ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.759.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 759/2022-1717
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 67 To 332/2021-1516, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 52 T 87/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2021, č. j. 52 T 87/2020-1337, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému náhradu způsobené škody ve výši 100 000 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný a jeho manželka odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 67 To 332/2021-1516, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že si je sice vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud není „jakoby další, třetí instancí k projednání věci“, na druhou stranu však byl připuštěn zásah Nejvyššího soudu také do skutkových zjištění, a to za situace, kdy byl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ve vazbě na uvedené pak odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dále namítl, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně svévolně, bez jakéhokoliv racionálního logického základu hodnotily provedené důkazy, přičemž proti sobě stály dvě protichůdné verze skutkového děje, jedna prezentována obviněným, druhá poškozeným, přičemž verze předložená poškozeným, aniž by byla podložena spolehlivými důkazy, byla soudy akceptována. V té souvislosti poukazuje na nevěrohodnost svědkyně M., a podle něj nezákonné hodnocení znaleckého posudku k pravosti podpisu poškozeného. Za chybné označil také rozhodnutí soudů o náhradě škody, kdy měl být poškozený podle jeho mínění se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, když poškozený byl sám v insolvenčním řízení a příslušným k úkonům týkajících se uplatnění majetkových nároků byl „jeho insolvenční správce“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, a to přesto, že se řádné omluvil a výslovně žádal, že se veřejného zasedání chce zúčastnit, přičemž svoji nepřítomnost odůvodnil zdravotními důvody a lékařskou zprávou. Podle mínění obviněného neměl odvolací soud veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat i z toho důvodu, že z jeho strany nešlo o žádnou obstrukci, neboť k hlavním líčením se řádně dostavoval. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která se uvedenou problematikou zabývala, mj. také z pohledu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). V souvislosti s tímto dovolacím důvodem rovněž vyjádřil pochybnosti o objektivitě soudů, pokud vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Mazárové k jeho účasti u veřejného zasedání, který považuje za neobjektivní v rozporu se zprávami a později zpracovanými posudky založenými ve spise. Nerespektování ustanovení zákona nižšími soudy spatřuje i v tom, že nebylo respektováno ustanovení §25 tr. ř. při jím podaném návrhu na odnětí a přikázání věci. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze napadené dovoláním a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně také požádal o odložení výkonu rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnula průběh trestního řízení, aby následně konstatovala, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, který byl o tomto pouze vyrozumíván, čímž již předem dal odvolací soud najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není povinná. Dále poukázala na skutečnost, že odvolací soud reagoval na předchozí žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání, a pokud následně konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, měl tento postup podložen také znaleckým posudkem MUDr. Mazárové. Ve vztahu k námitkám obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že se soudy nižších stupňů nedopustily žádné deformace důkazů, nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž jejich rozhodnutí nejsou zatížena extrémním rozporem, ev. zjevným rozporem, jak uvádí dovolatel. K námitce obviněného, že poškozený měl být se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, odkázala státní zástupkyně na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za správné. S ohledem na skutečnosti zmíněné ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
5. V následně zaslané replice k vyjádření státní zástupkyně poukázal dovolatel na to, že toto vyjádření je vědomou až zavádějící snahou o odvedení pozornosti od zásadní problematiky, přičemž tato opakuje absurdní a zkreslující informace v jeho neprospěch. Následně obviněný rozvádí své stanovisko k otázce zjištěného skutkového stavu a prováděným, resp. hodnoceným důkazům, a to ve vazbě na výpovědi svědků (J., M., S.), ale také listinné důkazy, případně znalecký posudek. V neposlední řadě rovněž zpochybňuje postup odvolacího soudu, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti jeho a jeho manželky, kdy za nesprávné považuje použití posudku MUDr. Mazárové, k otázce hodnocení jeho zdravotního stavu ve vazbě na jeho přítomnost u jednání soudu. Opětovně se vrací k otázce jeho návrhu na delegaci a ve vazbě na rozhodnutí soudů nižších stupňů o jeho povinnosti k náhradě škody, když tento výrok považuje za nesprávný vzhledem k tomu, že nebylo postupováno podle §229 tr. ř., neboť byl v insolvenci.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Jestliže dovolatel ve svém podání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán [pokud by se měl Nejvyšší soud řídit označením dovolacího důvodu obviněným], jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněný však v souvislosti s tímto dovolacím důvodem namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, což v současnosti odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . Tento dovolací důvod, resp. jeho uplatnění je vázáno na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [dříve §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., prostřednictvím, kterého se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňoval, bylo-li odvolání zamítnuto]. Z výše uvedených skutečností je zcela zřejmé, že obviněný pravděpodobně nepostřehl (přehlédl) novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která s účinností od 1. 1. 2022 provedla změny v dovolacích důvodech. V tomto případě tedy Nejvyšší soud postupoval podle §59 odst. 1 tr. ř. a podání posuzoval podle jeho obsahu, přičemž uplatněné námitky podřadil pod dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. (dle současně platného znění trestního řádu, současně odpovídající svojí citací zákonným ustanovením). Současně však považuje za vhodné reagovat na námitky obviněného, jako např. pojem „extrémní nesoulad“, který obviněný zmínil v dovolání [rovněž replice] s odkazem na dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který měl bezpochyby svůj význam při novelizaci provedené zákonem č. 220/2021 Sb.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (obsahově část argumentace dovolání obviněného tomuto dovolacímu důvodu rovněž odpovídá, byť byla shledána zjevně neopodstatněnou (viz níže) . Uvedené ustanovení je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
11. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [viz výklad níže]. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce, resp. obhájce požádá o jeho odložení, event. odročení). Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutné vztáhnout na řízení před všemi instancemi, tj. nejen pro hlavní líčení, ale též pro řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (srov. dále též nálezy ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
14. K námitce obviněného spočívající v tvrzení, že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a veřejného zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Toto je zřejmé i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
15. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř., se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná . Zákon stanoví „něco jiného“ např. v §263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v §263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení) . Obecné ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal, a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Jelikož obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 1, 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
16. V předmětné trestní věci bylo zjištěno, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozumíván vz. 14 [Sdělení ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43], což je patrno např. z č. l. 1441 či 1480 – vyrozumívání k veřejnému zasedání na 18. 1. 2022, když uvedené vyrozumění převzal dne 30. 12. 2021. Lhůta ke konání veřejného zasedání byla zachována. Z č. l. 1513 pak vyplývá, že bylo ukončeno právní zastupování obviněného advokátem JUDr. Jiřím Slezákem [Nejvyšší soud nehodlá spekulovat nad skutečnými důvody pro toto ukončení, když na druhou stranu týž obhájce byl obviněným zvolen k zastupování v dovolacím řízení], přičemž lze konstatovat, že nešlo o věc vyžadující nutnou obhajobu, tudíž nic nebránilo odvolacímu soudu konat veřejné zasedání dne 18. 1. 2022. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný svoji neúčast u veřejného zasedání zdůvodňoval svým nedobrým zdravotním stavem a v té souvislosti uvedl, že nesouhlasí s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, a trvá na tom, aby se veřejné zasedání konalo v jeho přítomnosti. Ve vztahu k uvedené argumentaci a zpochybňování závěrů vyslovených odvolacím soudem, mj. také k vyjádření MUDr. Mazárové ohledně možnosti obviněného účastnit se konání řízení před soudy, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na závěry vyslovené odvolacím soudem v bodech 13. až 20. jeho usnesení, neboť se s nimi ztotožňuje. Nad rámec úvah odvolacího soudu pro možnost konání veřejného zasedání i v nepřítomnosti obviněného podle názoru Nejvyššího soudu svědčí i ta skutečnost, že přestože odvolání obviněného (též jeho manželky) byla podána po vydání rozsudku soudem prvního stupně, po dobu od jejich podání, přestože veřejná zasedání byla dvakrát odročena na základě žádosti obviněného, resp. jeho obhájce, nedošlo ze strany odvolatelů k žádnému doplnění odvolání až do okamžiku konání posledního veřejného zasedání dne 18. 1. 2022, přestože jinak obviněný čile písemně se soudy komunikoval a je podnětoval. Pokud obviněný (odvolatelé) měl k dispozici zásadní informace, které by v odvolacím řízení mohly zvrátit závěry vyslovené nalézacím soudem v otázce viny obviněného, pak je s podivem, že obviněný po dobu několika měsíců tyto nespecifikoval, čímž bezpochyby mohl ovlivnit posuzování, zda lze věc rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Další skutečností, kterou obviněný zdůrazňuje a pro kterou se podle jeho názoru nemohlo veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti je jeho špatný zdravotní stav. Obviněný několikrát odkazuje (ve spise, i dovolání) na lékařskou zprávu Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra S. P. s tím, že v této zprávě je mj. uváděno, „nutný je i nadále klidový režim-na lůžku!! I nadále platí závěry uvedené v podrobné zprávě pro MSp ze dne 7. 1. 2021. Nálezy jsou velmi závažné, některé diagnosy jsou nevyléčitelné – zdravotní stav se trvale zhoršuje. Vzhledem k vysoké dávce opiátů není schopen právních jednání včetně soudních. Nutné se pokusit vyvarovat stresové zátěži. Nutný dozor druhé osoby-pro neustálé nebezpečí z ohrožení života a zdraví“. I přes uvedené ohrožení života a zdraví obviněného, jak cituje předkládaná zpráva, které na jednu stranu bránilo obviněnému účastnit se veřejného zasedání, nic na druhou stranu mu nebránilo v tom, aby se dne 29. 9. 2021 dostavil k soudu prvního stupně a u tohoto studoval spis po dobu dvou hodin, přestože veřejné zasedání bylo nařízeno na 19. 10. 2021 (nutno rovněž podotknout, že manželka obviněného nebyla v uvedené trestní věci v postavení obviněné; ta pouze podávala odvolání ve prospěch obviněného-manžela, tudíž lze stěží dovozovat stejné podmínky pro její přítomnost u veřejného zasedání jako pro obviněného, jak z podání adresovaných odvolacímu soudu může vyplývat). Uvedené zjištění je pak v souladu se závěrem, který učinil odvolací soud na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Mazárovou, který obviněný zpochybňuje. Je nutno uvést, že pokud uvedená lékařská zpráva hovoří o tom, že obviněný není schopen právních jednání včetně soudních, je pak s podivem, že obviněný se plnohodnotně účastnil několika hlavních líčení a podával v mezidobí velmi fundované podněty s právní problematikou. Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, byť nezpochybňuje u obviněného zjištěné zdravotní potíže, že po formální ani materiální stránce nedošlo k porušení práv obviněného, pokud veřejné zasedání proběhlo před Městským soudem v Praze v jeho nepřítomnosti.
17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze v souhrnu uvést (v návaznosti na obecnou charakteristiku – viz body 9. – 12.), že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl [novela provedená zákonem č. 220/2021 Sb. hovoří o zjevném rozporu – viz body 9., 10.]. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad (kterého se obviněný dovolává) ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
18. Skutečnost, že se obviněný neztotožnil se skutkovými zjištěními ( výhrady obviněný uplatnil pouze k právní kvalifikaci jeho jednání podle §209 tr. zákoníku ), která učinily soudy nižších stupňů je mj. nesporné z jeho tvrzení, že se soudy nevypořádaly s protichůdnými tvrzeními poškozeného, že rozhodnutí jsou vybudována na nezákonném hodnocení důkazů (k pravosti podpisu poškozeného, že důkazy byly hodnoceny svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu při nerespektování zásady in dubio pro reo).
19. V reakci na uvedená tvrzení je nutno dovolatele upozornit, že v dovolání uplatnil námitky obsahově totožné s těmi, se kterými se již musely soudy nižších stupňů vypořádat. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
20. Otázkou znaleckého posudku se soud prvního stupně zabýval např. v bodě 19. svého rozsudku, a to v reakci na výpověď znalce a posudek jím zpracovaný v bodech 13. – 15., přičemž odvolací soud pak v bodech 24. a 27. svého usnesení. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, byl vedle obviněného vyslechnut také poškozený, manželka obviněného, svědkyně M. (k částce a účelu peněz půjčených poškozenému), V. J. (zda byl důvod, aby jí poškozený kupoval vozidlo, jak tvrdí obviněný), policejní komisař L. S. (s ohledem k výhradám obviněného k postupu uvedeného policisty) a dále byly provedeny další důkazy. Na základě těchto důkazů a jejich vyhodnocení dospěl nalézací soud k závěru o vině obviněného [v rámci dovolání obviněný zpochybňuje pouze výrok o vině přečinem podvodu, proto nebylo důvodu zabývat se odsouzením pro přečin podle 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Dospěl-li nalézací soud k závěru o vině obviněného a rozvedl, které důkazy považoval za vinu obviněného prokazující a proč některé důkazy hodnotil jako nevěrohodné (bod 23. rozsudku), přičemž s jeho hodnotícími závěry se odvolací soud ztotožnil, pak hodnocení provedených důkazů nevykazuje znaky libovůle, jak tvrdí obviněný, když z hodnocení těchto důkazů vyplývají logické závěry, tudíž lze stěží konstatovat, že je dán extrémní (zjevný) rozpor, jak tvrdí dovolatel.
21. V souvislostí s jeho námitkou, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, pak musí Nejvyšší soud uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků v různých fázích řízení a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti svědků, částí jejich výpovědí ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
23. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Přestože obviněný pouze okrajově zmiňuje nerespektování postupu podle §25 tr. ř., aniž by námitku specifikoval, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Městský soud v Praze dne 21. 12. 2021 rozhodl o tom, že soudci tohoto soudu ve věci rozhodující o odvolání obviněného (a jeho manželky) nejsou vyloučeni (viz č. l. 1478). Uvedené usnesení bylo shledáno správným a stížnost obviněného byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 5 To 8/2022 (č. l. 1544), podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Pokud jde o návrh obviněného na odnětí a přikázání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 To 332/2021 (předmětná trestní věc) podle §25 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze, pak o tomto návrhu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 7 Td 32/2022 (č. l. 1623), když mj. konstatoval, že takovému návrhu nebylo možno vůbec vyhovět, jelikož je v rozporu se zákonem a podle §25 tr. ř. rozhodl, že se věc Městskému soudu v Praze neodnímá. S ohledem na shora uvedené skutečnosti není důvodu se uvedenou „zmínkou obviněného“ z pohledu dovolání dále zabývat.
25. Obviněný v rámci svého dovolání rovněž poukázal na „chybné rozhodnutí o náhradě škody, kdy podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, č. j. 7 Tz 83/2019-216, měl odvolací soud odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, navíc byl-li poškozený sám v insolvenčním řízení, byl příslušným i k úkonům týkajícím se uplatnění majetkových nároků jeho insolvenční správce“.
26. V reakci na uvedenou námitku musí Nejvyšší soud z hlediska skutečností uváděných soudy nižších stupňů k uvedené problematice konstatovat, že soud prvního stupně v rámci svého rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody uvedl, že poškozený se s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojil a jelikož se jednalo o nárok oprávněný, byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozenému uhradil náhradu způsobené škody ve výši 100 000 Kč (bod 26. rozsudku). Odvolací soud k námitce obviněného, že poškozenému nemohla být přiznána náhrada škody, neboť obviněný byl v insolvenčním řízení, uvedl, že u obviněného bylo vyhláškou Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 42 INS 21769/2012-A-3 zahájeno dne 5. 12. 2012 insolvenční řízení a následně dne 10. 4. 2013 bylo usnesením téhož soudu č. j. KSPH 42 INS 21769/2012-A-29, v právní moci dne 30. 7. 2013, rozhodnuto o úpadku obviněného a prohlášení konkursu na majetek obviněného. Soud druhého stupně konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že pohledávka za obviněným vznikla až v období od 15. 9. 2016 do 21. 11. 2016, tedy po uplynutí lhůty k podání přihlášky do insolvenčního řízení, nejedná se o pohledávku, která se přihlašuje přihláškou, tudíž poškozený není věřitelem ve smyslu §165 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, a proto se ani neuplatní §140b citovaného zákona (dále jen insolvenční zákon). V tomto směru se rozchází předmětná trestní věc s obviněným zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 83/2019, neboť v jím zmiňované věci byla trestná činnost spáchána před zahájením insolvenčního řízení, tudíž pohledávku bylo možno uplatnit, zatímco v předmětné trestní věci se obviněný podvodu – úmyslného trestného činu dopustil v době, kdy sice insolvenční řízení probíhalo (obviněný byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody), o čemž obviněný věděl, ale již nebylo možno pohledávky uplatnit, jak mj. uvedl v odůvodnění svého usnesení odvolací soud.
27. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora (viz bod 25.), odkazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu a jím vyslovený procesní postup, podle kterého mělo být podle něj postupováno také v předmětné trestní věci, a proto za nesprávný označuje postup soudů nižších soudů, které mu uložily povinnost zaplatit jím způsobenou škodu namísto toho, aby poškozeného s jeho nárokem odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud shora doslovně citoval dovolací námitku k uvedené problematice, aby bylo zcela nesporné, čeho se obviněný domáhá – tj. že podle jeho mínění měl být poškozený správně odkázán s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a nemělo být postupováno podle §228 odst. 1 tr. ř. V tomto případě jde tedy o situaci, kdy obviněný soudům nižších stupňů nevytýká aplikaci nesprávného hmotně právního ustanovení, ale vytýká soudům procesní pochybení. Obdobného charakteru je rovněž námitka, že takový nárok nemohl uplatnit sám poškozený, ale musel by poškozený tak učinit prostřednictvím svého insolvenčního správce. V předmětné trestní věci a ve vazbě na shora uvedené je potřebné uvést, že obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž soudům nižších stupňů vytkl, že nepostupovaly podle §229 odst. 1 tr. ř. a namísto toho nesprávně postupovaly podle §228 odst. 1 tr. ř., aniž by však v rámci své argumentace uvedl jakoukoli hmotně právní námitku, kterou by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Nejvyšší soud ve vztahu k výše uvedenému považuje za potřebné pouze uvést, že mu nepřísluší domýšlet za obviněného směr jeho možných dalších úvah, jimiž snad měl v úmyslu dokladovat naplnění zmíněného dovolacího důvodu [viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07].
28. Vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným, kdy část námitek bylo možno pod uplatněné dovolací důvody podřadit [námitky uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v plném rozsahu; námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterými se obviněný domáhal postupu podle §229 odst. 1 tr. ř. byly shledány irelevantními], avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými, rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
29. V souvislostí s návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 0 Nt 2117/2017, bylo rozhodnuto o dalším přerušení trestu ze zdravotních důvodů u obviněného na dobu do 31. 12. 2022 (č. l. 1680). Na č. l. 1673 se nachází zpráva soudu prvního stupně, že v předmětné trestní věci nebude soud vydávat Příkaz k dodání jmenovaného do výkonu trestu odnětí svobody, do doby posouzení otázek zdravotního stavu obviněného. Ze zprávy Vězeňské služby České republiky ze dne 14. 7. 2022 (č. l. 1683-1984) vyplývá, že obviněný může nastoupit výkon trestu odnětí svobody bez ohrožení života. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu