ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3432.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3432/2023-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Bytového družstva nájemníků domu třída kpt. Jaroše , se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 1945/33, identifikační číslo osoby: 26298724 , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 196.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 115/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023, č. j. 68 Co 128/2023-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 19 C 115/2022-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 196.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši „jeho zákonné sazby dle občanského zákoníku“ od 15. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobce v přítomné právní věci domáhal zaplacení částky 196.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 293 C 20/2016 (dále „posuzované kompenzační řízení“ nebo „Řízení“), jehož délka byla nepřiměřená. Nepřiměřená délka Řízení byla mezi účastníky nespornou skutečností. Posuzované kompenzační řízení bylo zahájeno dne 13. 6. 2016 žalobou, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005. V Řízení žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou Městský soud v Brně shledal důvodnou, a proto žalobu zamítl. Tento rozsudek byl pak potvrzen i odvolacím soudem. Následné dovolání, a i ústavní stížnost, byly odmítnuty. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném kompenzačním řízení vznesla žalovaná námitku promlčení odškodňovacího nároku, muselo být žalobci zřejmé, že žaloba nebude úspěšná a Řízení pro něj má pouze zcela nepatrný význam. Žalovaná poskytla žalobci při předběžném projednání nároku zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, což považovala vzhledem k okolnostem případu za dostačující.
3. Po právní stránce uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil dle ustanovení §1, §2, §5, §13 odst. 1, a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Řízení trvalo pět let a devět měsíců. Vznik nemajetkové újmy dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 12. 9. 2022, kterým konstatovala, že v Řízení došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně přihlédl k tomu, že Řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, přičemž v řízeních před soudem prvního stupně a odvolacím soudem docházelo k průtahům, a to i přesto, že se vzhledem ke vznesené námitce promlčení nejednalo o složitou věc. Soud prvního stupně při svém hodnocení akcentoval zejména nepatrný význam řízení pro poškozeného, neboť byl žalobcem, i přesto, že byl zastoupený advokátem, uplatňován již promlčený nárok. Žalobce tak dle soudu prvního stupně nemohl mít takovou míru nejistoty ohledně výsledku řízení, jež by odůvodňovala přiznání zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3591/2021 ( tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovanou poskytnuté nepeněžité zadostiučinění je dostatečnou formou satisfakce, a proto žalobu zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 68 Co 128/2023-70, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15.750,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 24. 1. 2023 do zaplacení a ve zbytku označený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31.994,- Kč (výrok II.).
5. Odvolací soud, jenž zopakoval dokazování sdělením obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 293 C 20/2016, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce v posuzovaném kompenzačním řízení uplatnil nárok, který byl již při podání žaloby promlčen, a žalovaná se promlčení v průběhu řízení vznesenou námitkou dovolala. Odvolací soud však přisvědčil odvolací námitce žalobce, že do řízení měla být započítána i doba předběžného projednání nároku (v maximální délce šesti měsíců) a odkázal v této souvislosti na ustanovení §14 a §15 OdpŠk. Celková doba trvání Řízení tak dle odvolacího soudu činila nikoliv 5 let a 9 měsíců, ale 6 let a 3 měsíce. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně na aplikovaných kritériích rozhodných pro určení přiměřenosti délky řízení a za jedinou spornou otázku označil posouzení formy a případné výše zadostiučinění, které by mělo žalobci podle konkrétních okolností zjištěných v posuzovaném kompenzačním řízení dostat. Odvolací soud v této souvislosti se sice ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uplatňování promlčeného odškodňovacího nároku v řízení před soudem je skutečností, která může mít vliv na kritérium významu řízení pro poškozeného a snížit tento význam na nepatrný, nicméně současně připomněl, že k promlčení nároku soud nepřihlíží z úřední povinnosti, ale až na základě vznesené námitky promlčení. Upozornil tudíž na skutečnost, že v posuzovaném kompenzačním řízení vznesla žalovaná námitku promlčení až s více než ročním odstupem od podání žaloby. Odvolací soud proto dovodil, že nelze význam řízení hodnotit pro žalobce jako nepatrný po celou dobu jeho trvání. V této souvislosti odkázal i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), dle které význam řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení či naopak zvýšení. Dle úsudku odvolacího soudu bylo třeba takový judikatorní závěr zohlednit i v poměrech projednávané věci, neboť v Řízení bylo žádoucí, aby význam řízení pro poškozeného byl do uplatnění námitky promlčení, o níž se žalobce dozvěděl dne 20. 9. 2017, posouzen jako standardní a až od uvedeného data znatelně poklesl na úroveň nepatrnosti. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobci je nezbytné poskytnout zadostiučinění v peněžité formě a její výši zjistil výpočtem opírajícím se o Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „Stanovisko“). Výslednou částku 15.750,- Kč odvodil od základní částky odškodnění za dobu 6 let a 3 měsíců posuzovaného kompenzačního řízení ve výši 78.850,- Kč, jíž s ohledem na kritérium složitosti řízení snížil o 20 %, o stejnou procentní sazbu ji naopak zvýšil vzhledem ke kritériu postupu soudů v prvostupňovém a odvolacím řízení. Zásadní korekci dle mínění odvolacího soudu pak představovalo snížení základní částky o 80 %, neboť pro převážnou část Řízení lze jeho význam pro poškozeného označit jako nepatrný. S odkazem na závěry podávající se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, vysvětlil, že pro snížení základní částky o více než 50 % při aplikaci kritéria významu řízení pro poškozeného existují judikaturou aprobované mimořádné okolnosti, spočívající v tom, že po většinu doby trvání posuzovaného kompenzačního řízení žalobce věděl, že odškodňovací nárok uplatňuje bezúspěšně, a tudíž míra jeho právní nejistoty ohledně předpokládaného výsledku Řízení byla zcela minimální.
6. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním maje je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly zcela vyřešeny. P ředestřel dovolacímu soudu k řešení tyto otázky: a) zda je kritérium významu řízení pro poškozeného zvyšováno tím, že průtažným řízením je řízení kompenzační a zda odvolací soud všechna kritéria pro určení výše odškodnění posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, b) zda v poměrech projednávané věci vystupují do popředí takové mimořádné okolnosti, které by mohly zakládat důvod pro výrazné snížení základní částky odškodnění nad judikatorní limit 50 %, c) zda jako judikatorně souladný obstojí závěr odvolacího soudu, že poškozenému muselo být zřejmé, že v posuzovaném kompenzačním řízení uplatňuje promlčený nárok, d) zda odvolací soud porušil povinnost vypořádat se s klíčovou argumentací dovolatele judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále ,,ESLP“) hájící názor o zvlášť pečlivém hodnocení kritérií rozhodných pro určení výše odškodnění, nejde-li o běžné průtažné řízení, ale již o řízení kompenzační a zda v návaznosti na to přiznal dovolateli takové odškodnění, jež by jako přiměřené mohlo v konfrontaci s judikaturou ESLP obstát. Dále pak žalobce namítal nesprávnost postupu odvolacího soudu, jenž měl pro nepřezkoumatelnost zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení, a dále nedostatečné posouzení věci odvolacím soudem.
7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
K otázce, zda je kritérium významu řízení pro poškozeného zvyšováno tím, že průtažným řízením je řízení kompenzační a zda odvolací soud všechna kritéria pro určení výše odškodnění posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
12. K dovolatelem kladené otázce „typového“ významu odškodňovacího řízení pro poškozeného jako hlediska pro poskytnutí zadostiučinění dle ustanovení §31a OdpŠk lze odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle které (ani ve světle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva) nelze význam kompenzačního řízení shledat umocněným oproti řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). S uvedenými tezemi napadené rozhodnutí nikterak v rozporu není. Odvolacím soudem vyslovené hodnocení, že význam posuzovaného kompenzačního řízení byl standardní do doby uplatnění námitky promlčení a následně snížený (vzhledem k zřejmé nedůvodnosti opožděně uplatněného nároku), zjevně pak směřuje právě k hodnocení „typového“ významu odškodňovacího řízení (jako řízení průtažného) pro poškozeného, v reakci na argument obsažený v odvolání, podle nějž řízení mělo být posuzováno jako „typově“ významnější. Následná úvaha odvolacího soudu o formě zadostiučinění v této konkrétní věci je pak podložena individuálními okolnostmi případu, z nichž odvolací soud činí i ten závěr, že doba Řízení nemohla poté, kdy žalovaná vznesla důvodnou námitku promlčení kompenzačního nároku, negativně zasáhnout do právní jistoty žalobce, jak bude o nároku rozhodnuto. Kritérium významu řízení pro poškozeného tak odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně tezí vztahující se ke kritériu významu řízení pro poškozeného [viz část IV. písm. d) Stanoviska].
13. Žalobce ke kritériím „složitosti řízení“ a „postupu orgánů veřejné moci“, jejichž uplatnění přicházelo při hodnocení přiměřené délky posuzovaného kompenzačního řízení v úvahu, sice namítal, že tato kritéria odvolací soud nevyhodnotil řádně, ale z dovolání se nijak nepodává, v jakém směru odvolací soud pochybil. Odvolací soud přiléhavě vysvětlil důvody, pro které zohlednění uvedených dvou kritérií bylo v individuálních poměrech věci „ve hře“ (viz bod 11. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku) a odpovídajícím způsobem je zohlednil při úpravě základní částky odškodnění.
14. Ve vztahu k vágně formulované výtce dovolatele o „neřádnosti“ hodnocení kritérií dle Stanoviska nelze přehlédnout, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠK (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15; toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 29. 8.2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Obdobně pak dovolací soud přistupuje i k přezkumu správnosti úvah odvolacího soudu i u ostatních kritérií. V daném ohledu však dovolací soud žádné deficity v konkluzích odvolacího soudu, jež by byly v rozporu s judikaturou Nejvyšší soud, neshledal. Kritérium složitosti řízení tak posoudil souladně se závěrem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, viz zejména bod 40. odůvodnění, a dalšími rozhodnutími v něm uvedenými. Dostatečně přitom vysvětlil, že samotné řízení probíhající (včetně řízení před Ústavním soudem) ve čtyřech stupních si samo o sobě žádá určitý čas. Do kritéria složitosti věci se přitom nemůže nijak promítnout fakt, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srovnej např. Stanovisko nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22). Kritérium postupu orgánů veřejné moci pak odvolací soud odpovídajícím způsobem zhodnotil v neprospěch žalované, jež žalobci odpovídá za to, že na celkové délce posuzovaného kompenzačního řízení se podílel jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, který o žalobě, respektive o odvolání, rozhodl přibližně až po dvou letech od jejich podání. Nelze tak se zřetelem na právě provedený výklad přijmout za relevantní dovolatelovu námitku, že se snad odvolací soud kritérii ovlivňujícími ve smyslu Stanoviska přiměřenost délky řízení nezabýval a že pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně.
K otázce, zda poškozenému muselo být zřejmé, že v posuzovaném řízení uplatnil promlčený nárok.
15. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a, není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93, nebo KMEC, J. k výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
16. Nejvyšší soud již přijal závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech tedy bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srovnej část V. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
17. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit jinak než negativně.
18. V judikatuře Nejvyššího soudu byl rovněž přijat závěr, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu např. pokud žalobce uplatnil nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení (z hlediska závěru o možném nepatrném významu řízení) ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne.
19. V poměrech přítomné právní věci odvolací soud provedl důkaz spisem Městského soudu v Brně, v němž je zachycen průběh posuzovaného (průtažného) kompenzačního řízení, z něhož správně dovodil i zjevnost stavu, kdy žalobce uplatnil kompenzační nárok „na první pohled“ promlčený, což ve smyslu shora připomenutých judikatorních závěrů muselo mít i vliv na jeho vnímání významu předmětu řízení. Z označeného spisu se podává, že žalobce uplatnil kompenzační žalobu dne 13. 6. 2016, když předtím, dne 10. 12. 2015, uplatnil u žalované nárok na jeho předběžné projednání. Jak ovšem plyne z obsahu spisu původní soudní řízení, za jehož nepřiměřenou délku v posuzovaném kompenzačním řízení satisfakci žádal, bylo skončeno ke dni 23. 4. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce a dalšího účastníka řízení. K uvedenému dni (datu doručení usnesení Nejvyššího soudu zástupci žalobce) tak žalobce získal vědomost o vzniku nemajetkové újmy a po tomto dni již žalobci nemohla vzniknout újma spočívající v nejistotě o výsledku řízení. V posuzovaném kompenzačním řízení žalobce založil svou argumentaci na včasném uplatnění kompenzačního nároku na názoru, že promlčecí lhůta k jeho uplatnění běžela až od právní moci posledního rozhodnutí v původní věci vydaného, tj. v poměrech řízení, za nějž mělo být zadostiučinění poskytnuto, od právní moci opravného usnesení o vrácení soudního poplatku ze dne 1. 9. 2015 (usnesení nabylo právní moci dne 23. 9. 2015). Od tohoto data si tak žalobce počítal promlčecí lhůtu šesti měsíců určenou pro uplatnění žádosti o předběžné projednání nároku u žalované, respektive k podání žaloby u soudu. Odpověď na klíčovou otázku pro posouzení vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením se váže k okamžiku, jenž je spojen s výsledkem nepřinášejícím důvod pochybovat o tom, jak bylo o právech a povinnostech, jež byly předmětem řízení, s konečnou platností rozhodnuto. Takovým rozhodnutím jistě nebude dodatečné rozhodování o vrácení soudního poplatku, jež nemá na věcné posouzení nároku ve skončeném řízení žádný vliv. Problematika spojená s počátkem běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy je přitom judikaturou Nejvyššího soudu řešena konstantně minimálně od přijetí Stanoviska dne 13. 4. 2011 (dále pak srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 643/2013). Hodnocení dovolatelova argumentu, že mu nemohlo být na první pohled zřejmé, že v posuzovaném kompenzačním řízení uplatňuje promlčený nárok, je třeba dát do souvislosti s tím, že jej zastupovala osoba znalá práva (advokát) a že ta měla mít z povahy svého postavení dostatek znalostí, vědomostí a informací, jež byla povinna při převzetí právního zastoupení žalobci předat. Z vědomosti právního zástupce žalobce (totožného jako v přítomné právní věci) o konstantní judikatuře, jež je přičitatelná žalobci (řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty podávající se judikatury soudů spadá do kategorie právního posouzení věci), rezultuje i závěr, že žalobce v posuzovaném kompenzačním řízení uplatnil zjevně promlčený nárok. Konkluze odvolacího soudu vyznívající v tomto smyslu proto není nesouladná s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
20. Závěry dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3591/2021 (z něhož v dovolání obsáhle cituje), do poměru projednávané věci nedopadají, neboť v odkazované věci - na rozdíl od právní věci přítomné – odvolací soud změnou rozsudku soudu prvního stupně, jenž žalobci přiznal peněžitou satisfakci za nepřiměřeně dlouhé řízení, žalobu zamítl, aniž by však právní závěr o nedůvodnosti zadostiučinění v peněžité formě založil na provedení jakéhokoliv dokazování. Nadto v odkazované věci předestřená konkluze odvolacího soudu vyzněla (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu) kategoricky v tom smyslu, že peněžitou formu satisfakce nelze v případě uplatnění promlčeného nároku zásadně nikdy přiznat.
K otázce, zda v poměrech projednávané věci vystupují do popředí takové mimořádné okolnosti, které by mohly zakládat důvod pro výrazné snížení základní částky odškodnění nad judikatorní limit 50 %.
21. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení základní částky u každého z kritérií uvedených ve Stanovisku nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu, a to i ve vztahu k jednotlivým kritériím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021).
22. Nejvyšší soud již výše uvedl, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění. V případě „prolomení“ judikaturou obecně ustaveného limitu 50 % zvýšení či snížení základní částky u některého z kritérií, pak dovolací soud nezkoumá, zda korekce směrem dolu či nahoru měla činit 60 %, popřípadě třeba 80 %, ale zda individuální poměry posuzované věci vybízejí k úvaze o takových mimořádných okolnostech, jež by úpravu základní částky odškodnění nad judikatorní limit 50 % odůvodňovaly. Takové okolnosti v poměrech projednávané věci odvolací soud přiléhavě, byť ve stručné podobě, předestřel v bodě 14. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. V něm konstatoval, že „žalobce po většinu doby věděl, že svůj nárok uplatňuje bezdůvodně“ (s ohledem na zjevnost situace, že jde o nárok promlčený). S takovou konkluzí se dovolací soud ztotožňuje, neboť nijak neodporuje výše připomenutým judikatorním závěrům, že mimořádné okolnosti mohou výjimečně korekci základní částky odškodnění nad limit 50 % odůvodnit. Výsledné snížení základní částky odškodnění u kritéria významu řízení pro poškozeného o 80 % pak není ani numericky nijak disproporční mezi tím, že posuzované kompenzační řízení trvalo před obecnými soudy (a Ústavním soudem) pět let a devět měsíců (s přihlédnutím k době předběžného projednání nároku šest let a tři měsíce) a námitku promlčení kompenzačního nároku (s nabytím následné vědomosti pro žalobce dne 20. 9. 2017) žalovaná uplatnila ve vyjádření ze dne 12. 9. 2017, tedy po jednom roce a třech měsících od podání žaloby.
K otázce, zda odvolací soud porušil povinnost vypořádat se s klíčovou argumentací dovolatele judikaturou Evropského soudu pro lidská práva hájící názor o zvlášť pečlivém hodnocení kritérií rozhodných pro určení výše odškodnění, nejde-li o běžné průtažné řízení, ale již o řízení kompenzační a zda v návaznosti na to přiznal dovolateli takové odškodnění, jež by jako přiměřené mohlo v konfrontaci s judikaturou ESLP obstát.
23. Dovolatel argumentací na pomezí námitek o vadě řízení a výtek zakládající přípustnost dovolání (zřejmě pro odklon odvolacího soudu o judikatury ESLP) dle ustanovení §237 o. s. ř. tvrdil, že odvolací soud nepřihlédl k žalobcem předestřené judikatuře ESLP zabývající se zvýšeným významem kompenzačního řízení pro poškozeného a v důsledku toho žalobci přiznal nepřiměřeně nízké peněžité odškodnění za posuzované kompenzační řízení. Ač Nejvyšší soud nepřehlédl, že ve všech žalobcem odkazovaných rozhodnutích je žalovaným státem Česká republika (v nálezu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, Ústavní soud konstatoval, že relevance rozhodnutí ESLP dosahuje v českém právu „ ústavněprávní kvality “ a že „ orgány veřejné moci mají obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Evropské úmluvy prováděné ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu “), současně ve vztahu k odkazovaným rozhodnutím zjistil, že jejich závěry se do poměrů projednávané věci nemohou nijak promítnout. Poukázal-li dovolatel na rozsudek ESLP ze dne 8. 12. 2018 ve věci Golha vs. Česká republika , stížnost č. 7051/06, jako na vodítko pro změnu ustálené judikatury v otázce zvýšeného významu kompenzačního řízení, dovolací soud konstatuje, že ani z tohoto rozsudku nevyplývá, že by ESLP ustavil automaticky zvýšený význam kompenzačního řízení. Toto rozhodnutí se primárně zaměřuje na objasnění skutečnosti, že i přes svou neodmyslitelnou nezávislost jsou znalci pod kontrolou vnitrostátních soudů, a proto se soudy nemohou zprostit odpovědnosti za průtahy způsobené délkou znalecké činnosti, pokud k nim nepřispěl i dovolatel. Připomněl-li dále dovolatel rozsudek ve věci Žirovnický vs. Česká republika, stížnost č. 10092/13 a dalších šesti stížností, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto rozhodnutí ESLP „automaticky“ zvýšený význam kompenzačního řízení neuznal. V tomto rozsudku ESLP uvedl, že i když je samo řízení o náhradě škody způsobené nepřiměřenou délkou předchozího řízení zatíženo takovými průtahy, že nesplňuje požadavek „přiměřené lhůty“, vnitrostátní orgány mohou ještě situaci napravit a předejít výroku o porušení Úmluvy tím, že tyto průtahy samy uznají a odpovídajícím způsobem zvýší přiznanou částku odškodnění tak, aby toto další prodlení odčinila. Ohled na skutečnost, že došlo k průtahům právě v kompenzačním řízení, pak lze jistě zohlednit při úpravě zvýšení základní částky odškodnění v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného; nejedná se však o takový přístup, jaký se aplikuje v řízeních, jejichž zvýšený význam je judikaturou Nejvyššího soudu předpokládán (srovnej část IV. Stanoviska „Přiměřenost délky řízení“ a specifikaci jednotlivých řízení se zvýšeným významem pro poškozeného). Sluší se rovněž připomenout, že v samotném Stanovisku Nejvyšší soud konstatoval se zřetelem na charakter kompenzačního řízení jako řízení běžného, že „při určení základní částky zadostiučinění (za každý rok nepřiměřeně dlouhého původního řízení) lze zohlednit i nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení a že základní částku lze z tohoto důvodu zvýšit, pokud to žalobce navrhne.“
24. Právě přiblížená judikatorní reflexe významu kompenzačního řízení pro poškozeného, jak se podává z judikatury ESLP, respektive ze Stanoviska, vede Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, neboť na jedné straně nikterak nepopíral důležitost charakteru řízení - jakožto kompenzačního - avšak na straně druhé přiléhavě dovodil, že význam posuzovaného kompenzačního řízení pro žalobce, jenž je důležitým objektivním kritériem, zjevně poklesl až na úroveň nepatrnosti od okamžiku uplatnění důvodné námitky promlčení žalovanou. Právě tuto skutečnost žalobce přehlíží a hájí zvýšený význam kompenzačního řízení bez ohledu na ni. Odvolací soud tak se svými konkluzemi nezpronevěřil nejen judikatuře ESLP, ale ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž kompenzační řízení automaticky nezvyšuje význam řízení pro poškozeného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Při svých úvahách poměřil veškerá relevantní kritéria ustavená judikaturou pro posouzení přiměřenosti délky posuzovaného kompenzačního řízení a přiznal dovolateli peněžité zadostiučinění za tu dobu průtažného řízení, po níž mohl být objektivně v nejistotě (z celkové délky řízení) ohledně výsledku řízení.
K námitkám o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jenž měl být odvolacím soudem zrušen, a o nedostatečném posouzení věci.
25. Dovolatel v této části dovolání duplicitně předkládá Nejvyššímu soudu argumentaci „o nedostatečném posouzení věci“, kterou se však výše dovolací soud v intencích posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. již zabýval [viz zhodnocení relevantních kritérií pro určení přiměřenosti délky řízení (složitost věci, postup orgánů veřejné moci a význam řízení pro poškozeného) podávající se z bodů 13. až 15. odůvodnění tohoto usnesení], a proto se této argumentaci již opětovně věnovat nebude.
26. Dovolatel výtkou o nesprávném postupu odvolacího soudu, jenž měl - dle názoru žalobce - nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně (správně) zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.
27. K dovolatelem tvrzené povinnosti odvolacího soudu zrušit nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně (a k tvrzení o svévolném řešení, postupoval-li odvolací soud jinak), považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě ovšem odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně představovalo dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v odvolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinil. Jeho odvolací argumentace je obsáhlá a detailní, jak se ostatně podává z čísla listu 50 až 54 procesního spisu. Odvolací soud se odvoláním žalobce měl možnost dostatečně zabývat a důvodnost všech námitek poměřovat se závěry rozsudku soudu prvního stupně, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí činit nemohl.
28. Namítal-li dovolatel, že odvolací soud svým postupem (že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) „nepřípustně odňal žalobci právo domáhat se přezkumu nalézacího soudního rozhodnutí řádným opravným prostředkem – odvoláním“, pak si ve své argumentaci fatálně protiřečí. Pokud by totiž žalobce nepodal (nebyl schopen podat) řádné odvolání, nemohl by se tímto odvoláním odvolací soud zabývat a věcně jeho důvodnost posoudit, což se zcela zřejmě stalo. I z uvedeného je evidentní jasná souvztažnost mezi vydáním přezkoumatelného rozsudku soudu prvního stupně a věcně projednatelným odvoláním žalobce, což je kritérium judikatorně ustavené pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně (viz předchozí bod odůvodnění tohoto usnesení).
29. Argumentoval-li žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, pak jeho závěry se v poměrech projednávané věci nemohou promítnout již jen proto, že v odkazované věci Nejvyšší soud shledal deficit přezkoumatelnosti rozhodnutí u rozsudku odvolacího soudu. Nadto důvody pro kasační zásah dovolacího soudu tkvěly s ohledem na zcela odlišnou skutkovou i právní materii odkazované věci (jednalo se o řízení o vyklizení nemovité věci) v jiných vadách postihujících odůvodnění rozhodnutí (vnitřní rozpornost, nedostatečné odůvodnění, nevypořádání se s odvolacími námitkami v plném rozsahu).
30. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Michael Pažitný Ph.D.
předseda senátu