ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1254.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1254/2023-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, advokátem se sídlem v Praze 6, V Podbabě 2524/22, proti žalované S. F. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Radoněm, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 364/26, o zaplacení 2 410 595 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 94/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 23 Co 164/2022-570, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 118,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Radoně, advokáta se sídlem v Praze 7, Kostelní 364/26.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl k odvolání obou účastníků rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2022, č. j. 36 C 94/2020-490, změněn ve výrocích I. a IV. [ukládajících žalované zaplatit žalobci částku 1 838 733 Kč v tam povolených splátkách] tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrzen ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba do částky 571 862 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalobce (dále i jen jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se stanovení počátku subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (dle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013; dále také jen „obč. zák.“). Cituje z judikatury, dle níž se pro počátek promlčecí doby dle aplikovaného ustanovení vyžaduje skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného (ochuzeného) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo je nabyl. Namítá, že oproti tomu v dané věci odvolací soud ve svých závěrech vychází ze znalosti právní kvalifikace na straně žalobce, zatímco rozhodné momenty uvedené v judikatuře dovolacího soudu pomíjí. K tomu dovolatel dodává (v doplnění dovolání, jež podal u soudu prvního stupně v otevřené dovolacího lhůtě), že již uplatněním nároku na určení vlastnictví (jež zde předcházelo podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení) došlo ke stavení promlčecí doby ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení, maje za to, že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Sporu není v tom, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení (oběma soudy zde posuzovaného dle §451 a násl. obč. zák.) je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (srov. §107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
9. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Touto vědomostí však ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012).
10. K problematice bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením cizí nemovitosti investicemi prováděnými na základě právního důvodu, jenž později ztratil své účinky (odpadl), lze pak rovněž odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009), kdy za dostatečný právní důvod vynaložení investic na (cizí) nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, lze dle rozhodovací praxe považovat i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zruší společné soužití a společné užívání bytu.
11. Výše odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, shledal-li žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (kvalifikované jako plnění z právního důvodu, jenž odpadl) promlčeným z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), jejíž počátek spojil nikoliv snad s předpokládanou (presumovanou) vědomostí o skutečnostech relevantních pro uplatnění práva u soudu, ale s konkrétními individuálními zjištěními o prokázané vědomosti žalobce o všech skutkových okolnostech zakládajících jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované včetně těch, jež se týkají důvodu poskytovaného plnění a jeho odpadnutí (zrušení společného soužití a užívání nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované, do níž i žalobce vědomě investoval peněžní prostředky na podkladě konkludentní dohody účastníků; k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018). Ve světle učiněných zjištění (prokázaná informovanost žalobce o skutkových okolnostech, z nichž bylo lze dovodit vlastnictví žalované k nemovitosti, tedy že investice vynakládá na její výlučný majetek, spolu se zjištěním o ukončení společného soužití a bydlení účastníků a následně žalobcem vznášené požadavky na vrácení investovaných prostředků) není závěr odvolacího soudu nikterak nepřiměřený. Právě proto, že vědomostí oprávněného (ochuzeného) míní ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nikoliv znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit, není pro závěr o počátku subjektivní promlčecí doby v souzeném případě právně významný ani případný mylný úsudek žalobce o právní kvalifikaci (jemu prokazatelně známých) skutkových okolností (jež případně manifestoval i podáním žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti) a se závěry odvolacího soudu je pak mimoběžná i dovolatelem současně uplatňovaná argumentace, že odvolací soud v rozsudku vychází právě ze znalosti právní kvalifikace žalobce, zatímco rozhodné momenty uvedené v judikatuře dovolacího soudu pomíjí. O takové pochybení zde nejde.
12. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu vyslovující se k momentu, k němuž nabyl vědomost o rozhodných skutečnostech, tedy k počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu „s důkazy a listinami tvořícími obsah předmětného spisu“, směřuje tím ke zpochybnění správnosti odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění. Argumentace pohybující se v rovině skutkových zjištění (kritika jejich správnosti a úplnosti) přípustnost dovolání založit nemůže. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Krom toho výtky dovolatele vůči těm zjištěním odvolacího soudu, jimiž byl revidován soudem prvního stupně učiněný skutkový závěr o ukončení společného soužití a bydlení účastníků (zdali se tak stalo až 9. 4. 2017, nebo již 30. 3. 2017), jsou zjevně bezcenné v situaci, kdy se odvolacím soudem přijaté rozhodnutí zakládá na závěru o promlčení práva uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (jež by tak či tak bezpečně uplynula před uplatněním práva žalobou soudu došlou dne 30. 3. 2020).
13. Dovozuje-li dovolatel, že podáním žaloby na určení spoluvlastnictví k nemovitosti (kterou soudy neshledaly důvodnou) došlo ke stavení běhu promlčecí doby ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení, lze odkázat na závěry rozhodovací praxe (jimž se napadené rozhodnutí neprotiví), dle nichž stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. nastává ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, respektive ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008). Nepřípadný je pak i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005, jímž byla otázka běhu promlčecí doby a jejího stavení řešena na pozadí zcela jiných skutkových okolností (s ohledem na změnu právní kvalifikace nároku v průběhu řízení a rozhodnutí soudu o jejím připuštění), a pro skutkovou a právní odlišnost projednávaných věcí není přiléhavá ani argumentace dovolatele recentním nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, v němž Ústavní soud obecným soudům vytkl, že závěr o počátku subjektivní promlčecí doby soudy spojily jen s hypotetickou možností stěžovatele (ochuzeného) své právo dovodit. Oproti tomu v nyní posuzované věci odvolací soud argumentuje jasnými zjištěními o vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení.
14. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami, že vydané rozhodnutí je nepřezkoumatelné a vzešlo z řízení trpícího vadami, pak nelze než připomenout, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); ani vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 věta právní o. s. ř.) a přípustnost dovolání také založit nemohou. Toliko pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; §157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a ani případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2, za použití §211 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
15. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele, že odvolací soud neposoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Není nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 21, poř. č. 152, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1070/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2350/2013, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 334/2015). Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje pak Nejvyšší soud i na závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). V dané věci nebylo soudy zjištěno, že by žalobci ve včasném uplatnění práva (tj. před uplynutím promlčecí doby, když s uplatněním práva u soudu otálel po dobu delší dvou let) bránily vážné důvody, resp. že by k marnému uplynutí promlčecí doby snad přispěla jakýmkoliv způsobem žalovaná. Spatřoval-li snad žalobce rozpor žalovanou vnesené námitky promlčení s dobrými mravy v tom, že „žalovaná zneužila institut předžalobní výzvy (ze dne 21. 2. 2020), na kterou v první reakci ze dne 16. 3. 2020 reagovala tak, že je připravena věc řešit dohodou“ (jak uvedl v jím podaném odvolání), sluší se připomenout, že ani tímto svým konáním nemohla by žalovaná již nikterak přispět k tomu, že své právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil žalobce u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí doby (připíná-li odvolací soud její počátek k 30. 3. 2017).
16. Z uvedeného vyplývá, že dovolání (v části směřující proti meritorním výrokům rozsudku odvolacího soudu), nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť právní otázku promlčení uplatněného práva (se zřetelem na stanovení počátku subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně (tj. ohledně nichž by existovala rozporná judikatura dovolacího soudu) a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.
17. Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 17 980 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 838,80 Kč.
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu