 8207) tak, že se věc Krajskému soudu v Ostravě neodnímá, přičemž návrh byl hodnocen jako zjevně obstrukční (srov. odstavec 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
198. Pro úplnost lze dodat, že obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
199. Obviněný pouze citoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikoval, kterou z jeho alternativ má na mysli. Nicméně v jeho první variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno; tento dovolací důvod v jeho první alternativě tudíž nemohl být naplněn. Pokud by byl uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci některého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. v předchozím řízení, lze konstatovat, že jestliže bylo dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům buď podáno z jiného než zákonného důvodu, nebo bylo shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
200. Naplnění uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i), m), §265b odst. 2 tr. ř., ale ani dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), e) tr. ř. tedy nebylo možné na základě námitek obviněného dovodit. Z hlediska těchto dovolacích důvodů je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Zčásti pak bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. N. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
201. Pokud obviněný P. N. v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
202. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 9. 12. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 14. 6. 2022. V řízení o dovolání tak (i s ohledem na složitost věci) nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.