ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1006.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1006/2023-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Novým, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Arménská 508/15, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 115 C 22/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2022, č. j. 47 Co 69/2022-317, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2023, č. j. 47 Co 69/2022-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Zápotočného, advokáta se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále také jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. 10. 2021, č. j. 115 C 22/2019-266, ve znění později vydaného opravného usnesení, změněn ve výroku I. [jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 175 397 Kč s příslušenstvím], tak, že se žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrzen ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení dalších 24 603 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podal žalobce (dále také jen „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
3. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
5. K dovolatelem kladeným otázkám vztahujícím se k odvolacím soudem přijatému závěru o kompenzabilitě (aktivních) pohledávek žalovaného se zřetelem k ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), lze odkázat na komplexní výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k jehož závěrům se Nejvyšší soud hlásí i ve svých dalších rozhodnutích – srov. např. i usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, rozsudek ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021, či rozsudek ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020). Dle tam podaného výkladu pohledávkou „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu interpretovaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu anebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli).
6. Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu judikatorního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu §1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021).
7. Od výše nastíněných závěrů ustálené rozhodovací praxe (kdy dovolací soud neshledává důvod pro jiné posouzení těchto v rozhodovací praxi již vyřešených otázek) se odvolací soud nikterak neodchýlil, měl-li žalovaným započítávané pohledávky za kompenzabilní [v tomto směru k argumentaci dovolatele lze připomenout i tolik, že za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; viz již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, či ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017], kdy je nepokládal za nejisté nebo neurčité ve smyslu ustanovení §1987 odst. 2 o. z. na základě nikterak nepřiměřené úvahy zohledňující všechny relevantní okolnosti případu. Z nich sluší se připomenout, že ani sám žalobce vznik aktivních pohledávek v zásadě nepopíral, jestliže proti nim věcně argumentoval (krom namítaného promlčení – viz dále) zejména skutečnostmi o jiném (dřívějším) způsobu jejich zániku, totiž splněním z nich plynoucího dluhu (které však – dle odvolacím soudem učiněného skutkového závěru po zhodnocení provedených důkazů – neprokázal). Za dané situace (kdy na žalovaným uplatněné pohledávky nebylo lze nahlížet jako na objektivně sporné ve smyslu odkazované judikatury, případně míra spornosti vzájemných pohledávek týchž subjektů byla v zásadě srovnatelná a odvolací soud učinil kladný závěr o započitatelnosti pohledávky) není až natolik významné, plynou-li pohledávky (aktivní a pasivní) z téhož právního vztahu či nikoliv, stejně tak jako další dovolatelem namítané okolnosti o utvrzení pasivního závazku smluvní pokutou (o níž ani nebylo po částečném zpětvzetí žaloby meritorně rozhodováno), případně o odlišném postavení smluvních stran v tom kterém právním vztahu (jde-li o totožné subjekty – strany, jež si dluží vzájemně plnění stejného druhu; k podmínkám zániku závazku započtením podle §1981 a násl. o. z. dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017).
8. Stejně tak i k otázkám vztahujícím se k závěrům odvolacího soudu stran možnosti započtení (aktivních) pohledávek se zřetelem na namítané promlčení, jež nastalo po době, kdy se aktivní pohledávky staly způsobilými k započtení (§1989 odst. 1 o. z.), lze pak odkázat na výklad podaný ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2959/2018, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019, nebo usnesení ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2052/2020; k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 srovnej dále např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1902/2016, usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, nebo usnesení ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1558/2022), od níž není důvodu se odchýlit a s níž je právní posouzení odvolacího soudu bezezbytku konformní (se zřetelem na soudy zjištěný okamžik, kdy se pohledávky setkaly, a naplnění podmínky jejich vzájemnosti prokazatelně v době před promlčením aktivních pohledávek, jež žalovaný později uplatnil k započtení).
9. K argumentaci odlišným skutkovým stavem a zpochybňující soudem učiněná skutková zjištění nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
10. Brojí-li dovolatel svými námitkami i proti postupu soudů, jež dle jeho názoru mylně hodnotily dopis žalovaného ze dne 10. 8. 2020 jako právní jednání směřující k započtení, nelze než konstatovat, že dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na niž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a na jejímž základě by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného lze však vzpomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž kompenzační projev může nositel vzájemné pohledávky (žalovaný) učinit před zahájením řízení nebo až po podání žaloby, tedy v době, kdy probíhá občanské soudní řízení. V průběhu řízení lze právní úkon směřující k započtení provést přímo vůči žalobci nebo podáním, ústně při jednání či jiném soudním roku vůči soudu s tím, že jeho účinnost nastane, jakmile se žalobce o něm v řízení dozví (§41 odst. 3 o. s. ř.). Ustanovení §98 o. s. ř. představuje procesní provedení hmotněprávní úpravy zániku vzájemných pohledávek jejich započtením, a to za podmínek blíže specifikovaných hmotným právem (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1992/2014, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, či jeho usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016).
11. Dovolatelem uplatněná námitka překvapivosti rozhodnutí vystihuje pak vadu řízení bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí (ve vztahu k ní dovolatel ostatně ani nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání). Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. V intencích této dovolací argumentace Nejvyšší soud rovněž připomíná, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.). Pro úplnost sluší se snad k těmto naposled uvedeným námitkám dovolatele uvést i tolik, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.
12. V situaci, kdy relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.), dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné není.
13. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně v jeho celém rozsahu, tedy včetně výroků nákladových) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalovaného (k náhradě oprávněného), jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 974 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu